Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra dějin státu a práva DIPLOMOVÁ PRÁCE Majetkové právo mezi manžely se zaměřením na věno v římském právu Law of Property between Married Couple Foccused on Institute of Dawry Pavel Schmidt 2016/2017
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Majetkové vztahy mezi manžely se zaměřením na věno v římském právu zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. Pavel Schmidt 2
Rád bych poděkoval vedoucí diplomové práce doc. JUDr. Renatě Veselé, Ph.D., za pomoc při výběru tématu, její vstřícnost, cenné rady, ochotu a odborné vedení, které mi při psaní této mé diplomové práce poskytla. 3
Abstrakt Tato diplomová práce se v první polovině zabývá majetkovým právem v jednotlivých podobách manželství, jeho proměnou v čase a jednotlivými instituty darování mezi manžely. Druhou a podstatnou část práce tvoří koncept věna, jeho podoby, okolnosti vzniku, zániku a nároků z něj plynoucí. Celá práce se zakládá na původních pramenech práva v komparaci se soudobou světovou právní literaturou. Klíčová slova rodina, pater familias, manželství, římské právo, majetek, darování, nuptias, civilní posloupnost, ususfructus, věno, dos, dotální věci, pacta dotalia, restituce věna, srážky z věna, actio rerum amotarum, actio rei uxoriae, Corpus iulis civilis Abstract In the first half this thesis deals with the law of property, especially between the various forms of marriage, its transformations in time and the various institutes of donations between spouses. The main part of the thesis is focused on dowry, its individual forms, the circumstances of its creation, termination and the claims arising from it. The whole work is based on original sources of law, which were actually used by the Romans and also consists of comparison with contemporary worldwide legal literature. Key words family, pater familias, marriage, Roman law, property, donation, nuptias, civilian sequence, ususfructus, dowry, restitution, action, corpus iulis civilis, lex duodecim tabullarum 4
Obsah Úvod... 7 1. Způsobilost k právnímu jednání a právní osobnost... 9 2. Římská rodina - familia... 12 2.1. Moc otce rodiny - patria potestas... 12 3. Manželství - matrimonium... 14 3.1. Manželství přísné - matrimonium cum manu... 15 3.2. Manželství volné - matrimonium sine manu... 17 4. Povinnosti mezi manžely... 19 5. Zánik manželství... 21 6. Reformy rodinného práva... 23 6.1. Lex Iulia et Papia Poppaea... 23 6.2. Justiniánovy reformy... 25 6.3. Majetkové tresty v případě rozvodu a uzavření nového manželství... 25 7. Majetkové právo mezi manžely... 28 7.1. Majetkový režim v přísném manželství... 28 7.2. Majetkový režim v manželství volného práva... 28 7.3. Vlastní majetek manželky - parapherna... 29 7.4. Darování před uzavřením manželství - donatio ante nuptias... 30 7.5. Darování z důvodu manželství - donatio propter nuptias... 31 7.6. Darování mezi manžely... 32 7.7. Dovolené darování... 32 7.8. Senatusconsultum Severi... 34 7.9. Actio rerum amotarum a preasumptio Muciana... 34 8. Darování mezi manžely pro případ smrti... 36 8.1. Civilní posloupnost... 37 8.1.1. Zákonná posloupnost... 37 8.1.2. Testamentární posloupnost... 39 9. Věno - dos... 40 5
9.1. Pojem... 40 9.2. Způsob zřízení věna... 41 9.2.1. Jednostranný slib věna - dotis dictio... 43 9.2.2. Dvoustranný slib věna - dotis promissio... 44 9.2.3. Poskytnutí věna - dotis datio... 46 9.2.4. Politicatio dotis... 47 9.3. Doba zřízení věna... 47 9.4. Zákaz zcizování dotálních pozemků... 48 9.5. Oceňování věna - aestimatio... 49 9.6. Vedlejší úmluvy při zřízení a pořizování věna - pacta dotalia... 50 9.7. Právní poměry věna během manželství... 52 9.8. Právní poměry věna po skončení manželství... 53 9.8.1. Vrácení věna... 53 9.8.2. Restituce věna... 55 9.8.3. Manželovy nároky na srážky z věna... 57 10. Žaloby... 60 10.1. Actio rei uxoriae... 60 10.2. Actio ex stipulatu... 61 10.3. Actio preascriptis verbis... 62 10.4. Actio hypothecaria... 62 11. Závěr... 63 12. Seznam literatury... 65 6
Úvod Cílem této diplomové práce je zjistit a analyzovat, jak římské právo upravovalo nakládání s majetkem manželů, a to především s ohledem na práva ženy. Zaměřím se podrobně na proměny, kterými si prošel právní vývoj s ohledem na postavení ženy v manželství a jejího práva disponovat vlastním i rodinným majetkem. V první polovině práce se budu věnovat části práva majetkového, která by si zasloužila samostatné zpracování a která má přesah do práva rodinného a závazkového. Samotné právo majetkové je natolik obsáhlé, že by vystačilo na několik dalších prací. Objektem zájmu této části práce budou pouze majetkové poměry mezi manžely. V prvních dvou kapitolách odpovím na otázku způsobilosti k právnímu jednání, jež je zásadní pro nakládání s majetkem. Nastíním vztahy v římské rodině s ohledem na majetek a přiblížím moc otce rodiny. Odpovím na základní otázky postavení ženy alieni iuris a sui iuris v římském manželství a zohledním její postavení pod mocí pater familias. Samotnému tématu manželství se v práci nelze vyhnout, neboť to mělo na nakládání s majetkem zásadní význam. Poukážu na jednotlivé odlišnosti v nakládání s majetkem v manželství cum in manu conventione a sine in manu convenctione. Přiblížím jeho podobu z období konce republiky až po postupnou přeměnu způsobenou Augustovými a konečně Justiniánovými reformami. Nastíním, jak se konkrétní změny projevily v majetkovém právu mezi manžely v jednotlivých typech manželství a jak se proměnil právní pohled na disponování ženy s majetkem. Druhá část práce se bude zabývat institutem věna, jeho historickým vývojem spolu s účelem, který sledovali římští právníci. Cílem této práce je poskytnout ucelený pohled na tento spletitý institut, který prošel od svého vzniku velkými proměnami. Odpovím na základní otázky týkající se vlastnictví věna, jeho zřizování a právních poměrů z něj plynoucích. Podstatnou otázkou bude 7
