Fórum. literární. S ilustracemi Štěpána Mikuláše Mareše. III/ ročník XVI neprodejné

III/2018 19.12.2018 ročník XVI neprodejné literární Fórum S ilustracemi Štěpána Mikuláše Mareše redakce.forum@centrum.cz Vydává Jihočeský klub Obce spisovatelů s finanční podporou Jihočeského kraje

Štěpán Mikuláš Mareš - Poslední tango v Paříži, 1994 (kombinovaná technika na překližce)

editorial editorial Vážení a milí čtenáři! Vítejte na stránkách předvánočního vydání almanachu Literární fórum, které pro vás připravil Jihočeský klub Obce spisovatelů. Dovolte mi, abych vám jeho jménem popřál šťastné a veselé Vánoce, bohatě prostřený stůl a pod stromečkem kromě jiných dárků i hezkou knihu. Letos máte opravdu z čeho vybírat. Vždyť jen v tomto čísle naleznete celých jedenáct stran recenzí novinek z pera jihočeských autorů Já osobně bych doporučil například sborník Pohádky z jihu, který potěší každé dítě i mnohé rodiče, protože jejich příběhy se odehrávají na místech, která důvěrně známe v našem překrásném jihočeském kraji. Pokud děti nemáte nebo jsou vám bližší jiné žánry, nezoufejte. I vy si jistě vyberete. Inspirovat se můžete například v některé z našich ukázek prózy i poezie. Pod stromečkem ale nemusí ležet jen kniha. Co třeba obraz nebo jiné umělecké dílo? Dnes vám na stránkách Fóra představíme tvorbu českobudějovického výtvarníka Štěpána Mikuláše Mareše. V současnosti je moderní obdarovat své blízké zážitkem. Tím může být např. návštěva otáčivého hlediště v Českém Krumlově nebo některé z výstav. Ať už si vyberete knihu, obraz, vstupenku do divadla či cokoli jiného, přeji vám hodně radosti a příjemně stráveného času. Věřím, že i stránky, které právě držíte v rukou, budou jeho součástí. František Tylšar šéfradaktor Literární fórum časopis pro literaturu a kulturu Vydává: Jihočeský klub Obce spisovatelů Žižkova 3, 370 01 České Budějovice Vychází s finanční podporou Jihočeského kraje E-mail: redakce.forum@centrum.cz Časopis je vydáván Jihočeským klubem Obce spisovatelů pro jeho členy, spřátelené osoby a instituce a je volně neprodejný. Časopis je připravován v DTP programu Adobe InDesign a využívá volnou licenci písma Lido Střešovické písmolijny. Redakce: František Tylšar (šéfredaktor a editor, typografická úprava) Jan Bauer, Hanka Hosnedlová, František Niedl, Miloslav Král Český, Jiří Sivok, Vladimír Sulek http://spisovatelejih.blog.cz 1

obsah dění Hanka Hosnedová Pohádky z jihu na startu... 4 Hanka Hosnedová V práci a vědění jest naše spasení... 5 Radka Velková Jaroslava Pixová představila novou knihu o zámečcích.. 6 František Tylšar Mezi staničníky... 7 Hanka Hosnedlová Dlouhé rozhovory a krátké setkání... 8 Petr Šulista Oslavy 110. výročí narození L. Stehlíka... 9 Hanka Hosnedová Přechody jako kultura bez hranic... 9 literatura Jaroslava Pixová pokřtila další svoji knihu František Tylšar Literární klub Petra Bezruče (LKPB) Frýdek-Místek, z.s., kolektivní člen Obce spisovatelů ČR... 16 Stanislava Bumbová Akvarely - Vladimír Sulek... 18 Ladislav Beran Moje cesta do Klubu jihočeských spisovatelů... 19 Hanka Hosnedová Nové knihy... 20-30 Miloslav Král Český Spojka holá versus rozvitá?... 32 Miloslav Král Český Minutová esej... 32 Miloslav Král Český... aneb Škoda slov... 33 Foto: Otta Sepp umění Hanka Hosnedová Ohlédnutí do minulosti České Budějovice za první republiky... 10 Hanka Hosnedová Smutné výročí... 11 Hanka Hosnedová A přece se točí... 12 Hanka Hosnedová Marešův laskavý svět fantazie... 13 Štěpán Mikuláš Mareš Ilustrační doprovod čísla... obálka, 4, 15, 31, 45, 49 Představili jsme nový sborník našeho klubu: Pohádky z jihu 2 www.epika.cz

obsah Autorská tvorba - próza Jindřich Malšínský Kulva kulva...... 34 Miroslav Tota Jak jsem se málem proslavil ve fotbale... 35 Ladislav Beran Lovec paměti... 36 František Tylšar Sexoun... 38 Hanka Hosnedová Johnny Cash z předměstí a Blue Moon... 39 František Niedl Rozervané království... 40 Jiří Hovorka Kafe s malým... 41 Hanka Hosnedová Rozhlasové fejetonky pro dobré ráno... 42-43 Jiří Sivok Zápis z jednání u P. s. K.... 44 autorská tvorba - poezie Literáti jsou na trati již popáté Alen Malina Akvarely Miroslava Konráda... 46 Alen Malina Rozhlas... 46 Břetislav Kotyza Moji přátelé... 47 František Tylšar Prosinec... 47 František Tylšar / Klára Hůrková Zimní jízda vlakem / Zugfahrt im Winter... 48 Břetislav Kotyza Ještě... 49 Jiří Sláma Ráj... 49 Ostatní Z internetu Literární humor... 50 Redakce PF 2018... 50 Stáhněte si elektronickou verzi našeho almanachu zdarma nanašem blogu: http://spisovatelejih.blog.cz Autor ilustračního doprovodu čísla: Štěpán Mikuláš Mareš na fotografii Ivany Popelové Navštivte náš knižní e-shop: http://eshop.literarnimosty.cz/ http://spisovatelejih.blog.cz 3

dění jižní Čechy Pohádky z jihu na startu Hanka Hosnedlová / foto František Tylšar Dětská knížka Pohádky z jihu, kterou připravil Jihočeský klub Obce spisovatelů pro malé čtenáře, měla při svém zářijovém křtu v českobudějovickém Kanzelsbergeru naprosto netypické kmotry. Vlastně kmotřičky. Těmi se totiž staly dvě malé odvážné dívenky Kristýnka a Stánička, které braly svou roli naprosto odpovědně a se sklenkou Rychlých špuntů v ruce. Ostatně o tohle bezalkoholové šampaňské se podělily i s ostatními jak z řad přítomných autorů, tak návštěvníků. Kniha Pohádky z jihu, kterou vydalo spřátelené jindřichohradecké nakladatelství Epika, vyšla vlastně už koncem května, ale k jejímu uvedení na knižní trh a mezi čtenáře klub strategicky zvolil až začátek školního roku. Jak uvedl Petr Pistulka, vedoucí Domu knihy Kanzelsberger, původní české tvorby pro děti není na knižním trhu zrovna mnoho a té regionální pak už vůbec ne. Takže Pohádkami z jihu se tak jihočeští spisovatelé strefili přesně do správného žánru. Psát pro děti není právě jednoduché, což si ověřili i zkušení spisovatelé při tvorbě tohoto pohádkového sborníku. Ne všechny dodané pohádky totiž našly své místo v prezentované knížce. Jednak se autor musí vcítit do myšlení a duše dětského čtenáře, jednak i do jeho jazyka. Navíc podmínkou bylo situovat děj pohádky do konkrétní jihočeské lokality. Nakonec bylo tedy vybráno patnáct pohádek od čtrnácti autorů: Petra Šulisty, Stáni Bumbové, Pavla Hrdličky, Františka Tylšara, Vladimíra Jandy, Hanky Hosnedlové, Jiřího Slámy, Jany Dohnalové, Ladislava Berana, Vlasty Duškové, Vladimíra Sulka, Eriky Suchanové, Martina Korečka a Natálie Nera. Tím patnáctým je ilustrátor Jiří Hovorka, který doprovodil knížku roztomilými barevnými kresbami. Většina z nich jsou členy Jihočeského klubu Obce spisovatelů, jenž zmiňovaný knižní projekt inicioval a organizoval, za vydatné podpory nakladatele Jana Medka. Při slavnostním křtu navíc jeden z autorů Vladimír Sulek doprovázel mluvené slovo hudebními vstupy s kytarou a vlastními písničkami, přímo určenými dětským posluchačům. V pohádkách, které jsou vlídné a laskavé a klasicky s dobrým koncem, se čtenáři setkají nejen s tradičními pohádkovými bytostmi, jako jsou vodníci, čerti, draci, ježibaby v našem případě ježibabky, se zlomyslným diblíkem, se zvířátky, která mluví, s oživlými věcmi, ale také s docela obyčejnými kluky a holčičkami, jaké potkáváme denně na ulici a kterým spisovatelé dali možnost vstoupit do pohádkového děje. Slavnostního křtu se zúčastnilo devět ze jmenovaných autorů, a ti měli pak při autogramiádě plné ruce práce. Takže první krok Pohádek z jihu mezi čtenáře byl nejen příjemný a veselý, ale nesporně i úspěšný 4 www.epika.cz

V práci a vědění jest naše spasení Hanka Hosnedlová / Foto www.gjvj.cz dění jižní Čechy Pod tímto mottem proběhly a v podstatě ještě probíhají oslavy 150 let trvání nejstaršího českobudějovického gymnázia J. V. Jirsíka, jímž prošla mimo jiné i řada literátů. Pravda je, že během půldruhého století se název tohoto vzdělávacího ústavu několikrát měnil, aby se v poslední fázi zase vrátil k onomu původnímu, podle jména svého zakladatele. Jubilující gymnázium se totiž zrodilo díky vlastenecky smýšlejícímu českému biskupovi Janu Valeriánovi Jirsíkovi v době, kdy v Českých Budějovicích převládalo německé obyvatelstvo, ovlivňující jak zdejší hospodářský, tak politický život. Pro české školství to byl skutečně zásadní historický krok. Ke zmiňovanému jubileu připravilo gymnázium řadu akcí, jako byl třeba společný výstup na Kleť, průvod k Jirsíkově soše, sváteční mše s koncertem sboru Mendík, studentské diskusní fórum, slavnostní ples abiturientů, Den otevřených dveří se setkáním současných pracovníků školy s absolventy, řadu zajímavých výstavek či rockové odpoledne a večer. Toto dění doprovázelo i vydání výročního almanachu a ročenek, pamětní mince, CD sboru Mendík, ale i publikace s krátkými portréty významných absolventů školy. Již v září byla také slavnostně zahájena velká výstava k historii Jirsíkova gymnázia, připravená v součinnosti s Jihočeským muzeem. Expozice je rozdělena do dvou samostatných částí: V prvním bloku se dokumentace věnuje společenské vlastenecké činnosti biskupa J.V. Jirsíka, jehož osobnost znamenala velký přínos pro celý jihočeský region. A nechybí zde ani připomínka čtyř dalších absolventů, kteří se zapsali do politického a kulturního dění v celých Čechách prezident Emil Hácha, poslanec Národního shromáždění František Kroiher, literát Otokar Mokrý a biskup Šimon Bárta. Druhá část expozice je pak vyhrazená přímo historii gymnázia od jeho vzniku přes důležité historické mezníky až do přelomového listopadu 1989. Vedle oficiálních dokumentů jsou k vidění fotografická tabla absolventů, učebnice a další materiály k výuce včetně pomůcek a školních potřeb, v návaznosti na jednotlivé časové etapy. Další informace poskytuje pak v elektronické podobě i dotykový infokiosek. Podle kurátora výstavy Leoše Nikermajera pocházejí vystavené exponáty nejen ze sbírek Jihočeského muzea, ale byly zapůjčené i dalšími partnerskými institucemi a hlavně soukromými osobami, především pak absolventy a profesory školy. Výstava potrvá ještě do 13. ledna příštího roku, takže máte ještě příležitost si ji prohlédnout. http://spisovatelejih.blog.cz 5

dění jižní Čechy Jaroslava Pixová představila novou knihu o zámečcích radka velková / Foto archiv autorky Křest a následné představení v pořadí již dvanácté knihy autorky Jaroslavy Pixové, která žije a tvoří v malebné jihočeské Putimi, přilákal ve středu 10. října do zámeckého sálu ve Vráži početné publikum. Knižní novinku s názvem Zámečky a tvrze jižních Čech 2 aneb Jak se na nich žije dnes pokřtil ředitel Lázní Hotelu Vráž Jiří Landa a přišli i majitelé zámku v Zalužanech, Červeném Újezdci, Čížové a starostové obcí, které vydání knihy podpořily. Příjemnou atmosféru umocnily renesanční písně v podání Putimského pěveckého sboru, milým zpestřením akce byla také výstava půvabných obrázků Valentina Horby, který popisované zámecké objekty zachytil na plátně a vytvořil z nich také nástěnný kalendář na rok 2019. Druhý díl knihy o jihočeských zámečcích přibližuje historii devíti památkových objektů na Písecku, pětici zámečků bývalého drhovelského panství - v Drhovli, Čížové, Kožlí u Čížové, Vráži a Brlohu. Čtenáři se dále mohou seznámit s osudy zámeckých pánů z Červeného Újezdce u Vlastce, Horosedel, dozví se, jak se žilo a žije na hospodářském dvoře v Sochovicích a na zámku v Zalužanech, který byl až do roku 1960 také součástí Písecka. S nejstarší historií zmíněných zámeckých objektů, kdo zámečky vlastnil v období první republiky a jaké osudy potkaly jejich obyvatele po roce 1948, o tom všem se mohli dozvědět návštěvníci besed 16. října v přednáškovém sále Prácheňského muzea v Písku a o dva dny déle, 18. října, v hostinci U Štálichů v Čížové. Promítané fotografie byly důkazem toho, jak po období chátrání a devastace za éry socialismu přišlo po roce 1990 vzkříšení a obnova, objekty se vrátily zpět původním vlastníkům, nebo je koupili noví majitelé, a všichni mají stejný cíl navrátit těmto architektonickým skvostům jejich bývalou krásu. O tom, že ne vždy to bývá jednoduché, se také dočtete v nové knize. 6 www.epika.cz

dění Praha Mezi staničníky FISAIC / Foto Robert Drozda Mezi staničníky se nachází mnoho poetických příběhů. Tato slova si můžete přečíst v úvodu knih LITERÁTI NA TRATI V, jejichž autoři, přátelé a příznivci se sešli opět po roce, dne 1. října 2018, v reprezentativních prostorách Vládního salonku na pražském Hlavním nádraží. Po přivítání přítomných zaznělo z úst organizátora a tvůrce knihy pana Františka Tylšara několik slov o historii tohoto jedinečného projektu, který již popáté shromáždil texty a verše autorů železničářů i těch, kteří mají vlaky, koleje a cestování po železnici jen jako srdeční záležitost a modré sukno se znakem zlatého okřídleného kola nikdy neoblékli. Více než pět set knižních stran si letos vyžádalo vydání dvou knih. Knihy prózy a knihy poezie. Z první z nich, zelené Prózy mezi staničníky, přečetla ukázku osoba z nejpovolanějších. Sám přednosta stanice Dráhorád (Robert Drozda), kterého znají všechny železniční děti i dospělí, přednesl Pohádku o točně. Po zaslouženém potlesku převzal slovo pan Břetislav Buchta, zástupce vedoucího literární skupiny českého zemského svazu FISAIC a přečetl dlouhý seznam s jednašedesáti jmény autorů knihy prózy. Následovalo čtyřicet osm jmen autorů knihy poezie. Ti z nich, kteří byli přítomní v sále, se představili tím, že povstali. Někdo přidal úsměv, někdo krátký pozdrav či úklonu. Přestože mnozí nemohli přijet pro své pracovní povinnosti, byly prostory salonku zaplněny do posledního místa. Následovala ukázka z modré knihy Poezie mezi staničníky, kterou přednesla ve svém rodném jazyce slovenská básnířka Anna Drevická. Po potlesku přítomné mile překvapila otázkou, zda by mohla také zazpívat. Její hlas s českou písní Marty Kubišové Modlitba pro Martu oslovil mohutnou akustikou secesních prostor každého z přítomných a mnozí se ke zpěvu přidali. Vlastního křtu knih se se v roli kmotrů ujali zástupci Odborového sdružení železničářů a Českého zemského svazu FISAIC Jarmila Šmerhová a Miroslav Kaprálek. Po jejich povzbudivých slovech již letící špunt a kapky šumivého vína symbolicky vypravily obě knihy na pomyslnou cestu mezi čtenáře. Věřím, že to bude cesta plná pohody a radosti, jakou dokáže rozdávat každá dobrá kniha. Na závěr došlo i na společné foto a při následující volné zábavě, za zvuků písniček Řehečského kvarteta a při pohoštění, které věnovaly OSŽ a FISAIC, bylo rozdáno mnoho autorských podpisů, navazovala se nová přátelství, diskutovalo se o literatuře. Všichni se prostě dobře bavili A kdo pozorně poslouchal, jistě slyšel i slova o tom, že vyhlášení šestého ročníku Literátů na trati je za dveřmi. A aby ne! Poezie i próza mezi staničníky jsou nevyčerpatelná témata. Každý den vznikají další nové příběhy, na které se můžeme těšit zase za rok. -fjb- http://spisovatelejih.blog.cz 7

dění jižní Čechy Dlouhé rozhovory a krátké setkání Foto Petr Vitoň Jednou z nejnavštívenějších a také nejhezčích knižních akcí letošního roku byla nesporně listopadová autogramiáda a křest knihy rozhovorů s názvem Stopy v jihočeské kultuře aneb Ohlédnutí s Múzami. Jejím iniciátorem a producentem byl Syndikát jihočeských novinářů a na realizaci publikace se podílelo celkem sedm novinářů právě z jeho řad. Zmíněný slavnostní akt se odehrával v českobudějovickém Domě knihy Kanzelsberger, kam se dostavili nejen všichni autoři, ale i deset ze dvanácti respondentů z prezentované publikace. A samozřejmě i spousta jejich přátel a fanoušků. Postupné představení knižního projektu a jeho zrodu doplňovaly precizní hudební vstupy klasického kytarového dua v sestavě Jindřich Čapek a Radek Interholz, které dokázaly báječně navodit pohodovou atmosféru večera. A nezklamal ani kmotr knižního dítka, jímž se tentokrát stal Petr Pistulka, velký příznivec regionální literatury a vedoucí Domu knihy Kanzelsberger, kde jihočeští spisovatelé vždy nacházejí podporu a pochopení. Pro mne osobně však bylo velkým překvapením, které mne kapku vyvedlo z konceptu připraveného moderátorského scénáře, předání nádherné kytice jako formy poděkování od spolutvůrců nezvyklého knižního projektu. Musím přiznat, že mne to opravdu dojalo. Ale slovo v programu dostaly po slavnostním pokřtění titulu i všechny z přítomných kulturních osobností, jejichž zpovědi tvoří obsah představované knižní novinky. Slova, jimiž se sklenkou v ruce popřáli knize na cestu ke čtenářům hodně štěstí, byla návštěvníky vyslechnuta velice pozorně a s potěšením mohu konstatovat, že jejich vystoupení nejen zaujala, ale nejednou i příjemně pobavila. Následně se pak strhla podpisová, ale i debatní smršť, která již rozhodně nepotřebovala komentáře. Přínosem akce však byla rovněž skutečnost, že se při této příležitosti setkali i téměř všichni zpovídaní z knihy ti, kteří se přátelili již roky, i ti, kteří se třeba osobně vůbec neznali. Tím pádem se večer protáhl o dost déle, než bylo původně plánováno, ale byl zároveň také důkazem, že podobné projekty a setkání mají opravdu smysl... -hh- 8 www.epika.cz

dění jižní Čechy Oslavy 110. výročí narození Ladislava Stehlíka Petr Šulista / Foto z archivu autora Šestadvacátého června letošního roku uplynulo 110 let od narození básníka, učitele, malíře, historiografa jihočeské krajiny Ladislava Stehlíka. Vzpomínkové zastavení u hrobu s jeho bustou od Břetislava Bendy v den jeho narození bylo jen předzvěstí oslavy konané v sobotu 15. září odpoledne na bělčické Višňovce, kam básník rád chodíval a kde jistě čerpal i svou inspiraci. V programu, který připravil Městský úřad Bělčice pod vedením starosty Pavla Vejšického, na svého otce zavzpomínala dcera básníka Blanka Stehlíková, o své zážitky z osobních či literárních setkání s básníkem se podělil senátor Václav Chaloupek, bývalý senátor Josef Kalbáč, starostka OÚ Myslív Marie Pícková, vedoucí oddělení ekologie krajiny MěÚ Strakonice Miroslav Šobr a autor článku. Vystoupení Babského sboru z Poříčí bylo příjemným hudebním zpestřením této kulturní akce. Skromností vynikal, neposednou duší, která mu zahálet nedala doslova. S profesí básníka, jenž ví, co se sluší, mnohý verš věnoval oslavě domova. Básník Ladislav Stehlík byl a stále je pro mě příkladem neobyčejné pokory, se kterou dokázal pokleknout před chrámem přírody a vyjádřit svou upřímnou a vřelou lásku k rodnému kraji, k rodným Bělčicím a jejich okolí, kde se vždy cítil krásně a úžasně a kam se pokaždé rád vracel. Na svých cestách, po nichž se ubíral chůzí opěšalou, si dovedl povšimnout nejprostších květů a důvěrně, s neobyčejným citem, je vtěsnat do básně. Při svém putování došel k poznání, že ať se v životě octneme kdekoli, vždy to budou určitá místa v rodné krajině, kam si uložíme nejšťastnější i nejbolestnější okamžiky svého života. Z poezie Ladislava Stehlíka ke mně nejvíce promlouvá jeho přírodní lyrika. Z jeho veršů, z nichž čiší jeho vřelý vztah k české krajině, na mě pokaždé dýchne kouzlo rosných rán, žhavých polední, chladných večerů, vůně na jaře rozkvetlých jabloní, v létě zrajících obilných lánů, podzimních oranic. S jeho verši se pokaždé vracím do míst mého dětství, která jsou i pro mne, jak básník Ladislav Stehlík citlivě vystihl, magnetickou střelkou pro všechny mé citové návraty. Jsem nesmírně rád, že mě básník Ladislav Stehlík svou tvorbou nejen oslovil, ale svou nezaměnitelnou poetikou mně i důvěrně přiblížil Bělčicko a jeho okolí, kam se od té doby velice rád vracím. A za to mu patří můj velký a upřímný dík. Přechody jako kultura bez hranic Hanka Hosnedlová Společným jmenovatelem bohatého programu čtyřdenního mezinárodního festivalu, konaného v prvním prázdninovém měsíci na hraničních přechodech mezi jižními Čechami a Rakouskem, byla kultura v nesčetných jejích formách. Tato akce, která nese název Přechody Übergenge se uskutečnila poprvé v roce 2004 a za uplynulé roky se stala vyhledávanou a každoročně očekávanou tradicí. Letos se její jednotlivé části odehrávaly celkem na deseti různých místech v Českých Velenicích a Gmündu od zámeckého parku, stylizovaného jako světová vesnice, přes starý mlýn či sídliště ze 70. let až po historické nádraží. Obě hraniční města propojilo osm desítek umělců z několika zemí svým uměním a nadšením. Své místo v programu našlo na čtyřicet kulturních prezentací, ať už se jednalo o divadlo, filmová představení, ale i koncerty a hudební vystoupení, tanec, nápadité performance a urban art, zajímavé exkurze či fundované diskuse na kulturní téma. A nechyběla ani literatura. Součástí slavností byla také připomínka výročí obou sousedících zemí sto roků od vzniku jejich státní samostatnosti. Pozornost byla věnována mimo jiné roku 1968, který dramaticky ukončil rozkvétající naděje Pražského jara a byl jednou z hraničních událostí v dějinách tehdejšího Československa, ale odrazil se i v dění na druhé straně hranice. Symbolem tehdejšího protestu u nás byla mimo jiné hudba a rocková skupina Plastic People of the Universe, kterou pořadatelé festivalu zařadili i do letošního pořadu. Tématem s titulkem 1968 sen o svobodě se zabývalo i divadlo Continuo s mezinárodním obsazením a rovněž mezinárodní konference historiků. Vrchol tohoto dění s pozitivní reminiscencí šedesátých let představoval Tribute to the Beatles. Podle pořadatelů, starostů obou měst i účastníků dokazuje tento opakovaně uskutečňovaný festivalový projekt nejen možnosti kultury bez hranic, ale i to, jak mají obě země k sobě odjakživa blízko. http://spisovatelejih.blog.cz 9

