Miko Peled - Cesty Izraelce po Palestině přednáška v sále think-tanku CESTA centrum pro sociálně tržní ekonomiku a otevřenou demokracii, 11. února 2014 ÚVODNÍ ŘEČ MIKO PELEDA Byl jste někdo v Izraeli a Palestině? Ptám se proto, že mluvíme o těchto zemích tak často, že si lidé myslí, že je to velké místo na mapě, ale ve skutečnosti jsou to malá území. Jsou to místa přitahující pozornost a rozviřující vášnivé debaty. O vztazích a historii obou zemí bylo řečeno už tolik mýtu, příběhů a různých verzí, že je někdy velmi těžké najít pravdu. Myslím, že jeden z těch novějších mýtů, je mírový proces - jako proces probíhající již několik let, který neustále pokračuje a o němž stále mluví americký ministr zahraničí John Carry. Žádný mírový proces ve skutečnosti není, je to pouhé odvedení pozornosti. Lidé se koukají jiným směrem, než k jádru problému a jeho řešení. Problém Palestiny se nebude řešit přes mírový proces, protože to není ryze válečný konflikt. Palestina je obětí kolonialismu, což nevyřeší válka o mír a demokracii. O mírovém procesu v Palestině Američané a Evropané hodně hovoří, ale jen proto, aby v této oblasti vykázali jakousi činnost. Z historie konfliktu je zřejmé, že zde vystupují všechny rysy Evropanů a Američanů jako třeba kolonialismus, tedy rozhodování o věcech, které jim nenáleží. Co slíbení Palestiny Židům v roce 1948? Jak mohou Spojené národy slíbit území jiné země někomu třetímu? V evropských rozhovorech o Palestině není palestinský hlas moc slyšet. Rozdělení Palestiny z rukou OSN je velmi podivné a nedává smysl. V roce 1947 žilo na území Palestiny asi půl milionů Židů a bylo tam asi milion a půl palestinských Arabů. Ale když OSN rozdělovala zemi, dala menší komunitě větší část území. Samo o sobě dávat větší kus nějaké země menšinové skupině emigrantů a navíc očekávat, že vše bude v pořádku, je dost bláznivá myšlenka. Ale od momentu, kdy byl plán rozdělení schválen, máme dva výklady dějin, které se naprosto rozcházejí, a tudíž neexistuje žádný způsob, jak je spojit. Historie, která se učí v Izraeli a v USA, popisuje rozhodnutí a následnou válku v roce 1948 jako akt hrdinství, kdy byli Židé napadeni Araby a jen se začali bránit. Ale pokud se podíváme na tu skutečnost se všemi dostatečnými informacemi a detaily, tak zjistíme úplně jiný příběh. Příběh brutálního terorismu a etnických čistek. A proto je nemožné tyto dva příběhy sjednotit. Výsledkem války v roce 1948 jsou stovky zcela zničených palestinských měst a vesnic a milion Palestinců, kteří byli nuceni svou zemi opustit a odejít do exilu. Matoucí je, že lidé v Evropě to podporují, obzvláště pak ve střední Evropě, kde byl tak silný boj proti fašismu a jiným diktaturám. Válka roku 1948 je Izraelci nazývaná jako válka za nezávislost, zatímco Palestinci to nazývají katastrofou, která trvá do dnes. Jeden příklad za všechny přes 4 miliony Palestinců žije v uprchlických táborech, bez základních potřeb jako je voda, elektřina, lékařská pomoc a jiné. Mnoho táborů existuje v relativní blízkosti izraelských měst, kde se dá předpokládat, že voda, elektřina a léky jsou dostupné. Velmi smutné na této situaci je, že Evropa to podporuje. Což není katastrofa pouze pro tyto Palestince, ale i pro svědomí 1
