Jakub Horák vydalo nakladatelství Radost ilustrace Obadiah J. Watkinson věnovánu Pavlu Nádvorníkovi a Petru Lukášovi ISBN 80-85189-10-0
KAPITOLA 1 Ztroskotání 21. 8. Moře je klidné, plavba pokračuje podle plánu. 22. 8. Ručička barometru se zarazila o kolíček po straně, zřejmě chtěla ještě dál. Pevnina je vzdálena čtyři měsíce plavby velkou lodí nebo šest měsíců malým člunem. Řekl mi to kapitán. 23. 8. Doufám, že se mi Amerika bude líbit. O sehnání práce strach nemám. Dobrou služebnou potřebují všude. Horší je, že se bojím černochů. A tam je jich prý plno. Jsou takoví divní.. Z paluby přes noc zmizel barometr. Prý spadnul do vody, řekl to kapitán. Můžeme být klidní, počasí je prý skvělé a žádné nebezpečí nám nehrozí. Kapitán je úplně klidný. Večer se konalo cvičné spouštění záchranného člunu. Kapitán a první důstojník naložili do člunu lodní pokladnu (aby byl člun cvičně vyvážen) a také potraviny pro dva muže na šest měsíců. Dále kompas a barometr zabalený v pouzdře, zkrátka všechno podle skutečnosti. Jsem ráda, že kapitán cvičení neodbyl -...moře vyvrhlo i bednu se zbraněmi. Je to zřejmě zázračné moře (str. 4) 2
hned se cítím bezpečněji. Také vyzkoušeli, jestli se dá člun spustit na vodu. Jde to, ale když ho spouštěli, strašně skřípaly kladky. První důstojník řekl kapitánovi, že by se to mohlo namazat olejem, aby to lidi nebudilo. To nechápu. Copak si myslí, že by v takové situaci, kdy by bylo nutno spouštět záchranný člun, někdo spal? Kapitán mu odpověděl, že to už nestojí za to. Zítra bych měla navázat nějaké styky se spolucestujícími. Mohlo by se mi to v Americe velice hodit. Už jsem se s jedním seznámila. Je to pan Paulíno, má černý plnovous a nosí tmavé brýle. Je to asi nějaký milovník ořechů, protože s sebou neustále nosí dvě skořápky. Slíbil, že mi ukáže výtečnou hru, na které bych mohla vydělat i nějaké peníze. To by se mi docela hodilo. Před chvílí jsem se probudila. Je noc a venku něco hrozně skřípe. Mám pocit, jako bych byla na horské dráze, ale to se mi nejspíš jenom zdá. Chce se mi spát... 24. 8. Ztroskotali jsme. 25. 8. Jsme na opuštěném ostrově. Jediná stopa civilizace je několik plechovek od bujónu Mařenka (prázdných). Nikdy bych nevěřila, že ještě existují opuštěné ostrovy. Myslela jsem, že na všech už jsou černoši nebo Číňané. Stejně bych se vsadila, že se každou chvíli vynoří z houštin, zabijí nás a snědí. Doufám, že to budou Číňané. Černochů se bojím, jsou takoví divní... Zatím to vypadá, že je nás osm. Nevíme, co s námi bude. Že já jsem nezůstala tam, kde žili moji předkové. Jestli se ještě někdy uvidím s paní Smithovou, tak mi to určitě nebude věřit. 26. 8. Snídali jsme kokosové ořechy a bujón Mařenka z konzerv, které vyhodilo na břeh moře. Zdá se mi dost divné, že moře vynáší na břeh konzervy, nikde jsem o tom doposud nečetla. Jsme ztroskotanci. Pět žen a tři muži. Paní Bovaryová (tak se opravdu jmenuje) navrhla sestavit jmenný seznám. Opsala jsem si ho do deníku. Není nic trapnějšího, než když se člověk pořád ptá a kdopak jste vy, jakpak se jmenujete? Seznam ztroskotanců: paní Bovaryová slečna Ka. paní W-ová pan F. K. pan M. pan L. já osmý trosečník je nějaká paní, která své jméno buď zapomněla, nebo mi ho nechce říct. Pan Paulíno tu bohužel není. Je mi to velice líto, ačkoliv jsem ho znala tak krátce. Myslím, že bychom se brzy stali dobrými přáteli. 3
27. 8. Celý den jsme sbírali trosky z lodi. Potravin jsme našli dost, moře vyvrhlo i bednu se zbraněmi. Je to zřejmě zázračné moře. Paní Bovaryová navrhla, aby se všechno jídlo ukrylo na jedno místo. Navrhla svůj dům. Zapomněla jsem se zmínit o tom, že paní Bovaryová má svůj dům. Vůbec nevím, jak k němu přišla. Zdá se, že pan M. má také svůj dům. Je to čím dál tím více nepochopitelné. Pan Raskolnikov mi včera celý večer vykládal svoji teorii o životě. Vůbec tomu nerozumím. Vypadá to, jakoby chtěl někoho zabít. Začínám se ho bát. 28. 8. Zdá se, že slečnu Ka. znásilnil pan M. Prý s ním šla večer do jeho domu a tam ji znásilnil. Paní Bovaryová začala organizovat lidový soud. Musíme dál nést pochodeň humanity lidstva! řekla. 29. 8. Slavili jsme svatbu. Slečna Ka. si brala pana M. Žije s ním v jeho domě. Prý ji vůbec neznásilnil. To si vymyslela paní W-ová. I když nikdo nikoho nežaloval, paní Bovaryová vybrala jako předsedkyně soudu pana F. K. a pana L. do poroty a osvobodila pana M. z obvinění ze znásilnění. Pořádek musí být, řekla paní Bovaryová. Svatba byla na palouku u lesa. Paní Bovaryová sice všem navrhovala, že bude u ní v domě, ale slečna Ka. (teď už paní M.) si přála svatbu v přírodě. Obřad obstaral stařičký kněz a na závěr byla hostina. Pan F. K. zajistil nádherné lampióny. V noci nás probudil křik. Někdo zabil starou lichvářku a její sestru, bydlely v domě na konci ulice. Vůbec nic nechápu. 30. 8. Paní Bovaryová má manžela, jmenuje se Charles. Všichni se na ni zlobíme, že nám to neřekla dřív. Až do večera jsem sbírala jedlé kaštany - velmi mi chutnají. Pan Raskolnikov chodí jako bez duše. Pozdě v noci někdo klepal na moje dveře. Kdo to mohl být? 31. 8. Dnes ráno si přišla pro pana F. K. policie. Pan F. K. prý vůbec neví proč. 1. 9. Moře zase vyvrhlo trosky z lodi. Zdá se, že paní Bovaryová přišla o svůj dům, protože spí zase s námi v táboře. Pan Raskolnikov je nemocný. V noci zase někdo klepal na dveře mého stanu. Příště už asi otevřu. 2. 9. Byla tu zase policie a mluvila s panem F. K. Když odcházeli, přistoupil k nim pan Raskolnikov a něco říkal. Odvedli si ho. Měla jsem z těch jeho řečí trochu strach. Stejně je mi to jeho jméno nějaké povědomé. Možná jsem ho četla v novinách, kdo ví, jestli to není nějaký zlosyn. 3. 9. Pan F. K. mi řekl. že vůbec nic nechápe. Odpověděla jsem, že já také ne. Pozval mě večer do svého domu. Odmítla jsem. Jak může mít vlastní dům, když jsme trosečníci? Jak může mít vlastní dům, když tvrdí, že nic nechápe? Paní Bovaryová už zase spí ve svém domě. Večer jsem byla u moře. Žádné trosky tam nejsou. 4. 9. Paní Bovaryová navrhla, aby se všechno mléko Nestlé uschovalo u ní v domě. Mléko budou pít jen děti. Je to divné. Přečetla jsem si znovu seznam ztroskotanců, a žádné děti tam zapsány nejsou. 4
