Strach má mnoho tváří a já je znám všechny. Nejhorší ze

Strach má mnoho tváří a já je znám všechny. Nejhorší ze všeho pro mě vždy byl strach, co by se mohlo stát mým dětem. Poté následoval strach, který se mísil se samotou, protože ten rozpouští vše, co jsem, a dělá mě nikým. Při vzpomínce na útěk z Iráku mi vstávají chloupky na rukou. Podzemní vězení v Kurdistánu, kam mě zamykali neznámí muži. Tma na schodech dolů k celám. Ticho. Věčné procházení se mezi mlčícími muži v tyngrice, tradičním oblečení. Oči, které sledovaly můj pohyb. Muži, kteří mě hltali pohledem. Spoléhám se na Boha. Vždy. Je stále při mně a já s ním mluvím jako s přítelem. Tak to bylo tehdy a tak to zůstalo. Strach má protipól. Jmenuje se milost. 9

Se Saddámem Husajnem jsem se setkala poprvé, když jsem právě oslavila šestnácté narozeniny. Nic, co jsem se naučila během dospívání, mě na setkání se Saddámem nepřipravilo a nikdo nemohl vědět, co se stane s mým životem po onom večeru. Až do léta roku 1968 se dalo vše, co se v mém životě odehrávalo, předvídat a já se obávala jedině toho, že se moji rodiče a bratři na mě budou zlobit. Protože jsem se jako jediná dcera a jako jediná sestra měla chovat tak, že to byla pro mou rodinu ostuda. Byla to šťastná doba. Vše bylo tak snadné. Nebyla jsem krásná, to jsem nebyla nikdy. Byla jsem velmi roztomilá, velké hnědé oči, kulaté, měkké a hebké tělo jako právě upečená houska a tmavě blonďaté vlasy, které mi splývaly po zádech. Nejvýraznější na mně ovšem bylo něco jiného, něco, co se dalo obtížně popsat. Jeden příbuzný se to jednou pokoušel vysvětlit mým dětem: Když šla vaše matka ulicemi Bagdádu, museli všichni vyjít před obchod a podívat se na ni! Byla to pravda. Přesně. Jako by na mě svítil reflektor. Nechodila jsem jako jiné dívky, nohy mi doslova tančily. Touha po životě ze mě sálala, boky se mi houpaly, aniž bych věděla jak. Matka mě kárala: Nechoď tak, Pari, přestaň! Seď rovně, nohy k sobě, ruce na kolena! Poté vyprskla smíchy, když jsem se ji snažila uposlech- 10

MŮJ ŽIVOT SE SADDÁMEM HUSAJNEM nout, a moje dívčí nohy tančily dál. Nikdy jsem nepochopila pocity těch, kteří se na mě dívali s vlhkýma očima. Můj život byl chráněným životem pohádkové princezny v krásném domě mého otce a v nádherné zahradě v exkluzivní čtvrti Bagdádu. Naši zahradníci přizpůsobovali barvu zahrady podle ročních období, matka měla vlastního kuchaře a k ruce mnoho služebnictva. Měli jsme řidiče, který nás všude vozil, i do školy a rovněž do exkluzivního klubu Alwyia, jehož členy moji rodiče byli. Jezdili jsme nejprve ve vozech značky de Soto, poté to už byl vždycky mercedes. Jméno mého otce respektovali v nejvyšších kruzích. Za sousedy jsme měli uznávané irácké rodiny většinou křesťany jako my. V naší čtvrti měl sídlo Červený kříž a mnoho mezinárodních ambasád. Všední den naší rodiny měl pevná pravidla, kde každý hrál svou roli. Otec byl často pracovně na cestách, matka se starala o vše, co se týkalo domácnosti. Když jsme nebyli doma, byli jsme v klubu a stýkali jsme se s rodinami, které patřily mezi tehdejší bagdádskou elitu. Oslavy, večeře, bazén, tenis, volejbal, drinky s alkoholem nebo bez, hezká restaurace vše, co si člověk mohl přát. Každý čtvrtek byla party pro dospívající děti. Tančili jsme, zamilovávali jsme se a pili fantu. Každý pátek večeřela naše rodina v klubu. Potom hrál otec karty se svými přáteli a matka se bavila se svými přítelkyněmi. Bratři byli moji bodyguardi. Vždy. Když jsem šla ven, šli oba po mém boku. Byla jsem chráněna pravidly a neměla jsem snad žádné starosti. Všichni ve mě kladli spoustu očekávání, dívka se musí bát o svou dobrou pověst. Moje budoucnost a čest rodiny závisela na tom, abych zůstala pannou. Pokud by se mi to nepodařilo, způsobila bych všem ostudu. V panenství byla moje síla a pokaždé, když jsem se něčeho obávala, běžela jsem hned za matkou. 11

