Kostel Nejsvětější Trojice v Jindřichově Hradci

Tereza Nejedlá Kostel Nejsvětější Trojice v Jindřichově Hradci Kostel Nejsvětější Trojice v Jindřichově Hradci působí záhadně. Obyvatelé Hradce kolem něj chodí, ale málokdo ví, jak cennou památku právě minul. V této malé monografii kostela bych chtěla upozornit nejen na samotnou architekturu kostela, ale hlavně na jeho umělecké převážně sepulkrální památky. Ty jsou mnohdy přemístěny jinam a v kostele se již nenachází, přesto jsou s kostelem spojeny a v jisté době měly význam pro jindřichohradecké věřící. Velmi cenná je také tzv. Pirchanská kaple, 1 která byla později přistavěna ke kostelu a stala se pohřební kaplí měšťanské rodiny. Vznik hřbitovního kostela Nejsvětější Trojice je úzce spjat s náboženskými poměry v Jindřichově Hradci na konci 16. století. Stavbě kostela předcházelo založení nového hřbitova. V roce 1550 vypukl v Hradci hladomor následovaný nemocemi. Podle faráře Jana z Milevska byl příčinou nemocí nevhodně umístěný hřbitov ve středu města u farního kostela Panny Marie. Proto doporučil, aby se k pohřbívání využíval hřbitov u kostela sv. Václava na předměstí Jindřichova Hradce, který byl určen pro obyvatele okolních vesnic. 2 To však většina měšťanstva odmítla, jelikož měšťané nechtěli být pohřbeni na stejném místě jako vesničtí sedláci. Hřbitov se jako provizorní řešení začal využívat o několik let později. V roce 1582 vypukla největší epidemie moru, při níž umíraly desítky lidí denně. Svatováclavský hřbitov už nestačil svou kapacitou a měšťané konečně pochopili naléhavost situace. 3 Hradečtí utrakvisté se obrátili na panovníka Adama II. z Hradce s žádostí o povolení zřídit nový hřbitov a panovník souhlasil. 4 Pro hřbitov bylo vyhrazeno místo na Novoměstském (Pražském) předměstí na konci Jarošovské ulice. V této části (od dnešní Kmentovy ulice až k nádraží) se nacházely pole, louky a rybníky. Měšťané si zde za hradbami zřídili ovocné zahrady s altánky. Proto se této části také říkalo na zahrádkách. Aby zde vzniklo prázdné místo, nechal Adam II. majitele zahrad vyplatit. Finanční prostředky pro zřízení hřbitova věnovalo několik jindřichohradeckých cechů. Přispěli však také majetní měšťané. 5 Farář Diviš nechal na hřbitově zřídit dřevěnou kapli se zvonicí a v roce 1584 hřbitov vysvětil svěcením aqua gregoriana. 6 1 Kaple byla nazvaná Pirchanskou až v 17. století po svém obnoviteli, proto používám zkratku takzvaná. Pro zjednodušení už dále v textu tuto zkratku nepoužívám. 2 František RULL, Monografie města Jindřichova Hradce, Jindřichův Hradec 1875, s. 70. 3 Jan MUK, Hřbitovy Jindřichova Hradce a jejich osudy, Jindřichův Hradec 1939, s. 4 9. 4 Josef Štěpán CLAUDIUS, Geschichten der Stadt Neuhaus, Jindřichův Hradec 1850, s. 31. 5 Jan Evžen ORTH, Nástin historicko-kulturního obrazu Jindřichova Hradce od konce 15. století až k povstání stavovskému, Jindřichův Hradec 1879, s. 14 15. 6 Řehořská voda je druh svěcené vody, která se používá při očišťování kostela od zla, které zde bylo spácháno, nebo při očišťování pohanských kultovních míst před jejich křesťanským využitím. Od 7. 8. století se do vody přimíchává sůl, popel a víno. Rupert BERGER, Liturgický slovník, Praha 2008, s. 539 540. 14

Ačkoliv hradecká vrchnost byla katolického vyznání, ve městě stále přibývalo více a více přívrženců podobojích. Ti zde neměli žádný kostel pod svou patronací, proto žádali Adama II., zda by si na hřbitově mohli postavit utrakvistický kostel. Adam II. byl i přes své vyznání tolerantní vůči protestantským církvím a vydal povolení ke stavbě, která začala roku 1590. Mezi hradecké utrakvisty patřili nejbohatší měšťané, kteří byli hlavními iniciátory stavby - hejtman Jan Zelender z Prošovic, měšťan Václav Hartl, Jan Čech z Kozmačova, Jiří Mazanec, Pavel Mautner, Melichar Hoffman zvaný Kampl, Vavřinec Svoboda, Matouš Kocker, Tobiáš Klement, Bartoloměj Bednář, Jiří Cosolar a Jiří z Kře. 7 Tato památka se tedy stala jednou z mála korporativních fundací v Jindřichově Hradci. Je významná nejen svou náboženskou úlohou, ale především tím, že ji nechali postavit bohatí měšťané, kteří zde umístili své rodinné hrobky. Stavba kostela byla dokončena v roce 1594. Své mše zde nesloužili jen podobojí, ale i katolíci s povolením arcibiskupa Zbyňka Berky. Ale už v únoru, ještě před dokončením kostela, pozval Adam II. na své panství jezuity. Stalo se tak na naléhání jeho manželky Kateřiny z Montfortu, která byla zapřisáhlou katoličkou. Ve stejném roce získali jezuité patronátní právo ke všem kostelům ve městě, pouze kostel Nejsvětější Trojice zůstal pod patronátem městské obce. Jezuité však usilovali i o tento kostel, ale ten jim byl předán až o několik let později. 8 Vše se změnilo po smrti Adama II. Jeho syn Jáchym Oldřich nebyl nábožensky tolerantní jako jeho otec, proto zakázal utrakvistické vyučování a utrakvistické kazatelé z panství vystěhoval. Ani další panovník nepřinesl podobojím klid. Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka dal v roce 1601 jezuitům patronátní právo i ke kostelu Nejsvětější Trojice a nařídil přehrazení hřbitova. Část za kostelem byla vyhrazena utrakvistům, kteří měli zvláštní vchod a směli zde konat pohřby bez zpěvu. 9 S tím se podobojí nechtěli smířit a obrátili se na pomoc k Petru Vokovi z Rožmberka, který podporoval nekatolíky. Ani přímluva Petra Voka však nepomohla. 10 Náboženské rozboje se stále stupňovaly a většina obyvatelstva se postavila proti vrchnosti. Spor vyvrcholil pražskou defenestrací v roce 1618, kdy byli Slavata a místodržící Jaroslav Bořita z Martinic vyhozeni z okna Pražského hradu. Po propuknutí stavovského povstání odešli jezuité z Hradce a utrakvisté, kteří se přidali na stranu povstání, získali kostel zpět. 11 Protože si byli vědomi svého úspěchu, zažádali o patronaci k farnímu kostelu Panny Marie. Také tento kostel jim byl přidělen. 12 7 J. Š. CLAUDIUS, Geschichten, s. 31 32. 8 Josef HRDLIČKA Ondřej JAKUBEC, Tzv. Pirchanská kaple při kostele Nejsvětější Trojice v Jindřichově Hradci. Pohřební memorie raného novověku jako projev měšťanské komemorace a reprezentace (v tisku), s. 2. 9 F. RULL, Monografie, s. 71 72. 10 J. Š. CLAUDIUS, Geschichten, s. 56 58. 11 F. RULL, Monografie, s. 76. 12 Jan TRAJER, Historisch-statistische Beschreibung der Diöcese Budweis, Budweis 1862, s. 46. Více o stavovském povstání v Jindřichově Hradci srov. Josef HRDLIČKA, Konflikt jindřichohradeckých měšťanů s Vilémem Slavatou v pamětech Jiříka ze Kře, Jihočeský sborník historický (dále JHS), 15