5. 9. Na smetišti se každý den objevují prázdné plechovky od mléka. Paní Bovaryová říká, že někdo zatajil svůj díl. S těmi dětmi jsem se svěřila panu F. K. Vůbec mě nepochopil. Řekl: To je vám divné, že má někdo děti? 6. 9. Paní Bovaryová řekla, že to mléko zatajil pan F. K. Opravdu se u něj našly ohromné zásoby. Chudáci děti! Uspořádali jsme lidový soud a odsoudili jsme pana F. K. k jednomu roku služby u paní Bovaryové. F. K. o tom zatím neví, protože šel na zasedání soudu. Asi se hned tak nevrátí. V životě bych to do něj neřekla - cpát se medem a mlékem Nestlé a přitom vědět, že jsou tu malé děti, které mají hlad. Alespoň paní Bovaryová říká každou chvíli, že už zase mají hlad. Není divu - vždyť asi ještě rostou. 7. 9. Táborem projel někdo na koni a zase zmizel za obzorem. Nic už nechápu. Jestli dnes v noci někdo zase bude klepat na moje dveře, určitě otevřu. 8. 9. Paní Bovaryová spí opět v táboře. Je tu s ní také její manžel Charles. S nikým se nebaví a bydlí v modrém stanu, který vyvrhlo na břeh moře. Ptala jsem se jí na její dům a ona mi řekla: To je problém majetku, miláčku, chvilku ho máš a chvilku zase ne. 9. 9. Ráno jsem vstala brzy a šla vyhlížet loď. Potkala jsem paní Bovaryovou. Když mě spatřila, rychle se schovala do křoví. Dělala jsem, že ji nevidím. To křoví bylo samý trn. Co tam dělala? Určitě byla celá poškrábaná. Možná byla na houbách. Ale proč by se schovávala? To nechápu. Loď zase žádná. A minulou noc nikdo neklepal. Začínám se tu nudit. Večer nám paní Bovaryová oznámila, že na smetišti zase objevila plechovky od mléka Nestlé. Někdo pořád ještě tají svůj díl. Že se před těmi dětmi nestydí! Kdepak je pan F. K.? Od té doby, co začal ten svůj proces, ho nikdo neviděl. 10. 9. Do tábora přibyl nový člen. Je to pan J. V. D. Má kníry. Líbí se mu u nás a chce tu zůstat. 11. 9. Když jsem se ráno probudila, chtěla jsem si vzít ty zimní boty a přitom jsem pod postelí našla bednu s mlékem Nestlé! Vůbec tomu nerozumím! Vždyť já mléko vůbec nepiju. Raději jsem tu bednu odtáhla do jeskyně. V tom horku, jaké je ve stanu, by se brzy zkazilo. Jdu hledat houby. Musím si pospíšit, aby mi je paní Bovaryová nevysbírala. Včera jsem ji zase viděla ráno odcházet. 12. 9. Když jsem se včera večer vrátila do tábora, byl tu pěkný poprask. Slečna W-ová mi prozradila, že paní Bovaryová prohlásila, že to mléko jsem zatajila já a že ho mám schované pod postelí. Všichni prý šli ke mně do pokoje, ale pod postelí nic nenašli. 13. 9. Paní Bovaryová navrhla, aby se všechen med uschoval u ní v domě. Med budou jíst jen děti. Myslím, že je to rozumné. Paní M. se už v táboře vůbec neobjevuje. Odevzdala jsem svůj med. Paní W-ová mi řekla, že by nám ty svoje děti paní Bovaryová také mohla ukázat. 14. 9. Na smetišti se začaly objevovat prázdné skleničky od medu. Paní Bovaryová říká, že někdo zatajil svoji zásobu 5
medu. Nechtějte, aby se musely udělat domovní prohlídky! řekla. 15. 9. Dnes jsme dělali u všech domovní prohlídky. U paní W-ové jsme našli pod postelí dvacet sklenic s medem. Ta drzost! Navíc se nám snažila namluvit, že jí to někdo podstrčil, ale kdo by věřil takové lži. Odsoudili jsme ji k deseti letům služby u paní Bovaryové. 16. 9. Byla jsem už potřetí na houbách, ale nenašla jsem ani prašivku. Vůbec nechápu, kam to paní Bovaryová na ně chodí. Nejspíš má někde vyhlédnutý plácek. Docela by mě zajímalo, jaké tam rostou. Pokaždé, když ji potkám, se schová někam do houští, takže není ani vidět, kolik jich nese. 17. 9. Už je mi to jasné. Paní Bovaryová má milence! Dnes ráno jsem ji viděla, jak vyšla ze stanu pana J. V. D. Rozhodla jsem se, že až se vrátím z lesa, řeknu to všem při večeři. Takové věci se nedělají. 18. 9. Stala se strašná věc. Vrátila jsem se večer do tábora, ale tam už na mě všichni čekali, pan M. mě chytil za kabát a začal mnou cloumat a všichni mi říkali zlodějko a ještě horší věci! Vůbec nic jsem nechápala, ale pak se ukázalo, že u mne našli ve skříni dvanáct lahví medu a několik plechovek kondenzovaného mléka. Nechápu, jak se tam mohly dostat! Ještě ráno tam zcela určitě nebyly. Musí to být nějaký omyl! Zavřeli mě do mého stanu a odsoudili na dvacet let služby u paní Bovaryové. 6
