V Brně dne 16. srpna 2011 Sp. zn.: 1162/2011/VOP/DS Závěrečná zpráva o šetření postupu Městského úřadu Jaroměř a Krajského úřadu Královéhradeckého kraje v řízení o odstraňování staveb manželů P. a manželů K. A. Obsah podnětu Svým podnětem se na veřejného ochránce práv dne 24. 2. 2011 obrátila paní J. P. (nar. 1952), zastoupená JUDr. J. H., a požádala o prošetření postupu Městského úřadu v Jaroměři v roli stavebního úřadu ve věci několika správních řízení týkajících se nepovolených staveb (resp. změn staveb) zahradních chat v obci V.. JUDr. Pavel Varvařovský mě jako svoji zástupkyni pověřil vyřízením podnětu stěžovatelky, přičemž mám při jeho vyřizování všechna oprávnění, která náleží jemu jako veřejnému ochránci práv. Z předložených podkladů jsem zjistila, že v podnětu je napadána činnost stavebního úřadu jednak ve věci stavby manželů K., na jejíž nelegálnost poukazuje stěžovatelka od roku 2006, a dále pak ve věci stavby (staveb) stěžovatelky zjištěných stavebním úřadem k oznámení pana K. v roce 2007. O obou případech pojednám v samostatných oddílech, byť jejich vnitřní provázanost je více než zřejmá. Stěžovatelka se podnětem ochránci domáhala zejména ukončení dle jejího názoru nelegálních aktivit stavebního úřadu vůči její osobě a naopak požaduje odstranění přístavby manželů K.. B. Skutková zjištění Po posouzení podnětu z hlediska věcné působnosti jsem se rozhodla v souladu s ustanovením 14 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o veřejném ochránci práv ), ve věci zahájit šetření, v jehož rámci jsem o stanoviska požádala Městský úřad Jaroměř a také Krajský úřad Královéhradeckého kraje, který se oběma případy také již opakovaně zabýval. Dne 8. 6. 2011 mi bylo doručeno vyjádření Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, v němž je obsažena základní rekapitulace obou případů i kopie některých dokumentů. Dne 16. 6. 2011 mi bylo doručeno vyjádření Městského úřadu Jaroměř taktéž se základním přehledem a vysvětlením a dále s kopií kompletní spisové dokumentace obou případů čítající již několik set stran.
Protože oba případy běží již delší dobu a účastníci správních řízení činili a nadále činí velké množství úkonů nejrůznějšího charakteru, na něž je reagováno oslovenými úřady, bylo třeba pro účely této zprávy vybrat pouze to nejpodstatnější, a to s cílem napomoci dosud nepřekonatelným a vzájemně si odporujícím faktickým i právním stanoviskům úřadů a stěžovatelky. Přestože jsem tedy měla k dispozici úplnou spisovou dokumentaci, vybírám níže pro účely této zprávy pouze některé, dle mého názoru podstatné, její části. 1) Nepovolená stavba stěžovatelky Nejprve se chci zabývat stavbou stěžovatelky, neboť tato se jí jako stavebnice a spoluvlastnice dotýká více než stavba jejích sousedů. Činím tak přesto, že z chronologie případu je zřejmé, že stavební úřad se stavbou stěžovatelky začal zabývat teprve na základě oznámení jejího souseda (pana K.), který k tomu byl patrně motivován neshodami vyvěrajícími z realizace stavby manželů K.. Již zde nutno poznamenat, že stavební úřad nemá na výběr, kterou nepovolenou stavbou se zabývat bude, a kterou nikoliv. Jestliže tedy k podnětu jedněch sousedů řešil stavbu sousedů druhých, musel se recipročně věnovat také situaci opačné. Tento scénář je v činnosti veřejného ochránce práv velmi častým a většinou je odrazem dlouhodobě neuspokojivých či jednorázově vážně narušených sousedských vztahů. Právě tyto nedobré vztahy jsou častou příčinou řešení staveb a stavbiček, které by jinak patrně unikly pozornosti stavebních úřadů, byť se jejich existence neopírá o žádné úřední povolení, přestože je ho v konkrétních případech třeba. Kontrolní prohlídkou stavebního úřadu tedy stavební úřad dne 8. 2. 2008 zjistil rozpor stavby zahrádkářské chaty č.e. na st.p.