restituce věna při jednotlivých způsobech ukončení manželství, která se typově lišila. Na konec se zaměřím na jednotlivé žalobní nároky, které proti sobě mohli manželé uplatňovat v souvislosti nejen s věnem, ale i ve vztahu k ostatnímu majetku. Zdroje této práce jsou tedy založeny na zpracování primárních pramenů římského práva. Konkrétně jsou zahrnuty Digesta císaře Justiniána, Gaiovy instituce v komparaci s především prvorepublikovými publikacemi, a soudobou světovou právní literaturou. Přínos této práce spatřuji ve zpracování jedinečného tématu, které ilustruje majetkové vztahy vzniklé v manželství. Domnívám se, že římské právo svou uceleností a komplexním smyslem položilo základ ve všech právních odvětvích kontinentálního práva a kultury obecně, byla by tedy chyba nečerpat z něj a nepoučit se z něj. Jsem přesvědčen, že díky této práci podám ucelený přehled o majetkových vztazích, které vznikaly mezi manžely a zaměřením se na věno podám nástin problematiky pro toho, kdo by se případně tímto tématem po mně zabýval. Institut věna přetrval z doby římské i nadále do středověku a stále je živým pojmem v některých právních kulturách. Přestože od něj bylo do značné míry upuštěno, představuje významnou kapitolu v právu mezi manžely. 8
a u žen. 1 Ženy v římské patriarchální společnosti byly dle zákona XII. desek (Lex 1. Způsobilost k právnímu jednání a právní osobnost Způsobilost k právnímu jednání byla v římském právu odlišná od jejího současného chápání a pojímání. Zahrnovala však obdobně schopnost se právně zavazovat prostřednictvím smluv, právně jednat a disponovat deliktní odpovědností. Jejím základem byla vůle člověka jednat určitým způsobem. Odlišnost spočívala v okruhu osob, které touto způsobilostí disponovaly. Základním předpokladem bylo, že osoba musela být osobou sui iuris. Z toho vyplývá, že plnou způsobilost měl pouze otec rodiny, který jako jediný mohl disponovat s majetkem. Nemyslitelná byla způsobilost u dětí, duševně nemocných duodecmi tabularum) považovány za osoby lehkovážné (levitas animi) a zejména v období královské a období republiky byly omezeny v oblasti s nakládáním se soukromým majetkem. Dokonce i žena sui iuris, která nebyla pod mocí svého otce, nebo manžela, ať už v důsledku rozvodu, nebo jeho smrti, musela mít ke konání právního jednání poručníka. Ten dohlížel zejména nato, aby žena svým konáním nezpůsobila sama sobě újmu a tím také s ohledem na výše zmíněnou lehkovážnost, nesnížila svůj majetek. Tento institut poručenství nad ženami (tutor mulierum) v době císařské postupně upadal a počátkem doby poklasické, kdy v důsledku nárůstu počtu žen sui iuris v souvislosti s ústupem manželství přísného zanikl. 2 V justiniánském právu již o něm zmínku nenajdeme. Na závěr je důležité pro celkové pochopení vztahů, které vznikaly v římské společnosti nastínit také právní postavení osob v římském právu. Právní subjektivita vycházela z tzv. caput. V doslovném překladu se jedná o hlavu. Pro potřeby římských právníků se však jednalo o jedince, člověka. Samotné právní postavení osob v římském právu bylo tvořeno třemi statuty. Ty odrážely postavení 1 KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha : C. H. Beck, 1995. s. 75. 2 BLAHO, P. Základy římského práva. Bratislava: Právnická fakulta UK, 1997. s. 107. 9
jedince ve společnosti a obsahovaly souhrn jeho práv a povinností. 3 Jednalo se o statut libertatis (stav, kde je jedinec svobodný), statut civitatis (v současném pojetí bychom řekli římské občanství) a statut familiae (příslušnost k římské rodině). Těchto tří statutů mohl dosáhnout pouze svobodný římský občan. Jakoukoliv změnou kteréhokoliv z těchto tří statutů se měnila také právní osobnost. Právník Paulus dokonce říká, že člověka tvoří právě tyto tři hodnoty a jejich ztrátou může dojít ke zmenšení právního postavení konkrétní osoby (capitis deminutio). Největším zásahem do právního postavení byla ztráta svobody, přičemž se jeden z manželů stal otrokem, upadl do zajetí, nebo byl zbaven svobody. To se stalo osobám, které se nedostavily k censu 4 a následně byly z rozhodnutí censora prodány do otroctví. 5 Pokud římský občan upadl do zajetí, jeho manželství zanikalo. Na základě výše zmíněného zde docházelo ke capitis deminutio maxima. Což mělo za následek, že se na jedince pohlíželo jako na mrtvého. Jednalo se o největší snížení právní osobnosti. Ztráta příslušnosti k obci se označovala jako capitis deminutio media jejímž následkem se občan stal cizincem. Nejednalo se o ztrátu svobody jako v předchozím případě. Tím, že nad ním však byl vysloven zákaz vody a ohně, pozbyl svá veřejná a soukromá práva. 6 Stal-li se římský občan cizincem, nemohl uzavřít manželství podle ius civile 7 a už uzavřené manželství bylo změněno na manželství cizinecké (matrimonium iuris gentium). Toto právo uzavírat manželství podle ius civile totiž příslušelo pouze římským občanům. 3 BARTOŠEK, Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981. s. 300. 4 Census - jednalo se o sčítání majetku k účelům zejména vojenským, politickým a daňovým. Jeho provedením byli pověřeni censoři. In BARTOŠEK, Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981. s. 99. 5 GAIUS. Učebnice práva ve čtyřech knihách. Přeložil Jaromír KINCL. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, s. 160. 6 STARÁ, I. Rodina a její význam v římském právu. Ostrava: Key Publishing, 2013. s. 35. 7 GAIUS. Učebnice práva ve čtyřech knihách. Přeložil Jaromír KINCL. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, s. 161. 10
Nejméně závažným byla ztráta capitis deminutio minima, kdy docházelo k přerušení agnátského příbuzenství. 8 8 KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha : C. H. Beck, 1995. s. 70. 11
2. Římská rodina - familia Římská rodina (familia), představovala jednotný název pro osoby a majetek. Což je velmi důležité pro pochopení vztahů, které vznikaly v římské společnosti. Římská rodina byla rodinou monogamní, kde výrazně převažoval patriarchální mocenský charakter. 9 V jejím čele stál otec rodiny, kterým byl nejstarší mužský člen římské rodiny, disponující rozsáhlou škálou pravomocí nad životem a smrtí nejen nad dětmi, ale také nad manželkou. Tato jeho pravomoc vyplývala ze zákona XII desek, konkrétně z ius vitae ac necis. 10 Byl jedinou osobou sui iuris tj, osobní stav, kdy není nikomu podroben. Jako jediný měl plnou způsobilost ke všem právním jednáním. 11 Pro celkový obraz o tehdejší římské rodině je nutno zmínit, že se zakládala na silném náboženském principu, přičemž každá rodina měla svého rodinného boha, strážce jejich domu. Příslušné oltáře se nacházely v každém domě a byly místem, kde se rodina vždy scházela a prováděla náboženské rituály (sacra privata), 12 což do značné míry vypovídá o náboženském charakteru společenství římské rodiny. Otec rodiny představoval také kněze, který prováděl rodinné náboženské rituály, což přidávalo na váženosti jeho stavu. Tyto rituály prováděné uvnitř rodu, se nazývaly domácí obřady (sacra familiaria). 