Page 1 of 7 Myšlenka na tento měsíc: "Starajíce se o štěstí jiných, nacházíme své vlastní." Platon MINULÁ ČÍSLA BULLETINU UŽ JSTE ČETLI? Úvodník Milí čtenáři, v tomto čísle našeho bulletinu věnujeme více pozornosti velkému řeckému filozofovi Platonovi, protože si připomínáme výročí založení jeho Akademie. Učení tohoto velkého myslitele i odkaz jeho filozofické školy jsou nám velmi blízké, a proto se je snažíme v Nové Akropolis znovu rozvíjet. Nejen v podobě teoretického studia, ale jako živé přenášení hlubokých myšlenek a pomalé probouzení ospalé lidské duše, která dle Platona ztratila svá křídla a musí se znovu "rozpomenout" na to, co už kdysi věděla a vlastnila. K tomu nestačí pouze naslouchat slovům, ale je třeba je žít. Aktivně jednat, působit v tomto světě, přemýšlet svou vlastní hlavou, nezůstat spoután v jeskyni, jak naznačuje známý Platonův mýtus uvedený níže. Můžeme toto podobenství vykládat různě, můžeme vidět jeskyni ve světě kolem nás, můžeme se cítit uvězněni dobou nebo místem, kde jsme se narodili, může se nám zdát, že jsme otroky času, který pádí zběsileji než kdykoli předtím ale ve skutečnosti si nejvíce pout nasazujeme my sami a stejně tak a v tom je naše největší naděje jich můžeme nejvíce rozbít. Podobenství o jeskyni (Převzato z knihy: Platon: Ústava, 514 a - 517 a, Oikoymenh, Praha 1996) Mgr. Ivana Hurytová "A nyní, pokračoval jsem, představ si rozdíl mezi duší vzdělanou a nevzdělanou tímto podobenstvím. Pomysli si lidi jako v podzemním obydlí, podobném jeskyni, jež má ke světlu otevřen dlouhý vchod zšíři celé jeskyně, v tomto obydlí již od dětství žijí spoutáni na nohou i na šíjích, takže zůstávají stále na témž místě a vidí jedině dopředu, ale nemohou otáčeti hlavy, protože jim pouta brání, vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň a uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni jest nahoře příční cesta, podél níž si mysli vystavěnou zídku na způsob přepážek, jaké mívají před sebou kejklíři a nad kterými ukazují své kousky. Platon byl pro mnohé, kteří přišli po něm, vzorem skutečného filozofa. Jedni ho považovali za "božského", zatímco druzí ho pokládali za "geniálního utopistu". Byl zavrhován a oslavován. KDE HLEDAT INSPIRACI? - Dobře. - Mysli si pak, že podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí, přečnívající nad zídku, také podoby lidí a zvířat z kamene i ze dřeva i všelijak vyrobené, při čemž jedni z nosičů, jak se podobá, mluví, druzí pak mlčí. - Divný jest ten tvůj obraz a divní vězňové. - Podobní nám, odpověděl jsem, neboť takoví lidé jistě by neviděli ze sebe samých ani
Page 2 of 7 ze svých druhů něco více než stíny, vrhané ohněm na protější stěnu jeskyně. - Jak by také uviděli, když jsou nuceni držeti po celý život hlavu bez pohnutí? - A co předměty nošené podél zídky? Neviděli by z nich právě tolik? - Ovšem že. - A kdyby mohli vespolek rozmlouvati, jistě by myslili, že těmi jmény, která dávají tomu, co před sebou vidí, označují skutečné předměty. - Nutně. - A což kdyby to vězení odráželo od protějška i ozvěnu? Kdykoli by promluvil někdo z přecházejících nosičů, nemyslíš, že by pokládali za původ toho hlasu jedině právě ten přecházející stín? - Při Diovi, dozajista. - U takových lidí tedy, děl jsem, by veskrze za pravdu neplatilo nic jiného než stíny těch umělých věcí. - Docela nutně. - Nuže pozoruj, jak by to asi bylo s jejich vyproštěním a vyléčením z pout a nerozumnosti, kdyby se jim ho přirozeně dostalo a to