Zprávy Èes. Bot. Spoleè., Praha, 46: 389 393, 2011 389 Jubilea èlenù ÈBS v roce 2011 Pøíspìvek je vìnován všem èlenùm ÈBS, kteøí v roce 2011 dovršili 60, 65, 70, 75, 80 nebo 85 let. Dìkujeme všem za podporu a práci pro rozvoj naší botanické spoleènosti a pøejeme do dalších let mnoho štìstí, zdraví a úspìchù v pracovním i osobním ivotì. Nejmladšími jubilanty šedesátníky jsou Ing. Roman Businský (18. 12., ivotopisná data viz ní e), RNDr. Pavel Cudlín, CSc. (8. 8.), Jaroslav Èáp (12. 7., ivotopisná data viz ní e), RNDr. Vìra Èulíková, CSc. (4. 5., ivotopisná data viz ní e), Ing. Jan Willem Jongepier (11. 6., ivotopisná data viz ní e), Ing. Oleg Keclík (28. 10., ivotopisná data viz ní e), RNDr. Alexandra Klaudisová (18. 9.), RNDr. ¼ubomír Kováèik, CSc. (27. 5.), RNDr. Anna Krahulcová (25. 10., ivotopisná data viz ní e), Ing. Miroslav Kuèera jun. (9. 9.), Ing. Miloslav Mezuliáník, Ph.D. (2. 11.), doc. RNDr. Ivan Suchara, CSc. (11. 4., ivotopisná data viz ní e), RNDr. Jana Tesaøová (20. 8.), RNDr. Dagmar Zábranská (24. 5., ivotopisná data viz ní e), RNDr. Jiøí lebèík (13. 6., ivotopisná data viz ní e). Øady pìtašedesátníkù rozšíøili Mgr. Jitka Applová (20. 4.), Mgr. Zuzana Burešová (10. 6.), doc. RNDr. Jiøí Kolbek, CSc., DSc. (1. 7., ivotopisná data vèetnì seznamu publikací do roku 2006 viz M. Valachoviè, Zprávy Èes. Bot. Spoleè. 41: 337 349, 2006), Mgr. Helena Fialová-Marková (20. 2.), Mgr. Zdeòka Paterová (29. 7.), Josef Stekl (12. 8.) a Eliška Ungermanová (28. 6.). Sedmdesát let dosáhli RNDr. Karel Fiala, CSc. (6. 11., ivotopisná data viz Z. Neuhäuslová, Preslia 73: 378 379, 2001), RNDr. Vlasta Jankovská, CSc. (11. 4., ivotopis viz T. Herben, Preslia 74: 445 446, 2002, pøehled publikací do roku 2001 Z. Neuhäuslová, ibid., 74: 446 450, 2002), František Kafka (27. 12.), doc. RNDr. Karel Kubát, CSc. (28. 6., ivotopis viz F. Krahulec, Preslia 74: 89 90, 2002, výbìrová bibliografie do roku 2001 Z. Neuhäuslová & P. Pyšek, ibid., 74: 90 94, 2002). Sedmdesát pìt let dovršili Mgr. Karel Èí ek (28. 1., jubilejní pøíspìvek viz Z. Neuhäuslová, Preslia 68(1996): 380, 1997; doplòky Z. Neuhäuslová, Zprávy Èes. Bot. Spoleè. 42: 340, 2007), Mgr. Miloš Hostièka (17. 6., ivotopisná data viz Z. Neuhäuslová, Preslia 68(1996): 381, 1997; doplòky Z. Neuhäuslová, Zprávy Èes. Bot. Spoleè. 42: 340, 2007; odkazy na další ivotopisné pøíspìvky a pøehledy publikací viz Z. Neuhäuslová, ibid., 42: 339, 2007), doc. RNDr. Bohdan Køísa, CSc. (12. 1., ivotopisná data viz Z. Neuhäuslová, Zprávy Èes. Bot. Spoleè. 42: 340 341, 2007; seznam publikací je ulo en v archivu ÈBS), Ing. Pavel Valtr (20. 5., ivotopisná data viz Z. Neuhäuslová, Preslia 68(1996): 383, 1997; odkazy na další ivotopisné pøíspìvky a pøehledy publikací viz Z. Neuhäuslová, Zprávy Èes. Bot. Spoleè. 42: 339, 2007), doc. RNDr. Václav Zelený, CSc. (15. 8., ivotopisná data viz ní e). Mezi osmdesátníky se zaøadili prof. Ing. Josef Fanta, CSc. ( ivotopisná data a pøehled publikací viz K. Prach & P. Kováø, Zprávy Èes. Bot. Spoleè. 46: 379 386, 2011), RNDr. Miroslava Husová, CSc. (13. 8., ivotopis a pøehled publikací do roku 1990 viz J. Kolbek, Preslia 63: 360 362, 1991; doplòky Z. Neuhäuslová, ibid., 73: 379, 2001), prof. RNDr. Jiøí Komárek, CSc. (28. 5., ivotopis a pøehled publikací do roku 1990 viz O. Lhotský, Preslia, 63: 159 168, 1991), doc. Ing. Jan Krekule, DrSc. (20. 12., ivotopis viz J. Ullman, Preslia 63: 354 356, 1991; doplòky Z. Neuhäuslová, Zprávy Èes. Bot. Spoleè. 42: 340, 2007), RNDr. Jarmila Mladá ( ivotopisná data a pøehled prací do roku 1991 viz Z. Neuhäuslová & J. Houfek, Preslia 63: 357 359, 1991; doplòky Z. Neuhäuslová, Preslia 73: 380, 2001), Mgr. Jarmila Pavlová (28. 1., ivotopisná data viz Z. Neuhäuslová & J. Houfek, Preslia 63: 366, 1991) a zaslou ilý èlen Mgr. Jaromír Švarc (8. 6., ivotopisná data viz Z. Neuhäuslová, Preslia 73: 381, 2001; doplòky Z. Neuhäuslová, Zprávy Èes. Bot. Spoleè. 42: 341, 2007).