KAPITOLA 2 V cizích službách 19. 9. Jsem služka u paní Bovaryové. Společně s paní W-ovou vaříme, pereme a uklízíme. Stále se ještě z toho nemůžu vzpamatovat. Paní Bovaryová říká, že děti jsou zavřené ve svém pokoji a že za nimi nemáme chodit. Každý den jim nosím před dveře med a mléko Nestlé. Několikrát denně poslouchám za dveřmi, ale nic není slyšet. Že by paní Bovaryová své děti zabila? 20. 9. Dnes jsem si dodala odvahy a otevřela dveře "dětského pokoje". Žádné děti tam nejsou! Je tu pouze popelník plný nedopalků a stoh časopisů. Paní Bovaryová nás podvedla. Žádné děti nemá! A co víc - sama jí med a pije mléko Nestlé, které nám vzala. 21. 9. Dnes jsem objevila strašně důležitou věc - paní Bovaryová nechává ve dveřích "dětského pokoje" klíč, kterým si vždy odemyká. Je to moje jediná šance. 22. 9. Povedlo se! Když šla večer s mlékem a medem za "dětmi", zabouchla jsem za ní dveře a zamkla. Mám takovou radost, že jsem se rozhodla udělat do deníku záznam ještě teď, ačkoliv je teprve ráno. Jdu do tábora, kde všem vysvětlím, jak to je s těmi dětmi.... a výsledky jsou nesmírně zajímavé. Vnitřní prostory jsou téměř o polovinu větší, než námi obývaný dům (str. 8) 22. 9. (Večer.) Ti lidé jsou úplní idioti! Když jsem přišla do tábora, svázali mě a zavřeli do stanu. Vůbec si nenechali nic vysvětlit. Asi za hodinu přiběhla paní Bovaryová, kterou osvobodila paní W-ová (měla jsem ten klíč vzít s sebou). Vůbec mě nenechali promluvit, takže jsem lidovým soudem za dezerci odsouzena na dalších čtyřicet let služby u paní Bovaryové. 7
23. 9. Podařilo se mi promluvit s paní M. Řekla jsem jí to o těch dětech. Zeptala se na to paní Bovaryové, ale pan J. V. D. jí odpřisáhl, že lžu. Děti jsou prý dvě, chlapec a holčička. Mají ale právě zarděnky, takže jí je nemůže ukázat. 24. 9. Mám dojem, že ve zdech zámku žije někdo cizí. Občas je slyšet skřípot veřejí tam, kde žádné dveře nejsou nebo je slyšet dutá ozvěna kroků jakoby z venkovních zdí. Z venku to určitě není, slyším to někdy i v horních patrech. Jediná další možnost je, že se jedná o nějaký zvláštní druh ozvěny, ale v životě jsem něco takového nezažila. 25. 9. Dnes dopoledne jsem třídila stříbrné příbory a když jsem byla hotová, vypůjčila jsem si ze skříňky s nářadím skládací metr. Výsledky jsou nesmírně zajímavé. Vnitřní prostory jsou téměř o polovinu větší, než námi obývaný dům. Je pozoruhodné, jak dokázal stavitel vytvořit tak obrovské skryté sály. Celá věc je tak umně provedena, že ani paní Bovaryová, ani pan J. V. D. nepojali podezření. Žijí v zámku zcela klidně, a přitom vůbec netuší, že vedle nich žije, jí a spí člověk, o kterém vůbec nevědí. A kdo ví, zda je to vůbec člověk. 26. 9. Metr už není ve skříňce, ačkoliv jsem ho tam včera určitě vrátila. (To si pamatuji!) Mám to chápat jako pokyn k zastavení výzkumů, kdo se skrývá ve zdech? Viděl mě při mém měření, v noci vystoupil ze svého úkrytu a metr si vzal? Paní Bovaryové se ptát neodvažuji, vím, že by mi zle vyčinila. Bojím se pokračovat, ale je to silnější než já. Zkoušela jsem měřit hlavní síň na kroky, ale pokaždé mi to vyšlo jinak. Jednou sto jedna, po druhé sedmdesát tři a potom dokonce šedesát čtyři. Asi mě plete vědomí, že mě kdosi pozoruje, dívá se na mě a přemýšlí. 27. 9. Vymyslela jsem cosi jiného. Neznámý přece musí něco jíst. Celý dnešní den jsem věnovala soupisu zásob v zásobárně. Dnes večer jsem vzala z háčku klíče od zásobárny a mám je u sebe. Jestli na tohle přijde paní Bovaryová, tak nevím! Na klíče od spíže je velice citlivá a hlídá si je. Paní W-ovou jsem neviděla už týden, od té doby, co ji paní Bovaryová poslala do tábora vybírat daně. 28. 9. Učinila jsem důležitý objev. Ačkoliv byly klíče celou noc u mě pod polštářem, z komory se ztratily konzervy masa, hrášku a ovesných vloček. Čili - jeden ze vstupů do zdí je v komoře. Ihned zítra se pustím do velkého úklidu v komoře a pořádně se tam porozhlédnu. Také se to vysvětlilo s tím skládacím metrem - našla jsem ho v odpadkovém koši, dvakrát přelomený. Pan J. V. D. dnes ráno při snídani líbal paní Bovaryové ruku a přes tvář se mu táhl namodralý šrám. Tak nevím, paní Bovaryová je velmi energická žena. 29. 9. Mám dovoleno přerovnat věci ve spižírně. Paní Bovaryovou tato moje vlastní iniciativa velmi potěšila a dokonce mně za to odpustila dva roky služby. Sláva - už budu sloužit jen padesát osm let. Zítra se do toho pustím. 30. 9. Je to k pláči, celou spíž jsem přerovnala, plechovkou ananasového kompotu jsem proťukala všechny zdi, ale marně. Mezi dlaždičkami nejsou žádné škvíry. Mám ale ještě jednu velkou naději, nechci říkat jistotu. Na konci spižírny je 8
zamčená bedna, se kterou nemohu pohnout. Vchod do zdí je určitě pod ní. Jinde totiž být nemůže, a být tam musí. Zítra zkusím vymyslet, jak bych ji mohla odsunout stranou. Nejspíš pomocí nějaké páky nebo provazu. 1. 10. Dneska je prvního října. Zažila jsem strašné zklamání. Pod bednou nic není. Asi tři hodiny jsem se s ní dřela a ono nic. 2. 10. Dneska je druhého října. Je to příšerný pocit. Každý den se ze spíže cosi ztrácí a já přesto nemohu najít vchod do tajných částí zámku. Asi mi to není souzeno, a tak nemá cenu dál se pokoušet o proniknutí do toho tajemství. Kdo ví, jestli takových světů není kolem mne víc. Ve zdech klidně může bydlet najednou více lidí, co o sobě nevědí. Další bytost možná žije ve tmavých skříních v jedné zastrčené místnosti zámku. Je tam těch skříní asi padesát, jsou rozestavěné kolem zdí, občas vyčnívají i do místnosti, ale žádná z nich nejde otevřít. A další osoby asi žijí v těch pokojích, ke kterým nemá nikdo klíč. Jsem zoufalá. Ze všeho nejvíc bych se chtěla spojit se všemi těmi lidmi, poznat je a nějak se s nimi spřátelit, ale nikdo z nich o to asi nestojí. Cítím, že všude kolem mě žijí lidé, a já každý den potkávám jen paní Bovaryovou a pana J. V.D. 3. 