Vysoká škola báňská Technická univerzita Ostrava Katedra společenských věd Sociologie Studijní opora Markéta Janíková Ostrava 2012
Projekt Firemní kultura jako integrující prvek kurikula společenskovědních předmětů na VŠB- TU Ostrava, OP VK, reg. č. CZ.1.07/2.2.00/15.0128 je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. Vysoká škola báňská Technická univerzita Ostrava 2012 Autor: Mgr. Markéta JANÍKOVÁ Recenzoval: Prof. PhDr. Dušan Šimek ISBN 978-80-248-2932-6
Obsah 1 Úvod... 5 2 Vznik sociologie... 6 3 Vývoj sociologického myšlení... 13 4 Sociální struktura, systémy stratifikace... 20 5 Sociální změna a sociální mobilita... 28 6 Pojetí kultury v sociologii obecný úvod... 34 7 Interpretativní a objektivistický pohled na kulturu... 41 8 Národní kultury versus multikulturalismus... 48 9 Rozmanitost kultur... 55 10 Úvod do firemní kultury... 62 11 Média, kultura a společnost... 69 12 Změny podoby rodiny... 76 13 Sociální deviace... 82 14 Literatura... 89 15 Přílohy... 92
1 Úvod Studenti, dostává se vám do rukou studijní text, jehož cílem je poskytnout vám základní vhled do studia společnosti. Po přečtení této opory se nestanete sociology, ale budete obeznámeni s některými sociologickými koncepcemi, kategoriemi a pojmy a v rámci této znalosti získáte i určitou dovednost jednat v sociálním kontextu a nepodléhat tak klamům zdravého rozumu (stereotypnímu myšlení). Studijní oporu tvoří 12 kapitol. Můžeme nalézt tři tematické okruhy: obecnou sociologii, kulturologický pohled v sociologii s aplikací na oblast firemní kultury a konkrétní dílčí sociologická témata. V rámci obecné sociologie se seznámíte s okolnostmi vzniku sociologie, s vybranými teoretiky sociologického myšlení, se statickou (sociální struktura) a dynamickou stránkou (sociální změna a mobilita) společnosti. Z kulturologické perspektivy vychází kapitoly Pojetí kultury v sociologii, Úvod do firemní kultury, Interpretativní a objektivistický pohled na kulturu a Národní kultury versus multikulturalismus. Mezi dílčí sociologická témata, na která se zaměříme v závěru publikace, patří média, rodina a sociální deviace. Na konci každé kapitoly naleznete otázky, které byste na základě přečtení daného oddílu měli být schopni zodpovědět, a také odkazy na literaturu, která se danou problematikou podrobněji zabývá. 5
2 Vznik sociologie Po prostudování kapitoly budete vědět, co je sociologie a za jakých okolností vznikla, budete schopni vymezit předmět a úlohu sociologie, budete schopni určit příbuzné (pomocné) vědy sociologie, CÍL zvládnete popsat základní rozdíly mezi typem uvažování common sense a sociologickým usuzováním. Sociologie, společnost, pozitivismus, Auguste Comte, common sense, sociologická imaginace. KLÍČOVÁ SLOVA 2.1 Co je to sociologie Nejjednodušší definicí sociologie je, že je to věda o společnosti (o společenských jevech, vztazích a procesech). Sociologie je věda zabývající se studiem společnosti a vzájemných vztahů v ní. (Jandourek, 2008, s. 17) Britská premiérka Margaret Thatcherová kdysi prohlásila, že společnost neexistuje, existují prý jen muži, ženy a rodiny. Přesto lze vysledovat určité jevy a procesy osobní povahy na celospolečenské úrovni (původně individuální záležitost je vyložena jako sociální jev např. sebevražednost, nezaměstnanost apod.), lze identifikovat rozdíly mezi různými společnostmi a kulturami. Společnost pak můžeme v tomto kontextu chápat jako souhrn individuí, která jednají, s ohledem na jednání druhých, vždy v určitém historickém, kulturním a sociálním kontextu. (Kubátová, 2002, s. 29) Sociologie je považována za vědu multiparadigmatickou. Paradigma je základní přístup k chápání společnosti, určuje předmět sociologického zájmu, následně ovlivňuje metodologii zkoumání společenských jevů. Jednoduše řečeno, paradigma nám poskytuje určitý rámec, vzor pro naše bádání, určuje, jakým způsobem budeme na sociální skutečnost nahlížet a také jaké metody a techniky použijeme při zkoumání sociálních jevů. Multiparadigmatický charakter sociologie označuje stav koexistence různých pohledů na skutečnost, tzn. sociologii můžeme vidět jako vědu, ve které spolu existují různé pohledy na svět, který 6
nás obklopuje. Sociologie je také věda teoretickoempirická. Teoretická báze (teorie, hypotézy, kategorie) je na základě konkrétních empirických faktů neustále prověřována a doplňována, zároveň však již k pojímání těchto faktů se přistupuje z hlediska určitého teoretického systému, hypotéz odvozených z teorie apod. 2.2 Vznik sociologie 2.2.1 Okolnosti vzniku sociologie Původně se společenské jevy a procesy zkoumaly v rámci filozofie, a to až do poloviny 19. století. Pod vlivem stále složitějšího společenského vývoje krystalizuje potřeba vzniku samostatné vědecké disciplíny, která by společenské jevy zkoumala a zpřehlednila tak sociální realitu. Počátky sociologie jsou spojeny se vznikem moderní, kapitalistické společnosti, s vědeckotechnickým pokrokem (průmyslová revoluce), s principy demokracie a rovnosti (důsledek Velké francouzské buržoazní revoluce). V důsledku průmyslové revoluce a doprovodných revolucí politických dochází ke zhroucení kontrolních mechanismů, které držely pohromadě tradiční společnost. Dosavadní struktura společnosti byla rozbita. Vznik sociologie je tak reakcí na vznik moderního státu. Nejedná se o první pokus založit objektivní vědu o společnosti, snahy o založení vědy o společnosti se objevovaly i dříve, vždy však výrazněji v období nejistoty a rozpadu dosavadního společenského uspořádání. 2.2.2 Pozitivismus počátek sociologie První sociální vědci vycházeli z přírodních věd, věřili tomu, že když použijí přírodovědné metody ke studiu společnosti, budou mít výsledky sociologického zkoumání stejnou platnost jako výsledky exaktních věd. Zakladatelem sociologie byl Aguste Comte (1798-1857), původně přírodovědec, přírodovědné metody a pojmy užíval i při studiu sociálních jevů. Sociologii nazýval sociální fyzikou (součástí byla sociální statika a sociální dynamika). Původní sociologické zkoumání se odehrává převážně v linii pozitivistické. Pozitivismus je směr vědeckého a filozofického uvažování, který tvrdí, že vědecké pozorování musí vycházet z toho, co je dané, skutečné, tedy pozitivní. (Kubátová, Znebejánek, 2008, s. 28) Můžeme tudíž zkoumat pouze to, co je přístupné naší zkušenosti, co můžeme nějakým způsobem empiricky ověřit. Zastáncem pozitivismu byl i Auguste Comte. Sociologie má podle něj: poznat, předvídat, jednat. Sociolog pečlivě pozoruje sociální jevy, hledá mezi nimi vzájemné vztahy a pravidelnosti, přičemž však nespekuluje o podstatě daných jevů, nepátrá po jejich příčině. Hledá přirozené 7
