Ladislav Fuchs Spalovač mrtvol Groteskní hororová novela o zlu skrytém pod maskou dobrotivosti (Praha, Čs. spisovatel 1967).
Popis Moto díla, sestávajícího z 15 číslovaných kapitol, cituje italského spisovatele G. PAPINIHO, modernistu, který konvertoval ke katolicismu a posléze sympatizoval s fašismem: Největší lstí ďábla je, když sám o sobě prohlašuje, že není." Oblíbenou četbou pana Kopfrkingla, vlídného a spořádaného zaměstnance krematoria, je tibetský cestopis A. DAVID-NEELOVÉ. Odvozuje z něho svou představu o vznešenosti zpopelňování: to je v jeho představách aktem proměny, očisty a osvobození člověka od pozemských útrap, kremační pec pak dílnou samého pánaboha". Utrpení chápe Kopfrkingl jako zlo, které musíme odstraňovat". Odtud pramení i jeho - převážně verbální - snaha o vylepšení světa. Okázalý nekuřák a abstinent, demontrující svou citlivost vztahem k hudbě, má zálibu nazývat místa i živé bytosti nadnesenými a exotickými jmény: sám, přestože se jmenuje Karel, si nechává říkat Roman, manželku oslovuje Lakmé, svému pracovišti říká Chrám smrti apod. Určitou izolovanost Kopfrkinglova života narušují návštěvy dávného přítele, pana Williho Reinkeho. Tento přesvědčený nacista dá Kopfrkinglovým aktivitám nový směr tím, že mu vnukne myšlenku rasové nadřazenosti. Protagonista tak prodělá první z pomyslných převtělení a nastoupí cestu, na jejímž konci ho čeká úplný rozpad osobnosti. V přestrojení za žebráka špehuje na oslavě pořádané židovským Pohřebním bratrstvem. Tento čin spolu s udáním spolupracovníků z krematoria mu po vzniku protektorátu otevře dveře německého Casina. Překážkou jeho další kariéry se ukáže manželčin židovský původ, proto ji Kopfrkingl, stejně jako později syna Miliho, zavraždí. Své zločiny ovšem interpretuje jako pomoc nešťastným lidem, kteří nechápou". Jeho pokus zavraždit i šestnáctiletou dceru Zinu přeruší příchod tibetského vyslance (Kopfrkinglova dvojníka), který protagonistu označuje za novou inkarnaci Buddhy a vyzývá jej, aby se ujal trůnu ve Lhase. Do jeho prožitku osvícení náhle vstupují tři andělé" a odvádějí údajného spasitele do sanitky. V závěru novely, už po odeznění válečných hrůz, Kopfrkingl pozoruje z německého sanitního vlaku vyhublé lidi vracející se z koncentráků; i v konfrontaci s nimi si však uchovává bláznivé přesvědčení o svém mesiášství. Rozbor Ke klíčovým scénám novely patří návštěva v panoptiku, kde Kopfrkinglova rodina zhlédne představení o morové ráně v Praze. Jedna z návštěvnic má stejný klobouk s pérem jako vosková figurína písaře. Tím se prostor panoptikálního jeviště rozšiřuje a poznamenává celý fikční svět prózy. Někteří z aktérů nejsou plnoprávnými postavami, ale jen schematizovanými figurkami. Mladá růžolící dívka, starší žena v brýlích, hlavně ovšem zmíněná návštěvnice v klobouku s pérem a její nevrlý, tlustý muž s motýlkem a holí nemají jména, přecházejí z kapitoly do kapitoly a jejich účinkování je zpravidla omezeno na variování téhož výstupu v nových souvislostech. Společně s řadou významově exponovaných detailů tvoří spojnici mezi jednotlivými dějovými úseky. Tradiční kauzalita děje je zčásti nahrazena motivickou návazností. Tak návštěvě v panoptiku motivicky předchází scéna v zahradní restauraci a naopak navazuje na ni popis účasti na boxerském utkání a výletu na rozhlednu. Představení v panoptiku také předjímá budoucí vývoj událostí. Výjevy předváděné mechanickými loutkami jsou předobrazem zločinů pana Kopfrkingla. S narušením hranice mezi jevištěm a hledištěm pouťového stanu získávají děje jak na jevišti, tak v okolním fikčním světě dvojakou podobu představení, jež jsou sice stylizovaná, ale jejichž pouhá simulovanost je zároveň zpochybňována. Autorská hra s motivy a postavami totiž probíhá na podkladě historických reálií, které, jak předpokládá autor, čtenář zná. Odkazy k paralelně probíhajícímu dějinnému vývoji dodávají příběhu i symbolům zla a násilí na konkrétnosti. - Celkovou podobu novely zásadně ovlivňuje perspektiva ústřední postavy. Příběh je sice vyprávěn v er-formě, ale Kopfrkinglova persona si dlouhými
