Lieselotte Düngel-Gillesová KNUD RASMUSSEN. Výpravy za Eskymáky ALBATROS PRAHA

1

2

Lieselotte Düngel-Gillesová KNUD RASMUSSEN Výpravy za Eskymáky ALBATROS PRAHA 3

by Altberliner Verlag Lucie Groszer, Berlin Translation Zuzana Tausingerová, 1974 Illustrations Josef Žemlička, 1974 Printed in the German Democratic Republic 4

Mezi eskymáckými dětmi Knude! doléhalo zvenčí, přes zamrzlá okenní skla, volání chlapeckého hlasu. A ještě jednou: Knude! Knud Rasmussen seděl na svém obvyklém místě u stolu uprostřed pokoje a právě opisoval při světle petrolejky šest vět z Gramatiky eskymáčtiny, kterou vydal jeho otec. Teď vyskočil a běžel k oknu. Dole před domem stál Utuaq, jeho stejně starý kamarád, syn Inarukův a vnuk Inorajuka. S dlaněmi mušlovitě stočenými se užuž chystal volat potřetí, když uviděl přítelovu postavu u okna. Zamával tedy zuřivě rukama na znamení, aby šel Knud rychle ven. Knud přikývl, vrátil se ke stolu, zavřel sešit a knihu, sfoukl lampu a opustil pokoj. V předsíni vklouzl do kamiků a navlékl si svůj anorak z tuleních kožešin. Tiše se přiblížil ke kuchyňským dveřím. Tam uvnitř se nic nehnulo. Otec odjel na návštěvu ke svým eskymáckým farníkům do sousední osady, matka byla ve vesnici u nemocného. Opatrně pootevřel dveře a přeplížil se ke skříni se zásobami. Vybral z ní kus černého chleba a vsunul ho hluboko do pravé kapsy svého anoraku. Do levé odsypal hrst černých kávových zrnek. Pak se postavil na špičky, sáhl do cukřenky a ke kávovým zrnkům putovala ještě hromádka kandysového cukru. Matka by se určitě nezlobila, kdyby ji poprosil o několik maličkostí pro své přátele, ale i v Grónsku dvojnásob těší dávat dárky získané tajně a s jistým rizikem. Tiše zas přivřel kuchyňské dveře, seběhl ze schodů a vyšel z domu. Utuaq se zeširoka uculoval na přicházejícího přítele. Neseš něco pro Inorajuka? ptal se ho eskymácky. Inorajuk byl jeho dědeček, proslulý jako nejlepší vypravěč pohádek z celé vesnice. Jo, ale moc toho není, odpověděl Knud stejnou řečí. 5

To nevadí. Ten vypravuje i bez dárků. Ale když něco přineseš, mluví napínavěji. Nezdá se ti taky? Ani ne, já neviděl žádný rozdíl, mně se to líbí vždycky. S těmito slovy si Knud pevněji přitáhl kapuci přes uši. Foukal ledový vítr. Vzpomněl si na pověst o novorozeněti Narsuku, které se cestou do nebe proměnilo v bouři, aby se mohlo lidem mstít za to, že mu zabili otce i matku. Jak často o něm Inorajuk vyprávěl! Před nevysokou chýší z kamene se hoši zastavili. Utuaq se první protáhl nízkým vchodem. Ač tukové lampy nešířily příliš pronikavé světlo, přece oslepené přimhouřili oči. Teprve postupně si mžouravě zvykali na jasnější osvětlení. Starý Inorajuk seděl na lavici po levé straně místnosti, vzpřímený, s obnaženou horní polovinou těla, zřejmě hosty čekal. Obličej se mu blýskal jako naleštěné jablíčko. To dělal rybí tuk, jímž si čistil a mazal tváře. Vybízejícím pohybem pozval kluky, aby usedli na lavici naproti. Než se Knud usadil, vyprázdnil ještě rychle před starým obsah kapes svého anoraku, kousek černého chleba a směs kávových zrnek s kandysovým cukrem. O! vykřikl Inorajuk tak nadšeně, jako by mu někdo položil k nohám velikého narvala, to už je dávno, co jsem naposledy jedl takový krásný kus chleba! Rozplyne se mi na jazyku jako sníh v červnovém sluníčku! S těmito slovy převracel krajíc v rukou a prohlížel si jej s výrazem největší rozkoše. A ke všemu káva! Myslím, že tak nádhernou jsem za celých sedmašedesát let svého života ještě nepil! A hned začal třídit kávová zrnka od kousků kandysu. Malý sladký kousek si bez meškání dal do úst a začal ho rozkousávat. Mhm, zamlaskal znalecky, tento cukr pochází určitě z poslední zásilky z Dánska. Je to nejsladší cukr, jaký jsem kdy okusil! Udělals mi velikou radost svými vybranými dárky, děkuji ti. Patřilo k dobrému tónu vyjadřovat radost z dárků takovými květnatými slovy. 6