390 Osmdesáti pìti let se do ili dva èlenové, JUDr. Zdenìk Mejdr (10. 8., ivotopisná data viz Z. Neuhäuslová, Preslia 58: 377, 1986; doplòky Z. Neuhäuslová, Preslia 68(1996): 379, 1997) a èestná èlenka doc. RNDr. Jiøina Slavíková, CSc. (16. 1., biografie a seznam publikací do roku 1985 viz P. Kováø & K. Prach, Preslia 58: 86 90, 1986; doplòky k ivotopisu Z. Neuhäuslová, Preslia 68(1996): 382 383, 1997 a Z. Neuhäuslová, Zprávy Èes. Bot. Spoleè. 42: 341, 2007). Ing. Roman Businský (nar. 18. 12. 1951 v Praze) Jubilant je absolventem Støední zemìdìlské technické školy v Mìlníku (obor zahradnictví) a následnì tehdejší Vysoké školy zemìdìlské v Brnì (Fakulta agronomická, obor zahradnictví, ukonèeno 1977). Po skonèení povinné vojenské slu by prošel ètyømi mìsíci (pøelom 1978/79) praxe na Støedisku státní památkové péèe Støedoèeského kraje v oboru dendrologie zámeckých parkù. Od bøezna 1979 dodnes je zamìstnán jako dendrolog ve Výzkumném ústavu okrasného zahradnictví, dnešním Výzkumném ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví v Prùhonicích u Prahy, v souèasnosti jako samostatný výzkumný pracovník. Jubilant je uznávaným odborníkem v oblasti taxonomie a biogeografie vybraných skupin døevin (pøedevším celosvìtovì rody Pinus, Abies, Picea a Spiraea). Celo ivotní zájem o dendrologii je úzce propojen s další velkou zálibou cestováním. Vedl nebo se úèastnil øady výzkumných expedic, napø. do Èíny vèetnì Taiwanu (10 ), Vietnamu (5 ), Japonska (3 ), Indonésie, Pákistánu, Filipín, Indie, Chile, Mexika, Kyrgyzstánu, Kazachstánu, Turecka, Gruzie, Ázerbájd ánu (2 ) a Maroka. Výslednicí zájmù o dendrologii a cestování je shromá dìní reprezentativního herbáøového materiálu všech eurasijských druhù a poddruhù rodu Pinus a mnoha (zejména èínských) zástupcù rodu Spiraea z metodicky jednotných vlastních sbìrù v pøirozených populacích pro úèely srovnávacího taxonomického studia a kromì toho i popsání pro vìdu nových taxonù rodù Pinus (pìt druhù, ètyøi poddruhy, tøi mezidruhoví køí enci, tøi variety, nìkolik nových infragenerických taxonù a kombinací) a Spiraea (jeden druh a jedna varieta). Pro úplnost je ale tøeba zmínit, e jubilantovy expedice nesmìøovaly pouze do vzdálených, velmi obtí nì pøístupných a mnohdy botanicky zcela neprobádaných oblastí zejména v letech 1965 1990 se zamìøoval i na flóru Èeskoslovenska, Karpat a Balkánu a její herbáøovou dokumentaci. V letech 1975 1990 se specializoval také na floristiku a taxonomii støedoevropských zástupcù èeledi Orchidaceae s herbáøovou (ca 1000 polo ek) a fotografickou dokumentací. Èást herbáøových sbìrù pøevá nì z Èech je od roku 1986 ulo ena ve sbírkách Støedoèeského muzea v Roztokách u Prahy, vìtší èást (více ne 5 000 polo ek) je v autorovì soukromém herbáøi. Jubilantova bibliografie je ulo ena v archivu ÈBS. Jaroslav Èáp (nar. 12. 7. 1951 v Brnì) Jubilant absolvoval v roce 1970 SZTŠ ve Vyškovì a po skonèení základní vojenské slu by nastoupil v roce 1973 do mno írny okrasných rostlin v zahradnictví v Brnì-Tuøanech. V letech 1974 1991 pracoval jako topiè v podniku Prefa, v roce 1992 nastoupil na AOPK ÈR (døíve ÈÚOP) støedisko Brno, kde jako botanik pùsobil a do odchodu do dùchodu na podzim 2011. Hlavní oblastí jubilantova zájmu jsou cévnaté rostliny (podrobnì se zabývá napø. mateøídouškami), od roku 1990 se ale intenzivnìji vìnuje i mykologii (mykofloristika, inoperkulátní diskomycety). Dokladové sbìry jsou ulo eny ve vlastním herbáøi (ca 11 000 polo ek, zhruba polovina rod Thymus), mykologický herbáø èítá ca 300 polo ek, další sbìry (odhadem 10 000) jsou v herbáøích BRNM, OLM, VYM a herbáøi Mìstského muzea Bystøice nad Pernštejnem. Kromì botaniky nelze opomenout jubilantùv pøínos pro èeský skauting je zakladatelem a dlouholetým (1963 1997) vùdcem skautského oddílu v Horních Heršpicích, v letech 2000 2006 byl náèelníkem chlapeckého kmene Skauta ABS, dosud je skautským instruktorem. Je dr itelem mnohých skautských vyznamenání, z nich celospoleèenský pøesah skautingu má bronzový Pamìtní køí III. odboje OVF. Jubilantova bibliografie (ulo ená v archivu ÈBS) zahrnuje jak publikované èlánky, tak i velké mno ství rukopisných studií (inventarizaèní prùzkumy apod.). Mezi pøipravované práce patøí napø. Kvìtena Pernštejnskobystøicka. RNDr. Vìra Èulíková, CSc. (nar. 4. 5. 1951 v Opavì) Jubilantka studovala v letech 1970 1975 odbornou biologii (specializaci systematická botanika) na Pøírodovìdecké fakultì Masarykovy univerzity (tehdy UJEP) v Brnì, kde pod vedením M. Smejkala dokonèila
Zprávy Èes. Bot. Spoleè., Praha, 46: 389 393, 2011 391 diplomovou práci Taxonomická studie ès. druhù rodu Leontodon. Tato práce byla bìhem studijního pobytu na katedøe biologie rostlin té e fakulty rozšíøena v práci rigorózní (obhájena v roce 1977). Po ukonèení pobytu nastoupila jako pomocná síla na archeobotanické pracovištì tehdejší opavské expozitury Archeologického ústavu v Brnì (zamìstnanec ARÚ Praha), kde ji pøed vysokoškolským studiem krátce pracovala. Archeobotanické pracovištì, vybudované E. Opravilem v 60. letech minulého století, bylo po dlouhý èas (do závìru 90. let) jediným svého druhu v ÈR. Po studijním pobytu byla jubilantce na tomto pracovišti pøidìlena vìdecká aspirantura (1982 1986) a osm let se vìnovala archeobotanickým analýzám rostlinných makrozbytkù z historického jádra mìsta Mostu. Výsledky zpracovala v kandidátské disertaèní práci Rekonstrukce synantropní vegetace støedovìkého Mostu na základì makrozbytkù z antropogenních ulo enin. Determinacím rostlinných makrozbytkù (karpologické, xylotomické, antrakologické analýzy) z pravìkých a pøedevším støedovìkých a ranì novovìkých archeologických lokalit na území Èech (Pra ský hrad, Praha-Staré Mìsto, Praha-Malá Strana, Èáslav, Libice nad Cidlinou, Vysoké Mýto, Beroun, Jaromìø, Èeská Lípa, Èeský Dub, Bratronice, Lovosice, Stará Boleslav, Hrdlovka v severozápadních Èechách, Dalimìøice a další) a výjimeènì i Moravy a Slezska (Opava, Brno, Šumperk), interpretacím nálezù a paleorekonstrukcím rostlinné slo ky vý ivy, vegetaèních pomìrù a stavu ivotního prostøedí se vìnuje jako odborná a od r. 1988 jako vìdecká pracovnice Archeologického ústavu AV ÈR v Praze na pracovišti v Opavì doposud (s výjimkou let 1990 1992, kdy byla poslankyní ÈNR za Obèanské fórum, výbor pro vìdu, vzdìlání a kulturu). Rozsáhlý pøehled publikací je ulo en v archivu ÈBS. Ing. Jan Willem Jongepier (nar. 11. 