Stanislav Chromčák Sedmero pohádek z tátovy hlavy První vydání, Vsetín 2017 Vydal Stanislav Chromčák, Okružní 454, Vsetín, 755 01 jako svou 3. publikaci Korektury: Radmila Navrátilová Ilustrace: Mgr. Jana Cikalová Technické zpracování: Stanislav Chromčák, Okružní 454, Vsetín, 755 01 Počet stran: 18 Copyright c Stanislav Chromčák, 2017 ISBN 978-80-906403-8-2 (pdf) ISBN 978-80-906403-9-9 (epub) Tuto e-knihu můžete získat na webové stránce http://www.ztatovyhlavy.cz, kde naleznete také mé další pohádky. Pohádky z této e-knihy vyšly spolu s 30 dalšími v publikaci Pohádky z tátovy hlavy. Komplet pohádek je k dispozici jako papírová kniha nebo jako e-kniha. Bližší informace o knize najdete na webu http://pohadky.ztatovyhlavy.cz.
Předmluva Chcete nebo potřebujete čas od času zaujmout děti něčím novým? Zabavit je při nějaké stereotypní činnosti? Strávit s nimi smysluplně čas? Mne se osvědčily pohádky! Našim dětem jsem je vyprávěl nejen před spaním, ale kdykoli bylo potřeba, aby vydržely chvíli v klidu. Nejdříve jsem si vystačil s klasickými pohádkami, ale časem jsem začal vymýšlet vlastní, protože děti toužily po něčem novém. Tato e- kniha obsahuje výběr sedmi pohádek z mojí hlavy. Pohádky, které nejen děti zabaví, ale také je trochu poučí. Pohádky, které mají dobrý konec. Pohádky, které nejsou moc dlouhé. Pokud se Vám a Vašim dětem budou líbit, dalších 30 pohádek získáte zakoupením mé publikace "Pohádky z tátovy hlavy - 37 pohádek s poučením". Přeji Vám příjemně strávený čas s dětmi. Táta Standa P. S. Tato e-kniha je distribuována zdarma. Můžete ji dále šířit, ale pouze v nezměněné podobě. 3
Obsah Předmluva 3 Eliška Hrkalka 5 Odvážný trpaslík 6 Růžová víla jde do města 8 Chromovaný nárazník 10 Hopsal a Skokan 12 Dva bobři 14 Pohádka o ložnici 16 4
Eliška Hrkalka Raději běžte dále, Hrkalka jede. At vás nepřejede! volá mašinka Adélka posměšným tónem na ostatní mašinky. Mašinky se smějí, zatímco kolem nich po kolejích pomalu projíždí Eliška. Eliška jede velmi zvolna, protože ještě neumí pořádně jezdit. Každou chvíli poskočí, zadrhne, zaskřípe nebo sebou škubne. Já se asi nikdy nenaučím jezdit, povzdechla si smutně a raději zajela do depa. Několik dní nato vyrazily všechny mašinky na výlet. Teda skoro všechny. Eliška zůstala v depu, protože se pořád ještě nenaučila jezdit. A po poslední zkušenosti se o to mezitím ani nepokusila. Ahoj, Eliško, pozdravila ji mašinka Kristýnka. Ahoj, odpověděla zasmušile Eliška. Ted tady nikdo není, řekla Kristýnka, pojd se se mnou učit jezdit. Neboj, já tě budu držet za nárazník. Určitě se to pak naučíš. Myslíš to vážně? zeptala se nedůvěřivě Eliška. Jasně, jsi mašinka a každá mašinka se jednou naučí jezdit. I ty! Eliška si dodala odvahy a odpověděla: Tak jo. Pomalu, zlehka, jen co kolo kolo mine, vyjely z depa. Kristýnka Elišku držela za nárazník a kdykoli se Elišce podařilo ujet několik metrů bez hrkání, tak ji pochválila. S přibývajícím časem byla Eliška čím dál jistější a ani nepostřehla, že Kristýnka ji už vůbec, ale vůbec nedrží. Jé, já jedu sama! A bez hrkání! vykřikla Eliška, když si toho nakonec všimla. No jasně, vždyt jsi přece správná mašinka! chválila ji Kristýnka. A ted můžeme jet zpátky do depa, když už ses naučila jezdit. Za veselého švitoření dojely mašinky zpět do depa. Eliška byla unavená, ale št astná. Spokojeně se usmívala a těšila se, až někdy bude moci táhnout vagóny. Nemusela čekat dlouho. Večer se mašinky vrátily z výletu a unaveně odpočívaly v depu. Potřebuji přesunout vagón na druhý konec 5