č. a p.č. v k.ú. V. s jejím kolaudačním rozhodnutím 1, resp. stavebním povolením 2, když dle jeho názoru má zahradní chata v současné době oproti povolenému stavu obsahovat podsklepený přístřešek, opěrnou zeď, kolnu a sprchový kout nad rámec příslušných povolení. Protokol také obsahuje vyjádření účastnice řízení (myšleno kontrolované osoby), že zažádá o dodatečné povolení stavby. Dne 25. 3. 2008 se stěžovatelka skutečně pokusila současnou podobu zahradní chaty legalizovat, a to dokumentem nazvaným ohlášení stavby. Od tohoto úkonu, na nějž stavební úřad nereagoval, odvíjí stěžovatelka své přesvědčení, že stavba byla stavebním úřadem nejpozději 15. 5. 2008 fiktivně odsouhlasena ( 106 odst. 1 stavebního zákona). Stavební úřad dal opakovaně najevo, že dodatečné ohlášení stavby bez stavebního povolení není možné, a proto se stavbou hodlá nadále zabývat. Dne 19. 11. 2008 podala stěžovatelka v rámci jedné z řady svých dalších písemností taktéž formulářovou žádost o dodatečné povolení stavby (označenou jako náhradní, kterou antedatovala na den 25. 3. 2008. 1 Ze dne 30. 10. 1997, čj. Výst. /96/80/97-... 2 Ze dne 24. 8. 1986, čj. Výst. /63/86/../... 2
Poté, co se stavební úřad stavbou stěžovatelky zabýval stále ještě ve stadiu před zahájením správního řízení více než dva roky, během nichž docházelo k neustálé výměně korespondence, právních názorů, ale rovněž k řešení stížností na pracovníky stavebního úřadu, přijal Krajský úřad Královéhradeckého kraje dne 30. 4. 2010 opatření proti nečinnosti, v němž dal jasně najevo, že se stavební úřad musí stavbami stěžovatelky zabývat ve formálně vedeném správním řízení o nařízení odstranění nepovolených staveb. Na základě tohoto opatření došlo k novému prošetření věci uvnitř stavebního úřadu, k posouzení a vyvození odpovědnosti konkrétních úředních osob a k přijetí stanoviska, že nadále bude vůči stavebníkovi postupováno striktně dle stavebního zákona. Dne 2. 6. 2010 došlo tedy k zahájení správního řízení o nařízení odstranění nepovolených staveb Přístavba a stavební úpravy zahrádkářské chaty č.e., opěrná stěna, dřevěné přístřešky v prostoru z ulice B obce V. Jedná se o stavby zjištěné v předchozí úřední činnosti stavebního úřadu, počínaje první kontrolní prohlídkou v roce 2008. Dne 19. 10. 2010 oznámil stavební úřad zahájení řízení o dodatečném povolení stavby Přístavba a stavební úpravy zahrádkářské chaty č.e., opěrná stěna, dřevěné přístřešky na st.p.č. a p.p.č. v k.ú. V, opírající se o žádost stěžovatelky ze dne 3. 6. 2010. Ze spisové dokumentace vyplývá, že toto datum je datem fiktivním, když fakticky se jedná o formulář žádosti stěžovatelky podaný dne 19. 11. 2008 (antedatovaný navíc jí samou na 25. 3. 2008). Protože se však v roce 2008 (doba podání žádosti) ještě žádné formální správní řízení o odstranění stavby nevedlo, musel stavební úřad považovat tuto žádost za podanou fiktivním dnem 3. 6. 2010, tedy prvním dnem, kdy zahájil řízení o odstranění stavby. Je tomu tak proto, že žádost o dodatečné povolení stavby nelze podat dříve, než je formálně zahájeno řízení o odstranění stavby. Ohledně dříve podané žádosti tak bylo možno buďto ji nebrat v potaz a nutit stavebníka k podání žádosti aktuální (což by nebylo správné, neboť by to bylo v neprospěch stavebníka), anebo použít žádost starší s tím, že její účinky nastávají až po zahájení řízení o odstranění stavby, jak se také stalo (což je správný postup ve prospěch stavebníka). Stavební úřad se marně pokoušel výzvami dosáhnout doplnění neúplné žádosti o dodatečné povolení stavby, za kterýmžto účelem přerušoval správní řízení. Stěžovatelka se proti těmto přerušením odvolávala. Tvrdila rovněž, že žádnou žádost o dodatečné povolení stavby nepodala. Za těchto okolností nezbylo stavebnímu úřadu než řízení o dodatečném povolení stavby zastavit usnesením ze dne 1. 4. 2011, což potvrdil i krajský úřad svým rozhodnutím ze dne 27. 5. 2011. Dodatečné povolování stavby je tak pravomocně zastaveno a nadále pokračuje řízení o odstranění nepovolené stavby. 2) Nepovolená stavba manželů K. Stavba sousední zahrádkářské chaty č.e. na st.p.č. a p.č. v k.ú. V byla zkolaudována 3 v roce 1988. V roce 2002 pak bylo manželům K. vydáno stavební 3 Kolaudační rozhodnutí ze dne 19. 2. 1988, čj. Výst./5/88- /. 3
