Tragický osud dvou kamarádek Když jsme počátkem května připravovali články o blovických obětech 2. světové války, popisovali jsme osudy mnoha lidí. Vůbec jsme tenkrát netušili, že dvě zemřelé dívky se velmi dobře znaly a kamarádily spolu. Byly to Marie Komorousová, která zahynula při spojeneckém náletu na Plzeň dne 20. prosince 1944 a Jindřiška Hermannová, která byla i s celou svojí rodinou deportována dne 22. ledna 1942 do Plzně, odtud pak do Terezína a nakonec do koncentračního tábora v Izbici v Polsku. Na obrázku vlevo nahoře Jindřiška Hermanová (Iška Löwidtojc), vlevo dole Zdeňka Kozáková (Kučerová) a vpravo dole Marie Komorousová Marie byla z kamarádek nejmladší, byla dokonce nejmladší z celé třídy. Po dokončení místní školy jezdila do Plzně, kde absolvovala Obchodní akademii a pracovala jako úřednice Svazu zemědělství v Resslově ulici. Při ohlášení leteckého poplachu dne 20. prosince 1944 odešla spolu s ostatními zaměstnanci do protileteckého krytu v nedalekém hotelu Continental. Tenhle kryt jim byl doporučen, protože mělo být bombardováno nádraží a zde se mohli všichni bezpečně schovat. Hotel však dostal plný zásah leteckou pumou přímo do krytu. Následky zásahu byly hrozné a zemřelo při něm 53 osob. Marie měla v té době již známost. Její přítel s otcem se po náletu vydali Marii hledat. Našli ji spolu s dalšími oběťmi v nedalekém kostele, kam byla vyproštěná těla odnášena. Neměla prý žádné viditelné zranění, jen trochu krve na tváři. Pravděpodobně ji tedy usmrtila tlaková vlna. Její matka se se ztrátou své starší dcery nikdy nevyrovnala. Jindřišce říkali její vrstevníci Iška a nenazývali ji příjmením Hermannová, ale po rodičích "Iška Löwidtojc. Její otec byl v Blovicích známým obchodníkem, mnozí dodnes vzpomínají, jak do jeho obchodu (stál v místech dnešních potravin Pondělík u náměstí) nosili na prodej kůže. Iška měla vlastně hroznou smůlu. Byla asi z dvojčátek, ale přežila jediná. Její matka se podruhé vdala za Artura Löwidta. Oba rodiče ji neskonale milovali, i pan Löwidt by za ni dýchal, přestože byl jejím otčímem. Když se u nás dostali k moci Němci, nechal Išku schválně pokřtít a poslal ji už po škole do kláštera anglických panen ve Štěkni u Strakonic, kde se učila anglicky. Rodiče doufali, že svoji dcerušku tak mohou zachránit. Přesto musela stejně jako všichni ostatní nosit žlutou hvězdu. Když hrozilo, že budou Židé nuceni z Blovic odejít, byla její matka poprosit paní Kozákovou, majitelku Panského domu, jestli by u nich nemohla dívka zůstat. Paní Kozáková beze všeho souhlasila. Ale Jindřiška o tom nechtěla ani slyšet, chtěla odejít s maminkou. Židé si totiž vůbec neuměli představit, co je čeká. S rodinou Kozákových měli
Löwidtovi vůbec dobré vztahy, jejich dcera Zdeňka s Jindřiškou opravdu hodně kamarádila, chodily spolu i do hudební školy. Iška hrála na klavír a měla svou hodinu hned po kamarádce Zdeně, která chodila do houslí. Obě měli stejnou přísnou paní učitelku. Jednou je tak nařezala, že byly obě celé ubrečené. A protože nechtěly, aby je tak někdo viděl, šly se omýt do potůčku, který teče na louce za sokolovnou. A jak se vlastně obě dívky seznámily? Jindřiška, Zdeňka i Marie byly spolužačky. Iška se do Blovic se svojí rodinou přistěhovala ze Spáleného Poříčí během měsíce září, kdy všechny začaly chodit do 1. třídy. Hned první den, kdy byla Iška ve škole, nechala přísná paní učitelka Mertlíková třídu poškole. Na Išku, která se ještě v Blovicích nevyznala, měla před školou čekat slečna, která rodičům vypomáhala v obchodě a v domácnosti. Před školou ale