To nic není, odbýval jeho chvalozpěv Knud, zřejmě v rozpacích, jak se to nakonec od dárce čekalo, lituji, že jsem nemohl přinést něco lepšího. Ale chlapče! Starý rozhořčeně odmítal jeho slova jako zlomyslnou pomluvu a napřáhl k němu ruce. Říkám ti, že jsem v životě neviděl nic lepšího. Mockrát ti děkuji. Tím se ceremoniál vyčerpal a Knud si sedl. V zadním výklenku chýše se Inorajukova žena zabývala krájením tuku na kousky, aby bylo čím naplnit lampy. Kterou pohádku mám vypravovat? ptal se starý, ale hned pokračoval, aniž vyčkal odpovědi: Vždyť víte, že jsem jenom špatný vypravěč, a teď následovaly další formule, jež si vyžadovala slušnost a dobrý tón, a sice co nejvíce snižovat vlastní schopnosti a vyjmenovávat jména jiných mužů a žen, jejichž umění je mnohem a mnohem nedostižnější. 7

Teď však byla podle pravidel zdvořilosti, ale i podle pravdy, řada na chlapcích ujišťovat Inorajuka, že je nejlepším vypravěčem z celé vesnice, a nejen to, i z celého okresu. Vypravuj pověst o nových lidech! poprosil Knud. Starý se zasmál a pleskl rukama o stehna: Zdá se, že je to tvoje zamilovaná. Ale i já ji obzvlášť rád vyprávím; touhu po dobrodružstvích a lidech z dalekých krajů máme zkrátka už v krvi všichni. Tak poslouchejte: Na konci světa, daleko na severu, žijí noví lidé. Jsou to lidé divocí, jedí syrové maso a odívají se medvědími kůžemi. Jejich země je v zimě v létě pokryta ledem a věncem jejich skal nepronikne nikdy zář dne. Kdo se k nim chce dostat, musí se držet jižního větru a s jižním větrem putovat až k pánu severáků. Slova pověsti doznívala. Hoši ji znali téměř zpaměti: patřilo totiž k tradici Eskymáků předávat pověsti, pohádky a vyprávění ve všech vsích od generace ke generaci stejnými slovy. Přesto bylo vypravěčské umění Inorajukovo nedostižné. Tón jeho vyprávění byl tajemný jako šumění potůčku v osamělé rokli. Pravidelné bublání, rachot a dunění, něžný šplíchot, to všechno v něm bylo. Inorajuku, zeptal se Knud, je tam taky moře jako u nás? A taky takové pobřeží, kde začíná moře? To je docela možné, odpověděl Inorajuk, teď zas poučně jako profesor. Ale tam nikdo nevidí, kde končí moře a začíná pevnina. Bydlí tam lidi taky v kamenných chýších jako my? chtěl teď vědět Utuaq. Jeho zajímala spíše konkrétní stránka života. Nevím, řekl Inorajuk, nejspíš ano. Mluví ti lidé jako my? ptal se Knud. To taky nevím. Z našeho kmene s nimi ještě nikdo nemluvil. 8

Neznáš o nich ještě nějaký příběh? Knud se nepokojně vrtěl na své lavici. Inorajuk, který znal sto, a možná dvě stě příběhů, přece musel ještě něco vědět! Ano, jednou někdo o nich přinesl zprávu. Kdo? Možná to byl můj praděd, možná jeho dědeček. On je viděl? Ne, nikdy se s nimi osobně nesetkal. Našel jenom jejich příbytky. Povídej! nařídil Knud. Vyskočil z lavice a teď stál s červenými tvářemi a blýskajícíma očima před Inorajukem. Ten pohlédl do napjatého chlapcova obličeje a pohodlněji se usadil. Nemohlo být na světě nic skvostnějšího a příjemnějšího než nedočkaví posluchači. Chvilku se s potěšením pásl na chlapcově netrpělivosti a pak začal: Byl jednou jeden muž, ten bydlel ve vsi daleko na severu. Každoročně na jaře vytáhl se svým psím spřežením na lov. Jednou zahlédl stopy saní, které pocházely od cizinců. Rozhodl se vypátrat, co to je za lidi, a příštího jara se vypravil na lov medvědů dříve než obyčejně. Třetího dne narazil na domy, které vypadaly jinak než ty, na něž byl zvyklý. Lidi sice nepotkal žádné, čerstvé stopy však nasvědčovaly, že usedlost opustili teprve nedávno. Když se tedy tento člověk vypravil v příštím roce opět sem, vzal s sebou cizincům jako dar dřevo; jejich střechy totiž podpíraly rohy narvalů, a tak usoudil, že mají nedostatek dřeva. Ale ani při své druhé návštěvě se mu nepoštěstilo potkat cizince. Zase zmizeli, i když jejich stopy byly teď čerstvější než posledně neodvážil se však sledovat je a vzdálit se tak ještě víc od vlastní osady. Spokojil se tedy tím, že uložil dřevo do sněhu vedle chýší, a pak se vrátil domů. V třetím roce vypravil nejlepší psí spřežení, jaké měl, a mnohem dříve, než bývalo jeho zvykem, vyrazil na sever k 9

