Mighty Freezine číslo 12/2014, neprodejné vychází 1x za měsíc v české verzi

prosinec / 2014 54

Začátkem listopadu bylo zveřejněno datum Mighty Sounds, krátce na to byl zahájen předprodej vstupenek. Edice prvních 1000 lístků, které jsou tradičně za nejnižší cenu, se vyprodala za jeden den; dlužno dodat, že v tu dobu nebyla zveřejněna žádná potvrzená kapela. Důvěra fanoušků, kteří si každoročně koupí vstupenku, aniž by věděli, co přesně na festivalu uvidí, je obdivuhodná a oněch tisíc věrných si zaslouží obrovský dík. Největší reakce, ať už pozitivní či negativní, zaznamenala změna termínu. Je pravdou, že festival osciloval všech deset ročníků mezi 10. a 20. červencem, plus mínus jeden dva dny. Projekt, jakým se Mighty Sounds za svojí existenci stal, v dnešní době ale vyžaduje koordinaci a kompromis výrazně většího množství subjektů, než v dobách, kdy se v podstatě jednalo o party na loukách u táborského Olší. Je zřejmé, že kvalita a nákladnost line-upu, který festival každoročně představí, se dostala do jiných sfér, a organizace dnes musí dělat všechna opatření pro to, aby line-up po všech stránkách rostl na kvalitě. Jedním z těch opatření je i kompromis, kdy se festival posune o týden až dva v termínu, ale výrazně tím zvýší pravděpodobnost, že uloví na turné nějaké ze špiček punkrockové, reggae nebo hardcorové scény a potěší tak mnohem více lidí, než kolika způsobí změnou termínu nepříjemnost. Jak se booking vyvíjí, můžete sami sledovat na oficiálních kanálech festivalu. Prvními zveřejněnými vlaštovkami na jedenáctý ročník je mladá americká HC senzace Terror, britská Oi! punková legenda Cockney Rejects a zbrusu nová americká crossover/thrashová sebranka Iron Reagan. Za celý tým díky všem, kteří koupí lístku vyjádřili festivalu podporu nezklameme jí! Mighty Freezine číslo 12/2014, neprodejné vychází 1x za měsíc v české verzi Redakce Přemysl Černík, Fido, Zelí, Vojta Libich, Štěpán Kouba, Vojta Holub, Zdeněk Bělohlávek, Honza Palička grafika Zelí Foto Vojta Florian, Elys the Dog, archiv kapel Inzerce Vojtěch Holub vojta@mightysounds.cz tel.: 721 269 057 Marketingová spolupráce Marek Vohralík marek@mightysounds.cz tel.: 777 013 049 Vydává HPK-Productions s.r.o. Ve Střešovičkách 1090/43a 169 00 Praha 6 IČ: 27236269 Přetiskování textů a reprodukcí pouze s písemným svolením vydavatele. All rights reserved. Mighty Freezine, 2014 MK ČR E 21623 AŽ DOČTEŠ, PŘEDEJ DÁL. NEVYHAZUJ! A když, pak do modrého kontejneru.

Americká legenda třetí vlny ska, vtipálci Reel Big Fish vydávají před Vánoci tematické EP. Deska s příznačným názvem Happy Skalidays vyjde 15. prosince a bude obsahovat jak koledy, tak i pár nových písní. Green Room, který by měl vyjít v druhé polovině roku 2015. Zápletka je hodná režiséra béčkových thrillerů Jeremyho Saulniera: mladá punkrocková kapela se stane svědkem násilného zločinu, načež se snaží uprchnout před gangem skinheadů, který zahlazuje stopy. Na Mighty Sounds čerstvě potvrzená crossover/trashová železná pěst Iron Reagan se v zimě vydává na turné po boku metalových velikánů Napalm Death a Voivod. Do Evropy nezamíří, z line-upu turné je nicméně jasné, s kým budeme mít na Mighty čest. Spojených státech poté, co jejich tour bus srazil a zabil nešťastnou náhodou na dálnici neznámého muže. Dle vyjádření kapely vběhl muž nečekaně na dálnici; policisté nehodu vyšetřují jako sebevraždu. Workoholik Frank Turner pracuje rovnou na dvou albech najednou. Po skvěle přijaté desce Tape Deck Heart z loňska mu koncem listopadu 2014 vyšla kompilace rarit The Third Three Years, Frank ale nelení a ještě před koncem roku má v plánu natočit zatím nenazvanou šestou studiovku. Tedy hned poté, co se vrátí z turné v Austrálii. Několik nových alb, která vyšla v průběhu listopadu a vy byste je neměli propásnout: The Way od Buzzcocks, This Packed Funeral od World/ Inferno Friendship Society anebo Fistful of Hollow od Swingin Utters. Příznivci tvrdší hudby jistě ocení tip na comebackové album At War with Reality göteburgské legendy At the Gates. Druhá filmová novinka říká, že frontman Green Day Billie Joe Armstrong se objeví na stříbrném plátně a rovnou v celovečeráku. Film, nazvaný pracovně Geezer, se bude týkat krize středního věku otce rodiny, který se v den svých čtyřicátých narozenin rozhodne zavzpomínat na svou punkovou minulost a uspořádá extravagantní party. Tam sice potká svoje bývalé spoluhráče, ale zjistí, že všichni se v životě posunuli dál. Keith Morris, devětapadesátiletá hardcore punková střela, původní frontman Black Flag, zakladatel Circle Jerks a Off, které jste mohli vidět 17. října na strahovské Sedmičce, pracuje na memoárech. Knihu, která nese název My Damage: 40 Years On The Front Lines Of Punk, může trpělivý čtenář očekávat na podzim roku 2016. Jako blesk se internetem rozšířila smutná zpráva o smrti basisty sludge/ stoner/hardcore metalové úderky Black Tusk, Jonathana Athona. Dvaatřicetiletý hudebník zahynul na projížďce na motorce poté, co se srazil s SUV. Britský herec Patrick Stewart, známý například rolemi rozvážných mentorů kapitána Picarda nebo profesora Xaviera, ztvární neonacistického skinheadského lídra ve filmu Černá kronika: Dropkick Murphys zrušili jeden z listopadových koncertů ve Jedna z nejoriginálnějších kapel post-hardcorové scény, která během své patnáctileté kariéry zabrousila do všech možných i nemožných rockových žánrů, američtí Thrice, se sice dohromady nedali, ale jejich mozek Dustin Kensrue se nechal slyšet, že na jaře 2015 vydá druhou sólovku, kterážto bude výsledkem osmileté práce.