povolení 4 na stavební úpravy a přístavbu zahrádkářské chaty v podobě přístavby suterénu a přístavby I.NP a zastřešené terasy. S výsledkem stavební činnosti svých sousedů nebyla stěžovatelka spokojena, a proto v září roku 2006 oznámila nedodržení podmínek stavebního povolení. Kontrolními prohlídkami dne 3. 10. 2006 a dne 10. 4. 2007 stavební úřad zjistil rozpor stavby s výše uvedeným stavebním povolením úprav a přístavby. Stejně jako v případě stavby stěžovatelky však stavební úřad tento rozpor nejprve neřešil zákonnou cestou (řízením o odstranění nepovolené stavby), nýbrž se pokoušel věc řešit smírně. Vedl také chybné správní řízení o povolení změny stavby předmětné chaty před jejím dokončením, přestože v roce 2007 byla přestavba chaty (v zákonné terminologii stavební úpravy a přístavba) již realizována. Tento nesprávný postup je dobře zdokumentován, vysvětlen a vytknut v rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 3. 8. 2009, kterým bylo toto chybné správní řízení zastaveno. Stavební úřad byl rovněž poučen o nezbytnosti vedení řádného řízení o odstranění stavby ve smyslu ustanovení 129 stavebního zákona. Dne 13. 10. 2009 pak stavební úřad oznámil zahájení řízení o odstranění nepovolené přístavby dřevěného přístřešku zahrádkářské chaty z jižní strany a provádění stavebních úprav této stavby (snížení části střechy a vnitřní stavební úpravy) v rozporu s vydaným stavebním povolením. Dne 29. 10. 2009 požádali stavebníci o dodatečné povolení přístavby a stavebních úprav, které stavební úřad učinil předmětem svého řízení o odstranění. Dne 18. 12. 2009 stavební úřad stavbu dodatečně povolil 5. Toto rozhodnutí zrušil Krajský úřad Královéhradeckého kraje svým rozhodnutím 6 ze dne 30. 4. 2010 a věc vrátil prvoinstančnímu orgánu. Důvodem však nebylo vyhovění námitkám stěžovatelky, nýbrž neshoda v tom, co přesně má být předmětem řízení o dodatečném povolení stavby ( přístavba a stavební úpravy versus celá stavba ). V následném kole po oznámení změny v užívání stavby ze zahradní chaty na rodinný dům byla stavba dne 20. 1. 2011 opět dodatečně povolena 7, proti čemuž se stěžovatelka jako účastnice řízení odvolala dne 2. 2. 2011. Krajský úřad Královéhradeckého kraje toto rozhodnutí opět zrušil, a to svým rozhodnutím 8 ze dne 18. 5. 2011. Důvodem však opět nebylo vyhovění námitkám stěžovatelky (k těmto se staví krajský úřad spíše zdrženlivě viz str. 9 a 10 rozhodnutí), nýbrž opět problém předmětu řízení ( přístavba a stavební úpravy versus celá stavba ). C. Právní hodnocení Zákon o veřejném ochránci práv mi ukládá povinnost působit k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených v tomto zákoně, pokud 4 Stavební povolení ze dne 8. 4. 2002, čj. Výst./40/02-. 5 Dodatečné stavební povolení ze dne 18. 12. 2009, čj. VÝST- /2009- - /2009. 6 Rozhodnutí ze dne 30. 4. 2010, čj. / /2010. 7 Dodatečné stavební povolení ze dne 20. 1. 2011, čj. VÝST- -52/2009- - -1/11. 8 Rozhodnutí ze dne 18. 5. 2011, čj. / /2011. 4
