Litoměřický graduál z roku 1517

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE KATOLICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA Ústav dějin křesťanského umění Dějiny křesťanského umění Jana Kabourková Litoměřický graduál z roku 1517 Bakalářská práce Vedoucí práce: PhDr. Viktor Kubík, Ph.D. Praha 2013

2

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. V Praze dne 11. 4. 2013 Jana Kabourková

Bibliografická citace Litoměřický graduál z roku 1517 [rukopis] : bakalářská práce / Jana Kabourková ; vedoucí práce: Viktor Kubík. Praha, 2013. 131 s. Anotace Předmětem bakalářské práce je detailní monografická analýza utrakvistického graduálu z Litoměřic, datovaného do roku 1517 (Lovosice, SOA, IV C 1). Studie zahrnuje zhodnocení doposud vydané literatury k tématu a důslednou formální a ikonografickou analýzu výzdoby. V úvodu je rukopis dílčím způsobem studován z hlediska kulturněhistorického kontextu jeho vzniku a datace. Objednavatelé, Jakub Ronovský a Václav Řepnický, jsou představeni v rámci dochovaných pramenů a v souvislosti s významným utrakvistickým bratrstvem při kostele Všech svatých v Litoměřicích. Kapitola 2. 2. obsáhle rozpracovává problematiku datace rukopisu. Osobnost anonyma, jenž rukopis výtvarně zpracovala, zhodnotila kapitola 2.3. Neznámý původ malířů vynahradila v práci obsáhlá studie výtvarného projevu iluminátorů a jejich možných inspirací. Do popředí jsou vyzdvižena zejména srovnání s druhou generací podunajské školy a grafickými vzory z konce 15. století. Druhá část studie podrobně rozpracovává formální podobu graduálu, přičemž jednotlivá iluminovaná folia orientačně zasazuje do souvislostí dobového vývoje umění na základě konkretizovaných analogií. Vedle již publikovaných srovnání s chorálními rukopisy Janíčka Zmilelého z Písku jsou miniatury nově blíže konfrontovány s dřevořezy Bible pauperum a grafickými předlohami Michaela Wolgemuta, Martina Schongauera a Albrechta Dürera. Klíčová slova Litoměřice, graduál, knižní malířství, počátek 16. století, iluminace, utrakvistický chorální rukopis, Mistr Jan Hus 4

Abstract Subject of this thesis is a detailed analysis of monographic Utraquist Gradual from Litoměřice, dated to the year 1517 (Lovosice, SOA, IV C 1).The study involves a review of the published literature to date on and consistent formal and iconographic analysis decorations. In the introduction, the manuscript was partially studied in terms of cultural and historical context of its origin and dating. The donors, Jakub Ronovský and Vaclav Řepnický, are introduced in the extant sources and in connection with a major Utraquist Brotherhood at the Church of All Saints in Litoměřice. Chapter 2.2 extensively elaborates on the issue of dating the manuscript. Personality anonymous, who painted manuscript, evaluated chapter 2.3. Unknown origin painters compensate in this work a comprehensive study of creative expression illuminators and their possible inspiration. In the foreground are highlighted especially the analogy with the second generation of the Danube School and graphic designs from the late 15th century. The second part of the study elaborates formalized Gradual, the individual illuminated folio orientation puts into context the development of contemporary art on the basis of particularized analogies. Besides the comparison with published choral manuscripts Janicek Zmilelý from Pisek thumbnails are confronted with new closer pauperum Bible woodcuts and graphic templates Michael Wolgemut, Martin Schongauer and Albrecht Dürer. Keywords Litoměřice, gradual, book painting, beginning of the 16th century, illumination, Utraquist choral manuscript, Master Jan Hus Počet znaků (včetně mezer): 281 705

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala svému vedoucímu PhDr. Viktoru Kubíkovi, Ph.D. za cenné rady, trpělivost a chápavé vedení. 6

Obsah Úvod...8 1. Litoměřický graduál v odborné literatuře...9 2. Litoměřický graduál a jeho tvůrci...17 2.1. Objednavatelé a kulturně historický kontext obrysy možností řešení komplikovaného problému...17 2.2. Problémy datace...22 2.3. Východiska k problému zhodnocení stylové výzdoby rukopisu...24 3. Výzdoba litoměřického graduálu...30 3.1. Technické parametry...30 3.1.1. Knižní vazba...30 3.1.2. Knižní blok...31 3.1.3. Liturgický obsah...32 3.1.4. Pozdější úpravy a současný stav...34 3.1.5. Rozvrh a systém výzdoby...35 3.2. Shrnutí rozboru výzdoby...37 3.3. Popis a rozbor iluminovaných folií...43 3.3.1. Titulní listy...43 3.3.2. Ordináriům Missae...45 3.3.3. Proprium tempore...50 3.3.4. Proprium sanctorum...82 3.3.5. Commune sanctorum...99 3.3.6. Sekvencionář...110 Závěr...113 Seznam vyobrazení a zdrojů obrazové přílohy...115 Seznam použitých zkratek...122 Seznam použitých pramenů a literatury...123 7

Úvod V této bakalářské práci bych ráda představila latinský graduál z Litoměřic (SOA Lovosice, IV C 1), který se řadí k umělecky nejvýznamnějším iluminovaným rukopisům první poloviny 16. století. Jde o dílo, na jehož výzdobě se podílel přední stoupenec podunajského slohu u nás, Mistr Litoměřického graduálu a jenž zároveň náleží do obsáhlé skupiny utrakvistických chorálních rukopisů, které od konce 15. století až do 2. poloviny 16. století vznikaly pro městská literátská bratrstva. Ačkoliv je tento rukopis již dlouhou dobu vnímán jako neobyčejné dílo svého druhu u nás, nelze říci, že četnost jeho zpracování by byla dostačující. Dílo nebylo doposud samostatně monograficky zpracováno, což se výrazně odrazilo ve zkratkovitém podání problematiky jeho neznámého původu, datace a v neposlední řadě i ve stylovém zhodnocení iluminátorů, které by téma Litoměřického graduálu ocenilo nejvíce. Rukopis nebyl dosud zpřístupněn ani v plné fotodokumentaci, která by vynahradila starší často jen schématické popisy vybraných folií. Dílo bych tedy ráda shrnula v co nejširším záběru a poprvé předložila plný uměleckohistorický rozbor i s méně známými iluminacemi, které nejsou tak oceňovány jako celostranné scény s mistrem Janem Husem. Rukopis je reprezentován mimořádně bohatou iluminovanou výzdobou obsahující výpravné scény i četné drobné karikatury, které v českém pozdně gotickém knižním malířství nemají mnohá srovnání. Jako dílo stojící na pomezí, zahrnuje Litoměřický graduál tradiční prvky gotického umění s ustálenými biblickými scénami a grafickými vzory z 15. století, které však pozvolna uvolňuje ve prospěch nových tendencí přicházejících z Itálie. Jde o cenné dílo, jehož význam i krásu oceňují nejen přední odborníci na knižní malbu, ale i návštěvníci četných výstav, které podobu českého reformního umění v posledních letech znovu objevují. 8