text Zdeněk Bělohlávek Hardcore má jen jeden zákon Kapela, co představuje hardcore každým tónem a každou notou, dělá zároveň velkou srandu, bez níž by rokenrol nemohl existovat. Když mluvíme o Terror, mluvíme totiž taky o Scottovi Vogelovi a jeho vtipnejch sentencích na pódiu, tzv. vogelismech, kterejch jsou plný koncerty i plnej internet. Hlavně na sebe dávejte pozor, všichni jste mý bratři, tak ať se dostanete domů v pořádku. Ok, a teď abysme rozšlapali pár hlav na kaši! Nemůžu začít rokem 2002, kdy se Terror zformovali, protože všichni muzikanti hráli hácéčko dlouhý léta předtím, takže hudební i životní zkušenosti pomohly vybrousit uskupení, který tvoří pětice mazáků Scott Vogel zpívá a v minulosti dělal frontmana v Buried Alive nebo Slugfest, obrýlenej a opálenej kytarista Martin Stewart prošel řadou spolků, kupříkladu Donnybrook, Like It Or Not, Snake Eyes, Lonely Wolf, mánička a bubeník Nick Jett dokonce zpíval v Piece By Piece, do bubnů pak třískal třeba taky ve Snake Eyes anebo v S.O.S., jako mladší brácha Billyho z Biohazard vypadá David Wood, hraje na basu a hrál na ni taky v Murder Weapon nebo Diamond Youth a Kanaďan Jordan Posner z No Warning přišel bez varování jako druhej kytarista. Pane zvukař, můžu mít v monitorech víc stagedivingu, please? Kdyby někoho zajímala podrobnější historie jednotlivejch současnejch členů Terror, na youtube je k vidění dokument Keepers Of The Faith a z něho se dozvíme úplně všechno o Scottově mládí, jeho kapelách a peripetiích při formování teroristů. Doplňuju ještě, že s minulostí skupiny je spojená řada jmen, z který vyjímám bubeníka Eddieho Livingstona, člena legendárních Armored Saint nebo Social Distortion a kytaristu Franka Novince z Hatebreed. Dík, že podporujete Terror. Vožralové si teď daj pivo, edge kids kolu a pak to tady rozmlátíme, protože budou hrát Death Threat!

Kromě pěti řadovek a tří živáků je k vidění a slyšení neuvěřitelnejch osmnáct videí. Z nich se na člověka valí nekompromisní hardcore korunovanej hlasem Scotta člověka, co má snad v krku distortion. Jasně, hudebně nic extrémně objevnýho, NY škola jako vyšitá (i když Terror teda patřej do LA), ale to je na tom právě dobrý. Žádný hudební experimenty a zbytečnosti, i ve zdánlivě pevně daným žánru může totiž dobrej muzikant paradoxně najít moře možností, jak postavit originální song, a to je naštěstí případ Terror. Posledních čtrnáct dnů jsem střízlivej, což pro vás asi moc neznamená, ale jestli jste zrovna na baru, tak si na mě dejte panáka. Ovšem jestli jste už 14 dní neskákali z pódia, je na čase to změnit! Hardcore jako hudbu nebo životní styl nebo obojí řešej asi všichni, kdo tomuhle fenoménu propadli. Někdo si to vysvětluje jako přísný pravidla, co zavazujou jedince nebo hudební spolek žít zdravě, nezadat si s komercí, hrát a poslouchat striktně HC atd. atp. Scott na tohle téma mluví v jednom z rozhovorů: No, když teda mluvíme o hardcoru, tak teda když seš v hardcorový kapele, tak je důležitý podporovat ostatní kapely a jejich koncerty, prostě bejt součástí. Pro mě je to jako bejt v undergroundu. Když máš partu HC kids a děláte muziku a i když ta muzika vybočuje z pojetí takzvanýho tradičního hardcoru, tak si pořád myslím, že je to hardcore. Aktuální deska se totiž jmenuje Live By The Code a její výtvarný provedení podle Scotta odpovídá na zákonitě položenou otázku, který teda že jsou pravidla HC? Zpěvák k tomu ještě dodává, že nic takovýho, jako třeba 10 zákonů hardcore neexistuje. Je to o pocitu, vzteku na to, co se děje v mainstreamu a co nám diktuje svět a společnost. V tom případě je i jedno, jestli hrajete, HC, hip hop nebo metal. Nechci z rádia poslouchat kapelu, co zpívá, jak někoho strašně zranila jedna holka, chci poslouchat ty, co jasně říkaj, jak moc stojí svět za hovno. Vogelismy, proslulý Scottovy výroky během show, tvořej neuvěřitelně pestrou směs vtipnejch postřehů a taky charakterizujou způsob komunikace s fans. V ní dominuje jedno téma stagediving. Scott miluje, když během hraní lítaj lidi po hlavě z pódia, navíc hácéčko není záležitost pro všechny jde často o držku a lidi, který tohle vědí, se pak musej usmívat, když někdo z milovníků dobrý hudby tvrdí, že Děda Mládek Illegal Band byl strašnej nářez. Teď chci vidět, jak nastavíte obtížnost stagedivingu na úroveň 7, pronto! Jo, takhle a podobně pokřikuje Scotty neustále. Bohužel v lednu letošního roku ve Švýcarsku při společným turné se Suicidal Tendencies zahynul fanoušek, kterej skočil nohama napřed a dav se před ním instinktivně rozestoupil. Po tvrdým dopadu na zem se zvedl a chtěl jít domů, ale ochranka ho odvezla do nemocnice, protože měl poraněnou hlavu, kde následně dostal záchvat epilepsie, na kterej zemřel. Od začátku se celá věc brala jako tragická nehoda, ale dohady a intuice pochopitelně vedou ke koncertu a obvinění se nevyhnuly ani Scottovi, kterej na videu zrovna všemožně povzbuzuje ke skákání. Všechno nakonec dopadlo líp než v případě pražskýho incidentu Lamb of God, nikdo nešel před soud a spíš než skandál zůstalo za případem memento nutící k přemejšlení a opatrnosti při podobnejch akcích.