nádraží, zahlásil výpravčí. Nee, jsme unavené! sborově odvětily mašinky. Tu se ozvala Kristýnka: At jede Eliška, ta na výletě nebyla, a tak z něj není znavená. Co je to za hloupost? ozvala se Adélka. Vždyt Hrkalka ten vagón rozmlátí! Nicméně výpravčí, který obě mašinky přes den zpovzdálí sledoval, odpověděl: Dobrý nápad, Kristýnko. Děkuji. Eliško, zajed, prosím, na zadní seřadiště a dovez vagón před nádražní budovu. Jasně, šéfe, s úsměvem odpověděla Eliška a vyrazila. Přál bych vám vidět tváře mašinek, zvláště Adélky. Jé, té Elišce to ale krásně jede! vyrazila ze sebe překvapeně. Mašinky s nevěřícím výrazem sledovaly, kterak Eliška dojela na seřadiště a pak i s vagónem přispěchala před nádražní budovu. A ani jednou nezahrkala, neposkočila, nezadrhla se, nezaskřípala ani sebou neškubla. Od té doby už Elišce nikdo neřekl Hrkalka, ale díky své rychlé jízdě dostala novou přezdívku Rychlokolka. A na tuto přezdívku byla právem hrdá, protože se nevzdala a přes mnohé neúspěchy a posměšky se naučila jezdit. Odvážný trpaslík Hej, trpaslíci, kde jste? Trpasličí vesnicí se rozléhalo hlasité volání. Pojd te si to se mnou rozdat, trpaslíci! Uprostřed vesnice stál obr, naparoval se a hulákal: Je tu někdo, kdo udělá více kliků než já?... Ha, ha, vidím, že není. Sázím obří kabát proti trpasličí čepici. Všichni trpaslíci stáli zaraženě okolo obra a poslouchali jeho urážky. Nebyl tu nikdo, kdo by si troufl změřit své síly s obrem. Jdu do toho, ozvalo se najednou. Všichni se otočili směrem k rybníku. Tam stál malý trpaslík a sundával si košili. To je Kamil, zašuměl dav trpaslíků. Vždyt on 6
není žádný kdovíjaký silák a sportovec! Je to hloupost takhle měřit síly s obrem. Určitě přijde o svou čepici. Čepice je moje, zachechtal se sebevědomě obr. Nechval dne před večerem, odvětil Kamil, a pojd raději klikovat. A už oba dva obr i trpaslík klečí na zemi. Raz. Dva. Tři... Deset... Dvacet... Padesát... Obr i trpaslík zvedají svá těla. Začínají se potit.... Sto... Tempo se zpomaluje... Sto dvacet... Uf, uf... Sto třicet... Kamil oddychuje. Obr taky. A zase dolů. A nahoru. Dolů. Nahoru už to skoro nejde. Sto třicet dva. Dolů. A Kamil sebou plácne na zem. Obr zabere a udělá ještě další klik. Vždyt jsem to říkal, čepice je moje, zvedá se obr, bere Kamilovu čepici a odchází. Já přece říkal, že je to hloupost, ozval se jeden z přihlížejících trpaslíků. Cha, cha, Kamil je bez trpasličí čepice, zasmál se druhý. A třetí, čtvrtý a za chvíli se Kamilovi směje půlka vesnice. Kamil leží vyčerpaně na zemi a oddychuje. Najednou se ozve zvláštní zvuk. Smích utichá a trpaslíci otáčí hlavy k fontáně. Tam stojí starý trpaslík Bořivoj a tleská. Bravo, Kamile, bravo. Trpaslíci nechápou. Bořivoji, proč mu tleskáš? ptá se trpaslík Vejtaha. Vždyt prohrál! Kamil vyhrál, odpovídá Bořivoj. Vy všichni, jak jste tady, jste se třásli strachy a nechali jste obra, aby se nám vysmíval. Kamil jediný překonal svůj strach a vyzval obra na souboj. Proto je vítěz a hrdina. Trpaslíci klopí hlavy a odcházejí. Došlo jim, že Kamil sice neporazil obra, ale přece vyhrál, nebot porazil svůj strach. 7
