Britská zahradní tvorba v kontextu 20. století Ing. Kateřina Pospíšilová Zásadní změnou, kterou britská zahradní tvorba prošla ve dvacátém století, je její demokratizace. Počátkem století skončila éra velkých panství s rozlehlými zahradami, skleníky a zástupem zahradníků, kteří se o ně starali. Důvodem byla přerozdělující politika liberální vlády, první světová válka a hospodářská krize. Dvacáté století bylo zároveň stoletím, kdy se zahradní tvorba kromě hledání nových směrů a možností vrátila do minulosti a usilovně se pracovalo na zachování, případně obnově historických zahrad. Daleko častěji se v zahradní tvorbě prosadily ženy. Značně se změnil i způsob, jakým byly zahrady zakládány a udržovány, a zásadní obrat nastal ve vnímání ekologických aspektů zahradní tvorby. Zásadní společenské změny na počátku 20. století V 19. století vrcholí ekonomická i politická síla britského impéria a vzniká nová bohatá vrstva průmyslníků a bankéřů. Zároveň ale dochází k propadu cen půdy v důsledku levných dovozů obilí z Ameriky a k první vlně prodejů půdy. V tu dobu je zahrada důležitým zdrojem společenské prestiže. Přísně tvarované a pečlivě upravené záhony, exotické rostliny, velký počet letniček a květin k řezu a dostatečné množství ovoce a zeleniny v kteroukoliv roční dobu byly nezbytnou součástí venkovského panství. Podle rozlohy skleníků bylo možné usuzovat na majetkové poměry majitele. Sponzorování botaniků i dobrodruhů, kteří se vydávali hledat nové rostliny, také podporovalo společenskou důvěryhodnost. Jenže už na samém začátku dvacátého století, zatímco král Edward VII. nechal přestavovat skleníky ve Windsoru v nevídaném rozsahu (14 skleníků na révové sazenice, osm skleníků pro broskve, tři pro fíky, dva pro palmy, šest pro orchideje, dva pro karafiáty, tři pro azalky, dva pro kakosty, čtyři pro okurky, čtyři pro melouny, dva pro rajčata a mnoho dalších), se z luxusu, který zvyšoval prestiž životního stylu bohatých, pomalu stávalo běžně dostupné zboží. Ovoce, zelenina a květiny se dovážely z Evropy a díky rozvoji paroplavby i z Kanárských ostrovů a severní Ameriky. Přestaly být výsadou majitelů rozlehlých venkovských panství, nyní si je mohli koupit i bohatí měšťané. Nákladná údržba skleníků a rozlehlých užitkových zahrad ztratila ekonomický i společenský smysl. Na začátku dvacátého století byli majitelé půdy nejen pod tlakem zemědělské krize, ale také přerozdělující politiky liberální vlády. Zvýšením daně z příjmu, zavedením super daně na příjmy přesahující 3 000 liber a zavedením nových pozemkových daní se tehdejší ministerský předseda Lloyd George snažil o sociální reformu. Tento pokus byl nejdříve vetován Sněmovnou lordů a později vedl k novým volbám, nicméně původní uspořádání založené na dědičné politické moci a nedotknutelnosti bohatství vlastníků pozemků bylo nakonec prolomeno. Pokračoval proces prodejů půdy a její nákup zbohatlíky. Většina velkých britských zahrad 20. století byla vytvořena právě lidmi, kteří koupili půdu na počátku 20. století. Protože vyhřívání skleníků a zaměstnávání velkého počtu zahradníků začalo být pro řadu majitelů velkých panství ekonomicky neúnosné, přišly vhod myšlenky Williama Robinsona, náruživého oponenta formálního stylu. Jeho knihy The Wild Garden a The English Flower Garden byly velice populární a časopis Gardens Illustrated, který založil, je vydáván dodnes. Odklon od pěstování tropických rostlin ve sklenících zároveň vzbudil větší zájem o dovážení rostlin, které by byly schopny růst volně v anglických zahradách. To dalo vzniknout módě lesních zahrad bohatě osázených rododendrony, magnoliemi a kaméliemi, s podsadbou primulí, lilií a mákovníků. Zároveň se noví vlastníci půdy, moderní, intelektuální a bohatí, toužili vymezit vůči nákladné škrobenosti aristokracie. Posloužil jim k tomu nový styl Arts and Crafts, který smíchal strohou formalitu s nespoutaností výsadeb a vytvořil kompromis, který zůstal populární po celé dvacáté století v Evropě