Dárci židlí Zlata ADAMOVSKÁ / Jitka ASTEROVÁ / Norbert AUERBACH / Jiří BARTOŠKA / Prof. MUDr. Vladimír BENEŠ, DrSc. / Martin BEZOUŠKA / Lucie BÍLÁ / Ing. Michal BORGES / Jana BREJCHOVÁ / Tereza BRODSKÁ / Hana BUREŠOVÁ / Zuzana BYDŽOVSKÁ a Miroslav ETZLER / Aleš CIBULKA / Vilma CIBULKOVÁ / COMMERZBANK / Martina DELIŠOVÁ / Magdalena DIETLOVÁ a Dr. Milan SLÁDEK / Michal DOČEKAL / Zeno DOSTÁL / Jaromír DULAVA / Josef DVOŘÁK / Helena DVOŘÁKOVÁ / Monika ELŠÍKOVÁ / Fero FENIČ / Ladislav FIALKA / Květa FIALOVÁ / pes FILIP / Ing. Jan FISCHER CSc. / Jefim FIŠTEJN / MUDr. Alfred GEBHARD / Václav HAUPT / Dagmar a Václav HAVLOVI / Bohumila a Walter HEINOVI / Šárka HEJNOVÁ / Ljuba HERMANOVÁ / Hana a Karel HEŘMÁNKOVI / MUDr. Radkin HONZÁK / Prof. MUDr. Cyril HÖSCHL, DrSc., FRCPsych. / Eva a Václav HUDEČKOVI / František HUSÁK / Vítězslav JANDÁK / Nina JIRÁNKOVÁ / MUDr. Milan JIRÁSEK / Jiří JUST / PhDr. Vladimír JURAČKA / Ivan KLÁNSKÝ / Jan KANZELSBERGER / Dušan KLEIN / Milan KŇAŽKO / Miloš KOPECKÝ / Petr KOSTKA / Ing. Martin KRAFL / Richard KRAJČO / JUDr. Tomáš KRAUS / Vendula KŘÍŽOVÁ / Pavel KŘÍŽ /Marta KUBIŠOVÁ / Jiří LÁBUS / Pavel LIŠKA / Radovan LUKAVSKÝ / Dana a Petr MALÁSKOVI / Zuzana a Matěj MINÁČOVI / Jitka MOLAVCOVÁ / Otakar MOTEJL / Petr MOTLOCH / Kamila MOUČKOVÁ / Ladislav MRKVIČKA / Jiří MUCHA / Světlana NÁLEPKOVÁ / Václav NECKÁŘ / Luděk NEKUDA / Jitka NĚMCOVÁ / František NĚMEC / Mathilde NOSTITZ / Ota ORNEST / Jeňýk PACÁK / Irena PAVLÁSKOVÁ / Halina PAWLOWSKÁ / Mgr. Robert PERGL / Libor PEŠEK / Viktor POLESNÝ / Chantal POULLAIN / Václav POSTRÁNECKÝ / Michal PROKOP / Jindřich POLÁK / Vlasta PRŮCHOVÁ-HAMMEROVÁ / MUDr. David RATH / Vlastimil RIEDL / Pražská realitní kancelář ROYAL Ing. Jaroslav Košťál / Linda RYBOVÁ / Alena SCHÄFEROVÁ / Jiří SCHMITZER / Jan a Libuše SCHNEIDEROVI / Vladimír a Petr SÍSOVI / Jan SKALICKÝ / Marta SKARLANDTOVÁ / Tomáš SLÁMA / Ladislav SMOČEK / Jiří STACH / Simona STAŠOVÁ / Jiří SUCHÝ / Jiří SVOBODA / Dana SYSLOVÁ / Jana ŠTĚPÁNKOVÁ / Karel ŠTOLBA / David ŠVEHLÍK / Libuše ŠVORMOVÁ / Jan TEPLÝ / Pavel TIGRID / TON a.s. / TRICO / Milan UHDE / Eva URBANOVÁ / Marta VANČUROVÁ / Petra a Josef VAVROUŠKOVI / Ondřej VETCHÝ / Pavel VĚTROVEC / Oldřich VÍZNER / Alena VRÁNOVÁ / Pavel VRBA / Petr WEIGL / PhDr. Petr WEISS / Anna WETLINSKÁ / Valérie ZAWADSKÁ / Zdeněk ZDENĚK / Stanislav ZINDULKA Umělecký ředitel Milan Hein / Provozní ředitel Jiří Pritz / PR Linda Pajič / Tajemník Martin Šimek / Produkční Marie Krbová / Obchodní oddělení Kateřina Šimková / Pokladní Iveta Pažoutová a Bára Kalinová / Garderobiérka Silvie Janáková / Technici Michal Brodec, Tomáš Dvořan a David Zelinka / Spoluzakladatel divadla a autor interiéru Václav Haupt / Typo Ondřej Zámiš / Foto Marie Krbová / Litografie Grafický ateliér Art-D Vydalo DIVADLO UNGELT s.r.o., Nový Svět 78/5, Praha 1 Hradčany / březen 2012 / Sezóna 2011 2012 / Program připravili Milan Hein, Pavel Ondruch, Linda Pajič Gregory Motton Největší démant světa
