HURONTARIE - 2001 ČÍSLA Leden Ůnor Březen Duben Květen Červen Červenec Srpen Září Říjen Listopad Prosinec Copyright Jan Hurych. Kopirovani tohoto materialu je dovoleno jen pro vlastni pouziti. Pro pretisk, publikovani nebo jinou reprodukci - at uz vcelku nebo jen zcasti - je potreba si vyzadat svoleni autora. Vsechna jmena osob a instituci jsou fiktivni, pokud neni vylozene stanoveno jinak BOL-37-34 POKUD SE VÁM TATO KNIHA LÍBILA, NAVŠTIVTE KNIHY OFF-LINE, ke stažení zdarma, pro PC i čtečky na: http://hurontaria. baf.cz/knihy/ Uvedené linky na náš net a e-mail v této knize jsou zastaralé.
HURONTARIA - 1B/2001 Kanadsko-český literární měsíčník PŘEDEM UPOZORNĚNÍ: od příštího měsíce nebude už přístupný kanadský mirror ("http://www.hurontel.on.ca/~hurychj/"), doporučujeme tedy použít jinou adresu a to jednu z těchto starších: http://hurontaria.baf.cz Czech Republic http://members.tripod.com/~hurontaria/ Worldwide http://rhea.tci.uni-hannover.de/hurontaria/ Germany Také adresa, na kterou nám můžete psát, ze změnila na hurychj@tnt21.com KOMENTÁŘ: Jedeme nově - zakoupil jsem nový počítač - rychlost 750 MHz, s vypalovačem CDček, 20 Gigabytes disk a Windows Millenium, o jejichž kvalitě se občas zmíním, podle vlastních zkušeností (cizí neuvádím :-)). Napojili jsme se také na TV kabel, jehož rychlost je asi desetkrát větší než na analogové telefonní lince. To znamená, že se nám budou naše časopisy uploadovat (ládovat nahoru :-),vlastně pravda, jde to přes atelit!) desetkrát rychleji. Vy to ovšem moc nepoznáte, ale pokud se vám Hurontarie na všech našich mirorech stahuje pomalu - nebo na to nemate čas, napište si nám -můžeme vám ji posílat poštou (viz návod níže). Novinka je také to, že od ledna u Příložníku (který poštou zasílat nehodláme - je moc dlouhý)si budete si moci rychle stáhnout celé číslo a to zazipované (jen text, ale zato všech článků - asi 50k). Kdo si chce přečíst všechny články a nechce vidět obrázky, si tak značně zkrátí čas, kdy musí být na netu. Návod je v Příložníku. V dnešním čísle najdete v sekci "Přečetli jsme" recenze dvou knih od puncovaných darwinistů, v únorovém čísle se pak podíváme zase na knihu jednoho puncovaného antidarwinisty. Počasí a politika: Vánoce byly bílé - máme tu už přes metr sněhu - a televize nám v Ontariu pracovala pořád - žádné povstání na křižníku Potěmkin (nebo že by Potěmkinově vesnici?) tady nebylo. ovšm Kanaďané se spíše věnují důležitějším věcem. A zatímco prezident Bush si ještě přišupuje židli, náš premiér Chretién ji už nějakou dobu zahřívá. Co z toho ten či onen vysedí, bude záviset ovšem hlavně na teplotě inkubátoru. Příhoda: Kupoval jsem známku pro našeho psa a musel jsem, jako vloni, vyplnit dlouhý formulář. Když jsem ho podával úřednici na radnici, přidal jsem k tomu malý papírek, počmáraný klikyháky. Co to je? - zeptala se udiveně. To je plná moc od naší fenky Tary - povídám - že mě právě pověřuje, abych jí koupil tu známku. Nejprve se zarazila, pak mi řekla vážně: ale to si z vás někdo udělal legraci. No já nevím, asi jo - povídám - když to přinesu zpátky, tak se mi vysmějí, ale nemohla byste to k tomu formuláři alespoň přicvaknout? Zasmála se a zřejmě plna vánoční pohody a zcela proti regulím, řekla: Já to teda do fasciklu přiložím. Právě jste mi vyhrála deset dolarů - povídám - já se totiž o ně vsadil, že vás přesvědčím :-). V prosincovém čísle jsme opět oznámili, že jsme vydali pár knih - jestli jste se pro samé oslavy neměli čas na ně podívat, jsou pořád ke stažení v naší knihovně. Všechny naše knihy najdete na adrese KNIHY1 nebo KNIHY2 a je tam i návod, jak na to. A ano, pořád jsou ještě zadarmo. Šérvér: NEOTRACE PRO 3 je výborný program pro sledování cesty signálu na vybranou stránku. Ukáže vám nejen všechny uzly, ale i časy a mapu a tabulky. Nová část programu je možnost sledování hakerů, teda odkud se na vás dostávají. Program najdete na: http://cgi.zdnet.com/slink?71538:16743411. není sice zadarmo, ale během třiceti dní si můžete vysledovat všechny cesty, co potřebujete,a to zcela
zadarmo, ne? DO ČTVRTÉHO ROKU HURONTARIE VÁM PŘEJE HODNĚ ZAJÍMAVÉHO ČTENÍ, Webmástr j@ns@n. INDEX: Dimenze: LEHKÁ MANAŽÉRIE (1) Reportáž: Povídka: Pohledy: STARÉ DOMY DÍVKA Z JEZERA KONEC SVĚTA SE BLÍŽÍ Přečetli jsme: DARWINISTÉ versus TI DRUZÍ Poezie: MÁŠ TO RÁDA Poznámka: Toto je celé číslo v jednom souboru. Verze B je zobrazena v kódu CE 1250. Verze C je stejná, ale bez diakritiky - pro volbu jiného čísla jděte prosím nahoře zpět na Titulní stránku. Chuckeyho paradigmata a paradoxy: "Je osvěžující, jak se názory staré a mladé generace se alespoň v jednom shodují: obojí si myslí o těch druhých, že jsou idioti." PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni Bulletinem, když vyjde nové číslo, připište tam slovo SUBSCRIBE. Můžeme Vám také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (t.zv. off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C. Copyright Jan B. Hurych Kopírování tohoto materiálu je dovoleno jen pro vlastní použití. Pro přetisk, publikování nebo jinou reprodukci - ať už vcelku nebo jen zčásti - je potřeba si vyžádat svolení autora. Všechna jména osob a institucí jsou fiktivní, pokud není vyloženě stanoveno jinak. Webmaster Honza (j@ns@n) hurychj@tnt21.com DIMENZE: LEHKÁ MANAŽÉRIE Podle staré definice je manažer někdo, kdo řídí, organizuje, rozdává úkoly, kontroluje jejich plnění, a dosahuje výsledky - prostě kdo "manažuje". Koho? Lidi, samozřejmě. Lidé jsou totiž jeho výrobní prostředky, nástroje a materiál. A jak je manažer důležitý? Snad jen pro přirovnání: představte si takovou středověkou galéru, kde je plno veslařů, pár dozorců, jeden bubeník a ano, ještě nám chybí kapitán, manažer. Vtip je v tom, že bez veslařů by se nikam nedojelo a bez kapitána by se dojelo, ale nikam. Zdálo by se, že úloha jednoho muže je tu důležitější než všech ostatních dohromady. Vynechme tedy to "dohromady" a už to máme skoro správně. No dobře, ale co takový orchestr bez dirigenta? Nenechte se vysmát: i oni mají někoho, kdo to s nimi nastuduje a pak se chytře převlékne a ještě to s nimi hraje.