i v Americe. Začátek 20. století byl také spojen se snahou zlepšit životní prostředí ve stále hustěji obydlených a stále více znečištěných městech. Urbanisté, architekti a mecenáši se snažili problém vyřešit zakládáním zahradních měst a čtvrtí. První světová válka a období mezi válkami Pomineme-li lidský rozměr tragédie válečného konfliktu, pak nejzávažnějším důsledkem první světové války na britskou společnost byl nárůst národního Ing. Kateřina Pospíšilová (1967) delší dobu žila, studovala a pracovala v Londýně. Po návratu vystudovala obor Zahradní a krajinná tvorba na Vyšší odborné škole zahradnické v Mělníku. V současné době projektuje soukromou i veřejnou zeleň. Je členkou Royal Horticultural Society. 2/2012 13
Idea Prameny: Griffiths, Mark. 2000. A Century in Photographs - Gardening 1900-2000. London: The Royal Horticultural Society, 2000. Hobhouse, Penelope. 2002. The story of gardening. London: Dorling Kindersley, 2002. Owen, Jane a Gavin, Diarmuid. 2004. Gardens Through Time. London: BBC Books, 2004. Quest-Ritson, Charles. 2001. The English Garden: A Social History. London: Viking, 2001. Uglow, Jenny. 2005. A Little History of British Gardening. London: Pimlico, 2005. 1 dluhu více než desetinásobně. Vysoká úvěrová potřeba byla financována vysokými daněmi a demobilizace vedla k masivní nezaměstnanosti. Ekonomický propad v letech 1921-22 a zvýšení minimální mzdy nezaměstnanost ještě prohloubily a ta se stala vůbec nejhorším meziválečným sociálním problémem. Vláda potřebovala další peníze na financování dluhu a znovu zvýšila daň z příjmů tím se ale snížila možnost zaměstnat potřebný počet lidí, například i na údržbu zahrad a skleníků. Vzhledem ke snížení příjmů a zvýšení výdajů nyní procento příjmů potřebné na údržbu sídel a zahrad vzrostlo z předválečných 35 na poválečných 60 procent. Mnohým majitelům půdy bylo jasné, že jejich dosavadní styl života je neudržitelný. Dědická daň zavedená na konci 19. století byla v roce 1919 zvýšena až na 40 procent a to mělo za následek další obrovskou vlnu prodejů půdy. Čtvrtina anglické půdy změnila v letech 1918-21 majitele. Většinu kupujících tvořili nájemní farmáři, kteří se tak posunuli vzhůru na společenském žebříčku. Část tvořili bankéři, průmyslníci a obchodníci. Zahrady už byly většinou menší (asi 40 hektarů) a nezávislé na příjmech z pronájmu farmářům. Například Sir Philip Sassoon zdědil majetek v bankovnictví a sám byl bankéřem a politikem. Zahradu v Port Lympne nechal přebudovat v exotickém a neoklasickém stylu dlouhé mramorové schody, maurské nádvoří se šesti fontánami, zvláštní zahrady pro begónie, jiřiny a růže a skalka s množstvím 14 2/2012
skalniček, které při svých návštěvách rád obdivoval Austen Chamberlain, který byl nadšeným amatérským zahradníkem. Lionel de Rothschild, který se rád představoval jako nadšením bankéř a profesí zahradník, údajně řekl, že každá zahrada, jakkoliv malá, by měla mít alespoň hektar lesa. Byl jedním z mála, kteří po první světové válce hospodařili na poměrně velkém pozemku. Jeho hlavním zájmem bylo množení a křížení rododendronů a jeho obrovská zahrada vznikala spíše organicky, tak jak ji postupně plnilo množství vyprodukovaných rostlin. Lord Leverhulme nechal vybudovat zahradu s nákladnou pergolou u svého domu The Hill v Londýně. Pergolu a zahrady navrhl architekt Thomas Mawson a pergola je nejlépe dochovaným příkladem jeho díla. Sir Harold Nicolson, politik a žurnalista, a jeho žena Vita Sackville-West, básnířka a spisovatelka, vybudovali zahrady v Sissinghurst Castle ve stylu Arts and Crafts. Dig for Victory Ihned v počátku druhé světové války spustila britská vláda kampaň Grow More Food (Pěstujte více potravin), kterou deník Evening Standard koncem roku 1939 nahradil chytlavějším Dig for Victory (Ryjte za vítězství), což někteří parafrázovali jako Dig for Dear Life (Ryjte za holý život). Vzniklo půl milionu nových pěstitelských pozemků, půda byla vykupována na základě narychlo schválené