Gregory Motton Největší démant světa Překlad Marta Skarlandtová Režie Ladislav Smoček pan Smith František Němec paní Thomasová Dana Syslová Scéna Ladislav Smoček Kostýmy Jarmila Konečná Asistentka režie Marie Krbová Zvuk a světla Michal Brodec, Tomáš Dvořan a David Zelinka Hlavní partner představení je Skupina ČEZ Květiny dodává firma Metamorphosis Program vytiskla firma TRICO Nositele autorských práv k dílu zastupuje DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura, Krátkého 1, Praha 9, o. s. Hra je uvedena po dohodě s britskou společností The Agency (London) Ltd. 24 Pottery Lane, London W11 4LZ, email: info@theagency.co.uk České premiéry 15. a 16. března 2012 v DIVADLE UNGELT. Inscenace vznikla také zásluhou grantu, který Divadlu Ungelt udělilo hlavní město Praha. D I VA D L O U N G E LT UNGELT původně areál odpočinku pro kupce. V areálu se vybíral poplatek (clo), zvaný ungelt. Odtud dnešní název areálu. Kromě celnice tady kupci měli dvůr, špitál a kostel. Po obvodu dvora, který sloužil jako tržiště, vyrůstaly nejstarší románské domy. Základy tohoto domu, rovněž v románském slohu, pocházejí z 11. století a jsou k vidění v klubu divadla. Celý dům, včetně prostor, které byly zrekonstruovány na divadlo, tu stojí od 14. století. Soukromé DIVADLO UNGELT bylo slavnostně otevřeno 2. října 1995 panem Milošem Kopeckým, který divadlu daroval také své oblíbené otáčivé křeslo. Nachází se v klubu divadla v unikátním společenství dalších křesel a židlí darů od sponzorů a známých osobností českého veřejného života, příznivců divadla.
Dále v na še m d i va d l e u v i d í te Na vaše riziko!, Chantal Poullain a Jiří Schmitzer v poutavém psychologickém příběhu; Vzpomínky zůstanou, milostný příběh i strhující rodinné drama Zlata Adamovská a Lucie Štěpánková/Jana Stryková jako matka a dcera, Petr Štěpánek a Vilém Udatný v mužských rolích jímavého příběhu; Jiřího Lábuse, Martina Dejdara a Chantal Poullain v nelítostné analýze manželských vztahů Friedricha Dürrenmatta Play Strindberg; strhující herecký duet Richarda Alfieriho o lidské opuštěnosti a nikdy neumírající naději Šest tanečních hodin v šesti týdnech se Chantal Poullain a Pavlem Křížem; americkou tragikomedii Henryho Meyersona Fígl s Alenou Vránovou, Václavem Postráneckým a Martou Vančurovou; úsměvnou jevištní roadmovie Na útěku autorů Pierra Palmada a Christopha Duthurona s Janou Štěpánkovou a Zlatou Adamovskou; duchaplnou anglickou komedii Ledňáček Williama Douglase Homea s Alenou Vránovou, Františkem Němcem (Cena Sazky a Divadelních novin) a Petrem Kostkou (všichni tři herci byli za své výkony v této inscenaci nominováni na Cenu Thálie 2008) a psychologické drama Hra o manželství Edwarda Albeeho s Chantal Poullain a Jiřím Schmitzerem. Z nečinoherních titulů nabízíme recitál Marty Kubišové S nebývalou ochotou, v němž vystupuje za doprovodu hudební skupiny Petra Maláska či Karla Štolby, hostem recitálu je Milan Hein. Vážení diváci, Největší démant světa je hrou, ve které vše stojí a padá s hercem. A s režisérem, který s ním musí umět bezpodmínečně pracovat. Tak, aby každé jeho slovo, každé jeho gesto,každý jeho pohled, měl zcela konkrétní důvod a význam. Tato hra nemá vlastně děj, není to příběh, ale detailní studie vztahu dvou lidí. Dana Syslová a František Němec (v mých očích nejlepší žijící český herec) mají oduševnělé tváře, ve kterých se zrcadlí sebemenší hnutí jejich myslí.a o to, dle mého, v herectví jde.rentgenový snímek z nemocnice vydává svědectví o stavu fyzické schránky člověka, dobrý herec předkládá rentgenový snímek duše postavy, kterou hraje. Vítám Vás v hledišti, dámy a pánové. Herecký koncert začíná. M ilan Hein umělecký ředitel Divadla Ungelt
