Gaulle, Charles de (nar.1890) francouzský vojenský a politický činitel. Po vítězném německém tažení na Západ v roce 1940 uprchl do Velké Británie a vytvořil zde hnutí Svobodná Francie. V letech 1944 1946 byl předsedou vlády a vrchním velitelem ozbrojených sil. Po roce 1946 se kolem něho soustřeďovaly pravicové síly nespokojené s režimem čtvrté republiky. Za hluboké vnitropolitické krize v květnu 1958 byl povolán do čela vlády, v prosinci 1958 se stal prezidentem páté republiky. Jeho režim osobní moci se opřel především o konzervativní vrstvy měst i venkova, těžil z hospodářské konjunktury a samostatné, někdy až protiamerické, zahraniční politiky, slibující obnovit velikost Francie. Göring,Hermann (1893 1946) německý nacistický politik. Byl synem říšského komisaře jihozápadní Afriky a německého konzula na Haiti. Absolvoval pruskou kadetku a za 1. světové války byl jako úspěšný stíhací letec nositelem řádu Pour lemérite. Od roku 1922 členem nacistické NSDAP, vůdcem SA. Po Hitlerově puči v roce 1923 uprchl do zahraničí. Po amnestii v roce 1926 se vrátil do Německa, oženil se se švédskou aristokratkou. Společně vedli salon, kde zprostředkovával spojení špiček NSDAP se šlechtou, velkoprůmyslníky, vojáky. V roce 1932 předsedou říšského sněmu. V lednu 1933 v Hitlerově vládě jako ministr bez portfeje. Současně jako pruský ministr vnitra, a tedy v roce 1933 organizátor nacistického teroru, zakladatel koncentračních táborů. Od dubna 1933 pruský premiér, říšský ministr letectva, 1935 vrchní velitel Luftwaffe, 1936 generální pověřenec pro čtyřletý plán a fakticky muž číslo 2 v nacistické hierarchii. Jeho působení mu ztěžovala jeho značná nadváha, morfinismus a hamižnost.
V roce 1938 jmenován polním maršálem a 1939 oficiálně Hitlerovým zástupcem a nástupcem. 23. 4. 1945 ho Hitler označil za zrádce a zbavil všech úřadů- Jako hlavní válečný zločinec 1.10.1946 odsouzen norimberským vojenským soudem k trestu smrti. Otrávil se jedem, aby se vyhnul popravě. Hitler, Adolf (1889 1945) německý politik. Od roku 1919 byl předákem krajně pravicové šovinistické nacistické strany (NSDAP). Stál v čele nejúspěšnějšího mnichovského puče 1923. Významnou figurou v celosvětovém měřítku se stal až v letech světové hospodářské krize, kdy pro svůj program revanše, divokého antisemitismu, antikomunismu a německé světovlády získal masy německého obyvatelstva, a především představitele vlivné oligarchie. V lednu 1933 se stal říšským kancléřem a během pár měsíců zničil demokratické instituce státu. V roce 1935 po smrti prezidenta Hindenburga spojil ve své osobě obě nejvyšší státní funkce (kancléře i presidenta) a zavlekl německý národ do zkázy II. světové války. Jeho smrt sebevraždou v Berlíně 30. dubna 1945. Ve chvíli, kdy v Berlíně a v západní Evropě vrcholilo vítězné tažení Rudé armády a britskoamerických vojsk, symbolizovala historický krach nacismu, který přinesl lidstvu obrovské utrpení. Churchill, Winston Spencer (1874 1965) britský politik. Od roku 1908 zastával různé ministerské funkce, nejprve jako člen liberální, od roku 1924 konzervativní strany. Byl vždy zásadním nepřítelem komunismu a SSSR, ve 30. letech však stál na protifašistickém křídle a kritizoval oficiální politiku usmiřování agresorů (appeasement), tedy