Připraví se tím o slávu, ale také o ostudu, když se to nepovede. Ovšem při tom tréninku oni přispívají všichni, svými nápady i jinak a proto tedy ten název. Chytré, ne? Jistě, na rozdíl od galéry je orchestr bez dirigenta totiž práce v týmu, která už dnes nachází svoje příznivce i mezi manažery. Jak mnoho je vlastně manažer pro ten či onen proces důležitý, už ale tak důležité není, jistě se to liší. Co je ale smrtelně důležité, je to, jak dalece dobře svou práci dělá. A tady máte ten kámen mudrců - co to říkám: kámen úrazu. I já jsem kdysi o ty kameny pořádně a často zakopával... Jak na to? Říká se, že manažerem se člověk musí narodit. Je to nesmysl: nikdo se ničím nerodí, a chcete-li být dobří v čemkoli, samotné nadání nestačí - musíte se pořád učit. Nemyslím jen ve škole, to je jen začátek, ale přímo za pochodu, v tak zvané škole života. Kde je nejlepší se začít učit? Sami na sobě, a staré přísloví "chybami se učíme" tu stačí jen trochu poopravit na : "někteří se učíme chybami, jiní zase úspěchy". On totiž člověk nemusí jen chybovat, mnoha z chyb se vyhneme, když použijeme zdravý selský rozum (anglicky přesnější název je "common sense", něco jako obecný, zdravý rozum). Tak například tvrzení: "v zájmu spravedlnosti musíme se všemi jednat stejně" je na první pohled rozumná zásada rovnostářů, ale bohužel nepracuje. Přesvědčil jsem se osobně, že když pochopím u každého člověka jeho zvláštnosti (to, co ho pohání, co s ním hýbe), mám pak větší naději, že bude dělat věci s chutí, se zájmem a hlavně pořádně. Druhá věc, která je u každého jiná, jsou ovšem jeho schopnosti, bez nich také práci neudělá dobře. Stojí teda za to, dát si práci a u každého pracovníka objevit jeho zvláštnosti. Koneckonců u každého nástroje si také musím přečíst jeho manuál a vědět, k čemu se hodí. Máte-li jen deset podřízených, je to ovšem lehčí, než u stovky či tisícovky. Jistě, na to máte své podvedoucí, ale to je zas jiná kapitola, o tom si řekneme jindy. Proč jsem začal svoje vyprávění u lidí? Proto, že to je na práci manažera to nejedůležitější, protože když selžete v tom, selžete hodně a moc. Angličtina má na to sloveso "manage", ( doslova: manažování), čeština si musí vypomáhat jinak, např. slovem "řízení" či "vedení", což ale nevystihuje přesně ten samý význam,lepší překlad by byl "zařizovat" - ne teda, že dělá prostě vše, ale že musí "myslet na vše" a "být za vše zodpovědný". Historie nás učí... říkával už náš prófa dějepisu a ani nevěděl, jaký nesmysl vyslovil. Historii jsme lhostejní, co by starala, aby nás něco naučila :-). To jen MY bychom se z ní měli poučit a nějak to neděláme. Příklad: dělal jsme u firmy, která zavedla t.zv. "inteligentní" osobní karty - bylo to něco jako úkoláky s píchačkami a hrdě hlásala do světa, že tím míříme do jednadvacátého století. Později jsem zjistil, že sice měli pravdu, ale to jednadvacáté století míněno před Kristem. Už totiž stavitelé pyramid měli něco takového a možná ještě lepšího :-). V případě manažerizmu (vědy o manažerování, manažerologie?) je to ještě horší: jeho historie je jaksi příliš mladá, ne? A vidíte, tady se mýlíme: umění vládnout je staré jako lidstvo, a už řečtí filozofové se zabývali vědami, které bychom dnes nazývali sociologií, politikou a řízením společnosti či státu. Brzo také zjistili, že je to cesta křivolaká a nevděčná - však také vládci či králové museli používat i metody rafinované, ne-li lstivé, viz knihy od Macchiaveliho a jiné. Na druhé straně je práce manažera v moderní době značně odlišná od středověkých vládců - i když si to mnohý manažer ještě neuvědomuje :-). Učení z dneška aneb: je tady něco, co tu ještě nebylo? Zajisté: každý den přichází něco nového, jenže, jak se říká: "ne
všechno nové je dobré a ne všechno dobré je nové". Neuškodí, když si při nějakém našem objevu předem ještě zjistíme, zda už to tady nebylo a nejen to, zda to dokonce už tehdy neselhalo. A i když to kdysi pracovalo, není záruka, že tomu tak bude i dnes. Nejlepší měřítko je ovšem zkušenost, experience. Uvedu jeden zajímavý příklad. Kdysi, to jsem ještě učil na technice, jsem dostal na konzultace studenta, který vesele propadal - jinak řečeno byl obětí systému: univerzita vás naučí skoro vše, jen ne to, jak se učit. Nu a právě tento nešťastník to neuměl: to hlavní, rozdělit si priority - čili udělat si přednosti - a dát je do pořadí, to mu prostě nešlo. Prolistoval jsem s ním jedna skripta a ukázal jsem mu, co je smrtelně důležité, co lze přeskočit, co je jen omáčka, co si sám domyslí a co si může číst třeba na plovárně, když už ho unaví pozorovat děvčata. Vám se to mluví, řekl mi na to, vy už víte, co a jak! Měl ovšem pravdu - a navíc mu to začalo i myslet... Chybami se učíme? Je to svým způsobem začarovaný kruh: k té práci potřebujeme zkušenosti a ty zase získáme jen prací. Co teda zbývá? Obojí: pracovat a myslet při tom! Už jsem tu citoval polovičaté přísloví, že chybami se učíme. Jenže ono je to asi takhle: někdo udělá sto chyb a jiný jen jednu chybu, ale zato stokrát, jinými slovy: ten se z chyb nepoučí. Všechno ale není tak zlé, jak se nám to zdá: některé věci se pořád opakují, zkušenosti se sbírají, i naše myšlení se časem vylepšuje. A najednou, ani u nevíme jak, se ozve šestý smysl, který nám řekne: tohle nedělej, to je špatně. Nevíme sice ještě proč, ale náš mozek už si to někde urovnal a myslí za nás :-). Intuice není vždy to, co nás napadne nečekaně, jako vlk Karkulku - někdy zjistíme, že už někdo někde o tom psal, jen nevíme, jak se to dostalo k nám. Ale to také není vůbec důležité, pokud to myšlenka neyla už někde patentovaná :-). Vtip je v tom, že většinou máme pro jeden problém dokonce i víc než jen jednořešení - a jinde zase žádné. Při více řešeních je kritické zvolit právě to správné - a nemylme se, obecně vzato jich může i těch dobrých být opravdu daleko víc, jenže nesplňují stejně všechna naše kriteria, jako je cena, čas, prostor či spolehlivost a podobně. V případě, že řešení neznáme, neznamená to ovšem ještě, že neexistuje: potřebujeme prostě pomoc. také ta kriteria musíme volit opatrně:špatné kriterium vede ke špatnému řešení. Starý český vtip: "Nejsou lidi!" není ani tak moc nepravdivý a už vůbec není vtipný: lidé jsou sice nahraditelní, ale ne hned, ne každým a ne zadarmo. Všichni jsme si sice před zákonem rovni, ale ne už v našich schopnostech. Poznal jsme v životě lidi, na které mi běžná kvalifikační stupnice 1 až 10 nestačila. Byli i takoví, kteří byli dvacetkrát, možná i třicetkrát lepší, než ti druzí. To pochopitelně myslím vždy jen pro určitý obor - ale o to přece manažerovi jde: vyrábí-li krabice na boty, nepomůže mu, že dělník na lajně je výborný houslista. To ale platí i pro manažera samotného: aby jen tak nefidlal, ale řešil problémy :-). Kdo je dobrý manažer? Dobrý manažer má mít správný poměr sebedůvěry k sebekritice. A ten poměr je pro každého manažera jiný: někdo si může věřit víc, jiný by měl předem zapochybovat, jestli to, co vymyslel, má nějakou cenu. Jakákoliv úchylka od správného poměru vede ke škodě: nejen jeho, ale i zaměstnanců, a hlavně celé firmy. Úchylky jako jsou třeba domýšliví ignoranti nebo zase vedoucí, kteří jsou dobří, ale nevěří si, případně se nemohou rozhodnout - ti nikdy nemohou být dobrými manažery. Správný vedoucí musí znát nejen své podřízené, ale hlavně také sebe sama. A ano, vedoucí má hlavně "vést", ale ty doby, kdy generálové bojovali vepředu, jsou dávno pryč. Dnes se schovávají v bunkru a posílají druhé do boje. A někteří dokonce jen šoupou rozkazy seshora dolů a hlášení zase nahoru. Prostě "pošťáci".
