01 17. srpna 1948 Tohle je můj první záznam v deníku Byla jsem již hospitalizována před týdnem, hned první den jsem obdržela tento deník s úkolem, abych si zapisovala všechny své pocity a také, abych napsala něco o sobě. Myslela jsem si, že je to jen bláznovina a že když si nebudu psát deník, tak si ho prostě nebudu psát a nic se nezmění Bohužel jsem se mýlila. Dnes ráno jsem měla ukázat své první záznamy a když se na dr. Vágnera podívaly jen prázdné stránky, zablýskalo se mu nevyzpytatelně v očích a tvrdým nesmlouvavým hlasem mi oznámil, že si deník prostě psát budu. Prý mám začít vyprávěním o sobě Dobrá tedy: Narodila jsem se 27. listopadu 1926 v Pardubicích, můj otec se živil jako zedník a volné chvíle trávil ve své druhé práci, která mu zároveň byla i koníčkem - byl to vášnivý ornitolog. Má matka byla v domácnosti a starala se o mne a mé dvě sestry. Vystudovala jsem místní gymnasium s dobrým prospěchem a po škole jsem začala pracovat jako pomocná síla v účtárně místního pivovaru. Zde jsem se seznámila s Martinem. Po roce našeho vztahu mě požádal o ruku a společně jsme se přestěhovali do jeho rodného města (Olomouce) a oba jsme začali pracovat jako účetní - já ve firmě na zpracování textilií, on v mlékárně. To by myslím pro dnešek stačilo, dnes nemám sílu psát o důvodu, který mě dovedl sem, mezi tyto zdi
02 20. srpna 1948 Dnešek byl opravdu náročný. Absolvovala jsem hned několik testů - měla jsem na hlavu napojené nějaké dráty a zodpovídala jsem na sérii různých otázek, dále jsem poznávala barvy a tvary, nebo jsem musela říct, co vidím na obrázku mezi neurčitými skvrnami. Doktor Vágner a sestra, která ten den byla přítomna, se tvářili poněkud zklamaně, ale ani jeden mi nechtěl přesně říct, co viděli. Prý to ještě musí zanalyzovat a probrat. Mám alespoň čas přemýšlet a mohu sem do deníku napsat důvod, proč jsem se ocitla v Olomoucké psychiatrické léčebně Začalo to všechno nevinně - bolesti hlavy, časté změny nálad, citlivost na světlo a výrazné barvy. Později jsem začala slyšet různé hlasy, ačkoliv mi ostatní tvrdili, že nikdo nic neřekl. Často jsem pozorovala, že mě někdo sleduje, ačkoliv to můj snoubenec vyvracel. Začala jsem trpět výpadky paměti a mnohdy se na mě lidé z mého okolí zlobili pro něco, co jsem údajně udělala, ale já si to nepamatovala Na doporučení Martina jsem navštívila lékaře, který u mě diagnostikoval schizofrenii a doporučil mě hospitalizovat v psychiatrické léčebně.
03 28. srpna 1948 Mám tu velmi lehké spaní, a proto se ani nedivím, že jsem se probudila, když jsem slyšela křik a pláč z chodby, někde blízko mého pokoje. Okamžik na to jsem zaslechla dusot několika páru nohou, ránu a pak ticho. Chtěla jsem se podívat, co se děje, ale mé dveře byly zamčené. V noci nás tu totiž zamykají, prý pro naše vlastní bezpečí. Stejně jako jsou pro naše bezpečí mříže na oknech. Jak absurdní! Kdo to plakal a křičel na chodbě a co se s ním stalo? Omráčili ho jen zřízenci, nebo se stalo něco hrůznějšího? Nevím, nejsem si jista, zítra se musím podívat, zda náhodou nějaký pacient nechybí...