zákony (tvrzení o pravidelnostech mezi pozorovanými fakty), na základě kterých pak může předvídat (anticipovat) budoucí skutečnost. Comte byl toho názoru, že každý člověk by se měl řídit přirozenými zákony, pouze vědec je však schopen je poznat, proto by měl lidi přivést na správnou cestu. Mezi klady pozitivismu jistě patří pečlivé studium, pozitivisté viděli společnost takovou, jaká je, ne jaká by měla (chtěla) být. Při hledání přirozených společenských zákonů ovšem opomíjeli úlohu lidské tvořivosti, lidského vědomí a úsilí. Dnešní sociologové se (stejně jako pozitivisté) snaží dívat na věci nezaujatě, snaží se odkrýt, objevit, popsat to, co je, ne to, co by mělo být či to, co by lidé chtěli, aby bylo, jinak by ani jejich práce neměla smysl. Peter L. Berger používá analogii s vyzvědačstvím. Sociolog je podle něj špión, který nějakým způsobem zachycuje informace, které pak sděluje svým nadřízeným. Nepravdivé či zkreslené informace nejsou k užitku ani v případě špióna, ani v případě sociologa. 2.3 Předmět a úloha sociologie 2.3.1 Předmět sociologie Sociologie je věda o společnosti, potažmo o lidech, kteří danou společnost tvoří. Předmětem sociologického bádání jsme tedy my všichni, sociology zajímá naše chování, náš rodinný život, pracovní situace, způsob, jakým se podílíme na udržování (popř. narušování) stávajícího společenského řádu (tzv. status quo). Sociologie se zaobírá našimi životy, v centru její pozornosti, a to je třeba zdůraznit, je ovšem člověk vždy jako člen nějaké sociální skupiny. Sociologie se zabývá společenskými vztahy, jež vznikají v nejrůznějších oblastech či sférách života. Všude tam, kde se objeví společně jednající aktéři spojení určitými činnostmi, zájmy nebo hodnotami, se otevírají možnosti pro sociologickou analýzu. (Kubátová, Znebejánek, 2008, s. 26) Sociologicky lze tak nahlížet na veškeré aspekty lidského života. Jejich zachycením se zabývají aplikované sociologické disciplíny, které aplikují obecnou sociologickou teorii na konkrétní sociální jevy. Máme tak např. sociologii kultury, rodiny, vědění, volného času, ekonomickou sociologii či sociologii deviantního chování a mnoho dalších. 2.3.2 Úloha sociologie k čemu může sloužit sociologie? Sociologie nám umožňuje, abychom vše chápali v širších souvislostech, klade otázky, pátrá po smyslu/významu našeho jednání, zpochybňuje naše jistoty o tomto světě. C. Wright Mills hovoří o tzv. sociologické imaginaci, tento pojem označuje schopnost poznat v sociálních událostech zákonitosti a v tomto světle se dívat i na své osobní zkušenosti (Jandourek, 2008, s. 20), jedná se de facto o rozvíjení vlastní představivosti - o schopnost podívat se na danou skutečnost z mnoha úhlů pohledu. 8
Podle Anthonyho Giddense (1999) sociologie může: Pomoci k poznání kulturních rozdílů, jelikož nám umožňuje vidět svět z mnoha perspektiv, tím přispívá k odstraňování předsudků mezi různými skupinami ve společnosti. Být užitečná pro hodnocení úspěšnosti praktických přístupů, sociologie nám ukazuje, že mnohá praktická opatření mohou vést k nezamýšleným důsledkům. Napomoci k sebepoznání, když poznáme zákonitosti fungování společnosti a místo člověka v něm, nebude s námi tak lehké manipulovat. Také si uvědomíme, že svůj život můžeme ovlivnit a že náš způsob života není jediný možný. 2.4 Sociologie a příbuzné vědy Rysem dnešních věd je jejich prolínání. Sociologie využívá mnoha poznatků jiných vědeckých disciplín, stejně jako jiné vědy zase čerpají ze sociologie. V prvé řadě čerpá sociologie z filozofie (v rámci filozofie se také původně společenské jevy zkoumaly, jak již bylo řečeno, bez použití některých filozofických východisek by sociologie nebyla sociologií). Některé pojmy sdílí sociologie s vědami, jako jsou psychologie, ekonomie, historie, andragogika atd. Pomocnými vědami sociologie jsou dále demografie, politologie, estetika atd. V rámci použití sociologických metod a technik se využívají v sociologii poznatky z matematiky, statistiky a logiky. Přehledně je to vyjádřeno v následující Tabulce č. 1. Sociologie filozofické předpoklady obecné soc. pojmy teorie dílčích stránek společnosti konkrétní disciplíny (metody a techniky) Příbuzné vědy Filozofie ekonomie, historie, psychologie, sociální a kulturní antropologie, andragogika demografie, politologie, estetika, jazykověda, právo, pedagogika matematika, statistika, logika Tabulka č. 1. Sociologie a příbuzné vědy (dle Kubátová, 2002, s. 32-33). 2.5 Sociologické usuzování versus common sense 2.5.1 Co je to common sense a proč se jím sociologové zabývají 9
Common sense bývá označován jako zdravý rozum, jedná se o soubor znalostí, dovedností a návyků, které potřebujeme k tomu, abychom mohli uspokojivě žít ve společnosti. Zdravý rozum nám pomáhá zvládat i zapeklité problémy, pomocí nepřeberného množství návodu, rad, typů a klasifikací nám usnadňuje orientaci ve světě kolem nás. Vědy jako je fyzika, chemie či astronomie se zdravým rozumem vůbec nemusí zabývat, poznatky těchto věd jsou většinou nepřístupné individuální laické zkušenosti, oproti tomu sociologie velice řeší svůj vztah ke zdravému rozumu. Je tomu tak právě proto, že předmětem jejího zájmu jsou lidé sami, jejich způsob života, jejich myšlení či chování. Sociologie je (stejně jako zdravý rozum) způsob myšlení o lidském světě, přičemž každý sociologický termín je už dopředu zatížen významy pocházejícími z poznání zdravého rozumu. (Bauman, 2004, s. 16) Proto se lidé (laičtí sociologové dle Baumana) mohou vyjadřovat k poznatkům sociologie, a proto také se sociologie snaží vymezit oproti zdravému rozumu. Jaké jsou tedy rozdíly mezi sociologickým usuzováním a způsobem myšlení common sense? Mezi hlavní rozdíly patří tyto (srov. Bauman, 2004, s. 16-20; srov. Kubátová, Znebejánek, 2008, s. 40-42): Sociologie se na rozdíl od zdravého rozumu snaží o seriózní vědeckou debatu. Je podřízena přísným pravidlům vědeckého diskurzu, musí tak rozlišovat mezi výroky, které lze potvrdit dostupným svědectvím a důkazy, a neověřenými a provizorními dohady a domněnkami. Vědecká debata musí být otevřená ostatním argumentům, zodpovědně se musí reagovat na jiná tvrzení. Rozdíl v rozsahu (poli) zkušeností. Sociologie nám umožňuje vidět v individuálním sociální. K tomu nesociologové nemají mnoho příležitostí, v rámci své rutiny se nezamýšlíme nad smyslem toho, čím procházíme. Od sociologů se očekává, že nám ukáží, jak se naše individuální biografie proplétá s historií, kterou sdílíme s ostatními lidmi. Sociologie a zdravý rozum přistupují rozdílně k chápání reality. Předpokládáme, že jsme strůjci svých činů. Všechny činy si vysvětlujeme tím, že jiným lidem přičítáme záměry, které známe z vlastní zkušenostmi (čerpáme z toho, co jsme zažili, co známe). Máme sklon vnímat veškeré události a procesy vnějšího světa jako důsledek něčí záměrné činnosti, hledáme osoby zodpovědné za to, co se stalo. Common sense rozlišuje dobré a zlé, černé a bílé, hledá viníky, oproti tomu sociologie hledá širší spektrum záběru - sítě propojení, širší souvislosti. 10
