Kázání Zápas o požehnání Neděle 7.11.2010 Genesis 32.kapitola 1 Za časného jitra políbil Lában své vnuky a dcery, požehnal jim a vracel se opět ke svému domovu. 2 Jákob šel svou cestou. Tu se s ním srazili Boží poslové. 3 Jakmile je Jákob spatřil, zvolal: To je tábor Boží, a to místo pojmenoval Machanajim (to je Tábořiště). 4 Pak Jákob vyslal napřed posly ke svému bratru Ezauovi do země Seíru, na pole Edómské, 5 a přikázal jim: Vyřiďte mému pánu Ezauovi toto: Tvůj otrok Jákob vzkazuje: Až dosud jsem prodléval jako host u Lábana. 6 Mám voly a osly, ovce, služebníky a služky. Posílám o tom zprávu tobě, svému pánu, abych získal tvoji přízeň. 7 Poslové se vrátili k Jákobovi a řekli: Přišli jsme k tvému bratru Ezauovi, ale on ti už jde vstříc a je s ním čtyři sta mužů. 8 Tu padla na Jákoba veliká bázeň a tíseň. Rozdělil proto lid, který byl s ním, i brav a skot a velbloudy do dvou táborů, 9 neboť si řekl: Přijde-li Ezau k prvnímu táboru a pobije jej, může ještě zbylý tábor vyváznout. 10 Dále Jákob řekl: Bože mého otce Abrahama a Bože mého otce Izáka, Hospodine, tys mi pravil: Navrať se do své země a do svého rodiště a já se postarám, aby se ti dobře vedlo. 11 Nejsem hoden veškerého tvého milosrdenství a vší tvé věrnosti, které jsi svému služebníku prokázal. Tento Jordán jsem překročil s holí, a teď mám dva tábory. 12 Vytrhni mě prosím z ruky mého bratra, z ruky Ezauovy, neboť se ho bojím, aby nepřišel a nezabil mě, matku nad dětmi. 13 Ty jsi přece řekl: Určitě se postarám o tvé dobro a tvé potomstvo rozmnožím jako mořský písek, jejž nelze pro množství sečíst. 14 A přenocoval tam té noci. Pak vzal z toho, co vyzískal, dar na usmířenou pro svého bratra Ezaua: 15 dvě stě koz a dvacet kozlů, dvě stě bahnic a dvacet beranů, 16 třicet velbloudic se sajícími mláďaty, čtyřicet krav a deset býků, dvacet oslic a deset oslů. 17 To vše předal svým služebníkům, každé stádečko zvlášť, a řekl jim: Jděte napřed a ponechte mezi jednotlivými stádečky odstup. 18 A prvnímu přikázal: Až se s tebou setká můj bratr Ezau a zeptá se tě, čí jsi a kam jdeš a čí je to, co ženeš před sebou, 19 odvětíš: Je to dar od tvého otroka Jákoba, poslaný jeho pánu Ezauovi; on sám je za námi. 20 Tak přikázal i druhému a třetímu a všem, kteří šli za stádečky. Řekl: V tomto smyslu mluvte s Ezauem, až na něj narazíte. 21 A dodejte: Také tvůj otrok Jákob je za námi, neboť řekl: Darem, který jde přede mnou, chci ho usmířit a teprve potom spatřit jeho tvář. Snad mě přijme milostivě. 22 Šli tedy napřed s darem, zatímco on přenocoval oné noci v táboře. 23 A té noci vstal, vzal obě své ženy i obě své služky a jedenáct svých synů a přebrodil se přes Jabok. 24 Vzal je a převedl je přes potok se vším, co měl. 25 Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka. 26 Když viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu při zápolení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil. 27 Neznámý řekl: Pusť mě, vzešla jitřenka. Jákob však odvětil: Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš. 28 Otázal se: Jak se jmenuješ? Odpověděl: Jákob. 29 Tu řekl: Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls. 30 A Jákob ho žádal: Pověz mi přece své jméno! Ale on odvětil: Proč se ptáš na mé jméno? A požehnal mu tam. 31 I pojmenoval Jákob to místo Peníel (to je Tvář Boží), neboť řekl : Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život. 32 Slunce mu vzešlo, když minul Penúel, ale v kyčli byl chromý. 33 Synové Izraelovi nejedí až podnes šlachu při kyčelním kloubu, protože Bůh poranil Jákobovi šlachu kyčelního kloubu.