Hodně systémů se snažilo funkci vedoucího nějak snížit, odbýt, či přeskočit - buď centrální diktaturou nebo všeobecnou anarchií, kterou si pletli s demokracií. Konce byly vždy katastrofální. Ale i když vedoucím přiznáme jejich místo a dáme jim patřičnou zodpovědnost a pravomoc, pořád to ještě nemají snadné. Navíc musí mít také patřičnou svobodu rozhodování. Rozhodně ne jako Čapajev, který sice mohl střílet, ale komisař mu říkal, kam. I v kapitalismu najdeme hodně takovýchto "manželství z nerozumu" a proto se pak firmy pokládají a nikdo neví proč. Ono totiž dobře poslouchat špatné direktivy je tím ještě neudělá lepší. Na závěr této kapitoly jen malou anekdotu: Bůh Stvořitel se rozhodl navštívit svět, podívat se,jak to vlastně dole chodí a vzal s sebou také svatého Petra, ciby sekretáře. I viděli, jak vše jde s kopce a tak Stvořitel dostal nápad: chtělo by to někoho, kdo by to nějak řídil, prostě kdo by to dal do pořádku. Znám přesně takového člověka - povídá Petr - je to můj synovec Matouš. Stvořitel se zasmál: Vždyť ten neumí ani pořádně psát, je slabý na matematiku a s lidmi to už vůbec neví rady. No on už to nějak zvládne (anglicky: he will somehow manage) - povídá Petr. A tak udělali Matouše manažerem... (pokračování příště) Zpět na index REPORTÁŽ : STARÉ DOMY Kdysi jsme koupili chajdu na horách, bylo to po Němcích, které odstěhovali. Museli jsme ji dát hodně do pořádku: obec odstěhovala nábytek, aby ho někdo neukradl, ten jsme si teda opět koupit zpět - ale i tak tam přechodní obyvatelé zničili, co se dalo a i rozbitá okna, kamna a podobné věci potřebovaly náhradu. Máma vše omyla karbolkou a já s tátou doplnil a přibil prkna, která byla vytrhána z podlahy - pozůstatky to románské kultury. Co se nám ale nepodařilo v domě zamaskovat, byla jakási trvalá "přítomnost" původních obyvatel. Dům byl starý asi sto padesát let a byla to vlastně taková srubová stavba, jak to bývalo v jizerských horách zvykem. Nahoře v podkroví byl malý pokojík, který jsem si tehdy jako kluk hned okupoval. Měl strop do úhlu jako stan - strop to nemělo, tam už prostě byla střecha. A na jednom z trámů byl vyrytý obrázek lilie a jméno: Bruno. Později jsem se dozvěděl, že to byl vnuk staré paní, co v tom domě žila naposled a naštěstí se už nedožila masové deportace Němců do jejich rozbombardované říše. Bruno se toho nedořil také: byl odvelen do Ruska a už se nevrátil. Jen to jméno na zdi zbylo, asi jediný náhrobek, který měl - Rusové se s tím nezdržovali. Na půdě bylo jinak různé harmapádí, a také starý luk a šípy - pravděpodobně také patřily Brunovi, z doby, kdy mu bylo asi tolik, jako tehdy mně. Dům byl původně brusírna skla s mlýnským kolem, které bylo napůl shnilé a desítky let už neběhalo. Jen nějaké kleště zbyly s jiným sklářským nářadím, a dole pod podlahou pak celá strojírna: velké železné ozubené kolo, které pohábělo pár menších a nad ním byla díra v podlaze brusírny, kudy procházel nahoru hřídel. Nahoře pak další ozubené soukolí, pohánějící jiné hřídele a jednotlivé brusy byly poháněny už jen přes řemenice. Ty tu ale také, stejně jako ty brusy, dávno nebyly. Ve škvíře v podlaze jsem pak našel kalibrovací kuželík z vyleštěné ocele, jehož špička byla zbroušena do nevim-už-kolikacípé hvězdice. Byla to vlastně pomůcka pro brusiče, aby mohli změřit, zda ty známé hvězdice, vybrušované na dně váz a mís, udělali přesně. A právě tahle lesklá věcička, jen tak do dlaně, mi pořád ještě dnes připomíná život jizerskohorských brusičů. Prý dělali jen tři dny v týdnu a ve vesnici bylo deset hospod, kam chodili utrácet své lehce vydělané peníze. Prý - co z toho bylo pravda, to nevím, asi nic. Spíše bych uvěřil těm druhým historkám: jak se dřeli a umírali na tvrdnutí plic, plných skleněného prachu. Místnost, kterou odjakživa nazývali "brusirnou", jsme pak předělali na jakousi hernu a to tak, že jsme doprostřed dali ping-pongový stůl. A pak jsme s bráchou hrávali nekonečné mače na místě, kde jiní kdysi dělali třpytivé visačky na obrovské
lustry. Lustry, které byly obdivovány po celém světě a za které se platilo zlatem a lidskými plícemi. V malé komůrce, také v přízemí, bydlel kdysi krejčí. My tam skladovali dřevo, tak bylamalá. V té malé místnůstce také krejčík umřel, na známou nemoc krejčíků, tuberkulosu. Vlastně ho našla mrtvého babička, co v domě bydlela, protože on stejně málo vycházel z domu a když už se blížil konec, tak už ani z pokoje ne. A jednou nepřišel nahoru na společnou večeři, toť vše. Na jeho pohřeb přišli čtyři: jeho dcera odněkud z Německa, už dříve jmenovaná babička, hrobník a kněz. Býval jsem tam později o prázninách často sám a tak se nedivte, že když jsem tam jednou ležel s otravou nohy v rozbitém koleně, že se mi začaly za soumraku courat do pokoje různé postavy z minulosti a vyprávěly mi svoje osudy. Namítnete mi asi, že neumím přece tak dobře německy - ale ony nemluvily lidským jazykem, jen se mi promítaly na stěny jako ve starých, černobílých filmech, a sem tam jsem si vzpomněl na útržek z novin, možná vyprávění, které jsem někde slyšel anebo četl. Asi to bylo jen z horečky, řeknete asi. Možná, ale já od té doby věřím, že lidé nechávají v domech, ve kterých bydleli, svoje trvalé otisky... Před lety jsem dostal na tři roky práci v Saskatoonu, na západě Kanady. Rozhodli jsme se s Aťou, mou ženou, že si dům na Huronu necháme a sami si tam rentujeme na tu dobu nějaký jiný. Byl to takový malý domek, ještě z počátku století, kdy se město během zlaté horečky stalo zásobištěm zlatokopů, co táhli na Yukon. Kanadská jízdní policie totiž dbala na to, aby každý zlatokopec - pardon, zlatokop - měl dost zásob. Město narůstalo a brzo dostalo přízvisko "boomtown", jak se tehdy říkalo rychle rostoucím a bohatnoucím městům. V suterénu domku byla prasklina v betonu, napříč od rohu k rohu, široká asi deset centimetrů a hluboká, jako by vedla rovnou do pekla. To samo by nebylo ani tak strašidelné, horší bylo, že hned první den, když jsem tam ještě stěhoval věci - Aťa byla v té době v Evropě - se najednou začal dům třást a něco podivně houkalo. Bylo to jako zemětřesení a ještě jako když vám nad hlavou přistává tryskáč a končilo to jakýmsi vysokým tónem, něco jako zaúpění Meluzíny. Nejprve jsem si to vysvětlil špatným návrhem domu a chtěl jsem se hned zase odstěhovat. Záhada se ale brzy vyřešila: odpadní trubka v koupelně byla vyrobena z čisté mědi a dole, v suterénu pokračovala asi pět metrů zcela přímá a rovná, něco jako narovnaný pozoun. Trubka se po spláchnutí rozechvěla nejprve pomalu a tiše, pak rychleji, až se za několik vteřin dostala do rezonanční frekvence a houkala tam pak ještě skoro celou minutu. Ale to ještě nebylo vše: v ulici rostly nějaké stromy, asi dědictví z rychlého zastromování městských ulic. Tyto stromy ale měly bohužel dlouhé, vodorovné kořeny, které narůstaly do kanalizace s výsledkem, který si asi umíte představit. A nebylo to asi jen u nás, protože město provádělo všude odkořeňovací služku a to zcela zadarmo. Přijeli maníci s podivným strojem, kterým se zavrtali do kanalizace a kořeny vytrhávali. Také tam jsem měl podivné sny, kde se mi objevovaly podivné postavy z minula, snad obyvatelé onoho domu a vyprávěly mi své příběhy - ale o těch snad někdy jindy. Ano, staré domy mají svou duši, stejně jako staří lidé - stačí jim jen umět naslouchat. Zpět na index POVÍDKA: DÍVKA Z JEZERA Sešli jsme se tehdy s Terrym jako obvykle a seděli jsme na verandě jeho domu a zírali na jezero. Neboť
Terry má to štěstí, že jeho dům je u jezera a může se tedy na něj dívat přímo z domu, zatímco já, když chci zírat, musím jit buď do parku nebo k Terrymu. V parku ovšem nelze popíjet, takže radši chodím k Terrymu. Vždycky si slibuji, ze až budu v penzi, budu se bavit malováním západu slunce na Hurónu, tedy na Huronském jezeře. Každý z nich je totiž jiný a všechny jsou nádherné, i když ať bolestně kýčové. Snažit se je popsat by se mi stejně nepodařilo: slovem můžeš vykreslit detaily, ale pro celek potřebuješ bohatší škálu barev. Nechápejte mě špatně, není to jen v barvách či odrazu světla ve vodě, ani ne ve tvaru či seskupeni mraků. Je to prostě dynamický proces - jak se zapadající slunce pohybuje rychleji a rychleji, celá scenérie se rapidně mění. Navíc má jezero v sobě cosi magického, přitažlivého, zvlaště navečer. Terry popíjel své algonquinské pivo, já zase srkal whisky, Jack Danielse, pochopitelně jen z obchodu s likéry. Samozřejmě, že bych rad ochutnal tu tuto starodávnou whisku, pálenou kdesi na černo v rozlehlých horách Tennessee, ale já tam nikdo nepobyl, vždycky jsem tam jen projížděl. Vlastně ne, jednou jsme tam s Aťou přespávali, ano, Chatanooga to byla. Přijeli jsme za noci a ráno v šest jsme zase frčeli dál, směrem na Floridu.