2.1. Moc otce rodiny - patria potestas Otec rodiny (pater familias) měl nezastupitelné postavení. Všichni ostatní členové rodiny pod jeho mocí byli personae alieni iuris. A jako takoví byli plně podřízeni jeho moci. Jeho pravomoc nad osobami a majetkem měla zpočátku doživotní a absolutní charakter. Moc pater familias se vztahovala v prvé řadě na manželku, v takovém případě hovoříme o této moci, jako o patria manus. 13 Moc, 9 KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 132. 10 SKŘEJPEK, M. Moc bez hranic? (právo otce římské rodiny nad životem a smrtí). In: Právní rozhledy 15/2005. s. 550. 11 BARTOŠEK, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981. s. 247. 12 Tamtéž, s. 283. 13 Rímska rodina v sociálnych a právnych vzťahoch, Bratislava, 2007. s. 27. 12
kterou otec vykonával nad dětmi, se nazývala patria potestas. 14 Ta byla omezena stejně, jako patria manus, a to pouze obyčejem a mravy. Vznikala však na rozdíl od patria manus narozením dítěte v manželství, osvojením, nebo prostřednictvím legitimatio. 15 Tato moc se postupným vývojem změnila v práva a povinnosti. Pod moc otce rodiny dále spadaly děti, které se narodily jeho synovi a manželce, stejně tak pravnuci a pravnučky. Pod jeho moc však nepatřily děti, které se narodily jeho dceři, ty totiž byly v moci svého otce - jejího manžela. 16 Římská familia byla založena na mocenském poutu k osobě otce rodiny, který měl absolutní práva erga omnes. Všechny členy rodiny, kteří byli takto podřízeni jedinému nositeli moci, označujeme za tzv. agnátské příbuzné. Toto příbuzenství bylo definováno jako příbuzenství umělé - právní. Nevznikalo tedy na základě přirozeného krevního příbuzenství, jak tomu bylo u příbuzenství kognátského. Pokud bychom tyto dvě příbuzenství porovnali, dospěli bychom k názoru, že příbuzenství agnátské mělo přednost před příbuzenstvím kognátským. Například v případě dědické posloupnosti bez závěti jsou povoláni k pozůstalosti pouze agnátští příbuzní. 17 Omezení této absolutní moci otce rodiny přišlo až v době klasického práva, kdy prostřednictvím královských zákonů bylo otci rodiny zakázáno zabít dítě do třech let věku. K usmrcení dítěte mohlo dojít pouze po uskutečnění domácího soudu za účasti ostatních příbuzných. 18 O podobě domácího soudu více dále. 14 GAIUS. Učebnice práva ve čtyřech knihách. Přeložil Jaromír KINCL. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007. s. 53. 15 BARTOŠEK, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981. s. 247. 16 BLAHO, P. ustiniánske in tit cie Bratislava: Iura Edition, 2000. s. 49. 17 SALLER, R. P. Patriarchy, property and death in the Roman family. Cambridge: Cambridge University Press, 1997. s. 102-130. 18 SKŘEJPEK, M. Texty ke studiu římského práva. Praha: Orac, 2001. Výběrové texty, s. 15. 13
3. Manželství - matrimonium Manželství v římském právu znamenalo spojení mezi mužem a ženou které uzavírali za účelem dokonalého společenství života. 19 Právo uzavřít manželství měli jen ti, kteří měli conubium. Toto právo měli pouze občané římské republiky, kteří chtěli uzavřít manželství podle ius civile. 20 Takto uzavřené manželství matrimonium legitimum vede k zachování familiae a rodové linie. Pokud je uzavřeno manželství, které postrádá conubium, nemůže mít právní účinky dle ius civile a je nazýváno matrimonium iuris gentium. 21 Římské manželství bylo ze své podstaty považováno za monogamní a jeho důsledkem vznikala moc otcovská nad z něj narozenými dětmi. Jako takové bylo manželství považováno za nerozlučné. Samotné manželství, které bylo trvalým spojením mezi mužem a ženou bývalo nahrazováno také konkubinátem nebo contuberniem. Manželství byl svazek, který se uzavíral ve prospěch muže. V jeho zájmu mělo vzniknout manželství, které tvořilo základ jeho vlastní rodiny za účelem pokračování rodu. Přičemž se kladla důležitost na zplození syna udržitele pokrevní linie. Byl zde předpoklad vzájemné úcty mezi manžely (honor matrimoni). Samotné manželství se zakládalo soukromou smlouvou. Ulpiánovu zásadu Manželství nedělá soulož, ale souhlas. (nuptias non concubitus sed consensus facit) 22 lze vyložit tak, že římští právníci kladli důraz na skutečnost, že samotné manželství vznikalo smlouvou a ne milostným vztahem, ač by směřoval k založení rodiny. 23 Klasickým právem vzniká povinnost souhlasu k uzavření manželství, jak souhlasu snoubenců, tak také jejich otec rodiny, pokud byli oba 19 ARNDTS C.L., Učební kniha pandekt I.-III. Díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010. s. 1. 20 ius civile - jedná se o tradiční Římské právo, které má svůj základ v zákoně XII desek a mravech předků. Toto právo je uzavřený systém, který je doplněn pozdějším speciálními normami. In. BARTOŠEK, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981. s. 300. 21 matrimonium iuris gentium - děti, které se narodily v takto uzavřeném manželství, jsou k otci jako filii iniusty a jejich status se řídí dle právního postavení matky. Otec nad nimi nemá otcovskou moc je mezi nimi příbuzenství pouze kognátské. In HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. vydání. Praha: J. Otto, 1910. s. 830-831. 22 Viz http://thelatinlibrary.com/justinian/digest50.shtml. Dig. 50.17.30. 23 BLAHO P. Základy římského práva. Bratislava: Právnická fakulta UK, 1927, s. 129. 14