6. 1951 ve Vlissingen, Nizozemsko) Jubilant vystudoval (1974) stavební in enýrství na Technické univerzitì v Delftu v Nizozemsku. Zlomový rok 1989 je spojen se stìhováním na Moravu a s dvoumìsíèním pùsobením v tehdejším Jednotném zemìdìlském dru stvu Budoucnost v Blatnici (programátor). Programování se vìnoval zèásti i na svém dalším pùsobišti (1990 1993), Purkyòovu gymnáziu ve Strá nici, kde u ale také vyuèoval angliètinu. Blí e k východomoravské kvìtenì se pak dostává na Správì CHKO Bílé Karpaty, kde má jako odborný pracovník na starosti botaniku (a zajímá se i o mykologii), poèítaèovou techniku, práci s veøejností a mezinárodní kontakty. V letech 1997 2001 byl øeditelem Vzdìlávacího a informaèního støediska Bílé Karpaty ve Veselí nad Moravou a v roce 2001 se opìt vrací k pedagogické práci na gymnáziu ve Strá nici, kde dodnes pùsobí jako uèitel angliètiny a koordinátor environmentální výchovy, vzdìlávání a osvìty. Jubilantova botanická èinnost je neodmyslitelnì spojena s Bílými Karpatami: od roku 1990, kdy provádìl inventarizaèní prùzkum cévnatých rostlin v maloplošných chránìných územích hodonínského okresu, pøes organizování sí ového mapování cévnatých rostlin a vybraných skupin ivoèichù, zalo ení a spravování floristické databáze BKFLORA, redaktorskou práci v èasopisu Bílé Karpaty (pozdìji Bílé Biele Karpaty) po prozatímní završení této práce Atlas rozšíøení cévnatých rostlin CHKO Bílé Karpaty (2006, spoluautor V. Pechanec) a Komentovaný seznam cévnatých rostlin Bílých Karpat (2006, spoluautorka I. Jongepierová). V roce 2010 pak obdr el Cenu ministra ivotního prostøedí za celo ivotní práci pro ivotní prostøedí. Na závìr zdánlivá drobnost, které si mo ná mnozí ètenáøi Zpráv ÈBS nevšimli jubilant je tu od roku 2004 jazykovým editorem anglických textù (angliètinu ale ochotnì edituje i v dalších èasopisech a pøírodovìdeckých textech). Podrobná bibliografie je ulo ena v archivu ÈBS. Ing. Oleg Keclík (nar. 28. 10. 1951) Po absolvování Vysoké školy zemìdìlské v Praze (dnešní Zemìdìlská univerzita) pùsobil jubilant 32 let jako mana er velkých centrálních poèítaèù. V souèasné dobì se iví soukromì na akciových trzích. RNDr. Anna Krahulcová (nar. 25. 10. 1951 v Praze) Jubilantka vystudovala genetiku na Pøírodovìdecké fakultì UK v Praze, v diplomové práci se zabývala cytotaxonomií druhu Chelidonium majus a cytostatickým úèinkem chelidoniových alkaloidù. V letech 1975 1978 se pak zabývala detekcí vrozených chromozomálních vad (vèetnì jejich prenatální diagnostiky) na oddìlení lékaøské genetiky Ústavu pro výzkum vývoje dítìte na Fakultì dìtského lékaøství UK
392 v Praze. Po mateøské dovolené nastoupila jubilantka v roce 1986 do Botanického ústavu AV ÈR (ÈSAV) v Prùhonicích, kde u pøedtím v posledních letech univerzitního studia pùsobila jako studentská vìdecká síla a pod vedením J. Mìsíèka a V. Jarolímové-Javùrkové získala praxi v karyologii rostlin. Klasické studium chromozomù bylo dlouho jejím hlavním zájmem, postupnì se ale zaèala zabývat i nejrùznìjšími aspekty reprodukèních systémù a strategií u cévnatých rostlin. Spolu s J. Sudou zavedla v roce 2000 v Botanickém ústavu metodiku prùtokové cytometrie. Jubilantka byla a je nepostradatelnou spolupracovnicí v mnoha projektech, zamìøených napø. na rody Viola, Taraxacum, Butomus, Geum èi Galium. Vyzdvihnout je ale potøeba dva agamické polyploidní komplexy, kde bez nadsázky velmi významnì posunula stupeò poznání jejich karyologie (rod Rubus) a také reprodukèní biologie a mikroevoluèních mechanismù (rod Pilosella). Ostru iníkùm (Rubus) se jubilantka vìnovala ve druhé polovinì 90. let ve spolupráci s J. Holubem, chlupáèky (Pilosella) se spoleènì s man elem F. Krahulcem a dalšími kolegy podrobnì zabývá od druhé poloviny 90. let. Pokrok v poznávání reprodukèních mechanismù u chlupáèkù pak ukazuje i to, e autorèin mimoøádnì cenìný souborný èlánek o pøíèinách variability v tomto rodu z roku 2000 (v èasopisu Folia Geobotanica) je u v mnoha ohledech zastaralý. Je ale koneckoncù nìco pøíjemnìjšího ne vlastním bádáním pøekonat stávající stav poznání? Dosavadní bibliografie jubilantky obsahuje bezmála 60 polo ek, vesmìs èlánkù v renomovaných èasopisech (je ulo ena v archivu ÈBS). doc. RNDr. Ivan Suchara, CSc. (nar. 11. 4. 