Škoda, Tennessee je prý mnohem hezčí. Popíjeli jsme, hleděli na jezero a mlčeli. Nebylo to takové to trapné mlčení, kdy vázne hovor, právě naopak. Každý jsme totiž mysleli na něco jiného a tak se nám mlčelo dobře. Znal jsem ho z práce, dělal na elektrárně, jako technik - elektronik. Jeho zájem o lidi končil na hranicích jeho pozemku a o politiku se také nestaral, i když toho dost procestoval a poznal. Přišel z Manitoby, ale narodil se daleko na východě, až v Novém Skotsku. Vlastně se jmenoval Terence, Terence McTear. Měl sice dům u jezera, jak už jsem řekl, ale žil tam sám. Jeho žena, Lucy, ho prý před lety opustila, neznámo kam. Slyšel jsem o tom, říkalo se dokonce lecos nepěkného. Ale kdo by věřil pomluvám. Terry o tom nikdy nemluvil a já ho do zpovědi ani nenutil, to se prostě mezi přáteli nedělá. Ostatně znám tyhle příběhy, podobají se nějak jeden druhému, obzvláště tady na severu. Když už nebylo o čem mlčet, řekl jsme si, že k příjemnému piti patří i zajímavý rozhovor. Terry znal pár příhod, které nikdy neopakoval, což je ctnost, kterou já zrovna nevynikám. Obzvláště vtipy: kdysi mě upozornil jeden kolega - byl to starší chlapík, tuším Holanďan, jinak tedy z Toronta - že mu ten samý vtip říkám už po páté. Pravil jsem s omluvou, že jsem si totiž nebyl jist, jestli mu opravdu došel. Zasmál se: vtipům sice nerozuměl, ale paměť měl výbornou. Historky ovšem nesmíte z Terryho páčit, ale když je správná nálada, teplota a směr větru, leccos se od něj dovíte. Bylo to zrovna asi týden před Halloweenem. To je poslední den v říjnu, je to takový keltský svátek duchů, kdy děti, přestrojené za strašidla, chodí dům od domu, za což jsou odměňovaný cukrovím a podobně. Jsou to ovšem zvyky vyloženě pohanské, obzvláště pro tento kraj, kde žijí většinou římští katolíci. Navíc to dává dětem mylnou představu, ze až vyrostou, život k nim bude i nadále štědrý. Obchodnici využívají tuto dobu k prodeji brakového zboží, které tak nanejvýš potisknou obrázky se strašidly a farmáři zase vyprodají své zásoby pumpkinů, velkých oranžových dýní, kterým se tuším česky říká turek. Vnitřek takového turka se vydlabe, vykrojí se oči, nos a ústa, dovnitř se postaví zapálená svíčka a toto veledílo lidové tvořivosti se pak postaví do okna. Snad se toho mají duchové leknout, nevím. Děti mají Haloween rády, rozumějí si totiž se strašidly lépe než s dospělými. Rádio a televize v tu dobu vysílají - ano, co jiného než horrory. Jsou všecky hrozně stereotypní, neřku-li přímo blbé. V této době se ale i dospěli se na čas stávají dětmi, což se pak opakuje ještě na vánoce. "Jestlipak víš" povídám Terrymu,-" že v místním rozhlase vypsali konkurs na dobrou strašidelnou
historku?" "Jo?" řekl se nezájmem. "S odměnou," otvíral jsem opatrně past. "Jo," řekl se stejným zájmem. Pochopil jsem, že to takhle nepůjde. "Já jednu takovou znám," pravím, "ale nevím, jestli je dobrá. Nechceš si ji poslechnout?" To ho asi opravdu zaujalo, protože odpověděl celou větou. "No jo," řekl. Vracel jsem se tehdy z výletu na Jizerku, to mi tak tehdy najednou napadlo vypravit se sám někam na lyžích, daleko od lidí. Den začal dobře, sice bylo trochu zima, ale slunce svítilo a krystaly sněhu na slunci jen jiskřily. Bylo mi zase jednou úplně fajn. Až na cestě zpátky se nebe zatáhlo a začalo sněžit. Nejprve slabě, pak hustěji a u Protržené přehrady už bylo dost zle. Nu co, říkal jsem si, sněhová bouře, to už tady bylo. Cesta byla to s kopce, ale už jsem také vjížděl přímo do bouře. Vidět nebylo skoro vůbec, navíc ještě začalo blýskat a hřmít. To jsem ovšem ještě v sněhové bouři nezažil. V bouři ovšem lehce ztratíte orientaci - netrvalo dlouho a pochopil jsem, že jsem asi zabloudil. Vzpomněl jsem si na závodníky, kteří tady někde v bouři zahynuli, jeden se tuším jmenoval Vrbata. Bylo jasné, ze nemá cenu pokračovat v cestě, když ani nevím, kde jsem, to by bylo ještě horší. Jenom jednou předtím jsem se opravdu ztratil, to bylo v létě na houbách, v místech, kde jsem ještě nikdy nebyl. Tehdy jsem po delším bloudění došel k polouhnilé triangulační věži, stojící ještě navíc na vysoké skále, které mě lákala a tak jsem na ni chtěl v desperaci vylézt, abych poznal, kde jsem. Když jsem byl skoro nahoře, podlomila se pode mnou příčka jednoho z žebříku, kterými se dostáváte z nižšího patra věže do vyššího - obvykle bývá těch pater až sedm. Už nevím, proč jsem tehdy nespadl. Ve zmatku jsem rychle slezl dolů, ale když jsem se uklidnil, s třesoucími se koleny jsem zase vylezl nahoru, tentokrát až na platformu. Bylo jen potřeba nějak přelést tu díru po vylomené příčce a když jsme se nahoře zorientoval a slezl se dolů, spatřil jsem pod skalou dva kříže. Později jsem se dozvěděl, že tam zahynuli pádem dva dělnici při stavbě té věže. Ale tady u Jizerky nebyla žádná věž, a i kdyby byla, moc by mi to asi nepomohlo. Přestalo se blýskat, ale pořád ještě hustě sněžilo. Navíc se začalo stmívat a musel jsem se rozhodnout. Svěřil jsem to náhodě a šel jsem dál. Neměl jsem ani zdání, kde bych mohl být. Teren byl rovný, semtam pár nahromaděných kamenů a stromy se zmrzlými jeřabinami na větvích. Napravo i nalevo jenom lesy. Vyrazil jsem kupředu. Nevím, jak dlouho jsem šel, ale když už jsem skoro ztrácel naději, uviděl jsem v průseku lesa osamělou chalupu. Vlastně takovou malou polorozpadlou chajdu. Zabouchal jsem na dveře. Chvíli se nic nedělo, bušil jsem tedy dál. Konečně se objevil jakýsi kulhavý dědek, nahluchlý a ptal se mě, co chci. Lámanou češtinou mi pak vysvětlil, kudy se mám dat. I rukou ukázal, levou - pravou nehýbal, vypadala jako ochromená. Dovnitř mě ovšem nepozval a tak mi nezbývalo než pokračovat v cestě. Naštěstí měl pravdu. Asi za hodinu jsem na cestě chytil stopa, který mě odvezl do blízkého města, odkud jsem odjel vlakem domů. Později jsem se od lidí dozvěděl, kde jsem vlastně bloudil. A také kdo byl onen starý muž. Jenže v tom byl právě problém: Starý Hinkenteufel byl už totiž sedm let po smrti. Což by sice vysvětlovalo, proč mě nepozval dál, ale ne to, že vypadal poměrně hodně naživu. Ovšem několik místních lidi prý ho už také vidělo.vysvětlení tu bylo dost, ale žádné jaksi nepasovalo. Jak mi ho lidé popsali, nebylo pochyby, byl to on, i s tou zchromlou rukou. Proti tomu ovšem svědčil fakt, že měl na místním hřbitově náhrobek, a to i se správným datem úmrti, jak jsem se přesvědčil. Existenci dvojníka, či možnost, že tam pohřbili nepravého, jsem musel také vyloučit. Pak ještě zbývala jiná, obskurní vysvětlení, jako třeba, že jsem asi
cestoval zpět v čase, ale přiznám se, že jsem už dále nevyzvídal. Prostě jsem to vzal jako životní fakt a už jsem o tom víc nepřemýšlel. Terry mě nechal dovyprávět, aniž mě by mě někde přerušil - to on ostatně nikdy nedělá. Můj strašidelný příběh byl navíc celkem krátký, jen asi tak na dvě piva. A možná, že to byla právě ta piva, kterých bylo zapotřebí, aby se mu rozvázal jazyk. Bylo to v létě - začal - zajel se zase jednou podívat domů, někam blízko Caledonu, na místa, kde kdysi vyrůstal. Procházel se po kopcích i po údolích, kolem řeky a prolézal skrze lesy a vůbec kolem dokola, však ta místa ještě dobře znal. Jednou odpoledne také zašel k blízkému jezeru. Trochu unavený, zalehl na chvíli do trávy, ale za chvíli usnul. Ani neví, jak dlouho spal, ale když se probudil, slunce už zapadalo. Hladina jezera, to velké zlatorudé zrcadlo, se ani nezavlnila. Znáte to, když je povrch vody jako olejový, ne? Náhle se cosi objevilo nad vodou, cosi spíše jako stín, jen kruhy se od toho předmětu šířily a jejich barva se měnila, střídavě černá a zlatá, tak jak se vlny zvětšovaly a nové se tvořily. Pak se ta silueta začala vynořovat z vody a podobala se víc a víc člověku.vlastně dívce a silueta-dívka se přibližovala. Zdálo se, že kráčí přímo ke břehu. Ač byla zády ke slunci, její tvář byla osvětlena a to zespoda, světlem odraženým od vody. Byl v ní neobvyklý klid a mír a jak šla, rukama kolem sebe čeřila hladinu. Z vody ale úplně nevyšla, zůstala stát u břehu a hleděla přímo na Terryho. Usmála se na něj, pokynula hlavou a dlouho se beze slova na něj dívala. Pak zvedla ruku, mávla na pozdrav a stejně pomalu se zase vzdalovala. Několik vteřin a byla pryč. Jen kruhy zbyly na vodě. A slunce, jako když překlopíš pánev roztaveného železa, rozlévalo ještě svůj obsah dál po hladině, ale i ono brzy zmizelo. Chtěl jsem něco říci, avšak Terry mě přerušil - nebyl to ještě konec příběhu. Přišel prý tam později ještě několikrát, ale už ji nikdy neuviděl. Jen jedno ví: určitě se mu to nezdálo. Tím také odpověděl na moji nevyslovenou otázku. Ostatně já ani jinou odpověď nečekal. Než jsem zase odejel - pokračoval - svěřil jsem se s tím zjevením mé tetě; moji rodiče už totiž nežili. Teta se ani nedivila, ani se mu nesmála. Jen zašla na půdu a přinesla dolu staré fotoalbum. Opatrně sfoukla prach a téměř po paměti našla stránku, kde byla fotografie jakéhosi děvčete. Stálo tam u jezera, opřeno o břízu, na jejímž kmeni byly vyryty jakési iniciály, ve vlasech měla květiny a vypadala asi tak na šestnáct, sedmnáct let. Je to ona? - zeptala se teta Terryho. Přisvědčil, poznal ji hned. Pak mu vyprávěla celou historku. Byla to dívka, která se kdysi přivdala do jejich rodiny, ale rádi ji neměli. Vdala se mladičká, a to za muže,kterého jí vnutili. Milovala ovšem někoho jiného a později si z nešťastné lásky vzala život. Utopila se v tom samém jezeře, blízko místa, kde ji uviděl. Kdy se to stalo? Před mnoha, mnoha lety,řekla teta. Zamyslil jsem se. Slyšel jsem v životě pár podobných historek, ale tahle byla nějaká jiná. Snad že mi něco připomněla anebo jen proto, že mi na ní něco nesouhlasilo, nevím. Rozhodně mě ale Terry tím příběhem překvapil. Nerad bývám překvapen a tak se nedivte, že moje první reakce byla skeptická. "A kde jsi to četl?" zeptal jsem se nevinně. Ani se neurazil a klidně povídá, že to nikde nečetl. "A jak víš, že se ti to nezdálo?" zpovídal jsem ho dál. "Máš nějaký důkaz?"