text Štěpán Kouba Vyvrhelové na doslech zvonů Díky tomu, že píšu do tohodle úžasnýho plátku, se mi poštěstí strávit několik večerů v měsíci ve společnosti kapel, který když už nepřepisovaly dějiny žánru, alespoň se významnou měrou podílely na jeho určení a vymezení. Tyhle večery mám fakt rád. I když jsou strávený za psacím stolem, je to jako cestovat strojem času. Ne moc daleko do minulosti, většinou bych tam moh potkat i sám sebe, pravda, v hodně útlym věku. A přece je tam všechno o tolik jiný než dneska. Chtělo by se mi napsat pohodlně se usaďte a vydejte se se mnou do Jenže tam, kam se vypravíme dneska, nebylo pro pohodlí místo Představuju si, že to tenkrát na konci 70. let mohlo bejt asi takhle. Vy se mnou samozřejmě nemusíte souhlasit a můžem si o tom pokecat třeba někdy u pivka, ale teď zkuste na pár minut přistoupit na mojí hru. Takže, je konec 70. let a po východolondýnský Bow Road si to vykračujou čtyři páry nablejskanejch Martensek. Jejich dusot se mísí s vyzváněním zvonů nedalekýho kostela St Mary-le-Bow. Co Londýn Londýnem stojí, se těm, kdo se narodili na doslech těch zvonů, říkalo Cockneys. Ačkoliv se dneska (rozuměj na konci 70. let) jako Cockney označuje kdekdo, a většinou se tím rozhodně nemyslí nic lichotivýho, ti praví Cockneys jsou na svůj původ ještě pořád dost hrdý, a každýmu, kdo by si chtěl před nima na tohle téma pouštět hubu na špacír, by mělo bejt jasný, že tyhle kluci nenosej po kapsách břitvy snad proto, aby si mohli zkrátit vous pokaždý, než vlezou do kostela. Takže, tahle čtyřka zapadne do nenápadný hospody na rohu a ještě než dosedne, objednává rundu piv. Maj co slavit, právě podepsali smlouvu s EMI Records, kde vyjde jejich první deska. Tu pojmenujou Greatest Hits Vol. 1 (1980) a u stejnýho labelu vydávaj ještě následující dvě, Greatest Hits Vol. 2 (1980) a The Power And The Glory (1981). Cockney Rejects jsou v tý době ještě pořád označovaný jako punková kapela, ačkoliv milovníkům škatulek se z toho ježí chlupy až na prdeli. Naštěstí pro ně se na druhý ze jmenovanejch desek objevuje song Oi! Oi! Oi!, kterej se stává takovým šlágrem a subkulturní výpovědí, že se holohlavejm teenagerům se zálibou v pivu, fotbale a strkanicích od tý doby neřekne jinak než Oi! skins. Protože se ale skladby nejen Cockney Rejects, ale v podstatě všech spřízněnejch kapel, doslova hemžej dobře mířenejma ranama pěstí, nálada v jejich subkultuře