10. Dneska je třetího října. Přestávám pátrat po neznámém spolubydlícím. (Nebo jich je víc?) Asi to nemá cenu. Snad je to tak správné, že žiju uprostřed lidí sama. Možná kdybych tomu mohla věnovat všechen svůj volný čas, ale musím vařit, prát, uklízet a navíc po mě v poslední době paní Bovaryová chce, abych okopávala malou zeleninovou zahrádku. Kde mám potom vzít čas na hledání vnitřního domu? Už jsem zapomněla, jak to vlastně vypadá ve svobodném světě za mořem. Mám pocit, jako bych se na ostrově narodila, jako kdybych tu žila od malička. Celý den pracuji, a tak mě pomalu přestává trápit existence neprozkoumaného vnitřního domu a člověka či lidí, co v něm žijí. Snad je to tak správné, že nezávisle na sobě existují různé světy - život na zámku, vnitřní dům, lidé v táboře na ostrově a svobodný svět někde za mořem. 4. 10. Teprve tady, když mám v noci klid a ruší mě jen občas nářek z mučírny, mohu přemýšlet nad spoustou zajímavých věcí. (Vůbec netuším, kdo to v mučírně naříká, ale raději se tam nepůjdu podívat. Možná to také sténá paní Bovaryová.) Vždy večer se celá zabalím do peřiny a dokonale klidná zkoumám hned tu a hned onu věc. Chápu, že plno věcí přesahuje mé chápání - třeba to, co se děje na ostrově. Ale přesto každou noc přemýšlím o životě a o jednotlivých událostech mého života. Nejvíc ze všeho přemýšlím o smrti, protože z ní mám strach. Proč lidé dumají o spoustě jiných věcí, proč vědci řeší tolik úkolů ve srovnání se smrtí tak nepodstatných? Co bude po smrti? Já nechci umřít - mám ráda věci kolem sebe, poslouchám ráda hudbu, miluji starý nábytek. Seznamuji se se spoustou věcí, vytvářím si názory, a pak mám najednou umřít. (Bydlím na zámku v prostředně velkém pokoji v prvním patře a pomalu si tam vytvářím nedobytné doupě. Přestěhovala jsem si tam vysokou vyřezávanou skříň se spoustou poliček. Uklidňuje mě.) Dnes je čtvrtého října. 9
5. 10. Vůbec nic se neděje. Dny jsou stejné jako dřív, paní Bovaryová celý den nevychází ze svého pokoje. Neustále tloustne, protože z tábora přicházejí skoro každý den zásilky čokolády a jiných potravin - paní Bovaryová patrně provádí další rekvizice ve prospěch "svých dětí". Na jednom balíčku jsem našla připsáno: NEMÁME UŽ CO JÍST! Nechápu, co to znamená. Že by už v táboře nebyly žádné potraviny? Nejspíš je to nějaký imbecilní žert paní W-ové, která tam dál bydlí a dodávky zajišťuje. 6. 10. Z tábora přibyly na zámek další zásoby - mezi jiným i dost divné maso. V životě jsem takové neviděla - a to jsem toho už viděla dost. Jak jsem ho tak pekla v troubě, nějak jsem si připomněla paní W-ovou, ani nevím proč. 8. 10. Dneska při obědě se mě paní Bovaryová zeptala, jestli jsem měla paní W-ovou ráda. Odpověděla jsem, že ji mám ráda stále, třebaže jsme se dlouhou dobu neviděly. Společně se s panem J. V. D. pak celý oběd smáli, i když vůbec nechápu proč. Nejspíš pili před jídlem nějaký alkohol. Také jsem objevila, že posypané majoránkou chutná to zebří maso výtečně, a když jsem to paní Bovaryové řekla, zase se smála jako blázen, ano, jako blázen. A pan J. V. D. s ní. Teď, když píši, cítím zřetelně ve zdi u mé postele klidné oddychování, ačkoliv paní Bovaryová a pan J. V. D. mají ložnice ve druhém patře. Docela by mě zajímalo, jestli si jednou, až odtud budu odjíždět, vzpomenu na toho neznámého. Moc si přeji, abych si vzpomněla. Bohužel mi to tu nemá kdo připomenout. 9. 10. To co jsem sem napsala jsem zase vymazala. 7. 10. Dnes ráno jsem před snídaní rozbila konvici s čajem. Prý budu sloužit ještě mnoho a mnoho let, řekla paní Bovaryová. Zase přišla z tábora zásilka toho masa. Patrně objevili nějaký neznámý druh zvěře. Maso je docela dobré i na chuť a navíc je ho dost. Paní Bovaryová a pan J. V. D. ho totiž nejedí. Když tak nad tím přemýšlím, jím ho vlastně jen já sama. Někdy se musím paní Bovaryové zeptat, co je to vlastně za zvěřinu. Patrně nějaké zebry. Vůbec si to nedovedu představit. Chuť to má nasládlou, ale trocha soli to vždycky spraví. 10
KAPITOLA 3 Falešný deník 10. 10. Paní Bovaryová dnes objevila, že si píši deník. Zítra jí ho musím dát přečíst. Celou noc dnes věnuji psaní deníku č. 2, který jí klidně mohu půjčit. Nebude tam nic nebezpečného, jen oslavy paní Bovaryové a života na zámku. Například u data 18. 9. napíši: Získala jsem možnost vstoupit do služeb paní Bovaryové. Jaká čest pro mě, ó! Nebo dne 27. 8. jsem už napsala: Celý den jsme pod vedením paní Bovaryové sbírali trosky z lodi. Potravin jsme našli dost, moře vyvrhlo i bednu se zbraněmi. Myslím, že kdyby nás paní Bovaryová nevedla, bídně bychom zašli hlady jako psi. To ona také navrhla, abychom ukryli vše v jejím domě. Je to moudré a státnické rozhodnutí! A tak dále, pořád něco na ten způsob. Připadá mi velice komické srovnávat zápisy o jednom dni v obou denících. 11. 10. Povedlo se! Paní Bovaryové se můj deník č. 2 velice zamlouvá a odpustila mi pět let služby. Takže už pouze osmdesát tři let (třicet jsem dostala za konvici!) Myslím, že když budu opatrná, tak se mi podaří naklonit si paní Bovaryovou. Nevím, jak se mám chovat k panu J. V. D. Někdy je stejně mocný jako paní Bovaryová a dělá si, co chce, ale jindy je na tom podstatně hůř než já. Mě totiž paní Bovaryová do hladomorny nikdy nezavírá. V jistém smyslu jsem tedy na tom lépe.... ale když jsem jí po obědě řekla: To jsem ráda, že jste konečně to maso taky ochutnala, strašlivě zbledla a odešla do koupelny (str. 12) 12. 10. Jsem zavřená v hladomorně, protože jsem při přípravě snídaně připálila pánvičku. Jen stěží se mi sem podařilo propašovat oba dva deníky a tužku. Do deníku č. 2 jsem dnes napsala: Za ošklivý čin se mi dostalo zaslouženého 11