monology nezřídka vydobývá v textu dominantní postavení (stává se, že i vypravěč přejímá Kopfrkinglovo výrazivo). Někdy tak i v jedné větě bývají konfrontovány dva zorné úhly. Kopfrkinglovu pohledu a jeho názoru, že na jménech nezáleží", podléhá patrně i označení epizodních postav. Např. příjmení Strauss, Dvořák, Janáček, Wagner mohou souviset s deklarovanou spalovačovou láskou k hudbě a pořadí, v jakém se objevují, s jeho názorovým a lidským vývojem. Jména spolupracovníků z krematoria (Lišková, Zajíc, Fenek, Beran) zase mohou mj. poukazovat na Kopfrkinglovo rovnocenné chápání lidí a zvířat. Korektiv neutrálního vyprávění či záznamu událostí v protikladu ke Kopfrkinglovu vnímání zůstává však přese všechno alespoň částečně zachován. Vypravěč události pouze zaznamenává, aniž by je zároveň interpretoval, proto ponechává do jisté míry zastřenou motivaci Kopfrkinglových zločinů. Sama postava spalovače má poměrně neostré kontury; vstřebává do svých monologů naprosto mechanicky fráze z okolí, takže se stává pouhou výslednicí cizích vlivů. Životopis Po své třetí knize, románu Variace pro temnou strunu *, se F. místo dalších sond do rozbolavělých křehkých lidských niter /.../ obrátil k hororu" (B. SVOZIL). Vznikla trojice námětově a tematicky těsně spřízněných próz: Spalovač mrtvol, Myši Natálie Mooshabrové * a Příběh kriminálního rady (1971), jejichž obvyklé žánrové zařazování naznačuje, že v nich F. částečně vyšel vstříc fabulační konvenci. V centru autorské pozornosti už nestojí oběti, ale nositelé zla. Zlo je postupně vyvázáno z historického rámce, přestává být všudypřítomnou anonymní hrozbou a personifikuje se do podoby vrahů fanaticky posedlých nadosobními ideami či paradoxně motivovaných snahou zlému spíše bránit. Ústřední postava Spalovače mrtvol se ovšem podobá nejen travičce chlapců Mooshabrové a kriminálnímu radovi Heumannovi, který stejně jako Kopfrkingl zabije vlastního syna, ale svým mesiášstvím a psychickou rozpolceností připomene také pana Theodora Mundstocka z autorova beletristického debutu. V románu Vévodkyně a kuchařka * vystupuje další z možných Kopfrkinglových blíženců: profesionálně zaujatý majitel pohřebního ústavu Globettroter. Do kontextu české literatury druhé poloviny 60. let zapadá Fuksova novela především relativizací vypravěčova jazyka a využitím stereotypu při utváření syžetové konstrukce (V. PÁRAL *). Obdobný typ prózy o zlu, které je zprvu utajeno a teprve pozvolna odhazuje své masky, představuje Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou * A. LUSTIGA nebo Sjezd abiturientů (1992) V. ZYKMUNDA, v rovině prózy nižších uměleckých ambicí pak např. Pražské hyeny (1994) P. VERNERA. Uměleckým úspěchem byla filmová verze Spalovače mrtvol (1968), k níž F. napsal scénář spolu s režisérem J. HERZEM. Lit. V. Dostál: Mistrovství až příliš zjevné, KT 1967, č. 47; V. Karfík - V. Steklač - J. Hanzlík: Konfrontace, SML 1967, č. 14; J. Šimůnek: Víc než horor, MF 11. 7. 1967; Š. Vlašín: Tragické panoptikum, RP 26. 9. 1967; D. Hodrová: Umění množin, Orientace 1968, č. 6; J. Opelík in Nenáviděné řemeslo, Praha 1969; D. Kořínková: Motivická výstavba Fuksova Spalovače mrtvol, ČLit 1977, č. 6; M. Pohorský: Pokus o horor, in Zlomky analýzy, Praha 1990; V. Tichý: Motiv a význam, SPF, řada bohemistická, Ústí n. L. 1990; M. Suchomel: Hráči, in Literatura z času krize, Brno 1992; J. Lukeš in Orgie střídmosti aneb Konec československé státní kinematografie, Praha 1993.