takto. Jeden z nich jest vyproštěn z pout a přinucen náhle vstáti a otočiti šíji a jíti a hleděti vzhůru ke světlu. Z toho všeho by cítil bolest a pro mžitky v očích nebyl by schopen dívati se na ony předměty, jichž stíny tenkráte viděl: co by asi řekl, kdyby mu někdo tvrdil, že tenkráte viděl jen přeludy, nyní však že zří správněji, jsa mnohem blíže skutečnosti a obrácen k předmětům skutečnějším, a kdyby ho nutil, ukazuje mu na každý z přecházejících předmětů, odpovídati na otázku, co to jest? Nemyslíš, že by byl v nesnázích a domníval se, že věci, které tehdy viděl, byly pravdivější než ty, které mu jsou nyní ukazovány? - Mnohem pravdivější. - Nuže, a kdyby ho docela nutil hleděti do světla samého, že by ho bolely oči a že by se obracel a utíkal k tomu, nač se dovede dívati, a měl za to, že toto jest vskutku zřetelnější, než co se mu ukazuje? - Tak jest. - Kdyby pak jej někdo odtamtud násilím vlekl tím drsným a příkrým východem a dříve ho nepustil, až by ho vyvlekl na světlo sluneční, zdali pak by jeho oči, zalité září, mohly viděti něco z toho, co by mu nyní bylo jmenováno skutečným světem? Sokrates Tento filosof žil v letech 469-399 př. n. l. Vynikal svou morálkou, kterou neváhal odvážně šířit. Byl lživě obviněn z toho, že kazí mládež a neuznává bohy, a poté odsouzen k smrti. Ctil však zákony athénské společnosti a přijal smrt se stejným klidem a odvahou, s jakou prožil celý svůj život. PROGRAM AKTIVIT: OD 15. BŘEZNA DO 14. DUBNA PLATON Přednáška u příležitosti 2400. výročí založení Platonovy Akademie Učení o idejích Umění dialogu a mýty Platonova Akademie - Jistě ne, aspoň ne hned. - Ano, myslím, že by potřeboval si zvyknouti, kdyby chtěl uviděti, co jest nahoře. A nejprve by zíral nejsnáze na stíny a potom na obrazy lidí i ostatních předmětů, zrcadlící se na vodních plochách, později pak na ty předměty samy, dále pak by snesl pohled na tělesa nebeská a na samu oblohu snáze v noci, kdyby se díval na světlo hvězd a měsíce, než ve dne na slunce a sluneční světlo. - Jak by ne? - Konečně pak, myslím, byl by s to, aby popatřil na slunce, ne na jeho obrazy ve vodě nebo na nějaké jiné ploše, nýbrž na ně samo o sobě na jeho vlastním místě, a aby se podíval, jaké jest. - Nutně. - A potom již by si o něm učinil úsudek, že ono jest, co způsobuje roční počasí a oběh roků a všechno spravuje ve viditelném světě a že jest nějak původcem i všeho toho, co viděli tam dole. - Patrno, že by k tomu potom došel. - A což když si vzpomene na své dřívější obydlí a na tamější vědění a tehdejší své spoluvězně, nemyslíš, že by sám sebe pokládal za šťastného pro tu změnu, oněch pak by litoval? - Ba jistě. - A jestliže měli tehdy mezi sebou zavedeny nějaké pocty a pochvaly a dary pro toho, kdo by nejbystřeji viděl přecházející stíny a nejlépe si pamatoval, které z nich obyčejně chodily napřed, které pozadu a které pospolu, a podle toho byl nejschopnější předpovídati, co přijde, sotva by asi cítil po tom touhu a záviděl těm, kterým se u oněch dostává poct a mocných postavení, naopak jistě by mu bylo, jak praví Homeros, že by tuze rád chtěl "jako nádeník sloužiti jinému, muži nemajetnému a raději by cokoli zakusil, než aby měl ony nejasné představy a oním způsobem žil, či nemyslíš? AVICENNA KNÍŽE UČENCŮ 1. přednáška cyklu "Po stopách velkých lékařů" Arabská a perská kulturní tradice Filozof, básník, lékař Kánon medicíny