04 29. srpna 1948 Měla jsem pravdu! Chybí, určitě chybí. Ta žena, která se mnou nastupovala v ten samý den. Jarmila se tuším jmenovala a říkala, že tu je proto, že se jí chce manžel zbavit. Pak jsem ji zahlédla jen několikrát a vždy jsme spolu prohodily jen pár slov, jednou jsme spolu dokonce hrály karty. Začala jsem se na ni nenápadně vyptávat několika dalších pacientů, kteří se mi zdáli dostatečně příčetní. Všichni jen vrtěli hlavou a říkali mi, že žádnou Jarmilu neznají. No, asi se s ní ještě nepotkali. I když se mi to zdá zvláštní, protože nás tu není zase tolik, abychom o sobě navzájem alespoň trochu nevěděli. Dneska k nám nastoupila nová pacientka - tuším, že se jmenuje Emílie. Vypadala velmi strhaně. Takový hotový uzlíček neštěstí.
05 11. září 1948 Jsem tu již necelý měsíc. Mám za sebou neuvěřitelné množství testů. Zatím neberu žádné léky, ani nepodstupuji nějakou léčbu. Doktor Vágner tvrdí, že potřebuje vědět, co přesně ve mě je, a to pod vlivem léků nezjistí. Prý se ale testy chýlí ke konci a začne mne konečně léčit. Uvažuje o jedné novější metodě, zatím mi ji nijak blíže nepopsal. Prý si ale od ní slibuje dobré výsledky. Taky jsem už asi vyřešila onu záhadu se ztracenou Jarmilou. Obávám se, že Jarmila byla jen výplodem mé fantazie, nikdo ji tu totiž opravdu nezná. Nikdo taky neslyšel výkřiky a pláč v tu noc, co já. Začínám se trochu bát, že pobyt zde mi zatím víc škodí, než prospívá. Navíc se mi velmi stýská po Martinovi, zatím nemám povolené návštěvy, abych se prý adaptovala na zdejší prostředí a zapomněla na rušivé venkovní elementy.
06 20. září 1948 Dneska mi dr. Vágner oznámil, že zítra absolvuji první operaci, která má napravit mé vnímání reality. Prý by pak měly ustat bolesti mé hlavy, halucinace i citlivost na světlo a výrazné barvy. Slibuje si od toho zlepšení mého způsobu vnímání okolí. Bohužel začínám trochu pochybovat o jeho praktikách - narazila jsem už na několik pacientů, kteří se po absolvování kdo-ví-jaké léčby zhoršili. Své obavy jsem ale nahlas neřekla. Je dost možné, že jsem prostě jenom nervózní a vše si vybarvuji v černých barvách. Taky mi řekli, že mi budou muset kvůli operaci částečně oholit hlavu. To mě trochu šokovalo. Prý se ale jedná jen o částečné vyholení v oblasti spánků. Doktor říká, že je to jen malá cena za mé vyléčení. Říkal to vlídně, poprvé od doby, co jsem sem přijela, se na mě usmál. Budu mu tedy věřit. Zákroku říkal lobotomie, musím si to zvláštní slovo zapsat, jinak na něj zapomenu...
07 26. září 1948 Bolí mě hlava. Každý den od operace je to horší a horší. Dr. Vágner říkal, že se to zlepší, že se mé tělo adaptuje. Plánuje se mnou další operaci. Zatím je s výsledkem spokojen. Musím říct, že mě sice bolí hlava, ale už mě netrápí citlivost na světlo a také jsem absolvovala několik testů, se kterými byl doktor Vágner spokojen. Dneska se ale stala zvláštní věc. Jedna z pacientek (moc ji neznám, ani nevím, jak se jmenuje, je to taková vysoká zrzka) byla velmi agresivní, všem nadávala a pokousala jednoho zřízence. Ti ji hrubě povalili na zem a navlékli do zvláštního bílého pláště s dlouhými rukávy, které ji zavázali za zády a nebohá žena byla úplně nehybná. Z koutku úst ji tekla krev a její nadávky se nesly chodbou. Křičela něco o tom, že ji stejně miluje a že se jim na nějaké šaty vykašle (slušně napsáno).