snoubenci osobami alieni iuris. 24 Pokud však otec rodiny upadl do zajetí, bylo dle právníka Paula potřeba, aby uplynuly tři roky, aby osoby pod jeho mocí mohly vstoupit do manželství bez jeho souhlasu. 25 S odkazem na výše zmíněnou zásadu zde byl evidentní důraz na existenci vůle po společném soužití, která pokud přestala existovat, manželství zaniklo. Samozřejmě zde byla ještě podmínka ius conubii. 3.1. Manželství přísné - matrimonium cum manu Římské právo civilní v praxi rozeznávalo dva typy řádného manželství (matrimnoium iustum). Ten historicky starší a tradičnější, je označován jako tzv. manželství přísné, nebo také matrimonium cum manu či jinak označované in manu conventione, přičemž docházelo ke capitis deminutionis minimae. Zde žena přecházela z moci svého otce rodiny do agnátské rodiny manžela, kde se dostala pod manus manžela, což představovalo symbol manželské moci nad ženou. 26 Nebylo to však výlučné, jelikož záleželo na tom, kdo nesl postavení pater familias. Pokud byl manžel stále pod mocí otcovskou, přecházela žena pod něj. Tím, že žena uzavřela sňatek, se vzdala své původní rodiny a vstoupila do rodiny manžela. Spolu s tím přejala jak jeho předky, tak rodinné náboženství a zvyky. Podstatným pro ženu bylo, že se po uzavření manželství stala osobou alieni iuris. Na tuto skutečnost nemělo vliv, zda před uzavřením manželství byla osobou sui iuris. Se vznikem manželství se žena stala matkou rodiny (mater familias). 27 Toto přísné manželství bylo možno uzavřít třemi způsoby. Prvním bylo confarreatio, které mezi sebou uzavírali patriciové 28 za přítomnosti nejvyšších kněží (pontifex maximus a flamen Dialis) a dalších devíti svědků. Žena se zde podrobuje moci manželské prostřednictvím oběti, při níž se používá pšeničný 24 Viz http://thelatinlibrary.com/justinian/digest50.shtml Dig. 23.2.2. 25 Viz http://thelatinlibrary.com/justinian/digest23.shtml Dig. 23.2.10. 26 BLAHO P. Základy římského práva. Bratislava: Právnická fakulta UK, 1927, s. 130. 27 Někdy také označována jako uxor in manu. 28 BORKOWSKI, J. A. Textbook on Roman law. 3. vydání. Oxford: Oxford University Press, 2005. s. 125-127. 15
chléb (panis farreus). Confarreatio byl přísně formalistický postup za dodržení slavnostních formulí. 29 V období konce republiky se tento způsob uzavření manželství využíval pouze pro vysoké obětní kněze, u nichž byl tento proces podmínkou pro zastávání vysokých úřadů. 30 Druhým a nejmladším způsobem bylo coemptio uzavírané především mezi plebeji, tato možnost však nebyla vyloučena ani pro méně majetné patricije, přičemž se prostřednictvím mancipace žena obrazně prodala manželovi za přítomnosti minimálně pěti svědků, kteří byli dospělými římskými občany. 31 Vše spočívalo ve vzájemné otázce a souhlasné odpovědi snoubenců. Za třetí způsob považovali Římané vydržení moci manželské neboli usus, kdy moc manželská vznikla okamžikem faktického soužití muže a ženy nepřetržitě po dobu jednoho roku. 32 Zákon XII. desek dával možnost jak nevstoupit pod moc manžela tím, že po tři noci nebyla žena přítomna v domě muže, což mělo za následek, že se lhůta přerušila. Tento způsob uzavírání manželství postupem času ustupoval a v době císařské zanikl úplně. 33 Právním následkem těchto výše uvedených způsobů uzavření přísného manželství byl vznik manu manžela, nebo jeho otce rodiny nad manželkou, čímž se dostala do právního postavení filiae loco (postavení dcery) k manželovi a soris loco (postavení sestry) k vlastním dětem. 34 Což mělo zásadní vliv na právo nakládat s vlastním majetkem. 29 GAIUS. Učebnice práva ve čtyřech knihách. Přeložil Jaromír KINCL. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007. s. 54. 30 HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. vydání. Praha: J. Otto, 1910. s. 842. 31 GAIUS. Učebnice práva ve čtyřech knihách. Přeložil Jaromír KINCL. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007. s. 54. 32 SOMMER, O. Učebnice soukromého práva římského. Praha. Všehrd. 1946, s. 168. 33 GAIUS. Učebnice práva ve čtyřech knihách. Přeložil Jaromír KINCL. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007. s. 54. 34 BORKOWSKI, J. A. Textbook on Roman law. 3. vydání. Oxford: Oxford University Press, 2005. s. 126. 16
3.2. Manželství volné - matrimonium sine manu Druhým typem matrimonium iustum bylo manželství volné - sine in manu conventione nebo také zkráceně matrimonium sine manum, které se v římském právu objevilo na přelomu 3. a 2. st. př. n. l. Manželství přísná, i volná byla praktikována po celou dobu republiky. Postupně však přísných manželství ubývalo a počátkem doby císařské již byla zcela výjimečná. Samotný pojem manus se přestal vyskytovat za Justiniána. Manželství volné tedy postupně nahradilo manželství přísné. Uzavřením tohoto manželství žena nepodléhala capitis deminutioni minimae a nestala se podřízenou po právu svému muži, nebo jeho otec rodiny. Tato žena zůstala v moci svého otce rodiny, pokud nebyla osobou sui iuris. 35 Uzavření volného manželství mělo výhodu v bezformálním projevu manželského souhlasu s uzavřením manželství a následném skutečném soužití. Je však zřejmé, že jisté obřady a zřizování dotálních 36 smluv bylo obvyklé, ale pro vznik manželství nikterak právně závazné. Jakýkoliv potomek, který vzešel z tohoto manželství, však podléhal moci otcovské a tudíž se stal členem agnátské rodiny otce. Matka, které byla členem jiné agnátské rodiny, jelikož zůstala v moci svého otce rodiny, nebo zůstala osobou sui iuris, byla se svými dětmi v kognátském příbuzenství. 37 Až v době klasické bylo manželovi přiznáno interdicta de uxore exhibenda ac ducenda a to vůči komukoli, kdo by manželku zadržoval, včetně jejího otce rodiny. 38 Pokud bychom znovu poukázali na Ulpiánovu zásadu nuptias non concubitus sed consensus facit je zde patrný zjevný posun v chápání a elastičnosti uzavírání tohoto svazku, který byl pružně přizpůsoben potřebám římské společnosti. S ohledem na právní následky uzavření volného manželství se právní 35 BLAHO, P. Základy římského práva. Bratislava: Právnická fakulta UK, 1997. s. 130. 36 Viz kapitola 9.6. 37 KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha : C. H. Beck, 1995. s. 133 135. 38 HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910. s. 832. 17
postavení manželky značně změnilo, v porovnání s právy manželky v manželství přísném. 18