1951 v Jièínì) Po absolvování Pøírodovìdecké fakulty UK v Praze (odborná biologie, 1974) nastoupil jubilant jako øádný vìdecký aspirant do Výzkumného ústavu okrasného zahradnictví v Prùhonicich, tématem disertaèní práce byl vliv rùzného typu mìstské vegetace na formování mikroklimatických pomìrù bìhem letního období v intravilánu Prahy (školitel M. Deyl); kandidátem zemìdìlsko-lesnických vìd se stal v roce 1978. Na stejném pracovišti (aè od té doby nìkolikrát pøejmenovaném, v souèasné dobì Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví) pak pùsobí postupnì jako výzkumný pracovník, vìdecký pracovník, vedoucí oddìlení krajináøství, vedoucí oddìlení biomonitoringu a námìstek pro výzkum, vývoj a inovace. Od poloviny 80. let postupnì budoval laboratoø atomové absorpèní spektrometrie (AAS), pozdìji laboratoø stopových prvkù (ICP-AES, ICP-MS), v roce 2000 pøejmenovanou na oddìlení Biomonitoringu. Vedlejší pracovní úvazek má od roku 1995 na katedøe botaniky Pøírodovìdecké fakulty UK (kurz ekologických metod, bioklimatologie, ekologie rostlin), kde se také v roce 2004 habilitoval v oboru rostlinná ekologie. Oblast odborného zájmu je mimoøádnì široká, spíše namátkou mù eme jmenovat studium funkce vegetaèních ploch ve mìstì a krajinì, vyu ití rostlin k bioindikaci úrovnì atmosférické depozice prvkù a míry zneèištìní slo ek ivotního prostøedí a redistribuci atmogenního a geogenního podílu prvkù ve slo kách jehliènatých lesù v ÈR. Jubilant byl/je hlavním øešitelem více ne 30 projektù a 2 výzkumných zámìrù VÚKOZ, koordinátorem 3 mezinárodních projektù a mana erem projektu Atlas krajiny ÈR. V minulosti pøíle itostnì botanizoval hlavnì na Jièínsku; menší mno ství herbáøových dokladù je ulo eno ve sbírkách PRC a muzeí v Hradci Králové a Liberci. Rozsáhlá bibliografie je k dispozici v archivu ÈBS. RNDr. Dagmar Zábranská (nar. 24. 5. 1951 v Rychnovì nad Knì nou) Jubilantka vystudovala biologii (specializaci ekologie) na Univerzitì Palackého v Olomouci, kde také v roce 1983 slo ila rigorózní zkoušku ve studijním oboru systematická biologie. V letech 1976 1991 pracovala jako vodohospodáø, ekolog a projektant souhrnných pozemkových úprav v Zemìdìlském výrobním sdru ení Uherské Hradištì, odkud pøešla na okresní úøad v Uherském Hradišti, kde zastávala a do roku 2002 funkci vedoucí oddìlení na referátu ivotního prostøedí. Pracovní dráhu zakonèila na mìstském úøadu v Uherském Hradišti, kde pùsobila jako vedoucí odboru ivotního prostøedí a do odchodu do dùchodu v roce 2010. Hlavní oblastí botanického zájmu jsou Bílé Karpaty je napøíklad autorkou inventarizaèních prùzkumù potøebných pro vyhlášení maloplošných CHÚ a VKP, rukopisného botanického prùzkumu CHKO Bílé Karpaty a dlouhodobì spolupracuje na sledování výskytu zástupcù èeledi Orchidaceae na Moravì a ve Slezsku.
Zprávy Èes. Bot. Spoleè., Praha, 46: 389 393, 2011 393 doc. RNDr. Václav Zelený, CSc. (nar. 15. 8. 1936 v Praze) Jubilant je absolventem Biologické fakulty UK, ve své diplomové práci se zabýval taxonomií rodu Hypericum v tehdejším Èeskoslovensku. Po skonèení studia nastoupil jako fytotechnik do Výzkumného ústavu cukrovarnického v Praze-Modøanech (sortovní pokusy s cukrovkou na rùzných místech Èech a Moravy a jejich vyhodnocení). Na podzim roku 1962 byl pøijat jako odborný asistent na katedru botaniky Vysoké školy zemìdìlské v Praze (dnešní Èeská zemìdìlská univerzita), se kterou je neodmyslitelnì spjata jeho celá následující profesní kariéra. Stejnì tak si ale mnozí pøi vyslovení jubilantova jména vybaví rod Leucanthemum, kterému se po taxonomické stránce vìnoval pod vedením E. Daumanna v rámci externí aspirantury na katedøe botaniky Pøírodovìdecké fakulty UK (1963 1969). Vra me se ale na Èeskou zemìdìlskou univerzitu jubilant tu zaèínal jako vedoucí praktik a postupem èasu se vypracoval v oblíbeného a souèasnì mimoøádnì vytí eného pøednášejícího v oborech obecné i soustavné botaniky a fytogeografie, pozdìji se pak zaèal stále více zamìøovat i na problematiku u itkových rostlin tropù a subtropù; na jmenování docentem musel z politických dùvodù èekat a do roku 1991. V souèasné dobì dosud pracuje na sní ený úvazek na Katedøe botaniky a fyziologie rostlin Agronomické fakulty. Širokému okruhu ètenáøù je jubilant znám zejména jako autor nebo spoluautor knih Rostliny Støedozemí (Academia, Praha, 2005), Okrasné rostliny tropù a subtropù (spolu s L. Kuntem, Grada, Praha, 2008) a U itkové rostliny tropù a subtropù (Valíèek a kol., Academia, Praha, 1989, 2002). Tím ale pøehled botanické èinnosti zdaleka nekonèí mno ství publikací je vìnováno floristice, dendrologii, okrasným rostlinám, taxonomickou a fytogeografickou erudici zhodnotil mimo jiné i jako èlen autorského kolektivu Kvìteny ÈR, zajímá se i o mykologii. Podklady pro své práce získával na mnoha zahranièních cestách, procestoval témìø všechny zemì Støedozemí, ze vzdálenìjších krajù navštívil Vietnam, Uzbekistán, Tád ikistán, Mexiko, Kolumbii, Ekvádor, Peru, Senegal. Neodmyslitelnou souèástí èinnosti je i popularizace botaniky, a u formou knih, èlánkù v èasopisech, pøednášek nebo aktivní prací v ochranì pøírody. Rozsáhlá bibliografie je ulo ena v archivu ÈBS. RNDr. Jiøí lebèík (nar. 13. 6. 1951 ve Zlínì) Jubilant studoval na Pøírodovìdecké fakultì Masarykovy univerzity (tehdy UJEP) v Brnì, absolvoval v roce 1976; doktorát získal v roce 1982. Po studiích nastoupil jako výzkumný pracovník do Výzkumného ústavu pro krajinu a okrasné zahradnictví v Prùhonicích, kde pracuje dodnes. Mezi hlavní odborné zájmy patøí rychlení okrasných cibulovin, øízkování rù í, generativní mno ení okrasných døevin a záchranné mno ení ohro ených druhù rostlin. Výsledky publikuje v èasopisech Acta Pruhoniciana, Bohemia Centralis, Ochrana pøírody, Zahradnictví, Zpravodaj Rosa klubu. Významná je i popularizaèní èinnost v èasopisech urèených pro zahradnickou a zahrádkáøskou veøejnost, v rozhlase a televizi. Úmrtí V dobì od zveøejnìní poslední vzpomínky na naše zesnulé èleny opustili øady spoleènosti: Ing. Karel Dolejš, CSc. (*10. 1. 1934, 28. 8. 2011), doc. RNDr. Marie Dvoøáková, CSc. (*5. 10. 1940, 25. 12. 2011), èestná èlenka RNDr. Dagmar Dykyjová, CSc. (*12. 4. 1914, 22. 12. 2011), Ing. Zdenìk Hrubý, PhD. (*1. 7. 1972, 28. 9. 2011), RNDr. Miroslav Jarkovský (*12. 5. 1916, 15. 1. 2011), doc. RNDr. Zdeòka Slavíková, CSc. (*20. 6. 1935, 18. 10. 2011), Karel Šotola (*8. 6. 1947, 10. 10. 2011) a Ing. Jiøí Vokoun (*1. 5. 1929, 25. 7. 2011). Všichni zesnulí èlenové zùstanou dlouho v našich vzpomínkách.