Page 3 of 7 - Tak jest, odpověděl, myslím, že by raději všeho zakusil, než aby žil oním způsobem. - Uvaž i toto, děl jsem. Kdyby takový člověk sestoupil nazpět a posadil se na totéž místo, zdali by se mu oči nenaplnily tmou, když by náhle přišel se slunce? - Ba jistě. - Tu pak kdyby zase musil posuzovati ony stíny o závod s oněmi, kteří zůstali stále vězni, dokud má mžitky před očima a dříve než by se mu oči uklidnily - a toto zvykání by netrvalo zrovna krátce - zdali pak by nebyl k smíchu a zdali by se o něm neříkalo, že přišel z té cesty nahoru se zkaženým zrakem a že to nestojí ani za pokus choditi tam nahoru? A kdyby se někdo pokoušel je vyprošťovati z pout a vésti nahoru, zdali pak by ho nezabili, kdyby ho nějak mohli rukama uchopiti a zabíti? - Dozajista. Ze života filozofů: Sokrates Sokrates, jeden z nejznámějších filozofů, se narodil roku 469 př. n. l. v Athénách kameníkovi Sófroniskovi a porodní bábě Fainaretě. Jeho manželka se jmenovala Xantypa, a díky veselým příhodám z jejich společného života, vešla i ona do dějin. Povolání zdědil Sokrates po otci a živil se jako sochař. Byl velmi odvážný a zúčastnil se několika válečných tažení, kde získal vyznamenání za statečnost. Války byly jednou z mála příležitostí, kdy opouštěl Athény. Sokrates byl označen v Delfské věštírně za nejmoudřejšího z Athén. Nevěděl možná nejvíce ze všech, ale připustil si vlastní nevědomost. V tom spočívá jeho moudrost a pro nás velký odkaz. Byl také velmi vytrvalý, traduje se, že dokázal stát i několik hodin na jednom místě, než našel odpověď na některou z filozofických otázek. Uvědomoval si, že je nedokonalý, a ustavičně hledal, jak se zdokonalit. Tak můžeme pochopit i význam jeho nejznámějšího citátu: "Vím, že nic nevím". Nebýt pyšný nebo ješitný na to, co víme, ale přiznat si, že je mnohem více toho, co nevíme. Skrze postupné zkoumání a odhalování neznámých nebo nejasných věci roste naše moudrost. Sokrates byl moudrý, protože dokázal své poznání používat v praxi a byl jednotný v myšlenkách, slovech i činech. Sokratovská moudrost znamená konat dobro. Není jednoduché najít, co je dobré nebo špatné. Jak pro jednotlivce, tak pro společnost, aby se nečinilo zlo, když se chce konat dobro. Radí nám, ať se naučíme vést dialog, výměnu slov nebo názorů. Názor, který má každý člověk, je vzdálen více nebo méně pravdě. Je to umění jak navazovat spojení, rozvádět v dialogu dva zdánlivě protikladné názory, aby se dosáhlo pravdy. Důležitým pojetím dialogu u Sokrata bylo poznání sebe sama. EGYPT TAJEMSTVÍ PYRAMID Přednáška s videoprojekcí a filmem Všichni se bojí času, ale čas se bojí pyramid Pyramida - symbol universa Texty pyramid Hledání spíše toho, čím jsem, než toho, co mám. Cílem je naučit se být nejlepším soudcem svých chyb tak, že je odhalíme a napravíme dříve než kdokoli jiný. Často vystupoval proti sofistům, kteří kazili mládež, i když říkali, že ji poučují. Viděli hodnotu člověka v jeho společenském postavení, politických zájmech nebo moci. Naopak Sokrates dbal především na utváření vlastního vědomí, svědomí a nedělal rozdíl ve společenských třídách svých posluchačů. Sokrates mluvil o vnitřním hlase - daimonion, který ho upozorní před špatným rozhodnutím, avšak ho k ničemu nenabádá. Můžeme to nazvat hlasem svědomí, intuicí nebo předtuchou. Tvrdil, že každý člověk v sobě toto daimonion má, na každém však záleží, zda tento hlas poslechne nebo ne. V roce 399 př. n. l. byl Sokrates nespravedlivě obviněn a následně odsouzen na smrt. Soudní proces zaznamenal Platon v díle Obrana Sokratova. Musel vypít