umění fotografie Ohlédnutí do minulosti České Budějovice za první republiky Hanka Hosnedlová Sté výročí české a slovenské státnosti iniciovalo v průběhu letošního roku dlouhou řadu různých aktivit, mezi něž zákonitě patřily i výstavy s historickými materiály, mapujícími různé časové úseky uplynulého století. Pro mne byla jednou z nejzajímavějších a také nejpřitažlivějších výstava s názvem České Budějovice za 1. republiky, instalovaná v radniční výstavní síni českobudějovického magistrátu. Trvala sice více než dva měsíce od 22. června do 29. srpna ale mám pocit, že ve víru turistického ruchu a pestrého prázdninového dění tak trochu zapadla. A to je podle mne velká škoda. Myslím, že hodně hlavně budějovických občanů by přivítalo její opakování třeba i v jiném výstavním prostředí. Expozice, zahrnující především fotografické materiály a také dokumenty, ale i troj rozměrné předměty se vztahem k danému záměru, byla nápaditě rozdělená do tématicky vymezených sekcí ze života tehdejších obyvatel města. Návštěvníka nesporně zaujala nejen dokumentace o tom, jaké služby byly tenkrát nabízeny veřejnosti, ale i možnosti sportovního vyžití včetně tehdejších sportovišť, anebo jak vypadaly dobové plovárny a přírodní koupaliště v okolí. Bez zajímavosti nebyly ani fotografie představující hromadnou dopravu v krajském městě, vyhlášené a oblíbené trhy a jarmarky, běžný denní prodej, různé slavnosti anebo třeba vánoční atmosféra v ulicích. Stranou nezůstala ani kultura ať už je řeč o biografech, divadlech, koncertech a veřejných hudebních produkcích či hojně navštěvovaných knihovnách. Prostřednictvím fotografií a dalších exponátů jste se tak mohli příjemně a nenásilně přenést do první poloviny minulého století, představit si tehdejší společenský i každodenní všední život ve městě, ve kterém žijete anebo které dobře znáte, a porovnávat, co z těchto svědků minulosti zde zůstalo dodnes. Případně co je novodobě nahradilo. Výstava byla uspořádána ze sbírkového fondu Jihočeského muzea v Českých Budějovicích a z archivů neúnavného patriota Milana Bindera a Vlastimila Šrama. Navíc některé z uváděných exponátů zde zažily svou výstavní premiéru. A pokud si myslíte, že téma výstavy oslovilo pouze pamětníky a dříve narozené, jste na omylu. Byla přitažlivá například i pro děti školou povinné vždyť mohly na vlastní oči vidět, jak kdysi žili a trávili svůj volný čas jejich pradědečkové a prababičky, které znají jen z obrázků v rodinném albu. 10 www.epika.cz

umění ohlédnutí za minulostí Smutné výročí Hanka Hosnedlová / Foto Otta Sepp Srpen 1968 představuje pro mnohé černou a hlavně smutnou kapitolu v našich dějinách. Nejen díky šokujícímu obsazení republiky vojsky pěti zemí Varšavské smlouvy, ale i díky tomu, co následovalo poté. Byla to hořká pilulka zklamání a nečekaný, nátlakový systém nastolené normalizace, která pak zasáhla do životů všech. Někteří se podřídili, jiní vzdorovali, další emigrovali V letošním roce se tato neblahá a dramatická událost, vnímaná jako zrada na milionech Čechů a Slováků, dočkala již padesátého výročí. Půl století uplynulo od chvíle, kdy pod pásy sovětských tanků skončila křehká květinka rodících se nadějí a formující se demokracie. Zlomový okamžik, který nastartoval dvacet let prohry, přetvářky a strachu Toto varovné výročí si národ letos připomínal řadou projektů od výstav přes knihy, divadlo, filmy, až po besedy a happeningové akce. Také kurátorka českobudějovické fotogalerie Nahoře Bohuslava Maříková - připravila obsáhlou a jedinečnou výstavu, která dokumentovala tehdejší vypjatou situaci přímo v krajském městě, v Českých Budějovicích. Název expozice - Osmašedesátý rok nadějí a zklamání příhodně vystihuje nejen konkrétní situaci, ale i tehdejší všeobecnou náladu. Vystavené velkoformátové reportážní fotografie Otty Seppa, zapůjčené jeho rodinou, doplnily na panelech i historické snímky Bohuslavy Maříkové, pana Süce a při slavnostním zahájení výstavy pak k nim přibyl ještě zajímavý snímek zapůjčený Pavlem Kalouskem. Mezi fotografiemi pak nechyběly ani zvětšené kopie z tehdejšího aktuálního tisku. Prezentované dokumentární fotografie a tisk tak mapovaly nejen vypjaté okamžiky při srpnovém obsazování města vojenskou technikou okupačních armád, ale i třeba předcházející vysokoškolskou protestní manifestaci z března téhož roku či červnové shromáždění na podporu tehdy nově zvoleného prezidenta Ludvíka Svobody, které se sešlo na hlavním budějovickém náměstí. Dobové články a letáky pak stejně jako fotografie připomínaly v detailech nejen konkrétní postup vojsk v ulicích města, obsazování jednotlivých objektů v krajské metropoli, ale i první oběti invaze nebo protestní a podpisové akce proti ruské okupaci včetně odsuzujících nápisů na domech a objektech. Pohotové fotozáběry mapovaly pak i některé následné události, ať už se jednalo o listopadovou studentskou stávku, připomínku Palachovy oběti či úsměvnější, mohutně oslavované vítězství československých hokejistů nad sovětským týmem v lednu 1969. Díky kvalitě vystavených snímků bylo velice snadné rozeznat jednotlivé obličeje v zachyceném anonymním davu a věřím, že mnozí pamětníci se na vystavených snímcích i našli. Obdobně jako v doprovodném, nákladném a skvěle připraveném čtyřicetistránkovém katalogu, o který byl vskutku nebývalý zájem. Vždyť pro mnohé představuje i kus jejich osobní historie http://spisovatelejih.blog.cz 11

umění divadlo A přece se točí Hanka Hosnedlová / Foto https://www.otacivehlediste.cz Jedinečný světový fenomén - otáčivé hlediště v kouzelném prostředí zahrady českokrumlovského zámku - asi není třeba nikomu zvlášť představovat. Navíc pozornost veřejnosti k této mimořádné scéně, provozované Jihočeským divadlem, umocnily i vlekoucí se spory o její další budoucnosti. Ovšem věhlas a úspěšnost divadla s nejvyšším stropem na světě, jak je občas točna nazývána, to rozhodně nezpochybňuje. Jedním z takových argumentů je i bilance tamější letošní sezony, kterou uzavřelo zářijové Poslední točení za hojné účasti novinářů. Součástí tohoto setkání bylo i uvedení představení Malého divadla s názvem Ztracený svět. Ačkoliv tato inscenace byla prvoplánově určena dětem, musím přiznat, že i dospělí diváci byli ohromeni a nadšeni obřími, technicky úžasně vyvedenými loutkami dinosaurů, kteří ovládli scénu. Neméně zajímavé ale byly i informace, které před představením prezentoval ředitel Jihočeského divadla Lukáš Průdek. Překvapující pro mnohé byla už hned při zahájení uváděná skutečnost týkající se letošní sezony, která byla vlastně jubilejní šedesátá! A téměř neuvěřitelné je i číslo představující počet diváků, kteří se od roku 1958 ocitli na otáčivém hledišti. Těch bylo podle dokumentace 2 341 898. V úvahu je třeba ovšem brát i to, že v začátcích měla točna oproti současnosti podstatně méně sedadel. Letošní návštěvnost, která již vykazuje 55 961 diváků (s celkovým ziskem více než 37 milionů), překonala téměř o půl druhého tisíce loňskou skutečnost. Také představení uvedených během letních měsíců bylo oproti loňsku o 6 více celkem 91. A jako by i počasí bylo nakloněno divadelnímu snažení, tentokrát jeho nepřízeň zapříčinila zrušení pouze jednoho jediného představení. V inscenacích odehraných před krumlovskou točnou byly zastoupeny všechny čtyři soubory. Premiérově byl představený horor Dracula z dílny již zaběhnuté autorské dvojice Olga Šubrtová a Martin Glaser (mimochodem se může pochlubit nejvyšší návštěvností), a již zmiňovaný Ztracený svět. Program zahrnoval i další tituly atraktivní Dekameron, detektivní komedii Pes baskervillský s hostujícím Karlem Rodenem, balet Valmont anebo divácky stále vděčnou operu Rusalka, dále pak Příhody lišky Bystroušky či Verdiho Trubadúra s hostující pěvkyní Yukiko Kinjo. Právě tuto posledně jmenovanou inscenaci označil Ioan Holender, generální ředitel Státní opery ve Vídni, doslova za světovou senzaci. Kromě toho tři srpnová představení detektivní komedie Pes baskervillský natáčela ČT Art s tím, že záznam bude odvysílán ještě do konce letošního roku. A poprvé byla letos uváděna všechna vystoupení (s výjimkou Ztraceného světa) s vícejazyčnými titulky, které je možné sledovat na tabletech, jež si návštěvníci mohli vypůjčit. K dispozici pro návštěvníky bylo padesát tabletů s možností využití titulkovacího softwaru. Tak lze jednotlivá představení více přiblížit nejen zahraničním návštěvníkům, ale třeba i sluchově postiženým. Takovým příjemným doplňkem uplynulé sezony byla i výstava věnovaná Joanu Brehmsovi, uznávanému otci nápadu s otáčivým hledištěm v krumlovské zámecké zahradě. Expozice připravená v součinnosti s Národním muzeem v Praze zahájila svou pouť nejdříve v Brehmsově rodném městě Liepaji v Lotyšsku, poté v Krumlovských klášterech doprovázela vlastně letní sezonu otáčivého hlediště a od října je pak až do konce roku ke zhlédnutí přímo v prostorách Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Ovšem již s posledním letošním představením byl zahájen prodej vstupenek na točnu na letní sezonu roku 2019. Vedle opakujících se titulů z právě ukončené sezony se můžeme těšit na muzikál Divotvorný hrnec, balet Šípková Růženka nebo operu Turandot. A točna jim díky přírodnímu plenéru nepochybně dodá i své neopakovatelné kouzlo... 12 www.epika.cz

umění výtvarné Marešův laskavý svět fantazie Hanka Hosnedlová / Foto Stanislava Brůhová Jednou z nejzajímavějších a bohatě navštívenou výstavou byla podzimní výstava Štěpána Mikuláše Mareše. Obsažnou a pohledově skutečně pestrou retroexpozici připravila českobudějovická Komorní galerie U Schelů, za přispění Blanky Marešové, a to k aktuálním Štěpánovým nedožitým pětasedmdesátinám. Galeristka Alena Schelová se navíc zasloužila i o vznik a vydání nádherného výstavního katalogu v barvě, který zůstane trvalou připomínkou Štěpána nejen jako výtvarníka, ale i jako člověka. Člověka posedlého příběhem a specifickým, nenapodobitelným viděním okolního světa. Štěpán byl českobudějovický rodák a v krajském městě také absolvoval základní školu. Ve svém vzpomínkovém povídání, které je součástí výše zmiňovaného katalogu, si připomíná mimo jiné i svého dědečka, ministrování v kostele u sv. Jána, kino Kotva, prázdniny trávené v Liberci u krásné tetičky s dobrodružnou povahou, později pak kino Vesmír, poblíž kterého bydlel již se svou ženou Blankou. Ačkoliv by býval rád odešel na studia na Střední keramickou školu v Bechyni, zvolil nakonec učení v malírně ve Vrátě, protože nechtěl nechat maminku doma samotnou. Popisuje zde své výtvarné začátky v době, kdy pracoval ve Sfinxu, setkání s Jiřím Tichým, jehož doménou byly umělecké smalty, o něž se Štěpán rovněž pokoušel, nevynechal ani sedmileté působení v hrdějovické keramičce, spjaté se jmény jako Tonda Škoda, Karel Příhoda, Karel Štěpánek a další Označuje tuto etapu za krásnou a pohodovou dobu, nicméně kvůli zdraví musel tento post posléze opustit. Pak se jeho zaměstnáním stala práce v propagačním oddělení na Výstavišti, kde jak sám píše dělal obrovské panely a ty nejmenší obrázky. Později přešel do propagace Parku kultury a oddechu, známého jako Armáďák. Velice emotivně si vybavuje mimo jiné i českobudějovickou návštěvu představitele beatnické generace Ginsberga či japonského básníka Nanao Sakaki, opakovaně se v jeho vzpomínkách vynořuje i jméno jeho velkého idolu Bohumila Hrabala. A když to tak zpětně shrnu, myslím, že právě Hrabalem bylo nejednou poznamenáno i Štěpánovo vyprávění a psaní o jeho životě a výtvarném i lidském hledání i zrání. Ostatně literatura, zejména pak poezie, byla jedním z hlavních motivačních mostů pro jeho inspiraci, obdobně jako hudba. Pět let navštěvoval Lidovou školu umění, celé roky maloval a tvořil pro poměrně úzký okruh přátel, ale teprve přelomový rok 1989 mu poskytl větší prostor zviditelnění ve výtvarném světě. Stal se členem výtvarné skupiny Kruh 89 a publikoval v jeho sborníku Invence, společně s ostatními vystavoval v síni Art fora v pražském Pállfyho paláci. Počáteční období realistických obrázků s baráčky, stromy, květinami či postavami na čas vystřídalo abstraktní období s bělavým pozadím jako ze slonové kosti s různými znameními a vrypy, aby se pak zase vrátil k výrazové čitelnosti kresby a malby. Rovněž až v pozdějších letech se Štěpán dostal do vytoužené Paříže, kterou si zamiloval ještě dříve, než do ní poprvé vkročil. Ale neméně výrazně jej inspirovala i Itálie či Rusko, ale i cesty uměleckého sdružení Hortensia, jehož byl aktivním členem.. To všechno se pak odráží v jeho obrázcích, často doprovázených košatě fabulovanými texty, pro něj tak příznačnými. Štěpánovy obrázky jsou laskavé, rozmarné, občas dokonce rozpustilé, ale nikdy ne fádní. Jsou stejně zvláštní a nepopsatelné, jako byl on sám. Moc rád si také pohrával i s trojrozměrnými artefakty konceptuálními inscenacemi a objekty, které sestavoval z odložených a nalezených věcí. Vymýšlel k nim neuvěřitelné, bláznivé, absurdní příběhy, kterými jim vdechoval život. Vsazoval je do různých údobí a do životů slavných, které miloval, čímž jim dával nečekaný fantaskní rozměr. Štěpánova nekonečná a běžnými mantinely nespoutaná fantazie byla a je erbovním znamením jeho obrázků i výtvarných objektů, které jsou pro diváka mostem, aby se společně s ním mohl ponořit do zvláštních, úsměvných a laskavých světů... (S použitím podkladů z katalogu sdružení Hortensia, 2018) http://spisovatelejih.blog.cz 13

Ilustrační doprovod Štěpán Mikuláš Mareš Obrazy: Maestro Pentimento, 1982, kombinovaná technika na překližce Z cest: Pisa, nedatováno, kresba rudkou a malba bělobou na papíře 14 www.epika.cz

Ilustrační doprovod Štěpán Mikuláš Mareš Jan Zrzavý Z cest: Moskva, 2001, kresba rudkou a malba bělobou na papíře http://spisovatelejih.blog.cz 15

literatura představujeme Literární klub Petra Bezruče (LKPB) Frýdek-Místek, kolektivní člen Obce spisovatelů ČR Dajana Zápalková / Foto Autorka Jihočeský klub Obce spisovatelů, ač má v názvu označení celostátní organizace, je samostatným literárním sdružením. Po celém území České republiky můžeme najít podobných spolků vícero. Rádi bychom vám na našich stránkách představili alespoň některé z nich. Zejména ty, které podobně jako my s Obcí spisovatelů spolupracují. A začneme u našich přátel z kraje pod Lysou horou... iterární klub Petra Bezruče působí v Po- L beskydí již více než dvacet let (založen v r. 1997). Je to hodně nebo málo? Je to jistě na zvážení. Dvacet let v životě člověka to je právě nabytá dospělost a pocit vím vše, jsem volný, mohu se rozlétnout, dělat věci dle své libosti.. Dvacet let v životě organizace, spolku či jiného občanského sdružení je, řekla bych, dosti dlouhá doba na to, aby byly stanoveny cíle, směr působení, aby lidé, kteří se v takové organizaci sdružují, táhli za jeden provaz, vytvářeli kulturní hodnoty, které zanechají stopy pro budoucnost. Pojďme se tedy podívat blíže, jak takový literární klub pod Beskydami funguje. Nejdříve ale nehlédněme trochu do jeho historie... Z historie klubu Literární klub byl do roku 1997 vždy spojen s nějakou institucí, nebyl samostatný. Názvy se střídaly, ale lidé, kteří chtěli psát, byli stejní. Počet členů v minulosti kolísal mezi sedmi až třiceti, což pravděpodobně záviselo na vedoucím organizace, jak dokázal členy svým vedením zaujmout. Složitá byla a je situace finanční. Klub vždy žil a žije z finanční podpory. Byl a je podporován městy Frýdek-Místek, Frýdlant nad Ostravicí a sponzorskými dary podnikatelů. A členská základna? Do klubu vždy přicházeli a přicházejí lidé, kteří chtějí své myšlenky, pocity vyjadřovat verši či prózou, jsou ochotni se literárně vzdělávat, psaní je pro ně v životě velkým koníčkem, ale i únikem od každodenní životní reality. Mnozí si uvědomují, že nejsou velkými básníky, ale lidovými umělci, jako třeba lidoví malíři, řezbáři atd. Také oni procházejí školními léty a snad dospějí (alespoň někteří) v dospělé poety či prozaiky. Ale to určitě není jejich hlavní cíl. Píší o tom, co cítí, co je každý den potkává, vrací se do dětství, nakukují do budoucnosti, a těší je, když svým psaním zaujmou čtenáře, najdou alespoň v některých své příznivce. Psaní jim je vlastně potěšením, a to je jistě ta největší devíza pro naši regionální kulturu. Jejich práce jsou zrcadlem života v Pobeskydí se všemi atributy štěstím, láskou, problémy i úskalími. Ale o tom je ŽIVOT. Buďme rádi, že literáti tady byli, jsou a budou, protože: Historie nekončí, jen lidé končí! J. CAMARGO Literárním klubem za dvacet let prošlo 70 lidí. K 1. 1. 2018 klub čítal 30 členů, máme mezi sebou i 2 členy, kteří jsou zároveň členy Obce spisovatelů ČR (Sylva Stankušová, Bohumír Vidura). Obrazy naší tvorby Jsou jimi bezesporu knihy, které si členové vydávají pod hlavičkou LKPB. Samozřejmě, největším problémem jsou finance, aby kniha spatřila světlo světa. Tak si je členové vydávají svým nákladem nebo oslovují potencionální sponzory uspějí neuspějí, to už záleží na jejich šikovnosti. V letech 2012 2017 vydali knihy tito členové: Gryga, Vidura, Petrová, Návratová, Konečná, Slavíková, Pastrňák, Kollárová, Gistinger, Kozubíková, Zápalková, Prokešová, Nováková, Cichoň. Dalším obrazem jsou jistě almanachy. V uvedeném období je každoročně vydává 18-21 členů. Dány dohromady tvoří krásný, různorodý celek, který těší nejen nás, ale mají možnost si jej přečíst i čtenáři ve frýdecké a šenovské knihovně. Den poezie Klub se zapojuje do této celostátní akce (letos 20. ročník, vždy s jiným tématem např. Řezaná poezie, Poezie pod proudem, Vášeň a popel atd.), pořádáme pásmo s verši na dané téma s hudbou a uvádíme v různých knihovnách regionu. Jednou za dva roky vyjde almanach s básněmi našich členů na daná témata. Všechny naše vydávané almanachy jsou formátu A5. Tisk převážně v tiskárně Kleinwächter Frýdek-Místek. Zrcadlení Je klubový časopis, který vychází od r. 2004 dvakrát až třikrát ročně (i k jubileím členů klubu Tlučková, Oliva, Závodná atd.). Je jakýmsi obrazem tvorby členů, kteří se tak dozvědí, jak jejich kolega píše, co nového nakreslil, protože velice často zde bývají kresby či fotografie našich literátů. Sborníky jsou tvořeny ke kulatým výročím klubu, ale též k mezinárodnímu setkání literátů Beskydská lavečka. Formát A4, materiály 16 www.epika.cz