Zdravý rozum je imunní proti zpochybňování, má schopnost sebepotvrzování. Zdravý rozum disponuje zdánlivě samozřejmými poučkami, které vychází z rutinní povahy každodenního života (opakující se věci se stávají důvěrně známými, důvěrně známé věci jsou jasné, nevyvolávají problémy, nevzbuzují zvědavost, jsou neviditelné) sociologie narušuje důvěrný svět (zkoumá to, co se zdá být samozřejmé) a může působit jako vetřelec, klade totiž otázky a takové otázky dělají ze samozřejmých věcí záhady. Každodenní běh života se začne jevit ne jako jediný možný a přirozený, ale pouze jako jeden z možných způsobů. (V příloze si určitě přečtěte, jak i naše zvyky mohou být pro někoho nesrozumitelné a divné - viz Příloha č. 1.) Kdo chce žít vědomým životem, pro toho může být sociologie přínosem, pro někoho by ale mohla znamenat sociologická reflexe pohromu (zvlášť se nelíbí těm, kterým status quo vyhovuje). Zygmunt Bauman uvádí příklad se stonožkou, která si pěkně vykračovala ovšem jen do té doby, než se jí někdo zeptal, jak to vlastně dělá? Jak zvládá tolik nohou? Stonožka se zamyslela a už neudělala ani krok. Sociologie tedy může jednotlivci napomoci orientovat se ve světě, může mu ukázat možné alternativy životní cesty ukáže mu možnost volby, jiný pohled, přehnaná sebereflexe ovšem může člověka i zcela zablokovat jako v případě stonožky. Závěrem této kapitoly už jen jeden citát vtipně komentující vztah sociologie k předmětu svého zájmu, tedy k lidem: Sociologie se zabývá vysvětlováním toho, co vypadá samozřejmé (například jak funguje společnost), lidem, kteří si myslí, že to je jednoduché a kteří nechápou, jak je to ve skutečnosti složité. (Osborne, 2007, s. 3) Jak byste definovali sociologii? Jak byste vysvětlili pojem společnost? Kdo byl zakladatelem této vědy? Za jakých okolností sociologie vznikla? OTÁZKY Jaké jsou rozdíly mezi typem uvažování common sense a sociologickým usuzováním? BAUMAN, Zygmunt. Myslet sociologicky netradiční uvedení do sociologie. 2. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2010. 239 s. ISBN 978-80-7419- LITERATURA KE KAPITOLE 11
026-1. Úvod, s. 9-23. HAVLÍK, Radomír. Úvod do sociologie. 5. vyd. Praha: Karolinum, 2007. 128 s. ISBN 978-80-246-1385-7. KUBÁTOVÁ, Helena, ZNEBEJÁNEK, František. Základy sociologie. 2. přepracované vydání. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. 151 s. ISBN 978-80-86429-74-8. 12
3 Vývoj sociologického myšlení Po prostudování kapitoly budete vědět, jak probíhal ve stručnosti vývoj sociologického myšlení, budete znát vybrané představitelé sociologického myšlení, CÍL dokážete v kostce reprodukovat vývoj české sociologie. Objektivistické a interpretativní paradigma, pozitivismus, naturalismus, teorie, empirie, behaviorismus. KLÍČOVÁ SLOVA 3.1 Paradigmata (srov. Havlík, 2007, s. 7-8) V první kapitole jsme označili sociologii jako vědu multiparadigmatickou, můžeme říci, že dějiny sociologie jsou tvořeny střídáním dominantních paradigmat. V každém období dějin převažovalo určité paradigma, z něhož vycházela většina myslitelů. Miloslav Petrusek rozlišuje dvě základní paradigmata: objektivistické paradigma, interpretativní paradigma. V rámci objektivistického přístupu je na společnost nahlíženo jako na soubor relativně stabilních struktur, kterým se jedinci přizpůsobují. Pravidla, která lidské jednání limitují a předurčují, jsou dána jakoby zvnějšku. Směry vycházející z objektivistického paradigmatu jsou například tyto: pozitivismus, marxismus, strukturální funkcionalismus, teorie konfliktu. Pomůcka: Postupuje se od společnosti k jedinci. Podle interpretativního pohledu je člověk aktivním subjektem, který všem událostem a jevům kolem sebe připisuje určitý význam a tím uvádí všechny danosti a pravidla v život. Určitým způsobem je chápe, interpretuje je. Člověk nejedná podle toho, jak to je, ale podle toho, jak věci vidí. 13
Směry vycházející z interpretativního paradigmatu: symbolický interakcionismus, fenomenologická sociologie, dramaturgická sociologie, entometodologie Pomůcka: Postupuje se od jedince (aktéra) ke společnosti. Stejně jako dominantní paradigma lze v průběhu vývoje sociologie vysledovat, jak badatelé v jednotlivých obdobích kladli větší důraz střídavě na teorii a na empirii. V průběhu vývoje sociologického myšlení se sociologie dostala od velkých teorií až k problematice každodenního života. V této kapitole naleznete stručný nástin vývoje sociologie, zmíněni budou vybraní představitelé sociologického myšlení. 3.2 Od velkých teorií ke každodennosti 3.2.1 Teoretické zdroje sociologie do počátku 20. století etapa hledání velkých teorií (srov. Havlík, 2007, s. 21-24) Pozitivismus, evolucionismus, psychologizující teorie, ekonomické teorie, sociologismus, chápající sociologie, formální sociologie Zakladatelem sociologie je, jak již bylo řečeno, francouzský filozof a přírodovědec a také zakladatel pozitivismu v sociologii Auguste Comte (1798-1857). Sociologie 19. století se rozvíjí hlavně v linii pozitivistické s důrazem na přímé a pečlivé pozorování věcí daných, empiricky ověřitelných. Sociální vědci používají metodologii přírodních věd a věří, že výsledky takto získané budou stejně nezpochybnitelné jako výsledky věd přírodních. Comte a jeho následovníci usilují o postižení sociální struktury, řádu a vývoje, pokroku. Snaží se o pochopení společnosti jako celku, o vytvoření komplexní a obecné teorie společnosti, která by dokázala popsat a vysvětlit konkrétní jevy. Výzkumy v tomto období nejsou moc časté. První etapu vývoje sociologie můžeme proto označit jako období hledání velkých teorií a sociologických systémů. První sociologové hledali vysvětlení sociálních jevů v přírodě, používali metody i terminologii přírodních věd. Jedná se o tzv. naturalistické směry. Sociální jevy jsou vysvětlovány analogiemi s fyzikou, mechanikou, geografickými faktory, biologií apod. Řadíme sem již výše zmíněný pozitivismus A. Comta (analogie s fyzikou), ale k významným patří také evolucionismus, jehož hlavním představitelem byl britský sociolog Herbert Spencer (1820-1903). Spencer vychází z analogie mezi organismem a společností, kterou považuje za druh složitého biologického organismu. Tento organismus se řídí biologickými zákony evoluce. Spencer nachází mezi organismem a společností řadu podobností (oba se skládají z jednotek, které určují výslednou podobu celku apod.). 14