Růžová víla jde do města V Růžovém lese žila s maminkou, tatínkem a dědečkem v malé chaloupce Růžová víla. Jednoho dne se procházela po kraji lesa a zasněně hleděla na nedaleké město. Jakpak to tam asi vypadá? přemýšlela a v její hlavě se začal odehrávat boj. Na jedné straně byla zvědavost a touha poznat něco nového, na druhé straně byl zákaz rodičů odcházet z lesa, protože mimo něj je to prý nebezpečné. Nakonec vyhrála zvědavost a Růžová víla vyrazila směrem k městu. Po silnici došla až na náměstí, kde zůstala nevěřícně stát. To je ale divný vodopád! V našem lese voda teče vždycky shora dolů, ale tady teče i nahoru, moc se divila, nebot netušila, že sleduje vodotrysk a ne vodopád. Jé, ty domečky jsou pořádně vysoké a tady ty věže jsou vyšší než většina smrků v lese, rozplývala se rozhlížejíc se kolem. Ale ze všeho nejvíce ji zaujala podivná zvířátka. Vydávala broukavé zvuky, trochu smrděla a měla takové zvláštní nohy, celé kulaté. Růžová víla se rozhodla, že si jedno zvířátko chytí, pohladí a vůbec, že se seznámí. A tak začala za jedním utíkat. To je hravé zvířátko, pomyslela si, když zvířátko zabručelo a popoběhlo. Chvíli běželo rychle, chvíli na vílu čekalo a víla za ním pádila, tu zahnula vlevo, tu vpravo a úplně zapomněla sledovat cestu. Najednou zvířátko vydalo mocný řev a bylo to tam. Cos mi to udělalo? rozmrzele řekla Růžová víla. Netušila, že to nebylo zvířátko, ale stroj. Bylo to auto a právě skončila zóna s omezením rychlosti v centru města, takže auto mohlo rychle zmizet. 8
Kde to jsem? Já jsem se ztratila! vzdychla zoufale víla, když si uvědomila, že vůbec netuší, kde je. Chvíli chodila kolem, rozhlížela se, ale les nikde neviděla a nic jí nepřipadalo povědomé. Co budu dělat? Maminka měla pravdu, město je pro malou vílu, jako jsem já, nebezpečné, pomyslela si. Chvíli stála, přemýšlela a rozhlížela se kolem. Tu si uvědomila, že okolo sebe vidí jistý vzor. Všechny domy na jedné straně silnice na sobě měly lichá čísla 1, 3, 5, 7, 9 a tak dále, zatímco na druhé straně silnice měly sudá čísla 2, 4, 6, 8, 10 a dále. Vzpomněla si, že dědeček kdysi vyprávěl o tom, jak byl ve městě a že tam to tak chodí čím blíže centru města, tím mají domy menší číslo. Růžová víla ožila nadějí a hned se vydala tím směrem, kde se čísla snižovala. Když došla na křižovatku, opět se vydala tam, kde čísla mířila dolů k jedničce 7, 5, 3, 1 a další křižovatka. Po nějaké chvíli se octla na náměstí s tím divným vodopádem. Juchů, zakřičela víla a dala se do tance. A protože to byla Růžová víla, její tanec byl nádherný. Lidé na ni užasle koukali a dohadovali se, co to má znamenat. To bude nějaká reklamní akce, mínil jeden. Ne, to bude jistě politická agitka, oponoval druhý. Další člověk prohlašoval, že to bude asi součást letního