Karel IV. Lucie Dyčková I.F

Karel IV. Lucie Dyčková I.F

Úvod Karel IV. (14. května 1316 Praha 29. listopadu 1378 Praha) byl jedenáctý český král (jako Karel I. 1346 1378), lombardský král (1355), římský král (1346 1355) a císař (1355 1378), arelatský král (1365) a hrabě lucemburský (1346 1353) z dynastie Lucemburků. Karel IV., křtěný jménem Václav, se narodil jako syn Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského. Vzdělání se mu dostalo na francouzském dvoře, kde se také oženil s první ze svých čtyř manželek Blankou z Valois. Jako český král stál u zrodu Nového Města pražského a dal zbudovat Karlův most. Roku 1348 vydal zakládací listinu Karlovy univerzity. Na jeho popud byla zhotovena Svatováclavská koruna. Zanechal po sobě několik spisů, mezi nejznámější patří autobiografie Vita Caroli. Na francouzském dvoře Roztržky mezi jeho rodiči vedly nejprve k tomu, že Jan syna nejprve odtrhl od matky a pak jej dokonce nechal internovat na Křivoklátě. Malý Václav byl nakonec poslán do Paříže na vychování k francouzskému královskému dvoru, kam dorazil 4. dubna 1323. Téhož roku byl biřmován a od svého kmotra, a strýce, francovského krále Karla IV. (1322 1328), přijal jméno Karel. Zároveň se oženil s Blankou z Valois. V Paříži získal Karel rozsáhlé vzdělání: budoucí císař uměl německy, francouzsky, latinsky a italsky (česky se znovu naučil až po svém návratu do země roku 1333). Jeho učitelem byl Pierre de Rosieres (pozdější papež Klement VI.). V letech 1330 1331 pobýval Karel v Lucembursku, v letech 1331 1333 působil jako zástupce svého otce (generální místodržitel) v severoitalské lucemburské signorii. Korunovace v Bonnu Na konci října 1333 se Karel vrátil do Čech a spravoval České království místo nepřítomného otce - stalo se tak z popudu šlechty. Od roku 1333 byl moravským markrabětem. Od počátku čtyřicátých let byl Karel favoritem papežské kurie na hodnost římského panovníka proti císaři Ludvíku Bavorovi i proto papež Klement VI. povýšil 2z8

pražské biskupství 30. dubna 1344 na arcibiskupství (prvním arcibiskupem se stal Arnošt z Pardubic). 21. listopadu 1344 byla zahájena stavba metropolitní katedrály sv. Víta. Dne 11. července roku 1346 byl Karel hlasy pěti kurfiřtů zvolen u Rhens na Rýně římským vzdorokrálem a 26. listopadu 1346 v Bonnu korunován. Po náhlé smrti císaře Ludvíka Bavora 11. října 1347 ztratil Karel svého rivala. Bavorův syn Ludvík Braniborský sice v boji pokračoval, zajistil zvolení anglického krále Eduarda III. jako římského vzdorokrále, ale jeho boj byl marný. Eduard III. brzy na říšský trůn rezignoval. Od roku 1349 byl Karel uznáván jako jediný římský panovník. Zakladatelská činnost Ve stejný den, tedy 7. dubna 1348, udělil Karel IV. Univerzitě Karlově imunitu před zásahy světské moci, což je mylně založení. Univerzita Karlova, nejstarší univerzita na sever od Alp, byla jako každá univerzita založena rozhodnutím církve (papeže Klementa VI.), v Avignonu 26. ledna. České království se stalo centrem římské říše a jako takové bylo i náležitě sídelním městem, bylo založeno Nové Město pražské (8. března 1348) a byl postaven i nový pražský most. Karel IV. založil 10. června 1348 hrad Karlštejn pro uložení říšských korunovačních klenotů. Roku 1348 bylo z iniciativy Karla IV. založeno jako hlavní veřejné a obchodní prostranství nově zakládaného Nového Města pražského dnešní Karlovo náměstí (Dobytčí osobního dohledu Karla IV. bylo vyměřeno dnešní Václavské náměstí (Koňský trh). Bujnost mladého krále Karel nebyl v první fázi své vlády jen moudrým panovníkem, ale i klasickým středověkým válečníkem. K válčení a bitkám ho předurčovala nejen bujná povaha, ale i konstituce: na svoji dobu byl neobvykle vysoký (173 cm) a robustní, ideální těžký rytíř. Stejně jako když se za mladých let účastnil válečných výprav po Itálii a dalších oblastech, i když seděl na trůně, vášnivě vyhledával boj. V roce 1347 mu papež zaslal list, ve kterém ho kárá za vyhledávání soubojů a chování neodpovídající královské důstojnosti. Karel na to zareagoval tím, že se snažil být více nenápadný, nicméně v skrytu patrně pokračoval v tomtéž stylu až do roku 1350, kdy jej opustil poté, co těžce onemocněl a strávil několik měsíců na lůžku. Důvodem měla být podle 3z8