číši s jedem bolehlavem. Obvinění na něho byla vykonstruována na základě pomluv a nepřátelství lidí, kterým při rozhovorech na Athénské Agoře dokázal jejich namyšlenost nebo omyly, které pokládali za pravdu. Jeho přátelé mu chtěli pomoci utéct z vězení a zachránit mu život, ale on to odmítl. Vysvětlil jim, že celý život ctil athénské zákony a vychovával k tomu i všechny své učedníky. Nemůže tedy jen proto, že mu hrozí smrt, takto nečestně utíkat před vykonáním rozsudku. Nenapsal žádné dílo, nezaložil žádnou školu, přesto patří mezi nejznámější antické filozofy. Díky svému umění probouzet lidské duše, měl hodně žáků, z nichž někteří vlastní filozofické školy založili. Jeho největším učedníkem byl Platon, který z úcty ke svému učiteli vložil své nejlepší myšlenky do jeho úst. Sokrates vystupuje v
Page 4 of 7 Platonových dialozích jako ten, který přivádí ostatní ke správnému poznání, k moudrosti. "Neboť nic jiného nedělám, chodě mezi vámi, než že přemlouvám mladé i staré, aby nepečovali dříve ani usilovněji o tělo, ani o peníze, než o to, aby duše byla co nejlepší." (Obrana Sokrata) Aleš Budín S úsměvem jde všechno lépe... O filozofické škole ještě mluvit budeme Ale jaké je to v dnešní škole? Starší kolega vysvětluje studentovi v prvním ročníku: "Víš, na fakultě jsou nejhorší první tři roky. Pak se zapíšeš do druháku a vše je snazší." Atraktivní studentka přijde na zkoušku ke staršímu profesorovi. Posadí se, poodhrne sukni a řekne: "Udělala bych cokoliv, abych dostala tu zkoušku." Profesor povytáhne obočí: "Cokoliv?" Studentka si přisune židli k jeho stolu a ztiší hlas: "Ano, cokoliv." Profesor se k ní nakloní a zeptá se také tlumeně: "Skutečně cokoliv?" Studentka mu zašeptá do ucha: "Skutečně cokoliv!" Nato se k ní profesor znovu nakloní a také zašeptá: "A mohla byste... studovat?" "Maminko, mně se do té školy nechce. Děvčata ze mě mají legraci, kluci mi podrážejí nohy, učitelé mě nemají rádi. Já tam nepůjdu!" "Musíš, chlapče, jednou jsi tam ředitel " Mezi námi: V mnoha anketách nebo reportážích se známými osobnostmi se objevuje zdánlivě banální a téměř zábavná otázka: Jaké věci by sis s sebou vzal, kdybys musel žít na pustém ostrově? Odpovědi jsou nejrůznější od těch nevyřčených, kdy děláme test sami pro sebe, až po takové, kdy dotazovaný překvapí čtenáře a někdy i sebe sama, zvláště když zjistí, že nikdy skutečně nepomyslel na to, že by mohl zůstat sám na nějakém ostrově a přitom potřeboval některé zajímavé či nezbytné věci. Přivádí nás to k jednomu z nejtěžších lidských úkolů: zvolit si. Je snadné zvolit si ty či ony šaty, film, na který se podíváme na konci týdne, nebo knihu, kterou si koupíme, pokud můžeme, přestože i tyto volby mohou u mnohých vyvolat pochybnosti. Existují však i jiné volby, které obsahují vážná rozhodnutí, někdy i definitivní, a právě tehdy vychází najevo, jak málo toho víme sami o sobě, o tom, čím bychom chtěli být a co bychom chtěli dělat. Ačkoli se může zdát, že to s tím nesouvisí, před několika dny mne jeden učedník na přednášce donutil, abych se znovu zamyslela nad touto myšlenkou, když jsem vyprávěla starodávný mýtus o potopě, který se objevuje u všech civilizací. Vysvětlovala jsem symbolismus archy, která nesla skupinu bytostí a prvků umožňujících pokračování života, až jednou pomine bouře, a tento učedník upoutal mou pozornost zmínkou o archách, které můžeme my, lidé, postavit na jiných úrovních, abychom v dějinách přečkali okamžiky prudké jako orkán.