není zrovna lenonovská (ale o tom, že skladby jsou zase důsledkem napětí a beznaděje v tehdejší společnosti, se taky nemusíme dlouho dohadovat). Část scény začne brzo inklinovat ke krajní pravici, a teď kdo je kdo, že? Vzhledem k agresivním náladám a častejm bitkám, který provázej jejich koncerty, se tomuhle obvinění nevyhnou ani Cockney Rejects, proti tomu maj ale Jeff a Micky Geggusovi, zakládající členové, pádnej argument. Každej, kdo byl někdy u nás doma, může potvrdit, že spousta chlápků na plakátech, který tam máme a který považujeme za naše vzory, jsou černý, tak jakej sakra rasismus?! Než se kapela odmlčí, do roku 1985 stihne vydat ještě tři desky, The Wild Ones (1982), Quiet Storm (1984) a Unheard Rejects (1985). Tentokrát ale na menších labelech, k čemuž je vedl odklon od žánru (kamarád to vtipně nazývá jejich AC/DC obdobím), ale taky asi fakt, že nechtěli přijít o nezávislost a o možnost hrát a zpívat o tom, co je jejich srdci nejbližší. V roce 1990 vychází ještě deska Lethal, na který je ale slyšet, že dekáda skins je ta tam. Mezi fanouškama tahle nahrávka vyvolala rozporuplný reakce. Návrat ke kořenům přišel v roce 2002 s deskou Out Of The Gutter, a to jak po zvukový stránce, tak přímočarostí skladeb a chytlavostí sing-along refrénů. Za poslech pak rozhodně stojej i desky Unforgiven (2007) a East End Babylon (2012), ale hlavní význam týhle kapely spočívá jednoznačně v její tvorbě z počátku 80. let. Takže než přijde Mighty Sounds 2015, koukejte je naposlouchat, ať tam nečumíte jak péra z gauče

Text Vojta Libich S u r f a ř s k e j m e t a l z B y r o n B a y Na scéně takzvanýho metalcoru už dlouho kraluje sympatická australská kapela: Parkway Drive. Zavedenejm pravidlům žánru se ale dost vymykaj. Totiž: tam, kde jinde slyšíme mezi návalem hutnejch předimenzovanejch breakdownů záplavu ubrečenejch melodickejch zpěvů, tam Parkway Drive ještě přitvrděj a zavřískaj. Není to prvek nepodobnej jejich spřátelený australský kapele I Killed The Prom Queen, která vlastně PWD po jejich debutovým EP vytáhla na světlo. Už od začátku jakýkoliv desky PWD je jasný, že tahle pětice věčně usměvavejch surfařů nevychází, narozdíl od spousty svejch současníků, z píčovin a že jediný kapely, který kdy slyšeli, nejsou Mötley Crüe a Blink 182, což by se s trochou nadsázky o spoustě moderních metalcorů říct dalo. Parkway Drive naopak podle vlastních slov vycházej nejenom ze starýho metalu typu Slayer nebo Metallica, ale i z klasik americkýho punk rocku jako Bad Religion, Pennywise nebo The Offspring. Výsledkem je údernej styl, kterej se pro absenci lepšího výrazu opravdu nedá nazvat jinak než metalcore. Metalová hutnost a naprosto jasná inspirace postupama deathmetalovejch a trashovejch kapel skloubená s hardcorovým nasazením a syrovostí, o energii živejch vystoupení ani nemluvě. Texty Parkway Drive se taky nezabejvaj plytkejma debilitama, jak je tomu u spousty kapel nový vlny, ale snažej se opravdu něco říct, většinou tématicky na pomezí metalový a punkový estetiky, ačkoliv je význam zabalenej do poměrně abstraktního hávu. A k mojí velký radosti u nich nenajdeme ani stopu po křesťansky dogmatickejch textech, což bejvá jev v metalcoru poměrně častej. Ne nadarmo vydávaj desky u Epitaph Records, labelu, kterej vede kytarista Bad Religion Brett Gurewitz, kterej si dokonce i zahostoval ve vokálech skladby Home Is For the Heartless na třetí desce Deep Blue (2010). To album produkoval věhlasnej Joe Barresi, kterej v minulosti pracoval například na albech kapel jako Kyuss, The Melvins nebo Tool. I z toho je vidět, jak široký spektrum Parkway Drive představujou. PWD za 12 let svojí existence a 4 řadový desky, 1 EP, 1 splitko a 2 DVD stačili nejenom pokořit spoustu vln na surfovejch prknech a omámit všechny evropský puberťačky, ale především se dokázali vyšvihnout z poměrně malý undergroundový kapely hrající po malejch klubech a jezdící punkový tour v rozsekanejch dodávkách na úroveň světoznámejch hvězd moderní metalový i hardcorový scény, který koncertujou po velkejch halách a headlinujou festivaly. Přitom ale pořád neztrácej nic ze svojí integrity a jejich tvorba nepozbyla dravosti, jak nám Australani dokazujou i na svojí poslední desce Atlas, která vyšla v roce 2012. V současnosti údajně pracujou na novým materiálu, kterej by měli vydat někdy na jaře 2015, tak se nechme překvapit, jakej nářez to bude. Pokud totiž existuje kapela, kvůli který se vyplatí nezatracovat veškerej moderní metalcore a dát něčemu z toho šanci, určitě jsou to právě Parkway Drive. Zkuste to a nebudete litovat! Parkway Drive (AUS) Heaven Shall Burn (DE) Carnifex (US) Northlane (AUS) čt 4. 12. 2014, Praha Roxy