Rozšířily se také směry psychologizující, které vysvětlovaly sociální jevy pomocí lidské psychiky, např. instinktivismus (intelekt podřízen instinktům, co je to instinkt nebylo nikdy přesně řečeno), psychologie davu (Gustav Le Bon), psychologie národů apod. Do sociologie se dostávají i poznatky z psychoanalýzy Sigmunda Freuda. Pro další vývoj sociologického myšlení měly velký význam také teorie Karla Marxe, hlavně teorie ekonomické podmíněnosti společenského života, analýza raného kapitalismu, zvláště koncepce odcizení a teorie tříd a třídního boje. (O Karlu Marxovi podrobněji v Kapitole 6) Sociologické poznání významně posunul Émile Durkheim (1858-1917). Odmítl naturalismus i psychologismus a snažil se vysvětlit společnost jen z ní samé. Mluvíme o sociologismu. Společnost považoval Durkheim za nadindividuální, nebral ji jen jako součet jednotlivců. Zabýval se studiem sociálních faktů (jazyk, právo, morálka). Významná byla jeho analýza sebevražednosti jako sociologického jevu, známá je taktéž jeho teorie anomie. (Teorii sebevražednosti a teorii anomie Emila Durkheima se budeme podrobněji věnovat v Kapitole 12) Dalším významným sociologem první etapy je německý sociolog Max Weber (1864-1920). Ten zdůrazňoval (oproti všem předchozím koncepcím) význam porozumění, pochopení smyslu lidské činnosti. Přichází se sociologií jako vědou chápající, rozumějící. Úkolem takové vědy není jen objektivistický popis, ale pochopení smyslu, který lidé svému jednání přisuzují. Sociologie podle něj nemůže objevovat zákony, ale jen určité pravidelnosti, protože po určitých stejných nebo podobných příčinách následují stejné nebo podobné účinky. Známá je také Weberova koncepce ideálních typů (jedním z ideálních typů je byrokracie jako ideální forma racionálního řízení). Počátkem 20. století vstupuje do sociologie italský sociolog Vilfredo Pareto (1848-1923). Východiskem jeho pojetí sociologie je zkušenost a pozorování. Lidé podle Pareta nejednají na základě logické úvahy, ale pod tlakem okolností, teprve dodatečně vkládají do jednání racionální zdůvodnění. Tedy jednání předchází myšlení (lidé nejednají určitým způsobem, protože tak myslí, ale myslí určitým způsobem proto, že tak jednají. Pareto se zabýval studiem reziduí (psychické konstanty, podle kterých lidé jednají, nelogické, iracionální) a derivací (následné zdůvodnění neracionálního chování). Významná je také Paretova teorie politických elit a jejich stálého koloběhu. K dominantním postavám vývoje sociologie patří na přelomu století německý sociolog Georg Simmel (1858-1918) považovaný za zakladatele tzv. formální sociologie. Simmel se zabýval (nezávisle na obsahu) formami lidských vztahů a socializace. Popsal také některé 15
tendence vývoje charakteristické pro dnešek (zmasovění umění, úlohu peněz, problém módy). 3.2.2 Etapa velkých empirických výzkumů (srov. Havlík, 2007, s. 17-26) Neopozitivismus, behaviorismus, sociometrie Toto období je spojeno převážně s americkou sociologií. Kvůli rozvoji USA, růstu měst vyvstává mnoho problémů, roste potřeba praktických opatření. Dané problémy je nutné nějak řešit. Sílí negativní postoje k teorii a ke spekulacím, do popředí se dostává snaha získávat fakta co nejpřesnější, a v co největším rozsahu. (Havlík, 2007, 24) Sociologie se orientuje na sociologicky postižitelné objekty výzkumu. Do popředí se dostává empirie a výzkumy. Převažuje popis (bez teorie nejde o chápání celkových souvislostí). Známé jsou výzkumy města (Chicagská škola), sociální patologie, soužití a konfliktů ras a etnických skupin apod. Metodologicky vychází empirismus z tzv. neopozitivismu. Základem vědeckého poznání je smyslové poznání, společenské jevy se zkoumají jako smyslově přístupné, měřitelné a kvantifikovatelné. Skutečnost je výrazně redukována pouze na jevy, které lze smyslově vnímat a můžeme je nějakým způsobem kvantifikovat. Příkladem je behaviorismus, který zkoumá člověka jako černou skřínku pouze na základě vztahu stimul-reakce. Sociologie se po vlně empirismu (i díky ní) posouvá dále v tematickém zaměření. Pozornost se přesouvá od makrosociálních problémů (celospolečenských, velkých skupin, třídních vztahů) k problémům sociálních institucí (ekonomických, rodiny, politických apod.), sociálních organizací (uspořádání sociálního života velkých skupin a formálních struktur typu školy, podniku) a především k problémům mikrosociologie (dynamika malých skupin). (Havlík, 2007, s. 25). Za zmínku jistě stojí přínos Jacoba Morena (1892-1974), zakladatele sociometrie. Moreno se zabýval studiem malých skupin a vztahů mezi jednotlivci, vycházel z toho, že podstatou skupinového života je zákon sociální gravitace, snažil se charakterizovat skupiny na základě vztahů sympatií a antipatií mezi jejich členy. Sociometrická metoda je využívána i dnes, umožňuje měření a vyjadřování kvality a kvantity lidských (interpersonálních) vztahů. 3.2.3 Další rozvoj teoretické sociologie (konec 40. let a 50. léta 20. století) (srov. Havlík, 2007, s. 26-27) Strukturální funkcionalismus, teorie konfliktu, frankfurtská škola 16
