Mnoho je povolaných, ale málo je vyvolených August Manz Špatný zvyk lidí, zkřivit a strhávat dolů všechny pojmy z vysokého a duchovního do všedních hlubin své pozemské všednosti učinil i toto slovo Ježíše heslem, rčením obyčejného života. A tím pro masu, jejíž povrchnost není již více schopna, aby rozlišila drobnou minci od čistého zlata, které zakrývá hluboký význam slova; hluboký, ve skutečnosti odhalující význam účelu bytí člověka. Neboť tím vskutku zvěstoval Ježíš božskou Pravdu o účelu člověka ve stvoření. Zjevení Poselství Grálu to nechávají vážně hledajícího jasně poznávat. A dnešní pozorování nás má nechat pronikat blíže do tohoto tak důležitého poznání. Vyslechněte si nejprve podobenství Ježíšovo, jako to, jehož duchovní obsah téhož krátce zjevujícího konce tímto slovem Syn Boží oznámil. Stojí psáno v Matoušovi v 22. kapitole: A Ježíš odpovídal a mluvil k nim opět skrze podobenství a pravil: Království nebeské je podobné králi, který svému synu vystrojil svatbu; A vyslal své sluhy, aby zavolali hosty na svatbu a oni nechtěli přijít. Znovu vyslal jiné sluhy a pravil: Řekněte hostům: hleďte, mé jídlo jsem připravil, mí voli a můj dobytek je poražen a všechno je hotovo, pojďte na svatbu! Avšak pohrdli tím a někam odešli, jeden na své pole, jiný ke své práci. Několik se ale chopilo jeho sluhů, tupilo je a zabilo. Když to král uslyšel, rozhněval se a vyslal své vojsko a tyto vrahy zabil a jejich město zapálil. Tu promluvil ke svým sluhům: Svatba je sice připravena, ale hosté za to nestáli. Proto jděte tam do ulic a pozvěte na svatbu, koho najdete. A sluhové vyšli do ulic a dovedli, koho nalezli, zlé i dobré; a všechny stoly byly plny. Tu vešel král, aby si prohlédl hosty a viděl zde jednoho člověka, který na sobě neměl svatební oblek. A řekl mu: Příteli, jak jsi přišel a vždyť nemáš na sobě svatební oblek? On ale umlkl. Tu pravil král ke svým sloužícím: svažte mu ruce a nohy a hoďte ho do temnoty! Tam bude jeho pláč a skřípění zubů; Neboť mnoho je povolaných, ale málo je vyvolených. Syn Boží tedy mluví o království nebeském, pro které je mnoho povolaných, ale málo vyvolených. A teď z Poselství Grálu víme, že duchovní zárodek člověka, vybaven čistými a ušlechtilými schopnostmi, které má přivést k vývoji a zralosti, přicházejí-
ce z duchovní říše, z biblického království nebeského, je povolán, aby se tam opět vrátil jako stanuvší se plně vědomá, zralá duchovní osobnost ve svatebním oděvu. Víme ale také, že dosud v důsledku duchovního pádu do hříchu lidí mohlo dosáhnout jen málo tento nejvyšší cíl, jen málo bylo vyvolených. Zřetelně se nám o tom dává najevo: Člověk klesá jako duchovní zárodek do stvoření. Tento zárodek nese v sobě vše, aby se mohl vyvinout k osobně vědomému dítěti Božímu. Přitom se ale předpokládá, že k tomu otevře a bude pěstovat odpovídající schopnosti a nenechá je zakrnět. Velký a mocný je postup a přeci zcela přirozený v každém stupni dění. Nic přitom nestojí mimo logický vývoj; neboť logika je ve všem božském působení, poněvadž toto je dokonalé a všechno dokonalé nesmí postrádat logiku. Každý tento zárodek nese v sobě stejné schopnosti, protože přeci pocházejí z jednoho Ducha a každá z těchto jednotlivých schopností skrývá příslib, jehož splnění bezpodmínečně následuje, jakmile se schopnost přivede k vývoji, avšak také jen potom! To je výhled každého zárodku při setbě. A přeci!. Vyšel rozsévač, aby sel: Tam, kde se božské, věčné vznáší nad stvořením a kde jemnohmotné ve stvoření sahá k bytostnému, je oblast vysévání lidských duchovních zárodků. Jiskřičky jdou z bytostného přes hranice a vnořují se do panenské půdy jemnohmotné části stvoření, jako při elektrických výbojích bouřky. Je to, jako kdyby tvořící ruka Svatého Ducha rozhazovala zrna semen do hmotného. Zatímco se setba vyvíjí a pomalu dozrává ke sklizni, se mnoho zrn ztratilo. Nevycházejí, to znamená, nevyvinuly své vyšší schopnosti, nýbrž shnily nebo vyschly a musejí se ve hmotném ztratit. Avšak ty, co vzešly a usilují vzhůru nad tuto oblast, budou při sklizni přísně tříděny, budou oddělovány hluché klasy od plných. Po sklizni bude potom ještě jednou pečlivě oddělena pleva od pšenice. Takový je obraz vývojového pochodu ve velkém. *( Člověk a jeho svobodná vůle V.S.P., strana 184/85.) Člověk je tedy povolán, aby se vyvinul svým vývojovým pochodem v říších hmotnosti tak dalece, že se stane vyvoleným, aby vešel ve svatebním obleku do království nebeského, do ráje. Svatební oblek, který je osvobozením od veškeré hmotnosti. Člověk se potom svým zráním tak zušlechtil, že v něm to spočívající čisté duchovní zářivě proniká, všechno hmotné od něho odpadá a on, stal se zcela lehkým a světlým, jasně zářící v čistě vypraném bílém svatebním obleku může překročit hranici k čistě-duchovně-bytostnému. Kdo si ale tento svatební oblek nezíská, ten také nemůže pobývat v duchovní říši. Chybí mu předpoklad dosažené zralosti, od tíže naprosto osvobozujícího odhmotnění. A protože na něm ještě ulpívá hmotné, musí být potom i logicky zatáhnut do nastávajícího rozkladu hmotnosti: Budou mu ruce a nohy svázány a bude hozen do temnoty a tam bude jeho pláč a skřípění zubů.