Po bitvě na Bílé hoře nastala rekatolizace i v Jindřichově Hradci. Roku 1621 se jezuité vrátili do města a získali zpátky svůj majetek, který jim zůstal až do roku 1773, kdy byl jezuitský řád zrušen. Kostel Nejsvětější Trojice vysvětili a k dalšímu slavnostnímu vysvěcení došlo v roce 1625 pražským arcibiskupem Arnoštem Vojtěchem hrabětem z Harrachu. 13 Hlavní účastníci vzpoury proti vrchnosti byli potrestáni a město ztratilo veškerá privilegia. Ta jim byla navrácena až v roce 1626, kdy se téměř všichni obyvatelé stali katolíky. 14 Touto etapou skončily nejdůležitější dějiny hřbitovního kostela Nejsvětější Trojice, který sloužil svému účelu dalších 300 let. Hřbitov u kostela Nejsvětější Trojice byl uzavřen v roce 1936. V roce 1961 byl definitivně zrušen a část přeměněna na park. Kolem kostela se však dochovalo několik náhrobků významných jindřichohradeckých osobností 19. století, z nichž nejvýznamnější je hrobka rodiny Landfrasovy v neoklasicistním stylu a Wachtelova hrobka. Dnes je kostel Nejsvětější Trojice majetkem římskokatolické církve a Pirchanská kaple je propůjčena církvi pravoslavné. 15 Architektura a nástěnné malby Kostel má jednolodní podélnou dispozici s užším polygonálním presbytářem a hranolovou věží v průčelí. Ze severní strany přiléhá k presbytáři obdélná sakristie, z jižní strany Pirchanská kaple s polygonálním závěrem. Ačkoliv byl kostel postaven v renesanční době, exteriér je zcela gotizující. Tyto gotizující prvky jsou patrné na hrotitém zakončení některých oken a dveří. Průčelí rozděluje na dvě části dvoupatrová věž, která je zabudovaná uprostřed. V obou částech se nachází vchod vedoucí do kostela. Třetí vchod, umístěný ve věži, vede na kruchtu a nahoru do věže. Věž a boční vchody pochází až z poloviny 19. století, byl zde tedy použit neogotický sloh. 16 Fasáda kostela je bílá, bez větších dekorativních prvků. Pouze věž zdobí kříž, který plasticky vystupuje z omítky, a rosetové okénko. Pod korunní římsou je vlys s hrotitými oblouky. Boční zdi podepírají čtyři opěráky (v místech, kde se v interiéru nachází pilastry mezi okny). Kolem celého obvodu jsou ve fasádě na různých místech druhotně zazděny kamenné náhrobky. Vedle opěráků, které jsou blíž k západní části kostela, se nachází zazděné půlkruhově zakončené a úzce profilované kamenné ostění, pravděpodobně pozůstatek po orámovaném a odstraněném náhrobku. Interiér kostela má sálovou dispozici. Užší presbytář je od lodi oddělen triumfálním obloukem a v západní části se nachází kruchta v celé šířce lodi. Nástěnná výmalba kostela vznikla až na konci 19. století. Vytvořil ji českobudějovický malíř 69 70, 2000 2001, s. 188 208. 13 Více o svěcení kostela srov. František TISCHER, Popis svěcení kostela sv. Trojice v Jindřichově Hradci pražským arcibiskupem Arnoštem hr. Harrachem (dne 8. září 1625), Ohlas od Nežárky 21, 1891, č. 41, s. 326. 14 J. TRAJER, Historich-statistische Beschreibung, s. 47. 15 Římskokatolický vikariát. Probošství Jindřichův Hradec, dostupné z http://www.proboststvi-jh.cz/ index.php?stranka=hl-kostely, vyhledáno dne 30. 12. 2013. 16 F. RULL, Monografie, s. 19. 16

Jan Řehoř mezi lety 1894 1895, jak potvrzují archivní prameny. 17 K výzdobě byl použit dekorativní novorenesanční styl s rostlinnými a geometrickými motivy, které jsou detailně propracovány a pojaty velmi barevně. Klenba kostela zachovává renesanční pojetí, ačkoliv byla vytvořena až v roce 1759. 18 Loď je zaklenuta valenou klenbou se čtyřmi lunetami na každé straně. V místě, kde se dotýkají vrcholy klenebních výsečí, jsou umístěny svorníky s kamennou pětilistou růží. Klenební výseče dekorují modrá štuková zrcadla tvaru kvadrilobů a rámů. Ve středu těchto zrcadel je další geometrický tvar zdoben rostlinným motivem se stejně zvýrazněným štukovým obrysem. Všechna zrcadla jsou zdobena rozetkami, v některých se nachází maskarony. Zbytek klenby je vymalován žlutou barvou. Výběhy klenby podpírá šestice pilastrů, přičemž na každé straně jsou kolem prostředního okna umístěny dva a těsně před kruchtou jeden. Pilastry dórského řádu jsou kanelovány (toto kanelování je zvýrazněno žlutou barvou). Dále mají dřík a jednoduchou nezdobenou hlavici. Na jednom z nich (na pravé straně) je v horní části dříku plasticky vytvořen malý obdélník s rytířem na koni. Tuto malou ozdobu zvýrazňuje červená barva. V lunetách, kde se nacházejí okna, je použita šedá barva a obrys oken a lunety je zvýrazněn červeným pruhem. Spodní okraj lunety ohraničuje dekorativní pás s rostlinným motivem. Tento motiv vyplňuje také špalety všech oken. Kruchta kostela je zdobena rostlinnými motivy v oranžově orámovaných obdélných polích s bílým pozadím a spočívá na třech obloucích, které jsou uprostřed podepřeny dvěma sloupy. Sloupy jsou vytvořeny ve stylu tzv. románské renesance. Tento styl ve své publikaci poprvé pojmenoval Vojtěch Birnbaum a považuje ho za spojení pozdněgotických prvků s románskými. Sloup se skládá z vysoké osmiboké patky, která je dekorována kulatými výklenky, vroubenými plochými pásky. Tyto výklenky jsou nerománské, protože románský sloh se používal spíše k výzdobě monumentální architektury, ne takto drobné. Zcela renesančním prvkem jsou však pásky kolem těchto výklenků, které můžeme považovat za zjednodušené renesanční šambrány. Točitě kanelovaný dřík a krychlová hlavice se zaoblenými spodními rohy jsou typicky románské, avšak dekorativní zdobení hlavice v podobě půlkruhu s pětilistou růží je opět renesanční (pětilistá růže byla ve znaku rodu Vítkovců, z něhož pochází i páni z Hradce). Prstencové články, které oddělují dřík od patky a hlavice, jsou tvořeny šikmou plochou se žlábkem. Tento prvek je pozdně gotický. 19 Triumfální oblouk oddělující presbytář od lodi nesou dva iluzivní dórské sloupy. Oblouk je zdoben pěti červenými kruhy s barevnou květinou. V pozadí je žlutý a modrý pás s rostlinným motivem. 17 Státní okresní archiv (dále SOkA) Jindřichův Hradec, Proboštský úřad (dále PÚ) Jindřichův Hradec, inv. č. 158, sign. 4-a/1, kart. č. 37. 18 Josef NOVÁK, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu jindřichohradeckém, Praha 1901, s. 241. 19 Vojtěch BIRNBAUM, Románská renesance koncem středověku, Praha 1924, s. 6, 12 16. 17