1. Litoměřický graduál v odborné literatuře První vývojové předpoklady českých dějin umění se zájmem o chorální rukopisy litoměřické provenience nacházíme na konci 18. století a sice u Ambrože Strahla. 1 V rukopisu z roku 1781 zpracoval tento litoměřický děkan popisy všech tří litoměřických iluminovaných rukopisů z 16. století, čímž poskytl jejich první rozbor a v nejednom případě i zevrubné zhodnocení. 2 Jeho zprávy, které v posledních letech výrazně ocenila Martina Šárovcová, 3 představují cenné kodikologické poznámky k obsahu rukopisů, vazbě a obsáhle i k iluminacím. Záznamy, které jsou mnohdy rozsáhlé (pramenné odkazy, rozbor erbů), naneštěstí neposkytují toliko informací o latinského graduálu jako v případě jeho českých protějšcích. 4 Z rozličných Strahlových poznámek o latinském graduálu, které mimochodem přináší ze starších publikací snad jen časopis Lumír (1853), 5 zaujme stanovené stáří rukopisu do roku 1435 (srov. s dnes uváděným rokem 1517). Podle F. Mikovce (autora stati v Lumíru) Strahl při své interpretaci opomenul spojit vlastní údaje o obsahu rukopisu s rokem 1524, v němž byla votivní mše za zemřelé konsistoří pod obojí vyloučena a utrakvistický graduál tak chybně označil za mladší. V druhé polovině 19. století, kdy byl Strahlův popis již téměř zapomenutý, se chorálními rukopisy začal zabývat první profesor dějin umění u nás Jan Erazim Vocel. Jeho neocenitelný zájem o téma graduálů přinesl první publikovaný rozbor. V souvislosti s Litoměřických graduálem se stal respektovanou osobou, jenž vytvořila základní osou k studii rukopisu, včetně analýzy nejvýznamnějších výjevů z hlediska poznatků o analogiích. Ve svém článku v Památkách archeologických a místopisných (1859) poprvé připustil možný vliv cizích umělců na výzdobu Litoměřického graduálu a vyjádřil se tak, že..obrazy ve versálkách nejsou naskrz původní, nýbrž připomínají plody druhu tohoto souvěkých umělců německých. 6 Za příklady uvedl iluminátora Misálu z roku 1481 Bertholda Furtmeyera 7 a grafiky Malých pašijí Albrechta Dürera. 8 J. E. Vocel také jako 1 2 3 4 5 6 Ambrož Strahl, Litoměřice, SOA, sign. 8A -BIF 515. Český litoměřický graduál z let 1542-44 (Praha, Kkp.Strahov, sign. DA I 6), pergamenový iluminovaný kancionál z let 1555 1579 (dnes nezvěstný) a Třebenický graduál z let 1564-75 od malíře Matouše Ornyse z Lindperka (Město Třebenice, bez signatury). Martina KRATOCHVÍLOVÁ: Kodikologické puzzle rukopisů. Habent sua fata libelli. In: Umění VI, 2005, 274-285; Idem: Archivní prameny k rekonstrukci iluminovaných rukopisů 16. století. In: J. JOHN/ M. KOVÁŘ (edd.): Opracování kamene. Ústí nad Labem 2006, 123-144; Martina ŠÁROVCOVÁ: Zmizelé renesanční iluminace. In: Umění V, 2007, 374-386; Idem: Mezi anachronismem a historismem. Nové pohledy na české renesanční knižní malířství. In: Umění IV, 2007, 274-285. Český litoměřický graduál z let 1542-44 (Praha, Kkp.Strahov, sign. DA I 6) a nezvěstný kancionál z let 1555 1579. Ferdinand MIKOVEC: Radnice Litoměřická. In: Lumír. Beletristický týdeník, roč. 3., díl 2., Praha 1853, 1024-1025. Na Stahlův rukopis následně upozornil Jan Smetana v roce 1997 (KOTYZA/ SMETABA/ TOMAS 1997, 166) a v nedávné době se k pramenu vrátil B. F.H. Graham, který se ovšem vzhledem k svému zaměření nevěnoval malířské výzdobě (GRAHAM 2000, 237). VOCEL 1859, 244. 9

první poukázal na problematiku existence prvního donátora rukopisu, Jakuba Ronovského. 9 Zcela zavrhl domněnky o jeho ztotožnění s litoměřickým primátorem Hronem, jenž se objevují ve starších kronikách a sám se při hodnocení rukopisu zaměřil spíše na pramenně podloženého Václava Řepnického. 10 Historickými souvislostmi se ze starších autorů nejvíce zabýval Julius Lipppert, když roku 1871 publikoval svou kroniku Geschichte der Stadt Leitmeritz, která přiblížila život obyvatel Litoměřic, včetně jednoho z objednavatelů graduálu. 11 Uměleckým památkám oslavujícím Jana Husa se věnoval Karel Adámek v Památkách českých reformátorův (1873). 12 Jeho exkurz do vývoje Husova kultu se drahocenným graduálům věnoval krátce, ovšem v širokých souvislostech zahrnujících deskové obrazy a prameny zachycující život českého reformátora. Historií a funkcí literátského bratrstva v Litoměřicích se výrazněji věnovali Antonín Rybička 13 v Památkách historických (1878), Ferdinand Tadra 14 v Památníku pražského Hlaholu (1886) a později i Karel Konrád, který dané téma obsáhle rozpracoval v publikaci Dějiny posvátného zpěvu staročeského (1893). 15 Zde nalezneme první zmínky o litoměřické literátské kolaci z roku 1517 (důležité pro dataci graduálu) a dokonce o nedochovaném Poličském kancionálu, který byl podle A. Rybičky obsahem i výzdobou rovem latinskému graduálu z Litoměřic. 16 O příbuznosti Litoměřického graduálu s poličským rukopisem se později velice krátce vyjádřil i Zikmund Winter v knize Život církevní v Čechách z roku 1896. 17 Z německy píšících autorů konce 19. století se tématem graduálu zabývali Bernard Grueber 18 v syntéze Die Kunst des Mittelalters in Böhmen (1879) a Friedrich Bernau, který v téže době sepsal vůbec první monografický článek týkající se Velkého graduálu 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 Salzburský misál arcibiskupa Bernarda von Rohr, Bertholda Furtmeyera, 1481 (Mnichov, BStB, sign. Clm 15708-15712). Tvorba B. Furtmeyera v zahraniční literatuře: Alheidis VON ROHR : Berthold Furtmeyr und die Regensburger Buchmalerei des 15. Jahrhunderts, Bonn 1967; Christoph WAGNER/ Klemens UNGER (ed.): Berthold Furtmeyr. Meisterwerke der Buchmalerei und die Regensburger Kunst in Spätgotik und Renaissance, Regensburg 2010. Z literatury k Albrechtu Dürerovi mohu uvést: DOEHLER Emese: Albrecht Dürer Meisterwerke der Druckgraphik, Weimar, 1999; BUNBURY, Alisa: Albrecht Dürer Master of the Renaissance, Melbourne, 2005. Více k problematice identifikace objednavatelů viz kapitola 2.1. SCHMID Ant.: Memorabilia, Archiv muz. král. českého 7.B.26 Jde o nezvěstný pramen. Poslední, kdo z něj citují jsou J. E Vocel a Karel Chytil (VOCEL 1859, 244; CHYTIL 1896,51-52). LIPPERT 1871, 227-260, 304-306, 323, 434, 466. ADÁMEK 1873, 58-59. Antonín RYBIČKA: O bývalých společnostech čili kůrech literátských. In: Památky X, Praha 1878, 731. Ferdinand TADRA: Sborové literátův čili kůry literátské v Čechách. In: Památník pražského Hlaholu. Praha 1886, 14 a 47. KONRÁD 1893, 134-135, 186-187. Srov. RYBIČKA 1878, 732 a KONRÁD 1893, 135 Kancionál vytvořený pro děkanský kostel sv. Jakuba v Poličce byl zničen při požáru města roku 1845. Více k litoměřické literátské kolaci kapitola 2.1. WINTER 1896, 948. GRUEBER 1879, 168-170. 10