oněm cizím lidem. Když konečně dojel k jejich příbytkům, nevedlo se mu o nic lépe než v uplynulém roce: obyvatelstvo už odtáhlo. Ve sněhu však, na místě, kde posledně zanechal dřevo, bylo zastrkáno množství mrožích klů a v chodbě vedoucí do domu ležela pěkná fena s mláďaty. To byly dárky cizinců pro něj jako dík za jeho pozornost. Naložil tedy všechno na své sáně a odjel zpět domů; ony lidi však, sídlící o tolik severněji než všichni ostatní, neuviděl nikdy. Inorajuk zmlkl. Knud, který se během vyprávění opět posadil, se narovnal jako svíce. Až budu velký, odjedu na sever a nevrátím se dřív, pokud je nenajdu! Zaznělo to jako slavnostní přísaha. Pojedu s tebou! zvolal Utuaq rozčileně, jako by měli vyrazit ihned. Dobře, souhlasil Knud a podal mu podle bělošského mravu ruku, pojedeš se mnou! Na cestu potřebuješ dobré psí spřežení a šaty z nejlepších kožešin. A když najdeš ode dneška hezký kousek dřeva, odlož ho; protože i my jim přineseme dřevo. Starý naslouchal a usmíval se. Ach tihle kluci, pomyslel si, je to pořád totéž! Když jim vyprávím pohádku o matce mořských zvířat, chtějí bezpodmínečně na dno mořské. A přece tu bylo ještě něco, co mu našeptávalo: Kdož ví, možná je jejich vůle dost pevná, a dokážou něco tak obrovského. Bylo to v poledne příštího dne, když se Knud zastavil pro svého přítele v jejich chýši. Chci si vyzkoušet svůj nový samostříl. Pojď se mnou ke fjordu, budeme střílet racky. Utuaq přikývl: Počkej chvilku! Musím si jenom vzít něco na sebe. S těmito slovy zmizel v domě. Za několik okamžiků se opět vynořil v podobě tlustého uzlíku kožešin. I on měl teď přes ramena přehozený samostříl. Slyšíš, jak křičí rackové? zašeptal Knud. 10

Ano, zdá se, že je jich ve fjordu mnoho. Jsou však plaší a chytří. Když nebudeme dost opatrní, všichni nám uletí, ještě než budeme mít nejmenší možnost vystřelit. Musíme se úplně tiše připlížit, to je všechno. Krajina zde byla nepřehledná. Skály a sněhové návěje zakrývaly výhled k pobřeží, kde ledové kry z moře, pokryté měkkou sněhovou pokrývkou, narážely na skalnatý břeh. Půjdeme každý zvlášť, abychom se ke kořisti líp dostali, rozhodl Knud. Ty jdi tam přes tu velikou skálu ke kopci. Já zůstanu tady mezi závějemi. Přítel přikývl a začal šplhat výš. Co Knud rozhodl, bylo vždy správné a rozumné, dalo se to provést bez dlouhého přemýšlení. Knud zůstal stát za závějí a pozoroval racky, poskakující v hřejivých paprscích zimního slunce, které putovalo hluboko dole po obzoru. Tamhle seděl velký silný racek! Peří se mu lesklo matně jako samet. Hlavu držel nakloněnou na stranu, jako by naslouchal šplouchání tučných ryb pod ledovým příkrovem. Knud napjal samostříl a založil šíp. Srdce mu silně bušilo. Jen ten mohl být dobrým lovcem, kdo uměl ulovit všechny druhy zvířat, kdo se statečně bil s ledním medvědem, kdo lstivě vyslídil tuleně nebo šikovně sestřelil racka či sněhuli. Co zas bylo tohle? Knudovi poklesla ruka s napjatým samostřílem. Jak zvláštní zvuky se to nesou z ledu! Teď to rozeznával jasněji: zuřivý štěkot, přerušovaný vytím a kňučením. Byli někde nablízku lovci? Ale tak přece nekňučí pes na lovu! Knud obešel závěj, prošlapával si cestu vysokým sněhem a zahleděl se směrem, odkud zněl štěkot. Racek polekaně vzlétl. Led teď ležel u pobřeží líně, sem tam bylo vidět dýchací otvory, které si provrtávali tuleni a u nichž v tuto roční dobu na ně číhali lovci. Knud rozeznal zprvu nejasně několik tmavých skvrn na bělosti zledovatělého moře. Jeho bystré oči však brzy poznaly, 11

