JANÁČKOVA AKADEMIE MŮZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ DIVADELNÍ FAKULTA

JANÁČKOVA AKADEMIE MŮZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ DIVADELNÍ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Brno 2014 Michaela Mikulová

JANÁČKOVA AKADEMIE MŮZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ DIVADELNÍ FAKULTA Ateliér Divadlo a výchova Dramatická výchova VZÁJEMNÉ INSPIRACE LIDOVÉHO FOLKLÓRU A NEPROFESIONÁLNÍHO DIVADLA Bakalářská práce Autor práce: Michaela Mikulová Vedoucí práce: MgA. Kamila Kostřicová Oponent práce: Mgr. Jarmila Hrabalová, Ph.D. Brno 2014

Bibliografický záznam MIKULOVÁ, Michaela. Vzájemné inspirace lidového folklóru a neprofesionálního divadla [Non-professional theatre inspired by folklore, and vice versa]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní fakulta, Ateliér Divadlo a výchova, 2014. 67 s. Vedoucí bakalářské práce MgA. Kamila Kostřicová.

Anotace Bakalářská práce Vzájemné inspirace lidového folklóru a neprofesionálního divadla se zabývá rozborem divadelních a folklórních prvků ve výstupech lidových tanečních souborů. Skládá se z teoretické a praktické části. Teoretická část objasňuje lidový folklór, jeho zvyky, složky a soubory (se zaměřením na oblast Slovácko). V praktické části jsou jednotlivé folklorní a divadelní prvky sledovány v konkrétních výstupech vybraných souborů. Annotation Bachelor thesis "Non-professional theatre inspired by folklore and vice versa" deals with the analysis of theatre and folklore elements in folk dance ensemble performances. It consists of a theoretical and practical part. Theoretical part describes folklore, its habits, structure and ensembles (focusing on Slovácko area). In practical part the exact folklore and theatre elements are observed in specific performances of chosen ensambles.

Klíčová slova Folklór, lidovost v ČR, folklór na jevišti, taneční divadlo, lidový tanec, tanečně-divadelní, lidový zpěv, lidové prvky, historie folklóru, folklórní soubory, analýza, pohybové divadlo, tradice, zvyky Keywords Folklore, folkiness in Czech Republic, folklore on stage, dance theatre, folk dance, dance and theatre, folk singing, folk elements, history of folklore, folklore groups, analysis, physical theatre, customs, traditions

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně pod vedením MgA. Kamily Kostřicové a použila jen uvedené prameny a literaturu, s propojením svých vlastních zkušeností s tématem. Současně dávám svolení k tomu, aby tato bakalářská práce byla využívána pro studijní účely a k inspiraci pro soubory pracující s folklórem. V Brně, dne 25. 5. 2014 Michaela Mikulová

Poděkování Ráda bych věnovala poděkování MgA. Kamile Kostřicové za úderné a cenné připomínky, za její vytrvalost a pomoc při vypracovávání mé bakalářské práce. Poděkování patří i Ladislavě Košíkové a Janu Kysučanovi za ochotné poskytnutí materiálů a konzultace k uvedeným souborům. Také velmi děkuji všem svým spolužákům, rodině a Davčovi, že mi byli a jsou oporou během mých studií.

OBSAH Předmluva... 10 Úvod... 12 1 Folklór a divadelní prvky, jejich definice a vstupní předpoklady z vlastních zkušeností... 15 1.1 O lidovém folklóru v oblasti Slovácka zvyky, tradice, obyčeje... 15 1.2 Tři základní umělecké složky folklóru... 20 1.2.1 Lidový tanec... 20 1.2.2 Lidová hudba... 23 1.2.3 Lidový námět... 24 1.3 Lidové taneční soubory vs. lidové tanečně-divadelní soubory... 25 2 Konkrétní příklady tanečně-divadelních souborů tvořících s prvky lidového folklóru... 29 2.1 Taneční soubor Hradišťan... 31 2.1.1 O souboru... 31 2.1.2 Rozbor projektu Kytice Bohuslava Martinů... 33 2.2 Vojenský umělecký soubor Ondráš... 41 2.2.1 O souboru... 41 2.2.2 Rozbor programu Dvanáctero... 42 Závěr... 55 Použité informační zdroje... 58 Seznam příloh... 59 Přílohy... 62 Příloha č. 1: Obrazová příloha fotografie z projektu Kytice... 62 Příloha č. 2: Obrazová příloha fotografie z programu Dvanáctero... 66

Nikde jinde nesetkáváme se již s tak vzácným ohlasem minulosti. Chceme, aby předvádění těchto zvyků se zde rok co rok opakovalo, zapomenuté oživovalo, a tak k udržení starých pamětí přispívalo. (Tarcalová, 2008, s. 181)

Předmluva Bydlím v malé vesničce Zlechov v podhůří kouzelných chřibských hor a jejich dominantou hradem Buchlovem. Pro neznalé však uvádím, že jsem od Hradiště. Tak či onak pocházím z okolí města, které je srdcem malebného kraje Slovácko. Mnozí, třeba i ti, kteří Slovácko doposud nikdy nenavštívili, si tento kraj spojují s rozkvetlou lidovou kulturou folklórem. A mají naprostou pravdu. Když zapátrám ve svých starých fotografiích z dětství, objevím spoustu fotek, na nichž se od ucha k uchu směje malá holčička, která je oblečena do zdobeného kroje, ať již jde o folklórní události či školní besídky. O pár let později vidím na fotografiích slečnu, která má stejný úsměv i stejný kroj, ač ten je již o pár čísel větší. Nutí mě to zamyslet se nad mým vztahem k této roky budované kráse. Nikdy jsem takto nepřemýšlela, nikdy jsem nebrala folklór a děvčátko v kroji jako něco specifického, nikdy jsem totiž tento kraj neopustila. Změna přišla až během mých studií na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, kde přicházely zvláštní reakce na můj kraj, ať už od pedagogů, či kamarádů. Většinou šlo o kritiku mé hlasové indispozice, která byla zapříčiněna právě slováckým dialektem, od kterého jsem se nemohla dlouho jestli vůbec někdy oprostit. Objevovaly se ale i poznámky k mým častým odjezdům z Brna kvůli právě zmiňovanému Slovácku. Nešlo o pouhý návrat domů, ale většinou jsem se vracela buď kvůli folklórním akcím na vesnici (hody, košty vína, jízda králů apod.), nebo kvůli osobním lidovým záležitostem (rodinná zabijačka, pálení slivovice, společenské akce ve vinných sklípcích apod.). S tím odcházela kritika a přicházel obdiv a chuť poslouchat mé vypravování o těchto počinech. Najednou jsem si uvědomila, že všechny tyto pro mě běžné věci můžou být pro někoho něčím výjimečným. Chtěla bych lidem, kteří mě berou takovou, jaká jsem (zvaná divoký Bill slovácký temperament zapříčiněný znalostí lidových písní a tanců, pohostinností a chutí nejen ve slováckém 10

moku, ale i jeho kultuře), přiblížit svou kulturu a s radostí je přimět i k tomu, aby ji také zakusili. Doufám, že tato práce odhalí mnohé, jež jsem nechávala léta plynout kolem mě, a v ideálním případě obohatí i někoho z vás, kteří tuto práci čtete. 11