je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívat k ochraně práv a svobod. V této části zprávy o šetření proto nyní zhodnotím postup správních orgánů v obou šetřených a vzájemně provázaných případech. K celé věci si však úvodem dovoluji konstatovat závěr společný pro oba případy, že jsem nezjistila ani tvrzenou podjatost úředních osob, ani to, že by stavební úřad stranil kterémukoliv ze stavebníků. Nepřímo tomuto nasvědčují také opakované stížnosti obou stran, které střídavě na hlavu stavebního úřadu dopadají. 1) Nepovolená stavba stěžovatelky Postup stavebního úřadu lze celkově hodnotit jako chybný, což ovšem již přede mnou konstatoval nadřízený krajský úřad. Co však stěžovatelka i její právní zástupce bohužel odmítají přijmout, je skutečnost, že chybnost (nezákonnost) postupu stavebního úřadu ve věci stavby stěžovatelky byla v její prospěch, když se úřad namísto o nekompromisní odstranění dle svého názoru nepovolené stavby pokoušel opakovaně o smírné řešení obou provázaných případů (sousedících staveb). Nemohu tedy potvrdit stěžovatelkou dlouhodobě zastávanou tezi, že oznámením stavby ze dne 25. 3. 2008 došlo po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení 106 odst. 1 stavebního zákona k dodatečné legalizaci stavby. Stavba provedená bez stavebního povolení vyžadovaného stavebním zákonem může být pouze dodatečně povolena ve smyslu ustanovení 129 odst. 3 stavebního zákona. Nepovolenou stavbu tedy nelze dodatečně ohlásit, a to ani v případě, kdy by u takového typu stavby bylo ohlášení za standardních podmínek možné. Černý stavebník nemůže požívat výhod zjednodušeného ohlašovacího procesu upraveného v ustanoveních 105 107, neboť s tímto řešením stavební zákon v ustanovení 129 nepočítá, a naopak požaduje žádost a dodání podkladů v rozsahu pro stavební povolení. Tento obecný závěr platí i pro šetřený případ stavby stěžovatelky, v němž, jak se domnívám, je její podání ze dne 25. 3. 2008 nutno považovat za nicotné. Toto podání mohlo být vyřešeno nanejvýš odložením ve smyslu ustanovení 105 odst. 4, jak po stavebním úřadu do dnešního dne požaduje krajský úřad. Osobně se však domnívám, že ani takovéhoto odložení není třeba, neboť zde nejde o ohlášení, které nemá náležitosti dle 105 odst. 1 až 3, nýbrž nejde o ohlášení vůbec. Protože však rozumím snaze krajského úřadu formálně se s tímto konkrétním podáním vypořádat (patrně též z důvodu procesní opatrnosti), nemám námitek proti tomu, aby stavební úřad toto podání usnesením dodatečně odložil. Lze také zmínit, že v šetřeném případě existují námitky stěžovatelky, že vždy jednala dle ústních pokynů pracovníků stavebního úřadu, a že tedy v roce 2008 dodatečně ohlašovala na pokyn stavebního úřadu. Musím bohužel konstatovat, že tato tvrzení nejsem schopna potvrdit, ani vyvrátit. Skutečností naopak je, že v protokolu z kontrolní prohlídky ze dne 8. 2. 2008 je jasně uvedeno, že stěžovatelka požádá o dodatečné povolení stavby. Protokol je stěžovatelkou podepsán. Musím také dodat, že i v případě jednání stěžovatelky na ústní pokyn pracovníka stavebního úřadu, o němž by se později ukázalo, že byl zavádějící, by nemohl stavební úřad 5
následně postupovat jinak a musel by černou stavbu dále řešit. Mylné vedení stavebníka stavebním úřadem k dodatečnému ohlášení stavby, které zákon vůbec neumožňuje, by totiž nemohlo zajistit platnost takovéhoto pochybného ohlášení. Lze tedy shrnout, že stavební úřad po počáteční nečinnosti fakticky ve prospěch stěžovatelky vede řádné správní řízení o nařízení odstranění stavby, neboť se domnívá, že zjištěné výsledky stavební činnosti jsou takového charakteru, že vyžadovaly stavební povolení nebo jiné opatření stavebního úřadu, a jde tedy o černé stavby. Stavební úřad je k takovému řízení oprávněn, pokud shledá naplnění podmínek k jeho zahájení. Zjištěná existence staveb byla dostatečným podkladem pro řízení o nařízení jejich odstranění. V tomto řízení má stěžovatelka samozřejmě prostor pro vlastní hodnocení své stavební činnosti. Domnívá-li se, jak