Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví Vydává Podblanické ekocentrum ČSOP a Muzeum Podblanicka Ročník XVI. (XXXVIII.) č. 2 2012 Tyrkysáček popelavý z výtvarné a literární soutěže Tajemná ptačí říše (foto Ivana Křížová; k článku na str. VI přílohy).
Mladí výtvarníci ocenění v soutěži zahrada Spolkového domu ve Vlašimi 3. března 2012. (archiv Spolkového domu; k článku na str. 15). OBSAH ČÍSLA Ocenění Blanický rytíř v roce 2012 (P. Pešout)... 2 O chroustovi (L. Hanel)... 6 ParaZOO otevřena (M. Musilová)... 7 250 let od úmrtí benešovského piaristy a astronoma P. Eugenia Sebastianiho z Častolovic (V. Bartůšek)... 9 K vlašimskému zřídlu (J. Nusek)... 10 Heydrichiáda v Benešově (E. Renner)... 11 Prezident Beneš ve Vlašimi (I. Preislerová)... 13 Spolkový dům v Trhovém Štěpánově (J. Vlček)... 15 Dvě výročí malíře Motejzíka (S. Příhoda)... 17 Alexej Salzman (1925 2011) (J. Sapíková)... 18 Z historie ochotnického divadla v Dolních Kralovicích (S. Rýdlová)... 18 Příloha Ze starších čísel Dědeček Berků vypravuje (E. Vaněček)... I Regionální pověsti, povídky, vyprávění a poezie Tři příběhy ze středu Čech (J. Košťák)... II Regionální literatura Gustav Mahler Kaliště (J. Hostek)... III Kapličky, zvoničky a kříže Neustupovska (R. Cáder)... IV Okolo středu Čech (J. Košťák)... IV Sborník vlastivědných prací z Podblanicka č. 50/1 (P. Pešout)... V Židé na Vlašimsku a dolním Posázaví (R. Cáder)... VI Zprávy a sdělení Tajemná ptačí říše očima dětí (I. Křížová)... VI Ohlédnutí za slavnostmi sourozenců Roškotových ve Spolkovém domě (E. Hájková)... VIII Do tohoto čísla Pod Blaníkem přispěli... X Přehled plánovaných akcí Muzea Podblanicka a ČSOP Vlašim... XI
Ročník XVI. (XXXVIII.), číslo 2, 2012 Vlastivědný čtvrtletník Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví. První číslo Pod Blaníkem vyšlo v roce 1921. Po padesátileté odmlce bylo roku 1997 jeho vydávání obnoveno. Vydává Český svaz ochránců přírody Vlašim a Muzeum Podblanicka ve spolupráci s AOPK ČR, Správou Chráněné krajinné oblasti Blaník. Adresa redakce: Podblanické ekocentrum ČSOP, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim Tel./fax: 317 845 169, 317 845 965 E-mail: vlasim@csop.cz Internet: www.csopvlasim.cz Administrace: Dagmar Tlustošová Redakční rada: Mgr. Radovan Cáder Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc. Mgr. Václav Kovařík PhDr. Jindřich Nusek Ing. Pavel Pešout (předseda) PhDr. Ivana Preislerová Slávka Rýdlová Milan Štědra Mgr. Jan Urban PhDr. Libuše Váňová Ing. Jana Zmeškalová Tiskne: VaMB s. r. o. Štěchovice Uzávěrka tohoto čísla: 9. 5. 2012 Registrováno OkÚ Benešov, č. 43/97 Evidenční číslo MK ČR E 10738 ISSN 1213-1040 Cena: 20 Kč vč. DPH, pro členy ČSOP Vlašim zdarma Předplatné časopisu a inzerci lze objednat na adrese redakce. Název a logo Pod Blaníkem je národní ochranná známka zapsaná v rejstříku Úřadu průmyslového vlastnictví. Časopis Pod Blaníkem a další regionální publikace lze zakoupit na následujících prodejních místech: Benešov: Knihkupectví Daniela, Masarykovo nám.; Infocentrum, Malé nám.; Jankov: Smíšené zboží, Věra Houdková; Kamberk: Smíšené zboží; Kondrac: Potraviny Macešková; Louňovice p. Blaníkem: Infocentrum; Smíšené zboží; Načeradec: Potraviny Hergeselová; Sázava: Infocentrum; Vlašim: Podblanické ekocentrum ČSOP Vlašim; Muzeum Podblanicka, zámek Vlašim; Knihkupectví Žížalová, Komenského ul.; Podblanické infocentrum, zámek Vlašim; Votice: Infocentrum; Zvěstov: Smíšené zboží Žák. Vážení čtenáři, letní měsíce bývají obvykle nazývány okurkovou sezónou, během níž média jen těžko hledají témata, kterými by zaujala své čtenáře, diváky či posluchače. Náš časopis však žádnou nouzi o zajímavé příspěvky rozhodně nemá a přináší Vám je i v tomto letním čísle. V úvodním příspěvku Pavla Pešouta máte možnost se seznámit s letošními laureáty ocenění Blanický rytíř. Z otištěných textů nominací všech tří nových rytířů, či vlastně ve dvou případech rytířek, je na první pohled patrné, že porota tvořená zástupci neziskových organizací Podblanicka vybrala dobře a originální pískovcové plastiky Blanického rytíře získaly správné majitele. Další zajímavé a inspirativní osobnosti spjaté s naším krajem, které si v tomto čísle připomínáme, jsou piarista a astronom P. Eugenius Sebastiani z Častolovic, malíř František Motejzík a významný vlastivědný pracovník Alexej Salzman. Z článků věnovaných historii Podblanicka si určitě nenechte ujít zajímavý příspěvek Jindřicha Nuska o tom, že ve Vlašimi byla již ve 30. letech 19. století zřízena artézská studna, článek Ericha Rennera věnovaný nacistickému teroru v období tzv. heydrichiády v Benešově před sedmdesáti lety, či připomenutí návštěvy prezidenta Edvarda Beneše ve Vlašimi v roce 1947 z pera Ivany Preislerové. A relativně nedávnou historií se zabývá také další díl seriálu o ochotnickém divadle na Podblanicku, který jeho autorka Slávka Rýdlová věnovala tentokrát ochotníkům z Dolních Kralovic. Ovšem mnoho zajímavého se odehrává i v naší současnosti, o čemž se můžete přesvědčit v příspěvcích Michaly Musilové o otevření ParaZOO ve Vlašimi a Jaromíra Vlčka o vybudování nového Spolkového domu v Trhovém Štěpánově nebo ve zprávách Ivany Křížové o výsledcích výtvarné a literární soutěže ke Dni země s tématem Tajemná ptačí říše (z této soutěže