08 30. září 1948 Bolest hlavy ustala a cítím celkové zlepšení. Začala mě ale trápit nespavost, na kterou jsem začala brát léky, sestra jim říká barbituráty. Každé ráno se po nich cítím trochu malátná, ale jinak mám pocit, že se můj stav celkově zlepšil. Jediné, co mi chybí, je Martin a má rodina. Ani jeden z nich mě zatím nenavštívil. Napsala jsem jim několik dopisů, ale nepřišla mi odpověď. Začínám se bát, že o mně nechtějí slyšet. Trpím kvůli tomu úzkostí a doufám, že již brzy odejdu vyléčená a všechny příjemně překvapím.
09 8. října 1948 Rozhodla jsem se, že si nevezmu svůj lék na spaní a zkusím zjistit, jaký je noční život v léčebně. Pořád mi vrtá hlavou ta noc, kdy jsem slyšela křik a pláč. Naštěstí mě do požití léku nenutili, což mě trochu překvapilo, ale rozhodně jsem si nestěžovala. V noci jsem ležela na posteli, oči jsem měla otevřené dokořán a pozorně jsem poslouchala. Ozývalo se jen lehké chrápání z vedlejšího pokoje a na chodbě jsem slyšela tu a tam kroky zřízenců, kteří po chodbě procházeli a dohlíželi na nás. Již bylo skoro nad ránem a mě se začaly zavírat oči, přeci jen mě zmohla únava, když tu jsem zaslechla šramot na chodbě, jako by chodbou procházelo několik lidí a táhli za sebou něco. Co to bylo? Musím to zjistit...
10 13. října 1948 Začala jsem si všímat několika zvláštních věcí. Jako třeba to, že někteří pacienti zmizeli a tentokrát si toho všimlo i několik dalších, takže s jistotou vím, že jsem si to nevymyslela. Dále jsem si také všimla, že někteří se výrazně zhoršili - jeden hoch se pravidelně pomočuje, další slečna má zase neustále nepřítomný výraz. Zřízenci se k nám začali chovat hruběji a až podezřele často slyším někoho mluvit o podivuhodných operacích a zákrocích, které zkusili. Sice tomu moc nerozumím, ale myslím si, že elektrošoky nebo ledové koupele nejsou v pořádku a nikomu rozhodně neprospějí.
11 20. října 1948 Na dnešním sezení si doktor Vágner přečetl po delší době můj deník a tvářil se velmi nespokojeně nad některými mými zápisy. Snažila jsem se mu jen vysvětlit, že si zapisuji své myšlenky a pocity, abych později mohla zjistit, co je pravda a co ne. Uvěřil mi, tedy doufám, alespoň se tak tvářil. Také mi oznámil, že v brzké době zkusíme další lobotomii, která by měla zlepšit moji nespavost a také schopnost rozlišovat realitu. Sice si myslím, že jsem na tom už dobře, ale asi nemám moc na výběr. Po večeři jsem nechtěně zaslechla dvě sestry, které se smály dopisům, kteří píší zdejší pacienti svým rodinám. Říkaly něco o tom, že to jsou hrozné nesmysly a že je jenom dobře, že se to do rukou adresátů vůbec ani nedostane. To nikdo naše dopisy neodesílá? To si je jenom přečtou a vyhodí je? Jsem rozhořčená a rozhodla jsem se, že si postěžuji dr. Vágnerovi.
12 22. října 1948 Dneska jsem neplánovaně navštívila doktora Vágnera v jeho kanceláři, abych si postěžovala na chování sester a zřízenců, kteří si čtou naše dopisy a neodesílají je. Doktor Vágner se ale netvářil příliš překvapeně. Sdělil mi, že dopisy si čtou proto, aby se ujistili, že mylně neinformujeme naše blízké o našem stavu. O tom, že je neodesílají, se nezmínil. Jen mi oznámil, že raději uspíšil mou operaci a půjdu na ní tedy už zítra.
13 30. října 1948 (celý zápis je psán jakoby rozechvělou rukou) Je mi špatně. Mám pocit, že se má operace nepovedla. Doktor Vágner ale tvrdí opak. Tvrdí, že je normální, že se pacienti zhorší a pak se vyléčí. Opět mě začala bolet hlava a jsem citlivá na světlo. Začala mi být velmi nepříjemná červená a modrá barva a mám problémy se psaním. Mám problém udržet pero a nad každým slovem, které chci napsat, musím pečlivě přemýšlet. Možná jsem jenom unavená. Chtěla bych vidět Martina, řekla jsem o tom doktorovi, ten slíbil, že mu napíše a pozve ho k mé návštěvě.