literatura představujeme dává dohromady a k tisku připravuje Dajana Zápalková, ilustracemi přispívají Dagmar Sofie Molinová, Eliška Resková, Melanie Nováková, fotografiemi Taťána Prokešová; grafická úprava obálek posledních sborníků: Emil Adamec Beskydský kalendář je takový náš, protože v něm na formátu A3 jsou kresby nebo fotografie našich členů (ale i příznivců B.Šimoňák) doplněny básněmi k jednotlivým měsícům či ročním období. Vycházel v letech 2002 2008, pak jsme jej přestali kvůli finanční náročnosti vydávat. Ale pak se zase od r. 2014 až dosud našly peníze k jeho vydávání a vždy se na prosincové schůzce těšíme, že jsou našim vánočním dárkem. A nejen našim mnozí členové ho koupí pro své známé. Beskydská lavečka je svým rozsahem největší klubová akce. Jedná se o mezinárodní setkání literátů, které se koná vždy v polovině května na nějakém krásném místě v Beskydech. Letos proběhl již X. ročník s tématem 100. výročí České státnosti (vychází sborník z této akce). Velice rádi se zde setkáváme s literáty z různých českých, slovenských klubů, letos i z Polska. Vážíme si přízně slovenského literárního klubu Duria Martin, kam i my rádi přijímáme pozvání na Marinskou poetickou jeseň. A co ještě? Aby výčet obrazů naší činnosti byl úplný, nutno zmínit besedy v různých seniorklubech v regionu (Čeladná, Staré Město), literární večery, pásma pro veřejnost, křty knih našich členů, účast v celostátních literárních soutěžích aj. Veškerá tato naše činnost nám přináší potěšení, pohlazení na duši, když se setkáváte s lidmi naladěnými na stejnou notu. Jsme rádi, že se i prostřednictvím našich stránek (www. lkpb.webnode.cz) a našeho literárního webu https://literati-na-webu7.webnode. cz/ dostáváme do povědomí široké veřejnosti, že se o naší práci píše v denících, v měsíčnících (např. Lašský dostavník), že se můžeme ke klubovým jubileím prezentovat na výstavách. Věříme, že mezi nás přijdou i mladí lidé, kteří by jistě vnesli nový vítr do plachet a posunuli nelehkou káru literárního tvoření trochu dopředu. Uvědomujeme si, že veškerá naše činnost bez finanční podpory našich příznivců by nebyla možná. Proto si vážíme, že při nás stojí a vidí v našem konání smysl. Co si přejeme? Aby při nás stáli čtenáři, naši podporovatelé, aby byli našimi strážnými anděly, kteří by bděli nad naší prací a zároveň ji šířili dál za hranice našeho regionu. Jejich náklonnost nás zavazuje k vytváření trvalých hodnot na poli literárním, ale mnohdy i výtvarném, a budeme se snažit uchovat je pro generace příští. Dajana Zápalková, předsedkyně LKPB Členové klubu na společné fotografii http://spisovatelejih.blog.cz 17

literatura proč se mi líbí Akvarely - Vladimír Sulek Stanislava Bumbová Písňové texty Vladimíra Sulka zaujmou posluchače obrazovostí a poetikou, nezaměnitelnou autorskou specifikou, mají vlastní styl a řeší i formální stránku, výstavbu a kompozici. To vše povyšuje Sulkovy písňové texty na úroveň zdařilé poezie. Píseň Akvarely jsem si od Vladimíra Sulka vyžádala záměrně přesto, že jde o text letitý (díky tomu posluchačsky prověřený). Svého času tuto píseň Vladimír hrál a zpíval se svou paní a není jistě nutné zdůrazňovat, že poutavá interpretace podpořená hudbou společně se vzájemným souzněním obou partnerů se podílely na celkovém kladném vyznění i dopadu pro posluchače. Samotný text okleštěný o osobitou interpretaci i hudební složku sice víc odkrývá své nedostatky, jak už se dá konec konců u písňového textu očekávat, zároveň však nabízí ještě jeden pohled na básnický směr či literární oblast. Tou je milostná poezie. Mnoho básníků či obecně autorů by jistě bez zaváhání odpovědělo, že se jedná o oblast, kvůli které vůbec začali psát. Poezie přece je o lásce či by lásce měla sloužit. Mnozí začínají své literární a básnické pokusy v okamžiku, kdy láska vstoupila do jejich životů, nebo spíš s přáním, aby se tak stalo. Téma hodné celoživotního literárního úsilí. Bez pochyby. Problém trochu spatřuji ve faktu, že téma mnohdy slouží k autorově zdravotní katarzi víc než s tvořením uměleckého textu, jehož základní podstatou jsou složky tři - totiž autor, text, čtenář nikoliv jen ta první. Psaní milostné poezie s sebou přináší ovšem řadu dalších úskalí, které je dobré si uvědomit. Vše v tomto žánru už v podstatě bylo řečeno, a to už v době, kdy se český jazyk tak říkajíc hledal ve svých možnostech. To, co si mohli dovolit pánové Mácha či Vrchlický (viz rým z Máchova Máje lásky pásky) si už rozhodně nemůže dovolit autor 21. století. Neznamená to, že by česká literatura v tomto směru byla chudá na vzory. Za mistra této oblasti bývá označován třeba Fráňa Šrámek, jistě bychom mohli dodat Kainara, Skácela a celou řadu dalších, ovšem i tyto vzory dělí od naší doby přeci jen určitý vývoj jazyka. Milostná poezie bývá sama o sobě dost patetická, v kombinaci s používání archaismů či zastarávajícího jazyka se její úroveň stává, mírně řečeno, nevalnou. Skutečně se domnívám, že tím nejdůležitějším při psaní poezie a zejména té milostné či láskou oplývající je právě práce s jazykem jako se základním stavebním prvkem a i přesto musí autor k tomuto tématu přinést ještě NĚCO nového, jiného, originálního (což po směrech 19. a 20. století nejsou zdaleka ani různé, ba hrůzné choutky či úchylky viz Verlainova mrtvá milá, kdy v estetické rovině hnusu nechává autor prožrat tělo své lásky červy ). Ostatně, když jsme u té estetickou roviny, nabízí se další problematické úskalí tohoto žánru, a tím je míra vkusu. Už i tvůrci vizuální reklamy ví, že lépe funguje to, co je tušené, než to, co je zcela odhalené. Obdobně v hororových scénách se například víc děsíme toho, co neznáme, než toho, co dokážeme popsat slovy, a ve své podstatě strach a láska jsou korespondující lidské emoce. Abych tak řekla, vše, co má v lékařském slovníku svůj latinský název, by stálo za úvahu popsat jinými literárními prostředky. Akvarely Vladimír Sulek Den schoval klenoty. Ulehl na astry. S grácií bohatce Luna se prochází. Do noční temnoty rozhodí piastry, s úsvitem kosatce perlami posází. Den plane od křesadla. Noc mizí do rašelin. Zlatavé slunce zívá na modrém flanelu. A ona u zrcadla nahotu pod mušelín a vůni vášně skrývá krůpějí chanelu. Motýl jí rozněžněle usedl do kadeří. Jak čarokrásná spona. Jak dvojí paleta. Řval jsem na Stvořitele, tyrana, ať mi svěří, pročpak je právě ona do ticha zakleta. Ty, Bože! Táhni k čertu! Necháš ji mlčící? Přestože je ti služkou? Či trestáš za víru? Ona mi četla ze rtů. S úsměvem na líci pak napsala mi tužkou na kousek papíru: K čemu mi slůvka vět, léčím-li čísi rány? K čemu mi slůvka hněv, když tvář se neusmívá? K čemu mi slůvka květ, vidím-li tulipány? K čemu mi ptačí zpěv? Srdce mi láskou zpívá. Zvony mi vyzvání, když ruka tvá mne hladí. K čemu mi věty číst, když v knize listuji? Zdali znáš vyznání, jež oči neprozradí? Nebo si nejsi jist, jak moc tě miluji? Den plane od křesadla. Noc mizí do rašelin. Zlatavé slunce zívá na modrém flanelu. A ona u zrcadla nahotu pod mušelín a vůni vášně skrývá krůpějí chanelu. Tím se také dostáváme k jediné reálné cestě, jak v českém jazyce 21. století napsat text milostné lyriky: Použitím formálních literárních prostředků a figur, nejlépe v kombinaci s bravurní prací se soudobým jazykem, s použitím estetické škály (jejíž součástí je, světe div se, i erotika), s přirozenou mírou vkusu (je to s podivem, ale ještě pořád v naší morálně pokřivené společnosti existují záležitosti, které většina lidí na veřejnosti nedělá, a ventilovat je veřejně prostřednictvím literární tvorby spadá spíš do oblasti lékařské psychologie ta může přinášet umění v podobě kouzla nechtěného asi jako když se opilý autor probudí z kocoviny a vedle sebe nalezne použitelnou báseň je proto dobrým básníkem?) a především s využitím svého specifického, originálního, neopakovatelného autorského stylu a ještě něčeho navíc. 18 www.epika.cz

literatura proč se mi líbí, osobnost klubu Vladimír Sulek v Akvarelech mnohé tyto premisy splňuje. Onou literární figurou, formálně provázanou i s názvem textu, je obrazovost. Svými básnickými obrazy vyrovnává slabší epickou linii němá milá nepotřebuje slova k vyjádření své lásky k lyrickému subjektu. Silnou stránku spatřuji v práci s jazykem, v kterém obrazy tvoří, cit pro vkus, kde nechybí erotika, nicméně s oním lehkým zahalením a jak už bylo řečeno, v jeho vlastní autorské poetice (konec konců utvořit si svůj autorský styl skutečně není otázkou jedné lepší básně ). Ano, v Akvarelech jsou záležitosti, na které by bylo možné poukázat v nelichotivém světle, nicméně jako píseň je text funkční, prověřený a posluchačsky přitažlivý. Plní tudíž funkce, které jsou od něj očekávány. V otázce zpracování tématu milostné lyriky představuje, domnívám se, jeden z mála textů tohoto žánru v našich kruzích, který jsem měla možnost číst a který lze označit za zvládnutý, a proto se mi líbí. Moje cesta do klubu jihočeských spisovatelů Ladislav Beran / Foto František Tylšar Přestože se v jedné písničce zpívá: K Budějicům cesta, ale že je ouzká, kdyby naši páni dovolení dali, je tam holka hezká!, tak jsem se tam v roce 1986, kdy jsem z Písku přivezl do tehdejšího Jihočeského nakladatelství Růže svůj první rukopis krimipovídek, setkal se sympatickým redaktorem Josefem Johnem. Tím nechci říct, že tam nebyly dvě pěkné mladé redaktorky, se kterými jsem pak později spolupracoval, ale právě Josefu Johnovi vděčím za to, že měl s mojí prvotinou Aukce, která vyšla rok poté, svatou trpělivost. Byl to on, který mi tenkrát řekl, že jestli nechci, aby si čtenáři mysleli, že ta prvotina byla náhoda, tak abych co nejdřív napsal další knížku. Dobře míněné rady se vždy mají poslouchat, a tak jsem si to vzal k srdci a v tomto nakladatelství postupně vyšly knížky Postavení mimo hru, Plavba ve snech a Vrah nebere telefon. Po revoluci to vypadalo s vydáváním knížek všelijak, a tak i já jsem časem přepřahal a začal vydávat své krimipovídky v jiném nakladatelství. Vypadalo to, že do Českých Budějovic se podívám tak jednou za rok na Zemi živitelku. No, nebylo tomu tak. Známá jihočeská Agáta Christie Milena Brůhová mě pozvala na první schůzku nově založeného klubu jihočeských spisovatelů a vodňanský autor Jan Bauer mě hned rok nato pozval na Zeyerovy Vodňany, kde jsem se potkal nejen s jihočeskými autory, ale i s autory takzvaně od pryč. Jezdím tam rád dodnes, neboť je tu parta fajn lidí kolem zdejší knihovny a Městské galerie. Pravda, od roku 1990 jsem členem AIEP (Mezinárodní asociace detektivní a dobrodružné literatury) i OS Praha, ale jak říká milevský spisovatel literatury faktu Vladimír Šindelář, člověk by měl někam patřit. A tak jsem jako jihočeský patriot zakotvil i v JčKOS České Budějovice, kde se rád setkávám s kolegy od pera. Pardon, od počítače. Pro každého autora je tu velká možnost zapojit se do klubových akcí a je tu i možnost realizovat se na klubových literárních projektech, kterých jsem tu za tu dobu nezažil málo. Potvrdila se tak známá pravda, že člověk by měl poslouchat dobré rady, protože i já jsem našel v našem jihočeském literárním klubu nové přátele a kamarády, se kterými se rád setkávám a je mi v jejich společnosti dobře. http://spisovatelejih.blog.cz 19

literatura nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová František Tylšar Korálky z rosy Epika, 2018 Jihočeský autor František Tylšar se nejlépe cítí na lince poezie osobitými verši se už roky snaží zachytit své pocity, dojmy, prchavé okamžiky i trvalé lásky, prostě vše, co prochází jeho životem a stojí aspoň za malou zmínku. Jeho básně nesou vždy specifický rukopis, otevřenost výpovědi a hlavně jsou spontánními a jasně formulovanými promluvami jeho duše, s prioritním záměrem obsahu sdělení. Čtenářům jsou tudíž snadno přístupné a srozumitelné. Nechybí v nich však ani jemný humor, drobné hrátky se slovíčky a jejich dvojvýznamy, zdařilé alegorie, přijatelná míra erotiky anebo zásadovost osobních postojů. Takovou mimořádností, která nesporně zaujme, jsou pak německé, polské, francouzské a anglické překlady několika vybraných básní, jež tvoří součást tohoto sborníku. Tentokrát svou poměrně obsáhlou sbírku František Tylšar rozdělil do pěti tématických okruhů, věnovaných jak jinak Múzám. A to přímo Múzám specialistkám. První oddíl básní je vyhrazen autorově velké lásce, k níž se opakovaně a s nadšením stále vrací a to železnici, cestám, cestování Je zajímavé sdílet s ním jeho poněkud jiný pohled na toto nevyčerpatelné téma, vidět vlaky, koleje a další náležitosti kolem očima neúnavného nadšence. Jako leitmotiv druhé části je potom žena. Žena a láska v desítkách různých odstínů, pojetí, pocitů a vnímání. Dalo by se dokonce říci, že jmenovitě tento svazek básní je jakousi básnickou ódou na ženu, její půvaby a přitažlivost. Ostatně tyto motivy infiltrují i do jiných tématických okruhů předkládané sbírky. Z českých luhů a hájů je lyrický nadpis příslušející k Múze národa, jak je uvedeno v oddílu následujícím. Tady jsou verši opěvovány krásy a dary přírody - lesy, louky, řeky, rybníky, roční doby, východy a západy slunce, ale i třeba ptáci Tahy svého slovního štětce maluje básník mnohovrstevnaté plastické obrazy toho, co všechno vidí jeho vnímavá duše. Múza pokroku se pak ve čtvrté části sbírky zaměřuje na umění a vědu, o nichž dokáže vyprávět krátké, ale barvité příběhy či vtipné postřehy s náměty přímo ze života, a to nejen oněch slavných postav minulosti. Závěrečnému dílu s názvem Střípky krasohledu pak vládne univerzální, multispektrální Múza pro všechno. Takže se zde setkáte třeba s kritikou negativních stránek současné doby a dnešní společnosti, s pranýřováním lidských slabostí a špatných vlastností, ale i s všímavými či mírně filozofickými zastaveníčky u zcela obyčejných všedních věcí, které třeba už ani nevnímáme. Všemi pěti částmi knížky se však jako červená nit vine opakovaný a rozličně stylizovaný autorův odkaz na jeho životní krédo, v němž dominuje pravda, láska, víra a naděje. A já doufám, že si tento čestný slovní erb ponese i do dalších kroků nejen na poli poezie. Hynek Klimek Pohádky Divotvorné hory Javorník Mi-Ja Javorník, 2018 Ačkoliv už skončila předlouhá série dětských knih se společným názvem Strašidlář, Hynek Klimek svůj specifický svět pověstí, bájí a pohádek zdaleka neopustil. Tentokrát se v knize Pohádky Divotvorné hory Javorník plně zaměřuje na svou oblíbenou šumavskou lokalitu Javorník, kde také našel svůj domov, když opustil městské prostředí jihočeské metropole. V cyklu osmnácti pohádek přibližuje dětskému čtenáři nenásilně a pro děti srozumitelným jazykem tamější prostředí, konkrétní zajímavosti i někdejší zvyklosti, ale hlavně svá nezbytná strašidla a strašidýlka. Hned v prvním pohádkovém příběhu se seznámíte se skřítkem Javorníčkem, který se stal 20 www.epika.cz

literatura nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová rychtářem v obci tajemných bytostí Javorníku. V dalších kapitolách se pak Javorníček setkává s delegací kašperskohorských permoníků a vypráví jim o různých opatřeních, která by svěřenému rajonu měla prospět, a dozvíte se i o netypickém čertu Michalovi, který se rozhodl usadit pod Javorníkem, a o jeho legráckách. Dočtete se, jak se pak Michal setkal s vodníkem Merklem a rozpustilou rusalkou Plavuňkou, zaujme vás povídání o trollce, která pod Javorník připutovala z Norska, o vílách a tajemném světýlku, veselá historka o kočičích jazýčcích, nerudném Pazdřivci a cyklistech, ale i o nezvyklém fotbalovém zápase nebo o zmizelých místních zlých strašidlech. Bez zajímavosti není ani příběh ducha kuchařky Marušky, keltského lovce a dřevěné panenky, která našla svého javorového mužíčka, rozhledny, které chyběl základní kámen, nebo vyprávění o škodících ledových strašidlech, o uraženém strašidélku Čumidlu, tiskařském šotkovi, nalezeném Blahomírově pokladu, odmítnuté rusalce Perličce či o důvodu k hádce šumavských hejkalů Autor v těchto příbězích svou fantazií s kombinačními schopnostmi zdařile propojuje současnou realitu, bájnou minulost a pohádkový svět. K přitažlivosti knížky nemalou měrou přispívají i roztomilé postavičky, jimiž Klimkova dvorní ilustrátorka Zdeňka Študlarová vyšperkovala jednotlivé stránky pohádkových vyprávěnek. František Niedl Inspektor Prevít MOBA, 2018 Niedlovými hrdiny, ať už z historických detektivních románů anebo S jeho thrillerů zasazených do současnosti, se čtenáři stačili sžít velice snadno, protože naprostá většina těchto titulů měla svá další volná pokračování. Nyní tento autor přichází se zcela novou postavou, kterou představuje v pilotním díle se stručným a naprosto jednoznačným názvem - Inspektor Prevít. Jedná se o svérázného inspektora Timothy Prévita ze 17.policejního okrsku v New Yorku, jehož František Niedl obsadil do hlavní role ve stále se zahušťujícím dění, které jako nechtěnou lavinu spustí vlastně inspektorův zásah při zachraňování topící se ženy v Central Parku. Prévit není zrovna vzorem obvyklých ctností kladných hrdinů, je nerudný, nepříliš přátelský a dovede být pěkně nepříjemný. Díky své nesdílnosti, neschopnosti ventilovat své city a téměř hrubiánskému chování není oblíbený ani mezi kolegy a o moc lepší to není ani v rodinném kruhu, kde má navíc trvalého protivníka v osobě své tchyně Lorny. Oporu nenachází ani u své odkvétající ženy Mavis, ani u dětí syna Alana a dcery Peggy, zmítajících se právě v obtížném stádiu puberty a neshledávajících v otci potřebnou autoritu. Navzdory svým osobitým názorům, nepopulárním formám kriminalistických postupů a neoblomné zatvrzelosti dosahuje dobrých výsledků v objasněnosti svěřených případů. Dokonce nejlepších v celém oddělení, ale přesto se mu uznání nedostává. Všeobecně se mu říká inspektor Prevít, k čemuž jeho jméno zákonitě svádí. Nicméně si získá čtenářovy sympatie už po několika prvních kapitolách, protože postupně odhaluje nejen Prévitovy kriminalistické kvality, ale i jeho zásadovost a charakter. Ocení navíc i autorův detailní a aktuální popis prostředí tedy města New Yorku a jeho okolí, v němž se jeho postavy pohybují s naprostou samozřejmostí, jako by se nacházely třeba v Českých Budějovicích. Čtivost knihy pak podmiňuje nejen dobře vygradovaný a napínavý příběh s řadou nečekaných zvratů, ale také Niedlův chlapsky drsný styl psaní, který nešetří vtipným sarkasmem a lehkou svěží ironií. Ten je ostatně příznačný pro všechny jeho knihy. http://spisovatelejih.blog.cz 21

literatura nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová Jan Bauer Nesamozřejmé Československo Brána, 2018 Kniha Nesamozřejmé Československo (1918-1992) je jedním z literárních počinů zaměřených ke stému výročí česko (slovenské) státnosti. A nutno dodat, že počinem skutečně důstojným a z literárního hlediska i náročným. Publikace, která čtenáře provádí historickými mezníky ve vytyčeném období od roku vzniku samostatného Československa až do rozdělení republiky na dva státní celky, čítá totiž více než 350 stran, plných dokumentovaných faktů. Přesto se nejedná o suchý výčet dat a událostí, ale čtivým způsobem zpracovanou historii, která se niterně dotýká každého z nás. Bauer začíná vyhlášením samostatného státu Čechů a Slováků po skončení první světové války a všímá si všech politických i společenských aspektů, které provázejí nejen tuto slavnou událost, ale i veškeré další mezníky v dějinách našich národů. Pro podrobnější vysvětlení příčin a dopadů jednotlivých aktuálních dění využívá i líčení ekonomické situace v daném období a řady dalších detailů, které konkrétní dobu přibližují z různých úhlů, ale hlavně vzájemných souvislostí. Ačkoliv jste o většině těchto událostí již slyšeli a četli, anebo je i prožívali, najednou vám díky autorově širokému záběru a propojení vyvstávají v úplně novém světle. Ať už se jedná o události datované dobou první republiky a postavení státu v evropském i světovém dění, či o kroky, které vedly k podpisu Mnichovské dohody, následné německé okupaci, ale také ke druhé světové válce, anebo o historické mezníky válečné včetně Pražského a Slovenského národního povstání. Popisuje v konkrétních údajích i poválečnou euforii a komunistický puč v únoru 1948, jakož i jeho následné dopady na vývoj země. Nevyhýbá se ani problematice politických procesů padesátých let, stejně jako po Pražském jaru následujícímu vstupu spojeneckých armád a navazujícím událostem. Přes dobu normalizace se Bauer propracuje až k pádu reálného socialismu v listopadu 1989 a nástupu nového společenského řádu, až k rozdělení Československé republiky na dva samostatné státy. Knihu doprovází příloha dokumentárních fotografií a slovník politických osobností, působících v knihou sledovaném období. Pro mnohé čtenáře bude jistě zajímavý i přehledný seznam našich prezidentů a předsedů vlád s datovými údaji jejich působení a velice cenným je i stručný přehled dějin Československa v rozmezí vytyčených roků. Myslím, že tato publikace by neměla chybět v knihovničce nikoho, kdo se zajímá o novodobé dějiny své země. Břetislav Buchta, František Tylšar Na železnici dějí se věci Epika, 2018 Sbírka povídek a fejetonů dvou autorů železničářů a členů literární skupiny Českého zemského svazu FISAIC je souborem textů, které byly publikovány na stránkách časopisu Železničář. Autoři ji doplnili o další vyprávění, která se na časopisové stránky nevešla. A tak kniha obsahuje celkem dvacet jedna povídek Břetislava Buchty a patnáct Františka Tylšara. Ilustracemi ji doplnila Kateřina Raszková. Břetislav Buchta je zaměstnancem traťového hospodářství SŽDC, František Tylšar pracuje u vlakového doprovodu Českých drah národního dopravce, ale své náměty čerpá i z prostředí zaměstnanců, které školil jako lektor Dopravního vzdělávacího institutu. Proto na stránkách nalezneme příběhy téměř ze všech koutů dráhy a drážní dopravy. Někde čtenáře poučí, jinde je rozesměje situacemi, které se snad mohou stát pouze na kolejích a v jejich blízkosti. Kniha mj. aspiruje v soutěži SŽDC má talent na jedno z předních umístění. Ať už zvítězí nebo se pouze zúčastní, pro čtenáře znamená příjemně strávený čas. A to je to podstatné. -red- 22 www.epika.cz