"Tu fotografii přece," řekl. "Tak mi ji ukaž!" "No já ji nemam, teta mi ji nedala." "A ty jsi ji o ni nepožádal?" "Ne, to mě nenapadlo," přiznal se. Ne, tahle diskuse opravdu nikam nevedla. "Jiný důkaz nemáš?" ptám se dál. "No, byl jsem u jejího hrobu." "Ale to jen dokazuje, ze žila a umřela, ale ne to, ze se ti zjevila. Ostatně, pokud vím, katolíci nepovoluji sebevrahům regulární pohřeb. Habsburkové," povídám, "museli pro prince Rudolfa, co se zastřelil s milenkou v Meyerlinku, zažádat o povoleni až od samého papeže." Terry sice věděl, kdoje papež, něco méně už o Habsburcích a už docela vůbec nic o korunním princi Rudolfovi. Když jsem mu to vysvětlil, přiznal se, že jejich rodina - na rozdíl od Habsburků - to musela ututlat a vydávali to za nešťastnou náhodu. "Jak tedy víš," ptám se, "že to byla sebevražda?" "Nechala dopis na rozloučenou, teta mi ho ukázala." Musel jsem uznat, že to je jakýsi důkaz, ale jen pro to, že to byla sebevražda a ne vražda. "A jak se jmenovala?" chtěl jsem ještě vědět. "No přece McTear, jako naše rodina," odpověděl mi poněkud hloupě. Zamyslil jsem se. Nikdy jsem si vlastně neuvědomil, ze tear také znamená slzu. Potřásl jsem hlavou - začínám být jako on, napadlo mi. "Ne, já myslím jaké bylo její křestní jméno?" ptám se. Chvíli byl zticha. Pak řekl odmítavě:"ne, to už si nepamatuju." "Nejmenovala se náhodou Nessie?" dobíral jsem si ho - tak totiž říkají Skotové Lochnesce. "Ne!" vykřikl vztekle. Nechtěl jsem už dal vyzvídat. "No, co je na jméně, jak řekl Shakespeare," povídám na uklidněnou. Ale Terry se už odmlčel, aneb jak se tady říká, zavřel se jako škeble. Dopili jsme každý svoje a já jsem se radši rozloučil a odešel jsem. Cestou domů jsem ale pořád musel na to myslet. Divná věc: nějak moc mu záleží na tom, abych tomu věřil! Anebo tomu sám nevěří a přesvědčuje hlavně sebe? Nemohl jsem si pomoci, ta historka mi byla jaksi povědomá, ale odkud? Snad z nějaké knihy? Ale Terry moc nečte! Anebo že by ze školy? Anglosaská literatura totiž přímo hýří příběhy o dívce a jezeru, ať už je to o králi Artušovi, teda o té víle z jezera, která uschovává posvátný meč Excalibur anebo chcete-li něco z trochu pozdější doby, tak třeba i detektivku Raymonda Chandlera, "Dáma v jezeře". Ten námět je prostě přitažlivý asi tím kontrastem: jemná, křehká žena a nemilosrdný přírodní živel, voda. A Keltové jsou navíc také velmi pověrčiví. Nepoznal jsem jediného, který by nebyl - všichni se naopak divili, když jsem tvrdil, že já nejsem. Také návštěva v místní knihovně mi nepřinesla žádnou informaci. Snad jen tu, že celý ten příběh asi nebyl z nějaké knihy. Takže to asi přece jen někde slyšel, napadlo mi a mávl jsem nad tím rukou. Začala mě však trápit jiná věc: měl jsem totiž sen, podobný, téměř identický s jeho vyprávěním, jen s tím rozdílem, že ona dívka pohybovala rty, jako by mi chtěla něco povědět. Marně jsem se snažil porozumět, co říkala. Byla z toho smutná a zase zmizela v jezeře. Probudil jsem se a můj první pocit byla lítost a pak zase zlost. Zlost na Terryho, protože on byl příčinou toho všeho. Marně jsem se snažil si ten sen později znovu přivolat. Znáte to, když si něco hrozně přejete, tak to najednou prostě nejde. Ale myslet jsem na to nepřestal. Nedalo mi to pokoj, potřeboval jsem se prostě dozvědět víc. Problém byl v tom, ze Terry mlčel. Když jsem mu v práci volal do jejich oddělení, tak tam
nebyl. Prý je na severu na rybách - byla zrovna rybářská sezóna na něco, co, to už nevím. Dostal jsem nápad: více lidi prý více ví. Zavolal jsem tedy do místniho rozhlasu a přihlásil se do té soutěže, pochopitelně pod cizím jménem. Popsal jsem jim Terryho příběh do posledního detailu, aniž bych ovšem uváděl místa či jména. Historka to byla dobrá, nepochyboval jsem o tom, že vyhraje a doufal jsem, že se pak někdo přihlásí, kdo ji pozná. Přišel Halloween a s nim i slosování. Naše - tedy terryho - story dostala druhou cenu. Lidé si o tom příběhu vyprávěli, ale když jsem se jich ptal, nic nového jsem se nedozvěděl. Historku neznali, ani prý to nebylo nikde v novinách. Nic, prostě nic. Dva dny na to mi volal Terry, právě se vrátil ze severu. A kdy prý zase k němu přijdu na posezeni. Těšil jsem se na jeho reakci, jistě už slyšel, že historka vyhrála, ale pochopitelně jsem o tom nezačak, doufal jsem, že rozváž sám. Přivítal mě jako dříve, hodil do sklenice dvě kostky ledu a nalil mi z mé lahve, co jsem tu měl u něj ještě od posledně, mou whisky. Na stole už stála řada prázdných lahví od piva: začal patrně o něco dřív než já. A zase jsme seděli na verandě, mlčeli a čuměli na Hurón. Vlny se rozbíjely o břeh, občas se ozvalo zakrákorání racka. Normálně mě ty zvuky docela uklidňují, ale tentokrát ne. Čas utíkal a já ztrácel trpělivost... Konečně Terry promluvil: "Slyšel jsem od Franka," řekl, "že v radiu vyprávěli jeden příběh. Ten můj příběh," dodal, "hned jsem ho poznal." "Který příběh?" dělal jsem hloupého. "Však ty víš, ten co jsem ti povídal," vykřikl. "A jó, už si vzpomínám," povídám, "slyšel jsem to v radiu také. Myslel jsem si, že jsi jim ho tam přece jen poslal." Nedal se oklamat: "Proč jsi ho tam poslal? " zeptal se mě a nevypadal zrovna přátelsky. "Ale já ho tam neposlal," zalhal jsem, ale asi příliš rychle. "Jak to že ne?" namítal, "nikdo jiný tu historku přece neznal!". "Ale třeba to byl příběh někoho jiného, tomu tvému jen podobný," snažil jsem se lhát dál, ale ne moc přesvědčivě. Trval na svém: byl to příběh jeho, nikoho jiného. "A co tvoje teta, třeba to někomu řekla," zkoušel jsem to, poněkud naivně. "Neřekla, už nežije," odpověděl rozčileně, "musel jsi to být ty! " "Jó, oni v radiu říkali, ze jsem jim to poslal já?" ptám se rafinovaně, protože vím, že jsem neudal své pravé jméno. "Ne, nějaký Al Smith, ale prý se nepřihlásil o výhru." "Takže nikdo ani neví, že je to tvůj příběh," povídám. "Ledaže bys mi lhal a nebyl to tvůj příběh," přešel jsem do útoku. "Ne, ne, je to můj příběh a ty jsi mi ho ukradl." "Ach tak, tohle tě tedy žere? Ze ti někdo ukradl příběh? Ale to přece stačí jim zavolat, a vysvětlit jim to - oni ti jistě tu výhru vyplatí!" snažil jsem se ho utěšit, ale zatím ho to ještě víc podráždilo. Vyskočil ze židle a zařval: "Čert vem' tu výhru a čert vem' taky tebe!" A tehdy mě to napadlo. Musel jsem mu to říct. Znáte to, někdy člověk musí udělat něco, ať se pak děje co chce, ať jsou následky třeba sebevíce tragické. Většinou je ani netušíte, ale hlavně o ně vůbec nedbáte. Ne, já prostě musel. Devil made me do it, jak se tady říká: ďábel mě navedl. "Dobře, povídám," já ti řeknu důvod, proč jsem to nemohl být já, kdo to tam poslal." Podíval se na mě s nedůvěrou. Použil jsem na něj starý trik: "Ty jsi mi přece nikdy neřekl jméno té dívky!" "To je pravda," přiznal. "No a vidíš, a v tom rozhlase ji jmenovali!" Využil jsme toho, že ten příběh v rozhlase neslyšel. Nebyla to
totiž pravda, jméno té dívky jsem tam vůbec neuvedl, protože jsem ho ani nevěděl, až teď mi to anapdlo. "Lucy se prý jmenovala,ano, Lucy se jmenovala!" vykřikl jsem vítězně. Neodpovídal. Najednou tam stál, asi jako stojí býk, když dostane od řezníka palicí do hlavy - v tom krátkém okamžiku poznání, ještě než se sesune na zem. Také Terry tam stál, ramena strnulá a hlavu trochu pokleslou. Ruce mu visely bezvládně u těla, jen jeho oči se na mě vyčítavě dívaly. Bylo v nich vše: překvapeni a bolest, vina i pokání. A bylo v nich ještě něco: pochopil jsem, že mi to nikdy, nikdy neodpustí... Zpět na index POHLEDY: KONEC SVĚTA SE BLÍŽÍ ( prvně otištěno v Neviditelném Psovi) Myslel jsem, že o to nechci přijít za nic na světě, ale přišel jsem. Dokonce i o to nic na světě :-). Pravděpodobně jste to už uhodli: ano, konec světa, den zkázy, Apokalypsu a bůhví, co ještě. A nejen to: už jsem takhle pravděpodobně přišel o několik konců světa, bohužel. Nuže, podle Nostradama, lépe řečeno podle Nostradamianovců, se to mělo stát 4 července minulého roku (kromě Spojených Států, ty mají ten den státní svátek :-). Muž Naší Madony - přeloženo doslovně - to údajně předvídal už v šestnáctém století. Jistě, on si to mohl dovolit, protože budoucnost byla tehdy dost vzdálena a nikdo ho teď už nemůže do očí obvinit z omylu, což je lekce, z které se dnešní předvídači budoucnosti ještě nepoučili. Zatímco si můžeme říci, že se vlastně nic nestalo, není to pravda, stalo se toho dost. V Abilene v Texasu následovníci zpěváka Billa Hawkinse strávili den na modlitbách, očekávajíce příchod smrti. V Japonsku, Shoko Asahara, který už v roce 1995 byl v podezření, že vypustil plyn - teda otravný, ne ten svůj, přírodní - se utekl s následovníky do hor, očekávaje