Úvod Folklór prostá krása, která nám zůstává po obyčejných, prostých a pracovitých lidech. (Mikula, 1986, s. 5) Krása, která se pokouší své stovky let nastolené hodnoty udržet i v dnešní jinak orientované době; která každým dnem překvapuje a přitahuje své nové zájemce; která se dokáže přizpůsobit různým uměleckým druhům; v které jsem především měla možnost vyrůstat a žít. Tato krása je dlouholetým podnětem k tomu, abych se o ni zajímala. A Slovácko je kraj plný těchto krás díky své specifické kultuře, lidským ideálům a obyčejům, díky svému folklóru. Svou práci jsem se proto rozhodla zaměřit na lidový folklór, nejvíce pak na lidový folklór právě z oblasti Slovácka, který je mi nejbližší a o kterém mohu momentálně nejvíce vyzvědět. Konkrétních důvodů je hned několik: - Od raného dětství jsem mohla podobu této krásy autenticky zaznamenávat. Budu tak psát o něčem mně osobně známém a blízkém. - Zdejší folklór spadá většinou do velmi intimní a obřadní události, která se mnohdy stává pro široké spektrum českého národa neznámou. Chci toto povědomí rozšířit. - Mám zájem o realizaci Slováckého folklóru v České republice, především však v divadelním světě. - Vadí mi častá námětová neforemnost folklórních počinů, ke které se připojuje hlasová indispozice, bezvýraznost vystupujících a celková absence základních divadelních prvků, které by měly být přítomny u každého veřejného vystoupení. Nechci však psát jen tak obecně, proto jsem se začala rozhlížet po konkrétních folklórních souborech, a ty jsou různého typu. Pro účely své práce jsem si tyto soubory, které čerpají z naší lidovosti (nejen slovácké), rozdělila do čtyř pracovních kategorií: 1. Lidové taneční soubory 2. Lidové tanečně-divadelní soubory 3. Lidové hudební soubory 4. Lidové divadelní soubory 12

Soubory spadající do tohoto mého rozdělení jsou skupiny jedinců, které čerpají z lidových tradičních zvyků, námětů a obyčejů, jež následovně za pomoci příběhu, či pouze lidového obrazu, tance nebo zpěvu transformují ke svému folklórnímu vyjádření. Díky počinům takovýchto souborů se lidový folklór neustále dostává do širokého kulturního povědomí. Po zmapování základních zdrojů, řadě konzultací a zhlédnutí mnoha videozáznamů inscenací (výstupů, programů, projektů) 1 napříč zmíněnými kategoriemi souborů, jsem se rozhodla svoji práci zaměřit na soubory na pomezí tanečních a tanečně-divadelních. Důvodů je hned několik, hlavní však spatřuji především v nejzajímavější korespondenci této kategorie s tématem své bakalářské práce, jímž je: Hledání možné vzájemné inspirace lidového folklóru a neprofesionálního divadla na základě příkladů současných českých tanečních/divadelních souborů, které aktivně a zajímavě tvoří s prvky lidového folklóru. V další kapitole se budu zmiňovat o lidovém dění na Slovácku, ovšem konkrétně na oblast Uherskohradišťsko, jelikož je to kraj, o kterém mohu autenticky vypovědět nejvíce. Na Uherskohradišťsku se folklór dělá především tanečně a hudebně. Soubory zde pracují s folklórem především za pomocí hudebních a tanečních lidových prvků 2, ale občas se pojí i s divadelními prvky např. civilní kostým, který je však totožný s daným regionem, nebo kratičké divadelní scény na místní zvyky. Jedním z mála souborů, které pracují i divadelně, je mnohým známý taneční soubor Hradišťan. Vybrala jsem si ho jako nejvíce autentický taneční, resp. tanečně-divadelní soubor pro oblast Slovácko. Pro další příklady a inspirace jsem se vydala již za hranice slováckého regionu. Hledala jsem totiž druhý v něčem stejný, v něčem kontrastní taneční lidový soubor, soubor pracující s lidovými náměty i prostředky, ale navíc rovněž divadelně. Nejvíce vhodným mi proto přišel taneční, resp. tanečně-divadelní soubor VUS Ondráš (dále také jen Ondráš), který sice sídlí v Brně, ale ke slováckým hodnotám a tradicím nemá vůbec daleko, navíc je v oblasti Slovácko velmi známý. 1 K problematice pojmenování viz kapitola 2. 2 Více viz podkapitola 1.3. 13

Záměrně jsem si pro svoji práci vybrala známější soubory s dlouhou tradicí a vývojem, navíc s patřičnou dávkou umu a kvality Hradišťan můžeme označit za poloprofesionální, Ondráš dokonce za profesionální uskupení. Důvodem k tomuto rozhodnutí je moje teze, že jejich způsob práce může být dle mne nejlepší inspirací a motivací jiným začínajícím i zavedeným neprofesionálním souborům, které se navíc snadno s Ondrášem i Hradišťanem mohou setkat osobně. Ve své práci bych chtěla na rozborech vybraných výsledků tvorby těchto tanečně-divadelních souborů dokázat, že lze občas upustit od tradičního hábitu lidového tance, hudby a zpěvu a na chvíli se zahalit i do toho divadelního, hereckého, situačního. Chtěla bych, aby moje práce mohla být určitou inspirací pro tradiční folklórní soubory, které se bojí pustit do vyššího stupně zpracování jejich vystoupení, a to využitím divadelních prvků a principů. I proto jsem si vybrala pro svůj kraj tak známé soubory, které můžou moji myšlenku ve funkci divadelních prvků ve folklóru potvrdit. Nejde o to, že bych tradičním tanečním nebo hudebním uchopením folklóru pohrdala, ale ba naopak, jde o touhu seznámit se s folklórem ve více podobách, bavit se s folklórně orientovaným obyvatelstvem o těchto formách. A jedna z těchto forem je právě divadlo, které do lidového námětu a obecně folklóru může vnést zase něco nového a tím folklór šířit dál do širokých vrstev obyvatelstva. Folklór je jako výšivka na košilce. (Jilík, 2013, s. 9) A já bych se nebála tuto potenciální košilku rozšířit o další malou a barvitou výšivku navíc. Struktura mé práce bude následovná: V první kapitole bych se chtěla krátce zmínit o folklóru na Slovácku, objasnit základní pojmy lidového folklóru, představit zdejší lidové zvyky, které často bývají inspirací pro interpretování či zinscenování. Okrajově se zde dotknu i existence lidových tanečních souborů a lidových hudebních souborů, konkrétně na Slovácku. Druhou kapitolu věnuji již samotným souborům Ondráš a Hradišťan, kde budu sledovat folklórní a divadelní prvky ve vybraných výstupech (programu / projektu). Na závěr práce bych chtěla rozbory vzájemně srovnat a přijít ke konečnému shrnutí - proč a jak divadelní prvky v lidových tanečně-divadelních souborech můžou fungovat. 14