a) KAMENNÉ PRODEJNY cena: 890 Kč Praha, Rock Café Národní 20, út-pá 16-22, so 17-22, tel.: 224 933 947 Praha, Lucky Hazzard Italská 28, po-pá 13-18, tel.: 602 369 821 Brno, Indies Shop Poštovská 2, po-pá 9-18:30, so 9-13, tel.: 542 218 382 Plzeň, Jekyll & Hyde Klatovská 11, po-čt 8-2, pá 8-4, so 17-4, ne 17-0, tel.: 774 535 955 Olomouc, 21 Rock'n'Roll Café Masarykova 36, po-ne 9-21, tel.: 603 816 892 České Budějovice, Final Shop Lannova 16/13, po-pá 10-18, so 9-12, tel.: 388 319 278 Tábor, FlipShop Pražská 206/10, po-pá 9:30-17:30, so 9-12, tel.: 774 046 476 b) E-SHOP MIGHTYSOUNDS.CZ A EVENTIM.CZ cena: 950 Kč cena: 1390 Kč k mání pouze přes mightysounds.cz dárkové balení, které obsahuje 1) barevnou vstupenku fanticket na MS2015 s exkluzivním designem, 2) pánské nebo dámské triko, obě s novými designy, 3) čtyři nové placky, 4) jeden nový otvírák s magnetkou, 5) dvě nové samolepky, 6) speciální velkoformátový plakát Mighty Sounds cena: 2900 Kč limitovaná edice 200 ks backstage vstupenek, v ceně je vstupenka jak do areálu festivalu, tak do festivalového zázemí, kde kromě přístupu do tzv. backstage baru nastává možnost využít bezplatně služby stanového městečka pro kapely, které disponuje vlastním hygienickým zázemím (záchody a sprchy), v ceně je nově i snídaně na každý den c) PŘEDPRODEJNÍ SÍTĚ SMS TICKET, TICKETPORTAL, TICKETPRO A TICKETSTREAM cena: 990 Kč

TEXT a rozhovory Štěpán Kouba Rock n roll a komiksy 3 Na začátku tohodle seriálu o kérkách sme si řekli jednu věc. Zaprvý, že nechceme nikoho vzdělávat nebo poučovat, a zadruhý, že to má bejt hlavně o lidech a subkultuře, ve který žijem. Jasně, scénu tvoříme tak ňák všichni, ale když se nad tim zamyslíš, to, jak vypadá, neni přece jen tak samo sebou. Na začátku musel někdo bejt. Jiskra, která zažehla plamen, startér, kterej roztočil válce, jehla, která poprvé nabodla žílu. Tyhle lidi choděj mezi náma, potkáváš je v barech nebo na koncertech a maj svý příběhy, a pokud je jednou nesepíše Tchichiman, asi to budu muset udělat já sám. Zkrátka, abysme se dostali k jádru pudla, víc než kamkoliv jinam by se sem hodil mem One does not simply..., a zněl by asi takhle: Nemůžeš prostě jen tak psát o rock n rollu a tetování a nezmínit se o Lucky Hazzard Tattoo. Rafan (Lucky Hazzard Tattoo) Nejedná se vpravdě o večírek, dokud lustr visí a svítí Znáš ho, ale on nezná tebe. Už jako malý smrádě jsi věděl, že rafani jsou boží a že rosteš pro kriminál. Zatimco tví spolužáci snili s rukama pod peřinou o kariéře kosmonautů, pro tebe byl popelář vždycky přijatelnější alternativou. I tak si ale spíš přemejšlel o tom, za co si jednou půjdeš sednout. Cash, Burroughs, Bukowski a mořská panna od Rafana! Rafane, ty ses k muzice a tomu všemu, co bylo tenkrát na okraji společnosti, nedostal tak úplně náhodou. Dalo by se říct, že jako rebel jsi byl i vychovanej, jakkoliv paradoxně to může znít. Jak to tenkrát bylo? No, moje dětství bylo krásné. Táta a strejdové neposlouchali nic jiného než country a rock n roll. Pořádali u nás doma velkolepé večírky. Jednou se nám s bráchou stalo, že jsme v našem panelákovém bytě stáli v pyžamu frontu na záchod. V pokojíčku se nám lustr kejval ze strany na stranu a okna řinčela. Naprosto dokonalé. Muzikanti hráli a občas jim v únavě odpadl hudební nástroj a toho jsem vždy využil a brnkal. Takhle jsem se naučil na kytaru a pak na banjo. V 90. letech byl domovem většiny živlů pražský Motoráj. Tam bylo vše, tetování, motorky, rock n roll Opravdový ráj na zemi. Kdy a kde ses poprvé setkal s tetováním? Pamatuješ si ještě první kérku, kterou jsi viděl? A která byla první, kterou sis nechal udělat? První kérku jsem viděl na jednom klukovi, co mi chtěl dát do huby na našem sídlišti. Kousek od nás byl pasťák a tihle loupežníci nám lezli do revíru. Museli jsme to ubránit. Ale kérku měl hustou. To mi bylo 12 let. Od té doby jsem věděl, že to chci. Rodiče jsem otravoval, ale z respektu k nim jsem vyčkal až na den osmnáctých narozenin. Pak už to jelo. Jsi majitelem obchodu Lucky Hazzard. To, že jsi ho rozšířil i o tetovací studio, mi přijde jako přirozenej vývoj u persóny, jako jsi ty. Kdy tě ale vůbec

