4 Kanlıca Myslela jsem, že už nikdo není bohatý, řekla Kay, zahleděná přes lodní příď. Přístavní můstek před Lilyiným yalı, k němuž se blížili, byl lemovaný skleněnými lucernami a žaluziové okenice zůstaly otevřené, takže celý dům jako by zářil světlem, bílá neoklasicistní fasáda se v něm koupala a vrhala svůj zrcadlový odraz na vodní hladinu. Lily měla štěstí na počasí, byl vlahý podvečer, spíš jaro než zima, ale i tak bylo na vodě zima a Kay se choulila do perziánového kožichu, příliš zvědavá, než aby seděla v kajutě. Loděnice Vassilakos, řekl Leon. Její manžel byl Řek? Ne, ne, Turek. Kypřan. Původní majitel byl Řek. Manžel Lily ho vykoupil během výměny obyvatelstva. Název zachoval, ale firmu ve skutečnosti vybudoval on. Jaká výměna obyvatelstva? Po válce s Řeckem. V třiadvacátém. Etnické Řeky poslali domů. A s tamními Turky to dopadlo stejně. Ať už někdo chtěl odjet, nebo ne. Lidi, kteří tu žili celou věčnost. Byla to zlá doba. Když přijedete do Izmiru a na podobná místa, je to tam pořád ještě otevřená rána. Každopádně tím Refik získal příležitost ke koupi. 157
Joseph kanon Kay vzhlédla, chtěla se ještě na něco zeptat, pak se otočila zpátky k domu, příliš nadšená, než aby se nechala zatahovat do minulosti. Tenhle se vrací, řekla, když míjeli prázdný motorový člun. A další. Bože můj, kolik člunů na to nasadila? Lilyin yalı byl na asijské straně, poblíž Kanlıky, kam se jezdilo pro jogurt, a tak opatřila malou flotilu motorových člunů, které přivážely hosty. Takhle se to dělávalo, řekl Leon. Všichni jezdili na člunech. Vidíš ten yalı vedle jejího? S tím velkým přístřeškem? Čluny prostě zapluly pod něj, jako se to dělá v Benátkách. Teď už asi ne, zadívala se na setmělý dům, napůl rozpadlý. Co se stalo? Oheň. Všechny jsou ze dřeva, tyhle staré yalı. Topí se tam ohřívadly na dřevěné uhlí. Jeden žhavý uhlík a huf. Je ho škoda, tohohle. Je starý jako Köprülü, opravdu klasický yalı. Všechny odcházejí, jeden za druhým. Někdy žhářství, aby inkasovali pojistku. Lidi si je už nemůžou dovolit udržovat. Kromě Lily, znovu se zadívala na dům. Sluhové v bílých kazajkách pomáhali lidem vystupovat ze člunů, světlo luceren se mihotalo, odráželo se od zčeřené vody. Obrátila se k Leonovi, světlo se jí zachytilo v očích. Děkuju. Že jste mě sem vzal. Sklonil hlavu v žertovné úkloně. Je mi potěšením. Žádný tanec, jak víte. Většinou jen řeči. Doufám, že se nebudete nudit. Nikdy v životě jsem se nenudila míň, odvětila téměř se smíchem. Pořád čekám, kdy přijede kočár z dýně a odveze mě pryč víte, jako Popelku. Předstíral, že se dívá na hodinky. Ještě je čas. Připomeňte mi, abych vám ukázal zahradu, než budeme odcházet. Je pohádková. V tuhle roční dobu? No, musíte si to představovat. A zčistajasna to v duchu viděl, to první bosporské jaro s Annou, všechno v květu, zmarliky a lilie a zlatý déšť, třešně a něžně zelené kaštany, přitahovali si k sobě větve, aby si přivoněli, až se jim z toho 158
Istanbul křižovatka cest točila hlava. Před léty, když byli jiní lidé. Pohlédl na Kay, která stále civěla na dům. Stejně dychtivá, jako byla toho dne Anna, překypovala hovorem, zachycovala jeho pohled, zatímco Lily žvatlala, vyměňovali si vtipy, které nikdo jiný neslyšel. Mluvíme o ročních dobách, říkal si, jako by se opakovaly, vracely, ale není to tak. To jaro je pryč, nevratné, fotografie v albu, usměvavé tváře, které nevědí, co je potká. Copak? zeptala se Kay. Nic, zaplašil melancholickou náladu. Víte, že sultánové používali k osvětlení svých zahradních slavností želvy? Připevnili jim na hřbety svíčky a nechali je potulovat. Stovky želv. Pohlédla na něj. Co vy všechno nevíte. Pomohl jí vystoupit z člunu, předal ji sluhovi, ruku nataženou, pasažéři z kajuty se řadili za nimi. Pohlédl přes úžinu k Rumeli Hisarı, jen kousek nad místem, kde přistál Alexej, dnes to tam nebylo opuštěné, hemžily se tam taxíky, z nichž vystupovali účastníci Lilyina večírku. Zatímco Alexej sedí a kouří v Lâleli, naslouchá zvukům z chodby, obrací šachovnici ledaže by znovu prověřoval únikové cesty. Jak dlouho ještě potrvá, než se něco stane? Dostane doklady od Manyase a půjde. Máte