literatura nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová Ladislav Beran Spala jsem s vrahem, pane štábní! MOBA, 2018 První část nového knižního titulu píseckého autora Ladislava Berana Spala jsem s vrahem evokuje v člověku představu spíš psychologicky laděného thrilleru než klasické české krimi, ale dodatek pane štábní už pak zcela jasně umisťuje knižní novinku na českou půdu a do dob první republiky. V našem případě pak také na četnickou pátrací stanici v Písku, kterou Beran už tolikrát zobrazil ve svých nenapodobitelných a napínavých krimipovídkách. Nejednou jsem ve svých recenzích podtrhovala autorovu nápaditost při vymýšlení názvů jednotlivých povídkových kapitol, které už samy o sobě dokážou naprosto nenásilně přitáhnout čtenářovu pozornost a fantazii. Ani tentokrát tomu není jinak. Posuďte sami třeba: Jak dostat nóbl paničku do postele, Ruská ruleta, Hanbaté špásy vdovy Anežky Andělové, Veselý večírek se špatným koncem, Příliš krátká noc na vraždu nebo Já jsem všem svým milenkám věrný, pane štábní. A sám za sebe mluví již shora uváděný titul celé knihy. Neméně přitažlivé a čtivé jsou ovšem i příběhy skrývající se pod zmiňovanými nadpisy, kterých jsou v této knižní novince rovné dvě desítky. A třebaže se v povídkách mění prostředí, popisované trestné činy i samotní zločinci, svým hlavním hrdinům zůstává Beran věrný i v tomto povídkovém sborníku. Jeho písecká četnická pátračka s oblíbeným kapitánem Votrubou a strážmistrem Hřebejkem řeší pod autorovým dohledem závažné i na první pohled zdánlivě banální jednoduché záležitosti, z nichž se posléze vyvinou nečekaně zamotané kauzy. Ve všech případech však téma a děj vycházejí ze skutečných kriminálních událostí oné doby, ať už se jedná o krádeže, loupežná přepadení či dokonce vraždy. Autor se bezpečně pohybuje nejen v útrobách četnické stanice, ale i v prostředí písecké galerky, a stejně zasvěceně dokáže popsat postupy pátračky jako myšlení a jednání těch, kteří se zařadili a druhou stranu plotu. A co víc, mluví jejich jazykem, používá dnes již pomalu zanikající dobové výrazy a nevyhýbá se ani trošce lehké neškodné erotiky. Zná i v detailech tehdejší situaci jak v chudých, tak v měšťanských domácnostech, v hospodách a hotelech či přímo na ulici. Prostě dokáže čtenáře bez problémů přesadit do třicátých let minulého století, jako by ovládal písmenkový stroj času. A když své kriminalistické povídky okoření svým specifickým slovním humorem, laskavou ironií a gradujícím napětím, není této servírované detektivní pochoutce ani co vytknout. Miroslav Tota Jak jsem... aneb Veselé převyprávění neveselých příběhů Nová Forma, 2018 Knížku tvoří soubor samostatných povídkových kapitol, které mají ale společného jmenovatele, a to hlavní postavu vyprávění záměrně těžkopádného netypického hrdinu Martina. Ten vypráví své životní příhody od dětských let až do okamžiku, kdy se jím vyřčené ano netýká již jen jeho samotného. Ve všech prezentovaných příbězích využívá autor úsměvnou sílu nadsázky, často přerůstající do vygradovaných absurdit. Hned při čtení první kapitolky v Totově nové knize mi autorův styl připomněl někdejší oblíbené a aktuálně motivované Grossmannovy a Šimkovy povídky, které se pravidelně objevovaly hlavně v jejich televizních pořadech, ale i v rozhlase nebo pak i na nahrávkách či v knižním vydání. Nemohu sice tvrdit, že právě tito klasici novodobého českého humoru byli autorovou jedinou inspirací, ale jsem přesvědčená, že i ostatní dříve narození čtenáři si nad stránkami této knižní novinky nesporně připomenou humorné stati právě těchto pánů. http://spisovatelejih.blog.cz 23

literatura nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová Miroslav Tota uvádí svého vyfabulovaného nešiku Martina do různých situací, samozřejmě předimenzovaných nadsázkou, z nichž nevychází zrovna vítězně a pokud ano, tak spíše v negativním pojetí. Ať už se jedná o nové šle a tělocvik, snahu naučit se kouřit, šampionát v jídle, fotbalový křest, lyžování, jízdu na kolečkových bruslích, návštěvu malé zoo, nákup v supermarketu, plení zahrádky či hlídání kozy. Jedna z delších kapitol pak líčí Martinovu objevnou návštěvu v Praze a seznamování se s dopravními prostředky, další pak neúspěšné hledání zaměstnání, nástup na vojenskou službu či snahu o seznámení s dívkou. Své místo ve vypointovaných příbězích našly i vynálezy doby jako počítač, mobilní telefon, ale i touha stát se poslancem nebo jak snadno dostat rozum. Námluvy a svatba jsou pak obsahem poslední, závěrečné povídky, jako by tím autor chtěl nenápadně naznačit, že po svatbě už končí každá legrace. Každou kapitolku pak doplňuje básnička na příslušné téma a v podobném stylu jako předchozí povídky. A opomenout nelze ani různorodé, drobné ilustrace doplňující humorné texty. František Tylšar a spol Literáti na trati V - Próza mezi staničníky Literáti na trati V - Poezie mezi staničníky Epika, 2018 LNT 5 tak trochu mi to připomíná zavedenou zkratku nějaké třaskaviny, jako třeba TNT, ve skutečnosti ale nejde o žádnou nebezpečnou výbušninu, ale o dva zcela nové knižní sborníky s názvem Literáti na trati. A to už s pořadovým číslem pět. Ano, již popáté se na knižním trhu objevuje publikace, jejímž společným a konstantním jmenovatelem je - železnice. Železnice jako téma, železnice jako láska, železnice jako symbol nového věku. Tentokrát však iniciátor a organizátor tohoto knižního cyklu - František Tylšar - moudře rozdělil prózu a poezii do dvou samostatných výtisků. Tak jako v předchozích letech však poskytuje zmiňovaný projekt publikační možnosti nejen těm, kteří jsou se železnicí spojeni profesí, tak i těm, jimž tento technický fenomén natolik učaroval, že se stal jejich trvalým koníčkem a láskou. Jim zřejmě nebude třeba vysvětlovat, co znamená slovo staničník, užité pak v podtitulech obou dnešních sborníků. Čtenářům však ano. Takže vězte, že se jedná o nepřenosné návěstidlo, které hlásá polohu místa na trati. Pro nejednoho z desítek autorů v obou sbornících jsou potom tyto publikace takovým staničníkem číslo jedna, neboli jednodušeji řečeno - knižní premiérou. Prozaický sborník tudíž tvoří nejen povídky, úvahy, drobné reportáže, esejistická zastavení, cestopisy na kolejích, ale i krátké životopisné črty či popisy práce konkrétní železničářské profese. Ani v tomto roce však nechybí zapojení slovenských a polských železničářů a spisovatelů. Vedle prací renomovaných anebo již zabíhajících se autorů se na stránkách knihy setkáte i se řádkami naprostých noviců v této oblasti. Někdy skutečně nadějných a perspektivních, pro které je tato publikační šance možná i odrazovým můstkem k dalšímu pokračování na spisovatelské cestě. Ale svou upřímností a poctivostí výpovědi si zaslouží určitou míru pozornosti i ty kapitolky, které prošly sítem výběru díky laskavé shovívavosti hlavního arbitra knihy. Knihu s více než šesti desítkami autorských prezentací doplňují vedle životopisných vizitek s fotoportréty také barevné snímky ze železničního prostředí. Obdobně by se dal popsat i sborník s poezií, který je sice na objem méně obsáhlý, ale i v něm se objevují jména téměř půlstovky autorů s oživením několika jednobarevných ilustrací Miroslava Čarka, jehož obrázky se objevují i na barevných obálkách obou sborníků. A jsem přesvědčená, že v okamžiku, kdy budete číst tyto řádky, bude už v běhu další ročník tohoto zajímavého projektu, spojujícího železnici, coby symbolu dálek a překonávání vzdáleností mezi lidmi, a spisovatele, kteří se o totéž snaží kolejemi z písmenek a slov. 24 www.epika.cz

literatura nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová Martina Málková Závity ulit Knižní klub, 2018 nové knize Martiny Málkové s názvem Závity ulit jsem přistupovala již s očekáváním K nastaveným na poněkud vyšší laťku, protože její prvotina Dvojitý gambit, vydaná v předchozím roce, mne příjemně překvapila jak svým čtivým stylem, tak neformálním obsahem. Přitažlivému literárnímu stylu zůstala autorka věrná i ve své druhé knížce a svým způsobem zachovala i určitý rámcový vzorec, v němž prezentuje svou hlavní hrdinku Martu. Ta vypráví v ich formě svůj životní příběh a nutno dodat, že ve své zpovědní otevřenosti nešetří ani sama sebe, ani své okolí. Poctivě a bez sebeobhajování se se čtenářem podělí o černou kaňku ze své minulosti, která ji stála nejen místo učitelky na gymnáziu, ale i pověst slušného člověka. Post instruktorky v autoškole sice nebere jako životní prohru, ale rozhodně ji to zcela nenaplňuje. Na svém, matkou zhýčkaném muži, jehož chování ji občas pořádně deptá, dokáže ve své nehrané upřímnosti najít i světlé stránky a přednosti, které ji okouzlují. Přiznává mu i nespornou chlapskou přitažlivost, což ji dočasně smiřuje s gradujícími manželskými neshodami. Méně shovívavosti už projevuje vůči své tchyni, ale ani jí neupírá jisté zjevné klady. Přes veškeré své výhrady a nespokojenost se snaží o ústupky a smířlivá gesta. Nicméně v okamžiku, kdy nečekaně odhalí manželovu nevěru, se vzchopí k definitivnímu škrtu této životní etapy. Její kamarádka Klára, moderní a drsně energická žena, spíš náhodou než prvoplánově opatří Martě místo osobní řidičky bohatého podnikatele arogantního a věčně nespokojeného chlápka ve středních letech. A tady už čtenář začíná nejasně tušit další směr vývoje s happyendem. Musím ale přiznat, že mi to vůbec nevadilo, s požitkem jsem pročítala další řádky a kapitoly, skvěle líčený děj, svižně a živě psané dialogy, inteligentní postřehy, neotřelé nápadité metafory a vtipné bonmoty. Navíc autorka dokázala do postupně odvíjejícího se příběhu vtěsnat i napínavé souvislosti, například s rockovou hudbou a kapelou, kterou její hrdinka zbožňuje, či písňovými texty, co píše. Za velice hezkou paralelu, která propojuje název a obsah knížky, považuji nevšední symboliku hlemýždích ulit, k níž se ústřední postava Marta opakovaně vrací. Každý závit na ulitě představuje pro ni dané časové období, které se zřetelným způsobem podepíše na vzhledu schránky, a tu si hlemýžď nosí celý život s sebou. Jako deník své životní pouti. Stejně jako člověk svou duši se záznamem dějů minulých... Jaroslava Pixová Zámečky a tvrze jižních Čech aneb Jak se na nich žije dnes (2) Blanice, 2018 Když jsem četla první díl publikace putimské autorky Jaroslavy Pixové o zámečcích a tvrzích v jižních Čechách, byla jsem překvapená, kolik takových staveb se nachází ve sledované, nepříliš rozsáhlé části regionu. Nyní, ve druhém, volně navazujícím dílu se moje někdejší překvapení ještě umocnilo. A musím navíc přiznat, že o řadě popisovaných objektů jsem předtím nikdy ani neslyšela. Drobná šlechtická sídla vystavěná kdysi nižší šlechtou, jako byli vladykové, zemani či rytíři, nachází autorka po celém kraji. Obvykle byla časem přestavěna k různému praktickému využití anebo postupně chátrala. Nadějí pro jejich vzkříšení se stala změna politických poměrů po listopadu 1989, kdy se pozemky a objekty vracely původním majitelům. A pro mnohé se naděje naplnila i v reálných skutcích. http://spisovatelejih.blog.cz 25

literatura nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová Tentokrát se Jaroslava Pixová zaměřila na devět zámečků a tvrzí na Písecku. Každá z těchto staveb má svou historii a jejich osudy jsou nedílně propojeny s osudy celé řady generací majitelů a uživatelů zmiňovaných objektů. A právě to je na těchto publikacích přitažlivé, protože se nespokojují jen se suchým výčtem dat a zjištěných faktů z minulosti, ale předestírají i částečnou kroniku rodů, jejichž jména k historii staveb neodlučně patří. A není výjimkou, že se tak čtenář dostane i ke jménům ze svého rodu nebo blízkých známých. Úvodní kapitola je věnována zámku v Zalužanech, které sice dnes již patří ke Středočeskému kraji, avšak začátkem druhé poloviny minulého století náležely ještě k píseckému okresu. Autorka se tentokrát ponořila hodně hluboko do historie, aby fundovaně mohla popsat původ jak zalužanského panství, tak zámku samotného. Ještě napínavější pak je čtení o jeho obyvatelích a o střídání vlastníků, kteří měnili nejen vzhled interiérů, ale i využití celého objektu. Jako happyend pak vyzní závěrečné řádky o zalužanském zámku, kterému jeho nynější majitelé vracejí lesk a smysluplnou náplň. Obdobně je popisován osud panského dvora v Sochovicích, zámečku v Horosedlech, dalších zámeckých objektů v Červeném Újezdci, Kožlí u Čížové, ve Vráži u Písku, Čížové, Drhovli a Brlohu. Některé osudové změny mají sice společné, ale další existence zámeckých staveb se odvíjela pokaždé poněkud jinak, stejně jako životní peripetie osob k nim náležejících. Společným jmenovatelem všech je však jejich nynější situace, kdy se jim dostává pozornosti a péče jejich nynějších majitelů nebo provozovatelů. Samostatnou zmínku si nesporně zaslouží i desítky černobílých dokumentárních fotografií dokreslujících popisy, stejně jako příloha sestavená z barevných fotografií, jež zachycují dnešní tvář vybraných staveb. A takovým bonbonkem pro čtenáře jsou pak barevné obrázky jihočeského malíře Valentina Horby, který kresleným objektům dokázal vtisknout nejen odpovídající podobu, ale i kousek svého osobitého a humorného nadhledu. Je jasné, že všechny tyto údaje a detaily jak o minulosti, tak o novodobé historii staveb a jejich vlastnících či provozovatelích, stály autorku hodně úsilí. Hledání v archivech, kronikách, na obecních úřadech, katastrech, knihovnách, ale i návštěvy jednotlivých objektů, rozhovory se současnými obyvateli zámeckých sídel a tvrzí či s dalšími pamětníky si vyžádaly hodně času a trpělivosti, ale výsledek rozhodně stojí zato. Kniha se čte téměř jako napínavá detektivka s realistickými kulisami a živoucími aktéry a já věřím, že i vy v ní najdete právě to, co autorka sledovala... Klára Hůrková a spol. Jasná setkání - Klare Begegnungen Dauphin, 2018 Třetí antologie současné česko-německé a německo-české poezie, vybrané a přeložené Klárou Hůrkovou, zahrnuje široké spektrum zajímavých básnických hlasů z obou zemí. Obsahuje příspěvky více než 60 autorek a autorů. Z těch českých např. Jarmily H. Čermákové, Michala Horáčka, Olgy Stehlíkové, básníka Ticho, Aleny Vávrové, Jany Witthedové, Jakuba Zahradníka a mnoha dalčích. Z jihočeských autorů je zastoupen FrantišekTylšar. Antologie vznikla z přání umožnit další setkání české a německé literatury současnosti, poskytnout čtenářům náhled do poetické tvorby v obou zemích a podpořit tak dialog mezi oběma kulturními krajinami, jež byly v minulosti i v přítomnosti navzájem úzce spjaty. Výběr textů je subjektivní, ale snaží se zahrnout široké spektrum zajímavých básnických hlasů. Snad je možné vidět v této knize osobní časový dokument jedné česko-německé básnířky na konci druhého desetiletí 21. století. Většina básní je spíše krátká. V dobách short message service ukazují tyto texty, že krátká literární forma, jež má dnes tradici nejen v Asii, ale i v Evropě, může mít stejnou poetickou sílu jako delší literární útvary. Antologie Jasná setkání Klare Begegnungen je volným pokračováním dvou předchozích poetických sborníků a stejně jako její předchůdci přináší básně českých a německých autorů promíchané v průběhu textu. Originál stojí vždy před překladem, jinak je pořadí volné, ale pokud možno tematicky zřetelné. Původní záměr střídat pravidelně české a německé autory a autorky není v knize dodržen, neboť neodpovídá snaze o tematickou návaznost. Tento neobvyklý princip řazení básní podle jednotlivých ročních období umožňuje skutečný dialog mezi českými a německými autory téměř z očí do očí. A právě takováto setkání na mezinárodní úrovni jsou v dnešní době, kdy se země Evropy znovu stahují do svých šnečích ulit, obzvlášť důležitá. -red- 26 www.epika.cz

literatura nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová Jihočeští novináři Ohlédnutí s Múzami Epika, 2018 Poněkud mimořádnou publikací na současném knižním trhu je kniha rozhovorů, kterou realizoval Syndikát jihočeských novinářů v roce stého výročí republiky a kterou vydalo nakladatelství Epika pod titulem Stopy v jihočeské kultuře aneb Ohlédnutí s Múzami. Už z názvu je patrné, oč autorům této knižní novinky vlastně šlo. V souhrnu se snaží o takové malé, dílčí ohlédnutí do minulosti formou rozhovorů s kulturními osobnostmi jižních Čech, o autentickou výpověď v podobě jejich osobních i profesních vzpomínek. Osobností dosud aktivních a v povědomí nejen Jihočechů spolehlivě zakotvených. Ve zprostředkovaných slovních návratech se sice nedostanete zpátky o celé století, ale i tak stojí tyto nostalgické střípky z časů uplynulých zato. Vždyť mnohé prezentované vzpomínky jsou součástí vzpomínek i našich čtenářů. A neškodí si je promítnout také z hlediska současného nazírání daných skutečností a souvislostí. Tucet osobností, které se podílely a podílejí na kulturním obrazu města, místa, kraje či přímo konkrétního uměleckého oboru v rozhovorech s jihočeskými novináři otevřeně mluví o tom, co bylo, i o tom, co je nyní. Nezastírají vášeň a nadšení pro své umění, formulují své pochybnosti, úsudky i velká přání, nevyhýbají se ani bolestným připomínkám či kritických slovům. Jsou upřímnou a zajímavou zpovědí i dvířky otevřenými do soukromí několika z těch, se kterými jste měli možnost ujít kousek svých životů... Milan Binder, Jan Viktora, Jiří Kafka Železnice Českobudějovicka od počátku po současnost Milan Binder, 2018 Nezvyklé místo pro křest bylo vybráno pro novou publikaci, určenou zejména milovníkům železného oře, která vyšla pod názvem Železnice Českobudějovicka od počátku po současnost. Ta byla totiž pokřtěna při zářijovém Národním dnu železnice přesně v poledne na třetím nástupišti českobudějovického nádraží. Jejím kmotrem se stal Michal Štěpán z představenstva Českých drah a následná autogramiáda tvůrců knihy, která putovala na akci rovnou z tiskárny, se konala v Pendolinu ve vagonu první třídy. Autory výpravné dvousetstránkové publikace jsou odborníci - Jan Viktora a Jiří Kafka, k nimž je nutno přiřadit i jméno Milana Bindera, který knihu vybavil více než čtyřmi stovkami fotografií jak historických, tak současných. Formát A4, křídový papír a barevné ilustrace dodávají knize s nevšedním tématem navíc i trvalou hodnotu.kniha, která je nesporně cenným dokumentem, slovem i obrazem zachycuje všechna důležitá období na českobudějovické železnici a jejím blízkém okolí. Pochopitelně otevírá historii těžkými začátky při výstavbě železničních tratí v tomto regionu, zastaví se u všech tří vlakových nádraží v krajském městě a připomene i hektickou etapu válečnou a poválečnou. Vynechána není ani doba normalizace a roky změn následně po listopadovém převratu. Část obsahu knihy je věnována také výstavbě železnice na Lipensku s důrazem na její jedinečnost při zahajování elektrického provozu na trati. Na stránkách knihy se dostane čtenář i do výtopny, depa či do zajímavých mimořádných vlaků, které českobudějovickým nádražím za dobu jeho existence projely. Ani tím však nekončí veškerý výčet zajímavostí, které tato knižní novinka příznivcům železnice nabízí. http://spisovatelejih.blog.cz 27

literatura nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová Jan Bauer Jsi můj král MOBA, 2018 Nový knižní titul Jsi můj král z pera pilného jihočeského autora Jana Bauera je v podstatě novým, souborným vydáním dvou jeho předchozích historických románů s detektivní zápletkou, vsazených do doby panování Karla IV. Jedná se o tituly Král zvedá meč a Arcibiskupův noční host. Jejich společným hrdinou je dominikánský mnich Pavel, který se na žádost panovníka Jana Lucemburského stal osobním strážcem jeho nezletilého syna Karla, pozdějšího mocného vladaře. Už k samotnému seznámení obou těchto nesourodých postav dochází za velice dramatických okolností, kdy Pavel zachraňuje budoucímu králi život a ten v něm nachází věrného přítele a důvěrníka. Postupně mění Pavel svou roli ochránce podle potřeb na diplomatickou misi, spolehlivého společníka či dokonce úlohu tajného agenta. Ve všech těchto postaveních má dominikán Pavel blízko k panovníkovým tajemstvím jak politickým, tak soukromým, která jsou průběžně v dějových sekvencích také zapojena. Neobyčejný život císařův logicky přímo láká k různým fabulacím a dobrodružným eskapádám, o které ani v této téměř čtyřsetstránkové knize rozhodně není nouze. Ani sám Pavel však není zrovna vzorem všech ctností, což při jeho stylu života vlastně ani není možné. Pravdou však zůstává, že nejen zásluhou jeho charakteru, ale i díky Pavlovým slabostem či pochybením dostává jeho postava lidský rozměr a získává mu čtenářovy sympatie. Sám autor jej označil za jakéhosi středověkého Jamese Bonda a po přečtení této knihy mu jistě dáte také za pravdu. Zmínku ovšem zaslouží nejen napínavost a spád odehrávajícího se děje, ale i kombinační schopnosti autorovy, kdy do dobrodružných příhod svého hlavního hrdiny mistrovsky vplétá i skutečné historické postavy, doložené události této dějinné etapy či politické souvislosti minulosti. K takovému postupu je nesporně třeba podrobných znalostí historických faktů i charakter skutečných osobností minulosti, což autorovi rozhodně upřít nelze. Jindřich Malšínský Hastrmani v jižních Čechách Dušan Žárský ŽÁR, 2018 Že je pan Jindřich Malšínský skvělým spisovatelem není třeba zdůrazňovat, jeho dílo hovoří samo za sebe. Poutavým stylem, kterým dokáže zaujmout každého čtenáře, napíše snad jakoukoliv knihu, ať už se jedná o klasický román (např. Na křídlech andělů), literární biografii (Principál), povídkovou knihu (Světlo na konci tunelu č. 23) či pohádku (O víle Kristýnce). Některé jeho knihy snad ani nejde zaškatulkovat, jak se v nich žánry prolínají. Přesto je čtenář přečte jedním dechem a odkládá s pocitem škoda, že to byla poslední stránka... A právě taková je jeho nová kniha Hastrmani v jižních Čechách. Dvacet povídek, dvacet příběhů, dvacet jihočeských rybníků. Máte-li rádi literaturu faktu, pak se před každou povídkou dozvíte stručné, ale zajímavé informace o místu děje: obci, počtu obyvatel, rozloze rybníka i jeho vzniku. Následuje samotná povídka, a ať už je zcela smyšlená, či autor velmi umně a čtivě zpracoval místní pověst, je to příběh milý, vtipný, dojemný a hladící na duši. V hlavní roli, jak název vypovídá, jsou na jedné straně pohádkový žánr zastupující vodníci a vodnice, ale na straně druhé i skutečné historické postavy jako Josef Štěpánek z Netolic a Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan, který se podle pověsti upsal ďáblu. A zase jsme se dostali od reality k pohádkám. Vodníci zde nejsou ti zlí zelení panáčkové škodolibě topící lidi a shromažďující dušičky v hrníčkách, právě naopak, jsou přirozenou součástí vesnice, lidé se s nimi sžili jako s dobrými sousedy, kteří si navzájem pomáhají, a nikdo se nepozastavuje nad tím, když se vodník stane starostou, velitelem hasičů, nebo s místními muzikanty vyhrává na bálech, svatbách a tancovačkách. 28 www.epika.cz