14 5. listopadu 1948 (celý zápis je psán jakoby rozechvělou rukou) Začala jsem zase trpět výpadky paměti. Naposledy se mi stalo, že jsem se probudila v umývárně, ale vůbec jsem si nepamatovala, co se stalo. Byla jsem celá promáčená, s potrhaným oblečením a na rukou jsem měla několik modřin. Co se to se mnou děje? A jakto, že za mnou Martin ještě nepřišel? Je mi vážně zle, chtěla bych domů. Přemýšlím nad tím, že. (zbytek textu jsou jen neurčité klikyháky)
15 11. listopadu 1948 Dnes se cítím o něco lépe. Mám pocit, že i má mysl je jasnější a jsem opět schopna rozumně přemýšlet. Začala jsem si procvičovat mozek, snažím se pamatovat si věci, tvořit básničky, počítat příklady, nebo prostě jenom psát deník. Doktor Vágner říkal, že cvičení mozku po takové náročné operaci je klíčem k úspěchu. Doufám, že se od nynější bude můj stav jenom zlepšovat a že brzy půjdu domů. Dnes mi taky přišel dopis od Martina, ačkoliv si nejsem úplně tak jistá, jestli to opravdu psal on, neboť jeho písmo vypadá jinak. Psal mi v něm, že se velmi omlouvá, že mě ještě nenavštívil, ale že ho v práci povýšili a že se musí starat o nemocnou matku. Slíbil také, že se příští týden pokusí zastavit. Mám z toho radost a těším se na něj.
16 13. listopadu 1948 Dnešek byl ve znamení zvláštních událostí. Psychiatrickou léčebnu navštívil nějaký dobře vypadající muž v obleku, zřízenci ho oslovovali jako inženýra Kašpara. Docela úsměvné. Procházel se naší společenskou místností a pak jej zavedli do kanceláře doktora Vágnera. Po chvíli se začaly z místnosti ozývat zvuky, jako kdyby tam došlo k nějaké potyčce, a po chvíli vyšel onen muž oděný ve svěrací kazajce (to je ten oblek s dlouhými rukávy, které se zavazují za zády, o kterém jsem se už zmiňovala) a v puse měl roubík. Vypadal, že sem rozhodně nepatří a je si toho vědom. Jakou nemocí asi trpí?
17 23. listopadu 1948 Martin mě nenavštívil, jak mi sliboval v dopise. To mě už nemiluje? Stydí se za mě? Trápí mě to a mám strach, co s námi bude. Moje úzkost a můj strach se promítli i do mého zdravotního stavu, řekla bych. Opět se u mě střídají nálady, je mi špatně, irituje mě dění okolo mě, mám pocit, že se všichni proti mě spikli. Doktor Vágner taktéž pozoroval tuto skutečnost a s nelibostí mi oznámil, že budu muset podstoupit další zákrok. Tentokrát nebude muset vrtat do mé lebky v okolí spánků, ale zkusí operaci provést jehlou přes oko. Je to novější verze lobotomie a je prý účinnější a rychlejší. Zjistila jsem, že vedle mě na pokoji bydlí ta zrzka, která pokousala zřízence a pak ji násilně oblékli do svěrací kazajky. Občas se na mě usměje, jako bychom byly kamarádky, ale já si nejsem vědoma, že bychom se nějak blíže bavily.
18 30. listopadu 1948 (celý zápis je psán jakoby rozechvělou rukou) Zítra mě čeká další operace. Je mi velmi zle. Dneska ráno jsem se probudila na zemi, pod sebou jsem měla louži své vlastní moče. Vše jsem uklidila, aby sestry nic nepoznaly. Chci domů. Chci zpátky do Pardubic. Chci k mámě. (poslední věta byla podtrhávána tak vehementně, až byla do papíru udělána díra)
19 12. prosince 1948 (celý zápis je psán sotva čitelným písmem, připomínající písmo prvňáka) Brzy budou Vánoce. Těším se na ně. Doufám, že dostanu nějaký dárek. Doktor Vágner mi to slíbil. Našla jsem tu nové kamarády. Po Martinovi se mi už moc nestýská. Dneska ráno jsem měla za úkol skládat kostky. Taky jsem trénovala psaní a rozeznávala barvy. Musím se na všechno velmi soustředit. Jsem pomalá. Doktor mě ale velmi chválil. Říkal, že jsem šikovná holčička. Dostala jsem za odměnu kousek čokolády. Byla s karamelem.