z Litoměřic (1895). 19 V tomto článku publikovaném v Mitteilungen des Nordböhmischen Exkursions-Clubs (1895) propojil Bernau svět literátských bratrstvech s převážně Vocelovými závěry ohledně vzniku a rozboru graduálu (VOCEL 1859, KONRÁD 1893). 20 Z obdobných systematických prací, tentokrát však českých, lze uvést již zmíněnou knihu Zikmunda Wintra (1896 a 1906) 21 či syntézu středověkého umění v Čechách (1892) od Josefa Braniše. 22 Obě se ke graduálem vyslovují spíše v drobných poznámkách, povětšinou v souvislosti s jinými dochovanými iluminovanými rukopisy (např. Poličský kancionál). Další z významných badatelů, kteří se výrazně zajímali o Litoměřický graduál, byl Karel Chytil. Tento v mnoha ohledech pokračovatel J. E. Vocela vytvořil ve své knize Vývoj miniaturního malířství českého za doby králů rodu jagellonského (1896) do té doby nejúplnější přehled vývoje bádaní o tomto rukopisu, doplněný navíc o první konkrétnější závěry týkající se jeho vzniku. 23 Byl to právě K. Chytil, kdo se poprvé dotkl existence prvního donátora z pohledu písemných pramenů a současně poskytl možnost přesnější datace rukopisu do rozmezí let 1510-14, namísto tradiční formulace před rokem 1517 (VOCEL 1859). Chytil se rukopisu obšírně věnoval i po stránce stylové a to ve své další knize Malířstvo pražské z roku 1909. 24 V následujících letech zájem o utrakvistické graduály i Litoměřický graduál výrazně opadl. V roce 1915 bylo vydáno několik knih k památce pětistého výročí upálení Mistra Jana Husa, bohužel jejich přínos k objasnění vzniku rukopisu byl minimální. 25 Obrazový katalog z výroční výstavy, o jehož redakci se postaral Karel Chytil s Václavem Novotným, zmínil Litoměřický graduál pouze v seznamu vystavovaných předmětů. 26 Snad jen souhrnná pojednání Václava Viléma Štecha o Husově ikonografii z daného období přinesla užitečný výčet většiny dnes známých Husových vyobrazení v českém umění (1915 a 1916). 27 V roce 1918 se opět připomíná Karel Chytil, tentokrát s pracemi zabývajícími se Litoměřickým graduál z pohledu deskové malby. 28 V článku o Tabulových obrazech zemského musea byl tím, kdo poprvé upozornil na možnou spojitost Mistra Litoměřického graduálu s oltářem z Čimelic (dnes ve Schwarzenberské kapli katedrály sv. Víta v Praze). 29 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 Friedrich BERNAU: Das Leitmeritzer Gesangbuch. In: MNEC XVIII, Česká Lípa 1895, 113-131. VOCEL 1859, 244. Zikmund WINTER: Život církevní v Čechách. Praha 1896, 948; Idem: Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v 14. a v 15. století. Praha 1906, 795. BRANIŠ 1892, 168. CHYTIL 1896, 50-55. CHYTIL 1906, 153-156. Václav NOVOTNÝ: Rektor pražské university Mistr Jan Hus v historii a ve veřejném mínění své doby. Praha 1915; Jiří SAHULA: Z Husitství do protestantismu: Historicko-náboženská úvaha, Praha 1915; Kamil KROFTA: Mistr Jan Hus v životě a památkách českého lidu, Praha 1915; Václav FLAJŠHANS (ed.): Mistra Jana Husi veškeré Listy. Praha 1916. CHYTIL/ NOVOTNÝ 1915, 36. Václav ŠTECH: Jan Hus ve výtvarném umění. In: Mistr Jan Hus v životě a památkách českého lidu, A. ŽALUD (ed.), Praha 1915, 83-98; Idem: Mistr Jan Hus ve výtvarném umění. Praha 1916. CHYTIL 1918, 184-187. Více k Čimelické arše kapitola 2.3. 11

[35] Argumentace, která se zakládala pouze na srovnáních, podnítila nejednu diskuzi na toto téma, ale v závěru byla nakonec přijata. Ještě roku 1926 však zvažoval Emanuel Leminger, zda by malířem zmiňovaného díla (počítaje i graduálu) nemohl být Diviš z Litoměřic. 30 Shoda jeví se nápadně hloubkou i celkovým rázem. Neschází tu ani shoda dobová. 31 Jeho domněnky založené spíše na shodné provenienci než průkazných srovnáních byly ovšem brzy zpochybněny (CHYTIL 1931, 23) a dnes jsou zavrhovány zcela. 32 Ve třicátých letech se ve vývoji bádání otevřel prostor i pro nový výklad původních pramenů. Edmund Donkek 33 automaticky zařadil prvního objednavatele do seznamu litoměřických primátorů 16. století, čímž mimoděk potvrdil jeho ztotožnění s dlouho spekulovaným a též nepodloženým panem Hronem (účastníkem literátské kolace, která slavnostně uvedla nově dokončený rukopis bratrstva). 34 I přestože Donek nebyl schopný své závěry podložit a spíše spekuloval, než zpříma uváděl fakta, 35 mnohé současné publikace si jeho úvahy vzaly za své a pana Hrona zcela samozřejmě uvádí jako prvního donátora Litoměřického graduálu. 36 Válečné a poválečné období nebylo pro vznik odborných studií příliš plodné a proto se s Litoměřickým graduálem setkáváme znovu až po dvacet letech, v padesátých letech 20. století. První knihou, která přispěla k opětovnému otevření dané problematiky, byla Česká malba pozdní gotiky a renesance od Jaroslava Pešiny (1950). 37 Mistr graduálu tu byl srovnáván s malířem Klanění tří králů z Čimelic, čímž se připomněla již zmíněná atribuce Karla Chytila z roku 1918. 38 Srovnáním se opravdu tato domněnka potvrzuje dnes jako jistota. Dalekosáhlé obdoby v kompozici a záhybovém stylu vedou k závěru, že se jedná o touž osobu, jak uvedl Pešina. 39 Tímtéž směrem jako J. Pešina se vydal i Jiří Kropáček, který o několik let později navázal na syntézy J.E.Vocela a K.Chytila a rukopis ještě jednou 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 Emanuel LEMINGER: Umělecké řemeslo v Kutné hoře. Praha 1926, 231-232. LEMINGER 1926, 232. Mistra graduálu jako představitele pozdně gotické deskové malby uvedl nejen Karel Chytil či E. Leminger, ale později i publikace poloviny 20. století (PEŠINA 1950, HOMOLKA 1965, KRÁSA 1978 a 1990, KRATOCHVÍLOVÁ 2003 a 2011). Edmund DONEK: Královští rychtáři a primátorové litoměřičtí ve století 16. až 18. In: Časopis muzejního spolku v Litoměřicích, sv.2., Litoměřice 1930, 11-14. VOCEL 1859, 244; CHYTIL 1896, 51; DONEK 1930, 13; KRÁSA 1978, 444; SMETANA 1981-84, 80; MACEK 1987, 111; GRAHAM 1998, 102-103; KRATOCHVÍLOVÁ 2003, 83; FAJT 2012, 222. Podrobný soupis litoměřických primasů je plně veden až od roku 1547. V případě starších záznamů, mohl Donek vycházet např z kalendáře Daniela Adama z Veleslavína (Praha, Kkp.Strahov, sign, AO. II, 2. vydání z roku 1590). Řeč je zejména o M. Kratochvílové, která ve své syntéze z roku 2003 neoprávněně titulovala prvního objednavatele rukopisu jako Ronovský-Hron (v návaznosti na VOCEL 1859, CHYTIL 1896) a dokonce jej uvedla jako účastníka literátské kolace z roku 1517. Východiska E. Donka převzali také další současní autoři, např. tvůrci výstavy Europa Jagellonica (FAJT 2012, 222). Více k dané problematice kapitola 2.1. PEŠINA 1950, 63. CHYTIL 1918, 186. PEŠINA 1950, 63. 12