kulturního programu. Vy však víte, že všichni byli vedle jak ta jedle, protože víla tančila radostí z toho, že se našla. Pak dotančila a vydala se po známé cestě směrem k lesu. Když vklouzla do lesa, byla pěkně uondaná, až nohama sotva pletla. Naštěstí jel kolem její bratranec na vlkovi a svezl ji k chaloupce. Maminka už stála na zápraží a Růžovou vílu vyhlížela. Kdepak jsi byla tak dlouho? Už jsem se o tebe začínala bát! zeptala se. Růžové víle se vůbec nechtělo s pravdou ven, nebot věděla, že ponese následky své neposlušnosti. Ale protože měly s maminkou moc dobrý vztah, nic nezatajila. Víš, maminko, já se omlouvám, ale já byla moc zvědavá, a tak jsem vás s tatínkem neposlechla a vydala se do města. Maminka spráskla ruce a říká: To jsem moc ráda, že ses v pořádku vrátila. Povídej, jaké to tam bylo. Růžová víla vše podrobně vyprá- 9
věla. Dědeček, který se vzbudil, když zaslechl, že se mluví o něm, ji pochválil. Pochválil ji za to, že tenkrát pozorně naslouchala jeho vyprávění a hlavně že dokázala moudře využít to, co se naučila. I on však souhlasil s maminkou, že Růžová víla nebude moci týden sledovat své oblíbené zpívánky, aby si zapamatovala, že je potřeba rodiče poslouchat. Všichni byli moc rádi, že vše dobře dopadlo, a Růžovou vílu chválili za to, jak se dostala z nelehké situace. Víla byla po návštěvě města tak unavená, že po vydatné večeři ihned zalehla do postele a usnula dříve, než jí maminka stihla dozpívat její oblíbenou ukolébavku. Chromovaný nárazník Byla jednou jedna mašinka Zuzanka. Zuzanka byla veselá kopa a každý ji měl rád, zejména děti. Vždyt Zuzanka s dětmi laškovala, vyprávěla jim vtipy, zpomalovala u zajímavých věcí, prostě bylo radost s ní cestovat. Jenže pak se objevil jeden zlomyslný člověk, který se začal Zuzance vysmívat: Hele, ty jsi mi nějaká veselá a št astná. Jak, prosím tě, můžeš být št astná, když nemáš ani chromovaný nárazník? Zuzanka se zamyslela. Chromovaný nárazník? Ten nemám. Netrvalo dlouho a Zuzanka musela čím dál tím víc myslet na chromovaný nárazník. Proč ho vlastně nemám? Kde se stala chyba? Takové a podobné myšlenky jí procházely hlavou. Zuzanka přestala být veselou a milou mašinkou. Trápila se, že nemá chromovaný nárazník, a její trápení se projevovalo i navenek. Už nevyprávěla dětem vtipy, občas někomu ujela zrovna před nosem a často kolem zajímavých věcí prosvištěla tak rychle, jako by jí za patami hořelo. Děti s ní odmítaly jezdit jet se Zuzankou bylo spíše za trest. 10
Když se ostatní mašinky Zuzanky ptaly na to, co se děje, vždy je jen odbyla: Nic, co je ti do toho? Zuzanka se trápila a zároveň se moc styděla, protože nevěděla, jak vlastně takový chromovaný nárazník vypadá. Až jednou přijela na návštěvu stará parní mašinka Františka. Hned na první pohled zaznamenala změnu a když nastala vhodná chvíle, poodjela se Zuzankou stranou a zeptala se jí: Co je ti, Zuzanko? Vypadáš smutně, co tě trápí? Nastalo trapné ticho. Zuzance se nic nechtělo říkat, ale Františčin vlídný úsměv ji nakonec přesvědčil. Hm, hm, já, já, já nemám chromovaný nárazník, řekla nakonec s pláčem. Jo ták, odpověděla po chvíli Františka a