1 Folklór a divadelní prvky, jejich definice a vstupní předpoklady z vlastních zkušeností V první kapitole bych chtěla přiblížit a objasnit tradiční obřadní lidové zvyky a hodnoty, které jsou často jediným námětem pro soubory, jež pracují folklórně. Také bych se krátce chtěla zmínit o oblasti Slovácko, jež je intenzivním zdrojem těchto námětů. Chtěla bych zde přiblížit nejen lidový námět, ale obecně veškeré folklórní počiny, s kterými se později setkáme v kapitole druhé. První kapitolu bych tedy chtěla nazvat kapitolou vstupní, či vysvětlující, která objasňuje myšlenku mé práce i pro čtenáře, který nemá s folklórem mnoho zkušeností. 1.1 O lidovém folklóru v oblasti Slovácka zvyky, tradice, obyčeje Největší inspirací pro formulování této kapitoly mi byla kniha etnografky Ludmily Tarcalové Hody s právem na Uherskohradišťsku, kde se zajímavě zmiňuje o folklóru a lidových hodnotách právě na Slovácku. Slováckem rozumíme oblast jihovýchodní Moravy, tedy kraj typický svým slováckým dialektem, svéráznými slováckými kroji, a především stálým autentickým oživováním lidových zvyků a obyčejů. (Trapl, Zemek, Frolec, 1978, s. 9) Slovácko se jako jeden z mála krajů v České republice těchto lidových hodnot a tradic stále drží. Rok co rok se tyto zvyky obnovují v téměř každé vesnici, ale mnohdy i městě. Díky folklóru můžeme být po stovky let svědky oživování tradiční lidové kultury. Obnovuje se činnost zaniklých folklórních tanečních souborů, lidových písní, vznikají vesnické skupiny, které se rok co rok ujímají pořádání lidových zvyků, mnohdy čerpajících až ze zvyků pohanských, jako jsou fašank, vinobraní, hody aj. Lidové tradice jsou vnitřně složitý systém s mnoha osobitými rysy, vývojovými zákonitostmi a zvláštnostmi. Proces uchovávání lidových tradic je velmi proměnný: vstupují do nich nové lidové prvky, jiné se transformují, podle potřeby mění svou podobu, ale jejich funkce zůstává v podstatě nezměněna. Lidovými tradicemi míníme nejen tradování zvyků a obyčejů, ale zahrnují mnohem širší škálu projevů lidové kultury. Ty sehrávají v určitém 15

společenství významnou úlohu, především působí jako stabilizátor sociálních a mezigeneračních vztahů. A to zejména na slováckých vesnicích, kde se dodnes udržuje zemědělství a hospodářství v jednotlivých rodinách. Díky rozmanitosti a barevnosti každé vesnice se tradice udržují v různých podobách: někde velmi nápadně a známě po celé republice (jízda králů, slavnosti vinobraní či hody), jindy mají intimní, uzavřenou a především obřadní podobu, nebo se dokonce objevují v některých stránkách běžného života (masopust, dožínky, velikonoční řehtání, vynášení Mořeny aj.). Jsou tu a působí v mezilidských vztazích, hlavně v chování jednotlivců i kolektivu, což můžeme doložit na jednoduchém příkladu: vesnická pomocná ruka, kdy si i dnes sousedé vypomůžou na poli, v domácnosti či konkrétně co se lidovosti týče během chystání hodů, masopustu apod. Není tedy náhodné, jestliže se dnes uvědoměle obracíme k tradicím lidové kultury, oceňujeme a navracíme jejich etické, estetické i výchovné hodnoty. (Tarcalová, 2008, s. 5-9) Oblast Slovácko je nevyčerpatelným zdrojem lidových prvků, které jsou, jak již jsem se zmiňovala, hlavním zdrojem pro následnou realizaci v lidových uměleckých souborech (jak už tanečních, hudebních, tak i divadelních). Pro příklad uvedu lidové náměty ze Slovácka, které se zpracovaly ve známých dílech Maryša, Její Pastorkyňa aj. Tyto příklady nám ukazují známé příběhy, avšak obyčejných sedláckých lidí, znázornění vesnického lidového života, života zemědělce v jednoročním cyklu aj. Já bych se však chtěla zaměřit ještě na jiný zdroj pro inscenování, a to na lidové zvyky a tradice, které si drží svoji autentickou podobu již po staletí. I s nimi se můžeme často setkat v čistě činoherní sféře, ovšem nejčastější slouží jako inspirace či námět pro tanečně-divadelní soubory, což je pro moji práci důležité. Nyní představím ty nejznámější zvyky a obyčeje Slovácka. Zdrojem informací mi byla kniha Jana Miroslava Krista Živá tradice lidových zvyků na Uherskohradišťsku, kde podrobně popisuje jednotlivé zvyky a tradice na Slovácku. Jeho informace jsem doplnila svými zkušenostmi a znalostmi o daném tématu. 16

Fašank/Masopust Masopust (tj. doba od Vánoc do půstu) je časem pracovního klidu, proto se v něm dříve odbývaly zabíjačky, svatby a jiné veselky. Dnes se fašank slaví o víkendu před popeleční středou. Dříve se slavíval od neděle do úterý, kdy se můžou obyvatelé vesnice naposledy dobře najíst a napít před popeleční středou 40denním půstem trvajícím až do Velikonoc. Fašank organizují svobodní chlapci a dívky v sobotu před popeleční středou se sejdou a společně jdou průvodem po vesnici v barvitých maskách. Obcházejí dům od domu, zpívají, tančí, ochutnávají domácí pochutiny a nechávají si od domácích nabodávat na velkou šavli slaninu s klobásou. Děvčata vybírají do košíku vajíčka a peníze do pokladniček. Večer po denní obchůzce se maškary již v civilu s občany sejdou na zábavě, kde z darovaných surovin udělají hostinu vajíčka se slaninou. Po hostině přijde na poslední část masopustu, a to pochovávání basy, což je prováděno jako veselý obřad s říkáním a zpěvem mladé dívky a chlapci si přichystají scénky, které čerpají z událostí ve vesnici, co se staly předešlý rok. Často i vtipkují na jednotlivé občany. Většinou tyto historky vypráví postava faráře, zbytek chlapců nese basu a dívky hrají plačky ženy černě oděny, které pláčou nad pochovávanou basou. Mezi nejčastější tradiční masky patří: medvěd, smrtka, policajt, šašek, žid, baba s nůší, cigánka, řezník aj. Vynášení Mořeny a nošení létečka Oba tyto zvyky chápeme dnes jako loučení se zimou a oslavu přicházejícího jara, i když jejich původní smysl byl mnohdy jiný. Zejména vynášení Mořeny (smrti) patří k nejstarobylejším lidovým zvykům u nás. Tento zvyk se provádí na smrtnou neděli (tj. pátá neděle od masopustu, také postní neděle). Nejdříve je zhotovena figura Mořeny: na dřevěnou kostru je přidělána slaměná figura oblečená do ženského šatu. S tou pak obcházejí děvčata v průvodu se zpěvem celou vesnici. Za vesnicí je často figura odstrojena, zapálena a vhozena do proudící vody, která ji odplaví. Sice tento zvyk spadá mezi nejstarší nám známé zvyky, avšak v dnešní době je již na bodu vymření. 17