Brit Gregory Motton narozený v roce 1961 je jeden z těch umělců, kteří se po mnoha neúspěších a četných nepochopeních ve své rodné zemi, proslavili v zahraničí. Jakoby se jeho umělecké směřování míjelo s povahou diváků hovořících stejnou mateřštinou a promlouvalo spíše k naprostému jazykově-myšlenkovému antipodu. O jeho hrách nadšeně hovoří Francouzi, zatímco krajané jsou zdrženliví či přímo lhostejní. Motton debutoval v Londýně roku 1987. Tehdy v rychlém sledu uvedl hned dva své texty. První z nich drama Chicken nastudovali v Riverside studiu, tj. v tamním multikulturním audiovizuálním centru, a druhý text Ambulance připravili ve věhlasném Royal Court Theatre. Nekomerční a slavné divadlo Royal Court ve West Endu je proslulé péčí o mladé dramatické talenty a podporou současné dramatiky. V padesátých letech tam totiž nastoupil umělecký ředitel George Devine se zlomovým programem, který si jednoznačně předsevzal dramaturgický zájem o současné texty. Klíčovou premiérou jeho ředitelské éry byla, dnes již kultovní klasika moderního dramatu Ohlédni se v hněvu Johna Osborna (1956). Od té doby zazněly na scéně Královského dvorského divadla repliky postav z dílny těch nejslavnějších novodobých dramatiků namátkou zmiňme Christophera Hamptona, Martina Crimpa, Sarah Kaneovou, Marka Ravenhilla, Martina McDonagha či divákům Ungeltu dobře známého Joea Penhalla (na našem jevišti jste mohli vidět Penhallovu hořkou komedii Láska a porozumění). Když se v této společnosti představil debutant Gregory Motton, byla to jednak velká pocta, a jednak také příslib do budoucna. Ovšem raketový Mottonův nástup vyzněl naprázdno a od dob jeho debutu se na něj lepila smůla. Prvotní zvědavost kritiků a divadelní veřejnosti totiž o rok později přehlušil neúspěch jeho třetí hry Downfall. Hra odvážně experimentovala se strukturou dramatu a její fragmentárnost a přelidněnost nenalezla u diváků ani u managementu instituce patřičnou odezvu. Kritika byla více než chladná a hlediště prázdné. Divadlo tak na několik let přerušilo s Mottonem znamenitými osobnostmi v Ungeltu, to je velké obohacení. Hádej, Milane, jak si u Tebe připadám za ta léta? Jako u nás doma v Činoherním klubu, ale to ty víš. Protože vždycky převažovala radost a ne utrpení. Protože i u Tebe lze iscenovat tak dramaturgicky náročné dílko jako je třeba Albeeho Hra o manželství s Chantal Poullain a s Jiřím Schmitzerem, které se těší nepolevujícímu zájmu už dlouhou řádku let a má za sebou přes tři sta repríz. Je to svědectví, že náročný ponor do člověka, kdy lidi poznávají sami sebe je diváky žádaný. Co mám o svých pocitech v Tvém divadle, pro které Ty žiješ, říci víc? Dana Syslová o Františku Němcovi, Ladislavu Smočkovi a Divadle Ungelt S Fáňou se známe ještě delší dobu než "Ti dva v té hře". Začínali jsme společně v MDP, partneřili jsme byli až do doby, kdy odešel do Národního. A já jsem teď moc ráda, že se s ním po letech setkávám na jevišti Ungeltu. Fáňa je pro mě skvostným hercem a zvláště při této složité těžké hře je báječné a inspirující otevírat duši s někým blízkým. A tak je to i s Láďou Smočkem, PANEM REŽISÉREM. Dělali jsme spolu též před mnoha lety, při mé první hostovačce v Činoherním