394 RECENZE / BOOK REVIEWS C h y t r ý M. [ed.] Vegetace Èeské republiky 3. Vodní a mokøadní vegetace Academia, Praha, 2011, 828 p., ISBN 978-80-200-1918-9, doporuèená prodejní cena 850,- Kè Rýchli ako blesk a klobúk dolu dve slovné spojenia, ktoré ma napadli pri èítaní v poradí u tretieho zväzku edície Vegetace Èeské republiky, ktorý vyšiel v krátkom èasovom rozpätí po druhom (2009) resp. prvom zväzku (2007). Rýchle tempo však nijako neuberá na tradiène vysokej kvalite celého diela; do znaènej miery odrá a, popri erudícii autorov, dlhodobú a zodpovednú prípravu fytocenologickej databázy a zodpovedajúceho metodického aparátu. Vzh¾adom na podiel jednotlivých autorov by posudzovanému zväzku prislúchalo aj alternatívne citovanie K. Šumberová et al. príp. K. Šumberová, M. Hájek, P. Hájková et al. K uvedenej trojici, kde levím podielom (ca 1/2 zväzku) vyniká najmä K. Šumberová, v rôznej miere pristupuje rad erudovaných spoluautorov (M. Chytrý, Z. Hroudová, J. Navrátilová, M. Ètvrtlíková, J. Sádlo, Z. Lososová, Jar. Rydlo, P. Bauer, P. Hanáková, L. Ekrt, E. Ekrtová) vrátane dvoch slovenských (H. O ahe¾ová, R. Hrivnák) a pomerne poèetné technické zázemie. Sympatické a plne opodstatnené je venovanie tohto zväzku dvom významným fytocenológom, ktorí polo ili základy komplexného poznania vodnej a mokraïovej vegetácie nielen v Èeskej republike, ale aj na Slovensku doc. K. Rybníèkovi a akademikovi S. Hejnému. Po krátkom úvode, zameranom na prírodné podmienky a vývoj doterajšieho výskumu vodnej a mokraïovej vegetácie v ÈR, nasleduje v porovnaní s prvým dielom mierne skrátená, avšak dostatoène obsa ná metodika pribli ujúca èitate¾ovi všetky kroky autorov, ktoré viedli ku koneènému spracovaniu charakteristík jednotlivých spoloèenstiev. Vlastná monografia zhàòa doterajšie poznatky o vegetácii stojatých i teèúcich vôd, pobre ných zón, mokradí, obna ených dien rybníkov, pramenísk a rašelinísk, zahàòajúcej 178 asociácií zaradených do 37 zväzov a 10 tried (Lemnetea, Potametea, Charetea, Littorelletea uniflorae, Isoëto-Nano-Juncetea, Bidentetea tripartitae, Phragmito-Magno-Caricetea, Montio-Cardaminetea, Scheuchzerio palustris-caricetea nigrae, Oxycocco-Sphagnetea). Spoloèenstvá sú zároveò prakticky rozdelené do troch formaèných skupín (vodná, mokraïová, pramenisková a rašelinisková vegetácia). V porovnaní s obdobnou vegetáciou na Slovensku vyniká tunajšie stanovištné špecifikum napriek výraznému úbytku oproti stavu na prelome 16. 17. storoèia sa tu ešte i dnes vyskytuje ca 25 000 rybníkov. Istý rozdiel bada aj v prístupe k vymedzeniu okruhov spracovaných spoloèenstiev: vegetaèné typy obsiahnuté vo Vegetaci ÈR 3 sú v slovenskej edícii zahrnuté a v 3 zväzkoch popri a iskovom trie om zväzku èiastoène aj v prvých dvoch dieloch venovaných pionierskej (Lemnetea, Potametea) a synantropnej vegetácii (Bidentetea tripartiti). Obdobne ako v predchádzajúcich dieloch, aj tu treba vyzdvihnú obsa nú charakteristiku daného typu vegetácie na úrovni vyšších syntaxónov (trieda, zväz), ktorá v takomto rozsahu nebýva samozrejmou súèas ou národných vegetaèných preh¾adov. Ako preva ne suchozemský fytocenológ som sa dozvedel mnoho zaujímavých informácií o synmorfológii a synekológii vodných a mokraïových spoloèenstiev, ich celkovom rozšírení, postglaciálnej histórii, syngenetických vz ahoch, smeroch sukcesie, spôsoboch pre ívania poèas pre ne nepriaznivého vegetaèného obdobia (morfologických a ekologických adaptáciách), príèinách šírenia èi naopak ústupu, ochrane, vhodnom mana mente, praktickom vyu ití atï. Rovnako precízne sú spracované charakteristiky jednotlivých asociácií, ktorých súèas ou sú aj odseky Dynamika a management a Hospodáøský význam a ohro ení, cenné najmä pre inštitúcie ochrany prírody. Slovný opis vhodne dopåòajú mapky rozšírenia charakterizovaných spoloèenstiev v Èeskej republike (vrátane ich predpokladaného výskytu na základe známych lokalít dominantných druhov) a kvalitné farebné fotografie umo òujúce utvori si názornú predstavu aj menej zasväteným èitate¾om. Opisy sú zakonèené struèným anglickým Summary.