Západu. Jak je možné, že něco takového je dovoleno, když svět má podporovat demokracii a lidská práva? Povím vám příběh o mé matce, kdy jsem si poprvé uvědomil, že chování Izraele není úplně v pořádku. Má matka se narodila v Jeruzalémě. V roce 1948 už byla vdaná, měla děti a žila se svými rodiči v malém bytě v novém Jeruzalému, tedy v části, která byla postavena za historickým jádrem, kde je mnoho palestinských čtvrtí, což byly hezké a bohaté čtvrti s krásnými domy, které stojí dodnes. V roce 1948 sionistické síly tyto čtvrti okupovaly - v podstatě obsadily. Vyhodily původní obyvatele a věnovaly tyto budovy sionistickým rodinám. Mé matce byl nabídnut jeden z těchto domů. Matka mi tento příběh vyprávěla mnohokrát a vždy říkala toto: Jak já mohu vzít dům nějaké jiné rodině? Izraelci ty palestinské domy plenili. Pro mě to byl velmi zvláštní příběh, protože historie sionismu je téměř dokonalá, nejsou tam žádná morální dilemata. Tento příběh je tedy v rozporu s tím, co se obecně vypráví. Podle sionistické verze země patří nám Izraelcům. My jsme byli ochotní dělat kompromisy, takže jsme přijali rezoluci o rozdělení Palestiny. Pak jsme byli napadeni, vyhráli jsme, pak jsme se zeptali arabské populace, zda chce zůstat a oni odešli. A pak slyšíte jiný příběh, pravdivý reálný příběh, který vás nutí se zamyslet, zda je toto jednání morální. Posunu se o 20 let dopředu, do roku 1967, kdy je nám opět vštěpováno, že Arabové se snaží napadnout Židy a izraelský stát je pod existenční hrozbou. Arabové chtějí přijít, celý stát zničit a vše srovnat se zemí. A tak se musí Izraelci bránit a zaútočit první a opět vítězně, což se jim tentokrát podaří za 6 dní. Je to, jako bychom vzali příběh z Bible. Když jsem psal svou knihu, nahlédl jsem do archivu izraelské armády a našel jsem tam zápisky ze setkání izraelských generálů před bitvou. Měl jsem možnost už dříve slyšet útržky z toho jednání a ostatně, nebylo to nějak tajné. Ale v tom spise mě zarazila jedna skutečnost. Můj otec se bavil s jiným generálem a říkal mu, že arabská vojska nejsou na válku připravena, že pouze mluví o příležitosti zaútočit a zvítězit, ale že nehrozí. To generalita se snažila dotlačit izraelskou vládu k útoku, protože věděli, že válku vyhrají. Takže, kde je ten příběh o té existenční hrozbě? Izrael pouze chtěl ospravedlnit válku a chtěl šířit strach a dotlačit vládu k válce. Můj otec sám později přiznal i s jinými generály, že válka neměla žádný důvod a byla uměle vyvolaná. Arabové vůbec nechtěli válčit. Válka začala, Izraelci dobyli některá území Egypta a Sýrie a vedení armády řeklo, že v podstatě dokončili práci dobytí izraelských území zpět. Palestina byla tedy poražena. Na konci války, na prvním setkání generálů řekl můj otec, že teď je příležitost vyřešit problém Palestiny a nastolit mír. Měli bychom respektovat právo Palestinců na vlastní stát a podporovat práva Palestinců, kteří stále žijí na území Izraele. Pokud toto neuděláme, tak se staneme brutální silou, která Palestinu okupuje. Vznikne odpor Palestinců, se kterým budeme stále bojovat. Ve stejný čas, kdy tato slova pronášel můj otec, začal Izrael ničit palestinská města, vyhnal stovky tisíc lidí Palestinců a počal budovat města a vesnice pro Židy. To, co udělali v roce 1948, udělali znova v roce 1967. V roce 1967 Izrael vytvořil jeden stát - který zabral území Palestiny - ale jen pouze pro židovskou komunitu. Ale to byl plán. Takže když lidé mluví o tom dvoustátním řešení, je potřeba, aby izraelská vláda umožnila vytvoření životního prostoru pro Palestince uvnitř 2