potrestání. Paní Bovaryová mě moudře odsoudila do hladomorny. Ó, jak jsem ráda, že nade mnou bdí a vychovává mě! Doufám, že až si to přečte, tak mě pustí ven. Dnes mě pustila jenom na hodinu, to když jsem musela připravit oběd a večer večeři. Pan J. V. D. se mi sem celý den chodí posmívat. Moc se mi tu nelíbí, je mi zima a po podlaze leze nějaký hmyz. Já hmyz přímo nesnáším! Navíc ti brouci vypadají nějak vykrmeně a mě by moc zajímalo, z čeho může být hmyz v hladomorně tak vykrmený. Hrůza pomyslet! Zatím jim dávám do jednoho kouta drobečky toho, co se mi podaří nakrást při vaření. Snad se tam naučí chodit a přestanou mě otravovat. Myslím, že to jsou hrobaříci - moc pěkné, jen co je pravda! Už jsem dopsala, když někdo nahoře odsunul poklop. Samozřejmě to byl pan J. V. D., který mi přišel ironicky popřát dobrou noc. Asi je to zlý člověk. 13. 10. Dnes ráno mě probudil strašlivý křik. Ukázalo se, že pan J. V. D. měl místo mne udělat snídani a zaspal. Asi za deset minut nato se odsunul poklop a paní Bovaryová spustila dolů provazový žebřík. Vylezla jsem po něm nahoru a pan J. V. D. slezl zase dolů. Potom mi paní Bovaryová přikázala, abych vytáhla provazový žebřík, vrátila poklop na místo a šla udělat oběd. Pan J. V. D. si pro sebe něco dole mrmlal, ale nebylo mu rozumět. Paní Bovaryová mi přísně zakázala nosit mu tam jakékoliv jídlo. K obědu jsem udělala karbanátky z toho zebřího masa (škoda, že tu není paní W-ová, ta dělá karbanátky skvěle). Paní Bovaryové moc chutnalo, ale když jsem jí po obědě řekla: To jsem ráda, že jste konečně to maso taky ochutnala, tak strašlivě zbledla a odešla do koupelny. Asi se musela přejíst nebo co, protože mně je výborně, mám nacpané bříško! Asi za hodinu za mnou přišla a řekla mi, abych jí to maso nikdy nedávala. Vám zebří maso nedělá dobře? zeptala jsem se jí. Chvíli na mě koukala, ale pak odpověděla: Tak tak, zlatíčko, já když si vzpomenu na ty jejich pruhy, tak se mi dělá zle. To teda nechápu - vždyť snad při jídle na ty pruhy nemusí myslet, ne? Šla jsem se zeptat pana J. V. D., jestli chce také karbanátek, ale nechtěl. Jeho věc. 14. 10. Dnes za mnou přišla paní Bovaryová a ptala se, co mě nejvíc udivilo za tu dobu, co jsem na ostrově. Vzpomněla jsem si, jak několik dní po ztroskotání kdosi projel táborem na koni a zmizel za obzorem. Dodnes nevím, kdo to byl. Tak jsem to paní Bovaryové řekla. Zamyslela se a až po večeři (já - zebří karbanátky, paní Bovaryová - rybí řízky, pan J. V. D. - v hladomorně) mi prozradila, že jsem ji tím přivedla na skvělý nápad uspořádat na zámku rytířské klání, samozřejmě na koních. Asi hodinu se rozplývala v představách a potom mi nařídila přivést pana J. V. D. z hladomorny. Byl už trochu zesláblý. Paní Bovaryová mu oznámila, že bude rytířem s černou maskou, který všechny porazí. Má dva dny na to, aby si obstaral koně, meč a brnění. V životě jsem neviděla vyděšenějšího člověka. Musel si myslet, že paní Bovaryová zešílela. Vůbec jí neodporoval, i když pochybuji, že někde na ostrově sežene koně, natož meč a brnění. Také by mě zajímalo, kdo budou jeho protivníci. Leda ten tajemný jezdec, 12
ale bůh ví, kde je mu konec. Navíc ani ten nevypadal na nějakého rytíře. 15. 10. Od rána do večera mluví paní Bovaryová o rytířském klání. Pozvala prý všechny rytíře z okolí. To jsem tedy zvědavá. Zažila jsem tu sice už plno podivných věcí, ale nechce se mi věřit, že tu jsou nějací rytíři. 16. 10. Paní Bovaryová se celý den nezmínila o klání ani slovem, jakoby tu ten nápad vůbec nebyl. Pouze pan J. V. D. zkoušel na nádvoří ze starého hrnce vyrobit přílbu. Dělal značný hluk, a tak mi ho paní Bovaryová zase přikázala zavřít do hladomorny. A tak je všechno jako dřív. 17. 10. Je to zajímavé. Když jsem zavřená v hladomorně, tak nejsem svobodná. Když mě z ní paní Bovaryová pustí, jsem vězněna na zámku. I kdybych uprchla ze zámku, z ostrova nemohu odejít. Mohu se tedy třeba i vzbouřit, ale nebudu nikdy svobodná. Ten systém je už moc vypracovaný. Pavučina je umně upletená a chytí se do ní každý. Jediné řešení je uprchnout z ostrova, ale to je nemožné. A není pravda, že by se tu nedalo žít. Člověk si jen nesmí všímat jistých věcí. Nesmí poslouchat jistá slova. Je to tak lepší pro něj i pro ty okolo. Časem jsem si vypěstovala cit pro to, jak se mám chovat. Až se jednou vrátím do svobodného světa za mořem, bude mi tenhle cit k ničemu. Zde je to ale velmi cenná vlastnost. Venku občas prší. Docela by mě zajímalo, jak se mají ostatní trosečníci. Musí jim být asi pěkná zima v tom táboře. Jednou, když měla paní Bovaryová dobrou náladu, zkusila jsem ji poprosit, aby nechala i ostatní bydlet na zámku. Místa je tu přeci dost! Na to mi odpověděla aby se někdo měl lépe, musí se druhý mít hůř, a pak, kdo by nám nosil zvěřinu a ryby. Má vlastně pravdu. Vždycky bude muset někdo poslouchat, aby všechno fungovalo. Někteří lidé jsou už k tomu zřejmě předurčeni. Docela by mě zajímalo, jak by to vypadalo, kdybych hned po ztroskotání najednou měla dům já. Ale já bych asi ani potom nedovedla nalhat lidem, že mám dvě děti, které potřebují mléko a med. Nic důležitého se dnes nestalo. 