více rozpracoval (1952). 40 V diplomové práci České kancionály 16. století a iluminátor Fabián Puléř obsáhle shrnul působení hlavního iluminátora, včetně jeho podunajského školení, 41 a vyzdvihl malířovu mimořádnou znalost anatomie, monumentální chápání scén a zřetelné vyjádření vztahů s atmosférou kolem Jana Husa na výjevech folia 245. 42 [75] Dokonce se dotkl rozsahu působení iluminátorova pomocníka, čemuž se do té doby nikdo nevěnoval. 43 Roku 1953 si dále J. Pešina v souvislosti s počátky české krajinomalby připomněl starší analogii listů s Mistrem Janem Husem v Litoměřickém graduálu (f. 245) a titulního listu Životů svatých otců na poušti z roku 1516 (Praha, NK, sig. XVII A 2). 44 [75,76] Tento rukopis byl léta srovnáván s celostrannými výjevy graduálu (f. 245v), 45 pro nápadnou shodu krajinného pozadí a portrétních rysů obou postav donátorů (Václava Řepnického a Ladislava ze Šternberka), ale až Jaroslav Pešina a zejména pak jeho žák Josef Krása zhodnotili jejich shodu natolik, že ji nadobro uzavřeli. 46 V následujících letech podpořila téma analogií také výstava České a moravské knižní malby XI-XVI. století (1955), na které došlo k přímé konfrontaci zmiňovaných analogií. Úvodního slova k tomuto nevýraznému katalogu se ujal Antonín Friedl. 47 K nápadné shodě miniatur Litoměřického graduálu s díly Podunajské školy se nejvíce vyjádřil již zmíněný odborník na českou knižní malbu, Josef Krása. 48 Ve své syntetické práci o pozdně gotickém knižním malířství otevřeně navrhl spojení Mistra graduálu s podunajským slohem a jeho hlavními představiteli. 49 Předpokládal malířovo společné školení s Mistrem Friedrichovy a Maxmiliánovy historie a zkoumal vliv tvorby A. Altdorfera na složité scény s Mistrem Janem Husem z foliích 245v a 245r. 50 Podstatou Krásových studií je uzavření dosavadních polemik o původu rukopisu, které se od té doby staly podstatou pro současné chápání Litoměřického graduálu. Vedle J. Krásy se iluminátory graduálu blíže zabýval též Karel Stejskal (1975, 1984 a 1991). 51 Jeho přínosem bylo potvrzení dlouho spekulované myšlenky o účasti Janíčka Zmizelého z Písku na 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 KROPÁČEK 1952, sv. I. 48-63, sv. II. 1-9. Na tuto spojitost s Podunajím významně upozornil Jaroslav Pešina v roce 1950 (Pešina 1950, 63, 63). a obecněji již u Karla Chytila a J.E.Vocela (CHYTIL 1896, 55; VOCEL 1859, 244). KROPÁČEK 1952, 58. KROPÁČEK 1952, 59. Jaroslav PEŠINA: Obraz hradní kaple švihovské a začátek české krajinomalby. In: Umění 1, 1953, 102. CHYTIL 1896, 55. KRÁSA 1978, 448. FRIEDL 1956, 14, 29. Josef KRÁSA: Knižní malířství. In: Pozdně Gotické umění v Čechách. Jaromír HOMOLKA (ed.). Praha 1978, 387-457; Idem: Dějinách českého umění 1. Praha 1984, 603-609; Idem: České iluminované rukopisy 13.-16. století, Praha 1990. KRÁSA 1978, 442-448. KRÁSA 1978, 447 K Mistru Friedrichovy a Maxmiliánovy historie např. BENESCH Otto: Die Historia Friderici et Maximiliani. Max J. Friedländer zum neunzigsten Geburtstag (Denkmäler deutscher Kunst), Berlin 1957. Vybraná literatura k A. Altdorferovi: HÜTT Wolfgang: Albrecht Altdorfer mit einer Einführung von Wolfgang Hütt, Leipzig, 1968; MIELKE Hans: Albrecht Altdorfer Zeichnungen, Deckfarbenmalerei, Druckgraphik, Berlin, 1988. STEJSKAL 1975, 100-102; Idem 1984, 638; Idem 1991, 68-69. 13

výzdobě Litoměřického graduálu, jež se objevovala již od konce 19. století. 52 Tuto atribuci, která se zakládala na komparaci menších iniciál, nakonec přijala většina historiků umění a dnes je považována za zcela možnou. 53 O Mistra graduálu se v druhé polovině 20. století dále zajímali Jaromír Homolka v katalogu Jihočeské pozdní gotiky (1965) 54 nebo Jiřina Hořejší a Jarmila Vacková v článku časopisu Umění, Aspekty jagellonského dvorského umění, z roku 1973. 55 Jejich závěry však nepřinesly nic nového, pouze zopakovaly domněnky Josefa Krásy o podunajském školení. 56 Muzikologický rozbor chorálních rukopisů a krátkou zmínku o Litoměřickém graduálu nalezneme v tomto období také, u Jany Fojtíkové ve sborníku Miscellanea musicologica (1981). 57 Více o působnosti objednavatelů a dějinném pozadí Litoměřického graduálu, nacházíme v 2. polovině 20.století v periodiku muzejního spolku Litoměřicko. 58 Jedná se o stálý zdroj potřebných informací, neocenitelně s přímými odkazy na původní pramenné záznamy. 59 K nejvýznamnějším autorům zde patří Jan Smetana, 60 který svým článkem o podobě erbu Jakuba Ronovského znovu rozvířil dlouholetou otázku identifikace tohoto mecenáše a Jaroslav Macek, jehož podrobný rozbor Husových vyobrazení v graduálu lze zařadit k nejpodrobnějším. 61 Litoměřický sborník dále přinesl i několik menších článků, které se graduálem zabývaly i třeba jen okrajově. Příkladem může být soupis Litoměřických památek od Otakara Votočky (1980) 62 nebo Nejstarší kronikářské záznamy (1978) zachycující literátskou kolaci z roku 1517, opět od Jana Smetany. 63 Z novějších prací zaměřených na výklad starých kronik, lze uvést monografii Oldřicha Kotyzy, Jana Smetany a Jindřicha Tomase Dějiny města Litoměřic z roku 1997. 64 Současnou odbornou literaturu reprezentují autoři rozsáhlých syntéz zaměřených na muzikologický a uměleckohistorický rozbor utrakvistických chorálních rukopisů. K přením z nich patří Američan Barry F. H. Graham, který jako jediný poskytl plný přepis obsahu 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 Náznaky o spojitosti Litoměřického graduálu s chorálními rukopisy Janíčka Zmilelého uvedl již J. E. Vocel roku 1859. Poté Karel Chytil, který ve Vývoji několik miniatur spojil se sličnými zjevy Janíčkovými a samozřejmě Josef Krása, jenž se o druhém pomocníku iluminátora vyjádřil jako o spolupracovníku uváděného malíře (VOCEL 1859, 245); CHYTIL 1896, 55, KRÁSA 1978, 448). BRODSKÝ 2000, 52; KRATOCHVÍLOVÁ 2003, 95; ŠÁROVCOVÁ 2010, 431; FAJT 2012, 222-223. HOMOLKA 1965, 270 a 284. HOŘEJŠÍ/ VACKOVÁ 1973, 504. KRÁSA 1978, 446-447. FOJTÍKOVÁ 1981, 55, 73. Časopis Litoměřicko vychází již od roku 1968, nicméně práce zmiňující se o Litoměřickém graduálu se objevují až od 80. let 20. století. František FIŠER: Ze starých kronik. In: Litoměřicko 5, 1968, 65-66; SMETANA Jan: K počátkům husitství v Litoměřicích. In: Litoměřicko 11, 1974, 59-79. Jan SMETANA: Nejstarší kronikářské záznamy litoměřických radních písařů. In: Litoměřicko 14, 1978, 128-129; Idem: Heraldické památky na Litoměřické erbovní měšťany. In: Litoměřicko 17-20, 1981-84, 79-100. Jaroslav MACEK: Mistr Jan Hus v Litoměřickém graduálu. In: Litoměřicko 23, Litoměřice 1987, 107-134. Otakar VOTOČEK: Litoměřice tisíc let výtvarné kultury I. In: Litoměřicko 16, Litoměřice 1980, 33-90. SMETANA 1978, 127-128. KOTYZA/ SMETANA/ TOMAS 1997, 157-158, 165. 14