395 Fytocenologické tabu¾ky sú spracované formou skrátených frekvenèných synoptických tabuliek s vyznaèením diagnostických druhov bylín pre jednotlivé asociácie, pre dve a viac asociácií; po ostatných druhoch bylín s vyššou frekvenciou nasledujú údaje o diagnostických druhoch machorastov (posledne zmienené sa ukázali ako významné najmä pri diferenciácii spoloèenstiev pramenísk, minerotrofných rašelinísk a vrchovísk). V závislosti od šírky variability jednotlivých tried sú tabu¾ky spracované na rôznych úrovniach od jednotlivých zväzov cez zoskupenia blízkych zväzov a triedy a po dve príbuzné triedy. Synmorfologickú a synekologickú charakteristiku fytocenóz dopåòajú krabicové diagramy umo òujúce porovnanie hodnotených asociácií na základe Ellenbergových indikaèných hodnôt, vertikálneho rozšírenia a pokryvnosti bylinného poschodia. 58 strán zaberajúci zoznam pou itej literatúry dokladá mimoriadny rozh¾ad autorov v sledovanej problematike. Autori kriticky revidovali spracovávané syntaxóny po obsahovej i nomenklatorickej stránke, èo sa odrazilo jednak v zní ení poètu zväzov a im podradených asociácií (len zriedkavejšie opaène), preskupovaní nimi akceptovaných asociácií v rámci vyšších jednotiek, ako aj v pomerne znaèných (nie v dy opodstatnených) zmenách v zau ívanej nomenklatúre. Rovnako ako v predošlých zväzkoch je variabilita vnútri asociácií riešená vyèlenením 2 (4) variantov, z ktorých èas zodpovedá pôvodným u šie vymedzeným asociáciám príp. subasociáciám. Mnohé asociácie vodnej a moèiarnej vegetácie sú aj tu, podobne ako v iných vegetaèných preh¾adoch, vyèlenené len na základe dominantného druhu. Napriek rôzne poèetným skupinám (vysoko)diagnostických druhov je však ich pozitívna diferenciácia v synoptických tabu¾kách èasto nepatrná príp. iadna. Daòou za zachovaný dominanèný prístup sú, vzh¾adom na pou itú metodiku, aj miestami siahodlhé formálne definície (spomeniem aspoò spoloèenstvá pleustofytov so širokou cenologickou amplitúdou a formálnu definíciu asociácie Lemnetum minoris; s. 49 50). Hoci analyzované súbory boli pred výpoètom fidelity štandardizované na vopred stanovené percento celkového poètu zápisov (metodika, s. 25), niektoré sa z h¾adiska poètu zápisov a rozšírenia spoloèenstiev javia ako výrazne nevyvá ené (nevyrovnaný dizajn), obzvláš pri porovnaní homogénnej vzorky nepatrného poètu zápisov exkluzívne sa vyskytujúcej fytocenózy s bohato dokumentovaným, všeobecne rozšíreným spoloèenstvom (pozri napr. Potametum friesii èi Groenlandietum densae vs. Potametum natantis, Tab. 4; Typhetum shuttleworthii vs. Phragmitetum australis, Tab. 9). Ve¾mi nerovnocenné v takýchto prípadoch (1 vs. 204 zápisov v Tab. 4; 1 vs. 97 z. v Tab. 7; 2 vs. 165 z. v Tab. 8; 3 vs. 439 z. v Tab. 9) sú aj hodnoty frekvencie (konštantné a vysoko konštantné druhy). Dos a ko pochopite¾né bolo pre mòa akceptovanie niektorých starších mien asociácií, prièom mladšie (pravdepodobne vhodnejšie) meno bolo odsunuté do synonymiky. Napríklad porasty s dominanciou Callitriche hamulata resp. Batrachium aquatile s. l. a takmer úplnou absenciou Batrachium fluitans sú v preh¾ade zaradené do asociácie Callitricho hamulatae-ranunculetum fluitantis, v originálnej diagnóze (Oberdorfer 1957: 123) pou itej pre porasty s dominanciou Ranunculus (Batrachium) fluitans. V synonymike sa pritom ocitla asociácia Batrachio aquatilis-callitrichetum hamulatae Rydlo et Husák 1992, opísaná zo záujmového územia. Dominancia druhu v originálnej diagnóze bola zoh¾adnená napr. pri hodnotení porastov s Glyceria notata (Glycerietum notatae Kulczyñski 1928 vs. Glycerio-Sparganietum neglecti Koch 1926; pozri syntaxonomickú poznámku pri asociácii Glycerietum notatae). Za problematické pokladám i hodnotenie vrchoviskových porastov kosodreviny a borín v rámci zväzu Sphagnion magellanici. S prihliadnutím na fyziognómiu a vyšší podiel drevín vo funkcii edifikátorov je asi oprávnenejšie ich zaradenie do triedy Vaccinio uliginosi-pinetea sylvestris Passarge 1968 (cf. Šibík et al. 2008, Jarolímek et al. 2008: 317). V závere kritickej èasti recenzie sa dotknem (ne)uvádzania èlánkov Kódu za synonymami, ktoré objasòujú dôvod zamietnutia daného mena. Objavujú sa skôr zriedkavo, vrátane rozlišovania nomenklatorických a syntaxonomických synoným. Zároveò pou itie niektorých èlánkov je prinajmenšom problematické, napr. zamietnutie mena Cratoneuro filicini-calthion laetae Hadaè 1983 na základe èl. 25 (pozri Hadaè 1983: 347), èi zamietnutie zau ívaného mena jednoznaène machového spoloèenstva Mniobryetum albicantis Šmarda 1950 na základe èl. 29b (pozri Šmarda 1950: 96); èasté je subjektívne zamietnutie platne publikovaných mien na základe èl. 36 (nomen ambiguum).