pochází i obrázek na obálce tohoto čísla) a Evy Hájkové o 7. ročníku Slavností sourozenců Roškotových ve Vlašimi. A pokud Vás při čtení tohoto čísla snad přepadne hlad či chuť na něco dobrého a rádi byste ochutnali něco neobvyklého, pak si určitě nenechte ujít článek Lubomíra Hanela věnovaný chroustu obecnému. V něm totiž kromě mnoha jiných informací o tomto zajímavém brouku můžete nalézt i recept na chroustovou polévku. Z výše uvedeného je zcela zřejmé, že v případě časopisu Pod Blaníkem o žádné okurkové sezóně nemůže být řeči. Uzávěrka dalšího čísla časopisu Pod Blaníkem (3. číslo XVI. ročníku) bude 3. září 2012. Uvítáme kratší i delší příspěvky o přírodě, krajině, životním prostředí, historii, kultuře i současném dění na Podblanicku. Podělte se o své poznatky a dojmy z malebného Benešovska, Vlašimska, Voticka, Dolního Posázaví, Českého Meránu a České Sibiře. Příspěvky přijímáme v jakékoliv písemné formě, vítáme v elektronické podobě na disketě nebo e-mailem. Příspěvky pokud možno doplňte fotografiemi, pérovkami či jinými ilustracemi. Jménem redakční rady Vám přeji příjemné čtení. Radovan Cáder
Ocenění blanický rytíř v roce 2012 Dne 6. dubna 2012 bylo již počtrnácté uděleno ocenění Blanický rytíř třem fyzickým osobám, které se významně zasloužily o ochranu a rozvoj přírodního a kulturního dědictví Podblanicka. Ocenění udělují třem navrženým kandidátům neziskové organizace Podblanicka, konkrétně Podblanické ekocentrum ČSOP Vlašim (administrátor ceny), občanské sdružení Chlum Čerčany, Vlastivědný klub P. A. N. Vlasáka Vlašim, Vlastivědný klub Votice, Vlastivědný klub Český Merán, o. p. s. Český Merán, Klub mladých Sedlec-Prčice, Sdružení přátel Chotýšan, Český svaz ochránců přírody Benešov, Český svaz ochránců přírody Kladruby, Český svaz ochránců přírody Sázava, Český svaz ochránců přírody Střítež, Český svaz ochránců přírody Votice, Vlastivědný klub Šternberk, Vlastivědný klub Týnec nad Sázavou a okolí, Podblanický vědeckotechnický klub železniční, Podblanické infocentrum, občanské sdružení Podblanickem, Posázaví o. p. s., Posázavský pacifik, Vlašimské hudební mládí a Vlašimská astronomická společnost. Pro připomenutí dosud jsou nositelkami a nositeli ocenění Blanický rytíř (podle abecedy): Ing. Karel Bárta z Křížova Miroslav Berka z Týnce nad Sázavou Radko Bílek z Vlašimi Prof. RNDr. Zdeněk Brandl, CSc. z Českých Budějovic Jozef Cáder z Louňovic pod Blaníkem MUDr. Jiří Čermák z Vrchotových Janovic Barbora Čmelíková z Bukovan u Týnce nad Sázavou Eva Dočkalová z Českého Krumlova Jaroslava Hocková z Benešova Antonín Holubovský z Votic MVDr. Jiří Hostek Ing. Mojmír Chromý z Benešova Ing. Jiří Kofroň z Ostravy a Jetřichovic Mgr. Ladislav Kotek z Neveklova Mgr. Václav Kovařík z Benešova František Mika ze Sedlce-Prčice František Müller z Vlašimi Prof. Jaroslav Pánek z Prahy Pavel Pavlovský z Votic Prof. PhDr. Josef Petráň, CSc. z Ouběnic Antonín Podzimek ze Sedlce-Prčice Jaroslav Pouzar z Vlašimi PhDr. Eva Procházková z Benešova PhDr. Pavel Radoměrský, CSc. z Prahy Alexej Salzman z Mladé Vožice Václav Stejskal z Týnce nad Sázavou František Svatoň z Čestína Jan Svoboda z Vlašimi Hana Šedivá z Benešova Jiří Šlehuber z Dolních Kralovic a Libže Milan Štědra ze Sázavy Josef Tomaides z Trhového Štěpánova Antonín Toula z Křivsoudova PhDr. Jiří Tywoniak z Benešova Rudolf Vaňkát z Vlašimi Jarmila Zábranská z Vlašimi Jan Zajíc z Vlašimi Doc. RNDr. Václav Zelený, CSc. z Prahy a Pařezí MVDr. Josef Zemánek z Benešova V letošním roce porota vybírala z osmadvaceti nominací. Porota složená ze zástupců jednotlivých nevládních organizací nakonec rozhodla o udělení ceny těmto třem nominovaným: Rozhodnutím neziskových organizací z Podblanicka získává čestnou cenu Blanický rytíř za významný počin Mgr. Věra Dudíková z Benešova, za založení a mnohaletou organizaci festivalu Podblanický hudební podzim. Paní magistra Věra Dudíková se narodila v jihočeském městečku Husinec u Prachatic. Po vystudování vysoké školy pedagogické učila na gymnáziu v Blatné a pak na základní škole v Benešově. Od roku 1980 pracovala profesně v oblasti kultury. Jako vedoucí oddělení mimoškolní výchovy na Okresním kulturním středisku se velkou měrou podílela na tvorbě mnoha kulturně vzdělávacích pořadů, které zviditelňují přírodní krásu Podblanického kraje, jeho historii a současnost i hluboké hudební kořeny života a díla českých hudebních velikánů. Podílela se na dramaturgii a celkové tvorbě audiovizuálního pořadu Chraň životní prostředí svého kraje, který zároveň konferovala s významným českým hercem Radovanem Lukavským. Pořad získal celostátní ocenění a měl obrovské množství repríz. Od roku 1985 pracovala jako inspektorka odboru kultury Okresního úřadu v Benešově a po roce 2002 pracovala na odboru kultury Krajského úřadu Středočeského kraje. Impulsem kulturního počinu věnovaného památce jednoho z nejvýznamnějších tvůrců vrcholného baroka, českého skladatele konce 17. a první poloviny 18. století, Jana Dismase Zelenky, se stal velký 2 Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2