PARISULA LAMPSOSOVÁ, LENA KATARINA SWANBERGOVÁ Peníze pro mě nebyly důležité, jednoduše proto, že jsme je vždy měli. Když jsem s pláčem říkala otci, že jsem ztratila drahé hodinky, tak mi totéž odpoledne dal nové. Ale jeden den v týdnu jsem doma musela uklízet či pomáhat v kuchyni. Matka chtěla, abych se naučila pokoře: Jsi jako ostatní lidé, Pari, jsi taky jen člověk. Takový byl můj život, když jsem potkala Saddáma. Roztomilá dívka z bagdádské vyšší společnosti. Nevěděla jsem nic o politice, považovala jsem se za Evropanku a moje rodina patřila mezi řecké ortodoxní křesťany. Kontrast se Saddámem Husajnem nemohl být větší. Saddámovi bylo kolem třiceti let, když jsme se setkali. Věkový rozdíl však nehrál při vývoji našeho vztahu velkou roli, to spíše jeho původ, který byl tak výrazně odlišný od mého. Saddám pocházel z velmi chudých poměrů, z vesnice kousek od města Tikrít, které leží na sever od Bagdádu. Jeho otec zmizel či zemřel ještě před Saddámovým narozením. Jeho matka se později znovu provdala a Saddám strávil velkou část života v domě svého strýce v Bagdádu. Obrovské rozdíly mezi mými a Saddámovými životními zkušenostmi mezi námi vytvořily zvláštní rovnováhu. Stále se musel revanšovat. Já sama jsem se nikdy nenaučila poddajnosti, vždy jsem znala svou hodnotu. Byla jsem hrdá na láskyplnou rodinu a brzy jsem se naučila, že respekt je něco jiného než slabost. Do určité míry jsem byla silná jako Saddám, přestože jinak. Často přemýšlím, proč jsem stále naživu. Proč jsem směla žít zrovna já, když tolik jiných lidí muselo v Saddámově Iráku zemřít? Již se ovšem nepozastavuji nad tím, čím jsem Saddáma zaujala: ve světě rostoucí poddanosti jsem ho od první chvíle bavila tím, že jsem byla sama sebou. Vše se samozřejmě mezi mnou a Saddámem změnilo, když 12

MŮJ ŽIVOT SE SADDÁMEM HUSAJNEM jsem přišla na to, kdo je. Ale právě tento první večer, onen osudný pátek v srpnu roku 1968, jsem nevěděla nic, a proto mezi námi vznikla ta zvláštní rovnováha. Nikdy se nezměň, Parisulo, říkal mi Saddám často, vždy buď taková, jaká jsi. 13

Zahradu mého otce ohraničovala, stejně jako všechny ostatní zahrady v našem okolí, zeď. Aby se člověk dostal k sousedovu vchodu, musel obejít celou čtvrť. Ale pokud mi to matka dovolila, mohla jsem snadno přelézt přes vnitřní zeď mezi zahradami a navštívit naše nejbližší sousedy, rovněž křesťanský arménský pár. Muž se jmenoval Harút al-chajját. Vlastnil exkluzivní pánské krejčovství, které neslo jeho jméno. Jeho žena se jmenovala Gina. Bylo jí něco málo přes dvacet let a moje matka ji měla ráda. Proto mohla Gina občas přijít k nám. Jako rodiny jsme se nikdy nestýkali, ale Gina a já jsme si občas povídaly přes zahradní zídku. Moje matka neměla Harúta ráda. Nevěděla jsem tenkrát ještě proč. Harút patřil již tehdy do kruhů kolem Saddáma Husajna, což matčinu nelibost vysvětlovalo. Věděla o Harútovi něco, co jsem zatím nemohla chápat. Tušila něco i o jeho vztahu s Ginou. O dlouhou dobu později jsem se s Harútem potkávala často, protože stále ještě patřil do Saddámových kruhů a hrával karty se Saddámovými syny, Udajem a Kusajem. Harút se na mě někdy podíval a začal se smát: Tvoje matka by mě bývala nejraději otrávila, Pari, říkával. Byla to pravda. Ten večer, kdy mě Gina požádala, abych k nim přišla a dělala jí společnost, protože Harút měl hosty, měla moje matka špatné tušení. Až do smrti pak mluvila 14