vyplývá z právního rozboru jejího právního zástupce, že stavby, které provedla, žádná povolení či jiná opatření nikdy nevyžadovaly, lze samozřejmě tento názor hájit do samého konce správního řízení, kdy po stavebním úřadu, který patrně nařídí stavby odstranit, se věcí bude zabývat ještě krajský úřad, jehož meritorní právní názor dosud neznáme. Myslitelná je samozřejmě i následná správní žaloba. Takovýto nekompromisní postoj však má vždy svá úskalí, neboť znamená, že stavebník se ani nepokusí své stavby, které stavební úřad považuje za nelegální, legalizovat dodatečným povolením stavby. Tento postoj tedy znamená vsazení všech šancí na jedinou kartu, že právní názor stavebníka je správnější než právní názor stavebního úřadu. Aniž bych si osobovala právo posoudit potřebnost stavebních povolení nebo ohlášení pro předmětné stavby stěžovatelky, neboť tuto otázku bych plně prošetřovala teprve v okamžiku existence pravomocných rozhodnutí nařizujících jejich odstranění, dovoluji si již nyní podotknout, že závěry stavebního úřadu nepovažuji za zcela nesmyslné, jak je označuje stěžovatelka. Jestliže z původní chatky čtvercového půdorysu dojde k jejímu rozšíření formou kryté terasy z dřevěných konstrukcí, která je navíc skutečně alespoň zčásti podsklepena, rozumím stavebnímu úřadu, že tuto stavební činnost označuje jako přístavbu a stavební úpravy a nepovažuje ji za samostatnou nepodsklepenou stavbu do 25 m 2, která by skutečně nepodléhala ani ohlášení, ani povolení. Obdobně by bylo možno probrat též další stavby stěžovatelky, nicméně vzhledem k tomu, že tato zpráva se nemá zabývat hmotněprávní povahou jednotlivých staveb, od dalšího rozboru upouštím. Touto zprávou si tedy dovoluji apelovat na stěžovatelku, aby ještě jednou zvážila, zda setrvá na svých stanoviscích stran legálnosti svých staveb a nepokusí se získat jejich dodatečné povolení, k čemuž ji opakovaně vedl stavební úřad. Přestože jedno řízení o dodatečném povolení stavby bylo z důvodu nesouhlasu stěžovatelky ukončeno, lze jistě novou řádnou žádostí započít řízení nové, a to až do doby ukončení prvoinstančního, či dokonce odvolacího řízení o nařízení odstranění stavby. 6
2) Nepovolená stavba manželů K. Postup stavebního úřadu lze opět celkově hodnotit jako chybný, a to zejména v samých počátcích kauzy. Stejně jako v případě stavby stěžovatelky, tak i v případě stavby manželů K. řešil úřad věc mimo formální správní řízení. Tento nedostatek však po výtce nadřízeného krajského úřadu odstranil a od roku 2009 je procesní postup stavebního úřadu v pořádku, když je vedeno řádné správní řízení o nařízení odstranění stavby a následně řízení o dodatečném povolení stavby. Vyvstal však nový problém, který, na rozdíl od stěžovatelky, nespatřuji ve stranění stavebního úřadu manželům K., jako spíše ve vyskytnutí se hmotněprávní obtíže v podobě problematizování předmětu správního řízení krajským úřadem. Krajský úřad totiž neruší rozhodnutí stavebního úřadu, protože by vyslyšel námitky stěžovatelky (nesouhlas s umístěním sousední stavby v existujícím odstupu od stavby stěžovatelky), nýbrž pro úplně jiný důvod, pro který se k námitkám stěžovatelky ještě meritorně nevyjádřil (s výjimkou posledního rozhodnutí, kde se o nich okrajově zmiňuje). V rozhodnutí krajského úřadu ze dne 30. 4. 2010, čj. / /2010, na str. 5 a 6 popisuje krajský úřad poprvé právě otázku předmětu řízení o odstranění stavby, a tedy i předmětu dodatečného povolování stavby. V odůvodnění krajského úřadu je odkazováno na judikát Nejvyššího správního soudu 8As 27/2006-70, ze dne 5. 11. 2007, z něhož je citován názor: nelze realizovat stavbu částečně podle stavebního povolení a částečně podle dodatečného povolení stavby. Citovanou větu jsem ovšem v předmětném judikátu nenalezla a nevím ani, kam touto větou krajský úřad mířil. Dále je v odůvodnění odkazováno na judikát téhož soudu 3As 45/2004-121, ze dne 4. 