mile se na Zuzanku podívala. To se ti nedivím, že jsi smutná, na tvém místě bych se trápila taky. Chvíli bylo ticho a pak se Františka zeptala: Prosím tě, Zuzanko, a proč ti to vlastně tak vadí? Opět nastalo hrobové ticho. Zuzanka se dívala do země a nevěděla, jak by začala. Nakonec si dodala odvahy a řekla: Víš, já vlastně ani nevím, jak takový chromovaný nárazník vypadá. Ale vím, že ho nemám, a to mne trápí. Hmmmm, zabručela Františka. Víš co, pojed tady kousek se mnou. Františka se Zuzankou dojely na konec nádraží, kde byl za plotem autobazar. Vidíš támhle to auto? zeptala se Františka. To je cadillac, zašeptala. A vidíš ten kus lesklého plechu vepředu? Tak to je chromovaný nárazník, leskne se hezky, že? Zuzanka přikývla. Leskne se hezky, jen sem tam nějaký škrábanec, pokračovala Františka, ale zkus si představit, že bys jím měla třeba potlačit vagón nebo rovnou celý vlak. Uf, vydechla Zuzanka, která si vzpomněla, že zrovna včera musela zastavit odpojený vagón, který se řítil z kopce do nádraží. To byla pecka! Jejda, kdybych měla ten kus plechu, ten by byl hnedka na maděru, pomyslila si Zuzanka, ještě že mám ty svoje pružné ocelové nárazníky! Zuzanka v té chvíli pochopila, že chromovaný nárazník vůbec nepotřebuje, že je to věc sice hezká, ale zbytečná. Ach, já pošetilá mašinka, zvolala, já se trápím pro takový hloupý kus plechu! A rozplakala se. Neplač, povzbudila ji Františka, já jsem se taky v životě natrápila pro spoustu zbytečností. 11
Do nádraží se vrátila úplně jiná Zuzanka. Její tvář byla radostná, protože se už netrápila kvůli tomu, co nemá, ale radovala se z toho, co má. Brzy se rozneslo, že Zuzanka je zase veselá, a tak vagóny tažené Zuzankou byly opět plné dětí. Zuzanka s nimi laškovala, vyprávěla jim vtipy, houkala a zpomalovala u zajímavých věcí. A chromovaný nárazník? Na ten si Zuzanka vzpomněla už jen tehdy, když potkala nějaký cadillac. A vždy si při tom uvědomila, jak je skvělé, že je zrovna taková, jaká je, i když nemá úplně všechno. Hopsal a Skokan Co to je za rámus? divil se kamzík Hopsal. Ze všech sil napínal uši a snažil se rozpoznat, odkud ten divný lomoz přichází. Zdálo se mu, že se zvuk přibližuje. Jejda! vykřikl a začal utíkat. Bylo však pozdě. Do boku mu narazil kutálející se kámen. Au, vyjekl bolestí. Další náraz. Au! Hopsal se ocitl uprostřed padající laviny kamení a než se mu podařilo utéci, schytal hezkých pár ran. Co se ti stalo? zděsila se maminka, když přišel domů. Ale, připletl jsem se do cesty lavině kamení, začal Hopsal vypravovat. Maminka lomila rukama, ale byla ráda, že vše dobře dopadlo. Cestou ke kamzičímu doktorovi mu něžně radila, aby příště utíkal dříve. Nějaký potlučený chlapec! zvolal doktor. Kde jsi k tomu, hochu, přišel? Hopsal znovu líčil svůj příběh. Jelikož byl doktor tuze upovídaný, brzy o Hopsalově dobrodružství vědělo celé kamzičí stádo. Bacha, kámen! ozvalo se druhý den, když šel Hopsal do školy. Hopsal se vystrašeně rozhlížel, ale žádný kámen neviděl. Chá, to jsem tě dostal, řekl kamzík Skokan, který si Hopsala začal dobírat. 12
