Misiologické fórum. Vydává Středoevropské centrum misijních studií o. s. 4/2015 prosinec/ december Cena 30 Kč /1,20 EUR

Misiologické fórum Vydává Středoevropské centrum misijních studií o. s. 4/2015 prosinec/ december Cena 30 Kč /1,20 EUR Téma čísla: MISIE A LAICI Ondřej Kolář: Hermeneutická misiologie Theo Sundermeiera Viktória Šoltésová: Stratégie misijnej práce na Slovensku avčechách Ioan Dinu Lakatos: Úloha Božieho slova pri transformácii človeka v misii

Obsah čísla: E D I T O R I A L / Kornélia Kolářová Takácsová...3 B I B L I C K Ý I M P U L S Haleluja. Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! Každý člověk uzří Boží spásu. Haleluja. / Luděk Korpa...4 To svetlo svieti v tme, ale tma Ho nepohltila : Meditácie nad symbolikou a významom Adventu / Pavol Bargár...6 T É M A Č Í S L A K misijní úloze laiků v evangelické církvi / Ondřej Kolář...8 Rozhovor s Matyášem Josefem Turským...14 S T U D I E Hermeneutická misiologie Theo Sundermeiera / Ondřej Kolář...16 Úloha Božieho slova pri transformácii človeka v misii / Ioan Dinu Lakatos...24 Stratégie misijnej práce na Slovensku a v Čechách / Viktória Šoltésová...30 U M Ě N Í Ivana Noble výtvarnice / Kornélia Kolářová Takácsová...34 2 Misiologické fórum 4/2015 prosinec/ december T É M A Č Í S L A

Milí čtenáři, milé čtenářky, na novozákonním příběhu o povolání učedníka Filipa v první kapitole Janova evangelia můžeme dobře vidět, že být křesťanem znamená být také misionářem. Jakmile Filip od Ježíše slyšel následuj mě, ihned vyhledal Natanaela a oznámil mu, že očekávaný a proroky ohlášený mesiáš přišel v Ježíši z Nazareta. Kdo následuje Ježíše, ten má nejen jít za svým mistrem, ale vždy také vyjít mezi lidi, kteří ještě neslyšeli evangelium, a získávat pro Ježíše nové učedníky. Ježíš si sice tyto lidi již předem vyhlédl (v. 48), avšak přichází za nimi také skrze naše zvěstování, které je proto nenahraditelné. Misijní poslání je tedy záležitostí každého křesťana, a dělení na laiky a duchovní tu proto nehraje podstatnou roli. Hovoříme-li o misii laiků, chceme tím zdůraznit především obrovskou mnohotvárnost svědectví o Kristu. Vždyť každý křesťan je jiný, má jiná charismata a schopnosti, má za sebou jedinečný příběh víry, a proto je i jeho svědectví originální a neopakovatelné. Misijní pestrost ovšem není dána pouze pestrostí lidí a jejich příběhu, ale také specifičností situací, v nichž se křesťané nacházejí a do nichž vnášejí své svědectví. V misii je možné nově zhodnotit Lutherův pojem povolání, které se neomezuje pouze na čistě náboženskou (kněžskou či řeholní) sféru, ale vztahuje se na každou světskou ve skutečnosti ovšem Bohem chtěnou, a tedy stejně hodnotnou práci, v níž člověk může a má sloužit bližnímu. Každý věřící je povolán k misii na tom místě, kde se právě nachází, protože každé místo bez výjimky je prostorem k naplňování Kristova povolání. Tématu misie a laici se věnuje článek Ondřeje Koláře, který se pokouší na základě trojího Kristova úřadu zformulovat odpovídající misijní úkoly laiků. Rozhovor Karla Šimra s Matyášem Josefem Turským poukazuje na známou zkušenost, že nově pokřtění dospělí velmi často mají veliké misijní nasazení a přinášejí do církve nové podněty, nápady a energii, a tím také povzbuzení pro tradiční členy sboru. V silně diasporních oblastech (a samozřejmě nejen tam) jsou takoví lidé opravdovým požehnáním. V říjnu 2015 proběhlo v Praze další setkání spolupracovníků Středoevropského centra misijních studií, na kterém zazněla přednáška Ondřeje Koláře o hermeneutické misiologii předního německého misiologa Theo Sundermeiera. Zdá se, že jeho pojetí misijní existence jako konvivence tedy soužití s lidmi jiného náboženství, které je na jedné straně neseno respektem vůči jejich cizosti bez unáhleného zastírání vzájemných rozdílů (a možných zdrojů konfliktů), ale na druhé straně nezbytně zahrnuje také snahu o vzájemné porozumění a pomoc získá v souvislosti s příchodem velkého množství uprchlíků do Evropy novou aktuálnost. Můžeme jen litovat toho, že v české diskusi tyto vyvážené hlasy nezaznívají častěji. Studie Ioana Dinu Laktose upozorňuje na důležitou úlohu zvěstování v misii, kterou autor příznačně nesvěřuje pouze duchovním, ale také laikům. Viktória Šoltésová ve svém článku představuje a hodnotí rozmanitost misijních strategií na Slovensku a v Čechách a zdůrazňuje nezbytnost jejich transparentnosti pro evangelium. Tento požadavek by se ostatně dal zobecnit a vztáhnout na poslání každého laika: zaznívá v mém životě pro mě i pro mé bližní zvěst o spasení v Kristu dostatečně zřetelně? Číslo doplňují tentokrát dvě biblické úvahy (od Luďka Korpy a Pavola Bargara), vztahující se k tématu adventu, a samozřejmě také obrazová příloha. Ve světě teologie je jméno profesorky na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy Ivany Noble dobře známé, avšak málokdo ví, že je také autorkou básní a pozoruhodných výtvarných děl. Zde představujeme její litografie s biblickými náměty. Milé čtenářky a milí čtenáři, do nového roku plného nových výzev pro společnost i pro církve Vám předáváme slova apoštolova: A ve vašem srdci ať vládne pokoj Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo (Kol 3,15). Za redakci Kornélia Kolářová Takácsová E D I T O R I A L 3

Haleluja. Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! Každý člověk uzří Boží spásu. Haleluja. Luděk Korpa V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Pontius Pilát spravoval Judsko a v Galileji vládl Herodes, jeho bratr Filip na území Itureje a Trachonitidy a Lyzanias v Abiléně, za nejvyššího kněze Annáše a Kaifáše, stalo se slovo Boží k Janovi, synu Zachariášovu, na poušti. I začal procházet celé okolí Jordánu a kázal: Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů, jak je psáno v knize slov proroka Izaiáše: Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné; a každý tvor uzří spasení Boží. (Lukáš 3,1-6) Adventní doba je bytostně spjata s postavou Jana Křtitele. Na svědectví evangelisty Lukáše o jeho vystoupení jsou pak nápadné skutečnosti, které nezaznamenali ostatní evangelisté. Mohou se pro nás stát nabídkou, co je důležité pro naše vlastní vyhlížení, očekávání a zvěstování Mesiáše Krista. Evangelista Lukáš vystoupení kazatele pokání Jana Křtitele přesně časově vymezuje do doby římského císaře Tiberia a jeho místodržitele v Judeji, zmíní i tři místní knížata a dva velekněze. Jména nemají jen upřesnit a časově určit údobí, kdy v poušti u Jordánu vystoupil muž, který tak hluboce zasáhl do života svého lidu, ale jmenovaní charakterizují stav společenství, které mělo být nositelem slavného odkazu velikých proroků. Nyní jsou pod mocí pohanských vládců (Tiberius, Pilát), zpohanštělých vladařů (Herodes) a lidí charakterově problematických (Filip a Lysanias). Sám jeruzalémský chrám je spravován kněžími nehodnými a nevěrnými (Annáš a Kaifáš). A právě v tomto marasmu se začíná rodit nové. V zemi tlačené z jedné strany k vzdorné a již dopředu ke nezdaru směřující vzpouře a z druhé strany k ponížené servilnosti, se vytváří nový počátek a to na poušti, v ústraní. Není místa tak odlehlého, odkud by nemohla vzejít obživující novost. Podmínkou je přitomnost Slova Boha živého, které sevře člověka mocnou silou a zmobilizuje všechny síly a schopnosti. A to slovo v ústraní bude znamenat pro svět více než Tiberiové a Pilátové, Annášové a Kaifášové. Ale i ty nejnovější věci mají své kořeny, z nichž se rodí. A kořeny je nutné nově objevit a osobně si je přivlastnit. Jan Křtitel objevil slovo dávného proroka z doby babylonského zajetí, slovo staré víc než půl tisíciletí, kterým povzbuzoval svůj porobený lid slovem, které vyposlechl z tajemného ticha nad dějinami. Zaslechne Boží rozkaz, vydaný nebeským mocnostem, aby připravily schůdnou cestu neschůdnou pouští ke svobodě. Jan Křtitel sugestivní slovo adresované andělům uchopil a pochopil tvořivým způsobem. Ne andělé, ale lidé mají provést změnu. Ale ne změnu krajiny. Jejich životy mají být proměněny, lidské životy, to je cesta, kterou vstupuje do tohoto světa Král králů. Slovo, které tak uchvátilo Jana, proměňovalo i jeho posluchače. Vždyť co tu bylo propastí do nichž sami upadli nebo jiné naházeli. Co ponížení a pokoření lidské důstojnosti, co sami prožívali nebo jiným připravovali. Nikdo tak nepřekáží Kristovu příchodu jako lidé, kteří svrhávají své bližní do hlubiny křivd, násilí a nesvobody. 4 Misiologické fórum 4/2015 prosinec/ december B I B L I C K Ý I M P U L S

A co tu bylo hor pýchy a povyšování těch, jimž byla svěřena moc nad lidmi, ať už to byli výběrčí daní nebo žoldnéři. Nikdo tak nepřekáží Kristovu příchodu jako lidé, kteří svou mocí, bohatstvím nebo poznáním panují nad lidmi. A co tu bylo křivých cest, po kterých dosud chodili Janovi posluchači. Kolik pobloudění a viny, kolik lží a sebelásky. Nic tolik nepřekáží Kristovu příchodu jako setrvávání na křivých cestách zla a sobectví. Jan Křtitel zval své posluchače, aby vystoupili ze svých propastí a jiné do nich nesráželi, aby sestoupili z výšin své nadřazenosti a moci a stali se sestrami a bratry pro lidi ponížené a potřebné, aby narovnali své cesty, revidovali své jednání, podrobili kritice své návyky, změnili svůj životní styl. Můžeme sobě i jiným velice ztížit přístup k víře. Je těžké uvěřit pro toho, kdo žije v hanbě, opuštěn, bez pomoci a bude těžké věřit pro toho, kdo tohle trpí. Je těžké věřit pro toho, kdo nepodal pomocnou ruku. Je těžké věřit pro toho, kdo trpí pýchou sytých a mocných a bude těžké věřit pro toho, kdo pyšné včas nevaruje. Jan Křtitel zval všechny, ale současně připomínal, že neujde Božímu soudu ten, kdo Boží milost nepochopí jako vzácnou šanci k návratu. A kdo z návratu nevyvodí důsledky. Křesťané, kteří zůstávají bez ovoce, budou muset počítat s Božím soudem. Kdo v sobě probudí touhu jít nově Noli me tangere Ivana Noble, 2015 cestou víry, musí nechat za sebou starý životní styl, kterým někdo trpěl, musí se naučit hledat vinu u sebe, ne u druhých. To je pokání. A kdo se tomuto umění nenaučí, nenaučí se žít s lidmi. A kde se na toto umění zapomene, tam končí naše lidství jako Božího obrazu. Za Janem Křtitelem se sbíhali lidé, protože chtěli utéci Božímu hněvu. Jan jim ukázal na Beránka Božího, který snímá hříchy světa. Mgr. Luděk Korpa je farářem Českobratrské církve evangelické ve Stříbře a Černošíně. B I B L I C K Ý I M P U L S 5

To svetlo svieti v tme, ale tma Ho nepohltila : Meditácie nad symbolikou a významom Adventu Pavol Bargár Svetlo vs. tma Svetlo. Toto je symbol, ktorý sa pravdepodobne vybaví v mysliach väčšiny kresťanov, keď počujú slovo Advent. A pre Advent, oveľa viac než pre iné časti cirkevného roka, je príznačný ostrý dualizmus medzi svetlom a tmou. Svetlo a tma. Tieto dve veličiny stoja v diametrálnom, absolútnom protiklade. Kde je jedna, nemôže byť druhá. Svetlo, alebo tma. Dobro, alebo zlo. Život, alebo smrť. I takéto konotácie so sebou prináša Advent. Vo vzájomnom stretaní svetla a tmy však nikdy neexistuje ostrá deliaca čiara. Svetlo preniká tmou a tma sa ho snaží pohltiť. Ide o večný súboj, tvrdú rivalitu, odveký zápas. Tento dáva vznik zaujímavým konšteláciám. Existujú v ňom rozmanité tiene a odtiene. Skôr než o bielej a čiernej sa dá hovoriť o škále odtieňov sivej. Táto svetelná metafora má svoje analógie v živote človeka, spoločnosti, celého stvorenia. Ani vo svete nie je všetko čierno-biele len svetlo a tma, len dobro a zlo. Vo svojich každodenných životoch sa musíme vyrovnávať so skutočnosťou medzistupňov a medzistavov. Ako sa rozhodnúť, keď viem, že ani jedna z dostupných možností nie je ideálna? Ktoré je to príslovečné menšie zlo? Tieto myšlienky by nás nemali viesť k relativizmu a k rezignácii na akúkoľvek snahu o svetlo a dobro. Orientácia tu je jednoznačná. To svetlo svieti v tme, ale tma Ho nepohltila (Ján 1,5). Ide skôr o priznanie a zohľadnenie reality našich životov. Ide o to, vziať vážne našu telesnosť (inkarnácia) a zemitosť (pozri Gen 2,7). A táto realita je komplexná i komplikovaná, pestrá a mnohovrstevnatá. Kresťania v rôznych obdobiach dejín mali tendenciu vnímať svet a dianie v ňom čierno-bielo v duchu až apokalyptického dualizmu, čo nevyhnutne viedlo k zjednodušeniam často s až tragickými dôsledkami. Nebezpečenstvo takéhoto zjednodušovania hrozí i dnes. Nech je nám tohtoročný Advent so svojou svetelnou symbolikou pripomienkou, že vždy je tu priestor pre mihotavé, sivé tiene. No nezabúdajme, že i napriek tomu to svetlo svieti v tme, ale tma Ho nepohltila. Väzenie stáleho opakovania? Podobne ako ostatné časti cirkevného roka, i Advent sa periodicky opakuje a kresťania po celom svete sa počas neho pripravujú na oslavu narodenia svojho Pána. Táto periodickosť, to pravidelné opakovanie predstavuje zásadný problém pre kresťanskú vieru vieru, ktorá je typická svojím zahľadením sa dopredu, do budúcna, v ústrety tomu novému, čo Hospodin pripravuje. Inými slovami, existuje tu konflikt cyklického a lineárneho času. Vynára sa otázka: Môžu kresťania vôbec úprimne a autenticky svätiť Advent (a Vianoce, Veľkú noc, Letnice,...) ako niečo jedinečné a neopakovateľné s vedomím, že budúci rok ho budú (pravdepodobne) takto svätiť znova? Dokáže človek vôbec niečo také? Akým spôsobom je možné zosúladiť očividný konflikt medzi periodicky sa opakujúcimi skutočnosťami liturgického kalendára a jedinečným Božím konaním v dejinách? Ako veľmi nápomocná sa v tomto ohľade javí zásadná príbehovosť kresťanskej viery. Tá začína príbe- 6 Misiologické fórum 4/2015 prosinec/ december B I B L I C K Ý I M P U L S