literatura nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová Jižní Čechy jsou domovem Jindřicha Malšínského. Být autor malířem, zcela jistě by úspěšně vystavoval své krajinomalby lesů, kopců a kopečků okolních pohraničních hor a hlavně rybníků. Jeho oborem je ale psaní, nicméně styl, kterým okolní přírodu popisuje, je stejně umělecký jako ty nejlepší obrazy, a navíc dává čtenáři mnohem víc šanci fantazie, aby si na hrázích rybníků představil ty sedící vodníky, pokuřující své fajfky a zašívající boty a jejich krásně zelené vodnice, vařící jim kucmoch. Je jen jeden způsob, jak ukončit povídání o této knize, a to verši. Jako u mnoha dalších knih Jindřicha Malšínského i tuto provázejí krásné a s obsahem knihy ladící verše jeho dlouholetého přítele A. J. Koláře, který jihočeskou krajinu, v níž se všechny ty hastrmanské příběhy odehrávají, velmi poeticky popsal slovy pravého básníka: Blankytné nebe, rozkvetlé louky, dokola kolem jen lesů lem. Tak stvořil pán Bůh tenhle kus země, mé jižní Čechy, mou rodnou zem. Knihu o 134 stranách vydal Dušan Žárský ŽÁR, www.zar.cz, vyšlo v září 2018 v brožované vazbě a v říjnu 2018 v elektronické verzi. ISBN 978-80-7590-006-7 -red- Miroslav Tota Není slovo jako slovo Nová Forma, 2018 Drobná knížečka z pera Miroslava Toty s názvem Není slovo jako slovo si rozhodně neklade za cíl být odbornou studií českého jazyka, ani oficiálním filozofickým rozborem naší mateřštiny. Čtivou a zábavnou formou si všímá květnatosti a vrstevnatosti naší mluvy, ale i jejích četných mimořádností ve vyjadřování při srovnání s jinými jazyky. Na konkrétních případech dokazuje možnosti, jak zapojit do slovního vyjádření například i emoční stimuly, významové či krajové odklony. Všímá si tudíž nejen spisovného jazyka, ale i hovorových výrazů nebo různých nářečí možná, že zejména v posledním případě by zkušený odborník volil trochu systematičtější řazení. Nicméně autor nevynechává ani stále se zvyšující průnik cizích slov, souvisejících především s technickými novinkami a měnícím se životním stylem, do naší běžné řeči a zajímavou kapitolkou je i otázka zkrácených běžných výrazů v mluveném projevu. Hrátky se slovy pokračují i známými rekordy v našem jazyce, jako jsou nejdelší či nejkratší slova anebo slůvka složená ze samých souhlásek apod. Jedním z úvahových zastavení jsou i metaforická ustálená rčení anebo vzájemná souvislost či naopak nesouvisející význam u výrazů se stejným slovním základem, ale také výrazy, které mohou jedním tvarem označovat dvě i více věcí či činností. Tato poměrně obsažná pasáž je mimo jiné doprovázena i řadou ilustračních obrázků. Nechybí slovní vtípky díky výslovnosti podobně znějících, ale významově naprosto odlišných slovesných tvarů, zapomenuto nebylo ani na běžně rozšířené nadávky nebo na významovou důležitost čárky nad samohláskou, tvorbu příjmení atd. Zkrátka o slovech se dá vymyslet a napsat spousta slov chytrých, zajímavých i hýřících vtipem a to je v podstatě i výstižné jednoduché motto této malé knižní novinky. http://spisovatelejih.blog.cz 29

literatura nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová Petr Šulista Pozdní sběr Nová Forma, 2018 Roztomilá knížečka Petra Šulisty svým formátem přímo láká, aby ji člověk vložil do kabelky nebo do kapsy a při chvilkách vytouženého klidu si v ní listoval jen tak pro potěchu duše, pro objevování krásy slova. Šulistova básnická sbírka s příhodným názvem Pozdní sběr je výběrem veršů právě posledního období autorova života a zároveň jakousi osobitou esencí jeho tvůrčí výpovědi. Svými verši rozeznívá struny citlivého, empatického vnímání okolního světa, neoddiskutovatelných vazeb k základním životním hodnotám i skromného niterného vyznání bez patosu, bez velkých gest a kaskadérských slovních ekvilibristik. Sbírka je tematicky rozdělena do tří samostatných bloků, jejichž názvy už samy o sobě evokují jejich zaměření Pozdní sběr, Barvy lásky a Ozvěny dálek. Ačkoliv pro Petra Šulistu je příznačný především verš vázaný, který převládá i v obsahu této sbírky, pouští se tentokrát v řadě případů i do veršů volných, nicméně i v nich jaksi doznívá ona podvědomá a neopouštějící touha po rytmu a skrytém souzvuku. Navzdory stovkám básní, které vzešly z jeho pera a spatřily světlo světa v knihách i almanaších, nehodlá trvale zakotvit v jednom stylu, v jedné opakované fázi vyjádření. Jak sám tvrdí v krátkém vyznávajícím se čtyřverší s názvem Básník: Zkouší slovní obraty / hledá stále formu jinou / bojí se, že potratí / verše, jež mu myslí plynou A podle mého názoru je odrazem tohoto tvůrčího a naplňujícího autorského hledání i tento čtivý poetický sborníček... Jan Bauer Hrad mrtvých Brána, 2018 Do série Případů královského soudce Melichara, přemýšlivých detektivních příběhů ze středověku, patří i čerstvá knižní novinka z pera Jana Bauera. Dostala fantazii jitřící název Hrad mrtvých a vydalo ji nakladatelství Brána. Není divu, že se Bauer ve svém novém historickém detektivním románu vrací opět k postavě královského soudce Melichara z Roupova, který se již stihl zabydlet nejen v autorových rukopisech, ale i ve čtenářově povědomí. Postarší vladyka Melichar je chlap, který stojí na straně práva, je mužný, přímý a charakterní, ale se slabostí pro krásné pohlaví a tělesnou rozkoš. Možná právě tím, že není zrovna bez chybičky, si získává čtenářovy sympatie, stejně jako za své schopnosti a způsob myšlení při hledání viníků. Tentokrát začíná děj návratem šlechtice Raimunda z Pušperku z cest, při nichž doprovázel Elišku Přemyslovnu na její svatbu s Janem Lucemburským, na hrad Pušperk v šumavském podhůří. Místo tepla domova a vítající náruče však najde hrad vypleněný, služebnictvo povražděné a mučením zohavené. Ale mezi mrtvými nenachází ani svoji ženu Voršilu, ani dceru Annu. Zbývá mu tedy naděje, že byly uneseny a jsou někde vězněny. Ačkoliv je silně otřesen a zoufalý, jeho další kroky jsou vedeny jedním vytčeným cílem odhodláním najít své blízké a potrestat nájezdníky a vrahy svých poddaných. Je mu ale jasné, že sám tuhle bitvu vyhrát nemůže, a proto se uchýlí o radu k Petrovi z Rožmberka, komorníkovi českého království, který mu doporučí schopného a neúplatného soudce Melichara. A tady začíná to pravé dobrodružství ve středověkých kulisách, v jejichž líčení a využití pro všechny fáze děje je autor skutečným odborníkem, ale nechybí také obtížné hledání a nečekané nástrahy. Na čtenáři pak zůstává zjistit, zda Melichar s věrným Božetěchem po boku i tentokrát dokáže rozmotat ono klubko spletitých událostí, intrik a zločinů a předat odhalené viníky spravedlnosti. 30 www.epika.cz

Ilustrační doprovod Štěpán Mikuláš Mareš Objekty: Autoportrét ze štětek http://spisovatelejih.blog.cz 31

literatura glossa, esej Spojka holá versus rozvitá? Miloslav Král Český Na hřišti nebo ve výčepu se ten výraz prakticky nepoužívá, ale své legitimní místo v českém slovním zásobníku má. Jde se o slovo nicméně. Jeho nesporná spisovnost mu předurčila výskyt spíš v přednáškách a v oficiálnějších traktátech nebo proslovech. Samo o sobě je neškodné, někdy dokonce zapadá do textu nejlíp ze všech synonymně příbuzných. A zdaleka není nové. To jen od jednoho dne před koncem minulého století došlo k jeho náhlému zeslyšitelnění... Pravdou je, že následná zvýšená četnost jeho používání způsobila statisticky nepřehlédnutelné zmnožení případů, kdy je použito málo vhodně, jaksi prkenně a až moc chtěně. Takže ve velice krátké době se nějakému starostlivému anonymnímu spasiteli české řeči zachtělo tuto spojku nějak vylepšit. Maličko přizdobit. Zkrátka dokompletnit tak, aby její správné vyznění bylo patřičně jištěno. Ve stejném období se na několika místech světa horečně připravovala výroba nejnovějších automobilů, vybavených prvkem navýsost moderním dvojitou spojkou. A právě to bylo, zdá se, inspiračním prvoimpulzem pro zmíněného dobrodince. Nebo dobrodinkyni? Zvěst o nových modelech se totiž tsunamovitě rozšířila mezi módusledujícími dámami; jen považte ta hnusná zastaralá klasická spojka bude nahrazena dočista novou, tuplovanou! A nejméně nadšestidevítinová většina těch nejnadšenějších začala vývoj sledovat průběžně. Zároveň se ale ví, že uvedené vylepšení tenkrát zaujalo i několik řidičů z říše mužů. Takže nejspíš už nikdy nikdo nedohledá nejen osobu, ale ani pohlaví osoby, která jako první vskutku odvážně vnesla myšlenku zdvojení spojky do sféry jazyka. Takovou cestou tedy přišla na svět ta za uši tahající dvojitá spojka ale nicméně. Ono specificky husté a skřípající slovní duo, ten neorganický siamský roubovanec násilnost sama! Významový obsah spojky ale je přece obsažen už v samotné původní spojce nicméně. V té novější verzi už jenom nestydatě překáží. I přesto se nová dvojspojka (čti: zmetek) dostala do slovesného oběhu. A valí se na nás ze všech stran... Co s tím? A co když se na nás v příštím kvartálu přivalí třeba dřevěné prkno? *) Nebo zmrzlý led? Dá se taková bastardizace vůbec zastavit? Nebo aspoň utlumit? Ále co, ono se to v každodenním přísunu ještě větších píp - píp nějak ztratí. ---------------------------------------------- *) Neporovnávat s inverzním tvarem prkenné dřevo! Tomu byla udělena výjimka pro přechylování do rodu životného. Minutová esej Miloslav Král Český Název této eseje mohl být rovnomocně pojednán i v maskulinní fazoně, tedy jako Minutový esej. Podle jazykoznalců jsou totiž obě možnosti správné. To se jim snadno řekne, ale že tím naložili břemeno výběru zrovna na mě, to už je nezajímá. Přitom by určitě i jim muselo připadat jako nepatřičné, kdybych ze samé bezradnosti vtlačil do názvu oba tvary. Co tedy s takovou záludností? Podle čeho jsem se měl rozhodovat? Jak s přijatelnou věrohodností ustanovit pomyslné pohlaví toho skoročeského slova? Mám docela štěstí. Při rozhodování v nejednoznačných kauzičkách všedního dne mi pomáhá můj osobní kodex pohodlnosti. Až stereotypně mi vždycky napovídá, abych se přiklonil k modelu, se kterým nebudou později potíže. Takže: konec váhání, volím variantu ženského rodu. A pro jistotu ji ještě řádně zdůvodním; nemívá snad esej taky (někdy) příznaky bystrosti, vlídnosti, empatie, svěžesti, pružné vstřícnosti a případně až příjemnosti? Tak, a je to. No co, přece se nenechám pronásledovat za nicotný (a nota bene jen domnělý) genderově nízkokorektní prohřešek. Samozřejmě jsem se taky mohl rozhodování vyhnout, a to takticko-alibistickou modifikací názvu do znění Esej v délce trvání 60 vteřin. To je ovšem přiblblé už od pohledu. A navíc to dělá dojem přehnaného zdůraznění časoměrné přesnosti a tu od eseje jistě nikdo neočekává. A to už ani nebudu (abych moc nepřetáhl minutový limit) zmiňovat epidemické šíření podvratné teorie, že správná minuta těch 60 vteřin nemá. Údajně totiž nemá vůbec žádné vteřiny...! Teď se možná zdá, že právě nadešla chvíle, kdy aspoň trochu zdravorozumně objasním rozdíl mezi vteřinou a sekundou. Ale ona nenadešla. To už bych bez drastického přetáhnutí dohromady nedal a nedal. 32 www.epika.cz

literatura retroesej... aneb Škoda slov Miloslav Král Český Stává se mi to pokaždé, když se rozhodnu zaletět si na Havaj. Ještě dřív, než si zabalím plavky, rozmyslím si to. A opakovaně cestu odkládám na někdy jindy. Vždycky se mi totiž vybaví překvapivé úmrtí kapitána Cooka na tomto celkem nicotném souostrovíčku. Údajně tomu předcházelo nějaké nedorozumění s domorodci. Ale jak se to všechno seběhlo, o tom jsou jenom fámy. A je věcí příjemné náhody, že nejsprávnější verzi onoho nedorozumění znám zrovna já... Bylo to tak, že James Cook, učenec, oceánoplavec a objevitel (a tudíž něco jako polooficiální diplomat), tenkrát v zájmu dobrých vztahů pojal rutinní rozhodnutí, že vyhoví přání lokálního náčelníka a submnožiny nejzvědavějších a nejpodezíravějších šamanů. Těm nešlo do hlavy, jak se mu uprostřed těch nekonečných lánů samé vody podařilo objevit jejich tropické království. A tak je pozval k sobě na loď, aby jim ukázal svůj kompas. V mosazi vyvedený, v přitažlivém stylingu, poslední typová řada. Očekávané óóó zaznělo, to ano, ovšem trvalo jen chvilku. Chtěli vědět, jak přístroj funguje. Kapitán ukazoval, popisoval, v dobré víře vysvětloval, jaký je princip magnetu, a jak a proč to všechno je. Došlo i na základy nauky hvězdářské a zeměpopisné. Něco řekl i o existenci kontinentů a taky co, je vlastně ten sever a k čemu je dobrý. Jako jakýsi rekapitulační příklad uvedl, že kdyby měli lepší vybavení a dostatek trpělivosti, mohli by se dostat až na americký západ. Ovšem když dodal, že plachty by museli nastavit tak, aby pluli na východ, začalo si šamanstvo mezi sebou dost nápadně vyměňovat pohledy... Nic divného na tom přece není, pokračoval. A zrovna tak mi musíte věřit, že když nastavíte plachty tak, abyste směřovali na západ, tak se dostanete na východ Asie... To už bylo na pomalované posluchače příliš zamotané. Vyžádali si přestávku na poradu, a to v oddělené kajutě. Kapitán to zařídil a pomalým krokem se vrátil na můstek. A v myšlenkách se vracel zpět. Vycházelo mu, že při své improvizované přednášce měl asi prokázat víc předvídavosti... Lidská řeč nepochybně prostředkem k dorozumění je, avšak i ona má své dny. A v těch se pak ráda převléká za prostředek k nedorozumění. To je arcistarý fakt. A trvanlivý. Kolika kulisami už asi prošel? Věřil bych i tomu, že ani staří antikové tuto verbální podvojnost nevymysleli, ale pouze zdědili. Sice se nedopustil žádné věcné ani stylistické chyby, ale nejspíš ho jeho hosti napoprvé pochopili nesprávně. I pravda má někdy krátké nohy. Určité riziko neporozumění bylo přece dané předem; šlo o lidi impregnované jiným povětřím, odlišnou minulostí, božstvologií a výchovou vůbec. (V této části textu by mohlo být uvedeno, že žhavě impulzivní povaha domorodců zajisté osudově vyvěrá z jícnu geosopečné povahy jejich domoviny. Uvedeno to ale samozřejmě není, protože něco tak přiblble metaforicky laciného by snad ani tiskárna nepobrala. Natož čtenář.) Je taky možné, že ho pochopit ani nechtěli. Třeba k nim neměl být tolik vstřícný. Mohl něco takticky vypustit, případně aspoň zredukovat. Nebo to naopak víc zpodrobnit? Zdůraznit některé pasáže...? V té zjitřené bezradnosti ho napadla ještě jedna možnost. Měl jim místo těch svých řečiček kompas raději darovat. Představa následného děje se potom nabízí sama. Na to ale bylo pozdě. Teď už musel jenom čekat a čekat, až vyjdou z kajuty. Pro nás ale bude určitě nejlepší, když to nebudu zbytečně protahovat. Zkrátka ho potom zabili! http://spisovatelejih.blog.cz 33

autorská tvorba ukázka z knihy Kulva kulva Jindřich Malšínský Manželství je přístřešek, do něhož při každé bouři trochu zateče BUDDHA (zakladatel buddhismu - 566 př. n. l. - 483 př. n. l.) Anička byla panská krejčová a Josef vedoucí samoobsluhy na vesnici, kde lišky dávaly dobrou noc. Po cinkání klíčů samoobsluhu zrušili a také Aniččina živnost, dovozem levného zboží z Číny, postupně skomírala, až zcela zanikla. Peníze jsou třeba, a tak se dohadovali, přeli, dokonce hádali s čím začít, aby je to uživilo. Pořídit si na malé vsi hospodu bylo riskantní, ve městě fabriku zavřeli a chodit na pracák pro sociální dávky se jim zajídalo. Bloumali kolem sebe jako bez duše, když se po týdnu Anička na svého muže zasmála: Josífku, nic jiného nám nezbude, než se vrátit ke kořenům našich předků. Ten kývl hlavou, ale bylo vidět, že mu kořeny nic neříkají. Budeme pěstovat brambory a mrkev a ty to budeš ve městě na trhu prodávat. Kulva, to není špatný nápad, ocenil manžel, který se od dětství nenaučil vyslovovat hlásku r, iniciativu své ženy. Do roka Josífek vozil na trh nejen brambory a mrkev, ale i ředkvičky, salát, okurky a další zeleninu, žlutá a červená jablka a švestky, kterým se široko daleko jiné druhy nevyrovnaly. Na zbohatnutí to nebylo, ale nemuseli chodit na pracák pro potupné dávky. Na konci října nepomohly zvýšit tržbu ani dýně místo tradičních chryzantém. To chce reklamu. Stačí upozornit, že černé třešně snižují nadváhu, cuketa je zdrojem energie a celer, mrkev, petržel, aby dlouho vydržel prohodila dcerka v pubertálním věku a za otcova smíchu se raději vzdálila. Kulva, tý holce to pálí. Skutečně na trhu bylo zboží označené popiskou vyprodáno během hodiny, druhý den zas, a to trvalo až do konce sezony. Během dvou let rozšířili pozemek o bývalý záhumenek a na zahradě postavili obrovský skleník, celoplošně s rozvodem vody. Něco by to chtělo, podotkla puberťačka a dodala, že nad vchodem by dala nápis BIOFARMA, po obou stranách tabule: NEPOUŽÍVÁME CHEMIKÁLIE, POSTŘI- KY ANI UMĚLÁ HNOJIVA a do novin upozornění, že: BIOFARMA NENÍ ZDARMA, NA ZDRAVÍ ŠETŘIT SE VYPLATÍ JEN POHŘEBNÍMU ÚSTAVU. Ženo, musím ti říct, že ta naše holka, kulva, to má v hlavě setsakra dobře sesumírované. Ve škole nic moc, ale do politiky by se hodila jako prdel do kalhot. Od slov nebylo daleko k realizaci. Od té doby Josífek nevozil celer, mrkev a petržel do města, ale zájemci putovali za bioprodukty sami. Čas plynul, dcera v soukromé střední škole vystudovala obor veřejnosprávní činnost a stala se poslankyní městského úřadu. Josífek se všude chlubil, že jeho dcera, kulva, bude co nevidět starostkou a v hospodě si nemohl vynachválit svoji manželku: Chlapi, přál bych vám svíčkovou, jakou dělá moje stará. Kulva, to by se i v Bruselu a olizovali až za ušima ZPOVĚĎ STARÉHO ČLOVĚKA Stáří je vetřelec. Pozveš ho dál, nabídneš pohár vína, a už se ho nezbavíš. JINDŘICH MALŠÍNSKÝ (pedagog a jihočeský spisovatel 1932) Byla jsi mladá holka v rozpuku. Měla jsi krásné černé vlasy, trochu štíhlá, obdařená přírodou tím, co ženy dělají ženou. Obdivoval jsem tvé nohy, které tě provázely životem a v posledním roce ti odmítaly sloužit....zažili jsme spolu nezapomenutelné chvíle milování, provázené láskou, obdivem a pohlazením. Provázely nás i nepříjemné okamžiky, obavy, starosti a strach, bez kterých by byl život procházkou mezi růžemi. Při nemoci jsme se báli jeden o druhého, tiše seděli u lůžka, otírali z čela pot, podávali lžičkou čaj a mlčky sledovali dýchání, tep srdce, odkašlávání, pohled očí, a radovali se z každého, byť jen nepatrného zlepšení. V čase očekávaného zrození jsme společně dlaněmi netrpělivě sledovali první upozornění nového tvorečka, že se na nás těší a že s ním máme počítat. Žena kupovala všechno, co děťátko potřebuje, růžové i modře zdobené košilky, čepičky, kabátky, stejně jako já chrastítka, která by vyloudila úsměv na tvářičce nového člena rodiny. Oba jsme sledovali teplotu mléka v kojenecké láhvi, váhu a stále doplňovali hromádku s plenami. Obavy a někdy i strach jsme měli, když drobátko plakalo a nebylo k utišení ani v matčině náručí, poblinkalo se nebo zakašlalo. Pamatuješ se na supermoderní kočárek osmipérák, dárkek od tety z Benešova, nebo později na červeno-smetanovou kárku? Po mnoha letech si dnes s dospělými potomky prohlížíme fotky, smějeme se, jak se jim nechtělo pózovat a netrpělivě postávat u dortu s přibývajícími svíčkami Dnes se starají o svá vnoučata a posílají mi videa z výletů na Povydří, kde jsme se také my před mnoha lety brouzdali ve studené vodě Křemelné. Mnoho vody uteklo ve stříbropěnné Vltavě. Když se dívám na červánky nad tmavým pruhem šumavských lesů horského masivu Smrčina, obrážejících se v hladině Lipenského jezera, vidím tě s kopicí zmrzliny na pláži, jak vystavuješ své tělo slunci....tři roky předtím, než jsi mě opustila, jsme koupili mrňavé auto, které dnes slouží nejmladší vnučce. Moc jsme si ho neužili. Zhoršil se mi zrak, nedoslýchám a pomalu reaguji na vše, co se kolem děje. Brouzdám se vzpomínkami, někdy se slzami, jindy s úsměvem. Kdyby, miláčku, nebylo vzpomínek, nevěděl bych, že jsem byl šťastný. Někdy se nad naším spolužitím objevily mráčky. Nikdy to nebyla černá, kupovitá mračna, kdy den se stává tmou s blesky a hromobitím. Byly to žabomyší války, kdy smíření a pohodu jsi zažehnala klidem a nepopíratelnou ženskou taktikou....odešla jsi tiše, ve spánku a v naději, že malým, červeným autíčkem si vyjedeme kamkoliv, kde jsou dobří a slušní lidé. Z rozepsané knihy MANŽELSKÉ KOTRMELCE 34 www.epika.cz