Ukázka "Všechno jako tenkrát před sedmnácti léty," řekl pan Kopfrkingl, "jen snad až na toho leoparda. Ten tehdejší už asi bude v Pánu. Toho už asi dávno laskavá příroda ze zvířecích okovů vytrhla. No a vidíš, drahá," řekl, pozoruje leoparda, který za mříží mhouřil oči, "pořád mluvíme o laskavé přírodě, milosrdném osudu, dobrotivém bohu...vážíme a soudíme jiné, vytýkáme jim to a ono...že jsou podezíraví, pomlouvační, závistiví a já nevím co, ale jací jsme sami, jestli my sami jsme laskaví, milosrdní, dobří...já mám pořád pocit, že pro vás dělám strašně málo. Ten článek v dnešních novinách o otci, který utekl od ženy a dětí, aby je nemusil živit, to je strašné. Co bude teď chudák ta žena s dětmi dělat? Snad je nějaký zákon, který ji ochrání. Aspoň zákony mají být proto, aby chránily lidi." Jistě je takový zákon, Romane," řekla Lakmé tiše, "jistě tu ženu s dětmi umřít hladem nenechají. Sám říkáš, že žijeme ve slušném lidském státě, kde vládne spravedlnost a dobro, sám to přece říkáš. A nám se snad, Romane..." usmála se, "špatně nevede...máš slušnou gáži, máme velký, krásný byt, klidně se starám o domácnost, o děti..." "Nevede," řekl pan Kopfrkingl, "tvou zásluhou. Že jsi měla věno. Že nás podporovala tvá blažená matka. Že nás podporuje tvá slatiňanská teta, která, kdyby byla katolička, by byla, až umře, prohlášena za svatou. Ale co jsem udělal já? Snad jen ten náš byt jsem zařídil, no a i když je to byt krásný, tak to je, co jsem udělal, všechno. Ne, drahá," zavrtěl pan Kopfrkingl hlavou a pohlédl na leoparda. "Zinušce je šestnáct. Milivoji čtrnáct, jsou právě ve věku, kdy nejvíc potřebují, a já se musím o vás starat, je to má svatá povinnost. Přišel jsem na to, jak rozmnožit vedlejší příjem." A když Lakmé na něho tiše pohlédla, otočil se k ní tváří v tvář a řekl: "Vezmu agenta a budu mu dávat třetinu své provize. Bude jím pan Strauss. Pomohu vám, nebeská, a také jemu. Je to dobrý, spořádaný člověk, jeho život byl otřesný, to ti ještě řeknu, kdo by dobrému člověku nepomohl? Pozveme ho do restaurace U stříbrného pouzdra." Lakmé se přitiskla k muži, její oči se usmívaly, hleděly na leoparda, který za mříží stále mhouřil oči jako velký dobrotivý pes, také pan Kopfrkingl hleděl na leoparda a jeho oči se usmívaly, pak řekl: "Vidíš, něžná, jak jemný cit mohou mít zvířata? Jak dovedou být milá, umí-li se k nim člověk přiblížit a vžít se do jejich smutné uzavřené duše? Z kolika zlých lidí by se stali dobří, milí, kdyby se našel někdo, kdo by je pochopil, kdo by jim porozuměl, trochu tu jejich vyprahlou duši pohladil...vždyť snad každý člověk potřebuje lásku, vždyť snad dokonce i ta policie, která stíhá prostituci, potřebuje lásku, zlí lidé jsou zlí jen proto, že jim nikdo nikdy trochu lásky neposkytl...tenhle dnešní leopard je už jiný než ten před sedmnácti léty, ale i tenhle, až jednou přijde čas, bude osvobozen. I on jednou prohlédne, až spadne zeď, která ho obklopuje, a ozáří ho světlo, které ještě dnes nevidí. Dostala dnes čarokrásná mléko?" zeptal se a myslil kočku, kterou měli v bytě, a když Lakmé mlčky kývla, pan Kopfrkingl se naposledy usmál na leoparda a pak se