poprvé napadlo, že bys mohl začít sám tetovat? Tetování mě zasáhlo natolik, že jsem půlku života strávil mezi tetovacíma salónama. Bylo otázkou času si otevřít vlastní. Jen mi to trvalo trochu déle, nebyl čas muzika a starání se o obchod mě vytížilo na 100%. Hádám správně, že si k tobě lidi choděj hlavně pro oldschool motivy? Převážně ano. Mám rád klasiku a staré věci. Lucky Hazzard Tattoo ale nejsi jenom ty Ve studiu je se mnou nadějný tatér Michal Stančík, dělá super karikatury, komiks a tvrdě si razí cestu svého stylu. Ještě k nám jezdí hostovat Jakub Zítka z Opavy a to je sakra mazák. Mrkněte se k nám na stránky a uvidíte. Dále máme čerstvě otevřeno i kadeřnictví. Prostě továrna na rock n roll style. Tvoje aktivity kolem muziky a subkultury obecně tě přivedly až k tomu, že provozuješ vlastní stage na Mighty Sounds. Ta si za krátký tři roky získala obrovskou přízeň i respekt návštěvníků. Jedním z důvodů je i to, že většinu programu na ní tvoří domácí kapely s kořenama v rock n rollu. Je to záměr, nebo spíš náhoda? Je to hrozně jednoduché, miluji muziku a vše okolo. Většinou kapely, které u nás hrají, dobře znám, jsou to kamarádi. Není nad to udělat radost z tak dobré muziky i posluchačům na Mighty. Je to prostě velká párty, jako bejvala u nás doma. Lustr se kejvá a okna řinčej Rock n roll for life, tak to je! Michal Stančík (Lucky Hazzard Tattoo) Tetování jako další možnost vizuálního vyjádření Jak už bylo řečeno, Lucky Hazzard Tattoo není jen Rafan. Všimli jste si těch sakra povedenejch karikatur, kterýma se v poslední době na netu honosej známý ksichty domácí scény? Zkuste hádat, kdo je dělal Zdar Michale, i u tebe se dá předpokládat, že ses k týhle subkultuře plný krásnejch pokreslenejch lidí dostal přes muziku. Kde teď hraješ? Jak se to vezme, ano i ne. Za to vlastně může Tereza Fišerová (produkční pražského klubu Rock Café), která jednou viděla nějaké moje kresby a zeptala se mě, jestli jsem neuvažoval o tom, že bych tetoval. Ten nápad mě chytl, protože jsem se díky kapele The Moonshine Howlers, se kterou hraji už tři roky, dostal mezi lidi, kteří tetování berou jako součást svého životního stylu a postoje. A tak to vlastně začalo... Tetuješ relativně krátkou dobu, ale tvůj styl se zdá bejt překvapivě dost vytříbenej. Kreslil jsi už předtím? Čím ses vlastně živil? Je to tak, tetuji hodně krátce, zhruba rok. Kreslení se věnuji od svých šesti let, takže tetování pro mě byl další milník, další prostředek, kterým se můžu výtvarně vyjádřit. Jak ses ptal, živil jsem se vším možným, od nočního recepčního, přes prodejce hudebních nástrojů, překladatele a příležitostného tlumočníka až po copywritera a správce internetových reklamních kampaní. Je nějakej směr, kterým by ses chtěl jako tatér ubírat, nebo chceš bejt spíš všestrannej? Baví mě hodně cartoon, komiks, tedy vtip a nadsázka. Ano, rád bych se věnoval svému stylu, protože se v něm cítím dobře a jistě, i když vyzkoušet si jiné styly tetování není nikdy na škodu. Kam se ale bude ubírat můj styl, to je otázka. Každopádně se pořád snažím, aby moje díla byla originální a osobitá, protože jedině pak může mít podle mě výsledek svou duši. Upřímně, největší odměna není pro mě ani tak to, když mi někdo řekne, že moje kresba nebo tetování je dokonalé, ale když mi řekne, že poznal, že jsem to udělal já.

TEXT Vojta Holub Jsme na tom hůř než mrtvoly Jak to vypadá, když se daj dohromady členové thrashovejch Municipal Waste, metalcorovýho masakru Darkest Hour a deathmetalovejch Cannabis Corpse a řeknou si, že hudebně i textově vyseknou vizi apokalyptickýho světa někde mezi Megadeth a DRI? Starej thrash metal má zhruba stejně blízko k hodně neučesanýmu punku jako ke starýmu heavy metalu. Metallica nebo Megadeth se od prvních alb vydali pod vlivem Iron Maiden a Judas Priest cestou složitější instrumentace, naopak Slayer a Anthrax měli vždycky blíž k nekompromisnímu, agresivnímu tempu Discharge. Podobně je to i s textama: Megadeth mají větší sklon k maidenovsky hyperbolizovaný estetice science-fiction, Slayer naopak posluchače vezmou do reálnýho pekla světa plnýho znechucení z vlastní existence, kterej se podobně jako ve vizích nasranejch Discharge hroutí jak domeček z karet. A o třicet let později tady máme kapelu Iron Reagan, která thrashovej zvuk čistí od nánosu instrumentálních onanií hevíku a vrací se tam, kde jedna z odnoží thrash metalu kdysi začala. Máme co do činění s crossoverovým zvukem, kterej je průsečíkem hardcoru, thrashe a punku: nabroušený, přesný kytary řežou hlavy a sekaj ruce, songy ve zběsilým tempu jsou krátký a úderný, protože nemá smysl dál drtit něco, co už je dávno na cimprcampr, a texty představujou zděšení z hrůznýho stavu současnýho světa postavenýho na bezhlavým konzumerismu, kterej zotročuje, a je prolezlej zkorumpovanou politickou verbeží všeho druhu, co se hlavně snaží udržet u koryt. Iron Reagan maj venku dvě desky, Worse Than Dead z loňska a The Tyranny of Will z letoška. První album má na 25 minutách stopáže 19 songů, druhý 24 válů, který daj dohromady 32 minut. Najdete na nich pramálo metalovejch sól, žádná instrumentální egománie, žádný hovna, prostě precizní a agresivní riffová práce, která dělá přesně to, co dělat má: drtí jak po zuby ozbrojenej Terminátor všechno, co mu stojí v cestě. Kluci, který už maj na hudební scéně taky svý odkrouceno, jakoby se vrátili na střední, kde poprvý slyšeli S.O.D. a byli ze všeho nejvíc odvázaný z toho neuvěřitelnýho výbuchu energie, kterej aspoň na chvíli ukazuje, že je všechno dovolený a rozsekat na sračky cokoliv okolo sebe je nejen v pořádku, ale čas od času i naprosto nutný. Na druhou stranu je z každý vteřiny každýho songu Iron Reagan patrnej ironickej nadhled: děcka, ty vole, make some noise a neberte nás zas tak vážně. Iron Reagan jsou, jak už bylo řečeno, mladej projekt složenej z ostřílenejch veteránů, kterej je tu hlavně proto, aby splnil muzikantům něco, čemu se jim v domovskejch sestavách nedostává. Iron Reagan je jedna z kapel, kvůli který stojí zato si udělat na Mighty Sounds škrt v kalendáři a začít odpočítávat dny. Iron Reagan nejsou totiž nic jinýho než čirá destrukce a soundtrack k běsnýmu circle pitu. Tečka.