Souběžně s rozvojem empirických výzkumů (i v době převládajícího empirismu) se vyvíjely další sociologické teorie, i když ze začátku stály mimo hlavní proud. K novému rozvoji teorií dochází koncem 40. a hlavně v 50. letech 20. století. Opět se vrací snaha o vysvětlení celku sociálního života. Jde už však o teorie, jejichž tvrzení mají být empiricky podložena. Objevují se nové směry i trendy v sociologii. Strukturální funkcionalismus Talcota Parsonse (1902-1979), který vytvořil obecnou teorii lidského jednání jako základu pro empirický výzkum, opět se začíná brát společnost jako celek. Parsons pojímá společnost jako systém složený z prvků, které jsou vzájemně provázány, přičemž každý plní nějakou funkci vzhledem k celku. Hlavní tezí je, že společnost je ve stavu dynamické rovnováhy. Představitelem strukturálního funkcionalismu je i Robert K. Merton, který přišel s pojmem dysfunkce. Podle něj existují v systému prvky, které rovnováhu celku narušují, působí dysfunkčně. (Podrobněji se budeme teoriemi Roberta Mertona zabývat v Kapitole 12.) Kriticky vůči strukturálnímu funkcionalismu vystoupila tzv. teorie konfliktu, její hlavní představitelé Ralph Dahrendorf (1929) a Lewis Coser (1913) nesouhlasili s konsensuálním pojetím světa. Kladli důraz na uznání úlohy rozporů a konfliktů. Humanistické a kritické proudy v sociologii: významná byla především frankfurtská škola (Herbert Marcuse, Jőrgen Habermas). Teorie frankfurtské školy už představují přechod od objektivistického paradigmatu k interpretativnímu. 3.2.4 Přechod k interpretativnímu paradigmatu, ke každodennosti (70. 80. léta 20. století) (srov. Havlík, 2007, s. 27-28) Fenomenologická sociologie, etnometodologie, dramaturgická sociologie Interpretativní sociologie se prosazuje v 70. a 80. letech. Můžeme sem zařadit směry: symbolický interakcionismus (H. Blumer), fenomenologická sociologie (Alfred Schőtz později Peter Berger a T. Luckmann), etnometodologie (Herold Garfinkel), dramaturgická sociologie (Erving Goffman). Všechny tyto myšlenkové směry postavily do centra pozornosti mezilidskou symbolickou interakci. Zabývají se interakcemi, procesem interpretace, každodenností, jazykem. Vybrané směry (symbolický interakcionismus, fenomenologie a etnometodologie) jsou podrobněji zmíněny v Kapitole 7. 3.2.5 Pokusy o syntézu (srov. Havlík, 2007, s. 27-28) 17
Objevují se tendence najít či vytvořit syntézu mezi objektivistickým a interpretativním paradigmatem. Sílí snahy o propojení jednání (individua) a sociální struktury. Za nositele těchto pokusů je pokládán např. Anthony Giddens se svou teorií strukturace. Dosavadní pokusy o syntézu ovšem nejsou moc úspěšné, zůstávají jakoby napůl cesty a spoustu toho nedokáží vysvětlit. 3.3 Česká sociologie (srov. Řeháková, 2006, s. 76-77) 3.3.1 Vývoj české sociologie Před druhou světovou válkou sociologie přednášena na 3 univerzitách (Praha, Brno, Olomouc). V průběhu druhé světové války byla sociologie zakázána jako nepřítel říše. Po skončení války sociologie fungovala jen po tři roky. Po roce 1948 další období temna pro českou sociologii, sociologie byla považována za buržoazní pavědu. Po roce 1964- opětovný nástup vědy o společnosti, opět pouze ale jen na pár let. Po roce 1968 opět na sociologii (sociology) vyvíjen nátlak sociologie rušena nebo podřízena ideologii. 3.3.3 První sociologové u nás Tomáš Garrigue Masaryk k nám přinesl sociologii, představil Comtovo dílo, je autorem spisu O sebevraždě (jako o hromadném společenském jevu), Imanuel Chalupný vytvořil první sociologický teoretický systém u nás, byl profesorem na univerzitě v Brně, znám je jeho koncept kultury jako civilizace, Edvard Beneš byl taktéž původní profesí sociolog. 3.3.4 Někteří současní sociologové V. Lamser, I. Možný, M. Petrusek, J. Keller, P. Matějů, 18
P. Machonin a další Jaké analogie (s čím?) byly využívány v raných fázích sociologie? Čím významně přispěl E. Durkheim k vývoji sociologického poznání? Do jaké doby datujeme přechod k interpretativnímu paradigmatu? OTÁZKY Jaké české sociology znáte? HAVLÍK, Radomír. Úvod do sociologie. 5. vyd. Praha: Karolinum, 2007. 128 s. ISBN 978-80-246-1385-7. KELLER, Jan. Dějiny klasické sociologie. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2004. 529 s. ISBN 80-86429-34-2. PETRUSEK, Miloslav. Základy sociologie. 1. vyd. Praha: Akademie veřejné správy, 2009. 189 s. ISBN 978-80-87207-02-4. Kap. 9, Čím byla sociologie dříve a čím chce být dnes, s. 133-151. LITERATURA KE KAPITOLE 19
4 Sociální struktura, systémy stratifikace Po prostudování kapitoly budete vědět, jaký je rozdíl mezi sociální diferenciací a stratifikací, schopni popsat vybrané systémy sociální stratifikace, umět vyjmenovat typy sociálních útvarů a sociálních skupin, CÍL znát charakteristiky malé sociální skupiny, primární skupiny a znaky davu, umět definovat pojmy jako pozice, role, status, normy, hodnoty. Sociální stratifikace, sociální skupiny, sociální útvary, znaky malé sociální skupiny, primární skupina, třídy, straty, kasty, role, pozice, hodnoty, normy. KLÍČOVÁ SLOVA 4.1 Sociální diferenciace a stratifikace 4.1.1 Dva pohledy na sociální strukturu Téměř na každý sociální jev či útvar (i na sociální strukturu) se můžeme podívat ze dvou rovin, dvou úhlů pohledu z makro či mikroúrovně. Pokud na věc hledíme z obecné roviny, makroúrovně dokážeme postihnout daný jev jako celek, ale unikají nám detaily, dílčí maličkosti nejsme schopni zpozorovat. Pokud pozorujeme na úrovni mikro tyto detaily, maličkosti vidíme, ale zase nepostihneme celkový obraz. 4.1.2 Sociální diferenciace, sociální stratifikace Sociální diferenciace jedná se o strukturovaný systém nerovností a odlišností, v rámci diferenciace můžeme najít rozličná kritéria členění: horizontální (nesledujeme u odlišností rozměr vyšší-nižší, jde například o rozdílnost na základě pohlaví, rasy), vertikální (sledujeme rozměr vyšší-nižší, skupiny nebo jednotlivce seřazujeme do hierarchicky uspořádaných vrstev strat, hovoříme o sociální stratifikaci, na základě stratifikačního rozlišení můžeme sestavit hierarchický žebříček 20
a umístit na něj jednotlivce podle toho, jak uspěli v jednotlivých kritériích, příkladem daného kritéria může být úroveň dosaženého vzdělání, výše příjmů apod.) V průběhu svého života zaujímáme různé sociální pozice, ve kterých hrajeme rozličné role. Tyto významné vztahy jedinců, pozic, rolí a sociálních seskupení tvoří složitou relativně stabilní síť, kterou označujeme jako strukturu. (Havlík, 2007, s. 55) Struktura se neustále mění, působí na ni mnohé vnější i vnitřní faktory mikrosociální či makrosociální povahy, proto říkáme, že struktura je stabilní pouze relativně. Odlišné postavení ve společnosti, na společenském žebříčku v sobě často zahrnuje i znak nerovnosti projevující se v rozdílném přístupu ke zdrojům, moci, prestiži atd. Určitá míra nerovnosti je přirozená a je vlastní každé společnosti, důležité je, aby lidé žijící ve společnosti byli přesvědčeni o legitimnosti dané nerovnosti a o jinak spravedlivém rozdělování zdrojů (spravedlivém přístupu ke zdrojům). Nerovnoměrné a nespravedlivé rozdělování bohatství a výrazně viditelná nerovnost mohou vést u jedince k pociťování osobní křivdy, závisti či frustrace. Tyto osobní prožitky nabývají na významu, pokud je takových lidí s tímto přesvědčením více a spojí se, protože by se s tím nespravedlivým uspořádáním mělo něco dělat, ať už se jedná o pocit nespravedlnosti ohledně chování politiků k občanům ve státě či nadřízených k podřízeným v organizaci apod. 4.2 Systémy sociální stratifikace (srov. Giddens, 1999, s. 254-258) Můžeme rozlišit několik systémů stratifikace: otroctví, kasty, stavy, třídy, vrstvy. V případě otroctví, kastovního systému a stavů jde převážně o historické formy stratifikace, třídy a stavy nalezneme i v současných společnostech, v rámci jedné společnosti můžeme identifikovat třídní i stratifikační uspořádání. 21