Málokterý příběh ve Starém zákoně má takový náboj jako životní příběh Jákoba. Právě na Jákobovi, synovi Izáka a vnukovi Abraháma je víc, než na komkoliv jiném patrné, že naše životní cesta nemusí být jen chronologickým sledem událostí, odevzdaným čekáním na to co přijde a utěšováním se, že jednou přece bude líp. Příběh Jákoba je příběhem aktivního Zápasu o Boží požehnání! Je ale vůbec o Boží požehnání potřeba zápasit? Nestačí se jen modlit a čekat? Proč nebude fungovat heslo Modli se a čekej? Boží požehnání je mohutný proud a mi potřebujeme nádoby, kterými bychom ho zachytili. Ty nádoby, to jsou ony příležitosti, které musíme ve svém životě aktivně vytvářet a využívat. Jestliže budeme v očekávání na Boží požehnání pasivní, možná Boží požehnání opravdu přijde, ale my ho nebudeme schopni zužitkovat Staré řeholní heslo říká Ora et labora! tj. česky Modli se a pracuj. Přesně to vystihuje na čem a v jakém pořadí v životě člověka závisí. Stačí ale ta slova jen přehodit a už to nebude fungovat. Je to sice trochu lepší než Modli se a čekej, dá se tím už přece jen něčeho dosáhnout. Má to ale dvě ALE, tím prvním je ale pomodlím se, až bude má práce dokončena, až to co dělám bude dokonalé a prefektní A tím druhým nevysloveným ALE je ale to čeho jsem dosáhl, bude především má zásluha.
Jestliže dáme v životě na první místo svojí snahu námahu - práci, stane se náš život více než zápasem o Boží požehnání zápasem o seberealizaci a snahou o dosažení vlastní dokonalosti. Ne že bychom se neměli snažit zdokonalovat. Měli bychom si ale uvědomit, že to nejsme my kdo sama sebe učiní dokonalejším (to je totiž logický nesmysl), ale že je to jedině Pán Bůh, který svou dokonalostí může způsobit naše zdokonalení! Jákob nebyl žádný perfecionalista. Ve svém zápase o Boží požehnání dělá už od počátku spousty chyb. To co je ale důležité, je z těch chyb se učí. Učí se, že musí více spoléhat na Hospodina. Už od počátku instinktivně cítí, že pro získání požehnání musí také sám něco udělat, že nemůže zůstat jen pasivní. A tak to nejdříve přehání podvádí svého otce Izáka, podvádí svého bratra Ezaua - jen aby získal požehnání prvorozeného. A ono se to podaří, ale za jakou cenu Pán Bůh za to ale Jákoba nezavrhuje, rozumí jeho nedokonalosti, slabosti pro rychlý a jistý výsledek. Pán Bůh ale vidí dál, ví, že Jákobovo srdce je klenot, který je jen potřeba dobře vybrousit. A tak mu naordinuje 2x 7 let trpělivé práce v postavení služebníka u strýce Lábana. Dá mu okusit, co je to být sám podveden, být sám ponížen, po celých těch 14 let mu ale nikdy neodepře své požehnání. V době Jákobově znamenalo Boží požehnání zvláštní životní sílu, která člověku umožňuje v životě úspěch. Nebylo nijak rozlišeno mezi vnitřním a vnějším projevem požehnání. Požehnání znamenalo zároveň vnitřní sílu i vnější životní štěstí a materiální dostatek. Nejvýraznějším znakem požehnání byla velká rodina a vše co ji dokáže zabezpečit - velká stáda, bohatá úroda atd. Co myslíme slovem požehnání dnes, když požehnání někomu vyprošujeme, když si ho vzájemně přejeme, když o něm tak hezky zpíváme? Zamysleme se teď každý sám v sobě nad třemi konkrétními věcmi, které myslíme požehnáním, když to slovo používáme. Tak to je význam slova Požehnání - A teď si řekněme, proč se nestačí pomodlit, požehnat si rozejít se a žít si natrvalo jak v pohádce Pán Bůh nám přece zajistí vše, o co jsme ho prosili, nebo to není tak jednoduché?