Pomlázka Pomlázka (na Slovácku nejčastěji šlahačka, mrskačka, mrskut nebo šibačka ) bývá na velikonoční pondělí. Je to zvyk velmi starý, dříve pomlázka bývala až tři dny od pondělí do středy. Původně měl tento zvyk magický význam, z něhož se na Slovácku dodnes udrželo úsloví, že šlehat se musí, aby žena nebo dívka neoprašivěla, tj. aby neztratila krásu, aby byla zvaná do tance, zkrátka aby nebyla nevzácná. Šlehací nástroj žíla, korbáč, tatar je pleten především z vrbového proutí. Na každý tatar je dívka po vyšlehání povinna přivázat barevnou stuhu, nejlépe s věnováním a datem. Na pomlázku se obchází po domech známých děvčat, ale patří i k dobrému mravu zajít k příbuzným či rodině. Dnes se šlehá po hýždích a lýtkách, dříve se šlehávalo i po rukách a zádech. V některých vesnicích se drží tradice, že vyhlédnuté domácnosti se přepadávají časně z rána, nebo tajně v noci. Chlapci se dostávají do domu oknem, nebo jim přijde otevřít po domluvě někdo z rodiny. Při šlehání se říkají tematické říkačky. Za šlehání ženy a děvčata odměňují chlapce malovanými kraslicemi, obarvenými vejci, dnes však především pohárkem vína nebo domácí slivovicí. Jízda králů Jízda králů patří k nejhonosnějším dosud zachovalým zvykům. Provádí se pravidelně ve vesnicích/městech: Vlčnov, Kunovice, Hluk, Skoronice, nepravidelně pak v jiných vesnicích Slovácka. Z minulého století můžeme tento zvyk doložit téměř v oblasti celé Moravy, Čech i Slovenska. Jízda králů se provádí všude podobným způsobem. Jízdy se zúčastní chlapci dříve chlapci, kteří byli toho roku u odvodu a byli odvedeni, dnes se to již nedodržuje a jde především o svobodné muže. Za krále je vybírán chlapec 10-12letý; to proto, že musí být poctivý a panic. Je oblečen v ženském kroji, přes obličej má pentlení a v ústech růži; to aby nemohl promluvit. Ke králi jsou vybíráni dva poddaní, kteří jsou oblečeni podobně jako král a mají v ruce šavli. Král jede mezi poddanými, jeho kůň je připoután k jejich koním. Král má ruce založené v bok. Kromě těchto tří jsou vybrání ještě vyvolávači: chlapci, kteří umí dobře a pohotově vyvolávat na každého obyvatele příhodné verše. Dále je 18

v královské družině výběrčí, který vybírá dárky do košů a pokladniček. Dnes se však výběrčí od vyvolávačů moc neliší, většinou chlapci dělají oboje. Koně všech jezdců jsou opentleny papírovými ozdobami, které chlapcům vyrábí děvčata. Každému chlapci se kůň strojí v jeho dvoře. Průvod vyjíždí od krále, kde se všichni chlapci sjedou, všichni oblečeni v místním kroji. Pak se objíždí celá vesnice, vyvolávají se zvací hesla ke králi a veršované vyvolávky směřované přímo k obyvatelům obce. Průvod se po celém dni zakončí opět u krále, kde je králův otec povinen vystrojit všem účastníkům jízdy hostinu. Za vybrané peníze je pak v hospodě uspořádána zábava pro obyvatele obce. Dožínky Dožínky jsou oslavou ukončení žní. Dnes jsou známy jako večerní setkání občanů obce při zpěvu, tanci, pití, zábavě. Honosné dožínky však bývaly na feudálních velkostatcích, kde obyvatele hostili hospodáři. Dodnes v některých vesnicích nechávají na poli stát kousek obilí, aby jej mohli pokosit a povázat do snopů při provádění dožínek. Vinobraní Oslava vinobraní je zvyk upomínající na dobu, kdy byly vinohrady pod ochranou zvláštního horenského práva za krádež hroznů se odsuzovalo k odnětí ruky. Dnes jde o průvod obyvatel v kroji, který je doprovázen různými scénkami a tanečními vystoupeními. V průvodu je spoustu postav, které mají svou úlohu v daných scénkách, většinou šlo o otevírání místní skály nebo hory. Celý den se ochutnávají vzorky vín a burčáků, večer se pak místní odeberou na zábavu k cimbálové muzice, kde pokračují v ochutnávání. Hody Hody jsou oslavou výsledků celoroční práce. V každé vesnici jsou hody v jiné době, většinou jde však o dobu, kdy je již skoro po veškeré polní práci. Hody se slaví 3-5 dní, většinou o víkendu, na svátek patrona obce, někdy bývají hody dvojí patronátní a císařské (císař Josef II. se pokusil termín hodů ujednotit, výsledkem však bylo zdvojení). Den či dva dny před 19

hody (dříve to byl týden) se hody zapalují, tj. připravují, současně je zvána i přízeň z vedlejších vesnic. V den hodů se schází hodová chasa (členy jsou svobodné dívky a chlapci) v místních krojích a společně si vyzvedávají své stárky (zvolené hlavy hodů v období masopustu). Někde se dívky ukrývají u mladší stárky a tam si je vyzvedávají chlapci společně s mladším stárkem, potom jdou společně pro starší stárku a stárka. S průvodem jde celá vesnice, která s chasou zpívá a raduje se. Rodiny stárků vždy pro chasu a někdy i obyvatele vesnice nachystají bohatou hostinu v podobě jídla, vína a slivovice. Jakmile se vyzvednou stárci, jde se ke starostovi domů pro povolení práva. Když starosta hody povolí, odebere se chasa do kostela na mši (někde chodí ráno před průvodem, záleží opět na dané vesnici). Po mši jde chlapec k dívce na večeři, kde si dívka vymění přední část kroje fěrtoušek na večerní zábavu. Pak se sejdou v místním kulturním domě s celou vesnicí a hodují až do ranních hodin. Na druhý den hodová chasa obchází s vínem vesnici a vybírá do pokladničky peníze, které se později zužitkují na dozvuky hodů vzpomínková zábava připomínající hody, bez krojů. 1.2 Tři základní umělecké složky folklóru V této kapitole bych chtěla přiblížit a rozvést (pro svoji práci podstatné) tři základní lidové prvky, které později v analýzách budu konkretizovat a konfrontovat s prvky divadelními. Jde o mé pracovní rozdělení koncipované přímo pro tuto práci (tedy pro jednotlivé rozbory), kde budu dané prvky vyhledávat a brát za stěžejní, co se folklóru a lidovosti týče. 1.2.1 Lidový tanec Inspiračním zdrojem pro tuto kapitolu mi byly knihy Hany Krápkové, Jany Šopkové a Lucie Uhlíkové Lidový a společenský tanec (1991) a Hudební a taneční folklor v ediční praxi (2011). 20

