Turistické kolečko Čakovice - Třeboradice. Pátý březen 2015, připomínal ledovým větrem a sněhovými mraky spíše začátek února, než předzvěst jara. Přesto z nějakého záhadného důvodu opustilo teplo domova početná skupina vytrvalých turistů (spíše ale turistek). Jestli se to vyplatilo musí posoudit každý sám. Mohlo by se zdát že obce Čakovice a Třeboradice připojené k Praze po roce 1968, mohou oproti historickému jádru Prahy, jen těžko nabídnout něco zajímavého. Zdá se, že pravý opak je pravdou. Pokud se v Čakovicích postavíte na správné místo máte přímo na očích tři, historicky, přírodně i industriálně významné objekty. Je to kostel Svatého Remigia, pozdně barokní zámek s přilehlou oborou a cukrovar. Svým významem a využitím rozdílné, ale přesto spolu související. Kostel Svatého Remigia. Stojí na stejném místě jako jeho předchůdci již od druhé poloviny 14. století. Do dnešní podoby v novorománském slohu byl přestavěn v 19. století. Jeho význam pochopíme, pokud zjistíme kdo vlastně byl Remigius. Byl to biskup, významný církevní představitel z Remeše ve Francii, později byl blahořečen a Karel IV. během návštěvy ve Francii převzal v Benediktinském opatství v Remeši jeho relikvii a přivezl ji do Prahy, pro chrám Svatého Víta. Odtud byla relikvie později přemístěna na definitivní místo, právě do kostela v Čakovicích. Je to tedy alespoň podle dostupných informací jediný kostel, zasvěcený tomuto světci, hned po nádherné bazilice v Remeši. Zvenku čekají ještě kostel v Čakovicích opravy. Uvnitř se již pracuje. Čakovický, pozdně barokní zámek. Historie vzniku samotných Čakovic sahá až do jedenáctého století, i když pod trochu pozměněnými jmény, a podobně i zdejší zámek nebyl vždy tím, co je dnes, byly to vlastně tvrze sloužící k obraně. Současnou podobu získával zámek postupně, až v 19. století. V té době zde zanechává výraznou stopu Alexandr Scheller bohatý podnikatel. V roce 1850 kupuje zámek s přilehlou oborou a také okolní pozemky. Ihned začíná s úpravou obory na anglický park, opravami zámku a hlavně staví hned za zdí parku velký cukrovar. Ten již pouhý rok od prvního kopnutí,, přijímá podzimní sklizeň cukrovky a v roce 1851vyrábí první cukr. Ironií osudu je že v roce 1991, zřejmě kvůli společnému evropskému trhu končí, stejně jako mnoho dalších našich cukrovarů. Zůstaňme ale u zámku, ten je dnes v majetku Městské části Čakovice a sídlí v něm Lidová škola umění Marie Podvalové, vynikající operní zpěvačky a zdejší rodačky, místní knihovna a reprezentativní místnosti slouží k zasedání zastupitelstva a největší z nich Schellerův sál ke slavnostním příležitostem.
Čakovický zámek po venkovní rekonstrukci a my po pětikilometrovém turistickém kolečku. Anglický zámecký park. Dříve obklopoval zámek z obou stran, dnes jej bohužel protnula hlučná silnice s několika autobusovými linkami. V jižní, oddělené části parku jsme se zastavili u pomníku čakovických občanů kteří padli v první světové válce. Na tyto události bychom, zvlášť v dnešní době, kdy se opět začíná harašit zbraněmi, neměli zapomínat. První světová válka.10 milionů mrtvých. Druhá světová válka...62 milionů mrtvých. Třetí.? těžko si to představit. V této jižní části byl také vysušen jeden ze dvou zámeckých rybníků. Právě stojíme na jeho vysušeném dně, vedle nás přírodní památka 121.let staré, javory Remigius.
Druhý zámecký rybník, severní, je dnes vypuštěný a probíhá zpevňování jeho břehů. Je ale součástí biocentra, části parku jehož osou prochází sběrný vodní kanál, udržující ten správný vodní režim stávajících rostlin. Obešli jsme jej a zadním východem jsme prošli do malého sídliště U zámeckého parku. To působí dojmem klidného bydlení, snad se po jeho dostavbě na tom nic nezmění. Široká louka dělí tento obytný soubor od druhé části našeho výletu od Třeboradic. Třeboradice jsou vůbec nejseverněji položenou pražskou obcí. Spolu s Miškovicemi jsou součástí Městské části Čakovice. Převažují zde rodinné domky a vilky, ale místní náves by mohla klidně být třeba někde v jižních Čechách. Dům za probouzející se vrbou je Fatima centrum. V klidném místě umístěné zdravotní a rehabilitační zařízení, pro postižené poškozením mozku. Kompletní rehabilitace, logopedie, psychologie, terapeuti a sociální pracovnice. Nesporně užitečné zařízení. Obešli jsme celou náves i s rybníčkem a v našem kolečku nás čekal návrat ulicí Tryskovickou. Ta je takovou procházkovou trasou-korzem na hranici obce. Kdo chce objeví zde spoustu zajímavostí. Je to třeba nepřehlédnutelný pohled na teplárnu Třeboratice se 155m, vysokým, druhým nejvyšším komínem u nás. Specielní zařízení propojené potrubím s elektrárnou Mělník, využívající její odpadové teplo k vytápění pražských sídlišť.
Objevili jsme zde i pořádnou historickou zajímavost. Rodný dům předků geniálního skladatele a hudebníka, autora Novosvětské symfonie, Antonína Dvořáka. Pamětní deska a hudební motivy- kovotepecká práce na fasádě jejich domu. Dům postavil praděd Antonína Dvořáka, rolník Jan Dvořák, narozený v Třeboradicích 1724, narodil se zde ale i Dvořákův děda Jan Nepomuk Dvořák. Zajímavostí jistě je, že rodiny se živily řezničinou a měli několik krámů a dokonce i hospodu v okolí. Sám Dvořák se však narodil v roce 1841, v Nelahozevsi, právě v té hospodě, kterou jeho rodiče provozovali. Další snímek nepořídila Jiřina někde na pokraji Londýna nebo v Oxfordu, ale opět v Tryskovické. Hned na vedlejší parcele zlikvidovali snad nejmohutnější strom u nás. Pařez rekordman-jednalo se o jediný strom.
Třeboradické korzo a jeho Finská stezka. Některé sportovní vychytávky ti odvážnější vyzkoušeli. Pro zahřátí nesporně dobré. Finská stezka nás bezpečně nasměrovala opět do Čakovic tentokrát k Cukrovarskému rybníku s pěkně upraveným okolím. Závěr naší vycházky však ovlivnila událost, která jak všichni doufáme se nebude již nikdy opakovat. Přesně ve 12 hodin se nad Prahou rozezněly zvony a spustily sirény, k uctění památky našich spoluobčanů, obětí postřílených šíleným člověkem v Uherském Brodě. Pietní okamžiky na stezce kolem Cukrovarského biologického rybníka. 5. března. 2015. v Čakovicích na hrázi. Kronika Mirek, fotky Jiřina Žipková.