Presbytář je užší a nižší než loď kostela. Klenba je stejná jako v lodi, tedy valená s lunetami. Na epištolní straně presbytáře je vidět pozůstatek oken, která byla zazděna kvůli přístavbě Pirchanské kaple. Malba v presbytáři je mnohem bohatší než v lodi. Žluté klenební pasy se štukovými kytičkami ohraničují výseče klenby, které jsou pojednány jako modré nebe s malými hvězdami. Výmalba bočních zdí je rozdělena do tří pásů - lunety, střední část a spodní část. V lunetách se nachází žlutá váza s kyticí, která vyplňuje celou plochu. Kytice je velmi barevná a vyjímá se na světle žlutém pozadí. Střední část je horizontálně rozdělena na obdélníky, ve kterých je uprostřed kartuš s bílým křížem na červeném pozadí, a kolem jsou opět rostlinné motivy. Tyto obdélníky rozdělují štukem ohraničená obdélná pole s úzkou nádobou a květinou na modrém pozadí. Spodní část je pomalována jako červený iluzivní závěs. 20 Vchodem v levé zdi presbytáře se dostaneme do sakristie. Sakristie má podélnou dispozici a je zaklenuta křížovou klenbou, kterou nese šestice pilastrů. Uprostřed klenby je umístěno pouze jedno štukové zrcadlo ve tvaru kvadrilobu, které je rámováno perlovcem a dekorováno čtyřmi maskarony. Pilastry jsou zdobnější než pilastry v lodi kostela (vejcovec, okřídlená hlavička anděla). V boční zdi vedle okna se nachází výklenek, kde bývala nejspíše nádoba se svěcenou vodou. Poté, co jsme poznali interiér i exteriér stavby, vidíme spojení gotizujících prvků na exteriéru s renesančními prvky v interiéru. Proč jsou v jedné stavbě, která byla celá stavěna ve stejné době, použity dva různé slohy, se pokusím vysvětlit později. K epištolní straně presbytáře přiléhá Pirchanská kaple. O výstavbě Pirchanské kaple máme mnohem méně informací, které jsou navíc velmi odlišné. Kaple byla přistavěna ke kostelu (jak dokazují zazděná okna na epištolní straně presbytáře) a byla dokončena v roce 1597. 21 Velmi sporné je však určení zakladatele a pozdějšího obnovitele kaple. V literatuře je za zakladatele pokládán Šimon Pirchan nebo Jan Čech z Kozmačova. 22 Nejnovější studie Josefa Hrdličky a Ondřeje Jakubce potvrzuje, že zakladatelem byl Jan Čech z Kozmačova. 23 Také jméno obnovitele kaple není zcela jasné. V literatuře se dozvídáme, že kaple je pojmenována po jeho obnoviteli, 24 proto je jasné, že to musel být příslušník rodiny Pirchanů. Josef Novák datuje obnovu kaple do roku 1690 a za obnovitele považuje Řehoře Pirchana. 25 Toto potvrzuje také nápis na jednom z epitafů této rodiny, kde je Řehoř Pirchan zmíněn nejen jako objednavatel tohoto díla, ale též jako obnovitel kaple. Kaple je samostatná architektonická část kostela s pětibokým závěrem. Je přibližně stejně dlouhá jako presbytář, ale je téměř dvakrát užší a také nižší. Malá 20 Tomáš ŠVÉDA Pavel BESTA, Hřbitovní kostel Nejsvětější Trojice Jindřichův Hradec (restaurátorská zpráva), Jindřichův Hradec 2010, nestr. 21 František TEPLÝ, Dějiny města Jindřichova Hradce I/II, Jindřichův Hradec 1927, s. 360. 22 Ludvík DOMEČKA, Průvodce po Jindřichově Hradci a okolí, Jindřichův Hradec 1888, s. 124. Antonín MATĚJČEK Karel TŘÍSKA, Jindřichův Hradec. Zámek a město, Praha 1944, s. 50. 23 J. HRDLIČKA O. JAKUBEC, Tzv. Pirchanská kaple, s. 3. 24 A. MATĚJČEK K. TŘÍSKA, Jindřichův Hradec, s. 50. 25 J. NOVÁK, Soupis, s. 241. 18

přístavba má svůj vlastní vchod umístěný na západní straně kaple. Do kaple se dostaneme také vchodem z presbytáře, který se však nepoužívá. Prostor kaple je zaklenut křížovou klenbou, přičemž žebra jsou pouze naznačena barvou. Ve zdi přiléhající ke kostelu jsou výklenky, ve kterých se nacházejí renesanční mříže. Ty jsou zdobeny dvěma zlatými andělíčky, zlatými hvězdami a z prostředku vyčnívá ozdobná květina. Uprostřed kaple je umístěna kamenná křtitelnice. Okna kaple jsou opět gotizující a každé má jiný tvar kružby. Nástěnné malby v kapli můžeme rozdělit podle ikonografie do několika menších skupin. První skupinu tvoří malba nad vstupními dveřmi a dvě malby na bočních stěnách na rozhraní lodi a presbytáře s výjevy ze Starého a Nového zákona. Další skupinou jsou malby v klenebních polích se čtyřmi evangelisty, třetí skupinu zaujímají klenební výseče nad okny s groteskami a poslední jsou zavíjené ornamentální motivy kolem oken a výklenků. Ve spodní části zdi je po celém obvodu kaple vidět zbytek malovaného iluzivního závěsu. V Ohlase od Nežárky, kde je článek o renovování kaple v 19. století, jsou zmíněny ještě dva výjevy ve výklencích. Je to scéna Krista před Pilátem a obraz sv. Heleny. 26 Tyto malby už zde nejsou a neexistuje žádná jejich dokumentace. V knize Jiřího Hilmery najdeme ilustraci Pirchanské kaple, která však bohužel není datována. 27 Na ní lze vidět, že nástěnná malba je zcela ornamentální a výše jmenované výjevy zde nejsou. Tato jediná fotografie pořízená před rokem 1957 ukazuje tedy stav po přemalbě, 28 která proběhla v 19. století. Malby, které jsou v kapli dnes, byly odkryty ve 20. století a je jen otázkou, do jaké míry byly změněny. 29 Jednotlivé malby nejsou (kromě té nade dveřmi) datovány. Mohly tedy vzniknout buď bezprostředně po dostavbě kaple, nebo při barokní obnově. Jedinou alespoň zhruba datovanou malbou je výjev nade dveřmi. Malba datovaná do doby kolem roku 1600 je ikonograficky určena jako Narození Páně. 30 Jelikož do malby zasahují dveře, je pravděpodobné, že malba skutečně vznikla před barokní přestavbou, tedy před rokem 1690. Ikonografie však není tak jednoznačná. Malba se dochovala pouze ve fragmentech, takže jednotlivé postavy nelze přesně popsat. Vzhledem k tomu, že vlevo jsou na malbě dva andělé a další člověk v oranžovém hávu a napravo je vyobrazeno malé dítě se dvěma postavami, byla ikonografie nově přehodnocena. Michaela Šeferisová Loudová a Ondřej Jakubec z Masarykovy univerzity došli k názoru, že levý výjev by mohl zobrazovat Abraháma s anděly a na pravém je Narození Izáka. Toto určení je velmi pravděpodobné, protože malba by pak byla předobrazem výjevů z Nového zákona nacházejících se u presbytáře. Scény u presbytáře jsou také velmi fragmentární. Postavy se dochovaly pouze v obrysech. Na levé boční zdi lze výjev identifikovat jako Zvěstování Panně Marii, 26 Oprava Pirchanské kaple v kostele sv. Trojice, Ohlas od Nežárky 25, 1895, č. 26, s. 26. 27 Jiří HILMERA, Jindřichův Hradec. Městská památková rezervace a státní zámek, Praha 1957. 28 Usuzuji tak proto, že kniha byla vydána v roce 1957. 29 SOkA Jindřichův Hradec, Kulturně historický archiv (dále KHA), inv. č. 1642, kart. č. 368. 30 Emanuel POCHE, Umělecké památky Čech, sv. 1. A/J, Praha 1977, s. 618. 19