Tanec je jedno z nejstarších druhů umění v historii lidstva. Od počátku byl neodmyslitelnou součástí lidské společnosti a postupně pronikal do společenského života. (Krápková, Šopková, 1991, s. 4) Prvním znakem tance je pohyb lidského těla, do čehož spadá také proxemika, haptika, mimika, gestika, postoj těla či určitá póza. Tanečník může tancem vyjádřit své pocity, ale také ztvárnit dramatickou roli či příběhovou linku. Říkáme, že tanec má svůj výraz. Tanec je neodmyslitelně spojován s hudbou, navzájem se ovlivňují a jejich účel se stupňuje. Během vývoje tance se ustálily tři taneční proudy: 1. tanec lidový, 2. tanec společenský, 3. tanec scénický. V této práci bude dominovat první proud, a to tanec lidový. Ten vznikl jako dílo jednotlivce a získal definitivní podobu v prostředí, z kterého vychází, v kterém se zrodil a do kterého se vžil. Má spoustu společných prvků s ostatními tanečními proudy (jako je např. držení v páru), ale liší se především v lidové taneční normě způsob poskoků, otáčení během sestav či tlesknutí do dlaní. A to jsou ty jemné odstíny, které nám dovolují hovořit o charakteristickém tanečním projevu určitých lidových oblastí, o národním a oblastním temperamentu. Lidové tance, díky svému obřadnímu původu, který se nese se specifickými gesty a choreografiemi, spadají stále do nevyčerpatelné studnice tanečních tvarů, z kterých často čerpá i tanec scénický a společenský, ale také další druhy umění. Lidový tanec je jedním z bezprostředních projevů tvořivosti lidu. Je v něm vyjádřena povaha lidu, způsob jeho práce a životní podmínky z doby, kdy lidový tanec zvykl. Každá lidová oblast má celou řadu typických, charakterově odlišných tanců. Jinak tančí lidé z nížin, jinak tančí horalé, jinak tančí lidé z hospodářských vesnic, jinak příměstský lid (radostně, lehce, vážně, klidně, bujaře apod.). Tanec se odvozuje od toho, v jakých podmínkách a na jakém území lid žil. V lidovém tanci se především zobrazuje denní stereotyp a práce vesnického člověka, dalším elementem jsou typické lidové postavy (např. klekánice, rychtář, zemědělec), často se setkáváme se zobrazováním vztahu člověka k přírodě. 21

Nejstarší vrstvu tvoří lidové tance obřadní, některé až z dob pohanských Slovanů. Většinou však nejde o choreograficky laděný tanec, ale o rituál, který patří k již zmiňovaným lidovým zvykům vynášení Mořeny, tanci kolem svatojánských ohňů, masopustním zvykům aj. Tyto obřadní tance časem začínaly nabývat stálého tvaru transformujícího se do stejných opakujících tanečních choreografií. Poté se začaly členit do více poddruhů (např. tance v páru, dívčí, mužské). Lidový tanec většinou začíná volným tempem, kdy začátek bývá propojen se zpěvem a cimbálovou muzikou. Potom se tempo zrychluje, tanečníci předvádějí svou pozici v divokých bujarých skocích či otáčkách (u mužů cifrách, 3 u žen jsou to karičky hromadné tančení v kruhu). Zde se bavíme o lidových tancích točivých, jejichž tanečním principem je otáčení na místě do kolečka. Zde se většinou textová sloka zpívá a na mezihru se tančí. Dalšími vrstvami lidového tance jsou figurální tance, které jsou nejblíže k tancům společenským. Spadají do nich mazurky, valčík, kvapík, polka aj. Při nácviku každého jednotlivého lidového tance by se mělo dbát na základní kroky, bez kterých daný lidový tanec nebude fungovat základní pohybová vyspělost, dokonalé nacvičení tanečních kroků pro danou choreografii, seznámení s názvem a charakteristikou tance, znalost hudebního doprovodu rytmu, spolupráce s muzikou, znalost daného nářečí, správná výslovnost a vokální rozsah. Zde můžeme vidět, že dosáhnout správné podoby lidového tance není vůbec jednoduché. A jakmile jedna složka během tanečních folklórních vystoupení chybí, jde to hned znát. Tím je lidový tanec velmi specifický. Neobejde se bez hudby, práce s výrazem, ani bez práce s hlasem, zpěvem. Právě složka emocionální, která by měla dávat jednotlivým tancům výraz, se často opomíjí. Bez výrazu se ztrácí smysl napodobivého zobrazování postav a příběhů tancem a jde spíše o choreografický obraz podobný fyzickému cvičení, ač třeba barvitý. 3 Cifrování je součástí mužského tance zvaného verbuňk, který může tančit jeden tanečník jako sólo, často však tančí i více mužů současně. Každý ovšem tančí individuálně, nezávisle na ostatních, a snaží se předvést co nejnáročnější a nejzajímavější kombinaci všech náročných prvků cifrování. 22

1.2.2 Lidová hudba Naše lidová hudební kultura se dělí na dvě oblasti: 1) Západní (instrumentální) Čechy, západní Morava, Haná; 2) Východní (vokální) východní Morava, Valašsko, Slovácko (a dříve také celé Slovensko, které je dodnes velkou inspirací pro český folklór). V rámci své práce budu věnovat více pozornosti tanci východnímu. Píseň typu východního má bohaté, rytmické členění, kde převládá takt 2/4. Setkáváme se zde s archaickými tóninami, které mají základ v barvitém ladění lidových nástrojů. Kouzlo lidové hudby je ukryto v tajemnosti neznáma. Tím neznámem myslím tradování písní z generace na generaci, aniž bychom znali jejich původ, či dokonce autora. Díky terénním výzkumům (sběr lidových textů, jejich zpracování, v neposlední řade pak vydání a zpřístupnění veřejnosti) máme v dnešní době širokou škálu lidových textů či námětů k dostání. Dříve tomu tak však nebylo. V českých zemích byly sesbírané texty významně ovlivňovány duchovními, etickými a estetickými principy osvícenství i romantismu. (Uhlíková, Šopková, 2011, s. 11) Další změnou prošly během procesu tzv. Národního obrození, během něhož můžeme sledovat snahu o vědecké uchopení či rozumové vysvětlení folklórního materiálu. Historie vydávání hudebního folklóru začíná v českých zemích až v 19. století, rukopisné záznamy jsou však o něco starší. Avšak přesto se lidové písně dochovávaly především díky tradováním, vypravováním a učením nových generací, které to naučily zase ty další. Jediným tehdejším zdrojem (který ovšem také neshrnoval veškeré lidové písně z daného okolí) byly tzv. sborníčky písní. Pro zajímavost uvedu nejstarší nám dostupný sborník písní: Sborník švihovského mlynáře Antonína Francla Sýkory, z roku 1768. Tím se nám dokazuje, že lidové písně zaznamenával kdejaký sedlák či obyčejný venkovský lid. Myslím si, že těmto lidem dříve ani nezáleželo na vydání publikace nebo zveřejnění písní, ale jak jsem se již zmínila na začátku údržba a snaha zachovat jejich lidové, mnohdy až obřadní hodnoty. Avšak, i přes veškerou snahu zachovat tvar lidových písní v původní podobě, se nám kvůli oblastním dialektům písně často mění, ať už 23

v melodii (kterou si každý kraj upravil podle svého temperamentu či způsobu, který mu vyhovoval), nebo také v textu, kde se na písni podepsal především místní dialekt (např. slovo černooký černovoký, černojoký, černohoký). Lidová muzika se traduje už od pohanských zvyků, mnohdy nešlo ani o píseň, ale o melodický prvek v rámci různých rituálů, obřadů, v oblasti Slovácka hlavně zvyků a tradic. Až časem se písně lidem uchovaly jako časový monument, v kterém lidé vidí i potěšení. Jsou to stovky let, co se lidé pokouší neustále dostávat lidovou muziku do širokého povědomí, a skoro každý jakkoliv folklórně pracující soubor tuto muziku používá a upravuje do příběhové podoby. Nemluvě o hudebních folklórních nástrojích (cimbál, housle, basa, klarinet, viola, flétna aj.), pro které jsou písně především určeny, a díky nimž dostanou lidové písně ten správný výraz. 1.2.3 Lidový námět Lidovým námětem rozumíme příběhy obyčejných pracovitých lidí, které se autenticky zaznamenávaly, nebo dochovávaly z pouhého lidského vypravování. Mezi nejčastěji zpracovávané náměty patří: - příběhy o sedlácích o zemědělství, - o lidské lásce a sňatcích z povinnosti, - o jednotlivých vesnických postavách, které jsou něčím specifické mlynář, hospodský, chudák apod., - o přírodních pohromách a jevech ve vesnici, - o nadpřirozených vesnických bytostech vodník, čert, klekánice atd. Do této kapitoly však nespadají pouze příběhy selských lidí a dění ve vesnici, spadají sem také již zmiňované zvyky a tradice, které jsou buď součástí již vytvořeného lidového příběhu, nebo jsou znázorněny samostatně. Mnoho lidových souborů se v dnešní době snaží zaměřit i na novodobější odlišnou cestu, jako je např. nahrazení lidové muziky za modernější, lidových tradičních tanců za moderní pohybovou průpravu, 24