Čerství držitelé ocenění Blanický rytíř (s ostrahou) zleva: Věra Dudíková z Benešova, Karel Kočí z Divišova a Vlasta Kořínková z Miličína (foto: Jana Havelková). galakoncert duchovní a světské hudby Jana Dismase Zelenky v daleké italské Florencii v roce 1980. Po návratu z Itálie Věra Dudíková zjišťuje z kroniky chrámového sboru Jiřího Piláta z Poříčí, že v době, kdy celý svět oslavuje Zelenku, zaznívá jeho hudba v rodných Louňovicích poprvé v r. 1959, tedy 280 let od narození tohoto génia barokní hudby, a to díky nesmírně hudebně vzdělanému louňovickému páterovi Václavu Oktábcovi a neprofesionálnímu chrámovému sboru z Poříčí, jehož sbormistrem byl Jiří Pilát. Věra Dudíková se spojuje s panem farářem Oktábcem, se sbormistrem Jiřím Pilátem a s předním českým muzikologem Jaroslavem Smolkou. Společně připravují určité realizační možnosti nejen k samotné prezentaci díla J. D. Zelenky v jeho rodném kraji, ale i k shromáždění hudebního fondu J. D. Zelenky pro potřebu českých profesionálních a neprofesionálních souborů, které budou šířit odkaz J. D. Zelenky v Čechách i v zahraničí V roce 1984, který se stal Rokem české hudby a kdy byl odhalen v Louňovicích pomník Jana Dismase Zelenky, stojí Věra Dudíková u zrodu festivalu Podblanický hudební podzim, který se postupně stal nejrozsáhlejším hudebním festivalem v České republice. Počátky festivalu nebyly vůbec jednoduché i získat publikum bylo náročné. Tady Věře Dudíkové opět pomohl páter Václav Oktábec. Neúnavně akci propagoval v Louňovicích a ve Vlašimi, kde se také uskutečnily první koncerty. Postupně k nim přibývala další města a obce. Zprvu festival nabídl tři nebo čtyři koncerty, jejich obliba ale rostla, a to jak u veřejnosti, tak u interpretů. Na festival přijížděly profesionální i amatérské soubory z celé republiky. Zlomovým se stal rok 2000, kdy festival přišel o státní podporu. Pod svá křídla si ho vzalo občanské Sdružení profesionálních a dobrovolných kulturních pracovníků, které Věra Dudíková na ochranu festivalu založila a stala se jeho předsedkyní. Spolupořadatelem festivalu se postupně stalo 19 měst a obcí Středočeského kraje, v nichž se festivalové koncerty konají. Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2 3
O festival projevují zájem nejen přední čeští interpreti, ale renomovaní umělci a hudební soubory z celé Evropy. A velký podíl na tom má právě Věra Dudíková, která odevzdala festivalu, který v roce 2012 oslaví již svůj 28. ročník, stovky hodin nezištné obětavé práce, jak v oblasti koncepční práce, dramaturgie, finančního zabezpečování, tak v samotné organizaci tohoto nejrozsáhlejšího festivalu v Čechách, který probíhá od září do prosince v 19 městech a obcích Středočeského kraje. Díky ní festival, který vznikl z úcty a lásky k hudbě a hudebním tradicím, nejen splatil morální a duchovní dluh jednomu z největších géniů barokní hudby, Janu Dismasi Zelenkovi, ale zároveň šířil poselství dalších českých hudebních velikánů, jejichž život a dílo je spojeno s Podblanickým krajem. Festival zviditelnil krásný Podblanický kraj, ve kterém hudba vždy přímo pramenila. Proto si paní Dudíková tímto počinem bezesporu zasluhuje titul Blanického rytíře. Rozhodnutím neziskových organizací z Podblanicka získává čestnou cenu Blanický rytíř za celoživotní dílo Karel Kočí z Divišova, zejména za mnohaleté působení v oblasti regionálního knihovnictví, dokumentaci a rozvoj kulturního dědictví Divišovska. Pan Karel Kočí se narodil 3. října 1934 v Měchnově v rolnické rodině. Jako dítě školou povinné chodil do obecné i měšťanské školy v Divišově, poté navštěvoval dvouletou tzv. zimní rolnickou školu v Benešově. Po roce 1958, kdy dolehla i na Měchnov socializace vesnice, pracoval s koňmi v rostlinné výrobě. Na jaře roku 1962 Karel Kočí po přechozené chřipce vážně onemocněl plicní chorobou. Po návratu do práce byl zaměstnán jako skladník náhradních dílů pro opravu zemědělských strojů v Divišově a Pavlovicích až do svého odchodu do důchodu v roce 1994. Karel Kočí je nositelem tradic knihovnictví na Benešovsku. S knížkou se kamarádí od dětských let, kdy v neděli odpoledne chodil půjčovat knížky místo svého otce, knihovníka v Měchnově. Knihovna v Měchnově vznikla po rozdělení obce Všechlapy v letech 1923 1924. Obecní knihovna neměla svou místnost, ale pouze skříňku v bytě knihovníka. Knihy byly zapisovány a baleny u Kočích doma, teprve v roce 1947 byla obecní knihovna zřízena v budově obecní pastoušky. Po smrti otce v roce 1955 byl roku 1957 knihovníkem jmenován Karel Kočí. Během jeho působení byly hojně nakupovány cestopisy, knihy o zahradě, bydlení, přírodě, historii, včetně regionální (např. souvislá řada Sborníků vlastivědných prací z Podblanicka) a místní knihovna vzkvétala. V roce 1965 se stala okresní vzornou lidovou knihovnou, v roce 1972 obdržela Uznání Krajského národního výboru a v roce 1975 Čestné uznání ministerstva kultury ČSR. V tomto roce např. knižní fond zahrnoval již 2129 knih a 718 titulů časopisů. V roce 1980, kdy se opět stala vzornou lidovou knihovnou, vypůjčila měchnovská knihovna již 1388 knih a 1047 časopisů, což je na velikost obce úctyhodné. Knihovnictví v Měchnově se Karel Kočí věnuje bezmála již šedesát let. Na přelomu 50. a 60. let minulého století se Karel Kočí podílel na obnově divadelní tradice ochotnického divadla v Měchnově v rámci vzniku místní osvětové besedy. Od r. 1974 působí jako správce kostela sv. Martina v Měchnově. Kostelnictví zdědil po svých předcích kostelníka v Měchnově zastával již jeho děd, babička a otec. Karel