jejímž předobrazem by se tak stal výjev Abraháma mezi anděly nade dveřmi. Na pravé zdi jsou dva obrysy postav, které se sklání nad peřinkou s dítětem, která je také dochovaná pouze v náznacích. Z tohoto lze tedy určit téma malby jako Narození Krista. Předobrazem by mohlo být zmíněné Narození Izáka. Kvůli špatnému dochování všech popsaných výjevů, nelze srovnat formální znaky maleb. Proto není jisté, jestli boční malby vznikaly zároveň s malbou nade dveřmi, nebo byly domalovány při pozdější obnově kaple. Druhou skupinou maleb jsou čtyři evangelisté, které lehce rozeznáme podle jejich atributů. Na klenbě lodi jsou naproti sobě sv. Matouš a sv. Jan. Matouš má na klíně položenou knihu a jeho atribut - anděl je velmi špatně viditelný, pouze naznačen jemnou podkresbou. Jan má vedle sebe orla. Evangelisté se nacházejí v krajích klenebních výsečí a kolem nich je stylizované šedorůžové nebe. V klenebních polích presbytáře je vlevo vyobrazen sv. Lukáš s býkem a vpravo sv. Marek se lvem. Oba drží otevřenou knihu a opět je obklopuje zvláštně pojaté nebe. Kolem hlavy evangelistů je pouze kresebně naznačena svatozář. Malby nejsou nijak kvalitně ztvárněny a kvůli špatně dochované malbě s Abrahámem a Izákem nelze učinit srovnání. Nevíme tak, zda postavy evangelistů vznikly ve stejné době nebo později. Vzhledem k dobrému stavu zachování byly nesjpíše renovovány ve 20. století. Velmi vzácné jsou pro tento typ stavby grotesky v klenebních polích nad okny. Barevně nepříliš výrazná pole jsou vyplněna groteskami s ornamentálním pozadím. Tento druh výmalby, který k nám přichází z Itálie, se u nás v době manýrismu vyskytuje převážně ve šlechtických sídlech (např. zámek v Bučovicích nebo letohrádek Kratochvíle). 31 Proto je vyobrazení v jindřichohradecké kapli v českém umění zcela unikátní. Stejně tak vzácná je malba kolem oken. Ornamentální rolverkové pásy červené, fialové a žluté barvy jsou kolem všech oken kaple a dvou výklenků. Tento ornament je příznačný pro manýristickou výzdobu aristokratických staveb (u nás např. hrad v Českém Krumlově nebo zámecká kaple v Telči). Ornament vzešel ze spojení italských kartuší z konce 15. století a nizozemského a francouzského vlivu. Nizozemci a Francouzi ho začali šířit pomocí grafických listů a přetvořili ornament na závitnice, které vypadají jako vyřezané z plechu a jsou různě stáčené a pospojované. 32 Stejně tak vznikl rolverkový ornament v kapli. Většina nástěnných maleb z druhé poloviny 16. století u nás byla vytvořena podle grafických předloh severských umělců. Je pravděpodobné, že tak tomu bylo i v této kapli. Grotesky a rolverkové pásy na stěnách kaple jsou lépe řemeslně zvládnuté než figurální výjevy. Je možné, že u figurálních výjevů malíř ne úplně dokonale zkombinoval několik předloh, což bylo běžnou praxí. 31 Jarmila KRČÁLOVÁ, Renesanční nástěnná malba v Čechách a na Moravě, in: Jiří DVORSKÝ (ed.), Dějiny českého výtvarného umění II/I, Praha 1989, s. 87. 32 Tamtéž, s. 87. 20

Oltáře a epitafy Nyní se můžeme podívat na jednotlivá umělecká díla, která jsou spjata s kostelem a Pirchanskou kaplí. V kostele se nacházejí tři oltáře. Hlavní oltář je zasvěcený Nejsvětější Trojici a v roce 1755 byl znovu postaven. Jeho obraz byl obnoven v 19. století jindřichohradeckým malířem J. Seem. 33 Na oltářním obraze je výjev Nejsvětější Trojice - Boha Otce se Synem a holubicí Ducha svatého v nebeské záři. Kolem zeměkoule se vznáší čtyři andělé. V horní části jsou obličeje andělů, které však vlivem ztmavnutí malby nelze rozeznat. Malířské ztvárnění odpovídá místní malířské produkci 19. století. Oltář nebyl v poslední době restaurován, na rozdíl od bočních oltářů, proto je obraz velmi zčernalý. Architektura oltáře je tvořena retáblem ve tvaru edikuly, kamennou menzou a nástavcem. Na menze zdobené barevným mramorem je umístěn tabernákl s motivem zlatého poháru. Edikulu, ve které je oltářní obraz, rámují bílé iónské sloupy. Před sloupy se vznáší archandělé. Na pravé straně je umístěna socha archanděla Rafaela (?), který měl údajně původně v ruce plamenný meč, 34 což by ale jeho ikonografii příliš nepotvrzovalo. Nejspíše se jednalo o jiný atribut. Archanděl Michael, který se vznáší na druhé straně, má zlatou přilbici a je oděn ve zbroji. V ruce drží dlouhé kopí a chystá se jím zabít draka obtočeného kolem sloupu. Po stranách obrazu jsou dva malí putti s medailony s nápisem Quis ut Deus ( Kdo je jako Bůh ). Tento nápis souvisí s archandělem Michaelem. Je to doslovný překlad jeho hebrejského jména a zároveň se tato věta objevuje v knize Zjevení. Michael zde poráží draka a symbolicky tak přemáhá ďábla. Je to křesťanský konflikt mezi Kristem a Antikristem, ve kterém sv. Michael vítězí. V nástavci je symbol Božího oka v poli ze žlutého skla. Nástavec je dále zdoben maskarony a malými putti s píšťalou. Vedle nástavce sedí z každé strany anděl s trojúhelným obeliskem. Na pravé straně se anděl opírá o kouli s nápisem Terre ( Země ). Na obelisku, který je vedle něj, je zlatě vyobrazen strom s nápisem Arbor science ( Strom poznání ). Na levé straně se anděl natahuje pro kouli, která je schovaná za obeliskem. Na obelisku je zlatá palma s nápisem Arbor vitae ( Strom života ). Mezi nástavcem a retáblem se vznášejí čtyři putti. Jeden drží trubku (polnici) a tři další zlatý kruh. Boční oltář, který stojí vpravo od hlavního oltáře (na epištolní straně), je zasvěcen sv. Josefovi. Oltář je datován do poloviny 18. století, ale obraz pochází z roku 1848. Obraz v nástavci vznikl o deset let později a jeho autorem je H. Kapferer. 35 Na oltářním obraze se nachází výjev se sv. Josefem, který byl považován za patrona dobré smrti. 36 Umírající sv. Josef je vyobrazen v polosedu 33 J. NOVÁK, Soupis, s. 243. 34 Tamtéž, s. 243. 35 E. POCHE, Umělecké památky Čech, s. 618. 36 Zora WÖRGÖTTER, Zrcadla smrti. K ikonografii memorií raného novověku, in: Ondřej JAKUBEC (ed.), Ku věčné památce: malované renesanční epitafy v českých zemích (kat. výst.), Muzeum umění Olomouc 2007, s. 35. 21