pomalu vraceli z toho drahého, požehnaného místa před leopardí klecí, kde se před sedmnácti léty seznámili, dost těžkým zvířecím dusnem k východu. Pak dal Willi ruce do kapes elegantního kabátu, sklonil hlavu a tiše řekl: "Chceš dostát své cti. Jsi zrozen pro velké úkoly," usmál se na jeho zimomřivou tvář, pačesy a strniště, "tohle se ti daří. Tohle umíš výtečně. Nejsi žádný slaboch, jsi stoprocentní muž, máš čistou německou duši. Ještě se trochu plaz ulicemi, ať si zpevníš svůj vnitřní postoj, a pak chutě do Maislovy
ulice. Když tam dolezeš před šestou, je čas. Okouněj u vchodu, natáhni i ruku. Civ na tabulku u brány, říkal jsem ti, u brány visí taková malá zasklená tabulka, můžeš si ji přečíst, vedle je uliční lucerna...a pak...snaž se pochytit...pár slov. Einige Worte auffangen. Pár slov, jak mluvíme, když někam vcházíme. Nämlich," Willi se zasmál, "jak mluví Židé, když vcházejí do židovské radnice 6. března 1939 na Chevra suda, to je svátek...zítra se zeptám." Pak řekl: "Víš, že je to ubohý národ, který nic nechápe. Je už tak starý, že má sklerózu...ale můžeš jim pomoci," řekl, "pomoci, když se dozvíme, o čem mluví, jak smýšlejí. Ostatně tohle není nic jiného než taková tvá malá zkouška, takové malé cvičení, jak jsem ti řekl u vás. Když jsi od minulého měsíce členem SdP, je třeba takové malé cvičení podstoupit. Celý německý národ podstoupil cvičení, cvičení daleko těžší, v uniformách, na poli, v obětech, mládež v Hájot v boxu, co je tohle plazení..." hodil Willi hlavou k příteli Kopfrkinglovi, který vedle něho lezl, "vždyť tohle plazení je proti tomu jen obyčejná šaškárna. No a už brzy musíš také do Casina..." Pan Kopfrkingl se vlídně usmál, pokud se dá vlídně usmát v takové bídné žebrácké masce, a řekl: "Krásné koberce, obrazy, koupelny, říkáš...krásné ženy?" "Krásné ženy," zasmál se Willi, "fantastické! Nikde v Praze nejsou nádhernější, příchylnější, und doch die Eleganz. Prosím tě, nějaké ty tvé Maličké od Malvazu, nějaké ty tvé Liškové, Strunné, Čárské, či jak je jmenuješ...s tím musíš přestat. Nebudeš to potřebovat. Copak je smysl tvého života v tom, abys věčně reguloval chod rakví do žárovišť a měřil teplotu?" Pak řekl: "Jsi zrozen pro velké cíle a podle toho musíš mít i společnost. Jdi do Maislovy k radnici, k těm zbloudilým, napni sluch. Dnes tam dolezeš jako žebrák, ale jednou tam můžeš přijet v mercedesce. V krásném zeleném vojenském autě...tak teď jdi, zítra se zeptám. Geh..." Willi Reinke se odpoutal a pan Kopfrkingl si řekl: "Ani mi nedal ten šesták, co mi měl naoko dát, bylo to zbytečné. Skoro bych měl z téhle podivuhodné věci horečku, je to podivuhodnější než stříbrné pouzdro. Je to skoro tak zajímavé a podivné, tahle má proměna, proměna, jako převtělování dalajlámy v mé knize o Tibetu, ač to s tím vůbec nesouvisí, tohle je přece jen taková má obyčejná maska, nic víc. Kdyby mě tak viděl ten náš pan Fenek, chudák, nebo chudák pan Dvořák." vzpomněl si znovu, "ale to nic. Mé čelo je chladné jako kov, má ruka pevná a mé srdce bije jako z germánské oceli, je to zkouška!" A ocelově chladně se ve své masce vmísil mezi ty ubohé nešťastné lidi na ulici...