Ahoj kamarádi, tak jsme se konečně dočkali. Jaro k nám do lesa vtrhlo jako medvěd do telefonní budky. Najednou ho je všude plno. Ve vzduchu, ve stromech i v trávě, no a o vodě už ani nemluvím. Vody s sebou totiž letos jaro přineslo opravdu dost a dost. Pršela z mraků a přitékala ze zasněžených hor a strání. Ze zurčících potůčků spěchala do říček, potom se prošplouchala do velkých řek a přes obrovské přehradní hráze padala do velikých zpěněných kotlů pod nimi. A až se z toho divokého reje vymotala, vydala se na dlouhou cestu přes vesnice, městečka a města, kolem zahrad, sadů, luk a polí, až k nekonečným mořím a oceánům. Jenže letos kamarádi, nebylo to vodní putování tak obyčejné a klidné, jako obvykle. Tentokrát se z potůčků staly říčky a z říček zase řeky a z řek byla najednou jezera, která se rozlila široko daleko do kraje. U nás v lese z toho bylo veliké pozdvižení. Všechna zvířátka obsadila kdejaký kopeček, pahorek, svah i stráň. Kdo to uměl, vylezl na strom a kdo ne, ten zase utíkal seč mu nohy stačily, jen aby té velké a rozdováděné vodě utekl. Inu děti, taková velká voda
umí nadělat hodně škody a taky hodně neštěstí a bolesti. Ono se to někdy nezdá, protože po většinu roku jsou lidé i zvířátka s vodou kamarádi, ale jak říká můj táta Lišák: Čeho je málo, to se hodí, a čeho je moc, to škodí. A to je kamarádi pravda, jako že lišky nechytají myšky. To si dobře zapamatujte. A ještě vám kamarádi prozradím, proč si na vodu musíme dávat pozor i přesto, že zrovna nezaplavuje lesy a pelíšky zvířátek nebo města a vesnice s domky a domy vás lidí. Tohle tajemství mi prozradil můj táta a jemu zase jeho táta a tomu to řekla jeho maminka a té mamince to pověděla její babička. No a té babičce to jednou pošeptala stará a moudrá ryba, kterou potkala, když si u řeky chladila bolavé tlapky. Takže kamarádi, dobře čtěte nebo poslouchejte, a třeba to vodní tajemství v příběhu malého Jeníka najdete. Prší, prší jen se leje, ale POZOR není VODA jako VODA!!!
Pro všechny školáky pomalu začínaly dva nejkrásnější měsíce v roce. Letní prázdniny konečně začaly a všechny děti už plánovaly, kdo kam pojede, kdo co zažije, kdo si co přiveze a taky s kým a kdy si všechna ta dobrodružství a lenošení užije. Zkrátka plánoval kde kdo a kde co. Jenže plán je plán a všeho je do času. I slunce svítí, jen co ho mračna chytí. Také Jeník se chystal na své první prázdniny bez rodičů. Letní tábor sliboval velká očekávání a nové zkušenosti. Maminka Jeníkovi zabalila všechno potřebné a důležité. K tomu přidala několik dobrých rad a poučení. V sobotu ráno se Jeník naposledy před odjezdem nasnídal a společně s tátou vyrazil na místo srazu, odkud se jelo autobusem. Všechno šlo podle plánu. Odjezd i cesta proběhly přesně tak, jak bylo určeno. Během jízdy si Jeník našel i několik nových kamarádů a když se po příjezdu rozdělovaly děti do stanů, měl už Jeník svého spolunocležníka jasného. Byl to Jarek, který si s Jeníkem dobře rozuměl a měli také jednu společnou zálibu. Oba kamarádi totiž uměli dobře plavat a vodu měli opravdu rádi. Oba také chodili pravidelně do krytých bazénů a oba se už několikrát zúčastnili plaveckých závodů. Zkrátka a dobře, kromě jiného je tahle společná záliba natolik spojovala, že si měli pořád o čem povídat. O to větší měli Jeník a Jarek radost, když zjistili, že vedle tábora teče velká a nádherná řeka. Ani si pořádně nevybalili věci a už stáli na břehu. Pozorovali tu tichou a majestátní hladinu a očima hledali to správné místo ke koupání. Ani si nevšimli, že vedoucí tábora už svolává děti k prvnímu nástupu. Teprve jeho hlasité volání a zvonění táborového zvonu je přimělo k návratu. I to se ví, že je za jejich první zatoulání moc nepochválil, ale také jim na poprvé ani moc nevyčinil. Společně s ostatními dětmi si na nástupu vysvětlili všechna pravidla, která na táboře platí. Samozřejmě, že k nim patřilo i to, které stanovilo, že k řece mohou děti jen společně a s doprovodem někoho z táborových vedoucích. Jeník s Jarkem si tohle poučení sice vyslechli,
ale moc jim po chuti nebylo. Přece nejsme dnešní, říkali si oba kamarádi. To co my jsme uplavali, to ostatní děti ani neušly, tak jakápak pravidla, dovolování a společná koupání. Přece nejsme žádná nemluvňata co potřebují nafukovací kruhy a nebo dokonce nějaké rady a hlídače. I to se podívejme na ty namyšlené pulce s nohama. Řečí mají, že by se jednomu ani do ucha nevešly a přitom v hlavě mají tolik místa, že by tam komár zabloudil. Tak to se kamarádi opravdu nedělá. Pravidla jsou tu proto, aby se dodržovala a každé pravidlo má svůj důvod. A když se nám někdy stane, že nevíme proč máme udělat to či ono, nebo proč se máme chovat tak či onak, tak není nic jednoduššího, než se někoho zeptat. Moudrých a ochotných lidí kolem sebe máme vždycky dost. Jenom se nesmíme stydět zeptat. Já vím, že si třeba myslíte, že Jeník i Jarek toho o vodě vědí dost, ale jak říkává můj táta Lišák: I když toho víme dost, tak nevíme všechno.