Kdo to kdy viděl, aby nějaký kamzík čekal, až ho zasáhne lavina? Ty musíš být něco extra, co? Hopsal byl smutný, že se mu Skokan směje, a nevěděl, co odpovědět. A tak mlčel. I během následujících dní tu a tam Hopsal slyšel narážky na svou nehodu. Kámen. Valič. Neodhopsal... Skokan mu ji připomínal těmito a dalšími posměšky. Hopsal i pan učitel se mu snažili vysvětlit, že to není správné, ale Skokan si nedal říci. Následující víkend se Skokan vydal na výlet. Poskakoval po kamení a směřoval ke skalnatému vrcholu, nejvyššímu v okolí. Tuto horu Skokan miloval, nebot z ní byl krásný výhled do širokého okolí. Vždy, když vylezl nahoru, cítil se jako pán hor. Kousek pod vrcholem bylo potřeba přejít sut ové pole. Středem vedl úzký chodník, ale Skokan se ho rozhodl dnes nevyužít. Jsem přece kamzík, a tak nebudu chodit po chodníku. Začal tedy skákat po kusech skály, tu a tam rozesetých po sut ovišti. To je paráda! užíval si skákání. Ale pak se to stalo. Skokan doskočil na velký šutr, který se však pohnul. A neskončilo jen u toho. Úplně se převrátil. Co se to děje? pomyslel si Skokan, když se taky převrátil na bok. Do háje! vykřikl, když se kámen převalil přes něho. A pak se Skokan převalil přes kámen. A kámen přes Skokana. A Skokan přes kámen. Skokan, kámen. Skokan. Kámen. Au! Pomoc! křičel Skokan. Po chvíli se naštěstí kámen zastavil na chodníku a vzápětí se zastavil také Skokan nárazem o kámen. Chvíli ležel. Koukal na oblohu. Oddychoval. Pak pomalu vstal. Celé tělo ho bolelo a srst měl na mnoha místech roztrženou. Z ran mu tekla krev. Pomalu, pomaloučku, jen co kopyto kopyto mine, se vydal k domovu. Šoural se po chodníku a doufal, že ho nikdo neuvidí. Najednou v zatáčce spatřil kamzíka. To ne, to ne, pomyslel si, když ho poznal. Byl to Hopsal. Jejda, co se ti stalo? běžel mu Hopsal v ústrety. Ty vypadáš! pokračoval. Pojd, pomůžu ti k doktorovi. Nyní oba kráčeli společně. Skokan mlčel, opíral se o Hopsala a přemýšlel. Proč se mi Hopsal neposmívá? Ted má skvělou příležitost. Ted si na mně může smlsnout. 13
Oba kamzíci dorazili k doktorovi. Cos vyváděl, kluku neposedná? vyptával se Skokana doktor, zatímco mu ošetřoval rány. Skokan mu všechno pověděl. Měl jsi štěstí, že ses neskutálel až do doliny, povídá doktor, to bych tě nechtěl dávat dohromady. Doktor byl rád, že má zase o čem vyprávět, nebot to byl doktor tuze upovídaný. Skokan byl rád, že se mu Hopsal nesmál a že mu naopak pomohl dojít domů. Děkuji ti, Hopsale, povídá Skokan. A promiň, že jsem se ti smál, když jsi měl nehodu. Nebylo to ode mne hezké. Hopsal se usmál a řekl: Promíjím. A hlavně se brzy uzdrav. Kluci se rozloučili a Skokan se svalil do postele, aby si odpočinul. Ještě než únavou usnul, rozhodl se, že už se nikdy nikomu nebude posmívat. Dva bobři Pavel mne jistě nemá rád, stěžoval si Marek svému kamarádovi Radkovi. On je úplně jiný než já a nemá pochopení pro mé záliby, pokračoval. Je s ním nuda, on se vůbec nepotápí, raději jen plave po hladině. Ale no tak, přerušil Markovo stěžování Radek. To, že jste jiní, ještě neznamená, že tě Pavel nemá rád. Vždyt jste sourozenci a ti přece drží vždycky spolu! Pavel a Marek byli bobří bratři. Pavel byl starší a klidný, zatímco Marek byl jeho pravý opak neustále vyváděl nějaké rošt árny. Třeba jednou... Marku, volal na něj Norek, to musíš vidět! Máme tady konkurenci! Jakou konkurenci? otázal se zvědavě Marek a už skočil do vody a rychle plaval za Norkem. Nějaké děti tady staví hráz. Na stavění hrází jsme tady přece my bobři! Oba bobři se vydali proti proudu potoka, až dorazili do zátočiny pod starým mlýnem. Norek 14