krojů za charakterizující divadelní kostýmy apod. Avšak jednoho se soubory neustále drží lidového námětu. Ještě jsem se snad nesetkala s lidovým souborem, který by sáhl po moderně v námětu pro svoji tvorbu. A když už ano, snažil se tam přesto z větší části zachovat lidové náměty či zvyky. Možná především proto, že jsou lidové náměty srozumitelné pro široké spektrum lidí, protože jde o autentické příběhy obyčejných lidí, o příběhy z každodenního života, s jejichž prekériemi se setkal nejeden divák. Sám je tedy dobře zná, jsou mu proto příjemné a pochopitelné. 1.3 Lidové taneční soubory vs. lidové tanečně-divadelní soubory Záměrně jsem si vybrala pouze dvě kategorie ze čtyř zmiňovaných lidové taneční soubory a lidové tanečně-divadelní soubory. Při pátrání po souborech vhodných pro tuto práci jsem sice narazila i na soubory, které nakládají s folklórem čistě divadelně, ale jelikož jsem se zaměřila především na folklór v oblasti Slovácko, vybrala jsem si tyto dva typy souborů, které zde fungují nejvíce a které jsou místnímu obyvatelstvu nejvíce známy. Konkrétní, následně analyzované soubory (Hradišťan a Ondráš) právě do těchto dvou kategorií spadají jako taneční se samy oficiálně označují, jako tanečnědivadelní je označuji já pro potřeby této své práce. Zároveň bych ráda, aby pro další taneční soubory ze Slovácka byla tato práce možnou divadelní inspirací. Lidové taneční soubory Mezi nejznámější lidové počiny s veřejnou prezentací patří lidově taneční soubory, s kterými se na Moravě, a především na jižní Moravě, můžeme setkat v opravdu hojném počtu. Do této kategorie nespadají jen dlouhodobě fungující soubory se stálým působením, ale také nově vznikající seskupení, nebo třeba i jednorázová vystoupení, která většinou probíhají v komunitě vesnických lidí, jež si takové taneční vystoupení připraví v rámci nějaké vesnické akce či výročí. Místní obyvatelé jsou na tento způsob ztvárnění folklóru od pradávna zvyklí a neustále se s tímto projevem kontaktují. Pro příklad bych chtěla uvést pár lidově tanečních souborů, které 25

sídlí právě na Slovácku, konkrétně tedy na Uherskohradišťsku, a fungují právě za pomocí pouze tanečních a hudebních lidových prvků: Folklórní soubor Cifra, Folklórní soubor Kunovjan, Folklorní soubor písní a tanců HANDRLÁK, Soubor písní a tanců Dolina, Folklórní soubor Lintava, Folklórní soubor Old stars Hradišťan aj. Avšak některé jejich veřejné počiny bych mohla zařadit i druhé kategorie lidové tanečně-divadelní. Tyto taneční soubory nepracují pouze s lidovým tancem (taneční lidové prvky, kroky, opakující se choreografie), jejich vystoupení je také provázeno lidovou hudbou, zpěvem a folklórním oděvem krojem. Jde o velmi specificky zajímavou událost, která svojí obřadní lidovou formou funguje jako celek a často přináší kladné reakce od místního publika. Ovšem často se zde setkáváme s až přílišným opakováním motivů týž náměty, choreografie pouze v lehkých obměnách, stejné pěvecké i hudební prvky apod. Divák, který zná a vyhledává vystoupení těchto souborů, si snadno zapamatuje jistou formaci. Touto formací mám na mysli tradiční strukturu těchto vystoupení, tedy často se opakující lidové hudební a taneční prvky: vystoupení většinou začíná příchodem cimbálové muziky, která zahraje a zazpívá jednu či dvě lidové písně, po nichž se dostáváme k taneční složce, kde se skupina tanečníků ukáže v choreografiích lidových tanců a místních či oblastních krojích. Tyto taneční etudy jsou prolínány hudebními a pěveckými mezihrami, kdy se taneční ansámbl buď chystá do jiného kroje, nebo zůstává a sám zpívá s cimbálovou muzikou. V poměru s divadelními prvky zde převažuje především ta lidová, tradiční podoba, kde se nehledí na výrazovost tanečníků a vystavěný příběh, ale na vizualitu a barvitost široké škály lidové hudby a tance. Nemluvíme zde o inscenaci, ale opravdu spíše o vystoupení. Nejde totiž o plnohodnotný divadelní celek tvořený všemi základními divadelními složkami. Troufám si říci, že tím, co zde nejvíce chybí, je herec a jeho jednání v konkrétní situaci. Tedy pro divadlo vlastně to nejpodstatnější. Na místo divadelní inscenace jde pro mne spíše o ztvárnění oblastního folklóru za pomocí tohoto tanečněhudebního obřadu. Podoba tohoto folklóru samozřejmě od pradávna nese způsoby napodobování, ukazování, vystupování, ale z větší části se bavíme jen o tradičním lidovém tanci a zpěvu. Herectví a s ním spojené divadelní projevy jsou zde minimální. 26

Nutno říci, že vedle tak rozsáhlých lidových hodnot v podobě folklorního tance, zpěvu a vizuality, je zde divadlo na okraji asi poměrně logicky. Jen je škoda, že je tato po staletí budovaná krása mnohdy oproštěna i od těch nejzákladnějších divadelních prvků, jako je výraz vystupujících, příběhová linka nebo dramatická situace s konfliktem jako taková. Folklórní vystoupení s těmito (případně dalšími divadelními prvky a principy) by totiž mohlo diváka zajímat i v jiném smyslu než jen v tom vizuálním a hudebním. Lidové tanečně-divadelní soubory Další a v určitých lidových oblastech (např. i na Slovácku) méně známou formou uskupení je tanečně-divadelní soubor. Jde o skupinu jedinců, která se drží lidových námětů i lidového způsobu vyjadřování folklóru (tanec a zpěv), ovšem nebojí se při inscenování zároveň upustit od tradujících norem tím mám na mysli od kroje, klasické taneční lidové choreografie, známé lidové muziky aj. A o to více dávají prostor právě divadlu: často se zde setkáváme s barvitou výrazovostí jednotlivých postav, které jsou divadelně vystavěny (každá postava má své místo, svůj příběh, kterého se drží po celou dobu představení). Zde si troufnu tvrdit, že se už můžeme bavit o divadelní inscenaci. K tomuto tvrzení nám pomáhá i kompletně odlišná vizualita výsledného tvaru a divadelní uchopení lidovosti. Jde o inscenace, ve kterých je sice většinou minimální počet replik, ovšem sdělení je divákovi přenášeno za pomocí: - pohybově-tanečních choreografií (záměrně nepíši pouze tanečních, protože se zde setkáváme i s expresivním, výrazovým, scénickým pohybem), - kostýmů, které opouští lidový kroj a přibližují se civilnosti (ovšem ne každý z těchto souborů to tak má), - divadelního uchopení lidového příběhu, který bývá obvykle sestaven za pomocí divadelních proporcí (nejde o pouhou inspiraci lidovými náměty a fyzické ukazování folklórních zvyků a obřadů, ale již o příběhový celek, který je vystavěn v dramatickém oblouku inscenace má děj, zápletku, pointu atd.). Pracuje se zde s kompletním scénářem, který je mnohdy sestaven z více námětů či lidových zvyků, ale je již zasazen do jednoho celku, jednoho příběhu, rámce. I přesto všechno osloví i publikum, které se drží spíše 27