Litoměřického graduálu a ve svých dalších publikacích kriticky zhodnotil a kodikologicky popsal veškeré dosavadní poznatky o tomto díle (1998, 1999 a 2006). 65 Českým zástupcem je Pavel Brodský (2000), 66 autor četných soupisů českých rukopisných sbírek, který se tématu graduálu dotkl jen krátce, ale v souvislosti se Stejskalovou domněnkou o účasti Janíčka Zmilelého z Písku na výzdobě rukopisu. V katalogu iluminovaných rukopisů Národního muzea tento závěr přijal a na příkladu Jenského kodexu také potvrdil. Jinými nedávno vydanými publikacemi jsou i ty, jenž se zabývají utrakvistickou ikonografií, potažmo výkladem celostránkových iluminací s Mistrem Janem Husem. Zde bych v prvé řadě zmínila studie Jana Royta ve sbornících Husitský tábor (2001) a Pro Arte (2002), ve kterých je popsán úplný vývoj zobrazování Mistra Jana Husa v umění i s typickými znaky utrakvistické ikonografie (opětovně i v r. 2005). 67 Z dalších se objevila např. studie Mileny Bartlové o výtvarné tradici Jana Husa a husitském kalichu (2001, 2002 a 2005), 68 Mileny Kubíkové o kacířské čepici (2001) 69 nebo disertační práce Mileny Bílkové o Ikonografii v utrakvistické teologii (2007), ve které lze nalézt podrobný rozbor všech folií s Mistrem Janem Husem v latinském litoměřické graduálu a k nim i potřebné analogie. 70 Roku 2000 skončil několikaletý restaurátorský průzkum Litoměřického graduálu, jenž měl přinést nový náhled na výzdobu rukopisu a poprvé publikovat bližší informace o vazbě a jejích dodatečných opravách. Tyto získané poznatky byly nejprve prezentovány na XI. semináři restaurátorů a historiků v Litoměřicích a poté v roce 2003 dokonce poprvé publikovány ve sborníku SÚA v Praze. 71 O zcela poslední větší shrnutí Litoměřického graduálu se postarala Martina Kratochvílová-Šárovcová. Tato odbornice na problematiku chorálních rukopisů publikovala hned několik studií obsahujících se Velkým graduálem (od r. 2003). 72 Šárovcová se zaměřila na ucelený rozbor latinských a českých graduálů, na jejich typologii i popis, čímž umožnila jejich přímé zhodnocení ve vývoji. V souvislosti s Litoměřickým graduálem zcela 65 66 67 68 69 70 71 72 Barry GRAHAM: Utraquist eucharistic documents of the Jagiellonian era 1471-1526. Toronto 1998, 100-110; Idem: The Litoměřice gradual of 1517. Praha 1999; Idem: Bohemian and Moravian Graduals 1420-1620. Turnhout- Brepols 2006, 58-60, 245-249. Pavel BRODSKÝ: Katalog iluminovaných rukopisů Knihovny Národního muzea v Praze. Praha 2000, 52. Jan ROYT: Ikonografie Mistra Jana Husa v 15. až 18. století. In: DRDA/ HOLEČEK/ VYBÍRAL 2001, 405-451; Idem: Utrakvistická ikonografie v Čechách 15. a první poloviny 16. století. In: Pro Arte-Sborník k poctě I. Hlobila, Praha 2002, 193-202; Idem: Nejstarší vyobrazení Mistra Jana Husa. In: Mistr Jan Hus 1415-2005, ČORNEJ Pavol/ LÁŠEK Jan (ed.), Praha 2005, 46. Milena BARTLOVÁ: Ikonografie kalicha, symbolu husitství. In: DRDA/ HOLEČEK/ VYBÍRAL 2001, 453-487. M. Bartlové se také významně zajímala o ucelený výklad Husovi ikonografie ve výtvarné tradici (Jan Hus ve výtvarné tradici. In: Dějiny a současnost 24, Praha 2002, 7-12; Idem: Upálení sv. Jana na malovaných křídlech utrakvistického oltáře z Roudníku. In: Umění V, 2005, 435-443). Milena KUBÍKOVÁ: Husova kacířská čepice. In: DRDA/ HOLEČEK/ VYBÍRAL 2001, 637-645. BÍLKOVÁ 2007, 80-81, 85-87. Jana DERNOVŠKOVÁ/ Michal ĎUROVIČ/ Libuše HOLAKOVSKÁ: Průzkum Litoměřického graduálu. In: XI. seminář restaurátorů a historiků: 13. - 16. září, Litoměřice. SÚA v Praze, 2003, 19 30. Martina KRATOCHVÍLOVÁ: Severočeské iluminované graduály (diplomová práce na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze) Praha 2003, 82-95. 15

nově poukázala na vliv grafických listů Martina Schongauera a Lucase Cranacha a více než jiní autoři zdůraznila nápadnou shodu díla s Mladoboleslavských graduálem Janíčka Zmilelého z Písku. 73 V návaznosti na B. Grahama, která je u ní zcela zřejmá, také potvrdila dataci rukopisu k letům 1516-1517 a konfrontovala zmatené prameny týkající se okolností vzniku Litoměřického graduálu. 74 K obecné struktuře chorálních rukopisů se několikrát vrátila, zejména v článcích v časopisu Umění. 75 Zcela nedávnými pracemi Martiny Šárovcové jsou příspěvky ve sborníku Umění české reformace z roku 2010 vydaném ke stejnojmenné výstavě a zamyšlení nad ikonografií Mistra Jana Husa v Bohemian Reformation and Religious Praktice 8 vydaném roku 2011. 76 Na závěr mohu uvést i nedávnou účast Litoměřického graduálu na výstavě Europa Jagellonica 1386-1572 v Kutné Hoře (2012), jenž jej prezentovala jako významnou památku ve vývoji umění za vlády Jagellonců. 77 Katalog k uvedené výstavě editoval Jiří Fajt. Rukopisu je zde věnována pouze krátká katalogizační poznámka, ale jako v předešlých případech je důležitá i jen z hlediska badatelova zájmu. 73 74 75 76 77 KRATOCHVÍLOVÁ 2003, 94-95. O podobnosti rukopisů Janíčka Zmilelého s Litoměřickým graduále se nepřímo zmiňoval již J. E.Vocel (VOCEL 1859, 244) a výrazně o ní polemizoval i Karel Stejskal (STEJSKAL 1975, 102). Nicméně až M. Kratochvílová-Šárovcová dohledala konkrétní příklady analogií a dala srovnání větší důraz. KRATOCHVÍLOVÁ 2003, 84. Problematika prvního objednavatele více kapitola 2.1. KRATOCHVÍLOVÁ 2005, 274-285; Idem: Recepce a transformace protestantské ikonografie. In: Umění V, 2005, 444-464; Idem 2006, 123-144; ŠÁROVCOVÁ 2007, 374-386; Idem 2007, 274-285. Martina ŠÁROVCOVÁ: Iluminované hudební rukopisy české reformace. In: Umění české reformace 1380-1620, Praha 2010, 413-468; Idem: Jan Hus in Illuminated Manuscripts of the Bohemian Renaissance. In: Bohemian Reformation and Religious Praktice 8, Praha 2011, 288-316. Jiří FAJT (ed.): Europa Jagellonica 1386-1572, Umění a kultura ve střední Evropě za vlády Jagellonců, průvodce výstavou. Kutná Hora 2012, 222-223. 16