měl pravdu, skupina dětí tam ze starých klád a větví budovala velkou hráz. Právě přerušily svou práci a vyrazily na oběd. To tak nemůžeme nechat, brblal Norek. To by tak scházelo, aby si kdekdo stavěl hráze na našem potoce! Musíme tu hráz zbořit. Přestože byl Marek pro každou špatnost, tato představa se mu nezamlouvala. To ne, proč by si tady děti nemohly plavat? Ty se bojíš, že? A přitom by stačilo překousat ty dvě svislé klády a po hrázi by bylo veta, hecoval Marka Norek. Nebojím, nechal se Marek vyprovokovat a už se vydal směrem k hrázi. Potopil se a svými zuby začal okousávat kusy dřeva. Netrvalo dlouho a jedna kláda povolila. Super, jde ti to dobře, povzbuzoval ho Norek, ještě jedna a už to bude. Marek se potápěl a ohlodával dřevo a přitom si vůbec nevšímal zlověstného praskání. Bác, najednou se hráz protrhla a Marek zůstal zaklíněný mezi kládami. Pomoc! zavolal na Norka. Začíná mě zaplavovat voda a nemohu ven! Norek místo toho, aby Markovi pomohl, chvíli zmateně poskakoval po břehu a pak začal utíkat pryč. Pomoz mi! Kam běžíš? volá na něj Marek. Nechci si špinit svůj hezký kožich, někoho zavolám, odvětil Norek a byl pryč. Norek utíkal a první, koho potkal, byl Pavel. Pavle, Marek má problémy tam v zátočině u starého mlýna. Pavel neváhal a běžel k potoku. Ach jo, Pavel, bylo první, co Marka napadlo, když uviděl bráchu skákajícího do potoka a plavajícího k němu. Ten mne určitě bude poučovat. V tom se však Marek mýlil. Pavel doplaval k hrázi, omrkl situaci a povídá: Zkusím uvolnit tamtu kládu, mělo by tě to pak pustit. Drž se, brácho. A už se potopil ke dnu a dlouho, moc dlouho ho nebylo vidět. Až se Marek bál, že se utopil, nebot věděl, že Pavel se potápí nerad. Zaradoval se, když uviděl, že se nakonec Pavel vynořil. Ten se řádně nadechl a už byl zase pod hladinou. Marek se nestačil divit. Pavel strávil pod vodou takovou dobu, na jakou by si ani on sám, přestože miluje potápění, netroufl. Najednou kláda zapraštěla, stavba se pohnula a Marek byl volný. Hurá! vydechl. Ale kde je 15
brácha? Najednou se z bahnité vody vynořil Pavel, který se hned díval po Markovi. Tady jsem, jsem volný, volal na něj Marek. Oba doplavali ke břehu, kde se objali a pak se vyčerpaně svalili do trávy. Jsem moc rád, že jsi v pořádku, povídá Pavel. Moc ti děkuji, Pavle, odpovídá Marek, bez tebe bych se tam utopil. Po chvíli mlčení Marek povídá: Víš, Pavle, čekal jsem, že mi vynadáš, a ty ses místo toho potápěl, jako by to byl tvůj denní chléb. Vůbec jsem netušil, že máš takovou výdrž. Pavel se usmál a říká: Snad by sis nemyslel, že bych tě nechal v průšvihu, jsi přece můj brácha. Občas mě svými kousky rozčiluješ, nesouhlasím s nimi, ale mám tě rád, jsme jedna krev a to je hlavní. Ale když už jsme u těch