Dívčí popový skupiny Jednou za čas je prostě potřeba uložit k ledu Buzzcocks, Black Flag i Behemoth a nasadit do přehrávače nějaký ty sličný dívky přelomu tisíciletí. Ruku na srdce, komu z vás se nelíbí aspoň jeden song od Spice Girls, Atomic Kitten nebo Sugababes? Možná je to i tím, že v tý době, kdy tyhle holky letěly, nebyl (aspoň pro kluky mýho věku) zas takovej přísun porna. Tudíž i koukat na ty svíjející se polonahý barbíny na MTV bylo poměrně dost stimulující. I když se ale oprostíme od nebeské krásy dívčích seskupení, kde většinou měly rovnocenný zastoupení blondýny, brunety, Asiatky a černošky, nikdo jim nemůže upřít to, že jim ty producenti za pár blowjobů psali sem tam fakt dobrý songy. Teenagerovský detektivní seriály o středoškolačkách Vojta Libich Když píšete seznam svejch guilty pleasures po noci strávený na Újezdě, tak vás napadaj různý hovadiny a je docela těžký to protřídit. Každopádně tady je to černý na bílým, bez příkras, kdo mě zná, tak stejně ví, jakej jsem úchyl, tak mě ani nemusíte soudit. A pro rejpaly, všechny ty ostatní divný věci, který mám rád, za ty se nestydím. Takže pokud mě někde uvidíte na baru, jak se nechávám svazovat od transvestitních narkomanů, projděte bez povšimnutí, díky. Je to prostě jenom normální pleasure. Ne, nezavírejte Mighty Zine, nevolejte fízly, aby si mě pro sichr proklepli, tahle záliba nemá nic společnýho se sexuálníma choutkama. Prostě pro mě maj z nějakýho důvodu kouzlo příběhy teenagerů ze střední školy. OK, tak teenage holek, ale uznejte, že ženská hrdinka je vždycky zajímavější. Nemluvím ale o infantilních kriplovinách typu Škola zlomenejch srdcí, kde banda děcek z horních deseti tisíc řeší svoje problémky a největší rebel je týpek, kterýmu rodiče koupili o něco levnější káru. Mám na mysli tak trochu noir záležitosti jako je třeba Veronica Mars nebo Finding Carter. Skoro vždycky je tam někde mrtvola nebo aspoň trochu badass zločin a nějaká roztomilá puberťačka, co to všechno řeší. Prostě se mi to líbí, no. Ticho! Diskuze s křesťanama Ne, nejsem zaslepenej idiot, co by plošně odsuzoval všechny věřící. Znám jich dost, který jsou víc v pohodě, než kdejakej blackmetalista (norskej black metal je mimochodem moje další velice temná guilty pleasure, ale nezbylo místo). Ale na čem si brutálně ujíždím, je zapojování se do internetovejch diskuzí plnejch mladejch zfanatizovaných křesťanů. Možná je to až morbidní fascinace tím, jak si tyhle (často metalcorový) děcka dokážou omlouvat naprosto dementní homofobii a další nešvary vírou v Ježíše. Možná by je měl někdo ukřižovat, říkaj si o to. Každopádně diskutování s nima mě baví až chorobně. Stejně tak si užívám kurevsky dlouhý dokumenty z produkce americkejch křesťanskejch televizních stanic, kde vám nějakej opálenej debil čtyři hodiny vysvětluje důkazy toho, že Beatles, Rolling Stones a prakticky všechny rockový kapely jsou posluhovači Satana. Pecka! Je to na youtube, doporučuju. Klub Buben Díra do pekel. Otevřením tohohle klubu v Myslíkově ulici jsem ztratil poslední naději na to, že by se ze mě jednou stal úspěšný ambiciózní člověk, otec od rodiny, právoplatný člen společnosti nebo nějakej podobnej nýmand. Prostě když nevím, co s načatým večerem, hláška půjdu to omrknout do Bubnu smrdí rozsudkem smrti. Dám si první pivo v Bubnu na baru, pak střih a najednou je 10 ráno, zavíraj se za mnou dveře Újezda nebo mě Tomsn vyhazuje z Trafiky anebo v tom nejlepším případě mě mlátěj bezdomovci v herně na Andělu. A za všechno může to magické místo u Mánesa. Přestože ale tohle všechno vím, stejně se tam pokaždý vrátím a to ještě s naprosto dětinskou radostí. A jsem si jistej, že nejsem sám. spice porno slabost pro slabší (pop) pohlaví není hřích roztomilé drama i dívčí adolescent může mít koule a řešit krvavý zločin ježíš vaří víry není nikdy dost, amen v rytmu bubnu není nad kvalitní zábavu, intelektuální diskuze a pivo