u nohou Ježíše Krista. Vedle Krista sedí Panna Marie a sklání se ve zbožném gestu k Josefovi. Celou scénu seshora osvětluje zářivé světlo nebeské glorie. Nad obrazem je umístěna pozlacená kartuše. V nástavci je obraz Boha Otce, který drží modrou kouli. Kolem nástavce sedí malí putti a nad nimi je umístěna zlatá glorie s monogramem IOS. Oltář je architektonicky jednodušší než hlavní oltář, ale zachovává podobnou edikulovou strukturu s nástavcem. Jsou zde umístěny sochy. Vlevo stojí sv. František z Assisi a vpravo sv. Jeroným. 37 Sv. František je zakladatelem řádu františkánů. Stojí v mírném kontrapostu a původně nejspíš držel v ruce některý ze svých atributů, jak naznačuje napřažená ruka. Kolem pasu má uvázaný provaz se třemi uzly, které symbolizují řádový slib chudoby, čistoty a poslušnosti. Sv. Jeroným je zobrazen jako teolog. Je to vousatý muž v kardinálském klobouku a na sobě má kardinálské roucho. V ruce drží krucifix. Jeroným nikdy nebyl kardinálem, ale byl sekretářem a poradcem papeže Damase. Toto zobrazení se stalo projevem uznání jeho postavení. Druhý boční oltář je zasvěcen Panně Marii. Oltářní obraz je datován rokem 1855 a je na něm zpodobněna Immaculata. Panna Marie stojí na zeměkouli, má na hlavě zlatou korunu a v pravé ruce drží malého Ježíše. V levé ruce má zlaté žezlo zakončené křížem. Kolem ní září nebeská glorie. Takto bývá zobrazováno Neposkvrněné početí Panny Marie, která byla podle bible počata v lůnu své matky Anny bez prvotního hříchu. Obraz z nástavce je ztracen. Po stranách nástavce sedí dva putti a nimi je glorie, tentokrát s Mariiným monogramem MRA. Architektonická část oltáře je stejná jako u předešlého oltáře. Levá část oltáře musela být při restaurování kvůli velké míře poškození nahrazena dřevěnými špalky. Po stranách jsou umístěny sochy apoštolů - sv. Petra a sv. Pavla. 38 Zobrazení těchto světců u sebe symbolizuje společné založení křesťanské církve. Petr představuje židovský prvek, Pavel pohanský. Sochy z bočních oltářů byly nejspíše vytvořeny stejnou dílnou, jak ukazuje podobně zpracovaný oděv a pojetí tváří. Všechny tři oltáře jsou zdobeny technikou štafírování, tedy imitací mramoru. Pod triumfálním obloukem je vlevo umístěna nedatovaná pozlacená kazatelna, která je zdobena obrazy na plátně. 39 Je zde výjev Korunování Panny Marie a sv. Jan Evangelista s kalichem. Kostel je vyzdoben nejen zmíněnými oltáři, ale na kruchtě se nacházely také dva epitafy, které jsou nyní vystaveny v Muzeu Jindřichohradecka. Tyto epitafy mají v ústřední části náboženský motiv. Vznikaly, respektive se dochovaly až z pozdějšího období a bezprostředně nesouvisejí se založením kostela. Vlevo pod kruchtou se nacházel Epitaf Jiřího Straky datovaný rokem 1649. 40 Na ústředním obraze je vyobrazení Posledního soudu. Scéna je rozdělena na dvě části. V horní části je samotný Poslední soud, v dolní části Ukřižování 37 J. NOVÁK, Soupis, s. 243. 38 Tamtéž, s. 243. 39 E. POCHE, Umělecké památky Čech, s. 618. 40 J. NOVÁK, Soupis, s. 246. 22

s donátory - Jiřím Strakou a jeho manželkou Zuzanou Strakovou, rozenou Pirchanovou. Pod obrazem je v modrém poli zlatý nápisový text v kurentním písmu. Zde se dozvíme datum úmrtí zemřelého a jméno jeho manželky, která nechala epitaf vyzdobit. Jiným písmem jsou zde dopsána data úmrtí příslušníků rodiny Pirchanovy. Epitafy totiž často vznikaly už za života zemřelých, a proto zde bylo vytvořeno místo pro pozdější přípisy. Obraz je zasazen do bohatě zdobeného architektonického rámce. V barokním štítu je navíc obraz s Nejsvětější Trojicí typu Pieta Páně. Vedle sloupů stávaly sochy. Josef Novák uvádí, že to byly sochy sv. Jiří a sv. Zuzany. Celý architektonický rámec je zdoben zlacením a je částečně polychromován. Druhý epitaf z roku 1651 vznikl na objednávku rodiny Auftifferovy. 41 Ústředním motivem je opět náboženská scéna, tentokrát s Nanebevstoupením Páně. Epitaf má bohatě zdobený rámec, trochu odlišný od předešlého. Ve štítu je obraz Boha Otce. Pod Nanebevstoupením je zlatý text v modrém poli, ve kterém se praví, že epitaf nechali vytvořit Martin Auftiffer s manželkou Annou, rozenou Hozlauskou z Hozlau, pro své rodiče a bývalou manželku Martina Auftiffera. Po stranách sloupů je ve vyřezávaných rámcích erb rodiny Auftifferské a Hozlauské. 42 Scéna s donátory zde tedy byla nahrazena heraldickou složkou. Erby byly na epitafy umisťovány často, protože poukazovaly na erbovní příslušnost a postavení objednavatele ve společnosti. Erbovní vývod na epitafech nejčastěji postihují dvě předchozí generace, jak vidíme na tomto epitafu, ale mohly být rozvedeny i dále. V takovém případě byl kladen důraz na rodovou kontinuitu. 43 Epitafy nesouvisely s místem, kde bylo pochováno tělo. Převážně byly umisťovány v interiérech kostelů jako ukázka společenského statutu. Hlavní funkcí epitafů byla jednak reprezentace zemřelého a také zdůraznění rodové kontinuity (s tím souvisí erby na epitafech). Jejich velký rozvoj v období novověku je spjat s fenoménem smrti a vnímáním této nevyhnutelné části života. V renesanci vznikaly většinou pro nekatolické objednavatele, což neplatí u epitafů v jindřichohradeckém kostele, kde byly epitafy vytvořeny pro katolické rodiny. Ve studii o renesančních epitafech se k tomuto tématu vyjadřuje Ondřej Jakubec takto: Pohřební monumenty v sobě odrážely ideu dobré smrti, kdy měl člověk podle dobových knih ars moriendi nejen zemřít v Kristu, ale být mu věrný po celý jeho život. Epitafy tak v sobě spojují demonstrativní vyjádření jak aspektu osobní či rodové komemorace, tak náboženské manifestace, jde o monumentum fidei. 44 Velmi významná byla také umělecká díla v Pirchanské kapli. Pirchanský oltář je datován rokem 1597 podle nápisu na knize v ruce sv. Matouše, který se nachází 41 Tamtéž, s. 246. 42 Tamtéž, s. 247. 43 Více informací srov. Karel MÜLLER, Malované renesanční epitafy jako heraldický pramen, in: O. JAKUBEC (ed.), Ku věčné památce, s. 44 46. 44 O. JAKUBEC, Renesanční epitaf jako médium společenské a náboženské reprezentace, in: TÝŽ, Ku věčné památce, s. 17. 23