lumpáren, měli bychom tu hráz spravit, ne? Marek souhlasil, a tak společně zbudovali dětem novou, lepší hráz. Díky této zkušenosti Marek poznal, že Radek měl pravdu, když tenkrát říkal, že ho Pavel má rád, i když jsou každý jiný. Pohádka o ložnici Byl jednou jeden dům, ve kterém byla pyšná ložnice. Myslela si totiž, že je ze všech místností v domě nejdůležitější. Jednoho dne se zase začala naparovat: Heč, já jsem tady nejdůležitější, protože ve mně celá rodina tráví nejvíce času a beze mne by si nikdo neodpočinul. Pché, ozval se obývák, nejdůležitější jsem já! Ve mně sedává rodina s návštěvami. Kdybych tu nebyl, nikdo by k nám nechodil a byla by tu hrozná nuda. Jste na velkém omylu, řekla pracovna. Díky mně otec rodiny vydělává peníze na topení, elektřinu, jídlo a další věci. Nebýt mne, nejste tu nikdo. Ale no tak, vložila se do toho rázně kuchyně. Je zcela jasné, že nejdůležitější jsem přece já! Kdyby nebylo kde vařit, rodina dávno umře 16
hlady. Chodba se tiše zasmála: Chichichi, jen se podívejte, když rodina přijde, hned vejdou do mne, ukládají si tady boty, věší bundy. Já jsem ta, která zprostředkuje pocit tepla domova. Ehm, ehm, vedle jak ta jedle, promluvil záchod. Kdyby mne nebylo, tuze těžce by se tu žilo. Každý ke mně spěchá, úlevou tu heká. A ty rozzářené obličeje, když odcházejí... Kam se na mne hrabete! Co se naparuješ? odsekla koupelna. To je sice pravda, ale všichni jdou od tebe rovnou ke mně, protože jinak by byli jako prasátka. Nejdůležitější jsem já! A basta. V domečku zavládlo ticho, každý uraženě mlčel, protože nikdo nedošel všeobecného uznání své důležitosti. Víte co, mám nápad, ozvala se po chvíli chodba. Brzy přijde naše rodinka domů, tak se budeme dívat, jak se budou chovat, a podle toho rozhodneme, kdo je nejdůležitější. Všechny pokoje se shodly, že je to dobrý nápad. A tak čekaly. Nemusely se trápit dlouho, protože za chvíli chodbu naplnila celá rodina maminka, tatínek, Kačenka, Honzík i Tomášek. Kačenka prohlásila, že je unavená, a běžela do ložnice, kde skočila do postele. Honzík s úlevou běžel na záchod. Tomáš se šel umýt od bláta, do kterého venku spadl, a poté utíkal do obýváku, kde měl rozestavěnou autodráhu. Tatínek prohlásil, že potřebuje vyřídit jeden telefonát, a zavřel se do pracovny. A maminka? Ta šla do kuchyně přichystat něco dobrého k snědku, protože všichni měli pořádný hlad. A co naše pokojíky? Když si večer šuškaly, že to dopadlo nerozhodně, zaslechl to tatínek a dal se s nimi do řeči. Když uslyšel, kvůli čemu se hádaly, začal se smát. Ale pak zvážněl a říká: Milé pokojíky, každý z vás jste důležitý, protože dohromady tvoříte náš dům. A každý z vás je potřeba, aby byl dům útulný. Potřebujete se navzájem, protože nikdo z vás sám dům nevybuduje. Představte si třeba takový záchod, kdyby stál sám na pozemku. Vždyt by to byla kadibudka a ne domek, ve kterém bychom chtěli bydlet! Záchod se cítil trošku dotčen, ale i on musel uznat, že tatínek má pravdu. Každý je 17
jedinečný a důležitý, ale teprve společně mohou vytvořit něco lepšího. A uznala to i ložnice. Toho večera odložila svou pýchu a začala si vážit ostatních. 18