4.2.1 Otroctví a otrokářství V případě otroctví se jedná o extrémní formu nerovnosti, někteří lidé jsou ve vlastnictví druhých lidí. Obchod s otroky je spojen s kolonizací západních mocností a skončil v 19. století. Otroctví bylo postupně odstraňováno, dnes již prakticky vymizelo. 4.2.2 Kasty Opět jde spíše o útvar historický. Jde o to, že každý jedinec patří (již od narození) do nějaké kasty. Kastu bychom mohli definovat jako skupinu rodin, které mají stejné jméno a zachovávají určitý kodex pravidel (často ve vztahu k udržení kastovní skupinové čistoty ). Přechod z jedné kasty do druhé je vyloučený. Může se však změnit postavení celé kasty v rámci společenské hierarchie. Slovo kasty bývá spojováno především s kulturami indického subkontinentu. Pojem kasta se dále používá: jako označení pro etnické skupiny, které se snaží o rasovou čistotu, jako označení skupiny obyvatel, které mají omezené možnosti při volbě povolání, v případě sociální i prostorové mobility (sociálně slabí, menšiny), jako negativní označení skupiny obyvatel, která se považuje za něco zvláštního, za elitu (nejčastěji ve vztahu k politikům, právníkům, soudcům, lékařům apod.). 4.2.3 Stavy Stavy jsou spojovány hlavně s dějinami feudální Evropy, ale existovaly i v řadě jiných civilizací. Feudální stavy byly tvořeny vrstvami, které měly vůči sobě navzájem různá práva a povinnosti: některé z těchto rozdílů byly přitom zakotveny v zákonech. (Giddens, 1999, s. 256) Můžeme rozlišit tyto stavy: šlechtický stav (stav nejvyšší tvořený urozenými ), kněžský stav (spojený s mnoha privilegii), třetí stav (nevolníci, rolníci, řemeslníci, obchodníci i měšťané). Hranice mezi stavy nebyla tak nepropustná, ale výraznější posuny (ať už nahoru či dolů) byly spíše ojedinělé. 4.2.4 Třídy Třídy nejsou vymezeny zákonem ani náboženskými ustanoveními. Příslušnost k třídě je získaná. Příslušnost k třídám je dána ekonomickými rozdíly mezi skupinami jedinců, tj. nerovnosti ve vlastnictví hmotných prostředků a schopnosti jimi disponovat. (Giddens, 22
1999, s. 257) Třídu můžeme vymezit jako rozsáhlou skupinu lidí, kteří mají podobné ekonomické prostředky, což má vliv na jejich způsob života. (Giddens, 1999, s. 257) V západní společnosti můžeme zjednodušeně rozlišit tři hlavní třídy: vyšší třídu (zaměstnavatelé, bankéři, špičkoví manažeři, průmyslníci lidé, kteří vlastní anebo ovládají výrobní prostředky - mají kapitál), střední třídu (úředníci a odborníci - bílé límečky ), nižší třídu (manuálně pracující). V marxistické teorii se rozlišuje (Jandourek, 2007, s. 263): třída o sobě (bez vědomí vlastní společné příslušnosti a společných zájmů), třída pro sebe (s vědomím vlastní společné příslušnosti a společných zájmu, vyšší úroveň vědomí). Můžeme se setkat také s pojmem underclass, což je označení pro skupinu, jejichž členové jsou často nekvalifikovaní, dlouhodobě nezaměstnaní, žijící na okraji společnosti. Tito lidé mají často znemožněný přístup ke zdrojům a jejich životní úroveň je mnohem nižší než u většinové populace. 4.2.5 Vrstvy (straty) Sociální skupiny, jejichž rozdíly nejsou založeny na institučně zajištěných privilegiích, ale na vnějším postavení jejich členů. Jednotliví členové se od sebe liší sociálním statusem, který odkazuje na jejich místo v sociální struktuře. Status je tvořen těmito složkami: povolání, příjem, dosažené vzdělání, prestiž, životní styl. V případě, že spolu dané složky statusu korespondují, jsou v rovnováze, hovoříme o konzistentním statusu, v opačném případě o statusu inkonzistentním. Nejčastěji uváděné příklady inkonzistentního statusu jsou profese učitele (vysoká prestiž, nízký příjem) a politika (nízká prestiž, vysoký příjem). 23
Ve společnosti i v rámci organizační struktury (kultury) nalezneme jak stratifikační, tak třídní uspořádání. Roli tak hraje píle, talent, ale i třeba protekce na základě rodinného původu, možnosti využívat různých typů kapitálu apod. Můžete získat práci díky tomu, že Vás někdo doporučí, v ideálním případě by pak ale mělo nastat období, ve kterém byste měli předvést, co ve vás je, abyste mohli v organizaci setrvat. I když pracujete ve firmě dlouho, může vám pomoci, když znáte ty správné lidi, máte přístup k důležitým informačním tokům, znáte dobře firemní kulturu atd. 4.3 Sociální útvary a skupiny 4.3.1 Typy sociálních útvarů (srov. Prochovník, 1991, s. 38-39, srov. Havlík, 2007, s. 46-47) Pod vlivem vnitřních i vnějších faktorů dochází ve společnosti ke vzniku nejrůznějších sociálních útvarů: agregát (prostý součet lidí, kteří se se nacházejí na určitém místě - na náměstí, na ulici, aniž by se navzájem znali), kategorie (množství jedinců na základě podobnosti nebo stejnosti, na základě znaku, který si stanoví sám badatel - muži-ženy, věkové kohorty apod.), dav (shromáždění relativně většího množství cizích lidí, jejichž chování je zaměřeno k určitému objektu a cíli, chování v davu se řídí nápodobou druhých, je výrazně emocionální a iracionální, významná je ztráta osobní zodpovědnosti v důsledku vědomí anonymity), publikum (může být shromážděné i neshromážděné, vytváří na základě vyšších psychických funkcí, reaguje na společný podnět), sociální skupina v užším smyslu: je relativně trvalejší, má stanoveny více či méně svoje cíle, je definována sociální potřebou, mentální jednotou a funkcemi, členové jsou spojeni pocitem sounáležitosti. 4.3.2 Typy sociálních skupin Můžeme se setkat s myšlenkou, že sociální skupiny ztrácejí na významu, že dnes žijeme spíše v sociálních sítích. V tradičním významu je pojem sociální síť spojován s preliterárním společenstvím a s jeho mimořádnou rolí vztahové sítě (přirozená směna kontaktů, darů atd.), novodobé pojetí odkazuje na teorii informační společnosti a na informační sítě, kterými jsme propojeni. 24