že se tam muselo přihodit něco zlého. Ve velké kaluži krve ležel nějaký muž. Kolem něho hlouček psů, kňučících, vyjících. Knud se rozběhl co nejrychleji svahem dolů. Sníh pod ním jako by sklouzával. Utuaqu! zakřičel v běhu na přítele, aby také přišel na pomoc. Ale Utuaq neodpovídal. Kde jen vězel? Nemohl však na něho čekat, musel teď dolů, na pomoc neznámému. Už cítil pod nohama led. Samostříl pořád držel pevně v ruce. Teď poznal Cézara, vůdčího psa z Inoqova spřežení. Seděl vedle svého zraněného pána a vyl s hlavou svisle zakloněnou k nebi. Co se to stalo Inoqovi, tomu silnému, nejlepšímu lovci ze vsi? Knud běžel, co mu síly stačily. Inoqu! Knude, Knude, tos ty? zasténal muž. Co se ti stalo? Ach, už vidím! Knud se polekaně podíval na mrtvého ledního medvěda, kterého psi rvali na kusy. Tos ale měl z pekla štěstí! Cézar mi zachránil život, pokusil se Inoq o úsměv. Běž do vsi a přiveď pomoc, nemůžu se hnout. Ne, to nepůjde, Inoqu. Je to příliš daleko. Než dojdu do vsi, zmrzneš, nebo tě zabije jiný lední medvěd. Pátravě se rozhlédl. Kdyby tak přišel Utuaq! Vedle psů stály sáně. Uložím tě na sáně a odvezu domů. Ty? Inoq se usmál, vzápětí se mu však obličej stáhl bolestí. Myslíš to dobře, ale nestačíš na to. Jsem pro tebe moc těžký, a kromě toho neumíš ještě zacházet se psy. Musíme to zkusit, Inoqu, nic jiného nám nezbývá. Přece tě tady nemůžu nechat ležet. Knud to řekl tak, jako by to byla nejsamozřejmější věc na světě. Šikovně se pustil do díla. Přitáhl si sáně těsně ke zraněnému. A povedlo se! Dobře promyšlenými pohyby dostal postupně těžkého muže na sáně. Vedle loveckých potřeb ležela šňůra z harpuny. Přivázal jí Inoqa na sáně. 12

Teď ještě psi! Smečka divokých, zuřivých zvířat! Dlouhým bičem je odehnal od mrtvého medvěda. Poddajně se nechali zapřáhnout. Nejspíš cítili, že jejich pán je stále ještě v nebezpečí života. Inoq se už nehýbal. Usnul, zemdlený ztrátou krve? Nebo upadl bolestí do bezvědomí? Knud se usadil vedle něho na sáně, v rukou opratě. Signály znal. Pomalu se zvířata dala do pohybu, neustále zrychlovala tempo, a teď už si to hnali směrem k vesnici. Inoq byl zachráněn! Ve vsi to vzbudilo mnoho podivu i obdivu. O něco později se vrátil i Utuaq. Postřelil racka a vzdálil se při jeho pronásledování, takže neuslyšel přítelovo volání. Tu se z chýše vybelhal Inorajuk, vypravěč pohádek a otec zraněného. Knude, synu můj, slyším, žes mi přivezl mého syna! Ano, přisvědčil Knud, ale z ledního medvěda tam psi toho mnoho nenechali. Nevyplatí se jet pro to. Knud sám by byl teď nejradši co nejrychleji utíkal domů, aby o dobrodružství mohl vyprávět otci i matce. Ne proto, že 13

by tak dychtil dostat pochvalu, ale věděl, že udělal něco, z čeho budou mít rodiče radost. Z tebe jednou bude dobrý lovec, pronesl Inorajuk pomalu, jako by nad něčím přemýšlel. Zdálo se, že chce ještě něco říct, a proto se Knud u něho zastavil. Dobrý lovec potřebuje spolehlivé psy, pokračoval Inorajuk, je načase, abys dostal vlastní spřežení. Já? Inorajuku, teď žertuješ! Ne, vůbec nežertuji. Kolik je ti? Je mi sedm. Tak dobrá, dám ti tedy tři psy, řekněme Kaifáše, Jakuba a Rebeku. Ale, Inorajuku, to jsou přece tvoji nejlepší psi! Knudovi úplně došla řeč. To opravdu nemohl být než žert! Dokázal jsi přece, že s nimi umíš zacházet. Proč bych ti je nedaroval? Přijď zítra ke mně, mám pro tebe i sáně. Knud se nehýbal z místa. Je majitelem psího spřežení v něco takového se neodvážil doufat ani ve svých nejsmělejších snech! nebo je chceš mít už dnes? slyšel Inorajuka. A tu Knud přikývl. Když mi je chceš opravdu dát tak tedy nejraději hned, dnes! Teď se Inorajuk smál, až se mu vrásky na tvářích stahovaly do hlubokých rýh. Belhavě zamířil k dřevěné kůlně. Knud vykročil za ním. Nansenova expedice Bylo to o dva roky později. Už jste to slyšeli? S těmito slovy vběhl Knudův otec do obývacího pokoje, kde seděla matka s dětmi kolem velikého stolu. Otci se leskly oči, tváře mu hořely. Musela to být náramná novina, kterou jim chtěl sdělit! 14