pravdu, zadívala se Kay do otevřených dveří. Vznáší se. Lily vítala lidi u fontány, která tiše zurčela uprostřed přijímací haly, nyní mluvila s Georgem Ritterem a nějakým hřmotným mužem, kterého Leon nepoznával. Měla na sobě hedvábný kaftan se zlatým vyšíváním, který se při pohybu vzdouval, vlasy jakoby zaváté větrem do vysokého drdolu, upevněného dvěma hřebeny, posázenými drahokamy. Leone, přistoupila k nim, když jim sluha odebral kabáty. To je báječné, žes ji přivezl. Jsem moc ráda, uchopila Kay za ruku. Vám to ale sluší. Moc hezké šaty. Zhodnotila je pohledem a Leon ji následoval, poprvé viděl Kay bez kožichu. Dlouhé, našedle bílé šaty s hlubokým výstřihem do V, přepásané stříbrnou šňůrou, jednoduchá brož ve tvaru motýla na rameni, nejspíš granáty, jako kousek červeně, který jí spadl z vlasů. 159
Joseph kanon Děkuji vám za pozvání. Váš dům Zarazila se, náhle v rozpacích. Ještě nikdy jsem žádný yalı neviděla. Ale tenhle nepatří k těm starým, víte. Jen devatenácté století, kdy byli všichni zamilovaní do Francie. Ukázala na fasádu. To ten vedlejší Ten, co vyhořel? Lily kývla. Chudák Selim. Ten byl tedy opravdový. Tulipánové období. A už je po něm. Prý ho chce zrestaurovat, ale to se nikdy nestane, že? Prostě postaví něco nového. Znáte doktora Rittera? Pracuje na univerzitě. Éminence grise. Grise? Blanche, ukázal si Georg na vlasy. Chopil se ruky Kay. Ale těší mě. Leone, doufal jsem, že tu budeš. Následovalo představování, Georg přivolal druhého muže. Ivan Melnikov, sdělil všem přítomným. Paní Bishopová. Leon Bauer. Melnikov? opakoval Leon bezděčně, slyšel v duchu Alexejův hlas. Ano, vy mě znáte? řekl zpříma, až příliš neomaleně na tu pěnivou místnost, jako slon v porcelánu. Široká, ošlehaná tvář, poďobaná, možná před léty zjizvená akné. Ne. Vaše jméno je mi povědomé, nic víc. Je to běžné jméno. Paní Bishopová. Ten Bishop z velvyslanectví? Vidíte? řekla Lily. V Istanbulu zná každý každého. Vy znáte Franka? zeptal se Leon zvědavě. Setkali jsme se. Obrátil se ke Kay. Je tady? Ne. V Ankaře. Přijela jsem do Istanbulu jen na pár dní. Krásná žena sama v Istanbulu, potřásl hlavou, divadelní gesto, snaha o dvornost. To by žádný Rus nedopustil. Mám gardedámu. Ukázala na Leona. On? Gardedáma? podivil se Georg. Myslíte, že s ním nejsem v bezpečí? zeptala se Kay už uvolněněji. V bezpečí, to ano. V dobrých rukou, to už možná tolik ne. Ó la la, ozvala se Lily. A koho bys nominoval? Sebe? Otočila se ke Kay. On ví samozřejmě o Istanbulu všechno. Ale žádná re- 160
Istanbul křižovatka cest putace u něj není v bezpečí. Poškádlení a kompliment pro Georga, obézního a stárnoucího. Možná bych se měla nabídnout tomu, kdo dá nejvíc. Jako ta dívka v muzikálu Oklahoma! Leon poznal podle nechápavých výrazů, že odkaz nikdo nepochopil, ale Lily se stejně usmála. Pak si musíte vybrat Melnikova. To je opravdový paša. Přinesl kaviár. Představte si, v Istanbulu, kde vůbec není k sehnání. Ani za lásku, ani za peníze. Celou plechovku. Poťouchlý pohled na Leona. Nikdo nenosil na večírky takové dárky. Pro milostivou hostitelku. Musíte si trochu dát, než ho všechen snědí, řekla Lily ke Kay. A já taky, Georg nabídl Kay rámě. Pojďme na kaviár. Vždy galantní, když jde o jídlo, zavěsila se do ní z druhé strany Lily. Pojďte, já vás ochráním. Kromě toho se vámi chci pochlubit. Náramná kořist, nová žena. Leon se rozhlédl po místnosti. Skutečně tu bylo jen několik málo žen, většinou Evropanek. Za starých osmanských časů by se nalézaly v jiné části domu, u šerbetu a kávy, a sledovaly by večírek skrz dřevěné mřížoví. Vy teď pracujete u Bishopa, řekl Melnikov, aniž se namáhal společenským hovorem. Zprávy cestují rychle, opáčil Leon, vyvedený z míry. Možná jste moje jméno zaslechl tam. Možná. Nebo od Tommyho Kinga. To byl taky váš přítel. Leon na něj okamžik hleděl. V Istanbulu zná každý každého, zabloudil očima k Lily. Starý soudruh. Občas jsme se scházeli. Za války. Aha, řekl Leon lhostejně. To popíjení v Peře, větší výměna informací, než si Frank představoval. Přežít válku a teď tohle. Pokrčil rameny. Vy teď samozřejmě chcete najít člověka, který to udělal. 161