Kočí se dlouhodobě a důkladně zabývá místopisem Podblanicka se zaměřením na Divišovsko a Měchnov. Shromáždil a utřídil nepřeberné množství informaci, svědectví, dokumentů, fotografií a publikací. Tento svůj zájem přetavil v publikaci Kronika Měchnova a Šternova, kterou v roce 2010 vydal Městys Divišov. Přípravě podkladů a sepsání Kroniky autor věnoval za uplynulých deset let veškerý volný čas v okresním a státním archivu, při rozhovorech s pamětníky a znalci místní historie, bádáním v matrikách, kronikách i rukopisech atd. Kronika Měchnova a Šternova na 292 stranách textu a 100 stranách obrazových příloh sleduje vývoj Měchnova a Šternova od prvních pramenů popisujících Posázaví až po dnešní dobu, to vše v kontextu českých dějin. Publikace dále popisuje dějiny místního hasičského sboru, knihovny a osvětové besedy, zachycuje pomístní jména a popis katastru Měchnova a Šternova, věnuje se filiálnímu kostelu sv. Martina v Měchnově, přilehlému hřbitovu i nedalekému židovskému hřbitovu. Autor jednotlivě sepsal existující i zaniklé chalupy a usedlosti Měchnova a Šternova podle čísel popisných, zmiňuje i působení rodu Sternbergů v našem kraji po roce 1841. Samostatnou částí publikace je lidopis, ve kterém zachytil popis života lidí na Divišovsku s důrazem na zemědělské práce, církevní a civilní rok na vesnici. Stostránková příloha knihy podchycuje nejstarší mapy, dobové dokumenty, fotografie rodin a života v obou obcích i jednotlivých stavení a pamětihodností. V publikaci autor výrazně projevil svůj pozitivní vztah k místu, kde celý život žije, a k lidem, se kterými se za svůj bohatý život setkal. Oceněním 4 Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2
Blanický rytíř chceme Karlu Kočímu vyjádřit poděkování a úctu. Rozhodnutím neziskových organizací z Podblanicka získává čestnou cenu Blanický rytíř za celoživotní dílo Vlasta Kořínková z Miličína, zejména za přínos k udržení amatérské divadelní scény na Podblanicku. Paní Vlasta Kořínková, učitelka a neúnavná propagátorka amatérského divadla na Podblanicku, se narodila dne 13. února 1940 v osadě Záhoříčko u Neustupova. Po ukončení základního vzdělání ve škole v Neustupově se rozhodla pro studium Střední pedagogické školy v Kutné Hoře. Její přání se splnilo a po zdárném absolvování této školy v roce 1958 započala v profesi učitelky základní školy vyučovat děti ve škole v Mladé Vožici. V roce 1960, po dvouletém působení v tomto podblanickém městě, přešla na základní školu do nedalekého Miličína. Zde, nedaleko svého rodiště, zapustila natrvalo své životní, rodinné i učitelské kořeny. V roce 1997 ukončila sice své působení učitelky na zdejší základní škole odchodem do důchodu, ale účasti na výchově další generace místních ochotníků a rozvíjení slavné tradice amatérského divadla v Miličíně se přes zdravotní problémy nevzdala. Divadlo v Miličíně má dlouholetou tradici a vznik divadelního spolku sahá až do sedmdesátých let 19. století. V roce 1965 se ale soubor rozpadl. Zašlou slávu miličínského divadla v roce 1975 začal jen připomínat dramatický kroužek místní základní školy, u jehož zrodu stála právě Vlasta Kořínková. Zde spojila lásku k práci s dětmi se svými divadelními zkušenostmi, kdy hrávala divadlo jako mladá učitelka v Mladé Vožici a v Miličíně. Zprvu s dětmi nacvičovala recitaci básniček, pak následovaly písničky a jednoduché divadelní scénky, se kterými vystupovaly děti před veřejností při různých místních příležitostech. Protože děti projevovaly o divadlo skutečný zájem, rozšířila okruh činnosti kroužku o hrané pohádky, se kterými od roku 1976 a v letech pozdějších vystupovaly v místní sokolovně i blízkém okolí Miličína za značné pozornosti a uznání divácké veřejnosti. Od roku 1975 až do poloviny devadesátých let se plně věnovala dětským divadelníkům a vychovala celou generaci dětí lásce k divadelnictví i kultuře jako takové. Vytvořila tak základ pro pozdější znovuobnovení tradice ochotnického divadla v Miličíně. V roce 1996 oslovila Vlastu Kořínkovou skupinka zájemců o divadlo z řady jejích bývalých žaček, zda by nemohly hrát v Miličíně divadlo. Tato skupinka stála u obnovy tradice masopustní maškary, kdy vystoupení tvořilo několik scének hraných dětmi i dospělými. Stejná skupinka lidí pak byla i u znovuobnovení ochotnického spolku, jehož vedoucí a režisérkou v jedné osobě se stala právě paní Vlasta Kořínková. Již v květnu téhož roku divadelní spolek začal nacvičovat svou první hru, kde si tak poprvé mohla vyzkoušet vedení dospělých herců. Divadelní spolek se stal součástí Tělovýchovné jednoty Sokol Miličín. Soubor herců dnes tvoří asi třicet členů, mezi kterými si Vlasta Kořínková vychovává i své nástupce. Ročně amatérští divadelníci sehrají od každého nastudovaného titulu 4 až 5 představení, a to zejména na domácí scéně v miličínské sokolovně, dále v Sedlci, Mladé Vožici, Voticích, ale i na dalších místech Podblanicka. O úrovni představení za vše hovoří ohlas diváků, ale zejména kritika, podle kte- Z proslovu starosty Benešova Ing. Jaroslava Hlavničky Člověk nemusí ani vstoupit do hlubin hory, aby se přesvědčil o tom, jak čas je pojem vskutku relativní. Dnes je tomu přesně rok, co mi bylo ctí se poprvé zúčastnit udílení titulu Blanický rytíř, a věřte, že mi to jako rok nepřipadá. Velký pátek je významným