legislativy. Doporučeno bylo pěstování listové zeleniny, salátu, mrkve, fazolí, hrášku a brambor, ale také letniček a nízko rostoucích trvalek k dodání barevnosti a povzbuzení nálady. Rozdávány byly letáky s doporučeními, jak postupovat při pěstování zeleniny. Zelí se pěstovalo v Kensingtonských zahradách, fazole okolo Tower of London. Parky a hřiště byly zorané. Některé zahrady se specializovaly na rostliny využitelné v lékařství, protože do té doby byla Británie závislá na dovozu léčiv právě z Německa. Pro vyhřívání velkých skleníků nebylo dostatek paliva, a tak byly většinou nevyužity řada vzácných sbírkových rostlin byla ztracena. Okrasné školky musely být z 90 procent přeměněny na užitkové zahrady, zbytek půdy byl využit k záchraně alespoň části sortimentu. Poválečná léta Financování druhé světové války resultovalo v navýšení národního dluhu Velké Británie ze sedmi miliard liber před válkou až na 56 miliard liber (v absolutních hodnotách) v roce 1945. Už v průběhu války byla zvýšena progresivní sazba daně, takže maximální zdanění včetně super daně se vyšplhalo na 97,5 procent a po válce se tato nejvyšší sazba daně snižovala jen velice pomalu, ještě v roce 1979 byla 83 procent. Poválečná léta byla složitá nedostatek pohonných látek, elektrické energie, skla a stavebních materiálů a zároveň potřeba vyrábět především potraviny znamenaly jen pomalou obnovu okrasného zahradnictví. Velká panství, která byla v průběhu války povinně využívána k ubytování vojáků i civilistů, byla často v tak špatném stavu, že se tam původní majitelé nemohli vrátit. Zahrady byly poškozené a zanedbané. Po roce 1945 bylo navíc zavedeno národní pojištění, což značně zvýšilo cenu práce a bylo tak značně obtížné najmout a zaplatit dostatek zaměstnanců na jejich další údržbu. 2 1, 2 The Hill and Pergola Garden Hamstead Heath, Londýn. Zahrada založená Thomasem Mawsonem, dokončená v roce 1925 2/2012 15
Idea 1 2 16 2/2012
Mnoho okrasných školek nedokázalo po válce obnovit činnost. Náklady na materiál, práci a energie byly prohibitivní. Majitelé velkých zahrad, oslabeni obrovským zdaněním příjmů i kapitálu a nedostatkem a vysokou cenou pracovní síly, velmi často nebyli schopni svůj majetek dále udržovat v uspokojivém stavu. Někteří hledali nové možnosti úpravy svých zahrad. Na popularitě získaly okrasné keře, naopak bylinné patro, náročné na údržbu, muselo ustoupit. Populární byly půdopokryvné rostliny. Řada majitelů si ale nemohla dovolit ani to a mnoho zahrad bylo ztracených. Zcela zásadní bylo rozhodnutí National Trustu převzít do svého majetku a správy i samotné zahrady. Do té doby to byla vždy jen celá panství. První takto zachráněnou zahradou byl Hidcote Manor v roce 1948. Druhá polovina dvacátého století Poválečná sociální politika s sebou přinesla další přerozdělování majetku společnosti a v padesátých a šedesátých letech i zbohatnutí střední vrstvy obyvatelstva. Stále více lidí bydlelo v domech se zahradou a zahradničení se stalo jednou z nejoblíbenějších zábav. Prodej automobilů rostl a zvýšená mobilita s sebou přinesla i obrovský rozmach v navštěvování zahrad. Inspirace a touha vylepšit vlastní zahradu přinesly oživení i do prodeje rostlin. Do padesátých let byly rostliny prodávány téměř výhradně okrasnými školkami. Rostliny byly většinou prostokořenné, jen málo z nich bylo v nádobách. Většina proto byla prodávána jen v období vegetačního klidu. To se však změnilo s příchodem zahradních center, která se objevila začátkem padesátých let ve Spojených státech a v Británii byla první z nich otevřena krátce na to. Zahradní centra nabízela rostliny kontejnerované, zájemci mohli rostliny vidět v plné kráse a mohli je nakupovat a sázet v podstatě kdykoliv. Zahradní centrum nabízelo i další potřebnosti substráty, hnojiva, nářadí, vše pod jednou střechou. Zahradní centra navíc nakupovala rostliny od velkoprodejců a nenesla rizika spojená s jejich pěstováním. V roce 1971 proběhla dlouhá stávka pošty, která v té