4. Povinnosti mezi manžely Římská společnost se zakládala na dobrých mravech. Z toho vyplývá, že manželé si byli povinováni vzájemnou úctou (honor matrimonii) 39 a věrností. Je pozoruhodné, že nikde nenajdeme zmínku o tom, že by si manželé byli povinováni také láskou. Můžeme to přičítat asi tomu, že římští občané byli ve skrze pragmatické bytosti a nechtěli se alespoň na venek dát ovlivňovat city. Samotné povinnosti se měnily spolu s vývojem manželství. V období republiky hovoříme o monogamní rodině patriarchálního charakteru. Muž byl hlavou rodiny s výlučnými pravomocemi nad ženou i dětmi a to nejen svými. Pravomoc měl i nad manželkami svých synů, nebo nad otroky. Zde tedy můžeme sledovat svrchovanou pravomoc otce rodiny. 40 Jak už bylo zmíněno dříve, manžel měl nad ženou v přísném manželství manželskou moc. Ta vznikala okamžikem, kdy bylo uzavřeno řádné manželství. Manželka, jako ochránkyně rodinného krbu měla úkol starat se o domácnost a dohlížet na služebnictvo. Matka rodiny se měla starat také o to, aby její dcery byly připraveny na budoucí úkol manželek. 41 Žena, která byla pod mocí manžela, nemohla uzavírat smlouvy, kterými by zavázala sebe, nebo manžela. 42 Žena sui iuris, která nebyla pod mocí svého manžela, byla ženou emancipovanou a jako taková, se mohla smluvně zavazovat, nebo například darovat majetek. Pokud se však podíváme do Institucí, víme, že žena potřebovala k takovému nakládání poručníka, jak však vyplývá z praxe, jednalo se o záležitost spíše ryze formálního charakteru. Tohoto poručenství, se mohla zbavit tím, že získala ius trium liberorum. 43 Manžel nemohl ženu sui iuri trestat, i když se k němu nechovala s povinností dobré manželky. Tím, že žena, která byla v manželstvím cum manu v postavení dcery (filiae loco) k manželovi a sestry (soris loco) k vlastním dětem, patřila do první dědické 39 BARTOŠEK, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981. str. 166. 40 KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha : C. H. Beck, 1995. s. 132. 41 STARÁ, I. Rodina a její význam v římském právu. Ostrava: Key Publishing, 2013. s. 42. 42 GAIUS. Učebnice práva ve čtyřech knihách. Přeložil Jaromír KINCL. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007. s. 207. 43 Více v kapitole 6.1. Lex Iulia et Papia Poppaea 19
třídy spolu s dětmi zemřelého manžela. To jí zajišťovalo výhodné postavení v dědické posloupnosti. Manželé spolu mohli právně jednat ohledně majetku stejně, jako by jednali s jakoukoli třetí osobou. Mohli proti sobě používat žaloby pro jakékoliv nároky, které jim proti sobě vzešly. Bylo proto nutno stanovit určitá omezení v tomto jednání, která budou rozebrána dále. Jakékoliv darování mezi manžely bylo neplatné, manželé měli mezi sebou beneficium competentiae a měli zakázáno po dobu manželství užívat proti sobě infamujících a poenálních žalob, tedy actiones famosae a actiones poenaes. 44 V opačném případě by zde byl rozpor se vzájemnou povinností k úctě, kterou si měli prokazovat. 44 HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. vydání. Praha: J. Otto, 1910. s. 851. 20
5. Zánik manželství První skutečností, která způsobovala zánik manželství, byla faktická smrt jednoho z manželů. 45 Druhá skutečnost nebyla smrtí faktickou, nýbrž právní. Například situace, kdy jeden z manželů, obvykle muž, upadl do zajetí. Zde docházelo k tzv. capitis deminutio maxima, která znamenala ztrátu svobody a tím všech veřejných i soukromých práv, někdy také nazývané jako úplné zničení právní osobnosti. 46 Tuto osobu tímto považovali za mrtvou. Pokud se manžel ze zajetí vrátil, potom se manželství automaticky neobnovovalo, muselo být znovu zřízeno - redintegrováno. 47 Změnu přinesla až Justiniánova reforma, kdy upadnutím v zajetí manželství již automaticky nezanikalo. 48 Pokud jedna z osob ztratila občanství, docházelo ke capitisdeminutio media, následkem čehož manželství nezanikalo, nýbrž se změnilo z legitimního manželství na matrimonium iuris gentium, jak bylo popsáno výše. Manželství mohlo být ukončeno také z vůle manželů. Takto se dělo buď jednostranným projevem vůle jednoho z manželů (repudi), který byl zaslán druhé straně. Ten neměl předepsanou formu, musel z něj však být patrný záměr manžela. 49 Nebo souhlasným projevem obou manželů tzv. rozvodem (divortium). V obou podobách manželství, ať už cum manu, nebo sine manu se podmínky rozvodu manželství lišily, ale právní následek v obou případech byl stejný, a to zánik manželství. V manželsví cum manu se manželství rozlučovalo obdobně, jako se uzavíralo, tedy prostřednictvím opačného jednání - contrarius, a to buď actus, diffareatione, nebo remancipatione, přičemž se žena propouští z moci svého 45 DOSTALÍK, P. Texty ke studiu římského práva soukromého. 2. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2016. s. 45 46 BARTOŠEK, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981. str. 94. 47 KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha : C. H. Beck, 1995. s. 180. 48 HEYROVSKÝ L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910. s. 846-847. 49 SOMMER, Otakar. Učebnice soukromého práva římského. V Praze: SOMMER, O. Učebnice soukromého práva římského, díl II., Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011. s. 169. 21
muže. Zároveň byl uznáván jediný důvod rozvodu, a to vina ženy, 50 kdy manžel musel prokázat tuto vinu před rodinným soudem (iudicium domesticum). Jednalo se o formální rozloučení - per contrarium actum. Následkem čehož se žena stala osobou sui iuris. Právo repudi měl v manželství cum manu pouze manžel, nicméně to až po poradě právě s domácím soudem, což byl soud, který hlasováním rozhodoval o vině, nebo nevině manželky. Tento soud byl složen také z kognátů manželky, které byl otec rodiny povinen přizvat. 51 Je podstatné zmínit skutečnost, že názor tohoto soudu otce rodiny nijak nezavazoval, soudní rozhodnutí, pokud to můžeme takto nazvat, bylo spíše poradního charakteru. 52 Samotnou existenci domácího soudu si můžeme lehce odůvodnit snahou omezit absolutní moc osoby otce rodiny. Oproti tomu manželství volné mohlo být rozloučeno jednostranným neformálním projevem, který mohl vyjít jak z vůle muže, tak ženy, nebo jejího otce rodiny. Tento projev býval doprovázen slovy: tuas res tibi habeto, nebo tuas res tibi agito. 53 Tento vcelku volný způsob rozvázání vedl k vysokému počtu rozvodů, které vyplývaly z lehkovážnosti, což mělo neblahý dopad na celou společnost. Vše vyústilo v to, že rozvod manželství byl postupem času omezován prostřednictvím reforem. 50 BOROWSKI, A. Textbook on Roman law. Oxford. 2005. s. 128. 51 STARÁ, Ivana. Rodina a její význam v římském právu. Ostrava: Key Publishing, 2013. s. 39-40 52 SKŘEJPEK, M. Moc ber hranic? (právo otce římské rodiny nad životem a smrtí). In: Právní rozhledy 15/2005. s. 552. 53 KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha : C. H. Beck, 1995. s. 180. 22