18. 10. Situace tady na ostrově mi připomíná stav, který by nastal po nějaké obrovské válce. Malé skupinky lidí by přežily a určitě by se usídlily v provizorních táborech. Část lidí by obsadila stavby schopné odolávat útokům primitivních zbraní. Takovou základnou by se stal i zámek paní Bovaryové. Tyto mocnější skupinky by zajisté byly někým vedeny. Nevěřím, že by se skupina lidí dokázala řídit sama. Vypadalo by to asi úplně stejně. Vznikla by určitě i diktatura podobná diktatuře paní Bovaryové. Možná pouze s tím rozdílem, že lidé, zdivočelí všeobecným zabíjením a smrtí ostatních, by se vzbouřili a jedna diktatura by střídala další tak dlouho, až by se všichni pobili navzájem. Tady na ostrově to myslím nehrozí. Kdo by se tu bouřil? Na pana F. K. si jen matně vzpomínám, neviděla jsem ho velmi dlouho, od té doby, co se táhne ten jeho tajemný proces. Pan Raskolnikov sice vypadal jako nějaký anarchista, ale bůh ví, kde je jemu konec. Pan M. a slečna Ka., teď už vlastně paní M., si hleděli vždycky jen svého a podle posledních zpráv od paní C. žijí v táboře na pobřeží s ostatními. A konečně paní W-ová, ale ta vždycky tvoří jen 13
slovní opozici. Jediným, kdo by přicházel v úvahu, je pan J. V. D. Jenže ten je každou chvíli v hladomorně a už si ani nepamatuji, kdy paní Bovaryové řekl naposled něco ostrého a nepěkného. Já nejsem vůbec typ na nějaké revoluce a intriky. I když, kdo ví? Možná pro to jisté nadání mám. 19. 10. Paní Bovaryová mě ráno chtěla poslat do tábora pro daně. Už jsem se těšila, že zase po dlouhé době uvidím své přátele, ale na poslední chvíli si to pí. Bovaryová rozmyslela a poslala tam paní C., která dělá na zámku pomocné práce. Mám jí to trochu za zlé, ví, jak mi na těch lidech záleží. Ale když jsem jí to řekla, tak mi odpověděla jednou mi budeš vděčná, že jsem tě tam neposlala. 20. 10. Z tábora přišla další bedýnka toho zebřího masa. Paní C. se zatím nevrátila. 21. 10. Zajímalo mne, jak paní Bovaryová donutila ostatní trosečníky, aby jí posílali maso a další potraviny. To je jednoduché, má milá, odpověděla. Z mého domu vede do tábora potrubí s pitnou vodou a žádná druhá studna už na ostrově není. Je to od ní velice chytré a také kruté. Dnes večer chtěla paní Bovaryová zase vidět můj deník, a tak jsem si do deníku č. 2 napsala: Paní Bovaryová milostivě dává trosečníkům vodu, kterou by si mohla nechat. Ó, jak je šlechetná! Je to sice příšerně ponižující, psát takovéhle věci, ale hlavně že budu mít klid. P. S.: No neříkala jsem to? Už pouhých padesát jeden rok. 22. 10. Vymyslela jsem dobrý plán jak podat zprávu do tábora. Dnes odpoledne jsem sešla do sklepa a hodila láhev s dopisem do roury, odvádějící vodu do tábora. Je to velice chytrý nápad. Nejpozději zítra někdo objeví v táboře moje poselství. Je to láhev od vína, pečlivě uzavřená a zalitá voskem. Uvnitř je obyčejný papír s krátkou zprávou: Paní Bovaryová nemá žádné děti. Med a mléko Nestlé zabavila pro sebe. Doufám, že lidé v táboře něco udělají. Sama sice přesně nevím, co by se mělo udělat, ale něco určitě a hlavně rychle. V komoře je už asi jen patnáct plechovek mléka Nestlé, takže za patnáct dní už možná nebude na ostrově ani jedna. A kdo ví, kdy zase moře vyhodí nějakou bednu. Docela bych taky zase jednou ochutnala med. 23. 10. Stalo se něco hrozného! Paní Bovaryová šla ráno do sklepa pro smetanu, uklouzla na mokrých schodech a spadla do ledové vody, které je plný sklep. Moje láhev se zprávou asi ucpala vodovodní potrubí. Jestli paní Bovaryová přijde na to, kdo to všechno způsobil, krutě si to odpykám. V poslední chvíli jsem zachránila pana J. V. D., voda totiž už dosahuje i do hladomorny. Paní Bovaryová leží v posteli, zabalená do peřin a já jí vařím čaj z bylinek. Nic neříká, vypadá, jako by byla v šoku. Odpoledne přišla z tábora delegace prosit o vodu. Byli tam pan a paní M., ale zahlédla jsem je jen z dálky, protože mi paní Bovaryová přikázala jít vařit čaj. Hladina vody se neustále zvyšuje, za několik dní bude zaplaveno i přízemí. 24. 10. Paní Bovaryová ráno nařídila panu J. V. D., aby se potopil a nějak trubku prošťouchl. Ještě jsem neviděla vyděšenějšího člověka. Ani mně se to nezdá jako nejlepší 14
nápad. Nakonec se pan J. V. D. nechal přemluvit. Vzal si do náruče jako zatížení veliký hrnec plný písku a skočil do vody. Vynořil se za půl hodiny, právě když paní Bovaryová hrůzou posedmé omdlela. Vysvětlil mi, že jsou tam dole obrovské necky se vzduchovou bublinou, kde se dá docela dobře dýchat. Potom si vzal do ruky dlouhé bidlo a ponořil se. Asi po hodině marných pokusů se mu podařilo strefit se bidlem do trubky a láhev rozbít. Voda odtékala celý den. Paní Bovaryová má chřipku a celé dny ji musím obskakovat. Alespoň se teď mohu pořádné porozhlédnout po celém domě. Zvlášť jedna komnata mě láká. 25. 