státu. Jenže to existuje pouze v lidských představách. Není taková žádná izraelská vláda, nikdy nebyla a ani nebude. Stále slyšíme, že Izraelci chtějí mír a že jen Palestinci jsou teroristé. V průběhu 70. a 80. let byl můj otec při vyjednáváních se zástupci Palestiny. Ale oficiální stanovisko izraelské vlády bylo k těmto rozhovorům negativní. Tato setkání byla tedy v podstatě brána za ilegální. V roce 1993 byla v Oslu vytvořena dohoda a mnoho lidí si myslelo, že svět se mění. Sovětský svaz se rozpadl, padl systém apartheidu v Jihoafrické republice. Mnoho lidí si myslelo, že i Střední východ se mění a že i tam zavládne mír. Ovšem pravdou je, že v roce 1993 už bylo zcela nemožné vytvořit palestinský stát. Situace směřovala k úplné kapitulaci palestinského lidu, nikoliv k nastolení míru. To, co vidíme dnes, jsou jen důsledky dohody z Osla, tudíž ta dohoda selhala. Pro Izrael bylo Oslo úspěch. Problém nastal v momentě, kdy se Palestinci rozhodli nevzdat. V roce 2000 pozval americký prezident Bill Clinton obě strany, aby konečně nastolily mír. Ale když selhala i tato jednání, vinil z neúspěchu Jasira Arafata. Ten byl až do své smrti považován za teroristu, ale pravda je taková, že on konzistentně po dobu 30 let bojoval za mír. Souhlasil s vytvořením míru s Izraelem, souhlasil s odstoupením 80% území Palestiny ve prospěch Izraele. Víc již ustoupit nechtěl. Nechtěl, aby se Palestinci vzdávali kompletně. To je to, za co byl potrestán. Izraelci nikdy nejevili zájem uzavřít mír. Posledních 70 let je plných etnických čistek a kolonizací na území Palestiny a zvýhodňování Židů. Vše na účet Palestiny. Rád bych Vám opět vyprávěl kousek ze svého života. V roce 1997 byla moje neteř zabita při sebevražedném bombovém útoku. Byla to velká událost, protože se jednalo o vnučku izraelského generála. V Izraeli se stále mluví o tom, jak potrestat tyto útoky a zjistit, kdo je za tyto události zodpovědný. Když moje sestra přišla po tomto útoku před novináře, aby okomentovala smrt své dcery, řekla, že nechce o žádné odvetě slyšet. Protože žádná matka by nechtěla, aby se to samé stalo jiné matce. Zodpovědnost za tento čin nesou ti, kteří utlačovali a zabíjeli Palestince, okupovali jejich území a pak je z nich vyháněli. Řekla, že odpovědnost za smrt její dcery nese izraelská vláda. Takovéto prohlášení samozřejmě vyvolalo pozdvižení, protože z pohledu Izraele bylo otočeno vzhůru nohama. Její rodina manžel a tři synové se stali aktivisty, kteří začali bojovat na opačné straně. Právě tohle mě přimělo začít sledovat historii Palestinců a cestovat po Palestině. Žiji v USA a první Palestince, které jsem měl možnost poznat, byli právě ti v Americe, což je hrozné, když si uvědomíte, že jsem narodil v Jeruzalémě, vyrůstal jsem tam, ale první Palestince potkám až v USA, protože tam segregace a rasismus neexistuje. Tam jsem také poprvé zažil rovnocenné setkání Žida s Palestincem, protože na Blízkém východě si tyto národy bohužel rovni nejsou. To byl můj začátek cesty do Palestiny. Poslední kapitola mé knihy se jmenuje Jeden stát, dva státy, tři státy. V ní se podrobně zabývám problémem, že realita, která je dnes, není o tom, kolik těch státu má být. Má to být pouze o jednom státu, který se nazývá Izrael; čistě prožidovském státu nebo o demokracii? Je nutné si uvědomit, že půlka Židů nežije v Izraeli a že víc, jak polovina obyvatel Izraele není židovské národnosti. V Izraeli fungují jedny zákony pro Židy a jiné pro Palestince, na jejichž základě jsou diskriminováni, byly vytvořeny účelně. Pak jsou tam ještě zákony, které platí pro 3