5. 2005. Tento rozsudek již s tématem koresponduje, když logicky uvádí, že předmětem odstraňování může být jak stavba jako celek, tak také její část. Také v něm lze nalézt požadavek, že část stavby musí být identifikovatelná. Nenalezla jsem v něm však žádnou pasáž o tom, že: pro možnost dodatečného povolování části stavby musí taková část stavby být schopna samostatné existence. Osobně se domnívám, že důraz kladl judikát spíše na identifikovatelnost části stavby. Právě zavlečení znaku schopnost samostatné existence části stavby ovšem celý případ velmi zkomplikovalo. Bez ohledu na citovaný judikát bych zde dodala, že chce-li krajský úřad hovořit o jakési schopnosti samostatné existence, pak by tedy takovéto existence (ve stavebněprávním, nikoliv občanskoprávním smyslu) měla být schopna stavba, která po odstranění určité nelegálně zbudované části zbude, a nikoliv odstraňovaná část. Aniž bych chtěla toto složité téma dále probírat, domnívám se, že stavební úřad by měl konzultovat s úřadem krajským obecné dopady citovaného judikátu 3As 45/2004-121, neboť se mi jeví, že i krajský úřad nemá dosud v této otázce zcela jasný názor. (Zatímco v rozhodnutí ze dne 3. 4. 2010 ještě akcentuje onu schopnost samostatné existence, čímž vedl podřízený úřad spíše k závěru, že předmětem řízení je stavba chaty jako celek, v rozhodnutí ze dne 18. 5. 2011 již tento znak nezdůrazňuje, a z jeho vyjádření veřejnému ochránci práv se dokonce může jevit, že nemůže být řešena stavba chaty jako celek, nýbrž pouze nepovoleně resp. rozporně s povolením provedená část.) 7
Očekávám, že oba úřady odstraní tento názorový rozpor a v nejbližší době bude vydáno takové rozhodnutí, které bude potvrditelné taktéž úřadem krajským. Nebude-li stěžovatelce vyhověno a stavba jejích sousedů bude pravomocně dodatečně povolena, může se obrátit na správní soud (či znovu na veřejného ochránce práv), aby pravomocné správní rozhodnutí prověřil. D. Závěr Své šetření končím dle ustanovení 18 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, s tím závěrem, že jsem v postupu správního úřadu, tj. Městského úřadu Jaroměř, shledala nedostatky, jež jsou popsány v předcházející části této zprávy, spočívající zejména v počáteční nečinnosti stavebního úřadu a v neřešení jak potenciálně černé stavby stěžovatelky, tak také stavby jejích sousedů manželů K.. Naopak jsem však nemohla shledat ta pochybení, která označila stěžovatelka ve svém podání veřejnému ochránci práv, a celkově tedy považuji stále ještě probíhající správní řízení o odstranění stavby stěžovatelky za právně možné a žádoucí. Stejně tak je procesně možné i dosavadní vedení řízení o odstranění stavby jejích sousedů. Teprve jejich pravomocné výsledky bude možno přezkoumat, ať už ze strany správního soudu, nebo znovu veřejným ochráncem práv. Z tohoto důvodu považuji další zásah z mé strany v tuto chvíli za bezpředmětný. Cílem mého šetření bylo zjistit, zda nedochází k rozdílnému procesnímu přístupu stavebního úřadu u dvou nepovolených staveb, což se nepotvrdilo. Rovněž bylo cílem prověřit tvrzení stěžovatelky, že její stavby jsou legalizovány v minulosti podaným ohlášením. Tomuto tvrzení však nemohu dát za pravdu. Přesto si dovoluji upozornit správní úřady, že doba přibližně dvou let, po kterou jsou obě správní řízení vedena, je již příliš dlouhá a je nezbytné oba případy dokončit, jak jen to bude možné. Podle ustanovení 18 odst. 2 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, vyrozumívám oba úřady a stěžovatelku o ukončení šetření. RNDr. Jitka S e i t l o v á v. r. zástupkyně veřejného ochránce práv (zpráva je opatřena elektronickým podpisem) 8