Jak, jakým způsobem může člověk dosáhnout vysoký cíl, aby se stal vyvoleným, to nám ukazuje Poselství Grálu, k tomu nám ukazuje cestu se všemi jednotlivostmi a možnostmi. Člověk jen také musí kráčet cestou, která je mu ukázána. Musí s hřivnou svých schopností lichvařit, která mu byla dána s sebou. Musí se duchovně hnout a hýbat, tím že se správně vřadí do Boží Vůle, do božských přírodních zákonů. Musí uposlechnout volání, které k němu doléhá z nejvyšších výšin. A nesmí se ztratit v pozemské vázanosti u svého pole, u své pozemské práce jak to Ježíš říká v podobenství. Jen vyvíjením svých čistých a ušlechtilých schopností v Bohem chtěném smyslu, správným použitím přírodních sil a využitím těchto ke spojené podpoře ve vážné vůli k dobrému, může stoupat ke světlým výšinám říše, z které přišel a do které je povolán, aby se vrátil. Neboť tím se stává stále světlejším a lehčím a takto bude v přirozeném dění zvednut do výše: bude schopen, aby uposlechl volání. A nemůže patřit k těm, o kterých Ježíš pravil: A vyslal své sluhy, aby zavolali hosty na svatbu; a oni nechtěli přijít. Chtění člověka je tedy přitom rozhodující. Kdo v sobě nese pevné chtění k dobrému a namáhá se, aby dodal svým myšlenkám čistotu, ten již nalezl cestu k Nejvyššímu. Takto nám zvěstuje Poselství. *( Co hledáte?.v.s.p., strana 3.) A toto chtění je neomezené; svobodný je člověk ve svých úmyslech, ve svém konání a jednání. Jak on chce, tak se mu stane. Pákou ale ke správnému chtění je cítění člověka. Toto správně poznat se stane proto základem pro to, aby jednotlivý člověk mohl stoupat ke Světlu, aby byl schopen uposlechnout volání z nebeských výšin. Proto se probuďte velí to v přednášce: Vnitřní hlas *(V.S.P, strana 05/66.) který držíte uzavřen a přes vaše cítění jste položili plášť rozumu s omezením schopnosti vnímání! Pamatujte a slyšte volání, které vás zasahuje! Bude-li to nyní mocná bolest, silný duševní otřes, velká strast nebo vysoká čistá radost, která dokáže rozptýlit zatemňující plášť nízkých pocitů, nenechte nic takového bez užitku jít kolem sebe. To jsou pomoci, které vám ukazují cestu! Musí to být chtění, kterým začíná i čin a toto již v sobě nese. S vážným chtěním začíná již čin. Proto statečně vpřed. S vážným chtěním vede nakonec každá cesta k cíli! Mnoho je povolaných, ale málo je vyvolených, pravil Ježíš. Neoznamuje nám ale Poselství Grálu: Každý duchovní zárodek, který se ponořil do stvoření, nese v sobě stejné schopnosti. Podle toho není jen mnoho povolaných, nýbrž jsou to všichni lidé. Nenachází se v tom rozpor? Ne, nepochybně ne! Rozpor mezi slovem Syna Božího a slovem Poselství Grálu je přece vyloučen. Neboť zde, jako tam se přeci lidem zvěstuje božská Pravda. A tato je věčně stejná. Musíme jen dostatečně hluboko hledat, až postoupíme vpřed k nejvnitřnějšímu duchovnímu jádru slova. A potom budeme a musíme vždy shledávat, že neexistuje žádný rozpor. Tak i zde.