Opravdu to není tak jednoduché! Protože boj o získání požehnání je celoživotním zápasem! Protože požehnání se získává, ale může se i ztrácet. Protože požehnání není samozřejmost a dá se znehodnotit naší pasivitou. Jákob zhřešil, ale pak svého činu litoval a o své požehnání v potu tváře den co den bojoval. Teď se vrací do svého rodiště fyzicky požehnán. Cestou tam Jordán překročil jen s holí v ruce a zpátky se vrací dva tábory, dvě materiálně soběstačné jednotky. Přesto a nebo právě proto na něj padá veliká bázeň a tíseň. Uvědomuje si, že teď už to není jen jeho osobní zápas, ale že je v tuto chvíli zodpovědný i za životy ostatních svých blízkých. Proto se Jákob modlí: 12 Vytrhni mě prosím z ruky mého bratra, z ruky Ezauovy, neboť se ho bojím, aby nepřišel a nezabil mě, matku nad dětmi. 13 Ty jsi přece řekl: Určitě se postarám o tvé dobro a tvé potomstvo rozmnožím jako mořský písek, jejž nelze pro množství sečíst. Nedílnou součástí našeho požehnání je rodina, sbor, naši blízcí. Bez našich bližních nelze dosáhnout skutečného životního štěstí. O to je ten zápas složitější a těžší. Selhání Jákoba v této těžké chvíli by znamenalo přímé ohrožení jeho potomstva. Jeho synové nejsou ještě tak velcí, aby se dovedli sami postarat, dokonce ani, aby mu v tom zápase mohli pomoct a tak v tom zůstává Jákob sám. Jákobův zápas u potoka Jabok je tak předobrazem nočního zápasu Pána Ježíše v zahradě Getsemane. Všichni usnuli a jen jeden zůstal, aby to za ně vybojoval. Ono usnutí ostatních nelze vysvětlit jinak než nedospělost a nepochopení, nepochopení vážnosti události, nepochopení možných důsledků. Ale dobrá zpráva je, že požehnání může vybojovat jeden i pro ty ostatní. Chtějme tomu porozumět! Pokud někomu přejeme požehnání, žehnáme mu a není za tím ten zápas, ta námaha, pak je to jen krásná krabička s mašlí, ale bez obsahu. Nedevalvujme Boží požehnání, není to laciná milost co kážeme, ale je to drahá milost vykoupená obětí Pána Ježíše Krista a uváděná ve skutek naším každodenním zápasem. Pokud tedy někomu žehnáme bereme na sebe také závazek zápasu za něj. 25 Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka. 26 Když viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu při zápolení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil.
Zápas o požehnání bolí! Na Ježíšově čele se objevil krvavý pot, když zápasil. Jákob to odnesl vykloubením kyčle a trvalým poškozením šlachy. Zápas o požehnání není žádná legrace ani téma čajových dýchánků. Staří komunisté s oblibou říkali, že náboženství je opium lidstva. Proč? Protože znali křesťany zlomené, uzavřené sami do sebe, snažící se jakž takž přežít od jedné neděle ke druhé. Asi žel znali málo Jákobů, odhodlaných se o Boží požehnání poprat! Odhodlaných utržit nějakou tu ránu, aby pak mohli sami pozvednout ruce a žehnat - a to je pak nějaké požehnání! Někdo může namítnout, že u Jákoba to byla z nouze cnost. Kdyby se zachoval lépe ke svému bratrovi, nemusel se teď bát návratu domů. Jenže Pán Ježíš byl bez hříchu a přesto se do zápasů dostával a to snad ještě častěji. Každý kdo je aktivní, dostane čas od času po čenichu. Ze své zkušenosti mohu říct, že týdny, kdy se připravuji na kázání jsou útoky Satana, nepřízeň okolností a boje 10x intenzivnější než jindy. A nedá se to vždy svést jen na to známé hříchy tvý tě jednou doženou. Kdo chce být aktivní, prostě nemůže zůstat stranou toho zápasu. Rozednívalo se, ale Jákob ve svém zápase nepolevil. Bolest vykloubené kyčle, ani probouzející den nebyly tím mezníkem, ke kterému Jákob směřoval. Když o něco zápasíme, nesmíme dát na první zdar ani na první, druhý nebo třetí nezdar. Buďto příliš brzy v boji polevíme, nebo to naopak příliš brzy vzdáme. A pravda je, že si nás v tom někdy Pán Bůh testuje: 27 Neznámý řekl: Pusť mě, vzešla jitřenka. Jákob však odvětil: Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš. Jákob neztratil ani na okamžik ze zřetele cíl svého boje. Tím nebylo samo ukončení zápasu, rozednění ani ošetření jeho zranění. Cílem jeho zápasu bylo požehnání a za tímto cílem byl připraven jít přes všechny přirozené meze. Někdy si říkáme příliš brzo už je vybojováno nebo naopak už to nemá smysl. Obojí je zavádějící. Dokud jsme na tomto světě je to boj a zápas!