10. Ráno jsem udělala snídani, čaj pro paní Bovaryovou, a pak jsem vzala z háčku klíče od toho pokoje. Je ve druhém patře, až vzadu u vchodu na půdu. Opatrně jsem odemkla a vešla. Byl to podivný pokoj. Byl celý bílý. U bílých zdí bílé skříně, v knihovně knihy s bílou ořízkou. Názvy knih byly tištěny bíle, takže na bílém podkladě knihy nebyly k přečtení. Namátkou jsem vyndala jednu knihu a rozevřela ji. Cítila jsem vůni tiskařské černi, ale kniha byla úplně bílá. Otočila jsem několik stránek a pak jsem vrátila knihu zpět na místo. To nebyly nepotištěné listy, v těch knihách opravdu cosi bylo. U okna stál stůl celý pokrytý úhledně složenými hromadami papíru. Do metr vysokých komínů se tu tyčily bělostné archy, od největších formátů až po miniaturní záznamové kartičky. Sáhla jsem po nich rukou. V zásuvce jsem našla bílé pero. Vzala jsem ho do prstů a popsala jsem jeden arch drobnými čísly. Pak jsem otevřela oči. Pero nezanechalo nejmenší stopu. V koši bylo vyhozeno několik zmuchlaných papírů. Opatrně jsem jeden rozbalila. Byl bílý. Znovu jsem se vrátila ke knihovně. Vyndavala jsem knihy a přikládala je až k očím, abych rozeznala text. Bylo to marné. Krátce jsem se rozmýšlela a pak otevřela jednu ze tří zásuvek. Uvnitř ležel kus bílého mramoru. Rozpřáhla jsem se a uhodila s ním o zem. Muselo to být sklo, protože se rozlétl s hlasitým cinkotem. Klekla jsem si a jako v horečce přiblížila oči k podlaze. Byla posypána střípky bílými jako mléko. Rozhrnula jsem je rukou ve snaze najít drobný kaz, černý nebo hnědý. Kousek skla se mi zařízl do dlaně. Olízla jsem ranku. Na bílý koberec ukápla rudá krev. Podivně se rozpila do nepravidelné skvrny. Vyšla jsem ven. Na stolku vedle knihovny stála váza s bílou květinou, jakoby skleněnou. Opatrně jsem se jí dotknula rukou. Byla živá. Na stěně visely hodiny. Bílé ručičky jsem nerozeznala. Na protější stěně byl obraz. Opatrně jsem ho sňala ze zdi a prohlédla jeho zadní stranu. Když jsem poodešla o pár kroků dál, vůbec už nebyl vidět - jakoby ho bílé stěny pohltily. 15
KAPITOLA 4 Nápisy na zdi 26. 10. Pozdě v noci, když nemůžu usnout, dívám se na strop svého pokoje a přemýšlím, co se to vlastně děje. Pokusila jsem se seřadit si známá fakta, ale nikam to nevede. Určitě jednou přijde den, kdy budu odjíždět z tohoto ostrova, kdy budu na tyto chvíle jen vzpomínat. Určité přijdou chvíle, kdy budu stará a někde v křesle na sluníčku (nebo v tmavém pokoji s vlhkými a špinavými zdmi) budu vzpomínat na svůj nejpodivuhodněji životní zážitek - život na ostrově. Přijde čas, kdy budu umírat a všechny vzpomínky definitivně zmizí ze světa. Protože člověk umře a pak už není nic. Děsím se budoucnosti, ať už je jakákoliv. Bojím se jí, protože v příštím čase číhá smrt, je připravena v úkrytu, vypadá jako černý pavouk sklípkan a číhá. Všechno je nepochopitelné. Tisíce let se setkávali lidé, umírali lidé a rodili se noví lidé, jen proto, abych se na konci toho obrovského, lidského řetězce ocitla já, sama s několika trosečníky na opuštěném ostrově. Jsme mimo veškerou civilizaci, odříznuti od veškerých civilizačních center. Paříž, Londýn, New York - to všechno zůstalo tam. Vždycky, když paní L. použije slova spolehlivý pramen, tak lže (str. 17) 16
Možná právě náš ostrov je v tuto chvíli středem světa. Možná v celém světě zuří zlá válka, možná jsme poslední výspou civilizace. Nikdo nezná smysl života lidí. Je možné, že celá civilizace existovala jen proto, abychom se my ocitli tady na ostrově? Máme snad nějaké poslání? Jakmile začnu přemýšlet, dělá se mi špatně. Chtěla bych si zapamatovat co nejvíc, proto si píši tento deník. Nevím, co se kolem mě děje, ale vím, že nic takového už v životě nezažiju. Žiji jen malý kousek od něčeho obrovského a úžasného. 27. 10. Paní Bovaryová celé dny a noci spí. Občas se probudí tak napůl a mluví se mnou v polospánku. Zrovna dnes mi řekla, že nechá na ostrově zřídit linku dálkových autobusů. Ještě to tak! Já je vůbec nemám ráda. Bojím se jich. Dálkové autobusy jezdící v noci jsou divná věc. Tiše hučí studenou nažloutlou tmou, otvírají dveře spojené zteřelou gumou a lidé z nich vyskakují do vlhkého světa. Jsou to ostrůvky světla a tepla uprostřed nehostinné noci. Řidiči nočních dálkových autobusů jsou divní lidé. Prorážejí mlhu, zastavují lidem stojícím na ostrůvcích. Lidé, co jezdí v těchto autobusech, jsou divní lidé. Neznám je! Jsou to samotáři s odřenými taškami, kteří čtou v autobuse knihu, jsou to smíšené party, jedoucí na divná sídliště, kde nic není, jen plechové ohrady, panely zarostlé trávou, dráty trčící z rozkopaných chodníků a strašná zima, která otupuje. Vystupují z proděravělých dveří dálkových autobusů a bloudí mezi panely v trávě a zrezivělými ohradami, které před roky postavili dělníci. Doufám, že si na to paní Bovaryová nevzpomene, až bude zase zdravá. Velmi si to přeji. Dnes večer jsem se dívala z okna a zjistila jsem fantastickou věc. Les je plný podivných bludiček. Asi si je nikdy neprohlédnu zblízka. Jsou modré, zelené, žluté, hýbají se a bojím se jich. 28. 10. Paní L. mi dnes ráno řekla, že se ze spolehlivého pramene dozvěděla, že do tábora přišel nějaký blázen a řeční proti paní Bovaryové. Je mi to jasné. Vždycky, když paní L. použije slova spolehlivý pramen, tak lže. 29. 10. Dnes odpoledne, když paní Bovaryová spala, si mě zavolal k sobě pan J. V. D. a vedl takové divné řeči. Řekl, že všeho do času a že i největší číše jednou přeteče. Potom se mě zeptal, jestli nevím, kde jsou uloženy nějaké barvy. Řekla jsem, že ve spíži je nějaká modrá plechovka, ale že to možná budou fazole. Také řekl, že naše trpělivost má své meze. Pak se mě zeptal, jestli jsem se službou na zámku spokojena. Řekla jsem, že ano. Potom řekl mě se neboj, já vím své. Večer se ukázalo, proč to říkal. Paní Bovaryová ho totiž přistihla jak krade v komoře plechovky mléka Nestlé. Strašně mu prý vynadala (paní L. to slyšela) a zakázala mu na měsíc pít Nestlé a jíst její med. 30.10. Paní L. nelhala! Dnes mi paní C. (přinesla na hrad vajíčka) potvrdila, že v táboře se skutečně usídlil fousatej cvok, který popuzuje lidi proti paní Bovaryové. Přijel prý z druhého konce ostrova v dobytčím vagónu. Skoro nikdo si ho 17