hom Ježiša z Nazareta, ku ktorého životu a dielu sa priznal Hospodin. K tomuto príbehu sa vzťahuje cirkev ako celok i kresťania ako jednotlivci na všetkých miestach a po celé dejiny. K Ježišovmu príbehu ako príbehu Božiemu sa vzťahujeme i my a svojím vlastným príbehom votkávame nové vlákna do tapisérie príbehu svedkov kresťanskej viery. A práve toto konštruktívne stretanie príbehov je nesmierne významné, ak chceme pochopiť kontrast medzi cyklickým a lineárnym, medzi opakujúcim sa a novým. To, čo vo svojom živote prežíva každý jeden z nás, neprežíval žiadny iný kresťan v dejinách. Naša sociálna a ekonomická situácia, spoločenské postavenie, vzdelanie, politické názory, kultúra i jedinečné skúsenosti a zážitky majú neodškriepiteľný vplyv na našu cestu viery; naša viera je týmito skutočnosťami a skúsenosťami formovaná a zase naopak: naša viera má spätný, transformačný vplyv na tieto reálie. Advent i ďalšie zastavenia cirkevného roka nám potom ponúkajú možnosť na premýšľanie našich vlastných životov vo svetle životov ostatných svedkov viery, predovšetkým Pána Ježiša Krista či, ak chceme, ich príbehy môžeme čítať a vykladať cez okuliare nášho vlastného príbehu. A práve tu vzniká pôsobením Ducha priestor pre to nové a jedinečné. Budúcnosť: ľudská či Božia? Advent znamená príchod. Spája sa s očakávaním, s napätím, s túžbou. Očakávanie príchodu toho, čo tu ešte nie je, ale čo je na ceste, takpovediac za dverami. Toto očakávanie má v kresťanskom pochopení jasne budúcnostný charakter a orientáciu. Profesor Milan Balabán vo svojich úvahách o budúcnosti zvykne rozlišovať medzi pojmami futurum a adventum. Obidva tieto latinské termíny sa viažu k budúcnosti, k budúcemu času, no každý z nich v inom, priam až protikladnom zmysle. Prvý z nich, futurum, v sebe nesie určitý technokratický podtón. Využíva vedu, pracuje so štatistikou, zapája ľudský rozum a schopnosti. Tvrdí, že budúcnosť je niečo, čo človek dokáže nielen poodhaliť, ale i aktívne určovať. Svojím dôrazom na presné výpočty vytláča zo svojho horizontu akýkoľvek moment prekvapenia, akýkoľvek priestor pre zásah zhora. Budúcnosť je v tejto perspektíve ľudským, plánovaným výtvorom. Je otázne, či je takto pochopená budúcnosť vôbec budúcnosťou existuje tu vôbec priestor pre niečo nové? Naopak, koncept adventum vníma budúcnosť v prvom rade ako dar. Ako dar od toho, ktorý budúcnosť tvorí, od Pána časov. Budúcnosť je v tomto zmysle niečím neuchopiteľným, nemanipulovateľným avzásade nepredpovedateľným. Budúcnosť je darom Božím v prospech celého stvorenia. Stvorenie je však povzbudzované k tomu, aby sa na spoluvytváraní tejto budúcnosti podieľalo. O tomto dare smieme premýšľať i počas tohtoročného Adventu. Smieme rozjímať nad tým, že v Kristovi ako Dare Adventu máme nielen budúcnosť, ale že sa na formovaní tejto budúcnosti smieme ako cirkev i zúčastňovať. Mgr. Pavol Bargár, M.St., Th.D., je vedeckým pracovníkom na ETF UK v Prahe. Venuje sa rôznym otázkam z oblasti misiológie, vzťahu teológie a kultúry a medzináboženských vzťahov. Je ordinovaným presbyterom ČCE. B I B L I C K Ý I M P U L S 7

K misijní úloze laiků v evangelické církvi Ondřej Kolář Hovořit o misijní úloze laiků v evangelické církvi se zdá být pověstným nesením dříví do lesa. Vždyť jedním z charakteristických znaků protestantismu je právě zásadní podíl laiků nejen na správě církve, ale také na jejích rozličných aktivitách, samozřejmě včetně těch misijních. Toto teoretické uznání významného postavení laiků v církvi se ovšem ne vždy promítá do praxe. To platí zejména pro tradiční evangelické církve. Dobře to lze sledovat třeba na přípravě a slavení bohoslužeb, které jsou v mnohých sborech stále ještě zcela v režii faráře. Přitom je zřejmé, že spolu s přechodem českých církví k plné ekonomické soběstačnosti bude úloha laiků spíše vzrůstat. Církve budou v následujících letech dostávat poměrně značné sumy peněz a budou je muset rozumně a odpovědně spravovat a rozdělovat. Při rozhodování o ekonomických záležitostech bude velmi záležet na dobré spolupráci právě mezi bohoslovci a laiky, ve skutečnosti ovšem experty v oblasti ekonomie a práva. Na způsobu, jak s obdrženými financemi naložíme (tedy zda je pouze projíme, anebo je také využijeme ke službě potřebným), bude také záviset obraz církve ve společnosti. Následující období bude velkým testem ochoty laiků spoluurčovat směr, kterým se církve v budoucnosti budou ubírat. Nejedná se přitom pouze o ekonomické záležitosti spojené s restitučními náhradami, ale také o práci na úrovni sborů. Bude zapotřebí se nově zamyslet nad rozdělením kompetencí mezi farářem a ostatními členy sborového společenství, tedy definovat oblasti, v nichž je farář nenahraditelný, a zároveň otevřít větší prostor pro zapojení laiků. Ostatně již samotné označení laik se v této souvislosti jeví jako nevhodné a zavádějící. Vždyť všichni v církvi jsou v některých oborech laiky a v jiných zase odborníky. Rozdělování na duchovní a laiky sugeruje představu, že ve věcech církve, její správy a chodu je odborníkem farář, zatímco ostatní jsou nanejvýš jeho pomocníci či poradci. Tak tomu samozřejmě není. Předně je potřeba zdůraznit, že církev je strukturovanou institucí se vším, co k takovému institučnímu provozu patří. Mnozí lidé mimo církev i v církvi právě toto pokládají za hlavní kámen úrazu, který lidi odrazuje od církve a vede je k hledání vlastních, organizačně nezávislých duchovních cest. Ve skutečnosti by však církev 2000 let po svém zrození těžko mohla plnit své poslání, kdyby neměla instituční podobu. Jakmile má nějaké společenství přetrvat a mít jistou stabilitu, musí se institucionalizovat. Pro leckoho je ovšem zatěžko si představit, že Bůh si ke svému jednání ve světě může použít také instituci. Instituce ovšem není cosi nad běžnými věřícími. Jsou to věřící samotní, pověření různými úřady v rámci církve. Kromě farářů jsou to učitelé nedělních škol, pokladní, ekonomové, pracovníci diakonie, správci budov, správci počítačové sítě, úředníci na církevním ústředí, vedoucí mládeže, kurátoři, presbyteři Všichni tito lidé se (dosti nelogicky) nazývají laiky, i když jsou to samozřejmě zkušení odborníci v různých oblastech. Kromě toho je nutné uvážit, že laici jsou v evangelické církvi povoláni nejen k různým technickým úkolům, ale také k úkolům ryze duchovním, k nimž patří právě misie. Důvod neuspokojivosti pojmu laici v naší církvi má tedy hlubší, teologické kořeny. Již reformátoři přece nově vyzdvihli takzvané všeobecné kněžství všech věřících. Tento pojem se opírá především o 1 Pt 2,9: Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Všimněme si jednotlivých označení, která jsou zde užita: národ svatý, rod vyvolený, lid náležející Bohu. To vše jsou tituly, které na sebe klidně mohl vztáhnout také izraelský národ, tedy národ oddělený Bohu, jemu patřící. Poněkud se ale 8 Misiologické fórum 4/2015 prosinec/ december T É M A Č Í S L A

z této řady vymyká právě označení královské kněžstvo. Pokud křesťané takto sami sebe chápali, muselo to být v židovském prostředí dosti šokující. Kněz nemohl být v Izraeli jen tak někdo, musel pocházet z kněžského rodu a splňovat mnoho dalších předpokladů. A teď se tu náhle říká o všech křesťanech, že jsou to kněží, dokonce královští kněží. Pro autora Petrova listu to znamená, že máme podíl na kněžství Ježíše Krista, který jediný byl ten pravý velekněz, protože nás jednou provždy smířil s Bohem. To neznamená, že se tím stavíme na Kristovu úroveň. To právě není možné, protože tím, že Kristus kněžství naplnil a dovršil, ho zároveň i zrušil. Už žádní další kněží nejsou zapotřebí, není potřeba žádné další obětování v chrámu, protože Kristus už pro naši spásu učinil všechno. Ani my tedy nejsme kněží v tom původním, izraelském či obecně náboženském smyslu. Avšak máme podíl na Kristově kněžství v tom smyslu, že jsme v Kristu smířeni s Bohem a zároveň jsme povoláni, abychom toto smíření hlásali a šířili dál. To je úkol nás všech, všech věřících, nejen pár specialistů v církvi. Reformátoři z tohoto rozpoznání vyvodili dalekosáhlé důsledky. Předně: Křesťan není v duchovních věcech nikomu poddán. Stojí sám před tváří Boží, nepotřebuje žádného prostředníka k tomu, aby mohl mít plný a bezprostřední vztah k Bohu. Pro toto přesvědčení hovoří také jiná místa v Novém zákoně, např. Ga 4,4-7, kde jsme označeni jako děti Boží. Skrze křest Pantokrator Ivana Noble, 2015 máme podíl na Kristově synovském vztahu k Bohu, a proto máme takříkajíc volný přístup k Bohu. Tento důstojný statut každého věřícího také zahrnuje jeho nezcizitelnou odpovědnost a vlastní soudnost ve věcech víry. Farář tak do značné míry přestává být pastýřem, který z pozice experta řídí duchovní život svých nesvéprávných a nesamostatných oveček. A konečně všeobecné kněžství v sobě nese funkci přímluvce: věřící podobně jako kněz předstupuje před Boha a modlí se za své bližní. Důsledné domýšlení všeobecného kněžství všech věřících tak nakonec ruší podstatný rozdíl mezi kněžími a laiky. Obecně se dá říci, že podle reformačního přesvědčení nejsou v církvi žádné jednou provždy dané úřady, které by nezbytně patřily k podstatě církve jako cosi, co ustanovil Bůh sám. Tyto úřady byly sice ustanoveny a je dobré, že je máme, ale v zásadě jsou všichni lidé pověřeni úkolem zvěstovat evangelium a dosvědčovat ho svým životem. Ordinovaný úřad, tedy faráři, jsou tu podle Martina Luthera kvůli veřejné bohoslužbě službě slova a svátostí. K této službě si církev vybírá svoje členy a pověřuje je k tomu. Tím se ale nezbavuje své vlastní odpovědnosti za šíření evangelia i to, jakou podobu vtiskne každý jednotlivý věřící své cestě víry. V katolické církvi se sice od 2. Vatikánského koncilu také hovoří o společném kněžství všech lidí, které je dáno křtem, ale zůstává tu vedle toho ještě zvláštní kněžství ordinovaného služebníka, které se T É M A Č Í S L A 9

od toho společného podstatně odlišuje: je to jiný duchovní stav, svátostně zakotvený. Proto zde má oddělování kněží od laiků větší smysl. V evangelických církvích se spíš hovoří o oddělování různých služeb, které jsou si zcela rovnocenné: farář není ničím víc než jiný služebník v církvi, působící v jiné oblasti. Toto rozdělení služeb má jistě svůj smysl a není libovolné. V církvi si nemůže každý dělat cokoli a pro povolání farářů jsou nastavená jasná pravidla a poměrně vysoké nároky. Avšak to neznamená, že by farář byl duchovně víc než ostatní a že by na něj laici mohli delegovat úkoly, k nimž Kristus pověřuje každého věřícího. O úkolech (přesněji řečeno: charismatech, darech Ducha svatého) v církvi se obšírně rozepisuje již apoštol Pavel, aniž ovšem rozlišuje mezi charismaty duchovními a laickými, jak jsme na to zvyklí my. V 1 Kor 12,4-30 čteme: Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená. To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce. Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem. Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem. Tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů. Kdyby řekla noha: Protože nejsem ruka, nepatřím k tělu, tím by ještě nepřestala být částí těla. A kdyby řeklo ucho Protože nejsem oko, nepatřím k tělu, tím by ještě nepřestalo být částí těla. Kdyby celé tělo nebylo než oko, kde by byl sluch? A kdyby celé tělo nebylo než sluch, kde by byl čich? Ale Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl. Kdyby všechno bylo jen jedním údem, kam by se podělo tělo?ve skutečnosti však je mnoho údů, ale jedno tělo. Oko nemůže říci ruce: Nepotřebuji tě! Ani hlava nemůže říci nohám: Nepotřebuji vás! A právě ty údy těla, které se zdají méně významné, jsou nezbytné, a které pokládáme za méně čestné, těm prokazujeme zvláštní čest, a neslušné slušněji zahalujeme, jak to naše slušné údy nepotřebují. Bůh zařídil tělo tak, že přehlíženým údům dal hojnější čest, aby v těle nedošlo k roztržce, ale aby údy shodně pečovaly jeden o druhý. Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním. Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů. A v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele; potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení. Jsou snad všichni apoštoly? Jsou všichni proroky? Jsou všichni učiteli? Mají všichni moc činit divy? Mají všichni dar uzdravovat? Mají všichni schopnost mluvit ve vytržení rozličnými jazyky? Dovedou je všichni vykládat? Tento text by si samozřejmě zasluhoval podrobný výklad, abychom mohli lépe porozumět, co je kterým darem přesně míněno a jaké místo v životě rané církve tehdy zaujímal. To by nás ale rychle odvedlo od tématu. Navíc je nutné poznamenat, že tyto dary a úřady nebyly v rané církvi nijak pevně stanoveny a dokonce pro ně ani nebyly jednotné názvy. Proto se omezím jen na několik poznámek. 1) Nikde se tu nehovoří o kněžích či o nějakém srovnatelném úřadě. Sice se mluví o daru poznání a výkladu, ale není pro to stanoven nějaký zvláštní úřad. Ten se vyvinul až později. 2) Všechny dary působí jeden Bůh, resp. jeden Duch. Jejich smysl je pochopitelný jen ve vztahu k Bohu. Mají sloužit k Boží slávě, nikoli ke slávě člověka, k vychloubání a povyšování nad druhé. Protože Duch svatý je Duchem společenství, spojující lidi dohromady, nesmějí být dary důvodem k roztržkám, ale naopak ke společnému budování těla Kristova. 10 Misiologické fórum 4/2015 prosinec/ december T É M A Č Í S L A