Hned druhý den šly všechny děti společně k řece. Kdo chtěl, mohl se vykoupat a kdo nechtěl, ten si mohl jen dovádět a hrát na břehu. I toť se ví, že Jeník s Jarkem dováděli spíš ve vodě jak na břehu. Plavali na všechny možné způsoby, potápěli se a řádili jako opravdoví vodní čerchmanti. Několikrát je musel vedoucí napomínat, protože úplně zapomínali, že jsou ve vodě i jiné děti, do kterých při svém řádění naráželi. Jindy se zase při svém plaveckém předvádění vydali příliš daleko od břehu. No, zkrátka a dobře pan vedoucí měl s Jeníkem a Jarkem spoustu starostí a zlobení. A když je džbán plný, stačí jen kapka, aby přetekl. Tou kapkou bylo jejich bezohledné skákání do vody. Oba kamarádi sice skákali tam, kde to pan vedoucí povolil, ale dělali to tak nešikovně a hloupě, že končili na hlavách a zádech ostatních dětí. Výsledkem bylo několik odřených a naražených hlav, pohmožděných rukou a hodně vypité říční vody, které se děti nalokaly při tom bezhlavém řádění Jeníka a Jarka. A tak přišlo, co přijít muselo. Vedoucí tábora se opravdu hodně rozzlobil a naše dva kamarády poslal z koupání rovnou do stanu.
No, aby taky ne! To se ví kamarádi, že to tak muselo dopadnout. Inu, kdo nedbá na radu, šup zepředu dozadu. Jinak řečeno, z hrušky dolů, a nebo už se ucho utrhlo. To dá přece rozum, že taková alotria nemůžeme vyvádět. U vody, ale i na ulici, ve škole nebo třeba v obchodě, zkrátka všude okolo nás žije někdo jiný a my se musíme chovat tak, abychom nikomu neubližovali, neobtěžovali jej a nebo ho nějak jinak netrápili. A na to ti naši vodní raraši nějak zapomněli. Konec konců, oni zapomněli i na to, že takovým chováním mohou ublížit i sami sobě. A na to byste kamarádi neměli zapomínat nikdy. Jenže jestli jste někdo čekali, že se Jeník s Jarkem alespoň trochu poučili, tak to jste se tedy zatraceně spletli. Nafoukli se jak dva balóny, urazili se, načučeli a cítili se tak ukřivděni, že tomu za chvilku i začali sami věřit. Když jim pan vedoucí domlouval, koukali zarputile do země a o nějaké omluvě a příslibu slušného chování už nemohlo být ani řeči. A tak ten dnešní zákaz koupání protáhl pan vedoucí na celý týden a navíc jej rozšířil i o výlet na lodi, který se měl konat příští den. No, to byla pro oba kamarády velká rána. Obzvlášť, když si nechtěli připustit, že něco provedli. Ale nedalo se nic dělat, zákaz je zákaz. Jenže znáte to. Kde není rozum doma, tam se hloupost usadila. A taky že ano. Ráno se děti s panem vedoucím vypravily na plavbu lodí po řece a oba kamarádi je vyprovázeli napůl závistivým a napůl ukřivděným pohledem. Jenže to jejich koukání netrvalo dlouho. Sotva ostatní děti zmizely i s panem vedoucím za zatáčkou na cestě k přístavišti loděk, už si to Jeník s Jarkem mířili k řece. No, a protože byli v plavkách, nebylo pochyb co mají za lubem. Jen co byli u řeky už plánovali, jak a kde si zaskáčou a zaplavou. Jeník chtěl skákat tam co včera, ale Jarek zase o kousek níž
po proudu. Nakonec se rozhodli, že každý si do vody skočí tam kde chce. Jarek popošel asi 20 metrů níž od místa, kde se chystal Jeník. Oba současně se postavili ke kraji břehu a oba současně se odrazili a skočili. No, aby ty dva vykutálence tisíc raků štíplo klepety do zadnice. Copak to mají v těch hlavách za nepořádek?! Copak je opravdu mají jen proto, aby jim nenateklo do krku?! Asi ano, protože jinak by přece nemohli udělat tolik hloupostí. Už zase porušili pravidla. Už zase se chovají sobecky a nerozumně. Copak to jde, vypravit se k řece i přesto, že to mají zakázané? A copak to jde odejít pryč a nikomu neříct kam jdeme? To se ví, že to nejde! Kdepak kamarádi, to nemůže dopadnout dobře. No jen si představte, kdyby se teď něco stalo, tak se nikdo nic nedozví. A ještě k tomu oba ti vykukové skočili do vody naráz a daleko jeden od druhého, takže o sobě nevědí. Z toho kouká pěkná polízanice, to mi kamarádi věřte.