Palestince žijící v Pásmu Gazy - ti podléhají vojenským zákonům, které je samozřejmě nechrání. Lidé musí vědět, že když podporují Izrael, podporují rasistické zákony, zatýkání tisíců politických vězňů, násilné útoky, které zabíjejí civilisty. To je to, co je stát Izrael. Ale je tu ještě jedna možnost. Možnost bojovat o demokracii, která zaručuje stejná práva, ale je důležité uznat, že sionismus je problém, že stát Izrael je problém. A stejně jak byl odstraněn apartheid, musí být odstraněn sionismus. Není to jen možnost, je to podle mého názoru nevyhnutelné, že bude skutečná, stejná demokracie jak pro Izraelce, tak pro Palestince. A každému, komu záleží na lidských právech, by měl podporovat tuto ideu. Území Izraele a Palestiny je opravdu krásné a má velký potenciál. Ten potenciál se může stát skutečností, jen pokud budeme bojovat za rovnoprávnost. DISKUZE MIKO PELEDA S POSLUCHAČI Pustí Vás po takových přednáškách do Izraele bez problémů? Ano, jezdím tam pořád. Mám izraelský pas, jsem občanem. Můžu říkat, co chci, ale nikdo mě neposlouchá. Když půjdu protestovat s Palestinci a budu zatčen, vím, že budu ten večer spát ve své posteli, že budu doma. Nic se mi nestane. Pokud stejnou situaci vezmeme z pohledu Palestince - tak dostane pouta, dostane kuklu přes hlavu, bude zmlácen a umístí jej do vězení, kde může být den, měsíc či rok. Záleží, jak se rozhodnou vojáci. To je skutečnost. Když jsem byl poprvé zatčen, zatkla mě armáda. Zatkli mě v Gaze, kde platí vojenský zákon. Ale předali mě jako občana Izraele policii, kde jsem byl na stanici. Armádní velitel byl zaneprázdněn, takže se na policii nedostavil, aby sepsal prohlášení. Ale bez vojenského prohlášení není možné nikoho zatknout a nikdo nevěděl, co dělat. A po mnoha hodinách, kdy si volala policie s armádou, a hádali se, jak to vyřešit, policejní důstojník řekl toto: Je to Izraelec, nemůžeme ho zatknout jako Palestince. Jinými slovo: Izraelci práva mají, Palestinci ne. Jak si představujete boj o rovnoprávnost v této oblasti? Boj za jeden demokratický stát právě probíhá. I když stávající situace vypadá vcelku špatně, pokud se na to kouknete z větší perspektivy, začíná se to zlepšovat. Mimo Palestinu, např. v USA, je velice silný hlas pro Palestinu. Stále více univerzit a studentů se účastní akcí na podporu Palestiny a proizraelské skupiny nemají co říct. V amerických kostelech stále sílí názor, že Palestina není jen svaté místo, ale také místo podpory Palestinců. Je zde hnutí nazývané BDS (Boycott, Divestment and Sanctions), které je stále úspěšnější. Odčerpávají peníze z izraelských bank, stahují investice. Izraelské produkty jsou bojkotovány a je to stále silnější proces. Všechny tyto akce jsou věnovány dvou věcem: svobodě Palestiny a ukončení násilí. Je to velmi silný způsob odporu k nespravedlnosti; je to nenásilné a se zásadami. To je způsob, jakým bude sionismus poražen. Izrael nečelí problému bezpečnosti, Palestinci nemají tanky, ani letadla F16. Palestinci představují hrozbu pro izraelskou legitimitu a Izrael nemá žádný způsob, jak s tím bojovat. V této bitvě Izrael prohrává a to velmi rychle. Izraelci ztrácejí argumenty ke svému jednání. Proto stále trvají na tom, aby byli uznáni jako židovský stát. To je dětinské. Ale oni vědí, že nejsou. 4
Vy jste v té přednášce použil slovo Bible pouze jedinkrát. Ale já vidím, že ty problémy představují 3000 let kontinuity. Váš hlas považuji za zcela romantický, neřešící tyto problémy. Myslím, že být romantický je dobrá věc. Stejně jako být optimistický. Když mi lidé řeknou, že nejsem příliš realistický, tak je to vlastně dobře. Bylo nerealistické si myslet, že se nerozpadne SSSR. Bylo nerealistické si myslet, že apartheid v JAR padne. Bylo nerealistické si myslet, že diktátoři v Jižní Americe padnou a takových příkladů je mnoho. Takže, když lidé o mě říkají, že jsem nerealistický, tak je to dobrá věc, protože