3) Všechny dary patří k sobě, jsou na sebe odkázány, jeden bez druhého nemůže být. Žádný orgán nemůže o sobě říci, že je důležitější než druhý a stejně tak by se nikdo v těle neměl cítit utlačený a znevážený. I když bude tělu chybět ta nejmenší část, ovlivní to negativně celek, přesněji řečeno: církev přestává být tím, čím má být. 4) V církvi nemůže každý dělat cokoli ne proto, že by to principiálně nesměl, ale proto, že ne ke všemu má obdarování. A už vůbec neplatí, že jeden člověk například farář má dělat všechno. Jednotlivá obdarování je potřeba rozpoznat, rozvíjet a uplatnit ve sboru. 5) Trpí-li jeden, trpí spolu s ním i další; raduje-li se jeden, radují se další. To je zkušenost, kterou mají všichni, kdo žijí ve vztazích založených na lásce, třeba ve fungující rodině. Když to tak není, něco s církví není v pořádku: rozmohla se tam nevraživost, škodolibost, závist. Stejný princip ostatně platí také ve vztahu církve navenek: když se něco někde v církvi nezdaří, společnost to vnímá jako selhání celé církve. Ale stejně tak platí, že každý, třeba i malý jednotlivý čin pomoci, solidarity, lásky přispívá k dobrému jménu celé církve. Není možné podat vyčerpávající seznam všeho, čím laici přispívají k dobrému chodu církve, k její správě, k její funkci bohoslužebné, zvěstovatelské, diakonické a společenstevní. Zdá se mi, že velkou misijní relevanci má zejména ta funkce poslední: tvorba společenství. Laici zásadně ovlivňují, jaká atmosféra v daném sboru je, jaký duch tam vane, jaké vztahy tam panují. Poslání faráře je v této věci samozřejmě důležité, ale zdaleka není všemocné, protože on je pouze jedním z členů tohoto společenství. Atmosféra v církvi či sboru je důležitá především pro samotné jeho členy, ale naprosto zásadní význam má pro nově příchozí. Velkou měrou rozhoduje o tom, jak se tam budou nováčci cítit, zda budou skutečně vítáni a přijímaní, nebo zůstanou trvale outsidery a cizinci. V klíčovém období, kdy se seznamují s křesťanskou vírou a s konkrétní církví, jim sbor může poskytnout oporu, pomoc a nasměrování, anebo se k nim zachová lhostejně, netečně, přezíravě, a tím je (někdy navždy) od církve odradí. Proto se každý sbor musí sám sebe ptát: když přijde někdo nový, co mu můžeme nabídnout? Když se s námi bude chtít seznámit, budeme mu k tomu dávat příležitost? Když bude chtít mezi nás rychle zapadnout, usnadníme mu to? Když bude mít otázky, dokážeme na ně trpělivě a srozumitelně odpovídat? Když bude mít nové podněty a nápady, jak něco změnit, budeme mu ochotni naslouchat a brát jeho návrhy vážně? Když bude mít energii pustit se do různých úkolů, budeme schopni tuto energii dobře využít? Misijní potenciál laiků se ovšem uplatňuje nejen uvnitř církve, ale také mimo její hranice. Jak již bylo uvedeno, každý křesťan má svým křtem podíl na Kristu i na jeho poslání. Teologie rozlišuje trojí Kristovo poslání (či tradičně řečeno úřad): prorocký, kněžský, královský. Prorocký úřad spočívá v Kristově zvěstování Božího království: Kristus zjevoval Boží vůli, dával nám Boha jako milosrdného, odpouštějícího a pečujícího Otce. Kněžský úřad spočívá v Kristově oběti z nás: Kristus nás usmířil s Bohem a otevřel cestu k němu, kterou zatarasil náš hřích. Královský úřad spočívá v tom, že Kristu byla svěřena veškerá moc na nebi a na zemi: Kristus panuje nad tímto světem navzdory všem mocnostem zla, které nás chtějí ovládnout a zničit. Na všech těchto úřadech mají podíl všichni křesťané a podle svých obdarování je mají také uskutečňovat. Prorocký úřad, tedy dosvědčování evangelia, se naplňuje slovem i skutkem, zvěstováním i službou bližnímu. Jedno bez druhého nemůže být. Nejsou-li slova doprovázena činy, je naše svědectví nevěrohodné. Pokud ale naše okolí nepozná, co je motivem našeho životního stylu, a co je naší pravou radostí, naplněním a nadějí, pak nedáme nevěřícím šanci, aby se s tímto zdrojem smyslu také sami setkali. Myslím, že zde má laik zcela specifické možnosti oslovení, které farář jako církevní odbor- T É M A Č Í S L A 11

ník nemá. Laik může svou křesťanskou víru prokázat a osvědčit ve svém běžném životě, který se nijak nevymyká životu jiných, nevěřících lidí. Je jim blíže zejména díky svému zaměstnání. Tím nechci říci, že farář je odtržený od života běžných lidí (nebo alespoň by neměl být). Také faráři přece chodí do škol, nemocnic, slouží v armádě, často se setkávají s nevěřícími lidmi, spolupracují s nimi. Avšak kvůli svému povolání je stále vnímán ať chce či nechce jako poněkud exotická postava. Ačkoli evangelická církev sama nepřiznává kazatelům žádné mimořádné postavení, přece nelze popřít, že faráři fungují jako reprezentanti církve navenek, jako její symboly. I když se nám tato pozice nemusí líbit, nic s tím nenaděláme. Naproti tomu o laikovi si mohou lidé říci: to je jeden z nás a přece je jiný, svou vírou. Nacházejí tu jak podobnost, tak i jinakost. A tato podvojnost je právě důležitá. Laik ukazuje, co to znamená věřit v Boha a následovat Ježíše Krista v každodennosti, ve stejných situacích, stejných problémech, v jakých žije nevěřící soused či kolega v práci. Několik farářů, kteří nějakou dobu vykonávali světské zaměstnání, mi potvrdilo, že jejich křesťanská existence v tomto zaměstnání byla pro jejich okolí jaksi autentičtější. Zcela nenahraditelné je pak svědectví laiků ve vlastní rodině. Výchova dítěte k víře je fundamentem pro jeho pozdější cestu s Bohem. Sbor jistě má v této výchově svůj díl odpovědnosti a má rodiče v jejich úkolu podporovat, avšak rodinné prostředí tu sehrává rozhodující úlohu. Nositeli Kristova kněžského úřadu se stáváme tak, že Kristovo smíření člověka Zacheus Ivana Noble, 2015 s Bohem vnášíme do všech našich vztahů. Jako Ježíš Kristus zvítězil nad zlem, máme také my máme svádět své malé, ale přece důležité zápasy se zlem kolem nás i v nás. Jako nás Kristus svým Duchem obnovuje, máme i my usilovat o šíření království pokoje do tohoto světa. Jako se Kristus zastává slabých, bezmocných a utlačovaných, máme i my být při těch, kdo naši pomoc nejvíc potřebují. Právě díky tomu, že je laik zároveň odborníkem ve svém oboru, může se zhostit misijních úkolů, které vyrůstají z té oblasti života, v níž působí. Má prosazovat či podporovat taková řešení různých problémů, která jsou nejen v souladu s křesťanskými hodnotami, ale zároveň jsou odborně a věcně přiměřená a obhajitelná. Teolog nemůže mít hluboké znalosti např. v oblasti ekonomiky, politiky či medicíny, a přesto i do těchto oblastí je potřeba vnášet křesťanské postoje. Něco takového dokáže pouze člověk, který je na jedné straně erudovaný odborník, ale na druhé straně je pro něj závazný biblický 12 Misiologické fórum 4/2015 prosinec/ december T É M A Č Í S L A

pohled na člověka a Ježíšův imperativ lásky k bližnímu a k Bohu. Úloha laika spočívá právě v tom, že ve svém povolání a v rámci svých kompetencí tento imperativ naplňuje, a tak napomáhá k budování Božího království nejen v rámci církve, ale také mimo ni. Realizování Kristova královského úřadu jistě nemá nic společného s uplatňováním moci či dokonce násilí při prosazování Boží vůli ve světě. Ježíš byl přece poníženým a ukřižovaným králem a jeho moc se projevila v bezmoci. Křesťané nedisponují a ani nemají disponovat žádnou mocí, kromě moci samotného zvěstovaného evangelia. Podíl na Kristově královském úřadu získáváme tím, že se celým svým životem podrobujeme Kristově panování. To nám ovšem dává svobodu od všech jiných králů a mocností, které si na nás činí nárok. Víme, kdo je náš Pán a kdo jím není. Víme, na koho se právem spoléháme co naopak není spolehlivé a pevné. Víme, v koho oprávněně vkládáme svou naději, a čemu zase nemáme důvěřovat. Tento postoj je misijně nesmírně důležitý v době, kdy lidé propadají různým modlám, vůdcům, manipulátorům, autoritám, celebritám, ale samozřejmě také různým závislostem, kdy hledají naplnění a smysl ve věcech, které za to nestojí, a jsou pak těžce zklamáni. V takové situaci musejí křesťané svým životem i svými postoji ukazovat, co je spolehlivý základ života, co je v životě nosné, co osvobozuje, co podporuje život a co se tak pouze tváří. Úkolem laiků je upozorňovat na to, že věci tohoto světa jsou tu jen proto, aby sloužily člověku, a ne aby člověk sloužil jim. Křesťan ve světě je rozpoznatelný také skrze svůj kritický postoj: nedůvěřuje slepě všemu, co se nabízí jako spásné řešení složitých problémů; je podezřívavý vůči všem nabídkám šťastného života, které na nás chrlí reklama; nepodléhá hezkým, ale falešným slovům; nedá se nachytat na pozlátko. Laik v oblasti života, ve které působí, musí osvědčit schopnost rozlišovat, posuzovat, být obezřetný a prozíravý. Jsem přesvědčen o tom, že na rozdíl od minulých dob bude budoucí podoba misie především misií laiků. Tak tomu ovšem zřejmě bylo i v prvních křesťanských stoletích. Náš obraz toho, jak se v této době šířilo křesťanství, je poněkud zkreslený, pokud si ho tvoříme zpravidla na základě misie apoštola Pavla, jak nás o ní zpravuje evangelista Lukáš. Takových velkých misionářů hovořících před velkými zástupy, ať už na náměstích či v synagogách bylo nejspíš velmi málo. Církev se šířila zejména díky laikům skrze osobní vztahy, známosti, rodiny, společenství v práci, na cestách či při obchodování. V podobné situaci se nacházíme i dnes. Domnívám se, že časy masových misijních akcí jsou minulostí, přinejmenším hovoříme-li o Evropě. Tento typ misie sice přinášel obdivuhodné výsledky, ale býval žel také spojen s manipulací a jistou povrchností. Nyní se zdá, že misie na osobní úrovni je hlubší a trvalejší. Malá misie dává nahlédnout do životní každodennosti křesťana. Ukazuje, jak víra v člověku může zakořenit a pracovat, jak ho směruje a orientuje, jak mu dává zakotvení a sílu, jak mu zprostředkovává trvalé hodnoty a motivuje k dobrému, jak mu umožňuje vyrovnávat se s těžkostmi, které život přináší. Laická misie je misie vlastním životem bez triumfalismu a pocitu mravní nadřazenosti nad ostatními, a přece odkazující k Božímu království. Tento text je upravenou přednáškou, která byla pronesena u příležitostí slavnostního otevření obnovených sborových prostor v kazatelské stanici ve Vyškově dne 16. 9. 2012. Mgr. Ondřej Kolář, Th.D. je teolog, farář Českobratrské církve evangelické (ČCE) v Praze 8-Kobylisích a překladatel. T É M A Č Í S L A 13

Rozhovor s Matyášem Josefem Turským Jeden z nejmenších sborů ČCE v Kralovicích na pomezí Plzeňského a Středočeského kraje prožil před rokem po dlouhé době křest dospělého. Matyáš Turský, který si vybral jako druhé křestní jméno Josef, se také vzápětí aktivně zapojil do sborového života. Téma, které mu jako zvenku přišedšímu, leží obzvláště na srdci, je misie. Proto také sbor zastupuje v rozbíhajícím se projektu spolupráce západočeského seniorátu ČCE a soulského seniorátu PCK s názvem Izajáš 11,1. Matyáši, kudy vedla tvá cesta do církve a konkrétně do kralovického sboru? Pocházím ze zcela sekularizovaného prostředí, proto jsem přímou zkušenost víry v dětství a mládí neměl, pouze jsem si trochu četl v bibli jako historické knize. Teprve po vysoké škole, už v zahraničí, mě silná kritika tehdy nejnovějšího překladu B21 ze strany České biskupské konference (tímto jim srdečně děkuji!) přiměla přečíst si v něm Kázání na hoře, čímž jsem byl chycen. Dalších asi 5 let jsem zpracovával rozpor mezi Ježíšovým kázáním a křesťanskou praxí. Do ČCE jsem přišel hned po svém návratu ze zahraničí před rokem a půl už s žádostí o brzký křest, k němuž došlo o půl roku později. V Kralovicích jsem proto, že v mém okolí žádný jiný evangelický sbor už není a minimální katolickou víru přeci jen nemám :). Vzpomínáš si na nějaké důležité mezníky na tvé cestě k víře? Když bych měl vypíchnout jednu věc, tak určitě tu nejdůležitější: poměrně intensivní modlitební přípravku v posledních asi dvou letech předtím, než jsem přibyl zpátky do Čech. Žiji z toho doteď. Byl jsem tenkrát ve Vídni a modlíval se v různých katolických kostelích -tam je to možné. Hrozně mě štve, že v ČR je kostel pouze kulturní památka, která svému základnímu účelu být domem modlitby v podstatě neslouží. V lepším případě skončí člověk na mříži, v horším se dovnitř nedostane. Pak jsou i zcela perverzní případy, které mají mříž už venku, aby náhodou někoho ani nenapadlo jít dovnitř. Když se chceš např. po bohoslužbách zdržet, tak tě hbitě vyhodí kostelník, aby se mohlo zamknout... Jak ze svého pohledu neofyty vnímáš situaci křesťanských církví v západních Čechách, zejména situaci evangelických sborů? Ten pohled sám je velmi smutný a ještě horší je vidět nezájem, či dokonce sebeuspokojení mnohých členů a funkcionářů (což už jsou v kraji skoro všichni, protože nikdo jiný nezbyl). Z církve, společenství víry, se mnohdy staly pouhé společenské kluby, a místo na bohoslužbách si často připadám spíše jako na sjezdu (cizích) abiturientů. Chybí tu celé dvě až tři generace, to znamená, že když někdo v takovém věku (tj. kdokoli pod padesát) přijde, nemá se kam zařadit. Ne primárně proto, že by o něho nebyl zájem, ale proto, že prostě není nikdo, s kým by si vůbec mohl být něčím kulturou, vzděláním, životní cestou, problémy blízký. Pak se složitě vymýšlí, jak takové lidi nehodit přes palubu, pořádají se různá polopodzemní soustředění, ale rozhodně ne, jak je zapojit do (místní) církve. Jsem v církvi proto, že v ní (ještě) být chci, ale nevím, kolik jiných lidí by tu v mé situaci ještě zůstávalo. Modlit se a číst si lze i doma, a nic jiného tu stejně nenabízíme. Nevím, jak v takových podmínkách někoho zvát dovnitř. Jaké výzvy podle tebe v současnosti stojí před kralovickým sborem? Především musíme znovu převzít závazek a odpovědnost sboru. V současné doběse chováme jako velmi pasivní kazatelská stanice s luxusem vlastního rozpočtu a staršovstva. Je zcela nezbytné, aby- 14 Misiologické fórum 4/2015 prosinec/ december T É M A Č Í S L A