velkou povodeň. Pro jistotu, kdyby se tato nekonala, prodloužil ten alarm na celý měsíc červenec, ono se už něco najde. Psychický mrak byl viděn nad Čínou - podle Internetu - a washingtonská psychička Jeane Dixon také tušila, že se něco stane a kdyby ne, tak jen proto, říká, že to bylo asi odloženo. Podle ní na 5 února příštího roku. Vždycky mi bylo záhadou jak úžasně přesné jsou ty předpovědi - dokonce i na den - když uvážíme, že se to pak vůbec nestane. Možná, že to ti předvídači jen špatně počítají? Co když ten Damusči-nedamus myslel úplně jiný kalendář? Třeba starý židovský nebo aztécký? Anebo starých Egypťanů? Ale byli jsme tomu už blízko, že? Pamatujete na Hale-Bopp kometu? A na Charlese Schrameka, který dokonce vyfotil SLO (Saturn like object), zřejmě UFO, schovávající se za kometu? Což o to, my jsme to přežili, až na malou skupinu těch, kteří odešli skrze Nebeskou Bránu (Heavens Gate). Dva týdny před jejich odchodem jsem měl intervjú s Alanem Halem, kde jsem navrhoval, že by se media měla snažit poučovat lidi, aby nevěřili prorokům zkázy, na čemž jsme se oba také shodli. Ale učedníci Brány byli všichni vysoce vzdělaní lidé, a podle mého nedávného intervjú pro Hurontarii (s Rickem Rossem, vyjednávačem z Waco) se zdá, že jsou tyto kulty nejvíce úspěšné právě při rekrutování lidí s vyšším vzděláním. S přicházejícím rokem 2000 jsme tu už měli i počítačovou paniku Y2K (armáda prohlásila, že udrží pořádek a jedna církev dokonce nabízela modlitby k tomu účelu). Nu nestalo se, ale podle pana Scalliona, matka příroda bude velmi brzo zase hodně zlobivá. Také májský kalendář končí v roce 2012 a pak zřejmě všichni Mayové odejdou ke svému stvořiteli (kromě Karla Maye, ten už tam odešel). Že se to může stát předčasně i nám ostatním, je předmětem mnoha spekulací. Astronom R.C. Monglard vypočítal, že to vlastně nebude rok 2012, ale 1997. Asi mi
teda něco ušlo - nebo teprve na to ujití čekám, jestli se o nějaké to století spletl. Ale obavám se, že je to zase jeden konec světa v čudu. Ovšem protože nejsem májského náboženství, tak můj svět asi stejně ještě neskončí. Kromě toho máme v křesťanském kalendáři dost číslic k disposici, takže to asi ten hlavní problém nebude. Ale bylo by snadné shazovat na hlavu předvídačů následky mé vlastní nedbalosti. Ano, to JÁ jsem to měl vědět a ne si to zapomenout poznamenat v kalendáři a pak o to přijít. Jaký krásný ohňostroj jsem mohl u jezera vyrobit na oslavu konce světa! Můžete říci: "No co, přijdou ještě jiné konce světa!" Vám se to řekne, ale co když opravdu BYL ten úplně konečný konec světa a já o to přišel? Co když už teď všichni žijeme v tom jiném, lepším světě? Zatím to nepozoruju, ale jestli jste si něčeho takového všimli, nechte mi prosím Vás vědět, já možná ještě nějaké ty rachejtle koupím. Jedna věc je jistá: za každých dalších šedesát minut jsme zase jednomu konci světa o celou hodinu blíž... Zpět na index PŘEČETLI JSME: DARWINISTÉ versus TI DRUZÍ (1) V tomto a příštím čísle se zde budeme zabývat neo-darwinismem. Dnes to bude recenze knih dvou známých darwinistů Jonese a Goulda, příště zase review kritiky darwinismu od Johnsona a celkové shrnutí ode mne. Pokud se vám to bude zdát příliš nezajímavé, můžete to přeskočit, já se zlobit nebudu :- )). Poznámka: Než přejdeme k samotným recenzím, zopakujme si tři základní a pro darwinisty neměnitelné postuláty DT: 1) Vývoj se děje malými změnami (maximálně jedna na jednu generaci) a pomalu kulminuje k dokonalejším organizmům, až dojde nakonec i ke změně samotného druhu a tento proces, zdá se, nikdy nekončí, respektive končí jen když vymře celý druh, aniž by zanechal alespoň nějaké mutanty.proč jen malé změny, není vysvětleno. 2) Změny jsou čistě náhodné, vlastně jsou to poruchy genové skladby, které se pak dědí na další generaci - příčina změn tedy není definována. 3) Zda pozměněné generace uspějí, rozhodne tzv. přirozený výběr (PV) a jen ty nejzdatnější přežijí, ostatní vymřou. Technika ani příčiny výběru nejsou ovšem definovány. V dalším budeme tedy striktně rozlišovat mutaci (t.j. změnu genů), adaptaci (t.j. vývoj uvnitř druhu, teda jen odrůd) a Darwinovu teorii DT (t.j. hlavně vývoj nových druhů a to čistě přirozeně - což je právě Darwinův objev). Mluvíme-li tedy o vývoji, musíme vždy specifikovat, který máme na mysli: samotnou adaptaci totiž uznává i řada odpůrců darwinismu, DT na druhé straně (t.j. všechny tři body!) ovšem jen darwinisté. 1) Steve Jones: Darwin s Ghost (Darwinův duch, Doubleday Canada, 1999) Autor je profesor genetiky na University College v Londýně, pravidelně se objevuje v britské televizi a jeho nejznámější kniha je The Language of Genes (Řeč genů), za kterou dostal cenu Rhone-Poulene Science. Už na začátku knihy autor naznačuje, že to je jakýsi průvodce Darwinovou knihou O původu druhů. Mnoho darwinistů se totiž víc a víc angažuje nejen v dokazování, ale i vylepšování Darwina, lépe řečeno darwinismu a to ze dvou důvodů: jednak málo lidí pořád ještě darwinismu správně rozumí a pak, důkaz Darwinovy teorie (dále DT) je stále ještě neúplný. Je tady ještě třetí důvod: různé jiné obory si darwinismus berou jako kostru pro vylepšení svého učení. A v neposlední řadě je jistě třeba i DT doplnit
podle nových výzkumů z dvacátého století. Autor pak pokračuje řadou celkem přehnaných tvrzení, jako třeba že každý uznává DT nebo že i papež souhlasí s DT nebo konečně evoluce je víc než věda, protože její myšlenky se používají v ekonomice, politice, historii a jinde. Když se takto projevil jakožto militantní, i když ne zrovna vždy úplně logický darwinista, Jones přechází konečně k věci, tj. ilustrování darwinistické bible, jinak řečeno slibuje doplnit šedou teorii zelenou praxí. Tou praxí je ovšem v knize převážně, ne-li výlučně, míněna genetika. Dovídáme se tam, že Darwin vlastně o genech vůbec nevěděl a Mendela dokonce ani nikdy nečetl. A zde hned přechází Jones na obor, kterému rozumí nejlépe, ano, na genetiku. Jak dalece ale jeho genetika dokazuje DT, je už od začátku problematické. Sám autor přiznává, že identifikace druhů podle genů nepracuje vždy dobře. A pochopitelně, DT je daleko víc, než jen identifikace druhů - a když to "nepracuje" dokonce ani tam... Zajímavý, ale ne už příliš nový je příklad mutace a adaptace chřipkového viru, která vede k jeho rostoucí imunitě vůči lékům (virus se údajně po dvou letech vegetování na vepřích vrací do lidského cyklu jako úplně jiný virus, pozn. j@ns@n). Podobně i virus způsobující AIDS má adaptační schopnosti. To, že tyto změny na rozdíl od pomalého přírodního vývoje druhů můžeme sledovat vlastně téměř před očima je jistě potěšitelné, ale jako důkaz DT ještě nepostačující jedná se totiž jen a jen o adaptaci, virus je tu pořád jen virus a nic víc. To neznamená, že by autorovy příklady byly nezajímavé fakt, že v roce 1998 byla polovina obyvatelstva v některých afrických městech testována jako HIV pozitivní je jistě zdrcující. Také to, že HIV virus je výjimečně dobrý na dělání špatných kopií sebe sama, je pro nás značně alarmující, neboť vysvětluje, jak je těžké najít vakcínu, která by pracovala na všechny dnešní i budoucí odnože uvedeného viru. Na druhé straně se i vývoj drog nezastavil a dnes je patrně i rychlejší, než je vývoj virusu. To dokazuje to, že úmrtnost na AIDS se snížila v Evropě až pětkrát. Také se snížil počet nakažených a to hlavně proto, že jsou lidé lépe informováni o tom, jak se může nemoc přenést. Ovšem fakt, že když pacient přestane brát léky, tak se u něj nemoc se vrátí, svědčí o tom, že je pokles úmrtnosti opravdu právě zásluhou nových drog. To vše je velmi zajímavé, ale kde je tady DT evoluce? Adaptační změny - jistě, přežití samozřejmě, náhodné změny - i to možná, ale nikde zde není vidět, že by se tímto způsobem z viru vytvořil nějaký vyšší organizmus. Je to jen takové pendlování sem a tam, při nové medikaci se časem vytvoří nová mutace (autor pro HIV jmenuje hned tři ) a celý výzkum nezaznamenává dlouhodobý průlom či dokonce nějaké vítězství mediciny. Konstatování, že žádný biolog nemůže pracovat bez DT, je poněkud odvážné od někoho, kdo není zrovna biolog. Ze současné literatury najdeme celou řadu biologů, kteří nejen mohou bez DT pracovat - on vlastně Darwin zase moc problémů stejně neřeší. A zde přechází Jones na oblíbený tradiční důkaz DT, totiž chov domácích zvířat. Zcela však pomíjí zdůraznit jeho odlišnosti od DT, jež jsou: 1) K změně druhu tam vlastně nedochází pokud se takové změny "povedly", ukázalo se, že zvířata byla většinou neplodná, tedy vymřela v té samé generaci. 2) Změny nejsou čistě náhodné, křížení je naopak plánované - vybírají se jen dobré vlastnosti a tím tedy i budoucí partneři. 3) Zda generace s novými změnami uspějí, rozhodne ne přirozený, ale umělý výběr jen nepodařené varianty se (zase jen z hlediska užitku pro člověka) likvidují. Domácí křížení tedy nesplňuje ani jeden z postulátů darwinismu. Jediné, co právě dokazuje, že je