jsem na dobré cestě. Příběh Izraele je postaven na stejných principech je to příběh rasismu a kolonizace versus boj za práva a demokracii. Asi nejlépe to vědí právě lidé ve střední a východní Evropě. Jsem naprosto přesvědčen, že stát Palestina bude nakonec existovat na základě mírové cesty. A že za 10 15 let ti politici, kteří teď podporují Izrael, vše popřou, nebo se omluví nebo se ostudně skrčí pod židli. Na západním břehu Jordánu, v pásmu Gazy, a na dalších územích budují Izraelci od roku 1967 své osady. Rozmísťují je nikoliv soustředěně v jedné oblasti, ale nekoncentrovaně na celém zmiňovaném území. Jak s tímto potom může existovat Palestinský stát, když uvnitř jeho bude mnoho židovských osad? Není pochyb o tom, že je to velmi dlouhá cesta. Izrael za posledních 70 let udělal mnoho, aby popřel práva Palestinců. Aby eliminoval jejich existenci, a to se nezastaví. Není žádná jiná volba, než v tom pokračovat. Dennímu životu Palestinců pod vládou Izraelců je velmi těžké porozumět. Jde to špatně pochopit. Vše je znemožněno, jsou zde restrikce, povolenky jít do práce, jít na vlastní území, vzít děti do školy, dostat řidičák, cestovat. Navštívit město, které bylo od Vás 5 minut. Teď je tam zeď a cesta do města trvá 3 hodiny. To není jen násilí a brutalita Izraele, to je byrokracie. Izrael vytvořil tolik restrikcí, fyzické, právní, psychologické, které dělají běžný život Palestinců nemožný a to je přesně to, proti čemu bojujeme. A Izrael s tím nepřestane jen tak. Rasistické důvody nezmizí sami od sebe. Jak ČR ví, lidská práva nejsou zadarmo. Je potřeba je vyžadovat a to je vždy boj. Je téměř nemožné tu bitvu vyhrát, ale to je stejné jako bitva proti fašismu, stalinismu, apartheidu - jako každý boj proti tyranii. Faktem je, že všechny byly poraženy. V Palestině jsou budoucí vyhlídky pro úspěch větší a v tomto směru je to jedinečné. Máme tady dva národy, jeden je ten, co utlačuje a druhý je utlačovaný. Ale když to dáte na chvíli stranou, máme dvě vysoce vzdělané společnosti. V Gaze je jedna z nejvyšších úrovní vzdělání na světě. Jsou to společnosti složené z normálních lidí, ne z fanatiků. Obě společnosti mají zkušenost s demokratickými prvky státu. A jsou to navzdory svým problémům společnosti velmi produktivní. Když budou Izraelci a Palestinci žít společně jako normální lidi, bude to výhodné pro oba tábory. Takže šance na úspěch jsou vysoké. Ale boj za to bude velmi obtížný. Všechny ty pohyby, které jste popisoval, se dějí hlavně mimo Izrael. V Izraeli je významné mírové hnutí, ale uvnitř Izraele se to spíš radikalizuje doprava, k ortodoxnímu vnímání státu, rozšiřování osad atd. Jak podle Vás dojde k přechodu k demokracii uvnitř Izraele? Myslím, že na tom nezáleží. Bílí lidé v JAR také schvalovali apartheid, bylo jim to vnuceno. Je to vždy důsledkem tlaku. A pak jednoho dne máte prezidenta, jako byl v JAR de Klerk, který neměl jinou možnost, než osvobodit Nelsona Mandelu. De Klerk propustil Mandelu ne proto, že se stal svatým, ale proto že neměl jinou možnost. Věřím, že jednoho dne bude v Izraeli takový ministerský předseda, který řekne, že všichni političtí vězni budou osvobozeni. 5