2. Litoměřický graduál a jeho tvůrci Historie Litoměřického graduálu není příliš uzavřenou kapitolou. I přestože byl rukopis několikrát rozpracován, bližší informace o jeho vzniku jsou dosud otevřené. Nedostatek dochovaných pramenných záznamů, jenž se zde naneštěstí projevil naplno, způsobil, že o okolnostech vzniku graduálu lze mnohdy uvažovat pouze na půdě teoretické a jen v rámci několika málo indicií. Veškeré zde uvedené informace jsou tedy víceméně kompilací několika domněnek významných českých historiků, kteří se touto problematikou zabývali a nepřímými archivními záznamy týkajícími se historie Litoměřic, literátského bratrstva a jeho členů. K rozluštění původu rukopisu slouží výhradně iluminovaná folia, jenž ve čtyřech případech poukazují na přímá historická sdělení. Prvním je folio 2v, na němž se objevuje malovaný znak města Litoměřice podpíraný dvěma divými muži. [5] Z něho lze hned v počátcích usoudit, že utrakvistický graduál vznikl pro potřeby litoměřického literátského bratrstva. Druhým jsou již odkazy na konkrétní osoby, které měli s rukopisem co dočinění - titulní list nesoucí erb Iacobuse Ronowského (f. 1v) [4] a vyobrazení Upálení Jana Husa, kde v pravém dolním rohu klečí rytíř Václav Řepnický se svým erbem (f. 245v). [75] Shrneme-li těchto několik málo vodítek s následným liturgickým a uměleckým rozborem (kapitola 3), lze již rámcově navrhnout, kdy a za jakých okolností mohl Litoměřický graduál vzniknout. 2.1. Objednavatelé a kulturně historický kontext obrysy možností řešení komplikovaného problému Latinský litoměřický graduál je nejstarším dochovaným iluminovaným chorálním rukopisem, který vznikl pro potřeby latinského literátského bratrstva při děkanském kostele Všech svatých v Litoměřicích. [7] Dokladem jeho původu je celostránkové vyobrazení městského znaku z folia 2v [5] a v neposlední řadě i totožnost obou donátorů, významných osobností města. Uživatelem rukopisu byla utrakvistická obec, neboť struktura liturgického obsahu nese zaměření na víru pod obojí (viz např. zdůraznění doktríny transsubstanciace u výjevu Mše sv. Řehoře, f. 43r) [15] a rovněž i četná vyobrazení Mistra Jana Husa (ff. 43r, 245). [15, 69, 75] Literátské bratrstvo v Litoměřicích, které podnítilo vznik tohoto graduálu, patřilo k jedněm z nejbohatších v Čechách. Existovalo již za krále Vladislava II. a v období vzniku graduálu dosahovalo svého vrcholu. 78 Poprvé je v Litoměřicích písemně doloženo k roku 78 Literatura k dějinám literátského bratrstva v Litoměřicích: DLABACZ 1815, 70 a 228; LIPPERT 1871, 305 a 455; RYBIČKA 1878, 731; TADRA 1886, 14 a 47; KONRÁD 1893, 134-135; SMETANA 1978, 129; KOCOUREK 1996, 89-91; KOTYZA/ SMETANA/ TOMAS 1997, 165; PÁTKOVÁ 2000; Michaela HRUBÁ: Donátoři bratrstev v prostředí královských měst severozápadních Čech v raném novověku. In: JIRÁNEK/ KUBEŠ 2005, 141-148. Zde je možné najít i další podrobnější články k praktikám a historii literátských 17

1518, mohlo však působit již dříve, o čemž svědčí poznámka o kolaci bratřiny o svatém Valentýnu z roku 1517. 79 Z významných osobností, které zde působily byl např. Matěj Corambus, nejkonzervativnější staroutrakvista a člen tzv. dolní konzistoře v Praze. 80 Byl duchovním správcem v Litoměřicích a podle domněnek V. Novotného sepsal humanisticky laděný Exodion uvedený v Litoměřickém graduálu na foliu 245v. 81 [75] O velkém významu litoměřického literátského kůru svědčí také působení druhé obce - české, pro kterou byly v letech 1543 a 1578 vytvořeny další dva graduály (Český litoměřický graduál, 1543, Kkp.Strahov, sig. D I A 6; Český litoměřický graduál - mladší, 1578, Litoměřice, Okresní vlastenecké muzeum, inv.č. 12952). 82 Tento kůr se objevuje v testamentech litoměřických měšťanů z roku 1553, kde je bratřině českého zpívání odkázán štědrý dar. 83 Ještě v roce 1572 a 1584 je vedle latinské bratřiny připomínána ta česká. 84 Členové obou bratrstev působili v úzké spolupráci, finanční i společenské. 85 Při výročních konvokacích mívali společnou hostinu, kolaci, jenž se někdy účastnili i ostatní katoličtí představitelé města (kolace po sv. Valentýnu roku 1517 či z roku 1526). 86 Sponzorství obou bratrstvech bylo také propletené (zejména v počátcích), ovšem během 16. století nabyla obě bratrstva značných darů a odkazů, které umožnily každému samostatný provoz. 87 Ze stop nalezených ve výzdobě rukopisu, je zřejmé, že Litoměřický graduál byl vytvořen za podpory minimálně dvou hlavních donátorů. První podpořil vznik podstatné většiny iluminovaných folií (od titulu až po sekvencionář) a druhý se uvedl jako součást dosud nepřekonaných celostranných iluminací s Mistrem Janem Husem (f. 245). [75] Za hlavního z nich byl označen Jakub Ronovský z Velgenavy 88 a to dík dedikační básni v úvodu rukopisu, kde je představen. Veselte se, kantoři, Jakub Ronovský z Velnavy vám pořizuje dílo překrásné práce ( ) pamětlivi takového daru, modlete se každý rok: Bože ať náš dárce 79 80 81 82 83 84 85 86 87 88 bratrstvech v severozápadních Čechách. Veleslavínův kalendář z roku 1590 (Praha, Kkp.Strahov, sign, AO. II. 40), ff. 11r; V interpretaci LIPPERT 1871, 119, 303 306; SMETANA 1978, 128 a 130; PÁTKOVÁ 2000, 116; PÁTKOVÁ 2001, 149. KOTYZA/ SMETANA/ TOMAS 1997, 165. NOVOTNÝ 1932, I.XVI. Více o této postavě: MACEK 1987, 115-116; KOTYZA/ SMETANA/ TOMAS 1997, 165. Český Litoměřický graduál z roku 1543 je srovnatelně bohatě iluminovaný a podle nejnovějších indicií pochází z dílny Jana Táborského. V posledních letech se mu velice intenzivně věnuje Martina Šárovcová. Literatura k druhé literátské obci, české, je vesměs totožná s literaturou uváděnou v poznámce výše. HRUBÁ 2000, 31. KOTYZA/ SMETANA/ TOMAS 1997, 166. LIPPERT 1871, 305; KONRÁD 1893, 135. SMETANA 1978, 128 a 130. K problematice testamentů litoměřických měšťanů v souvislosti s literátským bratrstvem více HRUBÁ 2000, 31-35 a ŠTAJNEROVÁ 2001, 263-267. Označení hlavní původce nacházíme již v první publikaci zmiňující se o rukopisu, v časopisu Lumír z roku 1853 (MIKOVEC 1853, 1024). Literatura k Jakubu Ronovskému: VOCEL 1859, 244; LIPPERT 1871: 304-305, 323, 434, 466; CHYTIL 1896, 51-52; OTTO 1904, 953; SEDLÁČEK 1925, 593; DONEK 1930, 13; SMETANA 1981-84, 79-80; GRAHAM 1998, 102-103; KRATOCHVÍLOVÁ 2003, 83. Jakub Ronovský pocházel podle přídomku z Welgnau, ale toto neznámé město se v publikacích postupně měnilo až vznikli varianty Velgenava a Velnav. 18