Co je, co je? vyptávali se zvědavě hoši. Doma mluvili s rodiči dánsky. Všichni vyčkávavě hleděli na otce. Tak rozčileného ho ještě neviděli. Ulovil snad Hennig Brönlund velrybu? Nebo přišli do osady pohanští Eskymáci, aby se nechali pokřtít? Je to neuvěřitelné! Otec se opřel o opěradlo židle, byl úplně bez dechu. Fridtjof Nansen už jste někdy slyšeli to jméno? Ne, tati, nikdy! řekl rychle Knud. Jen hořel, aby se všechno co nejrychleji dověděl. Co je s ním? Projel napříč Grónskem! Konečně to bylo venku, ona senzace, která brala dech všem obyvatelům Grónska, Eskymákům stejně jako dánským osídlencům. A co našel uvnitř pevniny? Žijí tam taky lidé? Knud vyskočil, klekl si na židli, opřel lokty o stůl a co nejvíce se naklonil k otci. Ne, lidi tam nejsou, to teď Nansen dokázal. Vnitřek Grónska je jediná obrovská ledová plocha, jediný mohutný ledovec. Ani zvířata tam nemohou žít. Matka odložila ruční práci. Udělalo to na ni nemenší dojem než na manžela a děti. Tady v polárním kraji žily ženy nejen svým domácím povinnostem, ale zúčastnily se i veškerého dění, společně s domorodými lovci prožívaly vrtkavé štěstí na lovu, bok po boku s eskymáckými ženami rozechvěle čekávaly na šťastný návrat mužů při vánicích či nebezpečných oblevách. Pomáhaly rozšiřovat obzor a znalosti Eskymáků a doufaly, že nové poznatky budou lidem v Arktidě k užitku. Jak mnozí se o to už pokoušeli, řekla a její pohled přitom zabloudil k oknu, jako by v dálce viděla siluety oněch mnoha vyčerpaných mužů, vracejících se domů po těžkých strádáních znechuceně a bez odvahy. Dokonce i Peary, který se ničeho nebojí, žádného nebezpečí, i ten se musel vrátit, a nikdy jsem nevěřila, že se to člověku někdy podaří. 15

Vysvětlím vám, proč se to povedlo právě Nansenovi, a proč ostatní před ním na tom ztroskotali. Otec se usadil na židli a vybral z Knudových domácích sešitů volný, prázdný list. Několika tahy na něm načrtl obrysy Grónska. Podívejte se, řekl, Peary vyjel odtud, z našeho západního pobřeží. I kdyby se mu bylo povedlo projet Grónskem napříč, byl by musel při návratu překonat celou cestu ještě jednou, vždyť východní břeh je naprosto neobydlený. Bez možnosti odpočinku mezi lidmi, bez ochotných lovců, kteří by mu obstarali pro zpáteční cestu maso, by byl zcela jistě zahynul. Nansen si to všechno velmi dobře uvědomil. Tak jak to tedy udělal? zeptal se Knud netrpělivě. Nechal se lodí vysadit na východním břehu a odtud zahájil svůj pochod směrem na západ. Musel tedy tuto cestu překonat jenom jednou. Rozhodující při jeho výpravě byl geniální plán. Knud to hned pochopil. Otec ho naučil, jak mnoho může člověk dosáhnout pomocí rozumu. Krátce nato vstoupil do místnosti sám Nansen. Otec ho spolu se společníky pozval, aby si na faře odpočinuli z útrap expedice. Pro Knuda teď začaly nejvzrušenější dny jeho života. Směl být u toho, když Nansen vyprávěl, mohl vedle něho sedět, směl se vyptávat, kolik jen chtěl Ve vsi však vzbudily největší zájem lyže, na nichž Nansen projel vnitrozemským ledem: Eskymáci je totiž doposud vůbec neznali. Kluci z vesnice si obstarali dužiny ze sudu a s větší či menší šikovností se teď pokoušeli na nich jezdit po sněhu. Někteří se skutáleli dolů po svahu a ostatní se nad tím div nepotrhali smíchy. I Knud zkusil několik kroků, ale okamžitě seděl ve sněhu. Nebyl však natolik nešikovný, jak se zpočátku zdálo. Netrvalo dlouho a už klouzal, aniž upadl, po malém svahu a široce 16