dnem především pro křesťanský svět, ale své místo má i v bohatých lidových tradicích, kdy se otevírají skály a těm poctivým nabízejí své bohatství, a ti nepoctiví ve skále zůstávají. Bohatství nemusí mít ale vždy hmotný charakter, myslím tím i bohatství duchovní. V uplynulých ročnících bylo titulem Blanický rytíř oceněno již značné množství regionálních osobností a jsem velmi rád, že řada z nich byla i z našeho Benešova. Není však důležité, kdo odkud je, ale co ve svém životě dokázal, jak žil, čím obohatil život druhých. Myslím si, že toto jsou právě kritéria, která nominují ty regionální osobnosti, jímž se dostává zaslouženého titulu Blanický rytíř. Jsou to lidé, kteří svým dílem dokázali, že život může být i službou pro ostatní, že svým dílem zanechali stopu i za hranicemi místa, kde žili nebo žijí. Proto jsem přesvědčen, že je důležité, abychom všichni svou měrou přispěli k tomu, aby tuto stopu nezavál čas a jejich dílo se stalo nejen cenným zdrojem informací, ale i pomyslným odrazovým můstkem pro jejich následovníky. Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2 5
ré však zdejší představení jednoznačné přesahují obzor toho, co je možné běžně vidět v rámci amatérského divadla. Jednotlivé scény jsou režírovány s citem pro celek, takže hrají nejen ti, kteří vedou dialog, ale i ti, kteří jsou na scéně ve druhém a třetím plánu. Na profesionální scéně je to snad samozřejmost, ale v amatérském divadle spíš pozoruhodná výjimka. Paní Vlasta Kořínková si zaslouží čestné ocenění Blanický rytíř jako poděkováním za celoživotní nezištnou práci ve prospěch amatérské divadelní scény, oživení tradic i kulturního rozvoje Podblanicka. Slavnostního udělování, které proběhlo v obřadní síni vlašimského zámku, se účastnilo na padesát hostů kulturního, společenského i politického života regionu. Pozvání přijali zástupci Parlamentu České republiky, krajské samosprávy, řada zástupců měst a obcí Podblanicka, ředitelé škol z Podblanicka a mnoho dalších hostů. Za hosty k rytířům promluvil poslanec Parlamentu ČR Ing. Václav Zemek a starosta města Benešov Ing. Jaroslav Hlavnička. Blaničtí rytíři obdrželi již tradičně kromě pěkného diplomu každý svou originální velmi hodnotnou pískovcovou sochu Blanického rytíře od akademického sochaře Daniela Talavery. Pořízení těchto soch sponzoroval generální sponzor udělování ocenění Blanický rytíř firma Rabbit a. s. Trhový Štěpánov. Na závěr slavnostního aktu byla zveřejněna výzva k nominování na Blanické rytíře za rok 2012, kteří budou vyhlášeni na Velký pátek 26. března 2013. Nominována může být fyzická (nikoli tedy právnická) osoba, která se významně zasloužila o ochranu a rozvoj přírodního a kulturního dědictví Podblanicka. A to za mimořádný čin v uplynulém roce (popř. dokončený v uplynulém roce) nebo za celoživotní dílo (ve výjimečných případech může být ocenění uděleno i in memoriam). Nominaci může podat kdokoli, tedy jednotlivý občan, obec, zájmový spolek písemně na adresu Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim. Nominace musí obsahovat titul, jméno a příjmení kandidáta, datum jeho narození, odůvodnění nominace a jeho kontaktní adresu popř. telefon. Uzávěrka nominací je na začátku března 2013. Pavel Pešout O chroustovi Chroust obecný byl kdysi nejrozšířenější zástupce tří středoevropských chroustů náležejících do rodu Melolontha. Dosahuje velikosti do 3 cm. Poznáme ho podle hnědých krovek a černého štítu. Sameček se liší od samičky nápadnými tykadly, jejichž koncový vějířek je tvořen sedmi plátkovitými lístky. Samička má vějířek šestičlánkový a méně nápadný. Larvy (zvané ponravy) jsou masité, prohnuté do písmene C, dozadu ztlustlé. Vývoj larev trvá 3 až 4 roky v půdě luk, zahrad a polí, kde se živí ožíráním podzemních orgánů rostlin. Vylíhlý brouk přezimuje v půdě, vylézá nejčastěji v dubnu a nejprve požírá listí na stromech, často na dubech. V roce 1909 se v učebnici pro zemědělské školy uváděla ponrava chrousta jako nejvýznamnější škůdce kořenů ovocných stromů. Nadměrné používání umělých hnojiv a pesticidů přivedlo dříve kalamitního škůdce v některých oblastech téměř k vyhubení. Na jaře může způsobit pozdvižení, když s hlasitým bzučením vlétne do otevřeného okna za světlem. Přes svou velikost je chroust pro člověka neškodný, i když může působit značné škody na vegetaci. Na Podlanicku se s chroustem obecným můžeme nehojně, ale vcelku pravidelně setkat. V létě se mnohem hojněji a často ve velkém množství objevují menší příbuzné druhy, náležející mezi chroustky nebo listokazy, lišící se velikostí i zbarvením. Když se řekne úsloví, že někdo uvažuje o nesmrtelnosti chrousta, myslí se tím, že se nesoustředí na daný problém a zabývá se nepodstatnými či pro onu situaci jinak nevhodnými myšlenkami. Chroust se dostal i do snáře, kde věští náhlou smrt. Možná, že někoho překvapí, že se chroust objevuje i v heraldice. Konkrétně jde o obec Chříč v okrese Plzeň-sever. Její prapor zdobí zlatě zbarvený symbol chrousta. V tomto případě jde o tzv. mluvící znamení, což znamená, že slovo, kterým symbol popisujeme, zní stejně nebo podobně jako název obce nebo její části. Ve staročeštině se chroust totiž nazýval chříšč, takže podobnost s názvem obce je zřejmá. I v dalších názvech obcí můžeme najít ukrytého chrousta: např. Chroustov, Chroustkov či Chroustovice. Kdysi se nasbíranými chrousty krmila prasata či slepice, méně je známo, že byli součástí i lidských jídelníčků. Známá je francouzská chroustová polévka z 19. století. Z Německa jsou známy recepty na pojídání dušených chroustů či obalených cukrovou polevou. Další možností je podávat 10 minut vařené chrousty 6 Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2