neexistuje jen přirozený výběr, ale že se dá dělat i umělý výběr, svědčí tedy vlastně proti tomu, že by DT byla jediná možná teorie vývoje. O genetickém inženýrství a klonování se autor nezmiňuje, patrně si dobře uvědomuje, že tam už nejde vůbec o křížení, ale čisté kopírování - ani mutace tam nejsou. Autor ale správně poukazuje na to, že někdy je rozdíl mezi odrůdou a druhem těžko definovatelný a přiznává, že nám v tom geny zatím moc nepomáhají - stačí se zeptat třeba klasifikátorů ptactva. Pravda je, že naše kriteria - tj. co je a co není druh - jsou pořád ještě spíš vizuální, než vědecká. Jenže právě proto je asi těžké pro DT dokázat, že kumulací zrovna těch malých změn se pak vyvine třeba z lišky něco jako pes či naopak - kde začíná pes a končí liška? No prosím, řeknete, že z lišky se pes nikdy nevyvine - to nevím, ale tíha důkazu DT je právě na zastáncích DT; nemohu mít přece dobrou teorii, když nemám dobrá kriteria... Podle Jonese je asi DT víc, než všemocné božstvo. Tento Deus ex machina, přírodní výběr, totiž tvoří jako slepý hodinář (často používaný výraz) a navíc tvoří bez účelu, zatímco Bůh by si jistě rozmyslel, co a jak chce vytvořit. DT jen vybírá z miliard kombinací, z nichž jistě větší část je převážně degenerační, vymírající rychle. Zkuste si třeba měnit geny ozařováním a uvidíte, kolik dostanete zrůd na jednu mutaci, která je schopná přežít jen sama o sobě! A co víc, aby byla lepší než ty staré a vytlačila je! Koneckonců i Darwin přiznal, že vlastně to přežití odolnějších okoukal od Malthuse. Jenže to zase není moc velký objev - nové je, že je to zde jakási přírodní cenzura k likvidování zmetků, která pak vede k všeobecnému vývoji k lepšímu. Jenže jinak je to přežití jenom tautologie, důkaz kruhem: nejlepší přežívají a ti co přežili, byli asi teda ti nejlepší. Proč přežili, se už nechává volné interpretaci. Je to jako vzorec, kde si můžete dosadit nejen známé, ale i tu neznámou. Připomíná mi to jeden vtip: Víte, jak přežijeme sněhovou bouři? Žijeme tak dlouho, až ji prostě přežijeme. tautlogie jsou vždy vlastně takový začarovaný kruh. Jiné autorovy příklady svědčí jen o jeho dobré paměti byly už uvedeny jinde a lépe. Svědčí, ale nepřesvědčí: tak například tmavé můry prý přežívaly lépe (lepší mimikry) a tak přežily. Jenže černá můra i bílá můra nejsou pořád nic jiného, než můry. Jestli tu Jones něco dokazuje, tak spíše Lamarcka než Darwina. Zajímavá je kapitola o sexuálním výběru (SV), což je předmět jiné Darwinovy knihy. V knize O přirozeném vývoji druhů se ovšem Darwin o SV nezmiňuje, ale promineme Jonesovi (inu, genetici jsou vlastně také sexulogové:-)) toto malé odbočení, vždyť Darwin považoval SV za stejně důležité jako PV, i když se to nikde nahlas nevytrubuje. Tvrzení, že živočichové mají mužský a ženský sex proto, aby se zajistil dostatek různých kombinací při množení (potomek převezme polovinu genů po otci a po matce) a tím i mutací a jejich přežití je to jen jistý "účelizmus", tj. k něčemu to asi bude, tak proč tomu nedat účel, který nám vyhovuje, že? Dochází-li ke změnám při každé nové generaci, musíme říci, že jedním zdrojem mutací je sama kopulace. Jones sice tvrdí, že žádná kopie genu není stejná, zatímco Dawkins si pochvaluje, že kopie genu je digitální, tedy téměř imunní k chybám. Darwin sledoval myšlenku ještě dál, že totiž samička vlastně svou ochotou kopulovat jen s určitými jedinci (většinou totiž oplodňuje právě jen ten prvý) si vlastně předem vybírá vlastnosti svého potomstva i když to pochopitelně ani neví. Zde tedy máme ten sexuální výběr (SV), který vlastně jaksi "konkuruje" tomu přirozenému, hlavně proto, že už přirozený není. A opět náseduje jeden sporný příklad a sice chvost u páva: už Darwin myslel, že onen nádherný chvost je jen na ozdobu a nějak nemohl pochopit, proč dá samička přednost samci s největší ozdobou, když se tím ovšem tento stává i daleko víc zranitelnější, protože ho dravci snadněji uloví. To Darwina pochopitelně zaráželo a sváděl to na hloupost marnotratných samiček. Genetik Jones ten názor pochopitleně přejímá, i když hlubší studium by asi vyjevilo, že tato paráda se stovkami ohromných očí má především nepřítele
zastrašit - a zřejmě pracuje velmi dobře, jinak by už pávové dávno vyhynuli. Pokud si samičky vybírají samce s větší "parádou", tak i to dělají dobře, aniž o tom vůbec vědí :-). To se jen darwinovský "účelizmus" ve snaze všechno "vysvětlit" dostává do slepé uličky, ze které neví, jak ven. Ovšem je pochopitelné, proč DT potřebuje ještě SV na výrobu mutací bezpohlavní živočichové totiž umí dělat jen duplikáty, klóny, nejsou tedy schopni evoluce, ale zároveň jsou jaksi i nesmrtelní :-). Nesmíme ale zapomínat ještě na jeden faktor: počet potomků jistě také hraje roli proti vyhynutí ryby s milióny jiker vyhubí spíše přírodní katastrofy než žraví nepřátelé (když nepočítáme člověka :-)). Záklony variací (hlavně tedy Mendelovy) hrají nepopíratelnou roli v genetice, ale je to pořád jen začátek našeho poznání. I autor uznává, že chování genů je značně složitější a závisí na mnoha faktorech: tak např. je známo, že dcery starých otců umírají dříve, než dcery mladých otců na rozdíl od synů, kde ten rozdíl nepozorujeme. Jistě se časem naši genetici doví daleko víc nejen o genech, ale i o záhadách života. V kapitole o potížích DT se ukazuje Jones jako pravý darwinista. I když přiznává, že je totální nedostatek přechodných (t.zv. chybějících) článků v nálezech fosílií - při tolika miliardách mutací je to opravdu zarážející - a i když přiznává, že na druhé straně jsme objevili zvířata s orgány, které zřejmě nemají žádný účel a jindy zase zvířata, která jsou tak dokonalá, že se už dál nevyvíjela,a i když DT neví, jak se dědí třeba instinkty - to vše je pro Jonese důkazem darwinovské evoluce! Chybějící články prostě nechybí, my si prý jen neumíme představit, jak by asi vypadaly. To samé s tím, že nevíme, co je vlastně pro DT progresivní, přeživatelné takže si jen neumíme vysvětlit některé orgány, podle nás účel nemají, podle matky přírody ano. Jinak řečeno: to vše je jen v naší neznalosti, jediné co víme, je, že DT pracuje. Nu to je opravdu dost málo a není divu, že DT je - podle něj - víc než věda. Spíše tedy nějaká víra - jenže z toho přece obviňují kracionisty! A opět jedno přiznání autora knihy: protože pořád ještě dobře nevíme, co která část genu dělá (zatím známe vlastně jen onu téměř nekonečnou sérii čtyř písmen a pomalu se snažíme přečíst jednotlivá "slova", musel autor dodat, že DT vlastně nijak zvlášť dobře nevysvětluje složení genů. Zajímavá věc, ale proč to mě vůbec nepřekvapuje? Snad proto, že geny zatím nedokazují nic víc, než že vlastnosti se dědí z generace na generaci a to je pro důkaz DT dost málo... 2) Stephen Jay Gould: Full House (Plný dům, Harmony Books, 1996) Autor je profesor zoologie a geologie na universitě Alexandra Agassize a také kurátor universitního Muzea srovnávací zoologie. Jeho první bestseller se jmenoval Wonderfull Life (Nádherný život) a později následovalo ještě 14 dalších knih. Full House (Plný dům) je jedna z jeho nejnovějších knih. Autor se svým zvídavým (někdy až "kacířským"), postojem a také jasným způsobem vyjadřování výrazně odlišuje od ostatních darwinistů. V této knize si vzal na mušku jeden z mylných názorů svých kolegů: že totiž darwinistický vývoj (dále jen DV) není pokrokem v našem slova smyslu a ani ta excelence DV není v jeho složitosti, ale v různorodosti variant. Nejde tedy o směr nahoru, spíše do šířky. Pravda, vývoj nemusí směřovat jedním směrem, ale že by zrovna počet chyb byl měřítkem vývoje, o tom si jaksi dovolím pochybovat... Už v úvodu Gould přiznává, že je to téma poměrně úzké a zdánlivě nepodstatné: proč by nás to tedy mělo vůbec zajímat? Odpověď najdeme až někde ke konci knihy - ono dokázat všude pokrok je prý poněkud obtížné, obzvláště, když hodně větví na Darwinově "stromě života" muselo asi růst jaksi směrem dolů, neboť i po značném rozkvětu prostě uschlo. A tak nám Gould vysvětluje, že Darwin vlastně nikdy slovo "pokrok" (progres) nepoužíval, dokonce jej neměl rád, ač musí - jinde - přiznat, že Darwin v jeho knize