chom se jednak obrátili opět ke Kristu, tak, aby pro nás znovu byl středem našich životů, jednak k lidem v našem okolí, kterým máme povinnost zprostředkovávat SROZUMITELNÝM způsobem Evangelium. Jako většina ČCE, kterou jsem dosud poznal, trpí sbor udržováním obsahově již vyprázdněné vnější formy a nezájmem o živé lidi mimo okruh vlastních členů. Je třeba se lidem otevřít a vyjít jim vstříc. Pokud se to nestane a tedy nepřijdou žádní noví lidé, tak sbor v několika málo letech končí. Zdůrazňuješ důležitost srozumitelnosti zvěstování evangelia, tedy určité konektivity křesťanské zvěsti a tradice s realitou současného člověka. Co jí podle tebe ze strany církví brání a co jí naopak pomáhá? Co pomáhá? Nevím, teď jsi mě zaskočil... V tom průšvihu, v jakém tu všichni jsme, je určitě jednou positivní věcí, že tu všechny církve jsou přehledné, je nás prostě tak málo, že se všichni můžeme znát (chceme-li), což s sebou nese i možnost nebýt tak formální. Ne všichni jsou schopni to využívat. Brání, myslím, v první řadě mylně pochopená tradice. Tradice ty na rozdíl ode mě umíš latinsky (nebo máš aspoň z latiny zkoušku:)) je předávání. V našem prostředí, mluvím speciálně za vlastní sbor, se tradicí myslí skanzen, muzeum, něco jako přírodovědný kabinet se škrkavkami a tasemnicemi, které se jednou za rok vynesou ven pro poučení žactva. Naprosto chybí vztah k živým lidem, vědomí, že máme něco podstatného, Evangelium, které potřebujeme a CHCEME předat další generaci. Ještě se to často schovává za alibismus typu každý si svou cestu k Bohu musí Letnice Ivana Noble, 2015 najít sám, to my nemůžeme nikomu nic říkat. Dost tu postrádám i hledání a vědomí Boží vůle často se nahradila Boží pravidla lidskými pravidýlky... Dále máme hroznou liturgii obsahově vykleštěnou a většinou zredukovanou na frontální přednášku monolog člověka v černém. Jedním ze základních reformačních požadavků byla jazyková srozumitelnost. Kam se to podělo? Dobře, z kralického překladu už se, Bohu díky za to, liturgicky zpravidla nečte, ale podívej se do zpěvníku. Myslíš, že tomu někdo dnes může rozumět? Nebo to dokonce někoho může bavit? Že se s tím někdo může identifikovat? V čem přitom vidíš konkrétně úkol svůj, případně dalších angažovaných laiků? Laik má vždycky určitou výhodu, že s sebou netáhne celou církev, je v civilu, mezi lidmi. Nemusí shánět mzdové prostředky, nemusí nikomu nic vyúčtovávat. Může tak s lidmi být ve skutečném a bezprostředním dialogu. Osobně vím, jak obtížné je přejít přes práh kostela dovnitř, jak těžce se institucionalizuje osobní víra. Snažím se pomáhat při tom všem lidem, ať už divoce věřícím, či teprve hledajícím. Hodně se věnuji i ekumeně, což už má docela dobrou odezvu u členů jiných církví, bohužel mnohem lepší než v ČCE... Ptal se Karel Šimr T É M A Č Í S L A 15

Hermeneutická misiologie Theo Sundermeiera Ondřej Kolář Jeden z předních současných misiologů Theo Sundermeier se narodil 12. srpna 1935 v Bünde, studoval evangelickou teologii v Bethelu a Heidelbergu a promoval v Heidelbergu. V letech 1964-1975 působil jako docent na teologických učilištích v Namibii a Jižní Africe. V letech 1975-1983 byl profesorem teologie a dějin náboženství na univerzitě v Bochumu a v letech 1983-2000 profesorem religionistiky a misiologie v Heidelbergu. Jeho badatelské rozpětí je značné je uznáván nejen jako misiolog, ale také jako religionista (jeho specializací jsou kmenová náboženství), znalec mimoevropských teologií (zejména teologie latinskoamerické, africké, ale také korejské) a konečně odborník na současné křesťanské umění ve světovém měřítku. Misiologie jako hermeneutika cizího Misiologii definuje Sundermeier poměrně široce jako nauku o setkávání církve s cizím. Do takového vymezení spadají všechna náboženství, kultury, národy, ale také teologické proudy, které nevyrůstají z evropské tradice. Prvotním úkolem misie je porozumění cizímu a misiologie jako věda o misii má k tomu poskytnout nástroje. 1 Je tedy hermeneutikou cizího. Tím se Sundermeier především vymezuje vůči pojetí misie jako komunikace evangelia, která si za svou pomocnou vědu přirozeně volí nauku o komunikaci. 2 Toto chápání ovšem vychází z mylného předpokladu, že z biblických textů je možné vyabstrahuje jakýsi jejich obsah, obecnou křesťanskou zvěst, věc Nového zákona, která se pak má pokud možno věrně transportovat k posluchači. Tím je ovšem popřen charakter biblických textů, které jsou přece svědectvím lidí, a proto jsou otevřeny pro různou interpretaci, ba dokonce k ní přímo vyzývají. Ke svému cíli dospívají až tehdy, když jim člověk porozumí. A protože nejsou žádným uzavřeným systémem, ale spíše otevřeným dílem (Umberto Eco), neexistuje žádná jediná správná interpretace. Různost výkladů neznamená odcizení jejich původnímu smyslu, ale naopak jeho naplnění. Duch svatý nás přece neuvádí do jedné pravdy, ale do veškeré pravdy. Proto Sundermeier nepovažuje setkávání biblického textu s jinými kulturami za něco negativního, při němž ze z textu cosi vytrácí. Naopak lze říci, že se cosi získává, totiž nové porozumění, nové otevření textu. 3 Proto také není na místě vnímat toho, komu je zvěstováno evangelium, jako objekt misie tedy jako člověka, jemuž musím dopravit jistou informaci (případně pomoc v případě rozvojové pomoci). Příjemce evangelia je spíš subjektem totiž svébytným vykladačem bible. Cílem misie má být dialog různých interpretací Písma, přičemž žádná z nich si nesmí činit nárok na svrchovanost. Zejména evropský vykladač si podle Sundermeiera nesmí myslet, že díky historicko-kritické metodě rozumí textu lépe než křesťan z Jižní Afriky, který postupuje úplně jinak. 4 V misiologii ovšem nejde pouze o (vždy nové) porozumění biblických textů, ale také o porozumění cizím náboženstvím a kulturám. Sundermeier právě zde spatřuje hlavní deficit dosavadní hermeneutiky, která tomuto úkolu prozatím nebyla schopna dostát. Podle Sundermeiera je tomu tak ze tří důvodů: 1/ SUNDERMEIER 1995, 82n. 2/ SUNDERMEIER 1995, 77n. 3/ SUNDERMEIER 1995, 79-81. 4/ SUNDERMEIER 2005, 98. Sundermeier připomíná, jak svobodně nakládal se svatým textem Ježíš i Pavel. 16 Misiologické fórum 4/2015 prosinec/ december S T U D I E

1) Vlastním cílem evropské hermeneutiky nebylo porozumění cizímu, ale lepší porozumění sobě samotnému. Tento cíl stanovil již Platón, jehož éros vedoucí k poznání je ve skutečnosti cestou za vlastním ztraceným či odcizeným já. Druhý člověk tu nakonec slouží jen jako prostředek k sebeujištění a sebeposílení. V křesťanské misii se tento přístup projevuje tak, že nově obráceného věřícího chápe jako posilu vlastní víry i vlastní církve. Toto omezení tradiční hermeneutiky poprvé překonává až Emmanuel Lévinas, který výslovně počítá s počítá s neredukovatelností druhého, kterého si nelze přivlastnit, a je proto trvalou výzvou pro mé já. Lévinasův obrat k druhému umožňuje také misiologii zvolit jako výchozí bod jejího přemýšlení setkání s druhým, jehož nelze objektivovat, ani se před ním skrýt, protože jeho tvář se mě bytostně dotýká a volá k etickému jednání. 5 2) Evropská hermeneutika se po dlouhou dobu zaměřovala výhradně na texty. Při snaze o porozumění kulturám a náboženstvím si ovšem s tímto omezením nevystačíme. V mnohých náboženstvích totiž texty hrají mnohem menší roli než v Evropě, a to navzdory množství svatých knih, které jsou ovšem často pouze tradovány, recitovány a uplatněny v rituálu, avšak nikoli interpretovány. Hermeneutika cizího se proto musí zaměřit také na mimotextové složky dotyčné kultury, například na výtvarné umění, které Sundermeier pokládá jakési zhuštěné náboženství. Také mimoevropské teologie se často vyjadřují nejprve skrze umění a teprve později přistupují k diskurzivnímu projevu a k reflexi. 6 3) Konečně se evropská hermeneutika omezovala na racionální výklad. Interkulturní hermeneutika má však být relacionální, protože v ní jde o vztah mezi lidmi, kteří jsou si cizí, ale vzájemně se setkávají. Kognitivní rovina je pouze jedním, dokonce možná podřadným prvkem v procesu porozumění. Emocionální složka, která není řízena rozumem, je mnohem důležitější a efektivnější. 7 Modely setkávání s cizím Sundermeier rozlišuje několik modelů kontaktu s cizím. 8 Tyto modely lze aplikovat nejen na setkávání křesťanů s jinými náboženstvími, ale obecně na setkávání různých entit, které jsou si vzájemně cizí. Základní otázka, kterou si Sundermeier u každého z těchto modelů klade, je, zda dochází v nich dochází ke skutečnému porozumění tomu druhému, cizímu. 1) Model alterity nebo také diference vychází z přesvědčení, že cizí náboženství a kultury (obvykle nelze jedno od druhého zcela čistě oddělit) jsou čímsi a priori nepřátelským, a proto je nutné se vůči nim zřetelně vymezit. Jinakost vyvolává odpor, protože je vnímána jako ohrožení. Cizí kultury jsou degradovány jako barbarské, a tak je posilována hodnota vlastní kultury. V náboženství odpovídá pojmu barbar pojem pohan, což je vždy vnější označení: člověk totiž není nikdy pohanem sám od sebe, ale jen v pohledu druhého. Je jasné, že v modelu alterity je porozumění zcela vyloučeno, protože tu nedojde ani k pokusu vzít druhého vážně jako partnera. 2) Model stejnosti je stejně starý jako model diference. Objevuje se již ve starých mýtech o společném původu všech lidí, které zároveň vysvětlují rozdíly mezi lidmi a národy. Bohové různých náboženství jsou vzájemně srovnáváni a posléze identifikováni. Podle Sundermeiera tento model podpořilo 5/ SUNDERMEIER 1996, 78-93. Lévinasova filosofie podle Sundermeiera pozoruhodně koresponduje například s latinskoamerickou teologií, která zdůrazňuje, že setkání s chudým člověkem nutí k praxi, která má přednost před každou teorií. To je zjevně zcela jiné teologické paradigma, než na které jsme zvyklí z evropské teoretické tradice. 6/ SUNDERMEIER 2005, 81. 7/ SUNDERMEIER 2005, 82. 8/ Sundermeier toto rozdělení podává na různých místech, např. SUNDERMEIER 2005, 82-83; SUNDERMEIER 1996, 72-77; SUNDERMEIER 1999, 196-198; SUNDERMEIER 1995, 36n. S T U D I E 17

praktické soužití mezi různými kulturami, které spolu musely spolupracovat na politické a kulturní úrovni. Tehdejší smlouvy totiž byly uzavírány ve jménu bohů, a jejich platnosti pro všechny zúčastněné strany mohlo být dosaženo jedině tehdy, když se bohové tyto smlouvy garantující prohlásili za totožné. Na základě tohoto modelu dochází k symbióze kultur a náboženství, k synkretismu. Tento postoj sice na první pohled vypadá sympaticky, protože v něm může dojít k přátelskému setkání, avšak ve skutečnosti toto partnerství není neseno porozuměním. Cizí náboženství tu není uznáno a pochopeno ve své jinakosti, pouze je poměřováno náboženstvím vlastním a poté prohlašováno za totožné. Cizost a diference tu není akceptována, ale pouze popřena. Cizí náboženství se stává přijatelné pouze tehdy, je-li prohlášeno za v zásadě stejné. 3) K modelu komplementarity má sklon přejít model stejnosti. Vůdčí motiv tohoto modelu je rovněž sympatický: je jím fascinace cizím. Cizí je pro mě zajímavé tím (ale také pouze tím), že mi dává něco, co mně samotnému chybí. Uvědomuji si, že moje vlastní kultura a náboženství potřebuje doplnění a obohacení a to právě nacházím u druhého. K cizímu ovšem proto přistupuji selektivně, skrze optiku toho vlastního: vybírám si pouze to, co kompenzuje moje deficity, ostatní prvky mě nezajímají. Tím je cizímu náboženství upřen nárok na celistvost, protože relevantní a platné je pouze to, co potřebuje moje vlastní náboženství. Cizímu je tak ponecháno jen omezené právo na existenci a k jeho pravému porozumění tu opět nedochází. Podle Sundermeiera má také současná supermarketová religiozita právě tento charakter: z cizího náboženství si vybírám pouze ty prvky, které uspokojují moje individuální náboženské potřeby. Tyto modely nalezneme také v bibli. Typickým reprezentantem prvního z nich je 1 Kor 6,14-18: Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božího s modlami? My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. A proto vyjděte z jejich středu a oddělte se, praví Hospodin a ničeho nečistého se nedotýkejte, a já vás přijmu a budu vám Otcem a vy budete mými syny a dcerami, praví Hospodin zástupů. Model stejnosti nalezneme například v Pavlově kázání na Areopagu ve Sk 17, kde Pavel přijímá důležité prvky helénistického myšlení a pokouší se je propojit do vlastního učení. Zároveň ale také neopomene zdůraznit to, v čem se křesťanská zvěst odlišuje od tehdejší vzdělanosti a je pro posluchače přímo kamenem úrazu. 9 Třebaže se snahy o porozumění cizímu nacházejí již v Novém zákoně, byla cesta církve a evropské kultury k porozumění jiným náboženstvím ještě dlouhá. Až v 18. a 19. století se objevují vážné filosofické pokusy v tomto směru, avšak jejich výsledek nepokládá Sundermeier za uspokojivý. Jejich cílem totiž bylo začlenit cizí náboženství do vlastních filosofických systémů. Postupně se rozvíjející religionistika po dlouhou dobu pracuje s předmětem svého bádání se značným odstupem. Jejím materiálem jsou výhradně náboženské texty, avšak nedochází k setkání s příslušníky jiných náboženství, které je pro Sundermeiera základním předpokladem porozumění. 10 Sundermeier tak nakonec poněkud překvapivě nalézá významné kroky vedoucí k porozumění u křesťanských misionářů. Jejich cílem sice samozřejmě primárně bylo šířit křesťanskou víru, avšak díky své misijní práci byli v bezprostředním kontaktu s místními kulturami, žili s nimi. Toto soužití nemohlo zůstat bez následků. U misionářů tak můžeme pozorovat zajímavý vývoj. Nejprve přirozeně sdílejí tradiční model alterity a vše mimo křesťanskou víru pokládají za bezbožnost. Avšak poté, co přicházejí k pohanům a důvěrně je poznávají, ztrácejí vůči 9/ SUNDERMEIER 1999, 198n. 10/ SUNDERMEIER 1999, 199-201. 18 Misiologické fórum 4/2015 prosinec/ december S T U D I E