autorská tvorba ukázka z knihy Jak jsem se málem proslavil ve fotbale Miroslav tota Všichni moji spolužáci chodili skoro kaž dé odpoledne na malé hřiště poblíž školy, kde hráli fotbal. Nechodili jenom tehdy, když zrovna trénovali kouření nové značky cigaret. Nebo když vyvedli ve škole nějakou lumpárnu a museli zůstat po škole a vysvětlovat, proč to udělali. Na důvod si většinou nevzpomněli, a tak tam trávili celé odpoledne. Doma se pak chlubili, jak mají školu rádi a jak jim nedělá problém učit se i odpoledne. Už dlouho mě lákalo zahrát si tu hru s kulatým balónem s nimi. Zdálo se mi, že na hřišti jsou všichni hned slavní. Každý kluk měl sice dres jiné barvy, zato se trumfovali, kdo má na něm slavnější číslo a jméno. A tak po hřišti běhalo několik Maradonů, Nedvědů, Eusebiů, Poborských či Masopustů. Mezi nimi byl dokonce i jeden král všech fotbalistů - Pelé. Na nohou měli kluci takové boty s kolíky, jak jim říkají kopačky. Někdo měl takové ty černé gumové, ale někteří měli opravdové, kožené. V té chvíli jsem si uvědomil, že se Fanda zrovna nedávno chlubil, že dostal kopačky od své kamarádky. Ta je ale hodná. Já jsem je ještě od nikoho nedostal. I míč už měli opravdový, skoro jako na mistrovství světa. Prosil jsem kluky, abych si mohl zahrát s nimi. Ještě jsem to nikdy nezkoušel. Kluci ale znali mé výsledky z tělesné výchovy. Gymnastika nebyla moje silná stránka. Na žíněnce jsem nesvedl ani kotoul vpřed. V atletice jsem také nevynikal. Běhal jsem pomalu a při skoku do výšky či do dálky jsem se nedokázal odlepit od země. Přitažlivost zemská byla silnější než moje svaly na nohou a touha alespoň na maličkou chviličku kousíček vzlétnout. Při školní košíkové byl pro mě koš vždycky příliš malý, příliš daleko a zbytečně vysoko. Se znalostí mých všestranně sportovních kvalit mě kluci mezi sebe nechtěli. Prý bych jim kazil hru. A tak jsem se vždycky jen zpovzdálí díval, jak běhají, kličkují, střílejí, chytají či dávají góly. Záviděl jsem jim tu lehkost, s jakou to všechno dělají. Hele, Marťas, chceš si zítra zahrát s námi? Cože? nechápavě jsem se ptal. No jestli chceš hrát zítra s námi odvetu. No jasně, že chci! radostně jsem zvolal a hned jsem se cítil jako další z Maradonů. Tak si vem kopačky, dres a ve čtyři tady. Po tomhle jsem se cítil jako v sedmém nebi. Přece jen se mi splní mé přání a budu hrát fotbal. Budu reprezentantem. S výbornou náladou jsem spěchal domů, abych se mohl pochlubit našim. Ti budou koukat. A taky že koukali. Prosím tě, co tam budeš dělat? ptá se táta, vždyť jsi to ještě nikdy nehrál. Ale pokaždé se na ně dívám, odvětil jsem. Tím jsem dal najevo, že nejsem žádný amatér. Určitě jsem odkoukal od kluků všechny fotbalové triky a parády. Zítra jim to ukážu. Při pomyšlení, že zítra budu mít svou slavnou fotbalovou premiéru, jsem neměl vůbec chuť na spaní. Celou noc jsem promýšlel všechny možné herní situace, představoval jsem si, jak střílím góly a všichni mě uznale poplácávají po zádech. Konečně se stanu jedním z nich. Nakonec mě celá ta neskutečná představa docela unavila a já jsem aspoň na chvilku usnul. Ale ani ve spaní jsem neměl klid. Vzbudil jsem se ve chvíli, když mi vyletěla noha zpod peřiny. To jsem zřejmě dával jeden ze svých krásných gólů do šibenice. Ráno jsem byl na nohách už jako první. Napadlo mě, že si musím připravit všechny věci na zápas. Tato myšlenka mě však vrátila z mého výletu kamsi do oblak zpátky na tvrdou zem. Uvědomil jsem si, že nemám žádné kopačky ani dres. Měl jsem jen trenýrky, takové ty skoro až pod kolena, na kterých stejně moc nezáleželo, a podkolenky, na kterých teprve ne. K čemu by mi taky byly kopačky nebo dres, když jsem nikdy fotbal nehrál? Co dělat? Vytáhl jsem z botníku staré ošoupané kecky a trochu jsem je kartáčem vyčistil. Ze skříně jsem vzal vytahané červené triko. Všechno vybavení jsem nandal do igelitky, kterou si vezmu na zápas. Celé dopoledne jsem nemyslel na nic jiného než na odpolední zápas. Všimla si toho i paní učitelka dějepisu. Nemohla pochopit, proč jí na otázku, kdo založil nejslavnější univerzitu v Praze, odpovídám, že to byl Eusebio. To bylo prostě první jméno, na které jsem si vzpomněl. Ani na tělocviku jsem nebyl ve formě. To mi ale moc nevadilo. Hlavně, že to byla poslední hodina a za chvíli už půjdu na svůj první reprezentační zápas. Konečně je tady odpoledne. Všichni Maradonové a Panenkové už jsou na hřišti. Já přicházím jako poslední. Najednou se všechny hlavy kluků od nás i soupeře obracejí ke mně. Asi jsou rádi, že taky budu hrát. Prosím tě, co to máš na sobě? táže se s úžasem v očích kapitán. Moc se mu nelíbily moje trenky ke kolenům, vytahané červené tričko a zelené kecky. Nic lepšího doma nemám. Ale to bude dobrý, vysvětlil jsem a už jsem se snažil soustředit na zápas. Tak, hoši, sestava jako normálně. Marťas, ty budeš hrát místo Bédi v útoku. Dáš to? Byl jsem šťastný, že jsem dostal první taktické pokyny. A budu hrát v útoku! To dám aspoň dva góly. Jasně, že jo, potvrdil jsem kapitánovi své postavení na hřišti a přesunul jsem se na určené místo. Hra začala. Míč lítal ze strany na stranu. Mohl jsem si hlavu ukroutit, jak jsem jej pořád sledoval. Míč měli chvíli naši, chvíli zase béčkaři. Jenom já jsem ho viděl pořád jenom zdálky. Najednou se ale zničehonic balón pomalu kutálel ke mně. Docela mě to překvapilo. Chtěl jsem ho hned odkopnout. Vtom se ale u mě objevil Olda z béčka a nakopnul mě do kotníku. V té chvíli jsem si uvědomil, proč se fotbalu taky někdy říká kopaná. Protože jsme neměli rozhodčího, nikdo neodpískal faul, a tak hra běžela dále. Olda odplul i s míčem a já už jsem se s ním zase dlouho nepotkal. Za nějaký čas náš obránce vybojoval míč a nakopl ho směrem dopředu. Ten se pomalu snášel kousek přede mě. Nikdo u mě nebyl, jen ten míč a brankář. Přemýšlel jsem, co bych měl jako správný fotbalista udělat. Rozhodl jsem se s míčem trochu popoběhnout směrem k bráně. Pak tvrdě vystřelím, dám gól a všichni naši mě budou poplacávat po zádech. Všechnu moji slávu pokazil terén. Hřiště nebylo moc rovné. Zakopl jsem o drn, švihnul sebou o zem a míč nechtěně posu- http://spisovatelejih.blog.cz 35

autorská tvorba ukázka z knihy nul k brankáři. Naši kluci přiběhli ke mně a opravdu mě začali poplacávat, a to nejen po zádech. Pochopil jsem, že mě nechválí. Marťas, co to bylo? Vždyť ty neumíš chodit, natož běhat, vychrlil na mě kapitán. Běž do brány. Tam běhat nemusíš. Tak jsem šel do brány a Láďa se postavil na mé místo v útoku. Být brankářem jsem nikdy nechtěl. Ale na druhou stranu, takový Jašin nebo Viktor to taky neměli špatné. Tak jsem doufal, že se proslavím stejně jako oni. Neproslavil. Béčkaři šli do útoku. Obránce přihrál míč na střed hřiště svému útočníkovi. Ten chtěl přihrát svému spoluhráči na pravém křídle. Přihrávka se mu ale nepodařila. Míč špatně trefil a ten, místo aby letěl napravo, tak se snášel lehce směrem k bráně. Naši obránci čekali, až lehký míč chytím a přihraju jim ho. Míč dopadl kousek přede mě, podobně jako při mé akci v útoku. Řekl jsem si, že ho nechám ještě jednou skočit, pak ho chytnu a přesně rozehraju našemu obránci. Než jsem ho ale stačil chytit, odrazil se podruhé od země tak prudce, že mě přeskočil a skončil v bráně. Co se dělo potom, nebudu ani vyprávět. Z brány jsem musel ven a do obrany mě už taky nechtěli stavět. Raději hráli zbytek zápasu v oslabení. I když oni po zápase říkali, že v oslabení hráli do té doby, než jsem odešel. Zápas jsme nakonec vyhráli. To už jsem ale neviděl. Zklamaný a potupený jsem odešel domů. Od té doby se už nechodím ani dívat na zápasy. Pochopil jsem, že žádný Masopust ani Viktor ze mne nebude. Tak teď přemýšlím, v jakém jiném sportu bych mohl vyniknout. Fotbal Fotbal ze všech her je nej Zábavný a plný kliček Na střelu si pozor dej Na přihrávky do uliček S míčem musíš přítel být I když snadné není to U branky ho nepozbýt Někdy trošku bolí to Jestli nemáš dobrý dech Do branky se postav Není třeba dlouhý běh Pro míč se včas dostav Ukázka z knihy Jak jsem... Lovec paměti Ladislav Beran Kdykoliv si přivezli majetkáři poručík Studnička a poručík Mach na píseckou kriminálku recidivistu Valdemara Šerého, který byl z kriminálního hlediska skoro nezařaditelný, protože kradl všechno, co se dalo vzápětí prodat v bazaru, ve Sběrně surovin nebo v hospodě, aby měl na pivo, vždycky z toho bylo velké pobavení a v kanceláři U Studničků bylo plno. Když se Šerý vrátil po Sametové revoluci ze svého dvanáctého trestu a objevil se na kriminálce, vytahoval se, že seděl s Vencou Havlem, a Studničkovi tvrdil, že dostane od Havla nějakej ten metál, protože tím, že dělal prodejny, tak vlastně škodil bolševikovi a přispěl tak k jeho pádu. Když mu Studnička řekl, že Havel nikdy na Bytízu, jako on, neseděl a že není první, kdo se vrátil, co to tvrdil, tak nad tím mávl rukou. Díky Vencovi jsem teď čistej jako lilie a vy dva zapomeňte na to, že mě vytáhnete od piva s tím vaším: Valdo, vypadá to, že nám budeš muset na kriminálce zazpívat, a neradi bysme, aby to bylo falešně, zapálil si Šerý cigaretu. Já nejsem, pánové, Matuška, já jsem Valdemar Šerý! Máme konečně demokracii a svobodu, já jsem, pánové, se zlodějnama skončil! Mě už do basy nikdo nedostane. Opravdu? Valdo, rozmysli si, co říkáš. Tohle nám tu tvrdili před tebou všichni co se vrátili, ty nás chceš připravit o chleba a udělat z nás nezaměstnaný? Teď si nás dva chtěl jen nasrat, co? Co jsem řek, to jsem řek, pane Studnička. Můj fotr říkal, že člověk by měl někoho čas od času pořádně nasrat, aby se zjistilo, co si o něm lidi myslí. To nechtěj, Valdo, ani vědět. Neznáme tě tejden. Vzpomeň si na to, až za tebou zase přijdem, abys nám tady zazpíval. A chraň tě pánbůh, Valdo, jestli to bude znít falešně. Víš moc dobře, že jsem dobrej lovec paměti, zapsal si Studnička peníze, které si Šerý přinesl z basy a naznačil Machovi, aby Šerého odvedl z kriminálky, že s ním skončil. Těžko říct, jestli se Šerému zželelo Studničky a Macha, aby neskončili na dlažbě, faktem je, že si dlouho na svobodě nepobyl. Už za dva měsíce začal škodit kapitalistovi, vloupal se s několika cikány do skladu Kovošrotu a odcizil tady přes noc několik kilogramů barevných kovů, které pak odvezli jinému kapitalistovi do sběrny v Týně nad Vltavou. Do vazby sice tentokrát nešel, ale nedal si pokoj a jako sólista pak musel na kriminálce Studničkovi a Machovi zazpívat, jak to bylo s vloupáním do novinového stánku na Nábřeží 1.máje, kde si pomohl k tašce cigaret a porno časopisů, které začal rozprodávat po hospodách, aby měl na pivo. Proměnil tak podmínku, kterou dostal u Okresního soudu v Písku za Kovošrot a skončil nakonec v českobudějovické věznici s výhledem na Malši. Na písecké kriminálce se objevil až po třech letech, to už ale nebylo v Zeyerovce, kde to znal ve třetím patře jako své boty, ale za rohem v Nádražní ulici, kde si to moc pochvaloval, když ho Mach vyvezl výtahem do druhého patra. Musí se Šerému přiznat, že když usedl na známou přiznávací židli za psacím stolkem, tentokrát už nic nesliboval a patrně moc dobře věděl proč. Ani ne za čtrnáct dnů si totiž pro něho přijela českobudějovická kriminálka, protože jim cestou z basy s jistým Petrem Hanušem vykradl u Týna nad Vltavou, konkrétně pod Neznašovem, tři chaty. Tentokrát Valda Šerý musel chtě nechtě zazpívat oběma majetkářům z českobudějovické kriminálky, kteří si ho odvezli s sebou. A po dalších třech letech, když se vrátil z basy, už kriminálku v Nádražní ulici nenašel, protože se přestěhovala do bývalého 36 www.epika.cz

autorská tvorba ukázka z knihy KOKOSu na Výstaviště. Do roku dva tisíce čtyři ochutnal Šerý ještě vězeňskou stravu v litoměřické base a na Pankráci, protože tvrdil, že jen blbec udělá stejnou chybu dvakrát a odjel proto krást mimo Písek. Že se v květnu dva tisíce čtyři vrátil Valda Šerý z basy, to zjistili oba písečtí majetkáři až po čtrnácti dnech, protože v té době, v rámci demokratického procesu, nějaká chytrá hlava na vnitru vymyslela, že se zruší povinnost navrátilcům z výkonu trestu se na kriminálce hlásit. Že to nebylo moc moudré rozhodnutí, zvláště u recidivistů, kteří se v řadě případů hned rozprchli po republice, o tom by mohla nejedna kriminálka vyprávět. V té době se najednou rozjela na okrese Písek vloupání do rozestavěných rodinných domů, ze kterých mizel nejen stavební materiál, jako obklady, okna, instalační materiál, ale i radiátory a kotle. A nebyl týden, aby si majetkáři Studnička s Machem, přestože drželi noční hlídky s venkovskými obvody, nevyjeli na další případ. Bohužel se nedostali po celou dobu k nějakému kloudnému poznatku, a jak už to v takových případech bývá, nikdo nic neviděl a neslyšel a za co kriminálka vzala, to nevedlo k žádnému konci. Za této situace nebylo nic divného, že se Mach se Studničkou chytali kdejakého drbu, který se k nim z galerky donesl, a tak se jednoho krásného dne ocitl v kanceláři U Studničků po dlouhé době opět Valdemar Šerý. Studničkovi se totiž z galerky doneslo na ucho, že se Šerý zajímal v autobazaru v Drhovli, což je nedaleko Písku, o koupi auta a dokonce tu měl složit na ojetého zeleného golfa zálohu deset tisíc s tím, že si pro auto do týdne přijde. To byly podle Studničky dost velké peníze, které si nemohl Šerý za tu dobu po návratu z basy vydělat, a proto s tím na Valdu Šerého, jen co dosedl v kanceláři U Studničků na přiznávací židli, hned vyjel. Šerý si v klidu zapálil cigaretu a pak spustil. Tak tenhle drb už jsem o sobě, pane Studnička, taky slyšel a odpovím vám na to slovy mýho fotra, kterej říkal, a teď bez urážky: Drby vymejšlej závistivci, blbci je roznáší a idioti jim věří. V Drhovli jsem v životě nebyl, že tam je autobazar, to už vůbec nevím, a pokud jde o tyhle tři tisíce... vytáhl Šerý z kapsy riflové bundy tři tisícovky. Cestou z Bytízu jsem se zatoulal do Příbrami a podlehl jsem hazardu. Tyhle prachy jsou, pánové, z kasina. Vyhrál jsem pět tisíc. Dva už jsem utratil. Máte, pánové, o Valdovi špatné informace a já už za ty léta v base vím, že i se špatnou kartou se dá nakonec sehrát dobrá hra. Je ale dobře, že jste mě sem vzali, já teď aspoň vím, na koho si mám dát pozor. Tuhle informaci máte sichr od žvanila Standy Puchlera, kterej by za bílej krabicák prodal kriminálce i svoji mámu. Moje palečky a pachovku máte, pánové, já jsem tu skončil. Příště se polepšete a sežeňte si na Valdu pořádný broky, dokouřil Šerý cigaretu a vstal od psacího stolku. Jestli je to všechno, můžu jít? podíval se Šerý na Studničku, který kývl na Macha, aby s ním odešel z kanceláře. Jakmile se Mach vrátil do kanceláře, šel oběma udělat kafe a viděl na Studničkovi, že je ze Šerého pěkně naštvaný. Valda nás pěkně utřel, co? Jinak to kasino, to není špatná výmluva. Tam se nedozvíme, jestli mluvil Valda pravdu nebo ne. Jejich zaklínadlo je ochrana klienta a obchodní tajemství. To s těma drbama jsem slyšel poprvý a musím Valdovi přiznat, že na tom něco je. Akorát mě sere, že ti idioti jsme my dva. Mě Šerý s tím příbramským kasinem nepřesvědčil. Na každým šprochu je pravdy trochu. Tedy až na toho Puchlera, co je v tom, chudák, teď nevinně. Ani jsem ho Valdovi nevymlouval, stejně by mi nevěřil. Myslím, Machouši, že tady jsme tentokrát parádně naletěli, začal si Studnička nacpávat dýmku. Podle mě to vypadá, že někdo z galerky má na Šerýho pifku a chce ho uklidit do basy. Dává tak do oběhu drby, který jsme mu, my dva volové, sežrali i s navíjákem. Pak je, Studno, ovšem ještě jedna možnost a dovol, abych se tentokrát já dopustil odvážné verze. Valda v něčem velkým jede a chce tak odpoutat pozornost od svojí osoby a zkouší nás, jak zareagujeme. To je ta jeho zmínka o umění sehrát se špatnou kartou dobrou hru. Nezapomeň, že Valda není žádnej nováček a v base se toho moh zatraceně moc přiučit. Já ho nechci nijak podceňovat, ale že by Valda, kterej vyšel ze šestý třídy z píseckýho Harwardu a kterýmu jsou v jeho věku velký písmena měst u prdele a babičku píše s ypsilon, měl na to si to s náma takhle rozdat? Kdepak, za tím bude, Machouši, větší mozek, než je ten jeho. Mě překvapuje ta Valdovo suverénnost a drzost. To je buď sakra pevnej v kramflecích a nebo my jsme opravdu mimo. Divíš se? V dnešní době, kdy se každej ohání svobodou a demokracií, tím moh načichnout v base. Abych ti řek pravdu, vůbec to těm dnešním bachařům nezávidím. My těm darebákům můžeme aspoň pohrozit basou. Oni už těžko, když v ní jsou. Jediná naše šance je, že ta parta, co dělá ty rozestavěný baráky, v tom pojede dál. Pěkně děkuju. Už teď máme osm neznámejch kousků a bojím se jít ráno ke starýmu na poradu, až na mě ukáže a řekne mi, abych se pochlubil, co mám novýho. Podle pátrání to vypadá, že tahle zlodějna teď v republice vyloženě dost frčí. Padá to i Středočechům. Hradečáci mají tři kousky, Prachatičáci dva ve Vimperku a Táboráci měli předevčírem jeden případ v Planý nad Lužnicí. To vypadá, jak na to koukám do pátrání, že to začalo v Hradci a pak se ty bejci zabydleli u nás, protože se kolem Písku všude hodně staví. Zajímavý, že Dudáci a Budějčáci nemají nic. Třeba k tomu někde něco vyleze. Já žádnej nápad nemám, přiznal Studnička. Já taky ne. Ty, co nám tady řádili a touhle zlodějnou se slušně živili, sedí ještě oba v base. Když vezmeš, co už je to všude ukradenýho materiálu, z toho by se dalo postavit několik baráků, začal Mach vypisovat na papír nejen ukradené věci z píseckých případů, ale i z celostátního pátrání a za chvíli už musel sáhnout po druhém papíru. No, je toho už opravdu hafo. V jednom baráku na Hradecku dokonce odmontovali deset radiátorů a ukradli i kotel za třicet tisíc den poté, co to tam firma namontovala. To je hodně drzá zlodějská parta. Ukázka z knihy Posedlost zločinem http://spisovatelejih.blog.cz 37