na jednom obrazu oltáře. 45 Vzhledem k tomu, že se povedlo určit objednavatele kaple, můžeme předpokládat, že také oltář byl vytvořen na přání Jana Čecha z Kozmačova. Renesanční rozkládací archa s otvíracími křídly byla umístěna na zděné menze. V 19. století byl oltář přemalován. Tyto přemalby byly při restaurování odstraněny z architektury i obrazů - nyní tedy můžeme vidět původní malby z konce 16. století. 46 Oltář se skládá z predely, ústředního retáblu s dvířky a užšího nástavce. Střední část je od nástavce oddělena malou římsou na konzolách. Kolem celého oltáře je vyřezávaná architektura zdobená zlacením. Na vrchu nástavce je umístěn medailon. Celý oltář je polychromován tmavě zelenou barvou. Střední část oltáře se liší podle toho, jestli jsou dvířka zavřena nebo otevřená. Pokud jsou zavřena, vidíme dvě řady obrazů nad sebou. Obrazy jsou v pozlacených rámech. V horní řadě spatříme polopostavy čtyř apoštolů. Sv. Bartoloměj s nožem, kterým byl podle legendy stažen z kůže. Vedle něj je sv. Petr s klíčem. Následuje sv. Pavel vyobrazený s mečem, jímž byl sťat. Posledním apoštolem v řadě je sv. Šimon zobrazený s krátkým nožem, který byl nástrojem jeho mučednické smrti. Ve spodní řadě jsou uprostřed sv. Jan Evangelista, držící v ruce brk a sv. Matouš, který čte knihu, na níž je zmíněná datace oltáře. Na krajních obrazech je donátor oltáře Jan Čech z Kozmačova a jeho manželka Kateřina. Malíř se zde snažil zachytit rysy portrétovaných, na rozdíl od pojetí apoštolů, kteří byli možná vytvořeni podle grafických předloh. Když otevřeme křídla oltáře, uvidíme ústřední obraz s tématem Posledního soudu a z každé strany tři obrazy s náměty Osmi blahoslavenství. Dvě zbývající Blahoslavenství jsou v nástavci oltáře. Obraz Posledního soudu byl inspirován grafickým listem vlámského rytce Johanna Sadelera podle malby Christopha Schwarze. Na obraze však bylo vypuštěno peklo se zatracenými. 47 Je to možná důsledek praxe, kdy na podobných memoriích nebývá akcentována ponurá zádušní atmosféra a realistické zachycení konce života, protože podle soudobých traktátů neměly být [ ] pouze osobní záležitostí, ale i ozdobou města. 48 Každopádně to svědčí o obvyklém volném nakládání soudobých malířů s grafickými předlohami. V horní části obrazu s Posledním soudem stojí Ježíše Kristus na zeměkouli v nebeské glorii. U něj klečí Panna Marie v roli Přímluvkyně. Dále je vyobrazeno několik skupin lidí s nástroji Kristova umučení (Arma Christi) - např. s křížem, sloupem, žebříkem atd. V dolní části jsou lidé čekající na rozhřešení. Jednotlivé obrazy Osmi blahoslavenství na křídlech oltáře a v nástavci jsou nejspíš také vytvořeny podle grafické předlohy. Tou mohl být cyklus Beatitudes od holandského malíře Maartena van Heemskercka z konce 45 J. NOVÁK, Soupis, s. 244. 46 Karel MEZERA Klára ŠAFÁŘOVÁ, Restaurátorská zpráva. Renesanční rozkládací oltář z Pirchanské kaple kostela Nejsvětější Trojice v Jindřichově Hradci, Praha 1985, nestr. 47 Jarmila VACKOVÁ, Závěsné malířství a knižní malba v letech 1526 1620, in: J. DVORSKÝ (ed.), Dějiny českého výtvarného umění, s. 99. 48 Z. WÖRGÖTTER, Zrcadla smrti, s. 30. 24

16. století. Na grafikách jsou latinské nápisy, které se nacházejí také pod každým obrazem na oltáři. Jsou to věty, které Ježíš pronesl při tzv. kázání na hoře (Mt 5, 1 12). Obrazy byly grafickými listy inspirovány jen velmi volně. Malíř byl limitován malými formáty obrazů, které musely být zvoleny tak, aby se všechny výjevy vešly na oltář, a proto je zde vždy znázorněna jen ústřední scéna s hlavními postavami. Na prvním obraze v nástavci je Panna Marie s archandělem Gabrielem, který jí přináší poselství o narození Páně. Nápis na obraze zní: Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. (Mt. 5, 8). Na vedlejším obraze je prorok Simeon držící v rukou Ježíška, kterého do chrámu přinesla Marie s Josefem. Pod obrazem je nápis: Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. (Mt 5, 6). Na levém křídle jsou na prvním obraze vyobrazeny skutky milosrdenství. Vidíme zde vyobrazena tři ze sedmi milosrdenství - nakrmení hladových, napojení žíznivých a navštěvování uvězněných. Pod obrazem je nápis Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. (Mt 5, 7). Pod tímto obrazem je další výjev s plačící Máří Magdalénou, která potírá nohy Krista vzácným olejem. Podle bible byl Kristus na večeři u farizea Šimona, kam přišla kající se hříšnice Máří Magdaléna a začala s pláčem Kristovi potírat nohy. Kristus uznal její lásku a odpustil jí hříchy. Nápis zní: Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. (Mt 5, 4). Na třetím obraze je výjev s Jobem. Je zde zachycena část příběhu, kdy posel oznamuje Jobovi a jeho manželce ztrátu majetku a dětí. Pod obrazem je nápis Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. (Mt 5, 3). Job tak svým malomocenstvím, kterým byl stižen, symbolizuje chudé na duchu, kteří však budou vykoupeni. Pravé křídlo zdobí obraz s Ukamenováním sv. Štěpána. Nápis pod obrazem zní: Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království. (Mt 5, 10). Štěpán je prvním křesťanským mučedníkem, který byl odsouzen jako údajný rouhač proti judaismu. Symbolizuje tak bojovníka, který trpí pro spravedlnost. Na předposledním obraze je zachycena scéna s králem Davidem a ženou Abigail. Král David přijímá od Abigaily dary k usmíření. Této scéně předchází příběh o Davidovi v poušti. Ten se ve vyhnanství v Judeji živí se svými kumpány potravinami, které získává násilným způsobem. Zámožný hospodář jim odmítne dát své jídlo, a tak se mu chtějí pomstít. Tato scéna tedy zachycuje Abigail, která jde se svými sloužícími Davidovi vstříc a snaží se ho usmířit tím, že mu donese různé potraviny. David dary přijímá. Pod obrazem je špatně čitelný nápis: Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny. (Mt 5, 9). Na posledním obraze je Mojžíš se svou sestrou Miriam a bratrem Áronem. Je zde zachycena scéna, kdy se Miriam s Áronem spojila proti Mojžíšovi a vyčítají mu, že si vzal manželku z rodu Kučů. Navíc podle bible zpochybňovali Mojžíšovo poslání. Miriam pak byla za svou prostořekost stižena malomocenstvím, a tak je symbolem posledního blahoslavenství. Pod obrazem je nápis, který s ní souvisí: Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví. (Mt 5, 5). Pod oltářem je predela 25