tradičního tanečního ztvárnění. Příběhy jsou autentické a všední, tak jak je divákovi z lidových námětů známo. Nemluvě o tom, že lidový divák (konkrétně na Slovácku) je od raného dětství seznámen s lidovými tanečními soubory, kterými je téměř obklopen a které mu pomáhají budovat pozitivní vztah k oblastnímu folklóru obecně. O to více pro něj může být překvapující, když se střetne i s druhou kategorií a spatří známé lidové hodnoty v jiné lince v té, která lidový příběh zdramatizuje, příběhově vystaví, a mnohdy i přináší určitou obřadní katarzi autentičnost obyčejného lidského jednání a bytí. 28

2 Konkrétní příklady tanečně-divadelních souborů tvořících s prvky lidového folklóru Předchozí kapitola přinesla obecnější informace o lidovém folklóru, a to o: - jeho prvcích, které se často interpretují, - způsobech zpracování, - rozdělení způsobů interpretování, - spojitostí s divadelními prvky. V této kapitole bych chtěla tyto poznatky prakticky zužitkovat již v rozborech vybraných inscenací a pojmenovávání jednotlivých folklorních a divadelních prvků. Cílem je přiblížit práci vybraných souborů a uvést na konkrétním příkladu výsledky jejich práce. Chci se zaměřit na divadelní prvky, které v lidovém zpracování fungují, a na to, proč právě ony posouvají lidový námět nějak jinam, než pouze tanec a zpěv. V následujících rozborech bych se chtěla zaměřit pouze na folklórní a divadelní prvky, nikoliv na podrobný popis celého projektu/programu. Soubory, které jsem si vybrala ke svému folklórně-divadelnímu rozboru, jsou již avizované VUS Ondráš a Taneční soubor Hradišťan. Důvodů pro tento výběr je hned několik: - soubory působí dlouhodobě a svou interpretační cestu si již určitým způsobem vybudovaly, - soubory zacházejí s folklórem i divadelně, - soubory mají různé oblastní zázemí (VUS Ondráš Brno, Hradišťan Uherské Hradiště), avšak zároveň se soubory znají a občas se i navštěvují nebo u sebe choreograficky hostují, - každý ze souborů má odlišný způsob práce čili interpretaci folklóru. Každý soubor bych chtěla přiblížit zvlášť a základně jej charakterizovat. Nejprve se zmíním o charakteristice a dramaturgii souboru, následně se pustím do rozborů vybraných výstupů (programu/projektu). Pro rozbory jsem si vybrala tyto výstupy: Dvanáctero (VUS Ondráš) a Kytice (Hradišťan). Jde o výstupy, které čerpají z lidových námětů i tradic, ovšem příběhově fungují jako ucelený tvar a obsahují divadelní prvky. 29

V jednotlivých rozborech bych se chtěla zaměřit na folklórní a divadelní prvky, jejich funkčnost a vzájemné propojení v dané inscenaci. Než se však vrhnu do zmiňovaných rozborů, musím se zastavit nad zásadní otázkou, co se pojmosloví týče. Můžeme Kytici od Hradišťanu a Dvanáctero od Ondráše nazývat inscenacemi? Je to sporné, protože veřejná předvádění lidových tanečních nebo tanečně-divadelních souborů jsou nazývána různě, nejčastěji jako: - taneční vystoupení, - večerní program, - hudebně-taneční představení, - veřejný projekt. U souborů, které pracují s příběhem a používají (byť minimálně) divadelní prvky, bych se nebála jít do pojmu inscenace. Čistě tanečním souborům tvořícím pouze s prostředky a postupy lidového tance a hudby, bych doporučila pojem taneční vystoupení. Oficiální názvy mnou vybraných výstupů jsou však ještě trochu jiné: Dvanáctero se oficiálně zve večerním programem, Kytice je pak projektem. Vysvětlení je nasnadě: Dvanáctero může být večerním programem, protože jde o kombinaci více příběhů, které se prolínají v divadelních a lidově tanečních prvcích jde tedy o celovečerní směs příběhových obrazů večerní program. Kytice zase vznikla z určitého dlouhodobého procesu, na kterém se podílela větší skupina lidí - nešlo zde tvorbu pouze stálého tanečního souboru, který je na sebe již zvyklí, do projektu byly zapojeny také externí hudební a pěvecké složky. Všechny tyto složky se scházely nejprve samostatně a až po kompletním nazkoušení svých částí spojily vše dohromady do jednoho projektu. Proto budu tyto dva výstupy nazývat programem a projektem. V následujících rozborech uvedu každou situaci zvlášť pro tyto situace jsem si dala vlastní pracovní názvy (především u Ondráše), u Hradišťanu se názvy situací shodují s předlohou Kytice. U každé rozebírané situace si vyberu jeden nebo dva stěžejní prvky (folklorní i divadelní), které mi pro danou situaci přijdou podstatné, výrazné, zajímavé či kontrastní k předchozím. 30

2.1 Taneční soubor Hradišťan Pro moji práci je stěžejní rozbor světové premiéry scénického zpracování Kytice Bohuslava Martinů tanečním souborem Hradišťan tento projekt vznikl pro mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl. A proč je právě tento projekt tím stěžejním? Jelikož jsem svoji práci zaměřila na folklór, konkrétně tedy slovácký folklór, pátrala jsem logicky nejprve po tanečních souborech ve své oblasti, a to na Uherskohradišťsku. A hned prvním hmatem byl téměř světoznámý taneční (pro moji práci však tanečně-divadelní) soubor Hradišťan. Důvodů, proč z širokého spektra souborů vybírám právě tento, je hned několik: - letitá spolupráce dvou známých osobností Ladislavy Košíkové a Jiřího Pavlici (taneční a hudební složky), díky nimž se tento soubor dostal do širokého povědomí českého národa; - i přes letité povědomí o fungování souboru nemají lidé přehled o novodobější pestřejší dramaturgii (např. použití divadelních prvků); - užití divadelních prvků v lidovém námětu (konkrétně v Kytici) je funkční; - lehká dokazatelnost této funkčnosti pro lidové tanečné soubory, které se těmto počinům vyhýbají; - pestrost v lidových i divadelních prvcích, kterých je hned několik (nikoliv jen hudba, tanec, námět). 2.1.1 O souboru Charakteristika souboru V této kapitole mi byly inspiračními zdroji: webové stránky souboru, osobní setkání a povídání o souboru s choreografkou Ladislavou Košíkovou, program k projektu Kytice a níže zmiňované videonahrávky. Soubor Hradišťan má své pevné místo mezi tělesy, která se zapsala do vývoje folklorismu v českých zemích a která překročila hranici pouhého přenesení lidové písně a tance na jeviště. Svou tvorbou se pohybuje na pomezí žánrů a stylů, přesto s jedním sjednocujícím elementem lidovou kulturou a jejím odkazem. 31