legend rozšiřovaných královským dvorem otrava, po níž dočasně ochrnul na všechny čtyři končetiny, ovšem skutečnost byla zcela jiná a tato historka měla patrně jen zakrýt skutečnou příčinu, kterou bylo vážné poranění krční páteře a zlomenina čelisti. Neexistuje záznam, jak ke zranění došlo, nicméně je přesně takové, jaké by se dalo očekávat u rytíře v plné zbroji, který spadne s koně hodně nešťastným způsobem. Předpokládá se, že Karel se patrně zúčastnil inkognito turnaje nebo nějakého jiného podniku, během kterého byl sražen s koně a dopadl velmi nešťastně na bradu, přičemž si vykloubil a zlomil dolní čelist a vážně poranil páteř páčením krku snad o okruží. Poranění se časem vyhojilo a pohybové schopnosti krále se částečně obnovily, ale o účasti na dalších rytířských turnajích už nemohlo být řeči: doživotním následkem bylo vadné držení těla, omezená pohyblivost a vybočení hlavy. Jak již bylo řečeno, se zraněním páteře zřejmě souvisí i vážné poranění čelisti, které natrvalo zdeformovalo králův skus. Karel IV. a Židé Židé byli služebníky komory krále, a ten je mohl zastavit. Karel IV. toto právo využíval opakovaně. Roku 1349 zastavil Karel IV. frankfurtské Židy představeným města za patřičný finanční obnos. Když si pak občané města přišli vybrat svou zástavu a zabavit židovský majetek, zapálili Židé raději své domy a dobrovolně uhořeli. Téhož roku 1349, věnoval Karel IV. v Norimberku markraběti Ludvíku Braniborskému "tři domy nejlepších Židů...brzy po tom, co budou pobiti". Karel IV. tedy dovolil zábor židovského majetku a dal najevo, že chystané zavraždění židovských uživatelů nehodlá nijak trestat. 16. listopadu 1349 Karel udělil městu Norimberku povolení srovnat židovskou čtvrť se zemí a na jejím místě založit mariánský kostel a tržiště. 5. prosince 1349 následoval pogrom, pro který Karel IV. předem vyhlásil amnestii na veškeré násilné činy proti Židům. Zavražděno bylo 560 Židů (zdroj: Horst Fuhrmann, Středověk je kolem nás, Nakladatelství H+H, 2006, s. 164-165). Karel IV. jako císař Na Hod boží velikonoční 5. dubna 1355 byl Karel (spolu s Annou Svídnickou) v Římě korunován římským císařem. Jeho oficiální titul byl latinský a zněl takto: Karolus Quartus divina favente 4z8

clemencia Romanorum imperator semper augustus et Boemie rex. Karel IV. byl vyzván Petrarcou a Cola di Rienzou, aby hlavní město říše přenesl z Prahy do Říma a aby se pokusil obnovit slávu a universalitu Svaté říše římské první požadavek Karel odmítl zcela. Co se týče druhého, pokusil se objektivně, politicky vést celou říši a stal se jedním z jejích nejvýznamnějších císařů. Na konci 60. let 14. století přijel do Říma znovu a v Itálii se pokoušel scelit a propojit italsko-německé území. V roce 1355 se Karel IV. pokusil vydat zemský zákoník Majestas Carolina, návrh však musel stáhnout pro odpor panstva (formálně jej nestáhl, ale prohlásil, že nešťastnou náhodou shořel). Koncem roku 1356 Karel vydal Zlatou bulu Karla IV., zákoník, který uzákonil výsadní postavení českého krále a českého státu v říši, určil počet světských a duchovních kurfiřtů i jejich vzájemné pořadí. Platil ve Svaté říši římské až do roku 1806. Braniborská expanze a cesta do Francie Šedesátá léta znamenala mocenskou expanzi do zemí braniborských. Není docela pravda, že Karel IV. nikdy nevedl válku. Roku 1371 se markrabě Ota Braniborský po boku polského krále Kazimíra a uherského krále Ludvíka I. pustil do sporu s císařem. Ten proti Otovi vytáhl se silnou armádou a donutil jej vzdát se jakýchkoliv nároků na Braniborsko. Za to byla Otovi dána určitá kompenzace, např. titul arcikomorníka Svaté říše římské. Roku 1373 se tedy završilo letité úsilí Karla IV. o získání Braniborska pro Lucemburky, konkrétně syna Zikmunda. V závěru života podnikl Karel IV. spolu se svým nejstarším synem Václavem cestu do Francie. Hovořil zde s králem Karlem V. o rozdělení sfér vlivu v Evropě a také v neposlední řadě o přesídlení papeže z Avignonu zpět do Říma. V plánu bylo, že polská koruna by měla v budoucnu připadnout Zikmundovi Lucemburskému (ten ovšem nakonec získal uherský trůn). Rok 1378 Karla trápila ve vyšším věku dna, která ztěžovala jeho pohyb a také mohla být příčinou pádu nejspíše s koně či se schodů. Zlomenina krčku stehenní kosti ho upoutala na lůžko. V důsledku toho 29. listopadu 1378 císař zemřel na zápal plic. Význam Karla IV. Lucemburského pro Česko je obrovský za jeho vlády se České království stalo centrem Evropy, Praha byla sídelním městem Svaté 5z8