Chroust obecný chycený v Kladrubech u Vlašimi. s citronovou šťávou na čerstvě usmažených palačinkách. I v české kuchařce Luisy Ondráčkové vydané v roce 1937 je recept na chroustovou polévku: 1/4 kg chroustů (pro 6 osob) ve studené vodě omytých vhoď do horké vody, přidej všechnu kořínkovou zeleninu, kmínu, trochu soli a nechej v ní zapěniti jemně sekanou zelenou petržel. Vodu z chroustů sceď, zalij jí připravenou zásmažku a nechej chvíli povařiti. Pak zakvedluj do polévky 2 žloutky se 6 lžícemi husté smetany. Dobrou chuť! Lubomír Hanel (foto: autor) ParaZOO otevřena Po dlouhém očekávání můžete od soboty 2. června 2012 znovu navštívit zahradu Podblanického ekocentra s expozicí zvířat Záchranné stanice pro živočichy. U vstupu vás přivítá abstraktní kovová plastika čápa a jistě překvapí nový unikátní název parazoo. Víte co znamená? Od roku 1994 byla zahrada sídlem Záchranné stanice pro živočichy. Probíhalo zde léčení zvířecích pacientů a zároveň exkurze pro veřejnost. Po výstavbě nového areálu Záchranné stanice pro živočichy nedaleko obce Pavlovice však došlo k oddělení léčebné části, a zahrada tak mohla být zrekonstruována k ryze expozičním a ekovýchovným účelům. Díky výrazné přestavbě expozičních voliér za účelem rozšíření množství chovaných druhů zvířat Podblanické ekocentrum navíc požádalo o licenci na provozování zoologické zahrady, kterou se podařilo úspěšně získat. Nyní je tak zahrada ekocentra nejen expozicí Záchranné stanice pro živočichy, ale zároveň také ZOO. A díky tomu se zrodil název parazoo vyjadřující status ZOO, ale zároveň také důležitý ekovýchovný účel zahrady. Lidé se zde totiž mohou nejen naučit poznávat druhy zvířat volně žijících v České republice, ale především se seznámit s příčinami jejich zranění a možnostmi prevence. Chována zde jsou totiž zvířata, která byla dříve léčena, avšak pro trvalé následky jejich zranění již nemohou být vypuštěna zpět do volné přírody. První otvírací den proběhl na začátku června. ParaZOO přišlo navštívit více než 300 lidí. Děti si mohly nakreslit chovaná zvířata anebo si je nechat namalovat na obličej. Rodiče obdivovali zajímavě řešený návštěvnický okruh a příjemně upravenou zahradu, které dominuje biotopové jezírko. Nejvíce však malé i dospělé návštěvníky upoutala hravá Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2 7
Ve venkovní učebně si zájemci mohli nechat namalovat obličej a odnést si tak nejenom hezké zážitky z návštěvy parazoo (foto: Jana Dufalová). Vstup do parazoo zdobí abstraktní kovová plastika připomínající letícího čápa (Foto: Kateřina Červenková). vydra Bublina dovádějící ve výběhu se skluzavkou a pohledem pod vodní hladinu. Spolu s prvním otvíracím dnem parazoo v centru Vlašimi proběhl i historicky první den otevřených dveří nově vystavěného areálu Záchranné stanice pro živočichy nedaleko obce Pavlovice, který je běžně veřejnosti nepřístupný. Zde si lidé mohli prohlédnout, v jakých podmínkách a jakým způsobem se léčí zranění a jinak postižení volně žijící živočichové. Byli formou exkurze s výkladem provedeni celým léčebným areálem, provozním zázemím a také mohli navštívit novou veterinární ordinaci, jejíž služby může využívat i veřejnost. Na závěr každé prohlídky pak byl vždy prostor pro odpovídání nejrůznějších dotazů. Léčebný areál si přišlo prohlédnout téměř 150 návštěvníků. Tímto významným dnem, sobotou 2. června 2012, byl ukončen velký projekt výstavby nového léčebného areálu Záchranné stanice pro živočichy a rekonstrukce její expoziční části. Utichl stavební ruch a oba areály jsou konečně naplno v provozu. Přejme jim bezproblémový chod, hodně vyléčených pacientů a mnoho spokojených návštěvníků. Více informací o parazoo, především pak otvírací dobu a ceny vstupného, naleznete na internetových stránkách www.pomoczviratum.cz. Michala Musilová 8 Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2
250 let od úmrtí benešovského piaristy a astronoma P. Eugenia Sebastianiho z Častolovic Dne 25. března 2012 uplynulo 250 let od úmrtí jednoho z nejvýznamnějších piaristů spojených s městem Benešovem. P. Eugenius Sebastiani z Častolovic, občanským jménem František Stanislav Sebastiani z Častolovic, se narodil 28. 2. 1681 v Chrudimi v rodině učitele a školmistra, která užívala predikátu zřejmě za zásluhy o město. Jeho otec vyučoval na městské škole, kterou řídil v době Františkova narození a dětství. Patřil mezi významné spolupracovníky zdejšího děkana Samuela Václava Hataše (* asi 1629 Vlašim, 1685 Chrudim), někdejšího prefekta arcibiskupského semináře v Praze, který zde proslul objevením zázračného obrazu Spasitele, a byl i v užších kontaktech s piaristy. Po škole v Chrudimi, kde získal od otce vzdělání na úrovni nižšího gymnázia, odešel studovat na jezuitské gymnázium v Jihlavě. Začal navštěvovat gramatickou 3. třídu (1694/95). Docházku ukončil za čtyři roky v rétorice, v poslední 6. třídě gymnázia. Do noviciátu piaristického řádu přišel v Lipníku nad Bečvou v roce 1701. Po jeho ukončení (15. 