6. Reformy rodinného práva 6.1. Lex Iulia et Papia Poppaea Stoupající počty rozvodů a celkové snížení uzavíraných manželství vyústily v rozvrat římských rodin, na což zareagoval císař Augustus, který nařídil zásadní reformu rodinného práva. 54 Provedl dva zákony, které měly těmto situacím zabránit a v konečném důsledku jim předcházet. Prvním z nich byl Lex Iulia de maritandis ordinibus z roku 18 př. n. l. a druhým lex Papia Poppea z roku 9. n. l. Společně bývají nazývány Lex Iulia et Papia Poppaea. 55 Jejich cílem byla podpora uzavírání manželství a zvyšování populace. Zavedly například podpory pro rodiny s dětmi ius trium vel quattuor liberorum 56 tzv. právo tří dětí. Největších změn doznal rozvod. Od Augustovy reformy se tento projev vyžadoval učinit před sedmi dospělými svědky se dvěma možnými způsoby, buď ústně, nebo prostřednictvím libellus repudii. Tímto dopisem jeden z manželů oznamoval svému partnerovi, že svazek ruší. 57 Ten, kdo rozvod svou vinou zavinil, byl následně potrestán censorskou důtkou, popřípadě vyloučením ze senátu. Později byly zavedeny také peněžní tresty. Tyto reformy postihovaly také osoby, které do manželského svazku doposud nevstoupily nebo vstoupit odmítaly. Jednalo se o osoby, které byly označovány jako caelibes. Muži a ženy nad určitou věkovou hranici, u mužů od 25 do 60 let a u žen od 20 do 60 let, byli postihováni například tím, že neměli způsobilost nabývat ze závěti. Stejné postihy čekaly také na osoby, které ovdověly, nebo se rozvedly, ty měly povinnost znovu vstoupit do manželství. 54 Tato reforma nebyla první reformou rodinného práva. Již roku 309 př. n. l. byl vydán zákon Lex Canuleia, který dovoloval sňatky mezi patriciji a plebeji. Tento zákon byl pojmenován po Gaiovi Canuleiovi. In. Otův slovník naučný. Pátý díl. Praha: J. Otto, 1892. s. 117 55 CSILLAG, P. The Augustan laws on family relations. Budapešť: Akadémiai Kiadó, 1976. s.77-81. 56 Ius trium vel quattuor liberorum - muži, kteří tuto výsadu obdrželi, byli omluveni z veřejné služby pro římskou společnost. Zároveň jim byla dávána přednost při dosazování na úřednické posty. Pro ženy znamenala tato výsada to, že nebyly již podřízený majetkovým poručenství nad ženami. 57 BARTOŠEK, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981. s. 216. 23
Osoby bezdětné (orbi), které sice do manželství vstoupily, ale za jeho trvání nezplodily potomky, nemohly z testamentu nabýt více než polovinu toho, co jim bylo zůstaveno. 58 Majetek z testamentu, který tyto osoby caelibes a orbi nemohly nabýt, připadl dalším členům rodiny. Pokud zde nebyl nikdo, komu by tento propadlý majetek (caducum) mohl připadnout, potom jako fiscus propadl Římskému lidu. 59 Od doby císařské se zavedly důvody pro ospravedlnění rozvodu iustae causae divortii, mezi které patřilo například cizoložství ženy nebo trvalý styk muže s jinou ženou. 60 Pro neodůvodněné rozvody byly stanoveny sankce poanae divortii 61 v podobě majetkových trestů, mezi které patřily například ztráta věna nebo čtvrtiny jmění. 62 Již v období klasickém existovaly sankce, které v případě rozvodu postihovaly, jak muže, tak ženu, které svou vinou zapříčinili zánik manželství. Tyto vcelku tvrdé a agresivní reformy se nepotkaly s pozitivním ohlasem u občanů. Jejich důsledkem nebyla až tak náprava římské společnosti, jakož spíše naplnění státní pokladny. 63 Vše změnil příchod křesťanství, které stav celibátu a panenství pokládalo ve svém učení za přínosný a mravní. Proto následně od dob císaře Konstantina byly pokuty, stejně tak jako výhody, právní úpravou postupně rušeny. Zrušení práva ius liberorum, 64 které můžeme považovat za poslední z platných Augustových reformních nařízení, nastalo v době císaře Justiniána. 58 CSILLAG, P. The Augustan laws on family relations. Budapešť: Akadémiai Kiadó, 1976. s. 81-85. 59 BARTOŠEK, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981. s. 92. 60 BLAHO, P. Základy římského práva. Bratislava: Právnická fakulta UK, 1997. s. 133. 61 KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha : C. H. Beck, 1995. s. 181. 62 SALLER, R. P. Patriarchy, property and death in the Roman family. Cambridge: Cambridge University Press, 1997. s. 207 63 HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910. s. 835-836 64 KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1995. s. 140. 24
6.2. Justiniánovy reformy V první polovině 6. st. p. n. l. císař Justinián vydal ucelené dílo, později známé jako Corpus iuris civilis. Tento soubor tvoří Codex, Digesta a Instituce. Codex Iustinianus je souborem císařských konstitucí od dob císaře Hadriána. Digesta jsou tvořena spisy klasických římských právníků, která se stala nejvýznamnější a nejrozsáhlejší částí celé kodifikace. Instituce oproti tomu jsou učebnice, které sloužily jako rukověť pro studenty právnického studia. 65 Na tato tři velká díla Justinián ještě jednou navázal, a to prostřednictvím dvou velkých novel práva dědického a manželského. V justiniánském právu se začala pod vlivem křesťanství projevovat zásada nerozlučitelnosti manželství, kdy manželství začalo být chápáno jako spojení muže a ženy za účelem nerozlučného životního společenství. Což vedlo k zákazu rozvodu dobrovolného (divortium communi consensu), 66 který byl trestán přísnými majetkovými tresty. Zákon stanovoval taxativní důvody, pro které bylo možno manželství beztrestně rozvést. Mezi tyto důvody patřila impotence muže, složení slibu čistoty a upadnutí muže do zajetí, přičemž musel zůstat nezvěstný po dobu pěti let. 67 Takovýto rozvod se nazýval divortium bona gratia. 68 Uskutečnil se prostřednictvím jednostranného projevu ze zákonného důvodu, který nesměl být zaviněný stranou projevující vůli k rozvodu. 6.3. Majetkové tresty v případě rozvodu a uzavření nového manželství Došlo-li k rozvodu, který byl shledán jako lehkovážný a bezdůvodný, potom žena, která ho zapříčinila, ztrácela ve prospěch svého muže věno. V případě, že 65 BLAHO, P. ustiniánske in tit cie Bratislava: Iura Edition, 2000. s. 11-12. 66 HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. vydání. Praha: J. Otto, 1910. s. 884 67 BLAHO, P. ustiniánske in tit cie Bratislava: Iura Edition, 2000. s. 49. 68 SOMMER, O. Učebnice soukromého práva římského, díl II., Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011. s. 169. 25