době měla na doručování monopol, a velice tak poškodila zásilkový prodej, na němž byla řada okrasných školek závislá. Nicméně už v průběhu 80. let si zákazníci začínali stěžovat na nedostatečný sortiment rostlin nabízených v zahradních centrech. Výjimku tvořily růže, jejichž zásilkový prodej byl vývojem posledních desetiletí téměř nedotčen. Růže rozesílané v období vegetačního klidu byly totiž mnohem kvalitnější než růže prodávané v zahradních centrech a jejich sortiment se nijak nezmenšil. Poptávka po rostlinách mimo zahradní centra začala růst, navíc došlo k deregulaci poštovních služeb, což vedlo ke zrychlení a zlevnění zásilek. Různé okrasné školky měly různý sortiment, ale zákazníci nevěděli, kde konkrétní rostliny hledat. To vedlo v roce 1987 k vydání katalogu rostlin The Plant Finder, v němž bylo uvedeno přes 22 000 rostlin nabízených dvěma stovkami okrasných školek. The Plant Finder se stal každoročně doplňovaným a vydávaným bestsellerem. Byl navíc velmi pečlivě editován, takže se stal i důležitou pomůckou v otázkách správného pojmenování rostlin. Publikaci brzy koupila Royal Horticultural Society, která si v oblasti taxonomie chtěla udržet pozici vedoucí autority. Poslední vydání The Plant Finder 2011-2012 nabízí 70 000 rostlin od 560 dodavatelů, z toho 3 400 rostlin je v tomto vydání nových. Kromě malých soukromých zahrad byla v druhé polovině 20. století upřena velká pozornost k záchraně velkých historických zahrad, jejichž údržbu si jejich majitelé už nemohli dovolit. Zásadní úlohu v této snaze hrál National Trust, jehož zahradní výbor měl na starost jak záchranu nově nabytých zahrad, tak také údržbu, případně rekonstrukci a v některých případech i nové vybudování zahrad panství, která již v majetku National Trust byla. Autorem nových zahrad a navrhovaných rekonstrukcí byl nejčastěji Graham Stuart Thomas. Velmi vysoký standard obnovy a údržby těchto zahrad a jejich zpřístupnění měly obrovský vliv na veřejnost, která měla možnost zahrady obdivovat. Vkus a styl aristokratických zahrad se tak měl možnost citlivě otisknout do zahrad velkého počtu lidí. Graham Thomas čerpal zejména z hnutí Arts and Crafts a romantických výsadeb Gertrudy Jekyll. Ty se staly převládajícím stylem anglických zahrad druhé poloviny dvacátého století. Modernistické tendence byly v britských zahradách umírněné a zahradní architekti druhé poloviny dvacátého století se i v moderním výrazu často drželi oblých křivek Lancelota Browna. Spíše než přehršel letních barev upřednostňovali rostliny nabízející déletrvající a umírněný účinek a zajímavý tvar a texturu. Na konci 20. století se dále zvyšoval disponibilní příjem středních a vyšších vrstev. Vysoká úroveň kvality života a velké množství snadno dostupných informací vyústilo v posílení potřeby chránit životní prostředí. Šetřilo se vodou, které byl koncem dvacátého století nedostatek. Při zakládání a údržbě zahrad se stále častěji využívaly metody šetrné k životnímu prostředí. Zahradní architekti začali projektovat divoké kouty zahrad, které měly přilákat hmyz a zvířata a umožnit jim obživu a přezimování. Začaly se znovu pěstovat původní odrůdy rostlin. Botanické zahrady pracovaly na rozmnožování ohrožených druhů rostlin. Zahrady a zeleň vůbec se pro mnoho lidí staly terapií. Ozeleňování měst se dostalo do programů místních úřadů a v rámci guerilla gardening byla ozeleňována i místa, kde to nikdo nečekal. Zahrada se v průběhu dvacátého století stala zároveň modelem i prostředkem k odpovědnému nakládání se životním prostředím a v závěru století tak triumfovala jako nejproměnlivější a nejpopulárnější britská zábava. n 1 Great Dixter, East Sussex zahrada ve stylu Arts and Crafts, založená po roce 1910 Nathanielem Lloydem a Edwinem Lutyensem 2 Zahrada ve stylu Arts and Crafts v Sissinghurst založená ve 30. letech 20. století Vitou Sackville-West a Haroldem Nicolsonem. Nahoře White Garden, dole pohled do Rose Garden a Cottage Garden Foto autorka 2/2012 17