Page 5 of 7 Samozřejmě: když vstřebáváme poznání, když se stáváme silnějšími a jsme si více jisti sami sebou, zaplňujeme archu záchrannými faktory. Ať už bouře cloumá lodí, která nás chrání, jakkoli silně, víme, že máme to nezbytné, abychom pokračovali, aby existence mohla následovat svůj směr, až se problémy utiší. A to nás přivádí k samotné otázce položené na začátku: Co by sis s sebou vzal na svou archu, kdybys musel čelit potopě? Je těžké si zvolit, když nás vládnoucí módy donutily k tomu, že si pleteme hodnoty nezbytného, potřebného a zbytečného. V příliš mnoha situacích se zbytečné stalo nezbytným, avšak proto, že jsme si vytvořili umělý návyk, umělou potřebu. A my, lidé, ať už se nám to líbí či ne, máme animální návyky zvláště, když umdlévá vědomí a jednají pouze instinkty. Mezi námi, bylo by zajímavé zjistit, zda bychom se uměli rozhodnout, co si vzít s sebou na pustý ostrov nebo na archu, která se bude plavit po nekonečných mořích. Zatěžovali bychom se věcmi? A pokud ano, tak kterými? Neboť existuje mnoho předmětů, které po opotřebení už neslouží k ničemu, ale jsou i jiné, které slouží k vyrábění dalších. Domnívám se, že je lepší nářadí, které nám umožní vyrobit další nářadí, abychom pak mohli vyrobit vše potřebné. Vzali bychom si zvířata? Která? Zřejmě nebudeme moci udělat zásobu párů všech druhů, nýbrž budeme muset zvolit ta, s nimiž můžeme žít. Mají tedy větší cenu ta, která se mohou sníst, nebo ta, která nám mohou být společníkem? Od kterých rostlin si vezmeme semínka? Jakými bylinami bychom chtěli osázet náš svět samoty a vzkříšení? Budou v našem zavazadle knihy? Nebo snad hudba? Nebo si snad raději sami napíšeme to, co chceme číst, a budeme si zpívat to, co chceme slyšet? A konečně, vezmeme si sami sebe? A zjevně tím nemyslím vláčet s sebou naše ubohé tělo, které nemá jinou možnost, než nás následovat. Právě naopak, ptám se vás, mezi námi, zda si vezmeme sami sebe takové, jací jsme, jak cítíme a myslíme, co si přejeme, o čem sníme, s onou schopností snášet, trpět a znovu se rodit, která by měla být v nitru každého z nás. Disponujeme skutečně tím vnitřním bytím, které musí být živé a aktivní, aby mělo užitek z nástrojů, zvířat, rostlin, knih a hudby? Vezmeme si vzpomínky, abychom je přeměnili na zkušenosti a mohli vytvořit budoucnost? Jsou to určitě složité a těžké otázky. Avšak ne nadarmo byl Noe moudrým starcem a my jsme pouhými muži a ženami, kteří se potulují životem malým mořem s jeho vlnami a větry, přesvědčeni, že potřebujeme pokaždé více a více věcí, abychom byli šťastní. Takto se nenajde ostrov ani archa, na které bychom se vešli. Nastal čas hledat spíše poklady vnitřní, jemnější a zpracovatelnější než tolik haraburdí, které z nás dělá otroky těchto nejistých statků. Prof. Delia S. Guzmán Věděli jste, že... v tomto roce oslavíme 2400. výročí založení jedné z nejvýznamnějších filozofických škol, Platonovy Akademie. Platon (427-347 př. n. l.) je jedním z největších a nejvlivnějších filozofů všech dob, bojovník za vládu ducha v životě, hlasatel mravních norem a vychovatel lidstva. Jeho rozsáhlé dílo zanechalo trvalou stopu v evropském myšlení. Jádrem jeho filozofie je nauka o idejích a od ní se odvíjejí všechny ostatní disciplíny: teorie poznání, metafyzika, politika, etika, estetika, psychologie. v roce 387 př. n. l. založil Platon v Athénách filozofickou školu. Jmenovala se Akademie podle mytologického hrdiny Akadéma (Hekadéma), kterému byl zasvěcen sousedící posvátný háj. Tento hrdina se díky Platónovi dostal do názvu nejslavnější antické školy a následně i do názvů tisíců dalších vědeckých i uměleckých institucí na celém světě. Tato Akademie bývá nazývána tisíciletá, neboť existovala ještě celá staletí po Platonově smrti, a pokud by nebyla zrušena císařem Justiniánem I. v roce 529 n. l., působila by pravděpodobně dále.