8. 1703) odešel do koleje v Kosmonosech studovat filozofii a teologii. Roku 1704 přijal v Praze nižší svěcení. Podobným způsobem studoval a vyučoval ve Slaném (1706, 1707). Získal kněžské svěcení a pokračoval ve studiu teologie v Mikulově. Ve školních letech 1709/10 a 1710/11, když učil na litomyšlském gymnáziu v gramatice a v syntaxi, se u něho projevil zájem o přírodní vědy. Byl žákem piaristického matematika P. Athanasia Langra a S. Josepho (* 28. 12. 1650 Lanškroun, 19. 11. 1711 Litomyšl), který ho v Litomyšli před svou smrtí roku 1711 vyzval, aby v jeho díle pokračoval. V roce 1709/10 najdeme mezi jeho žáky v syntaxi Josefa Seisslera z Vlašimi, který se později stal piaristou. V roce 1713 nastoupil do piaristické koleje v Benešově (zal. 1703), kde jako prefekt (ředitel) škol zažil mor, a pak do Litomyšle, kde působil jako profesor nejvyšších tříd gymnázia. V roce 1716 dosáhl i zbývajících kněžských svěcení. Do Benešova se vrátil v roce 1720. Nejdříve zastával funkci prefekta škol a zároveň vyučoval jako profesor v nejvyšších třídách gymnázia. Roku 1723 doprovázel rektora P. Aegidia Hechta a S. Ferdinando (* 8. 2. 1664 Lipník n. B., 5. 10. 1726 Kroměříž) na zasedání provinciální kapituly v Mikulově, což ukazovalo, že se s ním počítá jako s nástupcem ve funkci rektora, jímž se stal v květnu 1724. Pokračoval v úsilí svého předchůdce, který ho seznámil se všemi představami, a obohatil je o vlastní myšlenky. Pečoval o vzrůst majetku koleje rozmnožením počtu fundací. Druhým kritériem rektorské činnosti P. Eugenia v piaristické koleji v Benešově byla práce pro piaristický řád jako celek v podmínkách zaalpské provincie Germanie ve spolupráci s jejím provinciálem v Mikulově. Jednou z úloh benešovské piaristické koleje byla pomoc při zakládání nových kolejí. V případě Benešova počítali piaristé se zdejší kolejí jako s výchozím místem pro vyslání piaristů do Prahy. Ta ovšem nebyla jediným místem, kterého se týkaly snahy o založení nových kolejí piaristického řádu v Čechách. Chtěli je v Pelhřimově a v Chrudimi. Jako rektor vedl kolejní kroniku. Zvolil věcný postup psaní, což má sice blízko k modernímu zpracovávání historie, ale tehdy to bylo nezvyklé. Všímal si i zázraků a těžko vysvětlitelných jevů. Proto se v letech 1733 a 1734 obrátila jeho pozornost k prozkoumání pravdy o pověstech o hoře Blaníku. Vylíčil všechny nejznámějších pověstí, např. o vojsku v hoře, tehdy ještě bez svatého Václava, které mluvilo německy, o setkání žida s katolíkem na Blaníku a vozu bez kočího apod. P. Eugenius se zajímal také i o rozvoj města Benešova. Měl zájem na jeho prospěchu i na tom, aby si zdejší měšťané i řemeslníci uvědomili, jaký užitek může přinést působení koleje i jim a že vzdělání je i pro život prostých lidí velmi užitečné a takřka nezbytné. Zejména to bylo zřízení kolejní lékárny s právem veřejnosti. Přineslo Benešovu postavení rovnocenné s některými krajskými městy, když se zde usadili krajští fyzikové (sc. lékaři) Kouřimského kraje. K založení lékárny došlo v roce 1725. Schválila ho generální piaristická kapitula v Římě i generál řádu P. Adolf Groll. Prvním lékárníkem se stal Eugeniův známý, možná dokonce i mladší spolužák z Jihlavy a absolvent piaristických škol v Litomyšli Daniel Ludvík ( 24. 6. 1728 Benešov). Když se rozjel provoz lékárny, došlo k pozvání krajských fyziků. V roce 1733 požádal oficiálně krajské úřady o usídlení krajského fyzika v Benešově tehdejší majitel konopišťského panství Jan Josef z Vrtby. Jako první sem nastoupil doktor medicíny Jindřich Gellhausen. Pro piaristickou kolej bylo největším Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2 9
přínosem zřízení kolejní knihovny. Základ knihovny byl utvořen z darů prvního zakladatele koleje hraběte Františka Karla Přehořovského z Kvasejovic a z dědictví po Václavu Bernardu Singerovi, faráři z Pacova ( 1717), jehož bratr P. Ferdinandus a S. Jacobo (* 1. 7. 1669 Litomyšl, 7. 8. 1730 Benešov) byl v letech 1713 až 1720 vicerektorem benešovské koleje. Původní jádro knižního fondu rozšířil P. Eugenius v letech 1724 až 1736 asi o 340 svazků. V první polovině roku 1736 zadal truhláři Josefovi Walterovi z Tyrol zhotovení regálů knihovny. Nyní se nacházejí v knihovně Umělecko-průmyslového muzea v Praze. Vzhledem k aktivitám P. Eugenia Sebastianiho z Častolovic a jeho zásluhám o kulturní povznesení piaristické koleje i celého města Benešov v období rektorátu této řeholní instituce v letech 1724 až 1736 se dá předpokládat, že k tomuto vývoji docházelo i v oblasti školství, o němž máme z této doby jen poměrně malé množství zpráv. Mezi žáky P. Eugenia můžeme připomenout piaristy rektory P. Jeremiáše Soudného a Matre Dolorosa (* 2. 10. 1702 Benešov, 19. 3. 1768 Kroměříž, vysvěcen 1724), který se stal v letech 1760 až 1766 provinciálem piaristické provincie Bohemia, a P. Gottharda Seissera a S. Josepho (* 25. 3. 1697 Vlašim, 13. 12. 1762 Mikulov), který byl v letech 1743 až 1745 rektorem piaristické koleje a zemřel jako sekretář provinciála Soudného. Další žák P. Leander Kramář (* 12. 2. 1704 Benešov, 1. 9. 