rozkročený se šplhal zpět nahoru. Kopec se mu v duchu změnil v nebezpečný ledovec a vesnická ulice, to zas byl led grónského vnitrozemí. Ostatní kluci, Utuaq a jeho bratři, se pak stali jeho udatnými druhy při výpravě. Expedice k novým lidem Bylo to v březnu roku 1903. Z Upernaviku, nejsevernější osady západního Grónska, vyjely šesterý saně směrem na sever. Neúprosná polární zima jako by stavěla hráz z ledu a sněhu jakémukoli postupu vpřed. Bouře šlehala těla mužů, tvořících expedici, a téměř nepřekonatelné tyčily se před nimi gigantické ledové kry Melvillova zálivu. Jedním z členů expedice byl Knud Rasmussen. Stále mu ještě zněla v uších slova starého Inorajuka: kdo se k nim chce dostat, musí vyjet podle jižního větru. S jižním větrem pak až k vládci severáků Od dob, kdy jako chlapec slyšel pověst o nových lidech, nedopřála mu už klidu. Když mu bylo sedmnáct, přestěhovali se jeho rodiče do Dánska. Tam se ho však brzy zmocnil stesk po krajině jeho dětství, kde chodíval s eskymáckými dětmi na lov medvědů, kde jako oni líčil na tuleně a lovil a kde po večerech společně naslouchali v nízkých chýších eskymáckým pověstem a pohádkám. Umínil si, že po ukončení národopisných studií v Kodani se později navrátí do Grónska, aby tam studoval eskymáckou kulturu. Teď mu bylo dvaadvacet, právě skončil studia. A tu se mu naskytla příležitost zúčastnit se výpravy pod vedením Mylia Erichsena, jehož cílem bylo vyhledat polární Eskymáky nové lidi Inorajukovy pověsti a studovat jejich jazyk a kulturu. Nebudou sice první, byli mezi nimi už anglický mořeplavec John Ross a jiné expedice, i Američan Peary se při 17

svých pokusech dosáhnout severního pólu častokrát mezi nimi zastavil, přímo k těmto lidem se však žádný běloch ještě nevypravil, zájem všech předcházejících výprav platil jedině zeměpisnému výzkumu. A polární Eskymáci nepěstovali už dlouho žádný styk ani s příbuznými kmeny v západním Grónsku. Z dětských druhů to byl jedině Jorgen Brönlund, který zůstal věrný jeho mladistvým plánům a doprovázel ho na cestě k severu. Utuaq se zúčastnit nemohl; musel se jako mladý otec starat o maso a šatstvo pro svou rodinu. Expedice s sebou vezla jen málo proviantu. Potravu lidem a psům měl poskytnout lov. Úlovek však byl zatím nepatrný. Ani oběma eskymáckým průvodcům, kteří byli doma proslulí jako zkušení lovci tuleňů, zatím příliš nepřálo lovecké štěstí a výpady na moře nebo do hor na pobřeží by příliš vyčerpaly jejich síly. Knud Rasmussen však nepociťoval hlad. Byl tak šťastný, že je zas v Grónsku, byl tak plný očekávání, že si nepřipouštěl tělesné útrapy. Ale stejnou měrou, jak v něm narůstala radost a vzrušení, stupňovala se i starost o život kamaráda Haralda Moltkeho, který už několik dní ležel úplně vysílený na svých sáních. Nebyl vůbec schopný pohybu. A nikdo neznal příčinu tohoto hrozivého stavu. Nebylo přitom ani pomyšlení na návrat, který by nemocného zachránil; vždyť vzdálenost od dánské kolonie byla teď větší než cesta k obydlím polárních Eskymáků. Nej větší potíž však byla v tom, že expedice neznala přesnou polohu sídlišť, ke kterým měli namířeno. Žili polární Eskymáci na březích Melvillova zálivu, nebo někde na blízkých ostrovech? Konečně dorazila skupina na mys York, západní výběžek Grónska, který uzavírá Melvillův záliv na severu. První zpozoroval zasněžené kamenné chýše Knud Rasmussen. Tam byli lidé! 18