s latinským nápisem: Každý podle své práce obdrží svou odměnu. Co člověk zaseje, to také sklidí. (1Kor 3, 8; Ga 6, 7). Tato věta je tedy spojena s osmi Blahoslavenstvími, která takto uvozuje. Oltář byl vytvořen neznámým malířem, ačkoliv Novák uvádí jistého Widtmanna nebo Ernsta. 49 Malby nejsou malířsky nijak kvalitně zpracovány (hlavně jejich figurální část) a i této průměrné úrovně dosáhly zejména díky použití grafických předloh. Můžeme je tedy zařadit do renesančního regionálního malířství konce 16. století. Tuto renesanční archu bychom také mohly považovat za jakýsi epitaf. Dílo vzniklo pro nekatolické objednavatele, kteří jsou vyobrazeni na oltáři, a ačkoliv to není pohřební památka v pravém slova smyslu, také tento oltář měl demonstrovat společenské postavení objednavatele a vhodně doplnit interiér pohřební kaple. Pirchanský oltář je spolu s epitafy z kostela vystaven v Muzeu Jindřichohradecka. V kapli se kromě Pirchanského oltáře nacházely další tři epitafy - dva epitafy rodiny Pirchanovy připevněné na zadní straně Pirchanského oltáře a epitaf Marie Žofie, rozené Wiehové, zasazený do zdi v kapli. 50 První dva epitafy jsou uloženy v Muzeu Jindřichohradecka. Epitaf Marie Žofie, rozené Wiehové, nechal pro svoji manželku vytvořit velitel stavovské posádky Kristian Hübner. 51 Je to typ nápisového epitafu s heraldickou složkou. Epitaf má podobu mělké dřevěné skříně s dvířky. Na dvířkách je umístěn text v modrých polích, ve kterém je uvedena datace epitafu, rok 1619. Když epitaf otevřeme, vidíme na dvířkách dekor. Uvnitř je opět text a pod ním erb. Další dva epitafy vznikly na objednávku rodiny Pirchanovy. Epitaf rodiny Pirchanovy (I) není datován. Je to olejomalba na dřevě a je vložena do oválného barokního rámu. 52 Na výjevu klečí členové Pirchanské rodiny v řadě vedle sebe a jsou zachyceni při modlitbě. Před nimi stojí osoba (nejspíše žena) s bílou loktuší a černým kloboukem a také má sepjaté ruce v modlitbě. Vedle ní se modlí dvě děti. V pozadí je umístěn renesanční oltář na menze s výjevem Nejsvětější Trojice. Epitaf nemá žádnou textovou část. Druhý epitaf rodiny Pirchanovy (II) je datován rokem 1690 a nechal ho vytvořit Řehoř Pirchan, jak se dočteme na nápisové pásce pod obrazem. Epitaf nyní není vložen do žádného rámu. Na obraze vidíme uprostřed renesanční oltář s Nejsvětější Trojicí umístěný na menze, který je však jiný než na epitafu rodiny Pirchanovy (I). K oltáři vede ulička, po jejích stranách klečí příslušníci rodiny Pirchanovy. Nalevo jsou tři muži a dítě a napravo čtyři ženy s dítětem. V uličce leží tři děti v zavinovačce. Nad všemi novorozeňaty je červený křížek, který značí jejich úmrtí. Stejný křížek je vymalován i nad hlavou jedné z žen. Tyto křížky jsou na epitafech 49 J. NOVÁK, Soupis, s. 244. 50 Pro lepší orientaci označím epitafy Pirchanovy rodiny římskými číslicemi I a II. 51 J. NOVÁK, Soupis, s. 244. 52 Věra FRÖMLOVÁ, Restaurátorská zpráva. Neznámý renesanční mistr ze 16. stol.: Epitaf rodiny Pirchanovy, Praha 1987, s. 1. 26

viděny často. Leckdy vypovídají o vysoké úmrtnosti dětí, jak můžeme vidět i zde. Oba epitafy se tak svým pojetím liší. Na prvním z nich nejsou vyobrazeny žádné ženy (kromě té v klobouku), kdežto na druhém už jsou zastoupeny nejen muži a ženy, ale také novorozeňata. Na druhém epitafu je tak více akcentována rodová kontinuita, a to hlavně v nápisu pod epitafem. Rozdělení příslušníků podle pohlaví ukazuje na určitou hierarchii v rodině. Ačkoliv malby vznikly až na konci 17. století, malíř se ještě stále drží renesančního pojetí obrazu. Postavy jsou vyobrazeny velmi strnule, bez snahy o přesné zachycení skutečnosti, i když na tvářích portrétovaných můžeme rozlišit individuální rysy. Není zde žádná práce se světlem a malba proto působí trochu ploše, i když je zde využita perspektiva. Tato díla vznikla na objednávku bohaté měšťanské rodiny nekatolíků, kteří tak umělecky zdobili svou rodinnou pohřební kapli. Hlavní důraz je kladen na zobrazení členů rodiny, a jak už jsem podotkla, na zdůraznění rodové kontinuity. Rodina Pirchanů se tak snažila prezentovat svůj společenský status stejně jako Čechové z Kozmačova svým Pirchanským oltářem o století dříve. Zařazení stavby do dobového kontextu Po poznání celé výzdoby kostela a kaple přišel čas na komparaci a zařazení stavby do dobového kontextu. Pokusím se vysvětlit nejen to, proč stavba vypadá právě takto, ale uvedu také několik podobných staveb této doby. Doba kolem roku 1600 vyznačuje přelom mezi renesanční architekturou a počátkem baroka či protobaroka, i když u nás přece jen opožděně. Stylově je architektura rozmanitá a bývá interpretována z několika pohledů. Například Ondřej Jakubec sleduje moravskou architekturu kolem roku 1600 v rámci její funkce a s tím spojené konkrétní podoby. Architekturu do roku 1620 tak dělí do tří skupin podle formálně-stylových znaků na Nachgotik neboli pogotické umění, pozdněrenesanční nebo manýristickou architekturu a protobarokní manýrismus. 53 Všímá si především menších staveb, proto se mi jeho pohled zdá pro zařazení kostela Nejsvětější Trojice nejpříhodnější. Podle této klasifikace můžeme zařadit kostel Nejsvětější Trojice do pogotické architektury. Jak už jsem napsala výše, stavby tohoto typu mají podélný půdorys s polygonálním presbytářem, hrotité oblouky oken, žebrové klenby a puristickou bílou fasádu. Renesančních prvků zde není mnoho (většinou je to hudební kruchta nebo je zde použita renesanční klenba). Tento styl byl v české architektuře na přelomu století u sakrálních staveb nejpoužívanější. Dlouhé doznívání gotického slohu v českých zemích souviselo s historickou a náboženskou situací. Významnými staviteli byli nekatolíci - zejména utrakvisté, luteráni a čeští bratři, stejně tak ale vznikaly i řádové kostely. 54 Jako důvod, proč protestanti nestavěli v novém renesančním slohu, se někdy uvádí to, že rene- 53 Ke spornému používání slova manýrismus v Čechách srov. Pavel KALINA, Praha 1437 1610. Kapitoly o pozdně gotické a renesanční architektuře, Praha 2011, s. 95 96. 54 Jarmila KRČÁLOVÁ, Kostely české a moravské renesance. Příspěvek k jejich typologii, Umění 29, 1981, č. 1, s. 7. 27