Protože skupiny (zvláště pak malé) existují i nadále, je třeba vymezit, co je tímto pojmem míněno. Skupinou může být jakékoliv seskupení lidí (Petrusek, 2009, s. 90-91): prostorové (diváci, dav, průvod), logické (odpovídající logickému požadavku na určitý znak např. pohlaví, etnická příslušnost), reálné (rodina, dav, pracovní skupina), umělé (všichni modroocí lidé), sociologicky významné (rodina, vrstva, třída), sociologicky nezajímavé (modroocí), reálné v užším smyslu (rodina, malé skupiny, třída, vrstva, národ skupina vykazuje mnoho společných znaků, vědomí příslušnosti ke skupině), logicky konstruované (bez vědomí příslušnosti ke skupině). Skupiny můžeme dále dělit na primární a sekundární, malé a velké a formální a neformální. 4.3.2.1 Primární a sekundární skupiny Primární skupiny jsou ty, jimž přidělujeme velký význam, skupiny, které výrazně ovlivňují, kým jsme. Dochází v nich k intenzivní socializaci. Podle Ch. Cooleyho, který daný pojem vytvořil, primární skupina má tyto znaky (cit. dle Novotná, 2010, s. 69): interakce tváří v tvář, důvěrnost interakcí a vztahů, relativně malý počet členů relativní stálost, neinstrumentálnost (členství ve skupině není účelové). Příkladem primární skupiny je rodina, ať už ta původní či ta, kterou si sami založíme. Sekundárním skupinám připisujeme menší význam, často vznikají účelově za nějakým účelem, uspokojením potřeby. Jedná se ale o osobní posouzení, pro někoho může být skupina velice významná a primární, pro ostatní je spíše sekundární. 4.3.2.2 Malé a velké skupiny Odborníci se neshodnou na vymezení hranice počtu členů, tedy kdy se jedná ještě o malou sociální skupinu a kdy už je to velká sociální skupina. Shoda většinou panuje v tom, 25
že o malé sociální skupině hovoříme až od tří osob. Malá sociální skupina se od té velké výrazně odlišuje následujícími charakteristikami (srov. Petrusek, 2009, s. 98): bezprostřední interakce, rozvinutá komunikační síť, relativně pevné vztahy, trvalost na základě vykonávání společných činností, společné cíle, rozdělené role a pozice, vymezené hodnoty a normy. 4.3.2.3 Formální a neformální skupiny Formálními skupinami rozumíme takové skupiny, v nichž se vztahy mezi členy i princip fungování skupiny řídí především ustanoveními, která jsou předem dána a ukotvena v nějakém řádu (školní řád, pracovní směrnice ). V neformálních skupinách převažuje spontánní charakter vnitřního organizování. Z neformální skupiny se může stát formální a také formální skupina může mít více či méně neformální charakter. V případě formálních skupin v organizaci se jedná o nejrůznější výbory, představenstva, komise, oficiální pracovní skupiny vytvořené managementem, cíle, normy i hodnoty jsou stanoveny managementem nikoli skupinou, neformální vztahy jsou odrazem fyzické blízkosti na pracovišti, jsou založeny na osobních vztazích a dohodě členů skupin, na společných zájmech, na sympatiích, dochází k uspokojení potřeby sounáležitosti, omezení pocitu nejistoty, neformální skupiny jsou ale také nástrojem zábavy, úlevy od stresu či nudy apod. 4.4 Role, pozice, hodnoty, normy V rámci socializace se učíme mnoha rolím. Roli můžeme chápat jako určité očekávání ze strany druhých ohledně našeho jednání. Role se vztahují k pozicím, které zaujímáme. Celoživotně člověk prochází mnoha situacemi, v nichž vstupuje do rozmanitých vztahů k druhým lidem. Zaujímá v těchto vztazích různé pozice. Pozice je místo, které zaujímáme ve skupině, sociální struktuře, společnosti. V rámci svých pozic hrajeme určité role. Jinak se chováme doma, ve škole, s přáteli. Vzhledem k tomu, že zastáváme různé pozice a hrajeme různé s nimi spjaté role, mohou být na nás vyvíjeny často i protichůdné tlaky. Může dojít ke: 26
konfliktu rolí plynoucího ze souběžného zaujímání různých pozic s odlišnými požadavky (rodič x podnikatel), komplexu rolí, kdy rolové požadavky na jednu a tutéž pozici jsou v různých vztazích rozporné (vztah ke kolegům a vedoucím pracovníkům po čerstvém povýšení). Rolová očekávání zpřehledňují svět kolem nás, naše jednání dělají předvídatelným, tímto nás zbavují do určité míry pocitu nejistoty. Je třeba ovšem zdůraznit, že jde o systém vzájemných očekávání mezi všemi členy skupiny, společnosti. Normy jsou buď stanovené, nebo jen zvykově vžité, ve skupině obecně uznávané způsoby jednání, které mají své hranice. Pravidla, která určují, co by mělo být. (Prochovník, 1991, s. 42-43) Tvoří je obecná pravidla i konkrétní návody, které vymezují, jaké chování je žádoucí a přijatelné v určitých situacích. Hodnoty souvisí s uspokojováním potřeb, jde o vymezení toho, co se v dané společnosti cení, k čemu je třeba směřovat. Normy pak vymezují postupy k jejich dosažení. Hodnotou může být: být úspěšný a mít hodně peněz. Můžeme vyhrát, celý život tvrdě pracovat, nebo vykrást banku. Poslední způsob dosažení dané hodnoty ale společnost považuje za nepřijatelný. Jaké rozlišujeme systémy sociální stratifikace? Jaké charakteristiky má malá sociální skupina? OTÁZKY Jaké hrajete ve svém životě role? Jaké pozice zastáváte? GIDDENS, Anthony. Sociologie. 1. vyd. Praha: Argo, 1999. 595 s. ISBN 80-7203-124-4. Kap. 10, Stratifikace a třídní struktura, s. 253-285. NOVOTNÁ, Eliška. Sociologie sociálních skupin. 1. vyd. Praha: Grada, 2010. 120 s. ISBN 978-80-247-2957-2. PETRUSEK, Miloslav. Základy sociologie. 1. vyd. Praha: Akademie veřejné správy, 2009. 189 s. ISBN 978-80-87207-02-4. Kap. 6, Sociální skupiny a davy v moderní společnosti, s. 89-105. LITERATURA KE KAPITOLE 27
5 Sociální změna a sociální mobilita Po prostudování kapitoly budete vědět, co je sociální změna, vysvětlíme si pojmy vývoj a pokrok, schopni rozlišit mezi pojmy sociální mobilita a migrace, umět určit a popsat typy a směry sociální mobility, CÍL schopni reprodukovat výsledky vybraných výzkumů mobility v České republice i v mezinárodním srovnání. Změna, vývoj, pokrok, sociální mobilita, směry mobility: horizontální, vertikální, typy mobility: intragenerační, intergenerační, individuální, kolektivní, objektivní, subjektivní. KLÍČOVÁ SLOVA 5.1 Sociální změna Změny jsou součástí života skupin i společnosti. Základem sociálních změn je adaptace na změnu podmínek. Může jít o změny postupné, dlouhodobé, kontinuální nebo naopak o radikální zlomy a diskontinuitní procesy, změny endogenní (vnitřní) nebo exogenní (vnější). Postupným vývojem došla společnost ke své multikulturní podobě, k problémům, které se musejí řešit na globální úrovni, k tomu, že idea pokroku nevedla jen k úspěchům, ale přinesla i nezamýšlené důsledky. V současné době dochází ke kumulaci velkého množství změn do relativně krátkých časových období (nejvýrazněji to jde vidět v oblasti vědy a techniky). Můžeme rozlišit tyto pojmy (srov. Prochovník, 1991, s. 90-91): změna (jakákoliv kvantitativní nebo kvalitativní transformace sociálního systému nebo jeho části), vývoj (souhrn změn sociálního systému v určitém čase, může být vývoj vzestupný pokrok, vývojová stagnace - bez závažnějších změn, vývojová retardace - zpomalení změn, převaha změn, které znamenají návrat 28