A tam byla také pomoc pro přítele! Popohnal psy. Podivně tiše ležela usedlost uprostřed záplav sněhu. Nebylo vidět jedinou lidskou bytost. Rasmussen se zastavil před jedním z vchodů do domu. Spěšně vklouzl dovnitř. Do nosu ho udeřil pronikavě ostrý pach masa a liščích kožešin. Otvorem na konci dlouhé chodby se protáhl dovnitř domu. Byl prázdný. Osada byla opuštěna! Vzpomněl si na slova starého Inorajuka: ony lidi však, kteří sídlí severněji než všichni ostatní, nikdy neuviděl Ne, jemu se tohle nesmělo stát! Musel najít nové lidi! V jednom koutě chýše ležel nestažený a nevyvrhnutý tuleň. Rasmussen zas vyšel ven k ostatním. Jorgen Brönlund mezitím objevil čerstvé stopy saní vedoucí na sever. Nemohlo být tedy daleko k novým obydlím lidí, kteří ještě před několika dny sídlili zde. Vyhledali si nová loviště? Odjeli na návštěvu k jiným kmenům? Všechno v této osadě se mužům zdálo cizokrajné; stavba nízkých kamenných chýší, neobvykle dlouhé vchody do domů, vnitřek chýší se zbytky starých tukových lamp, mastnotou se lesknoucí kameny na podlaze, krvavé skvrny svědčící o hodování; nic z toho nepřipomínalo kulturu západního Grónska, nic nenaznačovalo spojení, které ještě před sto lety existovalo mezi jednotlivými kmeny. Jejich nedočkavost uvidět konečně ony neznámé a pověstmi opředené lidi se stupňovala k nesnesitelnosti. Expedice se musela teď rozdělit do dvou skupin. Mylius Erichsen zůstane s nemocným a s oběma lovci tuleňů v osadě, Knud Rasmussen a Jorgen Brönlund se měli pokusit dosáhnout ostrova Agpat, kde, jak se domnívali, určitě naleznou eskymácká sídliště. Psi byli tak unaveni a vysíleni z přestálých útrap a nedostatečné potravy, že se sotva dařilo pohánět je dál kupředu. Ani stopy po lovné zvěři, která by přece jen obnovila jejich síly, ani nejmenší závan pachu čerstvého masa, jenž by 19

polechtal jejich nozdry a tak běželi dál jen neochotně a bez chuti. Od rozloučení s Myliem Erichsenem uplynulo patnáct hodin, když přátelé spatřili v dálce černý bod. A tento bod se zvětšoval! A přibližoval se! Byly to cizí sáně! Rasmussen dal psům znamení, že mají přidat. Zvířata udiveně nastražila uši. Zachytila cizí zvuky. Ještě jedno pobízející zvoláni a už se pod jejich nohama rozprašoval sníh v jasných vírech. Oboje sáně si letí vstříc z jedné strany široké a Krátké sáně západního Grónska a naproti dlouhé, úzké vozidlo polárních Eskymáků. Na nich stojí pomenší mužík, oblečený v zářivě bílých kalhotách z medvědí kožešiny, a švihá dlouhým bičem. Za ním sedí postava v zářivém kožichu z modré lišky, na hlavě velikou, špičatou kapuci. Muž seskakuje ze saní a pobízí psy k ještě rychlejšímu běhu. Za radostného vytí zvířat se oboje sáně setkávají. Muži si běží vstříc, zastavují se, prohlížejí si jeden druhého. Vzrušení je na několik okamžiků zbavilo řeči. Bílí muži! volá mužík, máme návštěvu bílých mužů! Přicházíme od vašeho bratrského kmene z jihu, říká Rasmussen, máme mezi sebou nemocného. Porozuměli si bez velkých potíží. Muž se jmenoval Maisanguark, což v překladu znamená Kůže malého bílého mrože. Postava v lesklých kožešinách z modré lišky s velikou špičatou kapuci byla jeho žena. Jmenovala se Mekro, Pírko. Bydlíme v Igfigssorku, řekl muž a ukázal směrem na jih. Ve snaze co nejrychleji dosáhnout ostrova Agpat, objeli tedy Rasmussen s Bronlundem osadu Igfigssork. Pro vás i pro nemocného však bude lepší, když budete pokračovat v cestě na Agpat, řekl Maisanguark, tam mají masa dost a dost a žije tam mnoho lidí. Hbitě naskočil na Rasmussenovy sáně a chopil se opratí. 20