nim předepsaný odstup, skutečně se s nimi setkávají a také sbližují. Toto intenzivní setkání nakonec vede téměř ke konverzi k cizímu náboženství. Misionáři sice ve své většině nakonec zůstávají věrní křesťanství, avšak jejich víra prochází zásadní proměnou, která se projevuje mimo jiné v nacházení společných prvků s cizím náboženstvím, jakými je třeba mystický prožitek, etické normy či stvořitelské řády. 11 Na příbězích křesťanských misionářů Sundermeier ilustruje podmínky, v nichž může dojít k porozumění cizímu náboženství. Porozumění nastává tam, kde je na jedné straně přítomna fascinace cizím náboženstvím, ale na druhé straně také pevné zakořenění v náboženství vlastním. Tato polarita je pro Sundermeierovu misiologii zásadní a v různých obměnách se táhne celým jeho dílem. K cizímu náboženství máme vědomě přistupovat s předporozuměním, které je dáno pevnou vazbou na vlastní náboženství. Tato vazba není překážkou porozumění, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale naopak jejím nutným předpokladem. 12 Živoucí zkušenost vlastní víry nám totiž brání v tom, abychom v jiném náboženství hned viděli to svoje, tedy analogie a shody. Přiznané křesťanské předporozumění zvýrazňuje jinakost druhého, a tak otevírá dveře k porozumění. Je-li naopak naším předporozuměním indiference či přesvědčení, že všechna náboženství jsou v zásadě stejná, porozumění cizímu se tím předem zablokuje. Jaké jsou ale další kroky k porozumění? Kroky k porozumění druhého 1) Porozumění jak se již ukázalo v případě křesťanských misionářů začíná vždy u alterity. Je nutné odolat pokušení přeskočit tento stupeň a ihned si všímat podobností a analogií. Žena u studny Ivana Noble, 2015 Fenomény cizího náboženství mají být popisovány s odstupem a co možná nejobjektivněji. Současně je ale nezbytné zdržet se jakýchkoli hodnotících soudů (zde Sundermeier navazuje na Husserlovo epoché). Misionář pozoruje a popisuje, ale nesnaží se udělat si o druhém nějaký obraz, protože to je právě nebezpečné vždyť i v bibli sice nalézáme mnoho výzev k otevření očí, ale zároveň zákaz učinit si obraz (včetně obrazu druhého člověka). 2) Při druhém kroku mají být fenomény, zjištěné při vnímání z distance, popisovány v jejich vlastním, specifickém kontextu. Tím jsou interpretovány jako znaky v určitém sociálním a kulturním systému. 11/ SUNDERMEIER 1999, 201-203. 12/ SUNDERMEIER 1999, 204-205. S T U D I E 19

Tento stupeň, známý z etnologie jako participující pozorování, musí být plně uplatněn také v religionistice a v misiologii. 3) Při třetím stupni vykladač přestává být pouhým pozorovatelem a přechází na rovinu zkušenosti s cizím. Není možné dobře porozumět náboženství, pokud se nepoddáme fascinaci tímto náboženstvím a neprožijeme to, co prožívají jeho příslušníci. Při participující zkušenosti vstupujeme plně do světa jeho symbolů a rituálů. Teprve takto, zevnitř, je možné pochopit logiku a architekturu náboženství, jeho celek a smysl. Náboženství má být vnímáno co možná nejvíc z perspektivy toho druhého. 4) Poslední stupeň je kritický, protože se při něm rozdělují cesty interkulturní hermeneutiky na jedné straně a religionistické a obzvláště pak misiologické hermeneutiky na straně druhé. Pro pokojné soužití různých kultur je plně postačující již předchozí stupeň, který umožňuje sympatii a empatii, a tím i respekt vůči cizímu. Tím je již cíle dosaženo: každý z partnerů zůstává svůj a zároveň se může od druhého učit a pomáhat mu. Čtvrtý stupeň jde ještě o krok dál: cizí náboženství se pro mě stává přímo pokušením, kterému alespoň na chvíli podléhám, ruším distanci mezi mnou a cizím. Tím je moje dosavadní náboženská existence zpochybněna a podrobena zkoušce. V interkulturní hermeneutice se neobjevuje otázka relevance a pravdy, kterou si ale misionář musí nezbytně položit, ba dokonce ji prožít. Tato otázka ovšem není předem zodpovězena (například schématem Žena chycená při cizoložství Ivana Noble, 2015 nadřazené/podřadné či pravé/falešné náboženství), ale musí být existenciálně prožitá. 13 Proti této koncepci jistě může být vznesena námitka, že je tím hermeneutika příliš přetížena. Avšak je potřeba mít na paměti, že Sundermeier hovoří výslovně o křesťanské hermeneutice, která je specifická tím, že se děje v bezpodmínečné lásce. Láskyplná misie nemůže jinak, než se zcela ponořit do druhého, i když tím riskuje vlastní identitu. Taková misie je stejně jako křesťanská víra svou podstatou 13/ SUNDERMEIER 1996, 158-188. 14/ SUNDERMEIER 2005, 99. Proto mohl již apoštol Pavel prohlásit, že byl židům žid a pohanům pohan (1 Kor 9,20-22). 15/ SUNDERMEIER 2005, 84. 16/ SUNDERMEIER 2005, 97, 266. 17/ SUNDERMEIER 2005, 267n. 20 Misiologické fórum 4/2015 prosinec/ december S T U D I E

zranitelná a vždy vystavena protivenství, tváří v tvář světu i jiným náboženstvím. Má vždy kenotickou strukturu: chce-li být sama sebou, musí se vydat, stejně jako se vydal Bůh v Ježíši Kristu. 14 Svůj koncept porozumění cizímu náboženství přirovnává Sundermeier k procesu učení cizího jazyka. Když se učím cizí jazyk, vstupuji do úzkého kontaktu s ním, a proto se právem mluví o osvojení jazyka. To ovšem neznamená jeho anexi či odnětí tomu druhému, ani to není jeho asimilace, která nerespektuje jinakost cizího. Při osvojování získávám zároveň distanci od sebe samotného: svůj vlastní jazyk pozoruji jakoby zvnějšku, objektivuji svoji vlastní kulturu, měním perspektivu. Cizí jazyk se ovšem nestává mým novým domovem. Kus kritické distance vůči cizímu jazyku ve mně i nadále zůstává, ale zároveň získávám kritický odstup i od svého vlastního jazyka. Cílem celého tohoto procesu není oslabení vlastní identity, ale naopak její posílení a obohacení. 15 Konvivence jako misijní existence Pro současnou misijní situaci je typické, že s cizostí se křesťan setkává prakticky na každém kroku a nemusí kvůli tomu podnikat cesty do zámoří. Cizost se stala všudypřítomnou, a tedy trvalou výzvou, před níž není možné uniknout. To je patrné zejména v případě islámu, který sám sobě rozumí a sebe prezentuje jako veřejné náboženství, a tím prolamuje konsenzus Evropy, že náboženství je soukromou záležitostí. Islám nehledá skulinu uvnitř kultury, do níž by se mohl uchýlit, ale nárokuje si celou veřejnost; nechce být subsystémem kultury, ale jejím rámcem a základem. Církve naproti tomu jsou skoro spokojené se svou nikovitou existencí. 16 V této situaci se nabízejí tři misijní cesty, které ovšem Sundermeier odmítá jako neschůdné: 17 1) Porovnávání křesťanství s jinými náboženstvími, které sleduje apologetický cíl. Tento postoj se objevuje už v dobách liberalismu, ale je charakteristický také pro evangelikální prostředí. Bez jisté náboženské komparatistiky se jistě nelze obejít, protože porozumění druhému a dialog s druhým v sobě nutně zahrnují i srovnávání. Výsledkem ovšem nesmí být soutěž v dokonalosti a superioritě. 2) Falešnou cestou je rovněž sebeminimalizace křesťanství, která bývá obvykle doprovázena pocity viny v důsledku minulých selhání církve (zejména kolonialismu). V takovém postoji se skrývá vlastní nejistota a nedůvěra v evangelium. 3) Zdánlivě nejpřijatelnější se mnohým křesťanům jeví postoj pluralistické teologie, která prohlašuje všechna náboženství za stejně hodnotná, pravdivá a spásná. V pozadí tohoto pluralismu je ovšem inklusivismus, který nakonec všechna náboženství nivelizuje a připodobňuje vlastnímu náboženství. Misijní postoj, strategie, či ještě přesněji: misijní existence (protože se nejedná pouze o intelektuální úkon), která v sobě spojuje jasné svědectví evangelia a zároveň respekt před druhým a jeho jinakostí, spočívá podle Sundermeiera v konvivenci. Původ tohoto slova nachází Sundermeier v malých skupinách rodin či klanů obyvatelstva latinské Ameriky před příchodem španělských kolonizátorů. 18 Tyto skupiny umožňovaly uchovat si vlastní identitu tváří v tvář cizí, mocnější a agresivní kultuře. Zajišťovaly pomoc směrem dovnitř a ochranu před vnějším nepřítelem. Dalším důležitým znakem konvivence je společné učení, v němž ovšem schází tradiční rozdělení rolí, protože každý je zároveň subjektem a objektem učení. V rámci tohoto učení se předává životní moudrost a také příběhy, které umožňují porozumět životu a zvládat ho. Konečně poslední charakteristikou konvivence je společné slavení, svátek, který ovšem není vnímán jako únik z reality, ale jako oslava života. 19 18/ SUNDERMEIER 1995, 45-50. 19/ SUNDERMEIER 1996, 190-193. S T U D I E 21

Model konvivence přenáší Sundermeir také na soužití členů různých náboženství. Čtyřstupňový hermeneutický proces ukazuje nezbytnost soužití pro porozumění cizímu, a tím i pro misijní existenci. Konvivence je prostorem, které umožňuje jak misijní svědectví, tak i dialogický vztah církve k cizím náboženstvím. Misie, dialog a konvivence tak patří neoddělitelně k sobě: svědectví se nachází v centru, je obklopené dialogem a děje se v prostředí konvivence. 20 V této souvislosti samozřejmě nelze opominout otázku pravdy, které se Sundermeier nevyhýbá a naopak ji pokládá za klíčový moment v porozumění cizímu. Pokud je otázka po pravdě předem zodpovězena ať prohlášením křesťanství za jediné pravdivé náboženství, nebo prohlášením všech náboženství za v zásadě stejné cesty ke spáse pozbývá tím dialog smysl. Mezináboženský dialog je možný jen ve spojení se svědectvím, v němž se počítá s nárokem na pravdu u obou partnerů. Nejhlubším důvodem pro dialog mezi náboženstvími je pro Sundermeiera Boží rozhovor s lidmi, který započal stvořením a neskončí, dokud se všichni lidé nevrátí do otcovského domu. Protože tento nepřerušitelný dialog existuje, existují také náboženství. 21 Při dialogu s představiteli jiných náboženství se vydáváme na cestu, na které musíme počítat s tím, že budeme sami proměněni. Pravda není dána předem, ale nacházíme ji právě na cestě dialogu. 22 Na této cestě samozřejmě nesmíme zamlčet svědectví o vlastní víře, protože tím bychom právě svým partnerům upřeli totéž hledání pravdy, které Cesta k proměnění na hoře Ivana Noble, 2015 sami zakoušíme. Toto svědectví má formu pozvání, které vylučuje každé donucování. A protože se víra týká celého života, musí být také dialog a svědectví celostní, nikoli pouze intelektuální. 23 Ze tohoto pojetí pravdy je jistě patrné, že tolerance není pro Sundermeiera totožná s lhostejností, ani se zkratkovitým hledání laciné harmonie. Tolerance respektuje cizost druhého, a tím respektuje také hranice vlastního i cizího náboženství. Ztráta hranic znamená ztrátu identity na obou stranách. Tyto hranice ovšem nejsou strnulé a neprostupné, a tak otevírají možnosti porozumění a dialogu. 24 20/ SUNDERMEIER 2005, 271. 21/ SUNDERMEIER 1995, 39. 22/ SUNDERMEIER 1995, 38. 23/ SUNDERMEIER 2005, 286-288. 24/ SUNDERMEIER 1996, 194n. 22 Misiologické fórum 4/2015 prosinec/ december S T U D I E

Otázky Je konvivence jako misijní existence a poslední cíl procesu porozumění cizímu uplatnitelná univerzálně? To je otázka, která nutně vyvstává v dialogu a soužití kultur a náboženství. I při upřímné snaze o dialogické a pokojné soužití se totiž může stát, že mi druhý nebude chtít porozumět a konvivenci odmítne jednoduše proto, že sám bude zastávat postoj alterity a nebude ochoten na něm nic měnit. Jeho vztah ke mně bude určován nedůvěrou, strachem, odmítáním, nepřátelstvím a izolací. Co si v takovém případě počít? Sundermeier sám připouští, že zástupce cizího náboženství se může chovat také agresivně, panovačně a bez respektu. Konstatuje, že v cizích náboženstvím se jen výjimečně setkáme s úsilím o porozumění křesťanství: buď o ně vůbec nejeví zájem, anebo ho traktují s apologetickým zájmem. Například v islámu je křesťanství obvykle chápáno jako ohrožení právě proto, že si muslimové uvědomují jeho blízkost a přitažlivost. Proto o něm raději nešíří mnoho informací, aby se nestalo pro jejich souvěrce pokušením. Další otázka, kterou je nutné Sundermeierovi položit, se týká existence křesťanství uprostřed Evropy, která se církvi odcizila. Jaký charakter má mít konvivence s lidmi, které po kulturní ani náboženské stránce rozhodně nelze označit jako cizince (vždyť žijí ve stejném kulturním okruhu a často sdílejí stejné hodnoty vyrůstající z křesťanství), a přece je jim církev buď lhostejná, anebo vůči ní cítí odpor. Tito lidé jsou domácí i cizinci zároveň. Od křesťanství se odcizili, ale zůstala v nich jakási stopa po něm, třeba ivpodobě předsudků a vzpomínky na hříchy církve v minulosti. Definice misie jako setkávání církve s cizím tu musí být modifikována. SUNDERMEIER 1995 Theo SUNDERMEIER: Konvivenz und Differenz. Studien zu einer verstehenden Missionswissenschaft. Erlangen 1995 SUNDERMEIER 1996 Theo SUNDERMEIER: Den Fremden verstehen: eine praktische Hermeneutik. Göttingen 1996 SUNDERMEIER 1999 Theo SUNDERMEIER: Was ist Religion? Religionswissenschaft im theologischen Kontext. Gütersloh 1999 SUNDERMEIER 2005 Theo SUNDERMEIER: Mission Geschenk der Freiheit. Bausteine für eine Theologie der Mission. Frankfurt am Main 2005 Tato přednáška zazněla na setkání spolupracovníků Středoevropského centra misijních studií, které se konalo 7. 10. 2015 v Praze. Mgr. Ondřej Kolář, Th.D. je teolog, farář Českobratrské církve evangelické (ČCE) v Praze 8-Kobylisích a překladatel. S T U D I E 23