396 Nie zriedkavé je i pou itie èlánku 45 (nomen mutatum propositum). Vo väèšine prípadov (miestami a archaické mená taxónov) je zaiste opodstatnené, miestami je však otázne (viï napr. zväz Caricion canescenti-nigrae a príklady neprípustnosti zmien v Kóde). Návrhy na ochranu (nomen conservandum propositum, èl. 52) viacerých stabilizovaných, dlhodobo zau ívaných názvov asociácií s a iskom výskytu v severnej Európe, opísaných metódami uppsalskej školy, poukazujú na problematickos èl. 3d Kódu (i keï samotní autori ho viackrát vyu ili pri zamietnutí iných mien). Editor plánovanej štvorzväzkovej edície Vegetace Èeské republiky Milan Chytrý uzatváral recenziu na rovnako zameraný tretí diel edície Vegetácia Slovenska (Bull. Slov. Bot. Spoloèn. 24: 146, 2002) slovami: knihu u mám a dávám ji vedle pøedchozích dvou dílù na èestné místo ve své knihovnì, v èásti, která je na pøímý dosah od pracovního stolu. Budu do ní toti nepochybnì velmi èasto nahlí et. Ako neocenite¾ný zdroj poznania a mimoriadne hodnotných informácií na rovnako èestné miesto èi u v súkromnej alebo ústavnej kni nici patrí, spolu s dvomi predošlými, aj aktuálny tretí zväzok Vegetace ÈR. Teším sa na avizovaný štvrtý diel, venovaný krovinovej a lesnej vegetácii. Ján K l i m e n t Literatura Hadaè E. (1983): A survey of plant communities of springs and mountain brooks in Czechoslovakia. Folia Geobot. Phytotax. 18: 339 361. Jarolímek I., Šibík J., Hegedüšová K., Janišová M., Kliment J., Kuèera P., Májeková J., Michálková D., Sadloòová J., Šibíková J., Škodová I, Uhlíøová J., Ujházy K., Ujházyová M., Valachoviè M. & Zaliberová M. 2008: A list of vegetation units of Slovakia. In: Jarolímek I. & Šibík J. [eds], Diagnostic, constant and dominant species of the higher vegetation units of Slovakia, Veda, Bratislava, p. 295 329. Oberdorfer E. (1957): Süddeutsche Pflanzengesellschaften. Pflanzensoziologie, Jena, 10: 1 564. Šibík J., Díte D., Šibíková I. & Pukajová D. (2008): Plant communities dominated by Pinus mugo agg. in Central Europe comparison of the oligotrophic communities rich in Sphagnum. Phytocoenologia 38: 221 238. Šmarda J. (1950): Kvìtena Hrubého Jeseníku. Èást sociologická. Èas. Morav. Muz. 1950: 78 156. Š t ì p á n k o v á J., C h r t e k J. jun. & K a p l a n Z. [eds] Kvìtena Èeské republiky. Vol. 8. Academia, Praha, 2010, 712 p., 104 tab., 1 photo color., ISBN 978-80-200-1824-3 RECENZE / BOOK REVIEWS V zimì loòského roku vydalo nakladatelství Academia v poøadí ji osmý, a tedy pøedposlední (nepoèítáme-li plánované závìreèné Dodatky ) svazek objemné série Kvìtena Èeské republiky. Toto rozsáhlé botanické dílo zaèalo vycházet v roce 1988; do šestého svazku (vydán v roce 2000) v dvouletém a tøíletém intervalu. Pak se ovšem odstup dalších svazkù ponìkud prodlu uje a osmý dìlí od pøedchozího témìø 6 let. Hlavním dùvodem tohoto zpo dìní je s velkou pravdìpodobností nízká oficiální podpora takovýchto kni ních publikací v dobì, kdy se èeská vìda ubírá jiným, impaktovým smìrem. Psaní a vydávání dìl podobného charakteru v systému grantového financování je pak nadmíru obtí né a silnì závislé na úsilí a zodpovìdném pøístupu editorù i autorù.
397 Jedná se o dílo mimoøádné kvality a významu. O tom svìdèí mimo jiné i fakt, e knize byla udìlena výroèní cena Nadace Èeského literárního fondu za rok 2010 v kategorii vìdecké literatury. V rámci Evropy patøíme jistì k tìm š astnìjším zemím, které se mohou takovým reprezentativním dílem pochlubit. Jeho realizace vy aduje dostatek kvalitních autorù-specialistù, kteøí mají podrobné znalosti o zpracovávaných skupinách taxonù, o jejich nomenklatuøe, rozšíøení u nás i v blízkém zahranièí a také znalost jejich ekologie. Nelze opomenout také významný vklad naší široké botanické obce, proto e øada botanikù i floristù spolupracuje s autory Kvìteny ji øadu let a poskytuje své údaje pøedevším do kapitoly o rozšíøení druhù v ÈR. Naprosto zøetelná je podrobnost zpracování, která se s postupujícím èasem zvyšuje a je znát také na objemu posledních tøí svazkù, které se svým rozsahem dostávají za hranici 700 stran. Z toho všeho je patrné, e jde o dílo velmi pracné a velký dík proto patøí trojici editorù J. Štìpánkové, J. Chrtkovi a Z. Kaplanovi, kteøí byli schopni tento obsáhlý osmý svazek, na kterém se podílelo celkem 29 autorù, pøipravit do tisku. Kdo si nìkdy vyzkoušel editorskou práci, musí v tomto pøípadì ocenit její vysokou úroveò; tøeba jen sjednotit texty rùzných autorù, navíc v omezeném rozsahu knihy, je jistì velmi nároèné. Vynikající kvalitu mají ji tradiènì kresby Anny Skoumalové-Hadaèové a Evy Smrèinové poøizované pøevá nì podle ivých rostlin. Pojïme si nyní osmý díl trochu více pøiblí it: Celou první tøetinu (247 stran) objemu tvoøí podrobné zpracování pampelišek (rod Taraxacum) se 179 druhy. Ty se ji nevešly do pøedchozího sedmého svazku, který byl vìnován øádu Asterales. Jedná se o vùbec první taxonomicky kritické zpracování celého tohoto rodu z území Èeské republiky. Mù eme zde nalézt také jednu výjimku v koncepci zpracování rodu, která dosud nebyla uplatnìna. Rod je na našem území podle klíèe èlenìn do osmi sekcí; zatímco nechybí klíè druhù u sedmi z nich, u nejpoèetnìjší sekce Ruderalia bychom jej hledali marnì (viz poznámka na str. 103). Diagnostické znaky jsou uvedeny v poznámkách u jednotlivých druhù. Toto øešení není sice obvyklé, ale v tomto pøípadì nejspíše jediné mo né. Osmý svazek Kvìteny ÈR pøináší první velkou porci jednodìlo ných rostlin (27 èeledí, 75 rodù a 199 èíslovaných druhù a øadu dalších v poznámkách). Pou itý systém tøídy Liliopsida se výraznì liší od konceptu, který byl pøedstaven v prvním svazku Kvìteny z roku 1988. Pojetí nìkterých èeledí se v prùbìhu onìch více jak 20 let znaènì zmìnilo; proto je v osmém svazku novì uveden jejich urèovací klíè (str. 270 273). Z obsáhlejších