Proběhnou svobodné volby při rovnosti hlasů. Ten ministerský předseda to neudělá proto, že bude osvícen, ale udělá to proto, že bude na něj vyvíjen tlak. Veřejné mínění v Izraeli je teď proti tomu, ale to není překvapivé. A až se to stane, tak s tím Izraelci budou souhlasit, protože zjistí, že to bude dobré i pro ně. Osobně pokládám Jeruzalém za město tří náboženství, pokládám tedy za chybu, že je to hlavní město. Jeruzalém měl mít zvláštní statut. Jaký vliv mají na Palestince Saúdská Arábie a Jordánsko po té náboženské stránce? Tento konflikt není o náboženství. Sionisté jsou od náboženství velmi daleko, považují Židy za národ, ne náboženství - je to mýtus, omyl. Není žádný historický důvod tomu věřit. Historie je pro ně jen ve Starém zákoně a jejich země je země Izraelců. Takže je to mýtus kladený na mýtus. Vzali si z toho jen nějaké aspekty, aby byli sekulární. Dnes je jedna věc, která je pozitivní na židovské otázce. Historie Židů a muslimů je historie tolerance a spolupráce. Židé byli perzekuováni v Evropě, nikoliv muslimy na Blízkém východě. Islám a židovství si je velmi blízké svými hodnotami. Tady nejde o náboženský problém. Ale lidé rádi používají náboženství, aby vytvořili konflikt, a radikálové jsou silnější pouze, když je konflikt. Když vytvoříte podmínky pro normální život, tak extrémy zeslábnou a to je to, o čem tu dnes mluvíme. Jak víme, arabské režimy nejsou demokratické. Arabové musí trpět pod vládou režimů, které jsou podporovány Západem. Stále se vede bitva o demokracii a pak se do toho vloží Západ a celé to zničí. Takže režim nepředstavuje národ, režim, i když má vliv, nemusí mít legitimitu. Jeden nelegitimní režim podporuje druhý nelegitimní režim. Oni opravdu spolupracují, ale já doufám, že se to změní. Stále jste nezmínil hlavní faktor v tomto problému a to nejen Izraele, ale celého Blízkého východu - tím jsou zájmy USA v této oblasti. Myslím, že největší podpory se Izraele dostává od USA. Takže pokud USA nezmění postoj, asi se těžko stane něco zásadní ve vztahu mezi Izraelci a Palestinci. Otázka USA podpory Izraele má více co dočinění s izraelským lobbingem, než s americkými zájmy. Americké zájmy se nezmění na základě toho, jaký bude v té dané oblasti režim. Americké zájmy nejsou problém. Problém je silná izraelská lobby k ovlivňování USA podle svého. Jestliže zeslábne izraelská lobby, zeslábne i míra amerických zájmů, protože americké politiky nezajímá Izrael, oni chtějí být jen zvoleni. Pokud chcete být v USA zvolen, musíte podporovat Izrael, je to jako daň. Ale když se změní toto, změní se i to ostatní. Lidé v USA jsou překvapeni, proč se dává tolik peněz do země, která to vlastně nepotřebuje. Stále více lidí se na to ptá a stále se zvyšuje míra povědomí o problémech Palestinců, ale politici jsou ti poslední, kterým to dojde. Kam vítr, tam plášť. Nakonec řeknou: ano, my jsme vždy podporovali Palestinu. Tak jako dnes říkají, samozřejmě, my vždy podporovali Nelsona Mandelu, přestože mnoho z nich podporovalo apartheid. Jak se k celému konfliktu staví mladá nová generace Izraelcům? Jsou přístupní k diskuzi? Tu změnu vidíme ve volbách. Mladí Izraelci volí ve velkém množství, a když se podíváte na složení Izraelského parlamentu, je těžké si představit více fanatickou a rasistickou skupinu, než izraelské poslance. Vláda Izraele se nedostala k moci silou, byla zvolena. Takže si nemyslím, že by nějaká změna mohla přijít tímto směrem. 6
Ale chci zmínit jednu věc jsou to mladí muži a ženy, kteří odmítli sloužit v izraelské armádě. Je jich mnoho stovek. Je velmi jednoduché odmítnout vojenskou službu. Polovina lidí vůbec nenastoupí ze zdravotních důvodů, jediná věc, kterou nemůžete říct, že nechcete nastoupit do armády, je z politických důvodů. Za to můžete jít do vězení. Ale někteří říkají, že nechtějí nastoupit do armády, protože je to zločin a jsou ochotni zaplatit tuto daň a to je svědomí Izraele. Podporují Palestince, chodí na protesty a to je důležité jim přiznat. 7