do předchozích stádií, vývojový regres -návrat k systému k vývojovému stádiu již překonanému) pokrok (vývoj, v němž dochází ke kvantitativnímu a kvalitativnímu vzestupu). 5.2 Sociální mobilita, její směry a typy 5.2.1 Sociální mobilita Rozlišujeme mobilitu prostorovou (migraci) a sociální. Původně je mobilita pohyb nebo schopnost pohybu, v sociologii jde o pohyb lidí jednotlivců i skupin v rámci sociální struktury, pohyb jednotlivců v rámci statusů a rolí. (Prochovník, 1991, s. 76-77) Jedná se o změny v postavení jednotlivců, rodiny či třídy nebo vrstvy. 5.2.2 Směry sociální mobility V případě sociální diferenciace jsme rozlišovali členění horizontální (rozdělení nesledující rozměr vyšší-nižší) a vertikální (hierarchie na základě rozměru vyšší-nižší), stejné dělení můžeme použít i v případě mobility: horizontální mobilita (pohyb na stejné úrovni, uvnitř dané skupiny či vrstvy, sociální postavení zůstává zachováno změna bydliště, změna rodinného stavu atd.), vertikální mobilita (jedná se o přesuny mezi nižšími a vyššími pozicemi, o vzestup nebo sestup na společenském žebříčku příjmů, prestiže, životní úrovně, vertikální mobilita může být vzestupná, sestupná, střídavě sestupná či vzestupná, stabilní - nulová). 5.2.3 Typy mobility (srov. Tuček, 2003, s. 309-315) Sociální mobilitu můžeme dále dělit podle toho, zda se týká jedné generace či několika za sebou jdoucích pokolení: intragenerační mobilita, intergenerační mobilita, nebo jedince či skupiny: individuální, skupinová mobilita. 29
5.2.3.1 Intragenerační a intergenerační mobilita V případě intergenerační mobility se jedná o pohyb ve struktuře v průběhu života jedinců či skupin. Intergenerační mobilita označuje změny v postavení jedinců za sebou následujících pokolení - zkoumaných osob a jejich rodičů, výjimečně prarodičů, někdy i jejich dětí. 5.2.3.2 Individuální a skupinová mobilita Individuální sociální mobilitou rozumíme mobilitu jedince, popř. domácnosti. Skupinová (kolektivní) mobilita se týká změn pozice dané skupiny v prostoru. Může se stát, že nulová mobilita individuální v důsledku mobility skupinové může znamenat sociální vzestup či sestup. Po sociální transformaci v roce 1989 mnoho jedinců pociťovalo sestupnou tendenci, aniž by objektivně došlo k jejich individuálnímu posunu směrem dolů. Pocit individuálního poklesu tak v mnoha případech způsobily změny právě v rámci skupinové mobility (např. pokles prestiže u některých profesí horníci, dělníci apod.). 5.3 Výzkumy mobility před a po transformaci 5.3.1. Měření mobility V rámci výzkumů sociální mobility je nutné nějakým způsobem danou mobilitu změřit. Nejčastěji se měří procentuálním podílem počtu mobilních osob k celému souboru osob zkoumaných. Tento základní index se označuje jako míra hrubé mobility. (Tuček, 2003, s. 312) Hrubá mobilita se dělí na: strukturální (pohyb způsobený změnami struktur inovace, změna výroby apod.), čistou (zbude po odečtu strukturální mobility, odkazuje na mobilitní otevřenost či uzavřenost společnosti). V uzavřených společnostech (organizacích) je nízký stupeň mobility, dlouho se udržuje status quo, dochází jen k malé obměně špiček managementu, není dostatek motivace k výkonu, neboť změna postavení, možnost postupu je na něm nezávislá a je málo pravděpodobná. Otevřené společnosti (organizace) se vyznačují vysokým stupněm mobility i propustností. Důležitá je také transparentnost kritérií nutných k postupu. V případě výzkumů pohybu v rámci sociální struktury, v rámci statusů a rolí je třeba rozlišovat ještě dva typy mobility: objektivní (měřitelné změny v postavení, změřitelný posun na žebříčku), 30
subjektivní (osobní pocit posunutí nahoru nebo dolů). Vztah (jeho těsnost) mezi objektivní a subjektivní mobilitou ukazuje, zda se (a v jaké míře) objektivní sociální nerovnosti promítají do společenského života. Zda a jakým způsobem lidé reflektují změny širšího společenského uspořádání. Výzkum subjektivní mobility je důležitý z toho důvodu, že se lidé nechovají podle toho, k jakým změnám v jejich postavení došlo, ale podle toho, jak své postavení subjektivně vnímají. Výzkumy situace před a po velké sociální transformaci (Sametová revoluce, rok 1989) ukazují, že existují velké rozdíly mezi objektivní a subjektivní mobilitou, mezi tím, jaké změny postavení se skutečně odehrály a tím, jak to vnímají (vnímali) lidé. Zmíněny budou dva výzkumy: výzkum vnitrogenerační subjektivní mobility (mezinárodní srovnání, 1989-1999), výzkum vztahu mezi objektivní a subjektivní mobilitou (mezinárodní srovnání, 1988 a 1993). 5.3.2 Výzkum vnitrogenerační subjektivní mobility (srov. Tuček, 2003, s. 333-334) Výzkum se zaměřil na vnímání individuální změny sociálního postavení, respondenti se měli zařadit na desetibodovém žebříčku, určovali své současné postavení (tj. postavení v roce 1999) a minulé, retrospektivní (tj. postavení v roce 1989). Šetření probíhalo v mezinárodním srovnání, výzkum se odehrával mimo Českou republiku také v Maďarsku, Polsku, Německu (rozdělení na východ a západ), Francii, USA a v Rusku. Základní zjištění jsou tato: dvojnásobná a vícenásobná převaha subjektivně vnímaných sestupných drah nad drahami vzestupnými v bývalých postkomunistických zemích (kromě NDR), v západních zemích je situace přesně opačná, subjektivní představy o mobilitě zde odpovídají přirozenému (kariérovému) vzestupu, kterého v průběhu 10 let dosahuje většina osob mladší a střední generace. V západních zemích převládaly subjektivně vnímané vzestupné dráhy, což odráží přirozený kariérový růst (dostudujeme, získáme zkušenosti, postupujeme pracovně na vyšší pozice), zcela opačně tomu bylo v bývalých postkomunistických zemích, důvody převahy sestupných drah mohou být různé. Subjektivní představa o sestupné mobilitě v postsocialistických zemích je pravděpodobně způsobena: jednak propadem životní úrovně (hlavně Rusko), 31