MŮJ ŽIVOT SE SADDÁMEM HUSAJNEM o mém prvním setkání se Saddámem jako o nešťastné chvíli. Dávala si to za vinu. Myslela si, že byla chyba mě v ten večer nechat jít, večer, kdy se Gina sama nudila. Nemohla bych přijít a pomoct jí připravit tabbúlé a obsluhovat Harútovy hosty? Matka odmítla. Rozhodně. Může jako dobrá sousedka požádat kuchaře, aby tabbúlé udělal, a poslat jej Gině, to není žádný problém. Ale já mám zůstat doma. Dlouho a tvrdohlavě jsem se s ní dohadovala. Co mi tam může hrozit, mami? Budu jen s Ginou vedle v domě a budou tam hosté, kteří budou jíst tvůj dobrý tabbúlé a grilovat ryby. Všechna matčina napomenutí jsem znala nazpaměť: Nepij z otevřených láhví. Nikdy nebuď s mužem o samotě. Dívej se do země, když se na tebe někdo dívá. Nenech si od nikoho políbit ruku, protože můžeš otěhotnět... Přísahám, že jsem jí věřila. Nikdo se mnou nemluvil o tom, co se děje mezi mužem a ženou, a já jsem měla před matkou velký respekt. Rozhodovala doma o všem a často mi říkala, že nejlepším přítelem dívky je její matka. Mělo to dva důvody. Matka na svou dceru nežárlí, matka jí řekne pravdu. Jednou jsem šla na návštěvu ke kamarádce a matce jsem slíbila, že budu doma v devět hodin. Přišla jsem asi o deset minut později a matka byla nepříčetná. Vzala mě za dlouhé vlasy, smotala je jako provaz a začala mě bít. Za trest jsem měla zůstat dva dny v pokoji. Měla jsem přijít včas. Měla jsem trest pocítit, abych si pro příště zapamatovala pravidla. Dnes už chápu, že to Ginino pozvání ten večer byl Harútův nápad. Harútovi hosté patřili mezi bagdádskou elitu a on věděl, že Saddám Husajn touží po všem ze Západu a miluje luxus. Harút rovněž věděl o Saddámově neukojitelné chuti na mladé dívky, možná byl dokonce jedním z těch, kdo měli za úkol najít ty nejmladší a nejroztomilejší. Takové, jako jsem byla já. 15

PARISULA LAMPSOSOVÁ, LENA KATARINA SWANBERGOVÁ Harút těžil z toho, že je zadobře s mužem, který měl brzy ovládnout celý Irák. Ten večer jsem se měla stát Harútovým darem Saddámu Husajnovi. Matka to s povzdechem vzdala. Bude na mě čekat, řekla. Bude se dívat celý večer na zídku, aby mě viděla přijít domů. Upravila jsem se, oblékla jsem si růžové šaty s živůtkem a sukni, která byla tak široká, že doslova vlála, když jsem se točila. Uhladila jsem si vlasy, nechala je volně splývat po zádech a uvázala jsem si do nich dlouhou, růžovou stuhu. Zlaté řetízky na kotníky, stříbrné boty na podpatku, mnoho cinkajících zlatých náramků, navonět oblíbeným parfémem Je reviens. Spokojená sama se sebou jsem přitančila k matce, abych se jí ukázala. To ses tak vyfintila, řekla matka podezíravě, abys podávala tabbúlé? Ještě dnes ji vidím, jak ten večer seděla doma v kuchyni. Oblečená v černém a s nohama doširoka, ruce na kolenou. Starostlivý pohled. Nechoď tam takto, Parisulo, zakazuji ti to! Musíš zůstat doma! A pak znovu otázky a vzdechy: Kdo přijde, kde budete sedět, co budete jíst...? Parisulo, dceruško, já nějak tuším, že to není správné. Konečně jsem přelézala zídku s miskou plnou tabbúlé. Růžová sukně kolem mě jen vlála. Prosadila jsem si svou. Bude to legrace. Strana Baas byla založena v padesátých letech dvacátého století v Sýrii na protest proti koloniální vládě, která byla ve všech arabských zemích stále ještě velmi silná. Baas zname- 16