sanční formy byly spojovány s katolickou Itálií, a nekatolíci tak mohli projevovat jistou rezervovanost proti tomuto stylovému projevu spojovanému i s pronikáním protireformace. 55 Existují však i výjimky, kdy i kostely nekatolických církví volily modernistickou renesanční formu. U tzv. pogotického umění musíme dále rozlišit gothic survival, kde jsou gotizující prvky projevem tradicionalismu a konzervatismu a gothic revival ( Neugotik ), což je projev historismu a prvky gotiky jsou zde použity záměrně, především ke zdůraznění rodové kontinuity a reprezentace. Je ovšem těžké rozlišit, o který druh pogotického umění se na dané stavbě jedná. 56 Jelikož kostel Nejsvětější Trojice byl rodovým pohřebištěm a tudíž se zde kladl důraz na rodovou kontinuitu a reprezentaci, můžeme ho zařadit do gotického revivalu. Těchto kostelů vznikalo na našem území velké množství (např. kostel sv. Jana Křtitele ve Staré Vsi nad Ondřejnicí, kostel sv. Kateřiny v Klimkovicích, kostel sv. Stanislava v Jemnici, kostel sv. Matouše v Brtnici a mnoho dalších). 57 Velmi důležitou je potom v této souvislosti Pirchanská kaple jindřichohradeckého kostela. Na té jsou gotizující prvky použity s jasným záměrem rodové reprezentace. Opět najdeme v českém prostředí několik podobných staveb - pohřební kapli Všech svatých v Telči nebo kaple, které už ovšem svou stylovou formou řadíme do druhé skupiny renesanční architektury - manýrismu. Sem patří hrobní kaple rodiny Edlmannů při farním kostele sv. Mořice v Olomouci nebo kaple sv. Stanislava při katedrále sv. Václava také v Olomouci. Na těchto manýristických stavbách je ještě více vidět snaha o zaujetí novou formou a manifestaci sociálního postavení. 58 Z Čech můžeme zmínit kapli Gryspeků v Kralovicích, kapli Redernů ve Frýdlantu a kapli Salhausenů v Benešově nad Ploučnicí. 59 Všechny tyto kaple byly vybudovány šlechtickými nebo bohatými měšťanskými rody jako rodinná mauzolea a byly bohatě umělecky vybavené stejně jako Pirchanská kaple v Jindřichově Hradci. Kostel Nejsvětější Trojice je tedy typickou nekatolickou stavbou konce 16. století, jejíž hlavní unikátnost tkví v Pirchanské kapli jako jedinečné měšťanské memoriální stavbě rodového pohřebiště se zajímavě dochovanou či rekonstruovanou výzdobou. Na území jižních Čech je to ojedinělá a vzácná architektonická památka. 55 Pavel VLČEK, Renesanční kostely, in: Kateřina HORNÍČKOVÁ Michal ŠRONĚK (eds.), Umění české reformace, Praha 2010, s. 245. 56 OJ [Ondřej JAKUBEC], Pogotické umění, in: Anděla HOROVÁ (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění 3. Dodatky, Praha 2006, s. 602. 57 TÝŽ, Norma, forma a dialekty architektonického jazyka v sakrálním stavitelství na Moravě kolem roku 1600, in: Milena BARTLOVÁ Hynek LÁTAL (eds.), Tvarujete si sami? Sborník 3. sjezdu historiků umění, Praha 2011, s. 175 176. 58 TÝŽ, Poznámky k architektonickému jazyku na Moravě kolem roku 1600. Sakrální stavitelství v průsečíku normy a formy, in: Jiří KROUPA Michaela ŠEFERISOVÁ LOUDOVÁ Lubomír KONEČNÝ (eds.), Orbis atrium. K jubileu Lubomíra Slavíčka, Brno 2009, s. 619 624. 59 J. KRČÁLOVÁ, Kostely české a moravské renesance, s. 8. 28

RESUME Tereza Nejedlá Kirche zur Heiligen Dreifaltigkeit in Neuhaus Dieser Beitrag befasst sich mit der Kirche zur Heiligen Dreifaltigkeit in Jindřichův Hradec (Neuhaus) und ihrer künstlerischen Ausgestaltung. Diese Kirche erfüllte die Funktion einer Friedhofskirche. Nach der Auflösung des Friedhofs geriet sie jedoch nach und nach in Vergessenheit. Zugleich diente sie als Kunstgalerie für Kunstwerke, die von reichen Neuhauser Bürgern in Auftrag gegeben wurden. Diese nutzten die Kirche nicht nur zu Bestattungszwecken, sondern auch zur Demonstration ihrer gesellschaftlichen Stellung. Die Kirche wurde als historisierender Spätrenaissancebau in den Jahren 1590 1594 auf Wunsch der Gemeinschaft Neuhauser Utraquisten gebaut. Die Gründung der Kirche fällt in einen Zeitraum, in dem in der tschechischen Architektur die Renaissance ausklingt und über den Manierismus sich das Barock langsam zu durchsetzen beginnt. Die Bauwerke waren in dieser Zeit also nie ganz stilrein. Vielmehr vermischten sich darin unterschiedliche Stilelemente. Da die Kirche Zur Heiligen Dreifaltigkeit im Laufe von vier Jahrhunderten ausgestattet wurde, zeigt die Fassade gotische Elemente. Der Renaissancestil ist hauptsächlich in der Ausstattung zu finden. Ursprünglich befanden sich hierin auch zwei Epitaphe aus der Mitte des 17. Jahrhunderts. Das achtzehnte Jahrhundert ist durch drei Altäre vertreten, die Altarbilder stammen aber zum Teil auch aus dem 19. Jahrhundert. Der Historismus kommt in der Kirche bei Wandgemälden vom Ende des 19. Jahrhunderts zum Vorschein. Sehr wertvoll ist die sogenannte Pirchan-Kapelle. Sie wurde im Jahre 1597 für den reichen Bürger Jan z Kozmačova (von Kosmacow) als Kirchenanbau erstellt und zählt zu den wenigen privaten Grabkapellen dieser Zeit in Böhmen und Mähren. Das kleine Gebäude ist bis auf ein paar gotisierende Elemente eine rein im Stil des Manierismus errichtete und mit reichhaltigem kunstvollem Schmuck ausgestattete Kapelle. Es befinden sich darin auch gut erhaltene Wandmalereien, die nach den aus dem 19. Jahrhundert stammenden Übermalungen restauriert wurden, so dass sie wieder im ursprünglichen Zustand zu sehen sind. Die für diese Räumlichkeiten einst geschaffenen Kunstwerke werden bis auf ein späteres Epitaph heute im Muzeum Jindřichohradecka ausgestellt, darunter auch das wertvollste Werk, der Pirchan-Altar, der zusammen mit dem Gebäude für den Stifter der Kapelle geschaffen wurde. Zu weiteren Kunstwerken, die die Kapelle schmückten, gehörten zwei Epitaphe der Pirchan-Familie. Sie hat als Vertreter der reichen Bürger die Kapelle im 17. Jahrhundert restaurieren lassen. Am Ende des Beitrags wurde das Gebäude in den Kontext der tschechischen Renaissancearchitektur um 1600 eingeordnet und Bezüge zu vergleichbaren Bauwerken dieser Zeit hergestellt. 29

Pirchanský oltář s otevřenými křídly, 1597 (Foto: Tereza Nejedlá) Pirchanský oltář se zavřenými křídly, 1597 (Foto: Tereza Nejedlá) Nástěnná malba v tzv. Pirchanské kapli (Foto: Pavel Körner) 30

Interiér kostela Nejsvětější Trojice (pohled na kruchtu) (Foto: Pavel Körner) Interiér tzv. Pirchanské kaple při kostele Nejsvětější Trojice (Foto: Pavel Körner) Interiér kostela Nejsvětější Trojice (pohled na presbytář) (Foto: Pavel Körner) 31