èeledí jednodìlo ných lze zmínit napø. Potamogetonaceae (3 rody a 19 druhù), Liliaceae (5 rodù a 16 druhù), Iridaceae (5 rodù a 16 druhù), Hyacinthaceae (7 rodù a 22 druhù) a Alliaceae (1 rod s 27 druhy). Zpracování nejpoèetnìjší èeledi Orchidaceae (21 rodù a 63 druhù) bylo poznamenáno úmrtím F. Procházky, našeho pøedního znalce vstavaèovitých. Bohu el ji nestihl dokonèit práci, která mìla být vyvrcholením jeho celo ivotního studia našich orchidejí. Novì sestavený autorský kolektiv (P. Batoušek, I. Jongepierová, K. Kubát, K. Marhold a J. Zázvorka) musel zaèít s texty znovu pracovat a zdárnì završil zpracování této atraktivní skupiny naší flóry. Pochvalu si zaslou í i výsti ný poznámkový aparát v úvodu k této èeledi vèetnì morfologického slovníèku, který jistì pøispìje ke sjednocení specializované terminologie. Ani bych se chtìl vracet k výtkám, které zaznìly z per pøedchozích recenzentù k døíve vydaným svazkùm (Grulich 2001, Marhold 2002, Hadinec 2005), by jsou nìkteré z nich stále platné, dovolil bych si nìkolik kritiètìjších poznámek. Je však pøitom pochopitelné, e Kvìtena musí víceménì zachovávat styl a zpùsob zpracování zavedený od prvního svazku, aby pak celek nepùsobil nesourodì. Jaksi bez vysvìtlení zmizela z osmého svazku Kvìteny kapitola Fytogeografická charakteristika vybraných taxonù vèetnì souhrnných map rozšíøení vybraných druhù, která od ètvrtého do sedmého svazku tvoøila souèást tohoto díla. Domnívám se, e dùvody jejího vyøazení by mìly být alespoò struènì zmínìny v pøedmluvì. Tam je sice uveden dosavadní poèet publikovaných map rozšíøení vybraných druhù (celkem 236), ale odklon od této koncepce není nijak komentován, i kdy souvislost s odchodem editora pøedchozích svazkù (a autora map) Bohumila Slavíka je zøejmá. Nepomìr v podrobnosti zpracování jednotlivých rodù (druhù) rùznými autory je místy markantní. Zøetelný je pøedevším v kapitole o rozšíøení druhù v ÈR. I pøesto, e je pochopitelný argument o omezeném
398 rozsahu, domnívám se, e zpøesnìní údajù o rozšíøení by dílu velmi prospìlo. Podrobnìji se tomuto problému vìnoval v recenzi sedmého svazku J. Hadinec (Hadinec 2005). Pøi zpracování tak velkého objemu floristických dat se nelze vyhnout i chybám, jakou je napø. uvedení druhu Orchis palustris (str. 540) jako vyhynulého na lokalitách Èenkov a Vílanec na Èeskomoravské vrchovinì. Tyto chybné údaje (jedná se o zámìnu s druhem Dactylorhiza majalis) se objevily ji døíve (Jatiová & Šmiták 1996) a nyní byly nekriticky pøevzaty (L. Èech in litt.). Jiným problémem je nedostateèné vyu ití regionálních periodik i menších herbáøových sbírek pøi zpracování rozšíøení nìkterých druhù. Jako pøíklad mohu uvést výskyt Leucojum aestivum u Hustopeèí nad Beèvou v Moravské bránì. Pøesto e je delší dobu znám, publikován (Pøikryl 1987) a herbáøové sbìry jsou ulo eny v muzeu ve Valašském Meziøíèí (VM), tak ve výètu lokalit chybí. Mapa fytogeografického èlenìní ÈR na pøedsádce knihy je opravdu velmi schematická, bez jakékoliv topologie, a tak je pøesnìjší práce s údaji v kapitole o rozšíøení jednotlivých druhù velmi nesnadná èi spíše nemo ná. Oproti mapì vlo ené do prvního svazku Kvìteny (Skalický 1987) v ní navíc chybí rozdìlení fytogeografických okresù na podokresy, co vlastnì znemo òuje pøesnìjší orientaci a mo nost pøiøazení údajù. Proto je myslím na místì úvaha o novém vydání mapového podkladu regionálnì fytogeografického èlenìní ÈR a chtìl bych se jednoznaènì pøipojit k doporuèení, které zaznìlo ji v recenzi pøedchozího sedmého svazku (Hadinec 2005). Mapa vlo ená do prvního svazku Kvìteny je sice zmínìna v úvodu svazku osmého, ale v dnešní dobì je samostatnì nedostupná. Nehledì na její podobu, která jistì neodpovídá mo nostem zobrazení i formì souèasných mapových podkladù. Jestli e pùjdu v této mojí úvaze ještì dále, spíše a do podoby zbo ného pøání, mohlo by na ukonèenou øadu Kvìteny Èeské republiky volnì (èi jinak) navazovat podrobné a kritické zpracování regionálnì fytogeografického èlenìní ÈR. Mohlo by obsahovat podrobnìjší charakteristiky fytogeografických jednotek (diagnózy pou ité v prvním dílu Kvìteny na str. 109 121 jsou pøece jen ponìkud nepraktickým øetìzcem zkratek), revizi a zpøesnìní jejich hranic apod. Souèástí by jistì mohla být elektronická podoba podrobné mapy fytochorionù, tøeba i interaktivní(?). Domnívám se, e takové dílo v naší botanické literatuøe výraznì a dlouhodobì chybí. Kvìtena Èeské republiky se svým osmým svazkem ocitla na zaèátku cílové rovinky a nezbývá ne popøát editorùm i autorùm devítky, aby ve stejné kvalitì a tøeba i v rychlejším tempu dosáhli cíle. Literatura Pavel L u s t y k Grulich V. (2001) [rec.]: Bohumil Slavík [ed.]: Kvìtena Èeské republiky 6, Academia, Praha, 2000. iva 49: XXVIII. Hadinec J. (2005) [rec.]: B. Slavík, J. Štìpánková, J. Štìpánek [eds]: Kvìtena Èeské republiky 7. Academia, Praha, 2004, str. 767, 128 perotabulí, mapky. iva 53: LXI. Jatiová M. & Šmiták J. (1996): Rozšíøení a ochrana orchidejí na Moravì a ve Slezsku. Arca JiMfa, Tøebíè. Marhold K. (2002) [rec.]: Hejný S., Slavík B., Hrouda L. & Skalický V. [eds]: Kvìtena Èeské republiky 2, Academia, Praha, 1990, 540 str.; Slavík B., Kirschner J. & Køísa B. [eds]: Kvìtena Èeské republiky 3, Academia, Praha, 1992, 542 str.; Slavík B., Smejkal M., Dvoøáková M. & Grulich V. [eds]: Kvìtena Èeské republiky 4, Academia, Praha, 1995, 529 str.; Slavík B., Chrtek J. jun. & Tomšovic P. [eds]: Kvìtena Èeské republiky 5, Academia, Praha, 1997, 568 str.; Slavík B., Chrtek J. jun. & Štìpánková J. [eds]: Kvìtena Èeské republiky 6, Academia, Praha, 2000, 770 str. Preslia 74: 290 292. Pøikryl V. (1987): Vodní rostliny v povodí Beèvy u Hustopeèí nad Beèvou. Zprav. Okr. Vlastiv. Muz. Vsetín 1987: 34 39. Skalický V. (1987): Regionálnì fytogeografické èlenìní ÈSR (Mapa 1:750 000). Academia, Praha.