autorská tvorba ukázka z knihy Sexoun František Tylšar Na železnici pracují lidé různí. A to nejen profesně, ale i povahově. Dobráci i zlí, vážní i žertéři, škaredohlídi i nekoneční optimisté, lidé s velkým srdcem i skrblíci, kteří by si pro korunu nechali koleno vrtat. A právě jeden takový dělal ještě za dob totality jako vlakvedoucí nákladních vlaků v jedné nejmenované stanici na jižní Moravě. Jmenoval se Matěj, ale nikdo mu neřekl jinak, než Sexoun. To proto, že Matěj nebyl jen starý lakota, ale měl také rád ženské tvary všech rozměrů i věkových skupin. Za každou sukní se alespoň ohlédnul. Žádná si před ním nebyla jistá. A co bylo mnohem horší - byl v tomto oboru docela úspěšný. Po příjezdu do lázní na KOPku (kondičně ozdravný pobyt) se proměnil v bujarého šviháka, a kdybyste ho zde potkali, napadlo by vás, že to nemůže být on. Nejen že byl v jednom kole, pokaždé s jinou, ale mohli jste od něj slyšet i věty, o kterých jsme si mysleli, že je ani nezná. Například: Přineste to nejlepší, já to platím! To v práci byl Matěj úplně jiný. Pravidelně si v hytláku vařil holé brambory na lihovém vařiči, do kterého dával petrolej od lampářky. A tato pochutina byla jeho jedinou, zato pravidelnou stravou. Jednoho dne přišel na kontrolu náčelník stanice a hned spustil: Co to tu k sakru tak smrdí? Když uviděl Matějův vařič, zasyčel jak štokr a přístroj i s bramborami letěl oknem. Ale jinak byl Matěj pracant. Do práce chodil dřív než ostatní a nosil dvě služební brašny. Jednu na předpisy a druhou na uhlí, které si z vagonů nabral dříve, než došel průvodčí. Topení bylo vůbec jeho doménou. Několikrát jsem byl při tom, když říkal průvodčímu: Musím si na chvíli odběhnout a přiložit pod kotel. Ona to Maruška neumí. Sotva zmizel za kolejemi, ozval se fíra: Houby neumí, přiložila by hodně! Jindy mě zase Matěj požádal, jestli bych nesepsal vlak za něj, že musí na poštu pro doporučený dopis. A neopomenul dodat: Prosím tě, nemáš jízdenku na městskou? Já ji zapomněl. Když ji dostal, vzrostla jeho odvaha a dodal: A nemáš ještě jednu, abych nemusel zpátky pěšo? Jindy se Matějovi rozbila odrazka na kole. Nová by stála pět korun, a tak Matěj vozil koncovou odrazovou desku z vagonu a za tmy ji věšel na nosič místo zadního světla. To vše ale bylo jen slabým odvarem proti jeho majstrštyku, kterého jsem se stal nechtěným účastníkem. Jel jsem s dcerou do sousedního Městečka, vzdáleného asi třicet kilometrů. A co se nestalo. Hned za posledním domem stál Sexoun se svým Maluchem (polský fiat snad nejmenší auto všech dob), blikal výstražnými světly a jak o život mával, aby mu někdo zastavil. V té době ještě bylo normální, že si lidé pomáhali, a tak jsem kolegu vlakvedoucího nenechal na holičkách. Co se ti stalo, Matěji? ptal jsem se zvědavě. Ale, zase mi to nejede. Jak já se teď dostanu do servisu. U nás fiaty nedělají a odtahovka stojí majlant Nejedeš náhodou do Městečka, že bys mě tam na laně odtáhl? Jel jsem, a tak jsem kolegu do třicet kilometrů vzdáleného Městečka odvezl přivázaného na laně. Bylo mi sice divné, že chce odpojit před branou servisu, rád bych ho dotáhl až dovnitř, ale trval na tom, že to už není třeba. Jel jsem tedy dál. Když jsem se po pár hodinách vracel zpět, zažil jsem něco neskutečného. Hned za posledním domem, na kraji silnice, stál malý modrý fiátek, blikal všemi světly a podržte se, vedle něho znovu Sexoun. Jako hromádka neštěstí mi říkal: Ty jsi moje záchrana, Petříku, představ si, oni měli zavříno a já už to dvě hodiny tlačím rúčo. A nikdo mi nezastaví a nepomůže. To jsou dnes lidi, co? Ještě, že jsi jel okolo. A tak jsem Matěje s fiátkem odtáhl až před jeho dům. Byl štěstím bez sebe a děkoval, až mi to bylo trapné *** Druhý den jsem tuhle příhodu vyprávěl strojvedoucímu na záloze a ten se jen zasmál: Taky jsi mu naletěl? Víš, Sexoun to dělá pravidelně. V Městečku má milenku, a aby ušetřil za benzín, nechává se tam i zpět odtáhnout nějakým volem. Včera ses jím stal, Petře, ty! Vítej v klubu! Ukázka z knihy Františka Tylšara a Břetislava Buchty Na železnici dějí se věci, která vyšla v září tohoto roku 38 www.epika.cz

autorská tvorba ukázka z knihy Johnny Cash z předměstí a Blue Moon Hanka Hosnedlová jsme zase zpátky v New Yorku. A Měla jsem tak trochu pocit, jako bych se vracela do důvěrně známých míst. A přitom stačilo, abychom si našly nocleh jen o pár ulic od našeho původního ubytování a už jsme měly těžkosti s orientací. Ale nedělalo nám to vrásky. Před námi bylo opravdu už jen pár dní část z newyorkského krajíce nám totiž ukously fantastické Niagarské vodopády. Krátící se čas pobytu nás vystrkal na ulici hned po návratu, i když už bylo poměrně pozdě. Spánek můžeme nahnat v letadle anebo pak doma, teď je ještě šance vstřebávat tenhle pupek světa všemi smysly a póry. Procházely jsme se osvětlenými ulicemi s výklady, které jsou nejednou malými uměleckými díly. Však také aranžérská profese je v New Yorku ceněná, nejednou na úrovni výtvarného umění, i slušně placená. Zvlášť, když dokážete najít ten správný styl trochu šoking, ale přitom dostatečně líbivý, prodávající nabídku zboží i váš vlastní umělecký efekt. Zabočily jsme z té tekoucí řeky světel do méně rušné ulice, odkud zaznívaly tóny hudby. Linuly se z baru, nad jeho průčelím zářil barevný neonový kovboj se sklenicí piva v ruce. Létací dveře se ještě pohupovaly po vstupu předchozího návštěvníka, tak jsme si dodaly odvahy a vstoupily dovnitř. Stará dobrá americká country. Na malém osvětleném pódiu v pozadí se právě před mikrofonem ukláněl chlápek v kostkované košili, leginách a stetsonu. Aplaus se za ním táhl až do zákulisí. Odtud za chvíli přihopkala dvojice dívek v bílozlatých westernových oblečcích. Moc jim to nešlo, kapela je nestačila dobíhat, jak chvátaly, trápily sebe i publikum. Krátké kožené sukýnky a westernové vesty s aplikacemi zdobily i zdejší číšnice, ovšem i mezi hosty byli mnozí muži v kovbojském a se stetsony. Pivo, které přistálo na stole v rohu, kam jsme se vmáčkly, jsme si neobjednaly. Ale servírka na naše námitky nečekala, než jsme se nadechly, abychom protestovaly, byla pryč. Teprve při odchodu z putyky, kde mezi stoly křupaly pod botami burákové slupky, jsme zjistily, že je to zavedená pozornost podniku první pivo pro hosta. Druhé a všechny další si ovšem už platíte sami. Když už se dívenky v bílém svíjely před mikrofonem nějakou chvíli, ozvalo se nesouhlasné hvízdání a pokřiky, které je vyprovodily z pódia do sálu. Myslely jsme, že tady běží předem připravený, provozovateli placený program. Proto jsme byly překvapené, když se na jeviště vyhoupl jeden z okloboukovaných chlápků ze sálu, vypůjčil si kytaru a bez dlouhých cavyků spustil. Byl suverénní a báječný. V sále se postupně tišil hovor a doposud tančící páry si stoupaly k pódiu. A předměstský Johnny Cash přidával další a další evergreeny, které jsme znaly i z českých verzí, a tak jsme si pobrukovaly s ním. Když pak seskočil z pódia, natahovaly se k němu desítky rukou, aby mu s uznáním potřásly pravicí. A pití měl hned plný stůl. Starší korpulentnější žena v džínách a s pomuchlaným kloboukem na zádech, která seděla u našeho stolku, se najednou zvedla se slovy: A teď jdu já! Byla zřejmě zdejším štamgastem a známou figurkou, protože jí hned ochotně uvolňovali cestu, poplácávali po zádech a doprovázeli ji pochvalným mručením. Měla hlas jako smirek a zpívala jako dělo. Občas zapumpovala pravicí ve vzduchu, jako by tahala za táhlo parní píšťaly, a k tomu zajódlovala, což bylo ihned vzápětí kvitováno potleskem. I my jsme jí tleskaly jako o závod, ale když prohlásila, že teď zpívají ty dvě german lady od jejího stolu, byly bychom ji nejraději přetrhly. Naštěstí okolí naše odmítnutí po chvíli akceptovalo, ale abychom se vyhnuly dalším rozpakům, raději jsme knajpu plnou kovbojů opustily, i když se nám tam líbilo. Zřejmě předchozí zážitek pak zabrzdil naše kroky, když jsme o pár ulic dál uslyšely mámivý tón trumpety a vtíravou melodii Blue Moon. Pootevřenými dveřmi jsme zahlédly v zelenkavém osvětlení kvarteto muzikantů v blýskavých oblecích a černošskou zpěvačku. Táhlo nás to dovnitř, ale na druhé straně se nám nechtělo do dalšího trapasu. A dobře jsme udělaly. Později jsme se totiž dozvěděly, že se tam vstupné při příchodu neplatilo, ale připočítávalo se pak k účtu při placení. A my měli s sebou už jen pár drobných, tak akorát na dvě coca-coly. Ukázka z knihy Jak se kouše do Velkého jablka http://spisovatelejih.blog.cz 39

autorská tvorba ukázka z knihy Rozervané království František Niedl Potom, co se Wolfram oddělil od hlavního průvodu, zamířil se svou malou skupinou jízdních na Norimberk. Ale bylo zřejmé, vzhledem k tomu, že vyjížděli téměř až před polednem, po narychlo podaném obědě, že do setmění, kdy se zavírají brány, do Norimberku nedojedou. Krom toho ani koním se nejelo po rozbahněné cestě nejlépe. Když se začalo stmívat, uviděli před sebou na rozcestí dvou cest stavení, které jevilo všechny známky toho, že by se mohlo jednat o hostinec. Albrecht sice poukázal na rozsvěcující se světla v dálce před nimi, ale Wolfram věděl, a Menhart mu přitakal, že světla v dálce bývají šalebná. Těžko se dá určit, jak vzdálená ve skutečnosti jsou. Wolfram si pamatoval, jak, zvláště na moři, taková světla klamou. Nakonec se ubytovali. Hostinec to nebyl špatný a přenocovat v něm bylo rozhodně lepší, než strávit noc někde v lese. Bylo žádoucí, aby si oni i koně před zítřejším dnem, kdy hodlali vyjet ještě před rozedněním, řádně odpočinuli. Hostinec byl téměř prázdný a pohodlně by se do něj vešli všichni, přesto Wolfram rozhodl, že dva z jízdních budou spát ve stáji s koňmi. Bylo by zlé, kdyby o koně přišli. Zvláště možnost, že by mohl přijít o Fratella, považoval za zcela nepřijatelnou. Hostinský jim nabídl jitrnice s chlebem, na což ochotně kývli. K tomu jim přinesl husté a dobře uleželé pivo. Zítra bysme se měli v Norimberku zastavit, ne ho jenom projet, spustil Menhart s plnými ústy. Proč? Máš tam nějaké zvlášť přítulné děvče? Ale na to teď čas nemáme. Ale kdež. V Ingolstadtu jsem si užil na měsíc dopředu. Ale podobný odpočinkový místa, jako v Koblenci pro žoldnéře, kteří jsou zrovna bez práce, jsou i jinde. Jedno takový je i v Norimberku. Tím chceš říct, že bysme nemuseli vůbec do Koblence jezdit? Wolfram se chtěl chovat profesionálně, ale zároveň ho bodlo, že by se tak nedostal na Lahneck. Všiml si i rozčarování v Albrechtově obličeji. To ne, odpověděl Menhart. Nejlepší žoldnéře najdeš v Koblenci to místo je vyhlášené. Sám ses o tom přesvědčil, když jsi tehdy sháněl žoldnéře a naverboval jsi tam nás. Ale pár lidí by se dalo však sehnat i v Norimberku a Frankfurtu. Ale to by bylo zdržení, když je tam budeme vybírat. Ne, jen bych řekl tomu správnýmu člověku, aby nám je vybral. A až bysme jeli zpátky, tak bysme si je vyzvedli. To by šlo, přitakal Wolfram. Hostinský jim přinesl ještě po jednom pivu, aby se jim dobře spalo. Ještě neměli dopito, když vešlo do šenku šest mužů. Nejdřív se rozhlédli, jako by hledali volné místo. Ale nesedli si, i když byly až na dva všechny stoly volné. Nebylo pochyb o tom, že tam nepřišli na jitrnice. Možná si je chtěli dát až potom, ale na to také nedošlo. Nebylo třeba si něco namlouvat, ani domlouvat. Bylo třeba se zvednout od stolu. Ve chvíli kdy tak učinili, uslyšeli třesk mečů ze dvora. Takže jich bylo víc. Před chvílí jsem se nacpal jitrnicemi, promluvil Wolfram k těm budoucím mrtvolám. Bylo jich šest, přesto jich bylo málo. Stačili by na ně sami s Menhartem. Pokud jich ovšem nebyl na dvoře celý regiment. Doufám, pokračoval, že se mi nechce nikdo podívat do břicha. Vím, je to lákavé, protože ty jitrnice uvnitř jsou ještě teplé. Až na Menharta nikdo nechápal, co tím sleduje. Ale on byl jako zaříkávač hadů. Stále mluvil, pak náhle, uprostřed věty, vytáhl z pochvy meč, provedl půlobrat a z otočky usekl nejbližšímu muži hlavu. Ta rychlost byla děsivá a na chvíli zarazila všechny přítomné v šenku. Kdyby dopředu nevěděl, co udělá, zarazilo by to i jeho. Pak tasili i ostatní, ale ne dost rychle. Wolfram probodl bez přípravy druhého. Ale to už bojovali všichni, včetně Albrechta. Teď už byl jeden na jednoho, což bylo pro útočníky špatné. Pro Wolframa a oba porýnské žoldnéře to bylo jen šermířské cvičení. Jen Albrecht trochu zaostával, protože mu přeci jenom scházela lepší průprava a roky zkušeností. Neznámí útočníci postupně odpadávali a to, že by si ještě dnes pochutnali na jitrnicích, se už jevilo jako zcela nereálné. Wolfram poslal Menharta a druhého žoldnéře na dvůr, aby pomohli svým druhům. Sám zůstal v šenku a sledoval Albrechtův souboj s posledním z nepřátel. Mohl ten souboj kdykoliv ukončit svým mečem. Ale chtěl, aby se s ním Albrecht vypořádal sám. Protože kdy se mu zase naskytne příležitost, aby dovedl souboj skutečně do konce, a ne jako při cvičení dřevěnými meči. Byl samozřejmě připraven zasáhnout, kdyby viděl, že Albrecht umdlévá a hrozí mu nebezpečí. Albrecht se po Wolframovi několikrát podíval, jako by nechápal, proč mu nepřijde na pomoc. Nedívej se na mě, křikl na něj Wolfram, ale na soupeře. Dívej se mu do očí a zároveň sleduj jeho meč. Několikrát měl Albrecht blízko k vítězství, ale ani jednou nedošlo k zakončení. Pak zakopl o jednu z mrtvol a ve tváři jeho soupeře se objevil úšklebek. Napřáhl meč a hodlal ho Albrechtovi vrazit do prsou. Vzduchem zasvištěla dýka a zajela muži do zad. Ten roztáhl ruce, jako by jimi chtěl zamávat a vznést se do nebe. Dalo se však předpokládat, že by ho tam stejně nepřijali. Meč dopadl na zem a muž jen kousek od Albrechta. Vstávej, jdeme na dvůr, vybídl Wolfram Albrechta a vytáhl muži ze zad svoji dýku. Ale venku už bylo také dobojováno. S tím rozdílem, že na dvoře byli všichni mrtví, včetně dvou Menhartových druhů, kteří ve stáji hlídali koně. Bylo jich pět, a ty naše museli překvapit, jinak si nedovedu představit, že by se nechali zabít. Wolfram si prohlížel bojiště. Menhart sice mluvil o pěti, ale na dvoře leželi jenom čtyři. Wolfram vešel do stáje a uviděl pátého. Ten zřejmě jako jediný přežil a rozhodl se zajít se podívat do stáje na to, co tam ti dva tak cenného střežili. Ležel téměř u samého východu ze stáje a místo hlavy měl jenom nesourodou kaši. Fratello, Wolframův kůň, se ohlédl a zafrkal, jako by mu chtěl říct, že za něho musel zase dělat jeho práci. Pojedeme, řekl Wolfram Menhartovi. 40 www.epika.cz

autorská tvorba ukázka z knihy Taky si myslím. Co s kořistí? Dobrá otázka. Bereme všechny koně, výstroj a výzbroj všech mrtvých. A porozhlédneme se po jejich váčcích. Pracovali velmi tiše a rychle. Jen Albrecht se nedokázal tak rychle vzpamatovat, a tak mu Wolfram přikázal dělat něco, na co byl zvyklý a co nemělo příliš společného s mrtvolami, tedy sedlat koně. Hostinský, oslovil Wolfram majitele hostince, který se doposud, stejně jako hrstka ostatních hostů, ještě zcela nevzpamatoval. Máš dojem, že jsme byli my těmi útočníky? Ne, to ne, odpověděl třesoucím se hlasem, snad v obavě, aby také nebyl propíchnut. Každej to tu viděl, jak to bylo. Dobře. Jestli to ohlásíš nebo ne, je tvoje věc. My jsme přišli o dva muže, oni jsou mrtví všichni, všech jedenáct. Chci, abys pohřbil ty naše dva. Uděláš to? Ano, pane. Wolfram hodil na stůl pár stříbrných. A chci, abyste je pohřbili oblečené. Co uděláte s těmi ostatními, je vaše věc. Ty můžete klidně svléknout. Ale za ně vám platit nebudu. Byla noc, když vyjeli. Nemělo smyslu zůstávat na místě. Mohli přijet další nebo za nimi mohl král Ludvík poslat silný oddíl, aby je zatkl. Že to přepadení nebylo náhodné, o tom nepochyboval Wolfram ani chvíli. Pak by z jejich cesty na Rýn nebylo nic. Kromě toho by mohl získat v osobě Albrechta rukojmí, přes něž by pak už snadno získal i Lahneck. Ukázka z připravovaného románu, kdy Wolfram Katzinger z Olšové doprovází královnu Elišku Přemyslovnu ke dvoru římského krále Ludvíka Bavorského, kde neúspěšně žádala o pomoc pro svého manžela Jana Lucemburského. Kafe s malým Jiří Hovorka V o lal jsem na nervový primáře Mazance, jestli mě může přijmout, že mě vzaly záda a že se nemůžu hnout. Měl pro mě slabost, sehnal jsem mu nedávno pro dceru piano i s učitelkou. Za hodinu jsem už ležel u něj v nemocnici na kapačkách. Nechal mě tam skoro tejden, hodně jsem se zlepšil, ale na záchodě jsem celou tu dobu nebyl. Se stolicí jsem moh jedině na mísu nebo na gramofon, což je taková pojízdná židle s vyříznutou dírou v sedáku a kýblem pod ní, co vám přivezou k posteli, ale tam se vám nazadaří, protože v pokoji bejvá provoz větší než na Václaváku, a pak ty starostlivý kecy všech, co se valej kolem, jestli vám to jde nebo nejde, a když nejde, že byste měl zkusit vodu ze švestek. A když už to konečně jde, tak je tam smrad, jako když žerete hadry z nádobí, a to vám na pohodě a sebevědomí nepřidá. Bez klidu a soukromí se vám těžko něco podaří a velká, ta už vůbec ne. Byl jsem zoufalej, a tak jsem se vydal na záchod za pomoci smetáků, jejichž chlupatý kartáče jsem si dal do podpaží a vytvořil si tak provizorní berle. Tam se mi začalo dařit, ale do chodbičky před kabiny, kde byl i divan, přišla sestra s pacientkou. Je tu někdo? sondovala. Mlčel jsem. Vidíte, je tu klid, budete tu sama, ničeho se nebojte, lehněte si a vyhrňte si košilku, ať můžeme dát klystýrek, matlala slova sestra. Divan zavrzal. Pak asi sestra zavedla hadici a nádržku s teplou vodou zvedla nad hlavu. Slyšel jsem klokotavej zvuk a představil si to v barvách. Zůstaňte ležet a snažte se udržet obsah v sobě co nejdéle, poradila jí sestra a zmizela. Paní se chovala vzorně, ležela, ani nedutala. Trvalo to. Přece tu nebudu sedět věčnost, řek jsem si po chvíli a chystal se kabinku, kde jsem seděl, opustit. Splách jsem. Paní lehce zpanikařila. Já tu nejsem sama? Klid, mladá paní, já jen projdu, to je v pořádku, ležte, hrabal jsem se ven. Než jsem se za pomocí smetáků ze záchoda vymotal, paní už přešlapovala vedle divanu. Povzbudivě jsem se na ni usmál, jako že tady v nemocnici se to tak nebere, když vtom to v paní zaškrouchalo, trochu to pšouklo a následovala řídká stolice. Šířka noční košile určila její rozptyl. Žlutý pantoflíčky s labutěnkou to měly za sebou. Stála tam nešťastná, neschopná pohybu, v šoku, bezbranná jako děcko. Slzy se jí nahnaly do očí. Zmizel jsem. Na chodbě mě pánbůh seknul, skácel jsem se, jak jsem chvátal, koště mi po dlažbě ujelo. Hluk přilákal sestru. Zkoušel jsem se zvednout. Stalo se vám něco, Kryštofe? ptala se s účastí a pomáhala mi. Paní se posrala, hlásil jsem zdánlivě nelogicky. Chvíli koukala, pak jí to scvaklo. Ten klystýr! A hodně? Hodně. Pane bože, zač mě trestáš? řekla a natahovala si bleděmodrý gumový rukavice. *** Asi po půl roce jsem tu nešťastnici z WC potkal na oddělení pasů. Byla za přepážkou. Dost šajba. Usmál jsem se, snad jsem i nesměle zamával, známe se přece. Ale zazdila mě jako okno, jako auzlák. Měl jsem jet služebně na Island a potřeboval jsem nutně novej pas. Tohle byla její parketa. Pojedeš do prdele, chlapče, řek jsem si a byl na sebe naštvanej, že jsem na tom hajzlu neseděl v klidu dál. Taky by mě neubylo. Ale pozdě bycha honit. Vzala si moje papíry. Byla nervózní. Myslíte, že vyjedu? špitnul jsem. Proč by ne, řekla do papírů, přijďte v úterý. To ale není služební den, staral jsem se. Já tu budu, koukla na mě a audience byla u konce. V úterý jsem stál na pasovce s drahou bonboniérou v ruce. Zaklepal jsem. Čekala mě. Podala mi pas a já ho podepsal. Dal jsem jí bonboniéru. Hořká čokoláda? Rozumím, řekla a zrudla. Tak jsem to nemyslel, namouduši. Přeju dobrou chuť. Ukázka z připravované knihy http://spisovatelejih.blog.cz 41