Úloha Božieho slova pri transformácii človeka v misii Ioan Dinu Lakatos Transformáciu, ktorá prináša a spôsobuje misijná práca v živote mnohých ľudí, je nepopierateľná. Potvrdzujú nám to nielen teoretické štúdie, ale aj praktické výsledky, ktoré sú verifikovateľné. Otázky, ktoré sa vynárajú v tejto súvislosti a ktorým sa venuje aj táto štúdia sú: Čo spôsobuje túto transformáciu? Prečo niektorá misijná činnosť má väčší transformačný úspech ako iná? Môžu misijní pracovníci tento transformačný dosah ovplyvniť v jeho intenzite a kvalite? V snahe odpovedať na prvú otázku, potrebujeme ozrejmiť pojem transformácia. Keď hovoríme o transformácii, máme na mysli nielen samotný výsledok, kde už nastala zmena, ale zaraďujeme sem aj proces, ktorý speje ku tejto zmene. Nemôžeme prehliadnuť, že za transformáciou stojí moc, ktorá spúšťa transformačný proces a zároveň sa postará aj o jeho úspešné zavŕšenie. Začiatok transformačného procesu ako aj jeho úspešné zakončenie je výsledkom pôsobenia Božieho slova na človeka. Túto skutočnosť vidíme v Biblii a stretávame sa s ňou aj v praxi. 1 V Izaiášovi 55, 10-11 2 je zachytený jeden z najvýstižnejších textov, ktorý hovorí o moci Božieho slova. Božie slovo je tu prirovnané k vlhkosti, ktorá zavlažuje pôdu. Zem je úrodná len vďaka vlhkosti, ktorú prináša dážď alebo sneh. Bez vody je všetko predurčené na smrť. Podobne to je aj s človekom. Bez Božieho slova jeho život je neplodný a odpísaný na zánik. Pozoruhodné v tomto texte je, že nie človek je ten, ktorý vykonáva Božiu vôľu prostredníctvom slova, ale samotné Slovo dosiahne to, k čomu bolo poslané. Jedinú vec, ktorú musí človek urobiť je prijať toto Slovo, poddať sa mu a dovoliť nech na neho pôsobí. Božie slovo je mocné nakoľko je sprevádzané mocou toho, ktorý ho vyslovil (Boh). V Novej Zmluve v Matúšovom evanjeliu, tiež môžeme vidieť ako sa udeje zmena na základe Božieho slova. Chorý človek ja uzdravený len vyslovením Ježišovho slova na diaľku. 3 Podobnú situáciu nachádzame aj v Jánovom evanjeliu, kde sa udeje ďalší zázrak podobným spôsobom. 4 V Jánovom evanjeliu je napísané ako Ježiš slovom očistil svojich učeníkov. 5 Všetky tieto príklady hovoria o Slove, ktoré vychádza od Boha a prináša premenu do situácie, s ktorou sa stretne. Ján začína evanjelium slovami: Na počiatku bolo Slovo... 6 Skrze toto Slovo povstalo všetko, 7 ba viac než to, toto Slovo bol sám Ježiš. 8 Moc Božieho slova 1/ potvrdzuje to aj výskum, ktorý bol realizovaný v rigoróznej práce s názvom Božie slovo v procese transformácie človeka od Ioan Dinu LAKATOS. Rigorózna práca bola vypracovaná na Pedagogickej fakulte Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici, Katedra evanjelikálnej teológie a misie v Banskej Bystrici 2015. Tejto problematike sa venujú strany 35 až 47. 2/ Lebo ako padá dážď a sneh z neba a nevráti sa ta, ale zavlaží zem, zúrodní ju a dá jej vyklíčiť, vydá semeno na siatie a chlieb na jedenie, tak sa stane s mojím slovom, ktoré mi vyjde z úst. Nevráti sa ku mne naprázdno, pretože urobí to, čo som si želal, a dosiahne to, kvôli čomu som ho poslal. 3/ Mt 8, 5-13 Uzdravenie stotníkovho sluhu. 4/ Jn 4, 46-52 Uzdravenie úradníkovho syna. 5/ Jn 15, 3 Vy ste už čistí pre slovo, ktoré som vám povedal. 6/ Ján 1,1 Na počiatku bolo Slovo, to Slovo bolo u Boha a to Slovo bolo Boh. 7/ Ján 1,3 Ním vzniklo všetko a bez neho nevzniklo nič z toho, čo jestvuje. 8/ Ján 1,14 To Slovo sa stalo telom a prebývalo medzi nami a my sme videli jeho slávu, slávu, akú má od Otca jednorodený Syn, plný milosti a pravdy. 24 Misiologické fórum 4/2015 prosinec/ december S T U D I E

spočíva v samotnom Bohu. Apoštol Pavol túto skutočnosť vysvetľuje v liste, ktorý adresoval do Ríma a vysvetľuje, že on sa nehanbí za evanjelium Kristovo, lebo ono je mocou Božou na spasenie každému veriacemu. 9 Inými slovami, dielo spásy Ježiša Krista má moc meniť ľudské životy. Táto premena nepodlieha času, ale je vždy aktuálna v každom období a čase. To znamená že nie človek, ale Boh je zabezpečovateľom transformácie a robí to skrze jeho Slovo. Z tohto vyplýva, že misijná práca pôsobí transformačne na ľudské životy vďaka tomu, že jej protagonisti- či už ordinovaní alebo laici- hlásajú Božie slovo. Na základe tohto môžeme dedukovať, že rozdiel medzi misijnou činnosťou s väčším transformačným úspechom a menším spočíva v tom do akej miery misijný pracovník vytvorí priestor pre to, aby Boh skrze neho konal. Tento priestor vytvorí tak, že bude ľuďom zvestovať a oznamovať Božie slovo. Keď sa na túto záležitosť pozeráme z tohto uhla pohľadu tak môžeme povedať, že misijní pracovnici môžu transformačný dosah ovplyvniť tak v intenzite ako aj kvalite. Jestvuje niekoľko spôsobov oznamovania Božieho slova. V protestantských cirkvách najviac prevláda kázanie Božieho slova po ktorom nasleduje pastoračná činnosť. 10 Okrem farárov, kazateľov a pastorov vykonávajú túto činnosť na rôznych formách bohoslužieb aj laici, najčastejšie sú zapojení do pastoračnej starostlivosti o členov cirkevného zboru, ale pomáhajú aj pri ohlasovaní Božieho slova na biblických hodinách a malých skupinových stretnutiach. Homiletická činnosť cirkvi má svoju Maria vzpomíná Ivana Noble, 2015 nezastupiteľnú úlohu v transformačnom procese. Oznamovanie Božieho slova prostredníctvom kázania je pre mnohých kazateľov činnosť, ktorú na jednej strane milujú a na druhej sa jej desia. Milujú ju preto, že im je výsadou stáť pred ľuďmi a sprostredkúvať im Božie slovo, ale desia sa ho, pretože týždeň čo týždeň si musia pýtať Božiu vôľu, študovať Písmo a všestranne sa pripravovať. V súvislosti s týmto Hamilton považuje za dôležité, aby kazatelia mali zodpovedanú otázku: Čo kázanie naozaj je a aké má zámery? Sám sa týmto otázkam 9/ Rim 1,16 10/ LAKATOS, I. D. Božie slovo v procese transformácie človeka s. 36. 11/ HAMILTON, A. Leading Beyond the Walls. Developing Congregations with a Heart for the Unchurched. Nashville : Abingdon Press, 2002, s 77. S T U D I E 25

venoval a po dôkladnom preskúmaní prichádza k tomu, že ak sa pozrieme do novozmluvného fragmentu z Ježišovho prvého kázania, ktorý je zachovaný v Mk 1,14-15: Keď Jána uväznili, prišiel Ježiš do Galiley, zvestoval evanjelium Božie a hovoril: Naplnil sa čas a priblížilo sa kráľovstvo Božie; pokánie čiňte a verte v evanjelium!, môžeme vidieť nasledujúce podstatné črty (prítomne aj v iných fragmentoch Ježišovho kázania): urgentnosť, naliehavosť (Naplnil sa čas!), presvedčenie (všetky Ježišove posolstvá boli prednesené s absolútnym presvedčením), vždy išlo o vyhlasovanie teologických a duchovných právd ( priblížilo sa kráľovstvo Božie ), jasné pozvanie, aby zareagovali na zvesť ( pokánie čiňte a verte v evanjelium! ), základné zameranie a presvedčenie, že teologická pravda je vždy evanjelium (je to tu v dvoch veršoch povedané dvakrát). Používa príbehy z každodenného života poslucháčov (osobitne podobenstvá). Ježiš bol prekvapivo citlivý pre hľadajúcich, to zn., že ponúkal vo svojej zvesti milosť a súcit so stratenými (Mt 11,28, L 19,10). Bol prorocký a konfrontačný smerom k tým, ktorí sa považovali za nábožných ľudí a pozýval ich, aby postúpili od litery Zákona k srdcu a duchu Zákona. Bol praktický, pojednával o veciach z reálneho života, s ktorými ľudia zápasili (obavy, materializmus, manželstvo a rozvod, nenávisť, odpustenie a neznášanlivosť). Učil ľudí ako mať kontakt s Bohom (pojednával o otázke modlitby, pôstu, služby, dávania a iných veciach praktikovania viery). Následne Hamilton konštatuje, že aj my dnes musíme prijať tieto isté podstatné črty do nášho kázania. 12 Takáto kázeň je potom efektívna a má moc pôsobiť na poslucháčov tak preventívne ako aj nápravne a výchovne. Tajomstvo efektivity spočíva vo vystavení poslucháčov pod moc pôsobenia Božieho Slova. Toto slovo potom pôsobí transformačne, mení zmýšľanie a ľudské postoje, čo sa prirodzene odráža aj v správaní. Túto skutočnosť vystihuje aj príbeh zo Skutkov (2, 29-37), kde Peter káže Božie Slovo, ľudia sú zasiahnutí a pýtajú sa, čo majú robiť. Masarik si na základe exegézy viacerých textov všíma zmeny, ktoré pôsobí Božie Slovo: Vo všetkých sledovaných textoch, ukazujúcich stav kedysi a teraz, môžeme pozorovať závažné a rozsiahle zmeny u dotknutých osôb. Z amorálnych jednotlivcov sa stávajú občiansky slušní, z ľudí, ktorí sú trestne stíhateľní (ak nie podľa svetského práva, tak podľa Božieho určite) sa stávajú neobžalovateľní, z národne a nábožensky nezmieriteľných sa stáva jedno a dokonca z otrokára a otroka bratia. Tieto dosahy viery v Krista sú o to pozoruhodnejšie, že stelesňujú aj ciele súčasného ľudstva, hoci sa k nim (bez evanjelia) nevieme dopracovať. 13 12/ MASARIK, A.: Transformácia človeka v Kristovi, s. 25. 13/ HANES, P. Teológia katastrofy podľa Knihy Jóbovej. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, Pedagogická fakulta, Občianske združenie: Pedagóg, 2008, s. 61-62. 14/ Výpoveď môžeme ohraničiť aj opačným smerom: pre novozmluvné chápanie táto zmena nenastupuje ako výsledok sebazdokonaľujúcej činnosti človeka, ale ako Boží kreatívny čin. (napr. Kol 1,12:...budete ďakovať Otcovi, ktorý vás urobil schopnými mať podiel na údele svätých vo svetle. STAGG, F.: New Testament Theology,s. 114: The New man, newbeing, or newness of life is not a human possibility; it comes only by a new creative act of God. 15/ GOGARTEN, F.: Der Scahtz in irdenen Gefässen, 1960, s. 63nn) citované in: BOHREN, R.: Predigtlehre, s. 309: V Ježišovi prišiel tento nový život medzi ľudí. Nevedeli by sme, čo to je, keby ho nebol zjavil. V Ježišovi máme dôkaz proti téze, ktorá priznáva primát zmene okolností. V Ježišovi vážne vystupuje pravda, že najskôr nemusí byť nový svet, aby bol nový aj človek, ale že najskôr musí byť iný človek. 16/ Ef 2,20: ste vybudovaní na základe apoštolov a prorokov, pričom uholným kameňom je Kristus Ježiš. Ak pod uholným kameňom nerozumieme základný kameň, ale vrcholový kameň oblúka, potom jeho vytiahnutie znamená zborenie klenby. 17/ MASARIK, A.: Transformácia človeka v Kristovi, s. 25. KOMENSKÝ, J. A. Umění kazatelské. s. 5. 26 Misiologické fórum 4/2015 prosinec/ december S T U D I E