Page 6 of 7 Platon vedl školu dvacet let a vyučoval zde bezplatně okruh žáků, kteří se kolem něho brzy shromáždili. Při výuce nepoužíval poznámek. Zastával názor, že filozofické myšlenky nelze vyjevit v jasné formě jako psanou nauku, přímé poučení, a proto je při vyučování nutný kontakt mezi učitelem a žákem. To zahrnuje i možnost jejich dialogu, důležitost celkové atmosféry a duševního souznění. Význam školy nemůže nahradit žádná "psaná nauka". Pokud Platon svou nauku slovy vyjadřoval, nepsal přímá naučení, ale používal formu rozpravy- dialogu. Dialog zapojuje čtenáře do hry otázek a odpovědí, dává mu možnost uvážit protichůdné argumenty a s jednotlivými diskutujícími souhlasit či nesouhlasit. Velký důraz se kladl na znalost matematiky. Podle legendy se nad vchodem do Akademie klenul nápis: "Nevstupuj nikdo neznalý uvažování na geometrický způsob". Onen "geometrický způsob" měl však význam širší. Nešlo jen o geometrii a matematiku, ale o hluboké uplatňování jejich zásad. Zahrnoval požadavek schopnosti uvažování v "ideálním platónském světě", který se světu geometrickému podobá. V tomto navazovala Akademie na pythagorejské tradice, které Platon dobře znal. Vědecké zaměření Akademie přilákalo mnoho vynikajících učenců. V její dlouhé historii byla různá období zaměřená na různé směry (např. skepticismus, stoicismus, eklekticismus, novoplatonismus). Kromě pěstování a rozvíjení jednotlivých vědních disciplín si Platonova Akademie kladla za cíl stát se účinným nástrojem postupné kvalitativní proměny společnosti. Zásadních společenských změn, tedy i proměny politické, se mělo dosahovat všestrannou výchovou, už náležitě poučených mladých lidí, metodou přísné vědy, přičemž teoretický, etický i estetický základ měla poskytovat právě filozofie jako věda o univerzu, nikoli náboženství, kult či magické praktiky. Působení odkazu Platónovy filozofie i Akademie jako vzoru školy je nedozírné. Prvního obnovení se dočkala v novoplatonismu, který byl po několik století hlavním filozofickým systémem pozdní antiky. Po několika staletích středověku ožila myšlenka platónské Akademie znovu v renesanci. Ve druhé polovině 15. století vzniká vzniká ve Florencii Academia Platonica, která se sdružuje okolo Marsilia Ficina, a k níž později náleží i další známý humanista Pico della Mirandola. Tato škola přitahovala zájem vzdělanců z celé tehdejší Evropy. Neutuchající zájem o Platonovo učení přetrvává do dnešních dnů. Jaro Kalendářní zvyky a svátky vznikly za starých časů. Do našich dnů se dochovaly pouze jako prvky současných náboženství, avšak význam a obsah zůstaly nezměněny. Zvyky všech kultur a civilizací odrážely spojení člověka s kosmem, s procesem stvoření světa a uskutečnění toho božského v prostoru a čase. Člověk, účastník obřadu, vstupoval do kontaktu s kořeny, se začátky a příčinami všeho existujícího. A tak pokaždé znovu vznikal svět a obnovoval se čas; díky tomu bylo možné spojení a splynutí kosmického, zemského a lidského rytmu. Rok je modelem kosmického času, mikrocyklem napodobujícím schéma velkých kosmických cyklů. Rok je kruh spojující to věčné a pomíjivé. Koloběh světského času, jeho jednotvárnost a monotónnost jsou přerušovány periodami svátečního náboženského času, jenž umožňuje člověku obnovit vzpomínky na duchovní kořeny světa i sebe sama. Za starých časů neexistoval rozpor mezi mytologií a historií: jak proslulé historické postavy, tak i samotná společnost se snažily napodobovat příklad vlastních mytických hrdinů a bohů, a díky tomu se samy stávaly vzorem mravních i občanských ctností pro příští generace. více >>>
Page 7 of 7 Prof. Anton Musulin Elektronický bulletin naleznete také na www.akropolis.cz. Pokud již nechcete dostávat tento bulletin, odepište prosím na tento e-mail a v předmětu uveďte "STOPINFO".