Modelka Meggi Foto Elys the Dog

~ prosinec 2014 ~

25 dkg TEXT Honza Palička Vysočiny aneb listopad po prezidentsku s ovarovou příchutí Když před téměř dvěma lety usedla a doprovodu mlaskavých polibků Jiřiny Bohdalové a hřmění pána démonů Dana Hůlky na křeslo hlavy státu vepřová hlava důchodce z Vysočiny Miloše Zemana, všem bylo hned jasno, že s touto obskurní kříženinou Jabba Hutta a vogonského poety se nudit nebudeme. A Miloš stejně jako cirhóza jater v terminálním stádiu předčí všechna očekávání. Osud tomu chtěl tak, aby se polovina prezidentského období diamantového zákazníka tabákového koncernu Davidoff setkala s výročím dvaceti pěti let od Sametové revoluce. A jak vyplývá z neomylné Gaussovy křivky, právě zde by měla kulminovat celková idiocie lidově lihového pojetí úřadu prvního mezi rovnými. Ale nepředbíhejme, ono Milda roztočil ruskou (doslova) ruletu už z kraje měsíce a v jeho první půli stihl to, co by jiným politickým šíbrům trvalo deset volebních období a změnu tří režimů. Každý slušný člověk v kondici páně Tuzemana by dušičky oslavil na druhé straně řeky pohlavní Styx, nechal by si na hrob dát věnec a po následujících 365 dní by neobtěžoval svou existencí. Zeman však nejspíš sdílí nějaký mutantní gen s Lemmym a Ozzym a tak množství alkoholu a cigaret, které by bylo sto vyhubit africkou vesnici na jeho zdraví, neřku-li život, bohužel, zdá se, nemá žádný dopad. A tak mu nic nebránilo v tom triumfálně zahájit svou vlastní velkou listopadovou revoluci výstřelem z křižníku Zmrděmkin na opilých vlnách Českého rozhlasu v pořadu Horory z Lán. Kdo v jedno zdánlivě obyčejné nedělní odpoledne poslouchal tuto surrealistickou veselohru, ten snad poprvé v životě nelitoval investovaných 45 korun do rozhlasového poplatku. Až budou za 50 let vyprávět vnoučatům, jak byli první, kdo slyšeli prezidenta do éteru udělovat lekce angličtiny na téma ženské pohlavní ústrojí, prostituce a blboun nejapný, zajisté se stanou tím populárnějším prarodičem, navzdory tomu, že ten druhý jim koupil k svátku iphone88ss. Bolek Poblívka jako archetyp věčně podroušeného komika by v tomto momentu skončil a užíval si jásotu obecenstva, ale valašský král holt není v Praze sídlící becherovkový král z Vysočiny made in Kolín. Během celonárodních příprav na vzpomínkovou akci 17. listopadu si jezevec opět pustil hubu na špacír a prohlásil, že před pětadvaceti lety se toho zas tak moc nestalo a žádnej masakr to nebyl. Do toho utrousil cosi o řitním otvoru na Národní třídě (ať zvedne ruku ten, kdo byl ve světle nedávného vystoupení Kunda sem, kunda tam trochu zklamán, že neřekl prdel) a i sama Milošova performance na Albertově (na Národku stejně jako před čtvrt stoletím pro sichr nedorazil, ač za pár let bude nepochybně rozvášněně popisovat, jak tam byl) byla náležitě kvalitní. Dav mávající červenými kartičkami s vervou, jakou by jim i Číňan během velké kulturní revoluce záviděl, si vyslechl, že se ho mocnář nebojí a vzduchem krom zmrtvýchvstanuvšího pokřiku Miloše do koše a všudypřítomného odéru etanolu z prezidentských úst proletělo i několik vajec, zjevně z Babišího velkochovu. Jak by se mohlo zdát, že ovarové hody vygradovaly do nejvyšších možných výšin, to by v tom nebyl Miloš, aby to nevyhnal ještě výš, tentokrát až za samou hranici absurdna. Na základě obvinění z akutní formy kremlofilie se moudrý státník rozhodl pozvat dle svého mínění asi jediného moudřejšího státníka než je on sám, samotného báťušku cara Vláďu Putina, přesně v duchu švejkovského moudra: Zkurvili jste mi oslavu, tak tady máte přes držku. Jen zapomněl zmínit, jestli Voloďáček dorazí s tanky nebo bez.

PARTNER VAŠÍ ZÁBAVY Inspirován tradicí bylinných likérů přináší Jan Becher nový výjimečný drink. ICE&FIRE je spojením dvou protikladných živlů, ledu a ohně. Objev nový, nepředvídatelný zážitek. Otevři se nové zkušenosti a vyzkoušej unikátní spojení ledové a pálivé chuti. www.iceandfire.cz www.pijsrozumem.cz

TEXT Vojta Libich Vlci jsou pořád venku