"O vývoji druhů" doslova píše: "...jelikož přirozený výběr pracuje jedině díky a pro dobro každého jednotlivce, všechny tělesné a mentální změny mají tendenci progresu (doslova progressing, j.h.) směrem k perfektnosti". Jinde zase tvrdí, "... že obyvatelé určité periody pobili svoje součastníky v závodě o život a jsou tedy výše na vahách přírody, to může způsobovat vágní, ale mylný sentiment, který má hodně paleontologů, že celá generace jako celek, pokročila ve směru pokroku." Jestli se tedy Darwin uřekl v prvém, či druhém případě, nebo prostě zapomněl, co dříve řekl, není důležité - jen to, že nemohl mít pravdu v obou případech, i když se to Gould jinde snaží "vysvětlit". Jisto je, že pokud vývoj (evoluce) nespěje k progresu, není to vývoj ve smyslu toho slova, není to žádný vývoj. Podobně když jen ti "co jsou víc fit" (jiný český překlad by zde byl asi nepřesný) přežijí, musí být i jejich potomci víc fit a tedy "pokročilejší", než byla generace dědečků, alespoň tedy v jednom směru. A opět, když tito vymřeli, jiná, přežívající mutace musela být opět poněkud "pokročilejší". Dobře, třeba v jiném směru, ale zcela určitě - jinak by se ty malé změny neakumulovaly, ale postupně anulovaly (v ěch nových jedincích by opět vymíraly, i když pro jiný důvod) a nový druh by se nikdy nevytvořil! Snad aby si teda příznivci DT vymysleli radši jiné slovo, dávat slovu vývoj význam "nevývoje" je s odpuštěním nesmysl a vypadá to jen jako výmluva. Ale i na to má Gould odpověď: Darwinovi se slovo "evoluce" už od začátku nelíbilo, atd., a přijal je jen proto, že lepší slovo neexistovalo. Zapomněl dodat, že vlastně ani horší slovoneexistovalo: k čemu ho používat, když pak musíte vysvětlovat, že tady vůbec neznamená to, co obvykle znamená? Ale odpusťme autorovi, že tady hluboce podceňuje inteligenci čtenáře a vraťme se k těm větvím, co "nerostou do nebe". Typický zmatek vznikl kolem našeho koně (equus). Už přítel Darwina, T.H.Huxley, se mýlil - to přiznává Gould - když navrhl vývojovou řadu podle evropských fosílií, přičemž tři z této řady byly vlastně migranti odjinud, kteří pak v Evropě vyhynuly. Při své návštěvě Ameriky uznal Huxley svou chybu a použil správně celou řadu z amerických fosílií. Vývoj pak šel od čtyř prstů - na předních nohách - a tří prstů na zadních, a skončil u našeho koně jedním kopytem na každé noze. Jen tak mimochodem, jde o lichokopytníky, sudokopytníci se vyvíjeli v jiné řadě. Vývojové změny byly i v získávání potravy - od listí na keřích v lese až k pasení, tj. požírání trávy, když se rozšířily stepi. Také zuby se měnily na přežvýkavé a velikost zvířat rostla (toho si Huxley nevšiml, všechny obrázky si totiž zvětšil tak, že vypadaly stejně veliké!). Ani tato série není správná, pokračuje Gould - je to jen jedna z mnoha a navíc značně křivolaká. Zde autor kácí "evoluční strom" (dříve dokonce říkali žebřík) a nahrazuje jej "evolučním keřem", mimochodem daleko logičtějším a správnějším modelem evoluce. To nakonec i vysvětluje velký počet mrtvých větví a různých nesouvislostí na původním "stromě života". Sledujeme-li tedy ono koňské "křoví", vidíme, že jediný jeho žijící exemplář je náš kůň a snad proto byl omylem považován za vrchol celé lichokopytníkové evoluce. Ano, "šedivá je všechna teorie, ale zelený je strom života", mohli bychom opakovat po Goethovi, jen snad že místo stromu Gould používá nepříliš vědecký termín "křoví". Model je to ale přijatelný: jako u křoví, jednotlivé větve mohou vyrůstat už od země, nikdy se pak nepotkají a malé větvičky pak mohou zase vyrůstat - a umírat - kdekoliv. Gould ale jde ještě dál: ano, equus je sice jediný dosu žijící genus "koňského křoví" ale je to defakto jen přežívající varianta z odumírajících, dosud neuschlých větví. Jinými slovy: naše koně jsou prý, cituji: "selhání uprostřed selhání". Jejich předešlá stadia vývoje byla značně úspěšnější - a některá dosud žijí, i když ve zcela jiném druhu. Takže koně jaksi centrální tendenci nevyhovují. Jenže tohle je podle neo-darwinismu kacířství (mimochodem: je opravdu žertovné dávat starým dogmatům název neo-, ale to sem nepatří :-). Podle téhle herese (podle darwinismu, samozřejmě) by totiž bylo možné, že člověk má sice s opicemi společného předka, ale třeba ažněkde u ryb. Celá evoluce by se pak musela přehodnotit a staré škartice vývoje zahodit; to by asi školastiky bolelo nejvíc. Tak třeba lidoopové pak budou sedět na zcela jiné větvi než my a vysvětlovalo by ten neutuchající - i když marný -
boj o "chybějící článek". (to neříká Gould, ots emu jen snažím pomáhat, j.h.). Tímto článekm by pak mohl být třeba už ichtyosarus, kterého z toho předtím nikdo nepodezříval :-). Jakkoliv je to překvapivý poznatek a já si vážím osobně vážím Gouldovy poctivosti a odvahy mluvit o tom otevřeně, zde se naše cesty musí zcela nutně rozcházet. Autor je totiž příliš zoolog, než aby šel do důsledku a popřel Darwina - koneckonců už Jones (viz předešlou recenzi) tvrdí, že "biolog nemůže bez Darwina pracovat". Už dříve Goulda zarážela určitá dogmata darwinizmu, ale vždy se opět vrátil do lůna darwinovské církve. Očistec by byl asi příliš bolestný a kreacionistické nebe je pro darwinistu ovšem úplné peklo. A tak si ty rozpory Gould radši nějak "odvysvětlí". Sám v knize parafrázuje bibli - "na počátku bylo slovo" - ale zapomíná že jeho slovo, Darwinovo slovo, je spíše něco jako dědictví po zadluženém strýčkovi. Darwin totiž DT neokázal, důkaz jen naznačil a jak ukázalo poslední století, jeho dědici pořád nestačí látat díry, které se tam čas od času objevují. Druhou část citátu Gould radši neuvedl, ani nemohl, protože jeho "slovo skutkem učiněno" nebylo. A tak se radši baví o "pokroku". Darwinovský pokrok je prý jiný pokrok, než co tím myslíme my, lidé. Excelence vývoje není v tom, kam směřuje, ale v bohatství variant. Jinými slovy: není důležité, jak dalece dokonalé živočichy DV vytvoří, ale kolik různých druhů. Jelikož ale víme, že většina těch variant vymřela, je to jako počítat pokrok počtem křížů na hřbitově. Gould ovšem přiznává, že mnoho klasických stadií DT jsou vlastně zcela neúspěšné skupiny - a přesto musí být považovány jako nedílná součást uvedeného křoví. Vývoj koně je jen jedna labyrintová dráha z mnoha a jeho jediná důležitost je v tom, že kůň má štěstí, že pořád ještě přežívá. I tady se autor bojí - nebo ho to fakticky nenapadlo? - přiznat, že teda ono "jen nejschopnější přežívá" zde jaksi vůbec nestřílí do terče. Vzácný to případ, aale u darwinistů platí, že čím větší počet výjimek, tím víc potvrzují pravidlo :-). Nerozumějte mi špatně: Gould není žádný apologista, on se jen snaží vysvětlit nevysvětlitelné. Je to úkol nevděčný a každé jeho "vysvětlení" jen přináší další a větší problémy. Kniha už začíná poměrně nešťastně citátem Freuda, že totiž "historie naší vědy má jedno společné téma a sice úspěšné odbourávání lidské arogance, t.j. její shazování s 'trůnu'". Ano, toho Freuda, jehož arogance a autoritářství bylo ve vědeckých kruzích velmi dobře známo, Freuda, který si vytvořil kroužek obdivovatelů, kde vládl jako král "na trůnu" a ten, kdo s ním stoprocentně nesouhlasil, byl vytlačen nebo přímo vyhozen. Maně nás napadá, zda také darwinisté neshazují vastně všechnu aroganci kromě té své. Kniha končí přiznáním, že kulturní evoluce (on říká "kulturní výměna", aby to odlišil ještě víc) je něco cela jiného, než DV. U ní prý skutečně existuje progres v našem, lidském slova smyslu. Tak například člověk, který vynalezl kolo, předal tuto zkušenost dětem, takže se dědila na další generace: ne skrze geny, ale tou žijící pamětí - učením. Zatímco náš mozek se biologicky už 100 tisíc let nevyvíjí, naše myšlení ano. Jenže darwinismus se nikdy mozkem nezabýval, maximálně ho zajímala velikost lebky :-). A to vše jen proto, že darwinismus nemůže přiznat vývoji žádnou inteligenci: to všechno vytřídil jen a jen smrťák s kosou. Připomíná mi to jiné bihotní prohlášení: při křížové výpravě Říma proti francouzským heretikům - katharům - papežský legát tehdy prohlásil: "Zabijte je všecky, on už si to Bůh přebere!" Po přečtení knihy zůstává na mysli jedna otázka: jak to, že Gould, při všech svých upřímných pokusech odhalit pravdu, pořád zůstává na té straně bariéry, kam vlastně vůbec nepatří? Zpět na index POEZIE: MÁŠ TO RÁDA
máš to ráda, vím, že lež ti dobře dělá ale já přece jen nemohu, nechci, nechci ti lhát věř mi, lež unaví a bolí snad jednou pochopíš že bolest vždycky pravdu násobí a obě společně vždy zrodí nové štěstí nevěříš vím vždyť slza zlosti po tváři se svezla a přece právě teď jsi možná pravdě blíž však víš nemohu, nechci, nechci tě trápit jsi pro mě víc než můžeš pochopit když ztratím pravdu ztratím také tebe Zpět na index Zpět na titulní stránku Hurontarie