Podstatným prínosom kázania je, že sa nejedná len o ľudské pôsobenie, v ktorom človek pomáha človeku, ale zahŕňa predovšetkým duchovnú dimenziu, kde pôsobí sám Boh na človeka, čoho výsledkom je skutočnosť, že Boh a človek pomáhajú človeku. Úroveň, kde človek pomáha človeku je tiež nezanedbateľná, ale Božia intervencia do tohto procesu ju robí kvalitatívnou a trvácnou, nakoľko Božie cesty a spôsoby nekonečne prevyšujú tie ľudské. Ľudské rozumové možnosti sú obmedzené a človeku ostáva len priznať si svoju neschopnosť vystihnúť Božie cesty. 14 Táto skutočnosť je pre kazateľov nesmierne cenná. Človek pri každom dobrom úmysle a všetkej snahe pomôcť nemusí skutočne pomôcť. Toto ho môže viesť k zúfalstvu z výsledkov, ale vedomie toho, že počas kázania je tam prítomná aj Božská intervencia je nesmierne oslobodzujúce. Súčasne sme mohli vidieť, že základom nástupu zmeny je Božie dielo v Kristu. 15 Podľa Ef 2,20 Ježiš Kristus nie je len východiskovým predpokladom, 16 ale je súčasne aj garantom stability pozitívnych zmien. 17 Takéto kázanie pôsobí tak transformačne ako aj preventívne. Ďalším aspektom kázania Božieho slova, vyučovaním a pripomínaním biblických právd (napríklad: láska, milovať blížneho, nepriateľov, lebo podľa tohto ľudia poznajú, že sa jedná o Božie deti) je podieľanie sa na zásluhe nielen pri riešení už jestvujúcich problémov, ale predovšetkým pri prevencii ich vzniku. Kazatelovo povolaní a povinnosti jest v pravdě učiti lidi cestě Boží, Mat. 22, 16.,vysvětlovati tajemství víry, 1Tim. 3, 9., ponoukati k dobrému v čas neb nevčas, trestati zlé, žehrati na urputné, 2Tim. 4, 2, napomínati učením zdravým nedbalé, a přemasti odpírající. Tit. 1,9. 18 Táto skutočnosť poukazuje na to, že aj samotné kázanie Božieho slova obsahuje pastorálny rozmer. Vďaka tomuto rozmeru sú ľudia vystavení pod transformujúce pôsobenie Božieho Ducha prostredníctvom Božieho slova a sú ním usvedčovaní, aby si vysporiadali veci v živote, ktoré ešte nie sú v poriadku. Kázanie je opakovanie, proklamácia a výklad Božieho slova, ktoré sa nachádza v Biblii. Toto Slovo má moc nielen formovať niečo, čo už existuje, ale zároveň aj povolávať k existencii toho, čo ešte ani nejestvuje. 19 Túto skutočnosť nachádzame aj v Markovom evanjeliu (4,1-20), kde Ježiš hovorí o rozsievačovi, ktorý rozsieva slovo. Obraz rozsévaní je velmi vhodný prodíl o církve, pro práci duchovního a pro práci každého Božího služebníka ve světě. Jeho úkol je skromný, ale důležitý: zasévat zrno království Božího. 20 Úlohou každého kazateľa je siať. Sejba je investícia do budúcnosti a až žatva poukazuje na konečný výsledok úžitku a zmyslu sejby. Ježiš tu prezentuje nebeské kráľovstvo a predkladá metódu, akou funguje, v ktorej Mu neice o okamžitý úspech, ale o konečný. Dejiny smerujú k určitému cieľu ku žatve, kde kráľovstvo Božie vydá svoju úrodu. Takže kázeň zahŕňa aj eschatologický zámer. Toto podobenstvo poukazuje na to, že úlohou každého znovuzrodeného je oznamovať (siať) Božie slovo. Nejedná sa len o nedeľné bohoslužobné kázne, ale o vydávanie svedectva na každom mieste avkaždej situácii. To znamená, že sa stanú z nás poslušní ľudia, ktorí nerozhodujú o Slove, ale ktorí Slovu dovolia rozhodovať o sebe. 21 Na základe tohto pozorovania by sme mohli konštatovať, že kázanie Božieho slova spĺňa tri funkcie. Najprv iniciuje zmenu, potom pôsobí ako stabilizátor zmeny a vytvára priestor k vstupu nadprirodzenosti do kázania (ide o nadprirodzený prvok v kázni, keď človek je zasahovaný a premieňaný Slovom ďaleko viac ako to sám kazateľ myslel vo svojej kázni, alebo ako si to vôbec uvedomuje). 18/ FAZEKAŠ, Ľ. Syn človeka. Banská Bystrica: Združenie evanjelikálnych cirkví v SR, 2000, s. 81. 19/ KOVÁŘ, F. Výklad Evangelia Markova. Praha: Blahoslav, 1946, s. 82. 20/ FAZEKAŠ, Ľ. Syn človeka. Banská Bystrica: Združenie evanjelikálnych cirkví v SR, 2000, s. 118. 21/ A povedal im: Iďte po celom svete a kážte evanjelium každému stvoreniu! Ten, kto uverí a pokrstí sa, bude spasený; a kto neuverí, bude odsúdený (Mk 16, 15 16). S T U D I E 27

Ježiš prikazuje svojim učeníkom v Markovom evanjeliu, aby kázali evanjelium každému stvoreniu, lebo len ten, kto uverí bude zachránený. 21 Poslaním cirkvi je misijný rozmer skrze kázanie evanjelia. Evanjelium je dobrá správa pre každého človeka. Jeho obsahom je Božie slovo, ktoré pôsobí transformačne na život toho, kto uverí tejto správe. Prináša novú nádej, život a pozitívnu premenu. Toto kázanie sa nemusí realizovať len spoza kazateľne v nedeľu, ale aj pri osobných stretnutiach a rozhovorov. V praxi tak ako aj v Biblii vidíme, že ľudia zasiahnutí evanjeliom potrebujú následnú starostlivosť. V knihe Skutkov nachádzame jasnú výzvu k pastorálnej činnosti. A tak tedy majte na seba pozor i na celé stádo, v ktorom vás ustanovil Svätý Duch za dozorcov, aby ste pásli cirkev Božiu, ktorú si dobyl vlastnou krvou. (Sk 20, 28) Táto výzva tvorí ďalší misijný rozmer toho k čomu je cirkev povolaná. Pastorálna starostlivosť sa zameriava práve na tento rozmer a učí ako sa treba venovať ľuďom, ako sprevádzať zachránených ľudí v každej fáze života od počatia, cez detstvo, mladosť, starobu a taktiež v každej životnej situácii a núdzi. Ako môžeme tieto teoretické poznatky využiť v misijnej praxi? Zjednocujúci prvok teoretickej aj praktickej časti by sme mohli pomenovať ako nadprirodzený faktor. Ide o situáciu, kedy ohlasované Božie slovo presahuje všetky očakávania a zasahuje transformačne človeka. Táto premena presahuje kazateľa a vykoná viac ako si ordinovaný kazateľ alebo laik uvedomuje, a kázeň povie viac poslucháčom ako sám kazateľ hovorí. Výskyt nadprirodzeného v Božom slove svedčí o pôvodcovi tohto Slova a poukazuje aj na to, že sám Boh je zárukou moci jeho Slova. Biblia počíta s premenou človeka, ktorý je vystavený pod vplyv Božieho slova. Napriek všetkým ľudským nedostatkom, ohlasovanie Božieho slova stále má pozitívny dopad na životy ľudí, s ktorými je v kontakte. Týmto sa nesnažíme ospravedlniť nedostatky, ba považujeme za potrebné odhaliť ich a odstrániť, nakoľko čím efektívnejšie podávame Božie slovo, tým väčší dopad to má na životy ľudí. Najprv iniciuje zmenu a potom pôsobí ako stabilizátor zmeny. Pozitívny efekt aj napriek nedostatkom zabezpečuje prítomnosť už spomínaného nadprirodzeného prvku v oznamovanom Božom slove. Ordinovaní kazatelia aj laici sa potrebujú sústrediť na reálnu adresnosť a účinnosť ohlasovania Slova, a to tak v homiletickom prostredí, ktoré sa vyrovnáva so štandardnými problémami, ktoré zaťažujú bežných kresťanov, ako aj v prípadoch, keď sa do kontaktu s cirkvou dostávajú ľudia s rôznymi deviáciami. Navrhujem ordinovaným kazateľom aj laikom, aby sa snažili byť čo najviac v kontakte s ľuďmi, ktorým oznamujú Božie slovo (mať prehľad o zápasoch, problémoch, výhrach a prehrách). Dožadovali sa spätej väzby od poslucháčov, nech svoje kázne sústreďujú nielen na riešenie existujúcich problémov, ale aj na prevenciu potenciálnych problémov, ktoré môžu plynúť z ich veku, povolania alebo spoločenského postavenia. V závere chcem zdôrazniť potrebu neprestajného zdokonaľovania v homiletickej príprave, napriek tomu, že Božie slovo dosiahne to, k čomu bolo poslané (Iz 55, 10-11). 22 22/ Lebo ako padá dážď a sneh z neba a nevráti sa ta, ale zavlaží zem, zúrodní ju a dá jej vyklíčiť, vydá semeno na siatie a chlieb na jedenie, tak sa stane s mojím slovom, ktoré mi vyjde z úst. Nevráti sa ku mne naprázdno, pretože urobí to, čo som si želal, a dosiahne to, kvôli čomu som ho poslal. 28 Misiologické fórum 4/2015 prosinec/ december S T U D I E

Literatúra Biblia s aplikáciami pre život. Nový zákon. Bratislava : Medzinárodná biblická spoločnosť Slovensko, 1999. ISBN: 80-7131-039-5 BENNER, D. G. Strategic Pastoral Counseling. Michigan: Baker Book House, 1997. 138 s. FAZEKAŠ, Ľ. Syn Človeka 1, Banská Bystrica: Združenie evanjelikálnych cirkví v SR Trian, 2000. 236 s. ISBN 80-88945-34-8. HAMILTON, A. Leading Beyond the Walls. Developing Congregations with a Heart for the Unchurched. Nashville : Abingdon Press, 2002. ISBN 0-687-06415-5. HANES, P. Teológia katastrofy podľa Knihy Jóbovej. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, Pedagogická fakulta, Občianske združenie: Pedagóg, 2008. 328 s. ISBN 978-80-8083-579-8. KOMENSKÝ, J. A. Umění kazatelské. Praha: nákladem spolku Komenského, 1893. KOVÁŘ, F. Výklad evangelia Markova. Praha: Blahoslav, 1946, 145 s. ISBN n. KŘIVOHLAVÝ, J. Pastorální péče. Praha: OLIVIA, 2000, 177 s. ISBN 80-85942-42-9. LAKATOS, J. D. Božie slovo v procese transformácie človeka. Banská Bystrica: Pedagogická Fakulta, Katedra evanjelikálnej teológie a misie v Banskej Bystrici, 2015, 60 s. LIGUŠ, J. Medziľudská komunikácia. Banská Bystrica: Združenie evanjelikálnych cirkví v SR, 1998. 155 s. MASARIK, A. Aby mútili s nádejou. Vybrané aspekty pohrebných kázní. Brno: Centrum pre náboženský a kulturní dialog pri Husitské teologické fakulte Univerzity Karlovy v Prahe vo vydavatelstve L. Marek, 2011. ISBN 978-80-87127-35-3. MASARIK, A. Transformácia človeka v Kristovi. Banská Bystrica: Vydavateľ: Pedagogická fakulta Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici, Katedra evanjelikálnej teológie a misie, 2009. 43 s.isbn 978-80- 8083-841-6. ODEN, C.T. Classical Pastoral Care, Volume 4: Crisis Ministries. Crossroad Publishing Company, 1987, 274 p. ISBN: 0 8010 6766 9. PROCHÁZKA, P. Pastoračné východiska pomoci ľuďom trpiacim úzkosťou. In: BRENKUS, J. a MASARIK, A. (eds.) Úlohy cirkvi v ohrozenom svete; Zborník z vedeckej teologickej konferencie. Banská Bystrica: Pedagogická fakulta UMB, 2003. s. 27-31. ISBN 80-8055-746-2. ŠOLTESOVÁ, V. Koreferát k príspevkom z konferencie Krízove situácie v česko-slovenskom kontexte po roku 1989 / Viktória Šoltésová. In Misiologické info. Praha: Strědoevropské centrum misijních studií o. s., 2012. ISSN 1803-1390. Roč. 5, č. 1 (leden/január 2012), s. 34-40. Mgr. Ioan Dinu Lakatos je doktorandom na Katedre teológie a katechetiky Pedagogickej fakulty Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici. S T U D I E 29

Stratégie misijnej práce na Slovensku avčechách Viktória Šoltésová V súčasnosti sú podrobované kritike nielen misijné stratégie 20. storočia, ale aj používanie samotného pojmu stratégia pri objasňovaní podstaty misijného poslania cirkvi. Tento diachrónny pohľad nám pomáha kriticky sa zamyslieť nad v súčasnosti používanými metódami práce v domácej a zahraničnej misijnej práci. Ich komparácia s metódami práce v minulosti osvetľuje použiteľnosť niektorých konkrétnych postupov v jednotlivých historických obdobiach a ukazuje nám, ako sme sa poučili z chýb predchádzajúcich misijných pracovníkov. Teoretickým východiskom pri hodnotení misijných stratégií sú biblické základy misie, charakteristika základných princípov a cieľov misijnej práce, ako aj dôraz na obsah kázaného evanjelia. Tieto oporné body by nám mali poslúžiť na zhodnotenie moderných misijných stratégií nielen z pohľadu efektívnosti, ale aj z pohľadu ucelenosti a pravdivosti. Stratégie misijnej práce jednotlivých denominácií, cirkevných zborov, misijných organizácií avneposlednom rade jednotlivcov samotných, pozostávajú z viacerých metód. Misia ako poslanie cirkvi realizované prostredníctvom evanjelizácie, vyučovania a diakonie 1 má teda v praxi rôzne podoby a formy. Napriek dôrazu na základné prvky misijnej práce opísané v Novom zákone, napríklad prezentáciu kráľovstva Božieho a život z viery v Božie slovo v osobnom vzťahu s Ježišom-súčasná misia môže mať tendenciu fungovať vo viacerých oblastiach na základe sekulárneho myslenia. Môže sa to týkať komplikovaných teórií kontextualizácie evanjelia v snahe priblížiť zvesť evanjelia prostredníctvom porozumenia a stotožnenia sa s cieľovou kultúrou. Nechceme však spochybniť klasickú inkarnačnú misiu, ktorá zdôrazňuje potrebu priblíženia sa k ľuďom, ktorým chceme evanjelium zvestovať. Súčasná diskusia v teológii misie prebieha na poli medzináboženského dialógu, zdôrazňuje sa potreba porozumenia iných systémov viery. V misijnej praxi sa kladie dôraz na horizontálny rozmer kresťanského života, pri plánovaní misijnej práce sa uprednostňujú sociálne, vzdelávacie rozvojové projekty. V tomto zmysle je zaužívaný pojem stratégia predmetom kritiky zo strany fundamentálnych kresťanov, pokiaľ je používaný na popis univerzálne platného súboru metód evanjelizácie a následnej práce, ktoré nachádzajú automaticky odozvu u cieľovej skupiny. Napriek tomu môžeme vnímať legitimitu konkrétnych cieľov a súborov metód práce v misii. Uvediem jeden príklad: Organizácia Wycliffe 2 zameraná na preklad a používanie Biblie má partnerskú organizáciu SIL zameranú na lingvistický výskum nevyhnutne predchádzajúci prácu na samotnom preklade. Metódy ich práce tvoria spolu stratégiu misijnej práce založenú na viere v moc Božieho slova. Svoju úlohu vidia v pomoci cirkvi napĺňať jej poslanie priniesť Božie slovo všetkým národom v ich rodnom jazyku. Obsahovo relevantné činnosti, ktoré sú súčasťou misijnej práce, tak tvoria jednotnú misijnú stratégiu organizácie. Definíciou misijnej stratégie sa zaoberali viacerí autori, pričom sa vo všeobecnosti považuje za jej hlavnú náplň plánovanie budúcej činnosti a jej komponentov a v budúcnosti prebiehajúcich procesov misijnej činnosti. plánovanie je proces, ktorý má byť podľa biblických východísk misie riadený Duchom svätým, na čo máme v Novom zákone viacero príkladov (napr. Sk 8:29). 1/ REIFLER, H. U. Kresťanská misia na prelome tisícročí. Levice : JPK, 1998. s. 90. 2/ http://www.wycliffe.sk/ 30 Misiologické fórum 4/2015 prosinec/ december S T U D I E