Vůle Stvořitele se projevila tak, že všechny duchovní zárodky mají stejné vývojové možnosti. Základní dar, samotná síla, to nejsilnější ze všeho v člověku, co v sobě nese všechen život, je dáno každému jednotlivému stejně. Avšak použití nechává vzniknout vzhledem k svobodě vůle rozdílům. Vznik, počátek musí být také přece pro všechny stejný. Neboť je následkem jedné síly, pochází z jednoho Ducha. Tedy jsou logicky a božím chtěním povolaní v podstatě všichni lidé stejným způsobem, aby se opět vrátili do duchovní říše. Vývoj lidského pokolení až k příchodu Syna Božího Ježíše na zem ale již dokazuje, že lidstvo alespoň ve své všeobecnosti již ztratilo možnost k tomuto návratu a že část duchovních zárodků se musela ztratit nesprávným použitím oné jim stejnoměrně propůjčené síly. Právě v tomto nám Syn Člověka otevřel oči. Tomuto skutečně nastalému vývoji lidského pokolení donesl nyní Ježíš ve svém podobenství účet. Také zde to znamená především, že Král nechal zavolat všechny hosty na svatbu, že všichni byli povoláni, aby přišli. Ale oni nechtěli přijít, odřekli (selhali). A proto byli už jen mnozí jiní povoláni, takoví, kteří chtěli alespoň přijít: to znamená takoví, kteří v sobě nesou touhu po Světle, po svatbě v království nebeském. Selhající ale již nebyli voláni; stali se teď již pro věčnost ztracenými; jež byli sice zpočátku také povoláni, kteří se ale nyní upsali tělem i duší pro všechen čas hmotnosti a tím zániku. Použili jim propůjčenou sílu nesprávně. A zde je jen přirozené, že tato síla rozdrtí stroj, kterému by jinak měla sloužit, aby vykonával požehnanou práci. Zatímco nám tedy Slovo Abdrushina odhaluje zákon stvoření o údělu lidského pokolení v jeho všeobecné působnosti, staví podobenství Ježíše na skutečnostech vývoje, vývoje nesprávným směrem, jakým se lidstvo vydalo. Ale Slovo Ježíše neobsahuje samozřejmě žádné omezování všeobecné platnosti zákona stvoření. Neboť tento je přeci věčně nezměnitelný. Slovo a podobenství dává poznávat pouze následky nesprávného vývoje, které již nastaly. I teď, v současné době sklizně a soudu, je to tak, že nemohou být již považovány za povolané všichni tamti lidé, kteří nechtějí, kteří úplně a velmi lpí na pozemském nějakým způsobem a nenesou v sobě jiskru touhy po Světle - krátce: nepřátelé Světla, stoupenci Lucifera. Ovšemže i oni byli kdysi povolaní. Ale teď uschnou a zahynou jako plevy, které se oddělily od pšenice; jak se nám to stále znovu varovně zjevuje. Ale i ze všech těch, kteří jsou povolaní a kteří slyší volání z duchovního, jež přináší Poselství Grálu všem těm, co v sobě nosí otevřeně jiskru Pravdy a touhu být skutečně člověkem ale i z těchto nebudou mnozí vyvoleni. Neboť nestačí, slyšet volání a být povolán; člověk musí Poselství také živě uzpůsobit. Jen potom se může skutečně stát tak lehkým a světlým, že nakonec bude zvednut do výše až do duchovní říše a tam smět setrvat ve svatebním obleku.
Mnoho je povolaných, ale málo je vyvolených toto slovo tedy obsahuje vážné varování pro všechny lidi, kteří usilují ke Světlu. Varování, aby se nespokojovali jen s dobrými přáními a ušlechtilými předsevzetími, nýbrž aby pomocí vážného chtění připojili také čin. A ještě lépe porozumíme významu a osudné vážnosti bytí povolání, když se na závěr ještě pohroužíme do slov Abdrushina, které nám z toho mají dát představu, co se chápe duchovně pod povolaným. Ona znějí: *(Přednáška Povolaní V.S.P., strana 600/601.) Z povolaných dojdou jen málokteří ke skutečnosti splnění, poněvadž oni sami musejí přivést toto splnění železným úsilím, mimořádnou činností a pracovní pílí. A jak to chodí u jednotlivých lidí, takové je to také u národů! Být povolaný znamená pouze nosit v sobě schopnost ke splnění, nikoliv však, že toto splnění bude povolanému vrženo do jeho klína. Teprve když povolaný, tedy uschopněný, nasazuje všechno a používá svoje schopnosti nezkráceně v železné, neochvějné píli, v tvrdém úsilí a v tuhém zápasu, potom mu přijde shůry vstříc pomoc neobyčejného druhu, která ho může vést k vítězství, tedy ke splnění jeho povolání. Být povolaný zavazuje! Povolaný dostává do ruky meč vítězství k boji držen svými schopnostmi. Zacházet jím a vést k úderu musí vždycky on sám. Mnoho je povolaných, ale málo je vyvolených. Vývojový pochod celého lidstva a každého jednotlivého lidského ducha je zjeven v tomto slově. Vážně napomínající a varující ale současně také utěšující a nadějný. Spočívá to jen v jednotlivém člověku, jestli bude zavrhnut nebo vyvolen. AMEN.