20 28. prosince 1948 (celý zápis je psán sotva čitelným písmem, připomínající písmo prvňáka) Úplně jsem zapomněla psát si deník. Pan doktor Vágner mi to dneska připomněl. Velmi se na mě zlobil. Byla jsem z toho velmi smutná. Jenže já moc nevím, co mám psát. Navíc mě psaní velmi unavuje. Musím se velmi soustředit. Mám vždycky vyplazený jazyk. Někteří se mi proto smějí. Byly Vánoce a moc se mi líbily. Dostala jsem panenku. Jmenuje se Anna jako já. Má žluté vlasy, modré oči a červené šaty. Zítra mám další (čtvrtou) operaci. Už se jich nebojím.
21 2. ledna 1949 (celý zápis je psán sotva čitelným písmem, připomínající písmo prvňáka) Mám tu málo kamarádů. Hodně jich odešlo. Ani nevím kam. Chybí mi. Nemám si s kým hrát, kreslit, povídat Začala jsem se bavit s Emílií. Je hodně smutná, často pláče. Emílie mi říkala, že si musí dávat ledové koupele. Má strach z vody. Moc si toho už nepamatuji. Já jsem tu koupel nikdy neměla. Jenom se sprchuji. Koupel bych ráda zkusila. Asi poprosím doktora Vágnera. Poslední dobou je ale hodně náladový. Zkusím se ho zeptat, jestli ho něco trápí.
22 12. ledna 1949 (celý zápis je psán sotva čitelným písmem, připomínající písmo prvňáka) Dneska jsem byla celý den se sestrami v modré místnosti. Tu barvu nemám ráda. Stavěla jsem si kostky, kreslila si. Dělala jsem všechno, co mi řekly. Moc mě chválily. Občas mi daly nějaký těžký úkol, který jsem nezvládla. To se trochu mračily. Myslím si, že si vedu dobře. Řekla bych, že (zbytek textu jsou jen neurčité klikyháky)
23 21. ledna 1949 (celý zápis je psán sotva čitelným písmem, připomínající písmo prvňáka) Doktor Vágner mi říkal, že mě čeká poslední (pátá) operace. Pak už mě pustí domů. Mám z toho strach. Líbí se mi tady. Co mám dělat? Asi pojedu k mámě do Pardubic. Navštívíme spolu cukrárnu u Zelené brány. Půjdeme krmit labutě k Labi. (je zde obrázek brány a tlustého ptáka - asi labutě)
24 února 1949 (celý zápis je psán sotva čitelným písmem, připomínající písmo prvňáka) Zítra mám operaci. Pak pojedu domů. Doktor říkal, že psal mámě. Máme si mě tu vyzvedne. Zabalila jsem si. Mám venku jenom svou pannu Annu, taky nějaké oblečení. Rozloučila jsem se se svými kamarády. Moc jich tu už není. Odešli. Chybí mi. Dneska padal sníh. Byli jsme venku. Postavila jsem sněhuláka. Emílie mi pomáhala. Doktor Vágner je pořád zavřený u sebe. Už si se mnou moc nepovídá.
25 10. února 1949 (celý zápis je psán kostrbatým téměř nečitelným písmem) Máma nepřijela. Nemá mě asi ráda. Martin nepřijel. Nemá mě asi rád. Bolí mě hlava. Jsem jenom ve svém pokoji. Moje jediná kamarádka je Anna. Dneska jsem se počůrala. Sestry se na mě zlobily. Za trest mi sebraly Annu. Zítra se mi pan doktor podívá do hlavy. Že prý naposledy...