především Německa a Itálie. 10. května 1940, v nejkritičtějším okamžiku novodobých dějin Velké Británie, byl povolán do čela britské vlády. Tuto funkci zastával až do konce II. světové války (1945) a pak znovu v letech 1951 1955. V poválečném období se stal propagátorem britskoamerických zvláštních vztahů zaměřených především proti SSSR. Jeho řeč ve Fultonu (1946) byla označována jako signál k zahájení studené války. Mussolini, Benito (1883 1945) italský politik a žurnalista, zakladatel a vůdce ( duce ) italského fašismu. Do roku 1915 byl členem Socialistické strany. V letech 1915 1919 redigoval časopis IlPopolod Italia a formoval teroristické bojůvky (fasci), které se po svém sloučení v roce 1919 staly základem fašistické strany. Po tzv. pochodu na Řím jmenoval 31. října 1922 italský král Viktor Emmanuel III. Mussoliniho ministerským předsedou. V roce 1924 zlikvidoval Mussolini poslední zbytky demokratických svobod. Jeho agresivní zahraniční politika vedla k přepadu a k okupaci Etiopie v letech 1935 1936., k podpoře fašistického puče ve Španělsku 1936 1939, k italské okupaci Albánie 1939. Od roku 1936 navazoval stále užší styky s hitlerovským Německem (osa Berlín Řím). Po zhroucení Francievstoupil 10. června 1940 po boku Německa do II: světové války. Jeho diktatura byla svržena 25. července 1943; od září 1943. Od dubna 1945 stál v čele loutkové Italské sociální republiky na Němci okupovaném území severní Itálie. 28. dubna 1945 byl na útěku do Švýcarska zadržen partyzány a popraven. Roosevelt, Franklin Delano (1882 až 1945) americký státník, předák Demokratické strany USA. Od roku 1907 působil jako advokát, v letech 1912 1914 byl demokratickým senátorem ve státě New York. V letech
1913 1920 pracoval ve funkci podtajemníka na ministerstvu námořnictví. V roce 1920 kandidoval neúspěšně na vicepresidenta USA. V letech 1929 1933 byl guvernérem státu New York. V listopadu 1932 zvítězil v prezidentských volbách. Snažil se zmírnit důsledky hospodářské krize komplexem státních zásahů (New Deal, tj. nové rozdání karet). Ve vnitřní politice získal velkou podporu širokých mas a části velkokapitálu. Ve vztazích k zemím Latinské Ameriky nahradil politiku silného klacku politikou dobrého sousedství. Jeho vláda navázala v listopadu 1933 diplomatické styky se SSSR. Prezidentem byl znovu zvolen v letech 1936, 1940 a 1944 (poprvé v dějinách USA čtyřikrát po sobě). Za II. světové války vystupoval proti izolacionismu části amerických politiků. Spolu s W. Churchillem byl autorem Atlantické charty ze 14. srpna 1941. Po vstupu USA do války v prosinci 1941 prováděl politiku protifašistické koalice. Účastnil se konferencí v Casablance, Quebeku, v Káhiře, Teheránu a v Jaltě. Usiloval o prohloubení mezinárodní spolupráce na zásadách mírového soužití; aktivně přispěl k vytvoření OSN. Stalin-Džugašvili, Josef Vissarionovič (1879 1953) sovětský politik a revolucionář. Od počátku 20. století patřil k významným činitelům strany bolševiků, předchůdkyně dnešní strany Komunistické strany Sovětského svazu. Po bolševickém převratu v listopadu 1917 byl komisařem pro národnosti, od roku 1917 členem politbyra a od roku 1922 generálním tajemníkem KSSS. Ve vnitrostranických bojích 20. let přijal Bucharinovu ideu socialismu v jedné zemi, později převzal Trockéhoa Zinověvovy myšlenky o industrializaci a kolektivizaci zemědělství. Velké hospodářské úspěchy SSSR na přelomu 20. a 30. let byly spojovány s jeho jménem, neboť od konce dvacátých let Stalin soustředil ve svých rukou prakticky všechno rozhodování. (V roce 1941 se stal i předsedou rady ministrů) Vedle
svých zásluh však Stalin také negativně ovlivnil vývoj sovětského státu, KSSS i celého světového revolučního hnutí. Ve 20. letech zahájil masové represe vůči sovětským občanům větším majitelům půdy (tzv. kulakům), členům zlikvidovaných politických stran, církevním představitelům atd. atd. Ve 30. letech zahájil masové represe i vůči komunistům; jejich vyvrcholením byly moskevské procesy 1936 1938, pokračovaly však i po II. světové válce (leningradský případ atd.). Zlikvidoval většinu velitelských kádrů Rudé armády. Jeho vinou nebyla sovětská armáda dostatečně připravena na II. světovou válku, což způsobilo neúspěchy v první fázi Velké vlastenecké války. Zanedbal a silně poškodil sovětské zemědělství. V komunistickém hnutí usiloval o dosažení sovětské hegemonie, což se mu za jeho života dařilo.