nečekala, zřejmě odešla domů, když děti zůstaly poškole. Iška bezradně přešlapovala před budovou, kde si jí Zdeňka všimla. A protože z domova den předtím viděla, že se do obchodu přes ulici někdo stěhuje, nabídla nové spolužačce, že ji odvede domů. A tak se vlastně započalo velké kamarádství. Hrály si potom spolu každý den, často byly v altánku u Löwidtů, na houpačce za Panským domem, přespávaly s dalšími v altánku v zahradě za tabákem Veselých. Běhaly až na Rohatou nebo na dvoře skákaly panáka. Byla s nimi i jejich kamarádka Marie Komorousová. Nějakou dobu před deportací byli Židé donuceni odejít ze svých domovů a byli koncentrováni na jednom místě. Löwidtovi museli opustit svůj dům, obchod i hospodářství a bydleli v budově dnešní zeleniny pana Beneše, kde normálně bydlely i sestry Krausovy, Židovky, které místní občané nazývali šíjovou.tam se také byla Zdeňka j Jindřiškou večer před deportací rozloučit. Ještě po dlouhých letech si přesně pamatuje dveře, za kterými se loučily. Zdeňka šla Jindřišku vyprovodit druhý den i na nádraží, když odjížděla s ostatními do Plzně. Židé odjížděli vlakem, na nádraží šli společně v zástupu pod dohledem četníků. Ve vlaku si pochopitelně nesměli sednout, kde bylo místo, ale pouze do jim vyhrazeného posledního vagonu. Tam na plošině Iška stála a naposledy mávala své kamarádce, dokud si navždy nezmizely z očí. (To, že Židé směli jezdit jen v posledních vozech vlaků nebo tramvají bylo pouze jedno příkoří, které na nich bylo pácháno kvůli Norimberským zákonům. Kromě hvězdy, kterou byly označeny osoby, byly bílou barvou označeny i jejich obchody, Židé nesměli do kin, divadel, chodili do oddělených škol, nesměli navštěvovat nežidovské lékaře, nesměli uzavírat sňatek s osobou nežidovského původu, nakupovali pouze ve vymezené hodiny, po západu slunce nesměli vycházet z domu, nesměli chodit po chodníku a museli dodržovat mnoho dalších nesmyslných zákazů a příkazů). Protože Jindřiška byla velice hubené děvče, měla to v koncentračním táboře asi opravdu těžké. Obě zemřelé dívky, Marie a Jindřiška, spolu kamarádily opravdu dlouho. Jindřiška napsala dokonce Marii do památníčku věnování. V dobách, kdy se spolu s dalšími kamarádkami scházely v altánku a povídaly si a svěřovaly se navzájem se svými dívčími tajemstvími, ještě při bezstarostném dovádění netušily, jak podobný krutý osud je čeká, a že se ani jedna z nich nedožije konce války. Kamarádky z dětství se dočkaly alespoň toho, že jsou jejich jména zaznamenána na pamětní desce věnované blovickým obětem 2. světové války. Jejich jména byla na desce z roku 1961 a jsou pochopitelně i na té nové. Každý, kdo kolem radnice prochází, si je může přečíst a vzpomenout na příběh dvou děvčat, kterým válka zkazila dobu mládí, rozdělila je a vzala jim to nejcennější - jejich životy.
Do Mariina památníčku vepsal svoje věnování ještě jeden člověk, o kterém jsme se v našich článcích zmiňovali. Byl jím blovický katecheta Tomáš Šlégr, který byl na falešné udání faráře Karla Slabeňáka spolu s dalšími místními občany zatčen a vězněn v Plzni na Gestapu. Válku přežil, v Blovicích i po válce působil, ale i na něm se útrapy věznění podepsaly a podlomily mu zdraví.. Fotografie: Altánek za Panským domem v Blovicích
Horní řada zleva Jindřiška Hermannová a spodní řada čtvrtá zleva Zdeňka Kozáková (Kučerová)
Jindřiška Hermanová
Nerozlučné kamarádky Jindřiška Hermannová, Zdeňka Kozáková (Kučerová) a Marie Komorousová
.Zápis do deníčku od Jindřišky Hermannové
Zápis do deníčku M. Komorousové od Tomáše Šlégra
Blovický katecheta Tomáš Šlégr - vpravo.