Jeník skočil do vody nádhernou šipku. Proletěl hladinou jako torpédo a jeho tělo klouzalo pod hladinou ke dnu rychle a ladně. Právě ve chvíli, kdy se Jeník chystal změnit směr nad hladinu, ucítil prudkou ránu do hlavy. Samou bolestí a leknutím chtěl zakřičet a zhluboka se nadechnul. Víc už si nepamatoval. Svaly na nohou a na rukou se uvolnily a celé tělo se dalo pod hladinou unášet pomalým proudem řeky. Jarek také skočil do vody s téměř vzorovou dokonalostí. Jeho šipka si s tou Jeníkovou vůbec nezadala. Byla dokonalá. Také on mířil pod hladinou rychle ke dnu. A stejně jako Jeník i on se právě chystal změnit směr plavby nad hladinu, když zahlédl rychle se blížící kamení na dně řeky. Jeho rychlé manévrování rukama i nohama však nedokázalo zabránit, aby se břichem bolestivě neotřel o kamenité dno. Bolelo to jak se patří, ale přesto se mu podařilo vyplavat nad hladinu. Už už se chystal udělat pár temp směrem ke břehu, když pod hladinou ucítil jak do něj narazilo něco velkého a měkkého. Strašně se polekal a nějak podvědomě se snažil rukama to NĚCO odstrčit. To leknutí před chvílí nebylo nic proti tomu, jak se vyděsil, když pod hladinou nahmatal ruku, která zcela určitě nebyla jeho. Byl to Jeník, kterého proud přinesl až k Jarkovi. Ten rychle zachytil tělo kamaráda a seč mu síly stačily plaval ke břehu. Inu kamarádi, tak tohle je opravdu jen pro silné nervy. Ale ono se to dalo tak trochu čekat. Tolik hloupostí a pitomostí, co jich ti dva nezvedení superplavci udělali, už nemohlo skončit jinak. A jak to s nimi nakonec dopadlo? No, měli více štěstí jak rozumu. Oba se z té řeky dostali. Jeník s rozbitou hlavou a Jarek s odřeným břichem, ale nechybělo mnoho a ani jeden z nich už tady s námi nemuseli být. Ale abych nezapomněl, ještě něco si naši kamarádi z řeky odnesli. Našli v ní to velké vodní tajemství o kterém jsem vám vyprávěl na začátku. Nevím, jestli jim ho pod vodou prozradila
ta velká stará ryba, ale pravda je, že už o něm vědí. Jeník i Jarek už vědí, že si nikdy nemohou být jisti, že vodu znají. Nikdy si nemohou být jisti, že je voda nedokáže překvapit a potrápit, protože i kdybyste do řeky skákali stokrát na jednom místě, pokaždé tam bude úplně jiná voda. Bude sice stejně mokrá a stejně studená, ale přesto úplně jiná. Každou vteřinu přiteče na stejné místo jiná voda, která s sebou přinese něco co tam ještě před vteřinou nebylo. A to je to VODNÍ TAJEMSTVÍ, o kterém hodně lidí neví. Ale vy kamarádi už to víte a určitě se podle toho budete k vodě chovat. Budete opatrní, obezřetní a rozvážní, tak jako ke všemu, co NEZNÁTE.
Napište nebo řekněte, proč se mezi lidmi musí dodržovat pravidla. Třeba ta, která máte na školách, na letních táborech, ale i taková, jaká platí například u vás doma. Napište co uděláte, když si s něčím nevíte rady, něco neumíte, něčemu nerozumíte, a nebo když vás něco trápí. Napište nebo řekněte, proč by se nemělo skákat do vody tam, kde to neznáme a nebo tam, kde se koupe hodně lidí. Napište, proč bylo od Jeníka a Jarka nerozumné, že odešli k vodě a nikomu o tom neřekli. Napište a nebo řekněte, jestli byste věděli, jak poskytnout pomoc člověku, který se topí.