Doprovodíme vás, abyste nezabloudili. Byla to pro ně samozřejmost dovést hosty bezpečně k cíli. Žena zatím řídila vlastní sáně. Vyznala se dobře v řízení psího spřežení, to bylo zřejmé na první pohled, a také uměla zacházet s dlouhým bičem jako muž. Rasmussen ani Brönlund ještě nikdy neviděli ženu řídit spřežení; v západním Grónsku to nebylo zvykem. Tvoje žena dobře řídí. U kmenů na jihu to tak neumějí, podotkl Knud Rasmussen. Maisanguark se pyšně usmál a zakřičel na ženu: Jen do toho práskni! Bílým mužům se to líbí! Tugto! Tugto! poháněla žena psy, a už se zvířata hnala v divoké jízdě ledem. Teď se Rasmussen dozvěděl, že ono množství lidí v Agpatu tvoří obyvatelé tří kamenných chýší a pěti sněhových. Maisanguark byl stále ještě jako u vytržení. Bílí mužové! Bílí mužové! křičel a radostně si při tom mnul ruce. Nejspíš to byl nejsilnější zážitek jeho života, že potkal cizince jako první z osady. Ještě jeho děti i vnukové o tom budou moci vyprávět! Pojednou zmlkl, naslouchal, vyskočil a ohlédl se. Blížily se další sáně z jeho kmene. Aulavte! Aulavte! volal Maisanguark. Byl to signál k zastavení. Ale Rasmussenovi psi tomu nerozuměli; musel si vypomoci pískáním. Sáně se zastavily. Maisanguark seskočil, plácal se do boků a poskakoval jako míč. Tváře mu rozčilením hořely jako plamen. Cizí sáně už byly blízko. Seskočili dva mládenci a běželi vedle nich. Maisanguark se choval jako pominutý. Vyrážel ohlušující řev a tak prudce se zmítal, že se jeho pohyby daly sotva sledovat. Bílí mužové! Bílí mužové! volal bez dechu, přicházejí z jihu, chtějí nás navštívit! I mladíci vykřikli radostí, naskočili zpět na sáně a o závod s Maisanguarkem se hnali k ostrovu. 21

Přijeli až ke břehu, aniž by je zpozoroval jediný z obyvatel. Osadníci pobíhali neúnavně mezi chýšemi sem a tam, několik jich stahovalo velkého tuleně, děti si hlučně hrály u ledových ker. Vysoká sněhová zeď chránila vesnici jako val. Maisanguark to už se svou novinkou nemohl vydržet. Bílí muži! Bílí muži! volal na lidi na ostrově. Všichni dospělí ztichli, děti si přestaly hrát. Pak se ustrnutí uvolnilo. S ohlušující vřavou se lidé vyřítili k pobřeží, starci, děti, mladí muži, ženy, všichni oblečeni v kožešinách z lišek a medvědů. Vypadali jako lidé kamenné doby. Někteří dokonce měli nože mezi zuby a jiní zas vyšli vítat hosty s krvavýma rukama. Jedí syrové maso a oblékají se do medvědích kůží, uslyšel Rasmussen v duchu opět vyprávění starého Inorajuka. A teď už to nebyla pověst, byla to skutečnost! Maisanguark podal krátce zprávu o cestě a příhodách bílých mužů. Uši drásající, rozpustilá radost se utišila, místo ní zavládlo čilé hemžení: začali vypřahovat psy a krmit je 22

čerstvým masem, Rasmussena a Bronlunda odváděli nahoru k chýším. Nějaký mladý muž přitáhl syrová zmrzlá tulení játra. Stařešina kmene Sagdlork je pozval k slavnostní hostině. Položil maso před cizince na zem a podal jim nože, aby si ukrojili. Od něho se dověděli, že už vyjely sáně, aby přivezly ostatní účastníky výpravy. Trpně se tedy odevzdali do péče Eskymáků. Po jídle se pustili do stavby sněhové chýše. Už za půl hodiny se v ní mohly zapálit tukové lampy a prostřít kožešiny ke spaní. Krátce nato přibyly i sáně s Haraldem Moltkem, Myliusem Erichsenem a s oběma Eskymáky ze západního Grónska. Nemocného hned nakrmili čerstvými syrovými játry. A muži expedice jaksi zapomněli, že vlastně hledali a našli národ zcela cizí. Pociťovali jen teplo a bezpečí, jako by byli po dlouhém bloudění přišli konečně ke svým rodným. Teď pro ně nastávala doba překvapení a podivování. Setkání s podivuhodnými obyvateli polárních krajů, neustále nové dojmy a téměř neuvěřitelné události to současně bralo dech i fascinovalo. Knud Rasmussen stejně jako Eskymáci ze západního Grónska si brzy zvykli na život lovců, na požívání syrového a zmrzlého masa, na pobyt v sněhových obydlích a nízkých kamenných chýších. Ani dorozumívání jim nedělalo potíže; nicméně svět představ polárního Eskymáka o věcech neviditelných, o přírodních silách a dobrých i špatných nadpřirozených bytostech ve vodě i ve vzduchu, to už byla oblast studia, na niž se odvážili zaútočit až po mnoha týdnech, a ještě s nejkrajnější zdrženlivostí. Zatím ovšem poskytovalo pozorování a zapisování skutečných životních podmínek mladým, činorodým a energií překypujícím mužům práce dost. Rasmussen si nechal vysvětlit způsob stavby kamenných domků. Dvě vrstvy velkých plochých kamenů se spolu s mezivrstvou z hlíny a trávy dovedně zformovaly do 23