ale nevšímá. Pan J. V. D. dnes ráno odešel ze zámku a vrátil se až pozdě večer. 31. 10. Dnes ráno se na WC objevilo modře napsáno na zdi: PRYČ S VLÁDCI A PALÁCI! Paní Bovaryová strašlivě zbledla, když to uviděla, a celý den vyšetřovala, kdo to udělal. Nepřišla na nic. 1. 11. Pan J. V. D. se začal chovat nadutě. Celý den se pyšně prochází po zámku a několikrát dokonce hodil po paní L. botu. Paní Bovaryová mi přikázala, abych ten nápis zamalovala. Je to nespravedlivé, protože to psal pan J. V. D. Viděla jsem ho, jak myl v koupelně štětec. 2. 11. Dnes ráno si mě pan J. V. D. pozval do svého pokoje a řekl, že jestli mu nebudu po vůli, tak mě zavře do sklepa. Dal lhůtu zítra do rána. Řekla jsem, že jsem počestná žena a že by se měl stydět. Na WC je další nápis: SMRT T YRANŮM! Paní Bovaryová řekla, že si to někdo krutě odnese. 3. 11. (ráno) Upozornila jsem paní Bovaryovou, že pan J. V. D. má pod postelí schovanou plechovku s modrou barvou a štětec. Našla jsem to dnes ráno při uklízení pod svou postelí, kam mi to dal pan J. V. D. v noci, když myslel, že spím. Ráno jsem mu to vrátila do jeho pokoje. Když jsem to šla paní Bovaryové říci, právě od ní pan J. V. D. odcházel. Tvářil se vítězoslavně a řekl mi tak, a máš cos chtěla! což jsem vůbec nepochopila. Paní Bovaryová byla nějaká nervózní a hned ve dveřích na mě zakřičela jdeš se přiznat, hade, jehož jsem si hřála na prsou! Když jsem jí to řekla o té plechovce, byla velice udivena. Ale teprve když tu barvu u pana J. V. D. opravdu našla, začala se ke mně chovat jako dřív. (večer) Pan J. V. D. je zavřený v hladomorně. Vůbec mu nepomohlo, že křičel a zapíral. 4. 11. Dnes po obědě si mě paní Bovaryová zavolala a řekla: Já přece nejsem žádný tyran ani diktátor, viďte zlatíčko, je prostě nutné nějak zorganizovat náš těžký život. Samotný brabeneček nepřežije mimo brabeniště a stejně tak další broučínkové a ani člověk ne! Proč bychom si měli navzájem znepříjemňovat naši nelehkou životní pouť?! Pak mi přikázala propustit pana J. V. D. z hladomorny. Úplně jsem se ho bála, protože se na mě velice zle díval a i ukazoval takové gesto dlaní pod krkem a významně kýval hlavou. Odpoledne jsem našla v odpadkovém koši štětec a zbytek barvy a jen abych viděla, jak to bude vypadat, jsem na zeď chodby napsala: 18
ZÍTRA RÁNO NA ÚSVITĚ ČERNÁ RUKA USMRTÍ TĚ! což je z jedné knížky, kterou jsem jako malé děvčátko četla. Potom jsem vrátila štětec i prázdnou plechovku do koše a šla jsem na zahrádku pro cibuli do polévky. Vrátila jsem se asi po půl hodině a to už byl pan J. V. D. zase v hladomorně, paní Bovaryové jsem se radši neptala. Lidé si o mě myslí že jsem hloupá, ale zas tak jak si myslí nejsem. Paní Bovaryová mi přikázala přichystat kočár na cestu. Kam asi pojede? 5. 11. Jsem na zámku sama. Pan J. V. D. je zavřený v hladomorně a paní Bovaryová odjela sama na návštěvu nějaké baronky na druhém konci ostrova. Nemám co dělat, protože paní Bovaryová přijede prý až druhý den večer. Tolik volného času jsem už dlouho neměla. Četla jsem si svůj deník od úplného začátku a zjistila jsem, že mu něco chybí. Protože to je asi jediná zpráva o tom, co se dělo na ostrově (pochybuji, že by si ještě někdo další psal deník), mělo by zde být uvedeno, kdo vlastně jsem, nějaký můj životopis. Když mi teď spadlo do klína tolik volného času, můžu se do toho klidně pustit. Jen ještě napíši do deníku č. 2 pár hloupostí, jako velmi se těším, až se paní kněžna Bovaryová vrátí nebo doufám, že se má paní baronka Bovaryová dobře. Narodila jsem se jednoho vlhkého a deštivého podzimního dne v jedné nehezky vyhlížející zapadlé uličce, ve které bydleli ztroskotaní lidé. Pamatuji se na ťukot bílých hůlek slepců, kteří dostali jeden ze zdejších ošumělých domů jako ústav. V uličce nebyla žádná zeleň, před několika lety se poslední činorodí nájemníci pokusili vysadit nějaké stromky, ale do rána je vytrhaly bělovlasé stařeny, spící na břehu špinavé řeky a jejich teplem si u ohně prodloužily zas o několik dní svůj život. (Nad čím asi přemýšlely, když je k ránu probudila zima? Plakaly nad prožitým životem? Dnes už o nich nikdo z nás nic neví. Nikdo by o nich nevěděl, ani kdyby prožily celý život šťastně a spokojeně.) Po stromech zůstaly jen vlhké jámy, do kterých se začala stahovat voda. Myslím, že v dějinách každé civilizace přijde čas, kdy stařeny s bílými vlasy budou spát na břehu velkých řek. Tohle byl tedy poslední pokus o zkrásnění této uličky. Potom už byly domy jen víc a víc zchátralejší, jako život těch bělovlasých stařen. Když se nad tím zamýšlím, celý svůj další život jsem vlastně neprožila. Jsem šťastná, že jsem teď tady, na ostrově... 6. 11. Četla jsem si svůj včerejší zápis; připadá mi, jako bych to ani nepsala já. Slyšela jsem kdysi něco o pánech Džekylovi a Hajdovi, co byl vlastně jeden, a začínám si tak také připadat. Ty zápisky jsou sice mým písmem, ale sama stěží chápu, co jsem tím chtěla říci. Našla jsem ve spíži nové koření. Včera jsem ho poprvé vyzkoušela dát do polévky a má skvělou chuť. Bylo schováno na horní polici v dřevěné krabičce, na které je napsáno NÁMEL. Nevím sice, co tam znamená ta čárka nad a, 19