Moderná misiológia sa zaoberá do značnej miery strategickým plánovaním misijnej činnosti cirkvi, reflektujúc biblické svedectvo a prax. Patrí sem štúdium kultúrnej antropológie a sociológie, stanovenie si hlavného cieľa pri vytváraní misijnej stratégie cirkevného zboru, učenícke programy, masmediálna komunikácia (využitie médií v evanjelizácii) atď. Ciele a metódy misijnej práce majú byť podriadené Božej suverenite, rozvíjané v očakávaní na Božie vedenie. 3 Nie sú totiž priamym nástrojom práce Ducha Svätého. To neznamená, že realizácia konkrétnych projektov nie je legitímna. S cieľom zasiahnuť evanjeliom konkrétnu komunitu v Sabinove 4 bol vybudovaný bohoslužobný priestor s miestnosťami na prácu s deťmi, zabezpečila sa aparatúra adekvátna potrebám tradičnej rómskej hudby, ktorou prezentujú na bohoslužbách a evanjelizačných koncertoch kresťanské piesne, keďže hlavný prekladateľ Nového zákona do rómskeho jazyka je starším tohto cirkevného zboru, boli im poskytnuté výtlačky Božieho slova za zvýhodnenú cenu pre potreby evanjelizácie, na akciu odovzdávania prekladu boli pozvaní Rómovia z celej komunity a okrem samotného programu bolo pripravené bohaté občerstvenie atď. Nemôžeme však na základe prepracovaného strategického plánovania očakávať automaticky, že bude pôsobiť Božia moc v srdciach ľudí, ktorá ich privedie ku konverzii a spaseniu. Biblický pohľad na spasenie nám nenecháva miesto na predpoklad, že je možné vymyslieť nový univerzálny systém misijnej práce, ktorý bude prinášať rovnaké výsledky v rozdielnom prostredí a čase. V opačnom spektre môžeme vidieť kritiku metód pred-evanjelizácie, evanjelizácie a učeníctva konkrétnych kresťanských hnutí, ktoré vo svojej teológii očakávajú pôsobenie Ducha svätého v evanjelizácii. Ku kritike metód misijnej Anděl Ivana Noble, 2015 práce vychádzajúcich z teológie prosperity sa pripája dokument Lausanského hnutia pre svetovú evanjelizáciu- Vyhlásenie z Atibaie (2014) 5, ktoré nadväzuje na Cape Town dokument z roku 2010. Autori sa v závere pýtajú: Aké sú biblické zdroje pre rozvoj kresťanskej antropológie, ktorá je zodpovedná za emócie, náboženské skúsenosti, pocity a myšlienkové pochody ľudí a komunít v mnohosti ich súvislostí? Jeden zo zakladateľov hnutia, anglikánsky teológ John Stott, sa pokúsil zmieriť stanovisko evanjelikálnych a libe- 3/ Tradičné chápanie disciplíny misiológie je rozvíjané a prezentované na: http://www.missiology.org Missiology.org 4/ http://www.acs-sabinov.sk/ 5/ http://www.lausanne.org/content/statement/atibaia-statement?lang=en S T U D I E 31

rálnych kresťanov v Svetovej rade cirkví, keď označil evanjelizáciu aj sociálnu činnosť za neoddeliteľné súčasti misie (1992), vychádzajúc zo štúdia Božieho charakteru a učenia a služby Ježiša Krista. Misia cirkvi sa podľa neho musí podobať tej Ježišovej, keďže Ježiš posiela svojich učeníkov tak ako Otec poslal Jeho (J 17:18). 6 Dostávame sa tak ku základnému problému biblickej stratégie misijnej činnosti cirkvi, ktorou je plánovanie s ohľadom na celistvosť a pravdivosť komunikovanej zvesti evanjelia. Vzhľadom na neprehľadnosť metód misijnej práce používaných v súčasnosti, musíme sa pri ich hodnotení zamerať na ich legitimitu z pohľadu Božieho Slova. Preformulovanie kresťanskej zvesti v snahe budovať mosty v pred-evanjelizácii môže priniesť opačný efekt, kedy následná zvesť stratí svoj pôvodný obsah a dôraz. Klasickým stručným vyjadrením obsahu zvesti evanjelia je známy citát z evanjelia Jána 3:16. Soteriológia je nosným komunikovaným konštruktom. Obsahom evanjelia sú pravdy, ktoré poznáme z Apoštolského vyznania viery. Ospravedlnenie z viery v Ježiša Krista, zmierenie s Bohom a obnovenie v Duchu svätom sú kľúčové fakty dobrej zvesti. Misijní pracovníci by si mali klásť opakovane otázku, či obsah nimi komunikovanej zvesti zahŕňa základné pravdy evanjelia. V nasledujúcej časti si krátko opíšeme niektoré metódy domácej misijnej práce v zboroch evanjelikálnych cirkvi u nás a v Českej republike, ktoré reprezentujú rôznorodosť prístupov v súčasnosti. Evanjelizácia v domácom prostredí zahŕňa podľa Wintera a Kocha 7 typ evanjelizácie nominálnych kresťanov a nekresťanov v domácej kultúre. Vzhľadom na misijnú prácu s rómskou komunitou sa problematika dotýka aj zakladanie zborov v jednom regióne, ale s rozdielnou kultúrou zvestovateľov evanjelia a jeho prijímateľov. Zbor Bratskej jednoty baptistov v Jelšave (kazateľ Mgr. Timotej Hanes) príkladom misijnej aktivity je diskusný klub v Mestskom múzeu v Jelšave, ktorý zorganizoval študent KTaK Mgr. Richard Nagypal. Dňa 19.4.2013 prebehla diskusia na tému Učí Nová zmluva, že Peter bol prvý pápež? s diskutujúcimi, ktorými boli katolícky kňaz PaedDr. Marián Feledi a kazateľ Cirkvi bratskej ThDr. Ing. Ján Henžel, PhD., uvedený študent viedol diskusiu ako moderátor. Pre zúčastnených bolo pripravené občerstvenie. Obdobné diskusné kluby študenti KTaK PF organizujú aj v priestoroch Univerzity Mateja Bela. Zbor Cirkvi Bratskej v Žiline (kazateľ Ing. Tibor Máhrik) KECY kluby zamerané na deti a mládež (videá, koncerty a diskusie na rôzne témy) a KECY English Camp počas leta (tábor pre deti). Zbor Apoštolskej cirkvi v Novom meste nad Váhom (kazateľ Jozef Gabovič) Zborová stanica a Spoločenstvo PRÍSTAV Piešťany, OZ Viva Network Slovensko (práca s rodičmi a deťmi v náhradnej rodinnej starostlivosti, sociálno-misijná práca). Jedná sa o aktivity, ktoré sú zamerané na holistickú misiu. Zbor Apoštolskej cirkvi v Poprade (kazateľ Mgr. Ján Ševčík) OLÚP Predná Hora vyučovanie s drogovo závislými, misijná práca v rómskych komunitách v obciach Bystrany, Žehra, Richnava, Krompachy (prevencia drogových závislostí- prednášky a rozhovory). Zbor Apoštolskej cirkvi v Košiciach (hlavný kazateľ Mgr. Ján Liba) sociálna a misijná práca s rómskou komunitou na Luníku IX. a v Sabinove, participácia na preklade Novej zmluvy do rómskeho jazyka (preklad zabezpečovala organizácia The Word for the World Bible Translators, participoval aj zbor Cirkvi Bratskej v SR v Hermanovciach nad Topľou a v Soli). 6/ ČERNÝ, P. Holistická misie Johna R. W. Stotta. In Teologické texty, č. 3, roč. 23, 2012, s. 126-129. 7/ WINTER, R. D. KOCH, B. A. Finishing the Task : The Unreached Peoples Chalenge. In WINTER, R. D. HAWTHORNE, S. C. Perspectives on the World Christian Movement : A Reader. Pasadena, CA: William Carey Library, 2009. s. 531-546. 32 Misiologické fórum 4/2015 prosinec/ december S T U D I E

Zbor Apoštolskej cirkvi vo Velkom Meziříčí (kazateľ Bc. Tomáš Hasmanda) pravidelné stretnutia pre manželov (pastorácia) a Royal Rangers (kresťanský skauting pre deti a mládež). Zbor Apoštolskej cirkvi v Třinci (kazateľ Mgr. Jan Měrka) misijná práca prostredníctvom mládežníckych akcií spojených so športovým, kultúrnym programom a občerstvením. Zbor Jednoty bratskej v Novém Městě pod Smrkem (kazateľ Mgr. Martin Bukovský) misijná práca realizovaná prostredníctvom metódy organizovania Kurzov Alfa (reprodukované kázania nahradené kázňami J. Selnekoviča, študenta teológie na KTaK). Zbor SCEAV Ostrava-centrum (kazateľ Mgr. Pavel Taska) misijná práca prostredníctvom detského klubu, na ktorý sú pozývané deti z mesta Ostrava a okolia. Reprezentatívna vzorka poukazuje na metódy misie zamerané na deti a mládež, rodiny a sociálne vylúčené komunity. Holistická misia je na základe nášho dlhodobého výskumu dominantnou stratégiou a cirkevné zbory na Slovensku a v Čechách využívajú rôznorodé metódy práce na oslovenie marginalizovaných skupín spoločnosti- deti a mládež na uliciach, rozpadávajúce sa manželstvá, sociálne znevýhodnené komunity a pod. (výskum založený na informáciách o praktickej príprave študentov Katedry teológie a katechetiky v rokoch 2010-2015). Podľa Hoška 8 je nebezpečenstvom, že cirkev bude iba odpovedať na požiadavky ducha doby ako poskytovateľ spirituálnych zážitkov. Rovnako tak považujeme za nebezpečné orientovať celé misijné úsilie málopočetných evanjelikálnych cirkevných zborov na sociálne projekty, ktoré by neobsahovali aj kérygmatický prvok. História dialógu Svetovej rady cirkví (SRC) o mieste zvesti evanjelia v misii nás utvrdzuje v tom, že je to opakovane sa vynárajúca dôležitá otázka. Celkovo sa moderné misijné stratégie zameriavajú na zakladanie cirkevných zborov, budovanie vodcov cirkvi a ich kontinuálne vzdelávanie, stratégie zamerané na rast cirkvi a na mapovanie spoločensko-kultúrnej situácie prijímateľov evanjelia. 9 Využívajú pri tom rozličné metódy evanjelizácie, nezanedbávajúc ani verejné kázanie evanjelia a využitie masmédií. Otázkou zostáva, nakoľko je výber nosných metód v jednotlivých cirkevných zboroch vyvážený, biblicky podložený a či majú pracovníci zapojení do práce dostatočnú prípravu a prostriedky na ich realizáciu. PaedDr. Viktória Šoltésová, PhD. Prednáša teológiu na Katedre teológie a katechetiky Pedagogickej fakulty Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici. Špecializuje sa na problematiku evanjelizácie a sociálne vylúčených komunít. 8/ HOŠEK, P. A bohové se vracejí. Proměny náboženství v postmoderní době. Jihlava: Mlýn, 2012. s. 81. 9/ Stručná história rozvoja misijných stratégií je zaznamenaná napríklad v publikácii: TERRY, J. M. PAYNE, J. D. Developing a Strategy for Missions. A Biblical, Historical, and Cultural Introduction. Encountering Mission Series. Grand Rapids, MI: Baker Academic, 2013. V slovenskom jazyku máme k dispozícii titul: BOSCH, D. J. Dynamika kresťanskej misie. 2.-3. diel. Praha: SCMS, 2010. S T U D I E 33

Ivana Noble výtvarnice Kornélia Kolářová Takácsová Autorka reprodukcí, které jsou součástí tohoto čísla Misiologického fóra, je našim čtenářům známá spíše jako profesorka přednášející na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Asi jen málokdo ví, že se ve svém volné čase věnuje malbě a psaní poezie. Ivana Noble 1, roz. Dolejšová, se narodila v Plzni v roce 1966. Vystudovala gymnázium v Blovicích a učila se také v Lidové škole malbě a kresbě u Karla Syky. Po ukončení gymnázia pracovala jako vychovatelka, následně krátce studovala češtinu a výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě v Plzni, odkud musela nakonec z politických důvodů odejít. Před zahájením studia na Husově bohoslovecké fakultě (dnes Husitské teologické fakultě UK) pracovala i jako doručovatelka tisku. Před sametovou revoluci se jí podařilo získat stipendium na Ekumenickém Institutu Světové rady církve v Bossey. Teologii dostudovala částečně v Praze, částečně na londýnské Heythrop College. V roce 1991 přijala kněžské svěcení a působila jako farářka Církve československé husitské v Berouně. Doktorský titul získala na Londýnské univerzitě, kde se také sblížila s ignaciánskou spiritualitou. Poté spoluzakládala Institut ekumenických studií v Praze a začala přednášet na Evangelické teologické fakultě UK, kde se také habilitovala. Jejím hlavním badatelským zájmem je ekumenická teologie, náboženská zkušenost, spiritualita a pravoslaví. Přijměte naše pozvání na zahájení výstavy jejích litografií v Kostele U Jákobova žebříku, která se uskuteční dne 14. 1. 2016 od 18:30. Mgr. et Mgr. Kornélia Kolářová Takácsová, Th.D. je koordinátorkou Středoevropského centra misijních studií a historičkou umění. Milí přátelé, Ráda bych Vás pozvala na vernisáž své výstavy litografií, která proběhne 14. ledna 2016 od 18:30 hodin v Kostele U Jákobova žebříku, U školské zahrady 1, Praha 8-Kobylisy Těší se na Vás Ivana Noble 1/ Ivana NOBLE: Ranní meditace, Opravna duší. Bratislava 2012, 180-181. 34 Misiologické fórum 4/2015 prosinec/ december U M Ě N Í

Na titulní straně: Ježíšův křest; na zadní straně: Setkání Marie a Alžběty; zde: Mojžíš Ivana Noble, 2015 Všechny ilustrace v tomto čísle pocházejí z autorčiny knihy Ranní meditace, Opravna duší (Bratislava 2012). Aktuální informace ze SCMS najdete na adrese www.missioncentre.eu Misiologické fórum vychází čtyřikrát ročně. Vydává Středoevropské centrum misijních studií o. s., U Školské zahrady 1264/1, CZ-182 00 Praha 8-Kobylisy, IČ: 27029786. Evidenční číslo MK ČR E 18189, ISSN: 1805-7934. Bankovní spojení: ČR: 2100065230/2010, SR: 2100065230/8330 Redakční rada: Kornélia Kolářová Takácsová (odpovědná redaktorka), Pavol Bargár, Pavel Černý, Zuzana Jurechová, Milan Jurík, Ondřej Kolář, Luděk Korpa, Jaromír Strádal, Viktória Šoltésová, Jong-Sil Lee. Publikované příspěvky a názory se nemusí shodovat s názory redakce či SCMS. Naším cílem je vytvářet prostor pro setkávání různých názorů. Obrazová redakce: Kornélia Kolářová Takácsová Prepress: Jan Bouček. Tisk: Kopírovaní Havránek, Jungmannova 17/3, Praha 1. Toto číslo vyšlo v Praze dne 28. 12. 2015. Cena 30 Kč / 1,20 EUR (zdarma pro registrované příznivce SCMS).