odpočívá v pokoji. 89 O této osobě, která je zde oslavována, se nedochovalo mnoho písemných záznamů (průkazně jen folio 1v) a proto ji lze dnes identifikovat opravdu jen zběžně. Snad nejblíže k původu Ronovského byl Karel Chytil. Po prozkoumání archivních fondů v Litoměřicích usoudil, že jde o Kubíka Ronovského uváděného v Registrech šosovních litoměřických z let 1505-1516. 90 Dotyčný je zde uváděn jako majitel domu ve čtvrti novoměstské a vinice v Hrobích v letech 1505, 1508 a 1510. V roce 1512 je v Registrech zmiňována dokonce jeho žena, ale již jako vdova. Roku 1514 přichází neznámý Jan do domu téhož Kubyka Ronovského. 91 Jakýsi Ronovský byl podle kroniky J. Lipperta (1871) rovněž vlastníkem nádherného domu, stojícího na litoměřickém náměstí, který byl za vpádu Švédů v roce 1645 zničen. 92 Chytilovu již tak jasnou argumentaci podporuje nejen působení druhého donátora rukopisu Václava Řepnického (?? 1470-1517??), 93 který je v Registrech zmiňován jako majitel domu v první čtvrti v letech 1512-1516, ale též datace rukopisu, která je obecně směrována k prvnímu desetiletí 16. století (podle Karla Chytila do rozmezí let 1511-1514). 94 Jakkoli přinesl Chytilův výklad přímý důkaz o existenci Jacobuse Ronowského z folia 1v, literatura následujících let ho příliš nepodpořila (snad jen J. Kropáček, K. Stejskal). 95 Přesvědčivější se naopak stal pozdější názor Josefa Krásy, že donátor reprezentativního zpěvníku literátského bratrstva nemohl být jen obyčejný občan, nýbrž někdo, kdo si financování tak náročného rukopisu mohl dovolit. 96 V současné literatuře se tak první objednavatel Litoměřického graduálu identifikuje zpravidla pomocí litoměřického primase Hrona (v textech označovaného jako pan Hron ). 97 Tento zámožný měšťan stál v čele města v letech 1517-1523, 98 byl zástupcem starších při volbě nových úředníků roku 1517 a později dokonce primas, který se účastnil sporu s podkomořím Trčkou, kdy Římané měli býti v ouřadu konšelském. 99 Jan Smetana jej nalezl také v Registrech soudu komorního z let 1503-1515, kde se prezentuje jako Řehoř Hron, konšel z Litoměřic (soud Vávry 89 90 91 92 93 94 95 96 97 98 99 Překlad pochází od Z. Bouše. Původní text v celém znění je uveden v popisu příslušného folia (kapitola 3. 3. 1., folio 1v [4]). Registra šosovní 1505 1516, Lovosice, SOkA, sign. I G a1 (citace v CHYTIL 1896, 51-52). CHYTIL 1896, 51. LIPPERT 1871, 434 a 466. Životní data převzata z KOTYZA/ SMETANA/ TOMAS 1997, 412. Více k dataci Litoměřického graduálu v kapitole 2.2. KROPÁČEK 1952, 48; STEJSKAL 1961, 6. KRÁSA 1978, 444. Veleslavínův kalendář, ff. 11r, 12v (Praha, Kkp.Strahov, sign, AO. II. 40); AČ XIII, 438; XIX, 43, 99, 298. Počátek pana Hrona jako objednavatele rukopisu nacházím v nezávazné poznámce J.E.Vocela, která spekulativně interpretovala jeho přítomnost v zápisu kronik od A. Schmida (VOCEL 1859, 244; Memorabilia, Archiv Muzea království českého, sign. 7.B.26). Šlo pouze o nabídnuté téma, jenž Vocel zpochybnil, ale následující generace toto nebrala v potaz a začala téma sama rozvíjet. Z autorů, kteří pana Hrona přijali, byl E. Donek, autor seznamu litoměřických rychtářů a primasů (DONEK 1930, 13), dále zmíněný Josef Krása (KRÁSA 1978, 444), KRATOCHVÍLOVÁ 2003, 83 a v nedávné době i Jiří Fajt v katalogu výstavy Europa Jagellonica (FAJT 2012, 233). DONEK 1930, 13. Veleslavínův kalendář (Praha, Kkp.Strahov, sign, AO. II. 40), ff. 11r a 12v; SMETANA 1978, 129. 19

z Litoměřic z 2. května 1511 a 15. listopadu 1515). 100 Přímo s rukopisem je tato osoba spojována pouze nepřímo a to v rámci jediného sdělení, které jej propojuje i s druhým objednavatelem graduálu zprávě z knih pamětlivých starých o literátské kolaci v kostele Všech svatých roku 1517. 101 Tehdy Bratřina kolaci měla v neděli po svatém Valentýnu, jíž se účastnili pan Řepnice toho času purkmistr i pan Hron. Spolu s řadou významných měšťanů, katolických i utrakvistických (katolický děkan z Kutné Hory, kněz Žitenický, pan Formánek a jiní) se pod dočasným mírem sešli u hostiny ve dvou domech a potom šli svorně s pány preláty a kněžími zpívajíc za zvonu Te Deum laudamus do kostela na náměstí. 102 Záznam, který se nikterak nezmiňuje o rukopisu ba ani o celých jménech účastníků, je v současnosti jedinou zprávou dané události, ale i nejužívanějším vysvětlením neznámého původu Ronovského. 103 Díky B. Grahamovi je dokonce spojován s datací rukopisu, která je založena na slavnostním uvedením dokončené výzdoby právě v roce 1517 (o tom více kapitola 2.2). 104 Další podstatnou osobou pro rozbor rukopisu, je rytíř Václav Řepnický z Řepnice, jenž je v pramenech zachycen o mnoho lépe než jeho předchůdce. 105 Řepnický je původcem obou celostranných scén s Mistrem Janem Husem (f. 245), na kterých je sám spodobněn a podle starší literatury i výzdoby druhé poloviny graduálu (oddílu Commune sanctorum a Sekvencionáře, ff. 246-465). 106 Pocházel ze staročeského rodu vladyků, jehož působištěm byla až do 14. století ves Řepnice u Libochovan. Jeho děd Předbor i otec Hynek či Jindřich drželi postupně několik 100 Registra soudu komorního z let 1503-1511 a 1502-1519 (AČ XIII, 438; XIX, 43, 99, 298). SMETANA 1984, 89. Ve stejném rukopise lze také narazit na litoměřického konšela Hrona Slivku, který se účastnil sporu Markéty Nadřiencové s Fabiánem z 12. 3. 1510 (AČ XIII, 220). Jeho spojení s rukopisem je však Smetanou zavrhováno, neboť je nepravděpodobné, aby se dalších kronikách objevoval jen pod svým křestním jménem. 101 Veleslavínův kalendář (Praha, Kkp.Strahov, sign, AO. II. 40), f. 11r. O Kolaci se dále zmiňují: LIPPERT 1871, 305; KONRÁD 1893, 135; SMETANA 1978, 129; Idem 1984, 80; KOCOUREK 1996, 89-91; KOTYZA/ SMETANA/ TOMAS 1997, 165 a přímo v souvislosti s graduálem, zejména s jeho datací, GRAHAM 1998, 103; KRATOCHVÍLOVÁ 2003, 84; GRAHAM 2006, 246. 102 SMETANA 1978, 128. Spor litoměřických vycházel z podstaty katolické a reformované církve. Litoměřice na přelomu 15. a 16. století patřily z hlediska náboženství k čistě utrakvistickým městům, kde byl počet katolíků z různých usnesení potírán (př. Usnesení kmetského soudu z 18. srpna 1517, kdy dochází k zamezení dalšího přijetí katolíků do cechů a obecní rady). Slavnost literátského bratrova tak byla významnou událostí, neboť obě skupiny spojila a na nějaký čas sjednala mír. O poměru litoměřických katolíků a nekatolíků a vztazích mezi nimi pojednává např. ŠTAJNEROVÁ 2001, 261-267 nebo dále KOTYZA/ SMETANA/ TOMAS 1997, 165. 103 FAJT 2012, 233 104 GRAHAM 1998, 103-104; KRATOCHVÍLOVÁ 2003, 83-84. 105 Literatura k osobě Václava Řepnického: PALACKÝ 1829, 287, 297, 305, 307, 314; VOCEL 1859, 244; LIPPERT 1871, 227-260, 304-306, 323; WINTER 1888, 55; LACINA 1894, 1993; TOMEK 1894, 324, 351, 385; CHYTIL 1896, 50-5; OTTO 1904, 574-575; WINTER 1906, 795; SEDLÁČEK 1925, 211; DONEK 1930, 13; SMETANA 1978, 127-128; Idem 1981-84, 81; MACEK 2002, 55-58; KOTYZA/ SMETANA/ TOMAS 1997, 157-158 a 412; GRAHAM 1998, 102-103; KRATOCHVÍLOVÁ 2003, 83. Pán z Řepnice se též objevuje v Archivu českém (díly VII, 60, 99, 101; VIII, 553; IX, 221, 488; XIII, 285, 472, 529, 543; XVIII; XXXII) a Starých letopisech českých (PORÁK 1980, 352, 362, 372, 374, 381). 106 CHYTIL 1896, 52. Opačný názor má J. Krása, který Řepnickému přisuzoval pouze stranu obrazů s mistrem Janem Husem (KRÁSA 1978 444). 20