neměla nárok na vydání věna zpět po skončení manželství, musela se vzdát čtvrtiny svého jmění. Pokud se bezdůvodným rozvodem provinil muž, byl povinen vydat manželce jak její věno, tak rovněž donatio ante nuptias nebo pokud nebylo zřízeno jednu čtvrtinu svého jmění. Jestliže se za dobu trvání takto zaniklého manželství narodily děti, příslušelo jim, co byl viník povinen vydat ve prospěch druhého manžela. Ten měl k takovému majetku právo požívací (ususfructus). 69 Pro úplnost k této kapitole je nutno dodat, že císařové pod vlivem křesťanství projevovali snahu ochránit děti, které se narodily v manželství, jenž zaniklo. Osoba, vstupující do nového manželství, se nazývala parens binubus. Ať už se jednalo o osobu matky, nebo otce, pozbývala vlastnického práva ke všemu, co za trvání předchozího manželství nabyla od bývalého manžela. Všechen tento majetek připadl dětem, které z takto zaniklého manželství vzešly. Matka, nebo otec zde měli k majetku právo požívací. Děti měly právo zástavní k celému majetku otce, nebo matky. Druhým důsledkem bylo, že parens binubus nemohl svému novému manželu v testamentu nebo inter vivos ze svého jmění poskytnout více, než kolik musel poskytnout svým dětem z původního manželství. 70 Žena, která uzavřela nové manželství ještě předtím, než uplynula smuteční doba (tempus lugendi), 71 se vystavila jak ztrátě cti - infamii, tak i ztrátě majetkové, přičemž majetek, který získala z minulého manželství, přecházel na příbuzné zemřelého manžela, popřípadě připadal na fiscus. Důsledkem toho byla 69 HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. vydání. Praha: J. Otto, 1910. s. 883-885. 70 Tamtéž, s. 884. 71 Tempus lugendi - je doba 10 měsíců, kdy je vdova povinna po toto období nosit smuteční šaty a nesmí se znovu provdat. V době císařské byla tato doba prodloužena na 1 rok a vztahovala se také na divortium. Byla by chyba předpokládat, že tato doba byla stanovena pouze pro to, aby žena smutnila nad ztrátou muže, ale důvodem bylo hlavně zamezit případným pochybám v otázce určení otcovství. In. BARTOŠEK, E. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981. s. 220. 26
skutečnost, že novému manželovi mohla poskytnout majetek jen do výše třetiny svého jmění. 72 72 HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. vydání. Praha: J. Otto, 1910. s. 882-885. 27
7. Majetkové právo mezi manžely Majetkové poměry manželů v římském právu se odvíjely od postavení ženy v manželství. Její pozice v nakládání s majetkem se lišila v tom, zda uzavřela manželství cum manu nebo sine manu. Postupem času však převážilo manželství volné a přísné manželství postupně zanikalo, což souviselo s měnící se rolí ženy v římské společnosti v období císařství. 7.1. Majetkový režim v přísném manželství Nutno podotknout, že náklady na vedení domácnosti nesl vždy muž. Z toho se také odvíjel majetkový režim v přísném manželství, kdy manželka byla v postavení alieni iuris a neměla, a ani nemohla mít, vlastní majetek. Vše, co nabyla za trvání manželství spolu s tím, co měla před uzavřením manželství, nabyla pro manžela, popřípadě jeho otce, byl-li manžel alieni iuris v moci otcovské. Rovněž se nemohla zavazovat právním jednáním, což nejvíce ovlivňovalo její (ne)nakládání s majetkem. Pokud přísné manželství uzavřela žena pod mocí otcovskou, neměla zde žádného vlastního majetku, který by do manželství mohla přinést. Její otec rodiny tedy muži dával dos, což byla majetková hodnota, která sloužila k ulehčení nákladů na manželskou domácnost. 73 Dluhy, které měla žena před vstupem do manželství, zanikaly z důvodu podstoupení capitisdeminutio. Pro ochranu práv věřitelů, však prétor zavedl actio rescissa capitis deminutone. 74 7.2. Majetkový režim v manželství volného práva Manželství volné nemělo na majetkové poměry takový vliv jako manželství přísné. Jedná se o novější a v konečném důsledku jediný systém majetkového práva mezi manžely, přičemž jsou majetkové sféry manželů od sebe odděleny. Muž stále nesl veškeré náklady na vedení manželství a chod rodiny. S 73 HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. vydání. Praha: J. Otto, 1910. s. 849-850. 74 SOMMER, O. Učebnice soukromého práva římského, díl II., Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011. s. 162. 28
ohledem na svůj majetek a postavení byl povinován v určité výši výživou jak vůči své manželce, tak svým dětem. Po uzavření manželství nevznikalo společné jmění, které spravoval výlučně muž, tak jak tomu bylo u manželství přísného. 75 Jmění ženy tak bylo právně odděleno od majetku muže a reprezentovalo její samostatný majetek. Manželka mohla pro sebe majetek volně nabývat bez toho, aby jmění připadlo muži. Manžel neměl k tomuto majetku žádná práva. Žena, která však byla alieni iuris pod mocí svého otce rodiny nabývala pro něj. Z tohoto svého volného majetku na základě mravů a slušnosti poskytovala manželka nebo třetí osoba muži dos, jenž sloužilo k ulehčení nákladů na vedení domácnosti. Tento, pro manželku příznivý, režim oddělených jmění ve volném manželství, měl jednu zásadní nevýhodu. V otázce dědického práva byla ve velmi špatném postavení vůči svému muži. Ochrana ji příslušela pouze prostřednictvím zákonné dědické posloupnosti a až v poslední dědické třídě unde vir et uxor. O jejím postavení v dědické posloupnosti bude pojednáno později. 76 7.3. Vlastní majetek manželky - parapherna Majetek manželky, který nebyl věnem a který žena vnesla do manželství, se nazýval parapherna. Jednalo se o majetek manželky (sine manu), se kterým mohla volně disponovat. Manžel k tomuto majetku neměl žádná vlastnická práva kromě těch, která mu žena dobrovolně postoupila. Manželka měla na výběr, buď si majetek ponechá výlučně ve svém vlastnictví a správě, nebo se o něj podělí se svým manželem. Obyčejně platilo, že tento majetek měl ve své správě muž, který z jeho výnosu hradil výdaje, které byly spojeny s manželstvím. 77 Manžel zde ručil za culpa in concreto. Manželka měla generální zástavní právo, jako záruku na majetku manžela. Plody, které z tohoto majetku vzešly, připadaly rodině. 78 75 KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha : C. H. Beck, 1995. s. 140. 76 SOMMER, O. Učebnice soukromého práva římského, díl II., Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011. s. 163. 77 HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. vydání. Praha: J. Otto, 1910, s. 851. 78 BARTOŠEK, E. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981. s. 246. 29