MŮJ ŽIVOT SE SADDÁMEM HUSAJNEM ná v arabštině něco jako znovuzrození a filozofie strany byla zčásti socialistická a zčásti arabsko-nacionalistická. Ze začátku neměla strana Baas v Iráku mnoho stoupenců, ale její vliv rostl. S postupem času se však Saddám Husajn stal v důsledku své moci jejím zastáncem a původní ideje ztratily více méně smysl. Přesto právě ve straně Baas získal Saddám Husajn rané politické vzdělání. Zrod irácké strany Baas byl krvavý proces s mnoha boji o moc a několika vojenskými převraty. Interní opozici vedl Ahmad Hasan al-bakr, který se stal Husajnovým předchůdcem v roli prezidenta, a Saddám Husajn. Al-Bakr se pokoušel za podpory Saddáma Husajna získat místo prezidenta již v roce 1964, což vedlo k jejich zatčení. Al- -Bakr byl později kvůli nemoci propuštěn a Saddámu Husajnovi se v roce 1966 podařilo uprchnout do Egypta, ale po vojenském převratu v roce 1968 byl al-bakr nakonec nově vytvořenou revoluční radou zvolen prezidentem. Saddám Husajn měl již tehdy ve vládě velmi silné postavení, a čím starší a slabší prezident al-bakr byl, tím více rostl vliv Saddáma Husajna. Harút mě vzal za ruku a chtěl tančit. Hlavou mi projela myšlenka, že vidět mě teď matka, tak by mě zabila, ale bylo mi šestnáct let a chuť tančit převážila. Když mnou Harút zatočil, sukně se mi rozvila jako květina a já se nahlas rozesmála. Uprostřed tohoto vířivého tance jsem si všimla, že přicházejí hosté. Tři muži, vepředu elegán v hedvábném modrém obleku a oslnivě bílé košili. Saddám Husajn. První dojem na mě udělaly jeho zvláštní oči. Takové oči jsem nikdy neviděla. Staré stříbro, staré zlato, Saddámův hnědý pohled se třpytil jako kov. O chvíli později jsem mu řekla: Máš oči jako zvíře. Ledový pohled. 17

PARISULA LAMPSOSOVÁ, LENA KATARINA SWANBERGOVÁ Někdo jiný než já by za to mohl zaplatit životem. Ale Saddám Husajn se jen smál. Moje prostořekost ho bavila, asi protože byl zvyklý, že si všichni v jeho blízkosti dávali pozor. Saddáma Husajna obdivovali a také se ho báli, všichni věděli, že je krutý. V jeho blízkosti se život mohl velmi snadno proměnit v krvavou smrt. Již tehdy. Já jsem však neměla ani tušení, co je Saddám Husajn zač. To mi paradoxně dávalo sílu, protože jako šestnáctiletá holka jsem se při tomto setkání se Saddámem Husajnem bála jenom toho, že se matka dozví, že jsem tančila. U nás doma se o politice nemluvilo stejně jako o náboženství. Nehrálo roli, zda byste se takto bavili s hosty či v rámci rodiny: Způsobuje to pouze problémy, říkával můj otec, nakonec se všichni pohádají. Do konce života si budu spojovat hlas Franka Sinatry s prvním setkáním se Saddámem. Saddám mě vzal za ruku a otáčel se mnou jako předtím Harút, takže mi růžová sukně vlála, ale pak mě nepustil, otáčel se mnou dál, až k sobě. Držel mě tak, že jsem se o něj opírala zády. Pusť mě, pusť mě! Byla jsem naštvaná a měla jsem strach. Matka by mě zabila, kdyby mě viděla v náručí neznámého muže, muslima, a najednou jsem spatřila v kuchyňských dveřích vyděšenou Ginu. Dnes jsem si jistá, že Harút zařídil, abych tančila uprostřed pokoje, v růžových šatech, právě když vcházel Saddám. Ale tehdy by mě to ani nenapadlo. Byla jsem nevinnost sama. Vše se odehrálo tak rychle, nechápala jsem, co se děje, a nemohla jsem se bránit. 18