Někdy zápasíme za duchovní požehnání svých dětí, jindy sedíme do noci nad rodinnými účty zatímco ostatní v klidu spí. Dalším to nedá a drží modlitební stráž za celý náš sbor. Ke svým osobním problémům tak přibírají další. Pochopili, že bez zápasu není požehnání! Jen tak dál! Pokračujme a nenechme se odradit dokud si nevybojujeme na Pánu Bohu požehnání. 29 Tu Neznámý řekl: Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls. Je to úspěšně složená zkouška, co studenta posouvá dál. Zapomene na námahu, na trému, na ostatní nezdary. Uspěl a může postoupit dál. To je Jákob u potoka Jabok! Jeho požehnání už není ukradené, už je statečně vybojované. 30 A Jákob ho žádal: Pověz mi přece své jméno! Ale on odvětil: Proč se ptáš na mé jméno? A požehnal mu tam. 31 I pojmenoval Jákob to místo Peníel (to je Tvář Boží), neboť řekl : Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život. 32 Slunce mu vzešlo, když minul Penúel, ale v kyčli byl chromý. Co pro nás v životě znamená Boží požehnání a co jsme ochotni udělat proto, abychom ho získali? Abychom ho získali pro sebe, pro své blízké? Co jsme ochotni udělat proto, abychom byli požehnáním pro druhé? Kolik zápasů jsme ochotni vybojovat? Kolik jsme toho připraveni vytrpět? Přemýšlejme o tom! Už teď je ale jasné, že jen popřát si hodně Božího požehnání nám nebude stačit. AMEN
My nyní budeme přistupovat k Památce Večeře Páně Ve světle novozákonního poselství rozumíme tomu, že vše co jsme a máme, nebylo zadarmo. Bylo za nás zaplaceno výkupné. Byl o nás sveden zápas na život a na smrt. Prorok Izajáš v 53.kap říká: Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Pán Ježíš na sebe vzal naše prokletí, abychom my mohli být požehnáni. V jeho široce otevřené náruči na kříži - nám nyní Pán Bůh trvale žehná. O tom kolik z tohoto požehnání využijeme rozhodujeme, ale - podobně jako Jákob - svým každodenním zápasem sami. Proto nás Písmo v listu Židům v 1.kapitole vyzývá: Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu. Myslete na to, co všecko on musel snést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu. Ještě jste v zápase s hříchem nemuseli prolít svou krev. Cítíme se v zápase s hříchem, v zápase o požehnání vyčerpaní, bolí to? Pohleďme na našeho Pána a zjistíme, že máme ještě rezervy Večeře Páně není laciný symbol! Písmo nás vybízí, abychom sami sebe zkoumali a rozsuzovali zda rozpoznáváme tělo a krev Páně. Jestli chápeme, že účast na této Památce je také potvrzením naší účasti na Kristově zápasu a bolesti. Pokud totiž nejsme každodenně s Kristem ochotni nést jeho kříž, nemůžeme s ním ani vítězit. V takovém případě by mohla být naše účast na Večeři Páně jejím zlehčením. Dobře to proto rozvažme! Ne ten kdo je bezchyby, ne ten, kdo je perfektní, ne ten kdo je takový či makový je zván k Památce Večeře Páně, ale všichni Ti kdo jsou z celého srdce Pánu Ježíši vděčni za své spasení, za své vykoupení. Ti nechť dnes berou chléb a pijí víno jako znamení plného Božího požehnání, jako vyznání On je Emanuel Bůh je s námi! Čtení textu a poděkování za chléb (1.Kor 11,23-24) - bude roznášen chléb Čtení textu a poděkování za víno (1.Kor 11,25-28) - bude roznášeno víno