Manžel však mohl jménem ženy podávat ohledně tohoto majetku žaloby. To, co díky tomu vymohl, zůstávalo jako majetek parafernální manželce. 79 7.4. Darování před uzavřením manželství - donatio ante nuptias Původ tohoto darování pochází z daru svatebního v antickém Řecku a Římě. Tehdy se považovalo za zcela běžné, aby muž poskytl své nevěstě dar, jenž však nemusel být nutně velké ceny, jednalo se o znak dobroty budoucího manžela. V Římě bylo toto darování označováno jako donum nuptiale a v případě, že k uzavření manželství nedošlo, nemohl jej muž požadovat zpět. 80 Vývojem v době poklasické formoval se zcela nový institut darování mezi snoubenci, a to donatio ante nuptias, což bylo označováno jako darování z důvodu uzavření manželství. Jednalo se o obdarování mezi snoubenci, jež učinili ještě před uzavřením manželství. Tento dar, kterým ženich obdarovával nevěstu, se stal účinným pouze tehdy, pokud došlo k uzavření manželství. Pokud snoubenci nedospěli k uzavření manželství, tak ten, kdo dar učinil, nemohl požadovat jeho vydání zpět. To bylo později upraveno zákony císaře Konstantina z roku 319 n. l., který uzákonil, že v případě, ve kterém mezi snoubenci nedojde k uzavření manželského svazku, může ten, kdo dar učinil, žádat vydání daru zpět. Toto právo však nepříslušelo tomu ze snoubenců, který zasnoubení z vlastní vůle zrušil. 81 Důvodem a podstatou donatio ante nuptias bylo zabezpečit ženu v případě manželovy smrti, nebo v situaci, ve které nastane rozvod z viny muže. Tento majetek zřizoval pro ženu její budoucí muž nebo kdokoli třetí. Žena neměla po dobu trvání manželství vlastnické právo k tomuto majetku, jelikož po celou dobu manželství toto právo náleželo výhradně manželovi. Pokud zemřela žena dříve, než manžel nebo pokud bylo manželství rozvedeno z její viny, majetek zůstal 79 SOMMER, O. Učebnice soukromého práva římského, díl II., Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011. s. 164. 80 Tamtéž, s. 164-165. 81 SKŘEJPEK, M. Římské právo v datech. Praha: C.H. Beck, 1997. Beckova skripta. s.72 30
muži. Tím také zanikalo generální zástavní právo, které svědčilo ženě a kterým se donatio propter nuptias zajišťoval. 82 Po Novele císaře Valentiniána III 83 v roce 452 n. l., se v případě smrti manžela donatio ante nuptias dělil rovným dílem mezi vdovu a rodiče manžela. 84 Součástí novely byla úprava výše dos, které nesmělo být menší, než výše donatio ante nuptias. Nedošlo-li ke smluvenému sňatku, muž neměl žádné právo, požadovat dárek zpět. 85 7.5. Darování z důvodu manželství - donatio propter nuptias Až do Justiniána platilo, že toto darování mezi snoubenci muselo být učiněno výhradně před uzavřením manželství ante nuptias. Justinián dovolil, aby donatio ante nuptias mohlo být rozmnoženo i za trvání manželství. Tato jeho myšlenka vycházela z toho, že tento institut byl rovnocenný s věnem, který poskytuje žena muži a jelikož věno mohlo vzniknout i po svatbě, jak bude řečeno dále. Rozmnožil tím možnost vzniku darování před manželstvím i na dobu po jeho vzniku. 86 Důsledkem této reformy bylo, že výše donatio ante nuptias měla být zásadně shodná s výší věna. Toto mělo za následek, že pater familias muže, byl tímto povinen dát donatio ante nuptias ve stejné výši, v jakém byl povinen zřídit věno otec nevěsty. 87 Tím, že Justinián umožnil jeho zřízení i na dobu po uzavření manželství, změnil tento institut na darování kvůli manželství (donatio propter nuptias), které lépe vystihovalo jeho podstatu. 88 Následným vývojem tento institut doznal dalších změn, kdy věci darované z důvodu zasnoubení (res propter nuptias donatae) zůstaly za trvání manželství ve vlastnictví muže, který je spravoval. Měl však zakázáno zcizovat je. Po skončení manželství smrtí manžela, 82 KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha : C. H. Beck, 1995. s. 143. 83 Císař Valentinián III.(419-455) - za jeho vlády úpadek římské říše, ztráta Hispánie, ztráta severní Afriky, která připadla Vandalům a vpády Hunů v čele s Attilou. 84 SKŘEJPEK, M. Římské právo v datech. Praha: C.H. Beck, 1997. Beckova skripta. s. 84 85 BUCKLAND, W. A Text Book of Roman Law from Augustus to Justinian.3. Edition. Cambridge. s. 111. 86 BORKOWSKI, A. Textbook on Roman law. Oxford. 2005. s. 134. 87 HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. vydání. Praha: J. Otto, 1910. s. 882-883. 88 BLAHO, P. ustiniánske in tit cie Bratislava: Iura Edition, 2000. ISBN 8088715806. s. 94. 31
nebo rozvodem z viny muže, tento majetek přecházel na manželku. Manželství, které však na druhou stranu skončilo smrtí manželky, nebo rozvodem, který zapříčinila žena, mělo za následek, že majetek zůstával manželovi. 7.6. Darování mezi manžely Důvod darování můžeme obecně spatřovat ve snaze rozmnožit majetek toho, kdo je obdarován na újmu toho, kdo dar poskytl. Darování lze proto popsat jako jednání, které není hospodárné a má sklon k tomu, aby překrývalo podvodné jednání. Z toho důvodu bylo darování postupně omezováno právní cestou. Jedním z prvních zákonů, který se otázkou omezování darování zabýval, byl lex Cincia de donus et muneribus, 89 který byl přijat plebiscitem již v roce 204. př. n. l. 90 a zakazoval darování v určité, nám neznámé, výši a darování mezi osobami, které si vzájemně nejsou známy. 91 Z toho je zřejmé, že darování mezi osobami, které si byly blízké, tedy i mezi manžely (donatium inter virum et uxorem) bylo dovoleno, respektive jej lex Cincia nezakazoval. Tento zákon však časem vyšel z užívání a darování mezi manžely bylo prostřednictvím obyčeje zakázáno. 7.7. Dovolené darování Manželé mezi sebou mohli uzavírat smlouvy. Dle obyčejového práva však bylo zakázáno darování mezi manžely inter vivos, které bylo neplatné ipso iure. Nemohlo tedy dojít k převodu vlastnického práva. Tento zákaz nebyl vykládán příliš striktně, jelikož zde byla možnost darování, které bylo učiněno před manželstvím 92 nebo jehož účinek byl odložen až na dobu po uzavření manželství, 89 Pozn. aut. Lex Cincia de donus et muneribus mimo zákazu darování mezi osobami vzájemně blízkými zapovídal přijetí odměny za zastupování u soudu, což je z dnešního pohledu úsměvné. 90 SKŘEJPEK, M. Římské právo v datech. Praha: C. H. Beck, 1997. Beckova skripta. s. 15. 91 ZIMMERMANN, R. The law of obligations: Roman foundations of the civilian tradition. Cape Town: Juta, 1990. s. 482-483. 92 donatio ante nuptias 32