říše římské, celá země zažívala neobyčejný hospodářský, umělecký a kulturní rozvoj. České království dovedl k vrcholu, který se pak už nikdy neopakoval. Již Karlovi současníci si byli jeho významu vědomi. V pohřební řeči byl císař Karel IV. poprvé nazván Otcem vlasti. Takto ho nazval jeho přítel Vojtěch Raňkův z Ježova, profesor na francouzské Sorbonně. Karel IV. je pohřben v sarkofágu uprostřed královské krypty v chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Původní hrobka, kterou skutečně založil, se nachází v prostoru mezi dnešním oltářem a oltářním stolem (viz např. National Geographic léto 2005, nebo Průzkum hrobky Karla IV.). Karlovy naštěstí dobře zachovalé kosterní pozůstatky zkoumal docent Emanuel Vlček a Jiří Ramba. Literární činnost Karel IV., který udržoval kontakty s básníkem Petrarcou, byl mj. i literárně činný, všechna díla psal v latině, přeložena do češtiny byla ještě za jeho života. POTOMCI Vita Caroli (Život Karlův) vlastní životopis. Má dva díly první obsahuje rady nástupcům a životopis do roku 1340, druhý díl je z let 1344 1346, nezachoval se, je složen podle zápisků Karla IV. Celý je napsán v plural majesticus (my jsme šli a my jsme udělali) Legenda o svatém Václavu - Sv. Václav byl Karlův nejoblíbenější český světec. Výklady a naučení duchovní Maiestas Carolina' - Karlův majestát, zákoník, který ubíral moci šlechtě. Kvůli veliké nelibosti však nikdy nebyl ujat v platnost. Blanka z Valois Markéta Kateřina Lucemburská Lucemburská Karel IV. Anna Anna Svídnická Alžběta Pomořanská Falcká Alžběta Lucemburská Václav IV. Anna Lucemburská Zikmund Lucemburský Jan Zhořelecký Václav Karel JIndřich Markéta Mladší Lucemburská 6z8

Předci Karla IV. ve třech generacích Karel IV. Matka: Eliška Přemyslovna Děd: JindřichVII.Lucembur ský Praděd: JindřichVI. Lucemburský Babička: Markéta Brabantská Děd: Václav II. Praděd: Přemysl Otakar II. Babička: Guta Habsburská Praděd: Rudolf I. Habsburský Prababička: Beatrix z Avesnes Prababička: Markéta Flanderská Prababička: Kunhuta Uherská Prababička: Gertruda z Hohenbergu Zdroj: http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/134096-karel-iv http://cs.wikipedia.org/wiki/karel_iv. 7z8

Úvod... 2 Na francouzském dvoře... 2 Korunovace v Bonnu... 2 Zakladatelská činnost... 3 Bujnost mladého krále... 3 Karel IV. a Židé... 4 Karel IV. jako císař... 4 Braniborská expanze a cesta do Francie... 5 Rok 1378... 5 Literární činnost... 6 Vita Caroli... 6 Legenda o svatém Václavu... 6 Výklady a naučení duchovní... 6 Maiestas Carolina'... 6 POTOMCI... 6 Předci Karla IV. ve třech generacích... 7 Zdroj:... 7