V současné době pracuje pod vedením hudebníka Jiřího Pavlici a choreografky Ladislavy Košíkové. Jejich umělecká spolupráce přinesla nejrůznější hudebně taneční projekty, mezi něž patří např. Třikrát je člověk (2010), Studánko, rubínko (2009), Zpívání o lásce (2002) a mnoho dalších. V nich se prezentuje širokou dramaturgií, která se inspiruje zejména v historii a v lidové kultuře, a to v širokém rozpětí od konkrétních autentických projevů či reálií až po obecné filozofické myšlenky, jež se vyslovují k otázkám současného světa. Svou bohatou koncertní činností oslovuje soubor Hradišťan diváky nejen doma, ale i v řadě dalších zemí Evropy, Afriky, Ameriky i Asie - např. v roce 2012 reprezentoval ČR v Jižní Koreji na festivalu ICCN (festival nehmotného kulturního dědictví UNESCO). Vedle společných koncertů se svou vlastní cestou ubírá jak hudební, tak taneční složka souboru. Jiří Pavlica přivedl muziku Hradišťanu k nadžánrovému hudebnímu pojetí a představil ji v řadě projektů na zvukových nosičích, ve stovkách koncertů před domácím i zahraničním publikem, v rozmanitých cyklech televizních, rozhlasových či festivalových. Taneční složka se v řadě případů rovněž realizuje samostatně v nejrůznějších projektech, především v těch, kde Ladislava Košíková spolupracuje jako choreografka. Za zmínku stojí například představení Janáčkovy opery Její pastorkyňa na Mezinárodním hudebním festivalu v Salcburku (2001). Ladislava Košíková, známá svou prací v umělecké i pedagogické sféře v oblasti jevištního pohybu a tance, dokáže kromě tradičního pojetí folklóru až geniálně scénicky zpracovat lidové náměty, které odklání od tradičního folklórního pojetí. Přechází k volnějšímu scénickému zpracování, kde folklór funguje jako inspirační zdroj. S choreografickou prací Ladislavy Košíkové jsem se měla možnost setkat na vlastní kůži, čímž můžu tuto významnou pohybovou práci jen potvrdit. (Hradišťan, 2014, [online]). Dramaturgie souboru Hlavním dramaturgickým zdrojem jsou pro Ladislavu Košíkovou její znalosti a zkušenosti v lidovém tanci a scénickém tanci se širokým spektrem tanečních technik. V jejím pojetí se lidový tanec stává inspirací pro nová sdělení vyjadřovaná soudobým tanečním jazykem, zároveň však s pevnou vazbou na filozofii a etiku lidové kultury. Právě tento způsob dramaturgie 32

vytváří široké podhoubí, které umožňuje spolupráci tanečníků na různých projektech. Dramaturgicky se soubor zaměřuje především na lidové příběhy, ale také na hudební kantáty s lidovou tématikou, které nebyly původně určeny ke scénickému zpracování. V repertoárové formě u Hradišťanu jednotlivé kusy nazýváme projektem, nikoliv inscenací. Důvodů je hned několik: - pompézní účast na jednotlivých projektech (honosná souhra pěvecké, hudební i taneční složky za pomocí několika desítek jedinců), - časté směřování projektu na daný velkolepý festival, - spolupráce s českými, ale i zahraničními orchestry, filharmoniemi, sbory apod. 2.1.2 Rozbor projektu Kytice Bohuslava Martinů Předloha: Kytice cyklus kantát na lidové texty pro smíšený dětský sbor, sóla a malý orchestr, sběr a zhudebnění Bohuslav Martin (důraz na výrazné podněty české a moravské lidové tvořivosti lidové intonace a nápěvky) Choreografie: Ladislava Košíková Režijní spolupráce: Alena Vaňáková Výtvarná složka: Eva Jiříkovská Taneční složka: Taneční soubor Hradišťan Hudební složka: Filharmonie Bohuslava Martinů Pěvecká složka: Holešovský dětský sbor Sbor Národního divadla moravskoslezského Ostrava Premiéra: 16. 6. 2007 zámecké nádvoří Litomyšl Kantáta Bohuslava Martinů Kytice byla původně napsána pro koncertní zpracování, avšak ke scénickému ztvárnění přímo vybízela. Patří mezi velmi rozsáhlý a honosný projekt, co se výpravy, zpracování i počtu zapojených lidí týče. Ústřední úloha je sice určena přímo pro taneční soubor Hradišťan, výraznou složkou je však i doprovázející zvučné orchestřiště a obrazový vizuál. 33

Základní charakteristika projektu Námět: Scénické provedení vychází z lidových textů, které se dotýkají věčných hodnot obyčejného lidového člověka obecně kladou důraz na běžné životní dění (láska, smrt, život), ale také na obrazy lidového člověka (zemědělství, poslušnost k rodině, povinnosti ke kraji apod.). Auditivní složka: Lidové texty se zasadily do osmi prolínajících se instrumentálních a vokálních skladeb kantát Bohuslava Martinů. Vizuální složka: Námět je interpretován za pomocí scénického tance a projektovanou animací. Kostýmy: Oproštění od tradičních lidových krojů, nahrazení v civilních kostýmech, které svou podstatou, stavbou a barvou drží určitou lidovost v projektu. Jemné hnědé přírodní barvy, dlouhé cípy šatů/kabátů (i u mužů) přinášející otevřený pohled na nohy, při intenzivním tanci točení cípů s vizuálem lidových sukní. - Muži: Turecké plátěné kalhoty do sedla, dlouhé kabáty s rozšířením do sukní na konci, obyčejný pánský kožený pásek přes kabát. Obyčejná plátěná látka v neutrálních kombinacích hnědé barvy má jasnou spojitost s civilním lidovým oblekem pracovním, pevný kožený pásek pak značí odkaz na postavení muže ve vesnici muž jako hlavy rodiny. - Ženy: Dlouhé plátěné šaty ke krku, s dlouhým rukávem. Kalhoty do ¾ nohou do sedla, rozšířené (v některých, více selských pasážích bez kalhot), použití různobarevných zástěr. Opět vidíme spojitost s vesnickou civilní dívkou zahalení v dlouhých šatech, zástěra, holé nohy, dlouhé neforemné kalhoty. Mimika a líčení: Zdůraznění obličeje a jeho mimiky pomohlo zvýraznění očí černými tlustými linkami. Projekce: Promítání jednoduchých černobílých kreseb na pozadí jeviště. Projekce byla použita jako spojovací prvek mezi skladbami nebo při významných momentech, např. kolo osudu abstraktní černý kruh znázorňující plynoucí čas života, čas projektu, čas osudu, čas v nás. Komplexně jde o velmi náročné dílo, které je oproti druhému rozboru (programu Dvanáctero od souboru Ondráš) velmi kontrastní. Jevištní obraz se nesnaží o popis příběhů jednotlivých hudebních lidových předloh, 34