klubu. A už tenkrát to byl pro mě zážitek. Zkoušení s ním bylo sakra jiné než v MDP, hluboké, široké, svěží, nikdy na to nezapomenu. Prostě strávený čas s těmito pány je naplněný a šťastný. Děkuji jim za to. A Ungelt je srdeční záležitost, po "Sylvii",milé komedii, kterou jsme tu hráli skoro deset let, je mi potěšením, že mě Milan oslovil a já se vracím do divadla svého srdce. Dopis Františka Němce Milanu Heinovi Milane, děkuji za pozvání k další spolupráci.tvoje divadélko je místo úžasných setkání a vzácných příležitostí. Potkávám se s Danou po létech a protože máme hodně společných hereckých vzpomínek a troufám si tvrdit i hereckých zkušeností, doufám, že výsledek našeho snažení bude uspokojivý. A pan režisér Smoček je ona vzácná příležitost ke spolupráci a práci. Slovo práce podtrhuji. Cesty k postavám, kterými nás vede, jsou úchvatné, dobrodružné, barevné a bezpečné. Díky.
Dopis Ladislava Smočka Milanu Heinovi Milý Milane, doma na záznamníku jsi mně zanechal vzkaz. Byly to otázky do programu. Stručný vzkaz, namluvený tvým typicky živým, zaujatým hlasem, byl velmi rafinovaně výstižný: Co Smoček a František Němec? Co Smoček a Dana Syslová? Co Smoček a Ungelt? Tvou stručnost nesvedu, ale přesto: František = třicet šest let naprostého porozumění. Naše vzájemné poznávání se rozvíjelo několikrát na Národním divadle, v rozhlase a v neposlední řadě u Tebe v Ungeltu v Ledňáčkovi a nyní v Největším démantu světa. Setkávání se s jeho oduševnělou osobností a smyslem pro dokonalost budí ve mě obdiv, radost a požitek. Dana = jen jedinkrát jsme spolu nazkoušeli roli dávno u nás v Činoherním klubu v roce 1975. Ač je to neuvěřitelných třicet sedm let, pořád ji vidím, tak intenzivně tehdy působila. A nyní? Pořád tatáž, autentická silná osobnost. Jakoby ta závratně dlouhá pauza nebyla. Považuji za štěstí, že jsme se znovu setkali, že jsme to ještě stihli. A Smoček a Ungelt? Osm inscenací za patnáct let mluví za všechno. Vše začalo Bouřlivým jarem s báječnou Alenkou Vránovou. Celkem pět inscenací s ní, taky mluví za všechno. Vše spočívá na vzájemném chápání a požitku z nalézání a tak tomu vždy bylo. A samozřejmě práce s dalšími spolupráci. Hluboce dotčený, nepochopený autor se pokusil akceptovat některé kritické připomínky a napsal v mnohém jednodušší, jasnější a vstřícnější hru Looking at You (revived) Again. Když v roce 1989 i přes veškerou snahu propadla, zmizel na celé tři roky z britských jevišť. Až v roce 1993 téměř současně zinscenovala dvě londýnská divadla včetně Royal Court Theatre jeho texty A Message for the Broken Hearted a The Terrible Voice of Satan. Místo triumfálního návratu byly obě inscenace pomyslným posledním hřebem do Mottonovy rakve kritika je tak ztrhala, že dalších 12 let Británie nešťastného dramatika ignorovala. Zcela jinak tomu bylo na druhé straně Lamanšského průlivu. V Paříži v roce 1992 měl premiéru londýnský propadák Downfall a zaznamenal takový úspěch, že netrvalo dlouho a Motton se zabydlel na mnoha pařížských scénách. V dobrovolné umělecké emigraci navíc napsal úspěšnou sérii satirických politických her o obyčejném obchodníkovi Gengisovi zmítaném evropskou mašinérií a nepochopitelnou byrokracií. Zatímco Londýn nechápal, co se děje, Paříž Mottona milovala skutečnost, že Francouzi jeho hru nasadili i ve vlastním národním nedotknutelném stánku Comédie Française,