autorská tvorba ukázka z tvorby Rozhlasové fejetonky pro dobré ráno Hanka Hosnedlová Umění poprat se s trapasy Nevím, jak zrovna pro vás, ale pro spoustu lidí je celoživotním strašákem - ztrapnění nebo zesměšnění. A podle spolehlivě fungujícího zákona schválnosti, čím víc se snažíte takovému zážitku vyhnout, tím častěji vás knokautuje. Jsou povahy, a těm ze srdce závidím, které okamžitě dokáží převést prožité faux pas v legraci, anebo po nich trapná záležitost sklouzne jako kachně voda po peří. Naneštěstí patřím do početné skupiny těch, kteří se při trapasech doslova svíjejí jako žížala napíchnutá na udici a prožívají je stále znovu a znovu, dokud milosrdný čas nezahalí zážitek oponou zapomínání. A bohužel téměř stejně silně prociťuji i trapasy ostatních, jichž se nedobrovolně stávám účastníkem nebo pouhým svědkem. A věříte, že dokonce i ve filmech, divadelních představeních nebo knihách? S odstupem času se sice právě z takových protrpěných situací stávají ty nejvděčnější příběhy k vyprávění, ale v okamžiku jejich zrodu bychom se asi nejraději zavrtali dva metry pod zem. Třeba, když z autobusu vystoupíte pouze ve spodním prádle, protože vám někdo na schůdcích přišlápne propínací sukni a doslova vám ji strhne z těla. Nebo když si po několikaminutovém přátelsky důvěrném rozhovoru uvědomíte, že jste se spletli v osobě a onoho člověka vůbec neznáte. Anebo když dítě na širokém fóru ve své naivitě a bezelstnosti prezentuje nějakou důvěrnost z domácího prostředí, kterou byste jinak neprozradili ani za zlaté tele... Myslím, že v dalších větách v podobném stylu by mohl pokračovat každý z vás. Život jimi rozhodně nešetří! Kdyby snad existovala možnost, jak se z podobných a ještě dramatičtějších trapných situací předem vykoupit, určitě by taková instituce ohromně prosperovala. Jenomže, o čem by pak humoristé psali a filmoví režiséři natáčeli své komedie? Neotrávit si vlastní studnu Myšlenka... ano, myšlenka jako záležitost, která nás provází každou vteřinou života, která stojí na počátku kaž dého našeho konání. I když není převedená do konkrétní podoby činu nebo dění, má ohromnou sílu. A pozor! to i tehdy, není-li vyslovená. Na druhé straně ovšem záleží na tom, jaká ona zmiňovaná myšlenka je. Zda dobrá, pozitivně motivující, nebo špatná, nepřející. Tudíž - myslí-li člověk pozitivně, ovlivňuje nejen své okolí, ale i sám sebe. Pokud ovšem pěstuje ve svém srdci zahrádku zloby a nenávisti, otravuje si tím navíc i svou vlastní studnu. Ale ani na té černé tabuli negací to není úplně jednoduché. Jako negativní myšlenky totiž nejsou hodnocené pouze výslovně vyhraněné záporné postoje a vlastnosti, jako výše uváděná nenávist nebo závist či nepřejícnost. Podle odborníků se sem řadí například i zbytečná sebelítost, zatrpklost, nebo podvědomá i vědomá volba té černější a horší možnosti z daného výběru v běžném denním životě. Vždyť znáte ono rčení o poloplné a poloprázdné sklenici a podle toho hodnocené povahy! A je nesporné, že optimisté si život užívají daleko víc než zavilí pesimisté. I když ti zase pro změnu nejsou tak často zklamáváni. Ovšem ještě jedna skutečnost nahrává myšlení směrovanému do pozitivních kolejí. Takovým přístupem jsou totiž lidé schopni ovlivňovat mimo jiné i svůj zdravotní stav. A to už je nesporně dost zásadní závaží na misku vah. Nejširší a nespolehlivější základnou pro slunce ve vašem myšlení je ovšem láska! Láska k lidem, k okolí, ke světu, v neposlední řadě i k sobě samému. Jsou to spolehlivé stavební cihly pro vaši spokojenost a radost ze života. A umět se radovat ze života je výhrou v každém věku a v každé době Nesuď podle kabátu Nikdy nesuď jenom podle kabátu, říkávala moje babička a já si nejednou na její slova vzpomněla. Naposledy před časem v trolejbusu městské dopravy. Do vozu přistoupila starší, pečlivě upravená paní s taškou na kolečkách. Těsně u dveří seděla dvojice vymydlených mladíků v oblecích s kravatami na bílých košilích. Zmíněné paní věnovali sotva letmý pohled, byli zaneprázdněni svými chytrými telefony. Zato vedle sedící potetovaný pankáč s barevným čírem na hlavě a koženou vestou na nahém těle se vymrštil a zdvořile nabídl paní své místo. Ta jej sjela pohrdlivým pohledem a dělala, že neslyší. Její škoda. Já si ale přitom vzpomněla na letní povodně v roce 2002, které také svým způsobem prověřily charaktery. Vybavil se mi obdobný obrázek. Výstředně oblečený mladík s ocelovou náušnicí a několika piercingy v obočí a v nose obětavě a šetrně pomáhal lidem při evakuaci a později jsem ho našla i při stavbě protipovodňového valu u Vltavy. Považoval to za samozřejmé. Dalším střípkem do téhle mozaiky by mohl být chlapík, který vypadal, jako kdyby utekl od cirkusu. Setkala jsem se s ním v kostele, kde seděl v poslední lavici a pozorně naslouchal celkem nijak zvláštnímu kázání. Když pak po farářově závěrečné prosbě, týkající se příspěvků na opravu kostelní střechy, procházel kolem lavic ministrant s kasičkou, tenhle maník do ní vysypal obsah svých kapes a nakonec ještě stáhl ze zápěstí masivní zlatý náramek. Nikdy nesuď podle kabátu opakovala jsem si i tehdy, když mi perfektně oblečená slečna s úžasným make-upem nabízela jedinečné dovozové nádobí za pouhých pět tisíc. Slušně jsem odmítla a ta roztomilá dívenka mě na oplátku poslala k čertu... 42 www.epika.cz

To za našich mladých let nebylo... Už jako malá holka jsem vysloveně nesnášela rčení, poměrně často pronášené dospěláky, zejména pak staršími osobami: TO ZA NAŠICH MLADÝCH LET NEBYLO! Samozřejmě s odsuzujícím podtextem pro danou současnost. Odpor vůči tomuhle okřídlenému úsloví se pak spolehlivě přenesl i do doby puberty a roků dospívání. Zapřísahala jsem se sama sobě, že tuhle nebo podobnou větu nikdy říkat nebudu. Lezlo mi vysloveně na nervy to negativní srovnávání současného stavu a vzpomínané minulosti. Ať už se to týkalo oblékání, módy, technických vymožeností, nových pochoutek, obrazů, hudby, tanců, školního učiva či běžného chování dětí a mladých lidí na veřejnosti A to musím přiznat, že vývoj šel tehdy dopředu daleko pomaleji a umírněněji než dnes. Jasně, že s postupujícími roky jsem svůj někdejší slib daný sobě samé mnohokrát porušila. A to si myslím, že nejsem ani zdaleka konzervativní typ. Ale jsou desítky věcí, které přináší čas a které mi třeba vysloveně vadí. Někdy oprávněně, někdy díky menší míře tolerance. Ale tak tomu bylo asi vždycky vzpomeňme si třeba známého povzdechu římského politika a řečníka: Ó tempora, ó mores. Taky se týká nezadržitelného běhu času a změn... Jenomže mám pocit, že v současnosti všechny ty změny probíhají daleko rychleji a překotněji než dříve. Ani nestačíte vstřebat jednu a už ji překrývá další A mimo jiné přibývá také extrémů, které jsou nejednou těžko stravitelné i pro mladší generace. Nicméně technický pokrok postupuje tempem už i těžko sledovatelným. Připomínám si v té souvislosti třeba, jak jsme v 90.letech jen těžko přijímali systém digitální fotografie, která je dneska zcela běžnou součástí života. Jak rychle jsme si zvykli na mobily, přenosné přehrávače, videa, počítače, diskety, cédéčka, flešky, džípíesky... Řekla bych navíc, že dnešní děti se snad už rodí s dispozicemi technický vývoj zvládat odmalička. Jak jinak si vysvětlit skutečnost, že tříletý vnouček radí své babičce, jak pustit na DVD-přehrávači jeho oblíbenou pohádku? Perpetuum mobile Ačkoliv naše vědecké kapacity tvrdí, že perpetuum mobile zatím vynalezeno nebylo, já si dovolím naopak tvrdit, že existuje. Takové docela malé, nenápadné perpetuum mobile! A mohu to i doložit. To ovšem musím začít od Adama. Tedy od okamžiku, kdy mi můj známý vtiskl do ruky hranatou keramickou láhev s červenozlatou etiketou. Jako výraz díků za pomoc s korekturami. Láhev byla nejen zvláštní, ale evidentně to bylo i takzvané lepší pití. Bylo mi tedy líto ji vypít jen tak, a proto jsem ji uložila do barové skříňky s tím, že vyčkáme nějaké slavnostnější chvilky k její dešpuntaci. Ještě předtím, než našla místo mezi tuzemákem a bezinkovým likérem, stála chvíli bez dozoru na stole. A můj malý vnuk ozdobil jedno z písmen na nálepce sluníčkem nesmyvatelným černým fixem! Uběhla řada měsíců, slavnostní chvíle nepřicházela, zato se vynořila potřeba vyjádřit vděčnost neobyčejně laskavému a vstřícnému panu doktorovi. A tak přišla ke cti ona exotická láhev, která se tvářila stejně nově, jako když jsem ji dostala. Přešly roky a na láhev se dávno zapomnělo, jako na spoustu jiných věcí, které sešrotoval stroj času. Změnilo se mnohé, ale systém vděčnostního všimného fungoval vesele dál. Autor fixového sluníčka na etiketě se stal studentem gymnázia a o víkendech doučoval spolužáka, kterému matematika zrovna k srdci nepřirostla. Pak jednoho dne přinesl vítězoslavně domů hranatou keramickou láhev. Za odměnu. Její červenozlatá etiketa byla sice už kapku poškrábaná a v rozích lehce odchlípnutá, ale byla to ona! Zrádné fixové sluníčko nesmazal ani čas. Napadlo mě, kolika rukama asi tahle láhev prošla a kolika lidem posloužila jako vděčnostní platidlo. Pravděpodobně by tohle kořalkové perpetuum mobile běhalo po světě dodnes a možná by se k nám vrátilo i potřetí, kdybychom se nerozhodli učinit jeho putování přítrž. A víte, že ten madlovo-fíkový likér nebyl zrovna nic moc? Novoroční předsevzetí Patří už jaksi k tradici, že tam, kde něco končí a něco nového začíná, nastupuje nejen bilancování, ale i určitý výhled a plány do budoucna. A samozřejmě také kopice předsevzetí. Začátek nového roku je pak přímo ideálním startem pro předsevzetí, učiněná v silvestrovské eufórii a nezřídka filtrovaná přes bublinky šampaňského. Novoroční předsevzetí a čerstvé mléko dlouho nevydrží, říká jedno ze známých pořekadel. A bohužel má pravdu. Málokomu totiž vydrží jeho odhodlání ke změnám déle než jen pár dnů. Obvykle již v dalších lednových týdnech opustí většina tvůrců předsevzetí slibovanou novou parketu a vklouzne zase do papučí předchozí pohodl nosti. Ve velké míře tak končí chvályhodné odhodlání přestat kouřit, pít, mlsat, nebo začít s dietou, se cvičením, zavedením trvalého systému do domácnosti či nastoupením nového životního stylu V podstatě vlastně nemusíme start k takovým krokům situovat právě na první den nového roku, i když to je prostě - symbolické. S tím, co myslíme vážně, můžeme totiž začít kdykoliv. Bez ohledu na datum. Ale pokud vás přece jen ten první leden roku 2019 k něčemu zásadnímu motivuje proč ne? Rozhodně vás nezrazuji. Z předsevzetí se daně neplatí. A když to nezvládnete, nic tak hrozného se neděje - zklamete především sami sebe. Anebo si vezměte příklad z kreslíře a muzikanta Honzy Vyčítala. Ten si totiž už kdysi před léty dal jedno zásadní předsevzetí. A to zní: Už nikdy žádná předsevzetí! A takové předsevzetí prý lze dodržet naprosto bez problémů. Také řešení, ne? http://spisovatelejih.blog.cz 43

autorská tvorba ukázka z tvorby HSF KLUBU Zápis odvolání u P. s. k. Jiří SIVOK Zápis odvolání u P. s. k. Věc: Nadbytečné čerpání života Zkoumaný subjekt: Daniel Komárek Vedoucí odvolací komise: 01010010011100 Zapisovatel: 11010001010101 01010010011100: Vítejte na projednávajícím řízení ve věci odvolání proti předcházejícímu rozsudku týkajícího se vaší osoby. Byl jste Prvním soudroidím koncilem shledán vinným ve věci nadbytečného čerpání života. Na život, dle paragrafu 285 trestního zákona o zbytečných entitách, hlava druhá, odstavec C, mají právo pouze jedinci užiteční svými vlastnostmi nebo prospěšní pro blaho soudroidího impéria. Jaký je důvod vašeho odvolání? Daniel Komárek: Ale já jsem vše doložil, jsem hodinář. Celý život se starám o stroje, jako jste vy. Mohu pomáhat s údržbou vašich spojů. Já rozhodně jsem užitečný! 01010010011100: Pozitivní, tímto argumentem jste započal svou obhajobu. Daniel Komárek: Přesně tak! 01010010011100: Robotický koncil přezkoumal veškeré náležitosti a shledal vaši obhajobu nedostatečnou. Daniel Komárek: Jak to? Nikdy jsem žádnému stroji neublížil, vždy jsem se poškozené věci snažil opravit, chápete? Já nepatřím k těm, kteří začali tuhle válku. Nebojoval jsem a neudělal z měst prach a spáleniště plné spadu. Jsem s vámi! 01010010011100: Negativní. Byly zjištěny neshody ve vaší výpovědi v porovnání s reálnými fakty nalezenými v místě vámi určeném jako hodinářství. Daniel Komárek: Co bylo špatně, proboha? 01010010011100: Bylo zjištěno, že všichni opravení soudroidi postrádají svou správnou funkčnost. Tuto skutečnost První soudroidí koncil uznal jako vážné znehodnocení pětapadesáti kusů takzvaných hodin. Tímto se vaše obvinění rozrostlo o porušení zákona o pirátství, přesněji sekce Jiné hackerské útoky. Odstavec třetí, pojednávající o virech znehodnocujících funkčnost soudroidů. Daniel Komárek: To není možné, všech pětapadesát hodin bylo funkčních! Já přeci nejsem žádný pirát! 01010010011100: Negativní. Bylo dokázáno, že veškeré zkoumané subjekty měly při vizualizaci času zpoždění v rozmezí 1,355846 až 2,856215 sekund. To jest v rozporu s vaším opakovaným tvrzením o přesném čase. Daniel Komárek: Cože? 01010010011100: V rámci těchto zjištění je vám ponechán původní trest. Dnes v 18:00 bude provedena vaše okamžitá exekuce. Přeji hezký zbytek dne. Konec zápisu 44 www.epika.cz

Ilustrační doprovod Štěpán Mikuláš Mareš Památka na toreadora http://spisovatelejih.blog.cz 45

autorská tvorba poezie Alen Malina Akvarely Miroslava Konráda /Mirkovi/ Nejprve papír vykoupe jako by ženu k milování připravoval. A pak už štětce tančí, laskajíce rty kalíšků barev tak rozličných, jako je lučních květin na paloučku v Bílých Karpatech. Stěrače hřbetů rukou rozmáznou nepravidelným cyklovačem kaluž břečky a než bys řek švec, promění se v ubrus plný laskomin tak vnadných, že by i cukrářský mistr záviděl. Tady se jí však očima a ty až šilhají nad tou plejádou čar, teček, fleků a flekanců, v nichž leckdy uvidíš i víc, než samotným Mistrem zamýšleno. Kouzelník má zde pré. A přídavkem ženské jméno: Fantazie. Rozhlas Nad malířovou prací v Komorní galerii U Schelů. 26. dubna 2018 Rozhlas jak to slovo voní dálky si ruce podávají. Však máchni proutkem, je tu poník, co přenese tě za humna. Až v krku vázne, dech se tají. A není cesta rozumná, která tě svede v podsvětí. Rozhlas je krásné prokletí 46 www.epika.cz

autorská tvorba poezie Břetislav Kotyza František Tylšar Moji přátelé Moji přátelé přichází s půlnocí bez pozvání V křeslech posedávají nahlíží přes rameno společně s kibici a popíjí vínečko bílé co od mé milé je Moji přátelé promlčí celou noc já s nimi Po koberci polehávají čtou Útržky hovorů a popíjí vínečko rudé co od mé druhé je Moji přátelé odchází nad ránem bez rozloučení Jen nedopité skleničky a pach starých tenisek dosvědčí že byli zde Přes rameno kibicovali vstoupili do mých básní a znova se objeví až vínečko bílé a vínečko rudé dozraje v sudech Ku přečtení Prosinec Prosinec naladil tisíce strun pro koncert vánoční harmonie. Čas střelců obsadil znamení trůn, na rynku horký punč z hrnků pije. Prosinec provoněl vanilkou dům, pro krásu, pro lásku, pro člověka. Otevřel hranice tužbám a snům, bláhový je ten, kdo stále čeká. Prosinec nadělil v hojnosti vším. Přírodě jiskřící sněhový rám. Požehnal stromkům i půlnočním mším, požehnal každému, žehná i vám. http://spisovatelejih.blog.cz 47

autorská tvorba poezie František Tylšar František Tylšar - překlad Klára Hůrková Zimní jízda vlakem Filmová políčka za okny běží. Nevlídné výkřiky ledové moci! Z trhliny na nebi sněží a sněží. Mršinu krajiny okoušou vlci Zugfahrt im Winter Filmstreifen gleiten an den Fenstern vorbei Feindselig schreit die Macht der Kälte! Aus dem Riss am Himmel schneit es und schneit. Die Landschaft, den Kadaver, fressen die Wölfe... Filmová políčka za okny běží. Přítulná pohoda genia loci. Teplo ti příjemně pokožku čeří. Přítmí je předzvěstí nevšední noci Filmstreifen gleiten an den Fenstern vorbei. Genius Loci, jetzt freundlich erwacht. Die Wärme streichelt angenehm deine Haut. Dämmerung prophezeit eine ungewöhnliche Nacht... Modravý anděl tvou cestu střeží. Bez křídel letící železná kola. Spletence kolejí znají svůj cíl. Ein bläulicher Engel bewacht deinen Weg. Eiserne Räder eilen ohne Flügel. Verworrene Schienen kennen ihr Ziel. Pulzují bigbítem dopravních žil. Ta skladba rozporu k spánku tě zdolá. A další příběhy za okny běží Sie trommeln im Rock-Rhythmus ihr Verkehrsspiel. Die Musik des Widerspruchs macht dich müde. Und weitere Geschichten gleiten durch Fensterviereck... Ukázka z česko - německé antologie poezie Jasná setkání - Klare Begegnungen 48 www.epika.cz

autorská tvorba poezie Břetislav Kotyza Jiří sláma Ještě Ještě si hvízdnout proti větru ozvěnou doufat že vrátí můj dech Rozpřáhnout ruce doširoka k vrcholkům stromů stoupat jak létá pták Padat jen vzhůru vzhůru ach jak pošetilé jak furiantské Ještě A pak sper to ďas Ráj Roubené chaloupky. Pískovcoví svatí Václavové. S nimi tak nějak krásněji ubíhají v tom kraji Jizery a hradů a zámků naši dnové. Ilustrační doprovod čísla - Štěpán Mikuláš Mareš: Florencie 2004, kresba rudkou a malba bělobou na papíře http://spisovatelejih.blog.cz 49

Humor anekdoty, PF Literární humor Internet Připomeňme si první dochovanou zmínku o krádeži bicyklu: Cyril a Metoděj přišli o kolo roku 863. Papír snese všechno. Zejména ten toaletní. Historici objevili náčrt Shakespearova díla, ve kterém je Hamlet ženatý, a snadno pochopili, proč raději napsal jiný děj než původní. V tom původním je Hamlet ženatý a celá hra je sledem monologů... Výhradně Oféliiných. Karel je vzdělaný a vědychtivý muž. Celý den leží v knihách. Jeho ženě to jde na nervy a denně mu to předhazuje. Jednou si posteskla: Kdybych byla knížkou, byla bych na tom určitě lépe. Já taky, odsekl Karel. Taková knížka se dá třeba na měsíc založit do knihovny, nebo vyměnit za něco zajímavějšího. Říká muž ženě: Tak mi kamarád půjčil knížku od Karla Maye. Ale vždyť to je Marx. Mně to stejně bylo divný, čtu už třetí díl a pořád nic o indiánech! V knihovně: Prosím vás, kde máte nějaké knihy o sebevraždách? Pátý regál zleva, střední police. Ale tam není žádná kniha! Vidíte, jací jsou lidi! Půjčí si a nevrátí! V hospodě se svěřuje jeden pivař druhému: Já mám strašně rád detektivky, ale často nemůžu přijít na to, kdo je vrah. Z toho si nic nedělej, kamaráde, uklidňuje ho druhý chlápek, abych řekl pravdu, tak jsem na tom úplně stejně jako ty. První na něj zoufale pohlédne: No jo, ale já ty detektivky píšu! PF 2019 50 www.epika.cz

Štěpán Mikuláš Mareš - Tři kapesníky, 1996 (tempera na papíře) Štěpán Mikuláš Mareš - Čtvereček a šafránové kolečko, 1995 (tempera na papíře)

Časopis Literární fórum je vydáván Jihočeským klubem Obce spisovatelů pro jeho členy, spřátelené osoby a instituce. ILUSTRACE NA OBÁLCE: přední: Štěpán Mikuláš Mareš - Šílený JAK GC (Gregory Corso), 1989 zadní: Štěpán Mikuláš Mareš - Dívky na posteli, 1992