panství mimo Řepnice také Předboř na Teplicku (1404) a Mníšek u Prahy (1437), odkud nejspíše Václav také pocházel. Písemně je poprvé Václav Řepnický připomínán roku 1487, kdy se strýcem Pavlem prodal rodinné sídlo Předboř a dále roku 1490, kdy je zapsán jako držitel části mníšenského panství a Tvořešovic u Prahy. 107 Vzdělání získal nejspíše dosti vysoké, neboť od roku 1498 zastával funkci nejvyššího úředníka u kancléře Království českého Albrechta z Kolovrat. 108 Julius Lipppert se zmiňuje také o jeho stavu rytířském, který nabyl v jízdách za dobrodružstvím a o značném politickém rozhledu, kterým oplýval a jenž mu nejspíše dopomohl i k rychlé kariéře. 109 Rytíř z Řepnic je v historických pramenech také mnohokrát zmiňován jako účastník sporů o majetek a žalob na svou osobu. Václavovi Bezružickému z Kolovrat a Václavu z Řepnic je dána vina na měšťanech v Žatci, řečených Pudilové, pro krádež, kterúž jsú učinili spolusůsedu v témž městě (4. října 1498, Registra krále Vladislava II., f. 55). 110 V letech 1498-1510 postupně působil v několika západočeským městech, v Žatci, Rokycanech a poté i v Krupce. 111 Po smrti kancléře roku 1510 opouští Řepnic nadobro služby Kolovratů z Lovosic a Krupky a hledá si místo v tehdy velmi pulzujících Litoměřicích. V novém působišti je Václav Řepnický poprvé uváděn k 13. prosinci 1511, ale již tehdy je prezentován jako jeden z nejhorlivějších obhájců Litoměřic. 112 Stává se představitelem obce a výrazně se angažuje ve věci udržení magdeburského práva ve městě a zákazu odvolání do Prahy. 113 V tomto ohledu byl Řepnický horlivým zastáncem kališnictví a pod politickým vlivem svého bývalého zaměstnavatele, hledal výhradně podporu u městských stavů než u znepřáteleného panstva. V roce 1512, v době vyhrocených sporů mezi šlechtou a městy, vytvořil zvláštní 12-ti členný výbor, který zastupoval obec před městkou radou a obhajoval její zájmy. Řepnický se v této době výrazně spojuje s vedením města a dokonce předává veškerý svůj nemovitý majetek obci k užívání. Horlivý zastánce Litoměřic vynikl také jako obratný mluvčí a diplomat. Jako člen výboru královských měst uzavřel Václav Řepnický roku 1513 smlouvu o vzájemné podpoře, čímž dosáhl ochrany Litoměřic před podkomořím Buriánem Trčkou, známým 107 KOTYZA/ SMETANA/ TOMAS 1997, 412. 108 V blízkosti Albrechta z Kolovrat, jenž se stal mimo jiné modelem pro první známý renesanční portér v Čechách (Mistr litoměřického oltáře, 1506), mohl Řepnický dost dobře pochopit význam umění, jeho velikost a reprezentativní funkci (portrét na fol. 245r). [75] 109 LIPPERT 1871, 227 (přepis MACEK 1992 1998, 55). 110 AČ XVIII, 89. 111 KOTYZA/ SMETANA/ TOMAS 1997, 157. 112 Tamtéž. 113 Magdeburské právo (nebo také saské) označovalo typ městského práva vycházející z městského práva Magdeburku, které mělo značný vliv na městské právo v severovýchodním Německu, Polsku a severní části Čech a Moravy a ve Slezsku a Lužici. V Litoměřicích byl tento typ právního života města potvrzen královských privilegiem z roku 1262. Ve 14. století získal litoměřický kmetský soud mimořádné postavení odvolacího soudu pro města magdeburského práva v celé polovině Čech, což jej dostalo na právní úroveň Starého Města pražského. Více k tématu: František HOFFMANN: České město ve středověku, Praha 1992; Karel MALÝ a kol.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Praha 2003. 21

odpůrcem městského stavu. 114 V říjnu téhož roku byl dokonce zvolen jediným zástupcem venkovských královských měst mezi pěti měšťanskými delegáty, kteří jednali na zemském sněmu s panovníkem. O velké vážnosti, kterou Řepnický tehdy oplýval, svědčilo i přesvědčení, že: kdyby krále v zemi nebylo, o potřeby měst starat se bude pan Řepnice Litoměřický a pan Ziga staroměstský. 115 Kolem roku 1514 nakonec získal Řepnický krále na stranu měst a tím se propracoval na prvé místo měšťanské politiky vůbec. 116 Rychlý postup a stoupající vážnost Řepnického ovšem vzbudila výraznou nevoli vyšší šlechty. Jeho pohyb byl sledován a přední osobnosti království jej obviňovaly z intrik proti jejich osobě. Z dopisu Zdeňka Lva z Rožmitálu z roku 1514 se kupříkladu dočítáme o pohoršení nad zprávou, že v Litoměřicích jest ten hlas, že má býti Řepnice podkomořím. 117 Situace se natolik vyhrotila, že roku 1516 na benešovském sjezdu české šlechty došlo k vyloučení Řepnického z rytířského stavu. 118 To již byl ovšem Václav Řepnický minimálně rok litoměřickým primátorem a odchod z privilegovaného stavu se ho víceméně nedotkl. Naopak, tato událost ho přiměla k ještě většímu odporu proti šlechtě, jenž musela řešit i saská knížata (neposkytnutí pohostinství pro krajský sjezd). 119 Poslední zmínkou o Václavu Řepnickém je stížnost dominikánského kazatele Jiřího na znesvěcení kláštera a nepovolení německé mše z 15. dubna roku 1517. 120 Poté prameny zcela utichají. 2.2. Problémy datace Rukopis nelze datovat, pouze jej v obecné rovině spojit s počátky 16. století. Je to dáno absencí písemných záznamů, které by přiblížily okolnosti vzniku rukopisu a samotného faktu, že vlastní Litoměřický graduál neobsahuje jedinou poznámku o tom, kdy byl vytvořen, kým a ani při jaké příležitosti. Dnes uznávaná datace k roku 1517, proto vychází výlučně jen z domněnek několika historiků, kteří se při svých závěrech opřeli o formální rozbor rukopisu a působení hlavních objednavatelů díla. 121 První hranice, která stanovuje vznik graduál, se týká liturgického obsahu. Litoměřický graduál stále obsahuje latinskou votivní mši za zemřelé, což dobu jeho vzniku vymezuje před rok 1524. 122 Sjezd strany pod obojí konaný v lednu tohoto roku oficiálně ukončil 114 MACEK 1998, 56. 115 KOTYZA/ SMETANA/ TOMAS 1997, 158. 116 MACEK 1998, 56. 117 AČ VII, 101. 118 V obecné rovině tento čin souvisel s postupnými snahami o vyloučení rytířského stavu a vladyků od erbovních měšťanů. Tyto snahy se projevili již roku 1513, kdy šlechta rozhodla o vyloučení každého, kdo nepodpoří jejich snahy proti městům (KOTYZA/ SMETANA/ TOMAS 1997, 158). 119 KOTYZA/ SMETANA/ TOMAS 1997, 158. 120 MACEK 1998, 57. 121 VOCEL 1859, 244; CHYTIL 1896, 51-52; KRÁSA 1990, 369; GRAHAM 1998; 103-104; KRATOCHVÍLOVÁ 2003, 83-84. 122 VOCEL 1859, 244. Na sjezdu stavů městských a duchovních strany pod obojí, konaném 29. ledna 1524 v Praze, bylo přijato usnesení o 20. bodech (artikulích). Artikul č. XV. stanovil,,,aby mše svatá a 22