kde málokdy připraví nefrancouzskou současnou hru, je dostatečně výmluvná. Příčinu snad nejvýstižněji pojmenoval britský kritik Michael Billington: Motton záměrně odmítá naturalismus a místo něho předkládá komediální satiru demaskující hrubý kapitalismus ve stylu Jarryho, Ionesca a Viana. Je to absurdní dramatik s marxistickými tendencemi. Pokud vezmeme v potaz, že v devadesátých letech Anglie adorovala tzv. coolness dramatiku plnou naturalistických drsných scén a sexu, je nám jasné, proč nebyl Motton pochopen. Přesto po sérii zahraničních úspěchů nemohl Londýn dál netečně přihlížet. V roce 2005 proto Royal Court Theatre s Mottonem obnovilo spolupráci a uvedlo Největší démant světa (The World's Biggest Diamond, 2005). Volba byla logická: ve snaze vyhnout se za každou cenu jeho experimentálním textům, vybral tehdejší umělecký ředitel Ian Rickson nejvíc britskou (rozuměj: naturalistickou) Mottonovu hru. I z toho důvodu byl úspěch obrovský. Britská kritika Démant vzala jako razantní obrat v dramatickém stylu autora a vyzdvihla jeho schopnost napsat emocionální a dojemný příběh formou hlubinného, přesto však vtipného dialogu. Recenzent Patrick Marmion napsal, že vám tahle ponurá hra obemkne srdce chapadly tak, že si budete přát, aby konečně skončila a zároveň, aby pokračovala dál. Jeden z nejpřesnějších postřehů otiskl Sunday Times Culture tam John Peter přirovnal Mottona ke skandinávskému bardu moderního dramatu Augustu Strindbergovi. Přirovnání to není nahodilé nejen proto, že Motton ze švédštiny přeložil mnoho Strindbergových her, ale také proto, že komorní drama pro dva herce pokročilejšího věku má v sobě ozvuky temných a neutěšených hlubin vztahů muže a ženy skandinávských autorů ať už je to August Strindberg, Ingmar Bergman či dokonce Henrik Ibsen. Motton však nenahlíží na vztah dvou bytostí na vrcholu krize, v okamžiku, kdy všechna traumata, bolesti, křivdy vznikají, jak to dělal Strindberg, ale využil ibsenovského principu postupného odkrývání bolestné minulosti plné vin. Dva starci (ibsenovsky) rekonstruují své divoké (strindbergovské) období a hledají nejen smysl lásky samotné, ale také její podstatu či ještě více: její opodstatnění co jim tato pevná náklonnost přinesla a přináší na konci života? Skoro až laboratorní zkoumání vztahu dvou lidí je prosté sexuálních konotací, čímž Motton dociluje koncentrace na ryze psychologickou rovinu vztahu. Fyzická stránka věci o sobě dává vědět jen skrze blížící se smrt jednoho z aktérů. Námět účtování se životem je však paradoxně podán i s prvky suchého, tolik oblíbeného britského humoru. Mottonova poslední hra ze série o občanu Gengisovi The Rape of Europe z roku 2008 dovádí právě tento humor do absurdity. Ovšem euroskeptickému pamfletu se už zase smáli jen ve Francii. Úspěch Démantu na Ostrovech byl spíše, jak se zdá, výjimkou. Ostatně Motton si za nezájem Britů může také trochu sám... Je totiž neustálý, neochvějný a často tvrdý kritik britského divadla a jeho zřizování. Dramatikův ambivalentní vztah k domovské Anglii je tak v mnohém podobný vztahu pana Smithe a paní Thomasové z Největšího démantu světa milují se a zároveň nenávidí tak, že se od sebe nedokážou oprostit, ale zároveň ani více přiblížit.