1801 Postupice, vysvěcen 1742), který se stal benediktinem v Sázavě a v letech 1763 až 1785 posledním opatem benediktinského kláštera v Sázavě a pak dožíval na odpočinku v Benešově. Na roky 1745, 1749 a 1750 sestavil astronomické svatojánské pražské kalendáře a svatováclavský na rok 1750. Všechny byly vydány tiskem. V roce 1746 začal jeho třetí benešovský pobyt. Působil zde jako vicerektor, zároveň jako matematik, poradce domu a revizor účtů. Odtud byl povolán jako zpovědník k majiteli sousedního panství Jemniště na nové panské sídlo k hraběti Františkovi Adamovi z Trautmansdorfu. Zde se věnoval intenzivně matematice, jak po stránce teoretické, tak i pedagogické. Do roku 1753 působil v prázdninových kurzech učitelů piaristických škol, které sem hrabě svolával, aby si učitelé z různých piaristických kolejí mohli odpočinout a zároveň načerpat nové poznatky. Jeho zajímavé propočty a jakési astrologicko-astronomické hříčky a charakteristiky byly v první polovině devadesátých let 20. století objeveny i v makovici zámku v Jemništích při jeho rekonstrukci. Materiály asi pocházejí z roku 1754, kdy musil být nový zámek po požáru téměř celý postaven znovu. Měl vliv také na intenzivní asketický život hraběte Františka Adama na konci jeho života i na prohloubení jeho sympatií k řádu piaristů, kteří na zámku pobývali trvaleji a to i v počtu dvou. Po 12 letech svého jemnišťského působení se vrátil P. Eugenius do domovské benešovské koleje. Zemřel zde 27. 3. 1762 zcela slepý a sešlý věkem ve stáří 82 let po 61 letech působení v piaristickém řádu. S P. Eugeniem odešla výjimečná osobnost barokního Podblanicka, jejíž osud byl jakoby vetkán do životů jiných zdejších barokních velikánů. Mezi ně patřil i Samuel Hataš, s nímž se Sebastiani setkal jako velmi malé dítě, snad si na něj pamatoval, když ho připomíná v benešovských piaristických análech v souvislosti s pověstmi o Blaníku. Důležití jsou zejména tři další jeho žáci, kteří též patřili mezi barokní osobnosti Podblanicka, které svou působností nejen naplnili, ale dalo by se říci i přesáhli. Na tom měl podíl i pedagogický a etický příklad jejich dobrého učitele P. Eugenia Sebastianiho z Častolovic, který se zlatým písmem podepsal i na kulturního růst barokního Benešova a Podblanicka vůbec. Václav Bartůšek Literatura: Bartůšek, V.: Benešovské gymnázium v prvním období své existence. Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, 43/2003, s. 37 116. K vlašimskému zřídlu Technickou zajímavostí, se kterou byla Vlašim spojována ve 30. a 40. letech 19. století, se stala artézská studna. Její zbudování v roce 1834 připomněla řada německých a rakouských periodik, např. v Mnichově, Klagenfurtu a Brně. Hloubkově vrtaná studna s tryskající vodou, vytlačovanou hydrostatickým přetlakem pod nepropustnou horninou, byla v českých i říšských poměrech stále poměrně novinkou. Ve Vlašimi se objevila prakticky deset let po klíčových pracích francouzského inženýra F. Garniera (1822, 1826), který navázal na staletou tradici regionu Artois a publikoval i vrtné mechanismy. Motivací k nákladnému podniku bylo pro knížecí správu suché léto 1834. Dobové zdroje naznačují, že za organizací osobně stál hospodářský rada (Wirtschaftsrath) Johann Nepomuk Ochsenbauer. Jako 10 Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2
významná postava pozdně vrchnostenského podnikání je znám především ze Smečna na Slánsku, kde ve službách Clam-Martiniců založil roku 1821 první spořitelnu v Čechách a rozvinul perspektivní těžbu uhlí. Ve Vlašimi je doložen počátkem 30. let 19. století, kdy se již ke správě hlásil mladý Carlos Auersperg. Oficiálně se panství ujal 1. května 1834 a od 12. srpna probíhaly přípravné a následně vrtací práce. Vrt byl dokončen 12. října a výsledkem bylo zřídlo (Spring-Quelle), dokonale provedené a osazené dřevěným potrubím. Vrtací zařízení zhotovil umělecký zámečník Franz Frenzel, jeden z mála českých specialistů. Jen jeho zámečnické výrobky byly např. uznány za hodné pozornosti na Výstavě českých řemeslných produktů v Praze roku 1831. Tehdy byly obdivovány Frenzlovy přesné váhy decimálky, důmyslné zámky a anglické stroje na broušení nožů. Vrtné zařízení pronikalo ve Vlašimi do geologických vrstev, tvořených křemenem a břidlicí, a podle mnichovského zdroje z vrtu stříkala voda 15 stop [cca 4,5 metru] nad povrchem země. Problémem je přesnější lokalizace artézské studně. Dobové zmínky připomínají jen místo ležící 20 sáhů [cca 38 metrů] nad hladinou řeky Blanice. Zdá se ale, že měl být využit efekt zřídla, které podle prosincových zpráv nepřerušeně vystřikovalo. A to přesto, že se jevily zásoby podzemní vody při letošním všeobecném suchu všude vyčerpané. Zřídlo tedy zřejmě souviselo s parkovým areálem a možná i jiným provozem. Jindřich Nusek Z dobových zdrojů (1831, 1834): Bohemia; Brünner Zeitung; Zeitschrift für Vaterlandskunde; aj. Ruční vrtací stroj, používaný v 1. třetině 19. století. (Převzato: Ottův slovník naučný XXVI. Praha 1907.) Heydrichiáda v Benešově Dne 27. května 1942 vykonali rotmistři Jozef Gabčík a Jan Kubiš spravedlivý trest nad bestiálním nepřítelem českého národa Reinhardem Heydrichem. Téhož dne bylo v protektorátu vyhlášeno stanné právo a okupanti rozpoutali krvavou pomstu. Na popravištích bylo v souvislosti s atentátem zavražděno 1600 lidí a podle neúplných údajů zahynulo během stanného práva 3188 obětí. Od této pohromy nazývané heydrichiáda uplynulo už sedmdesát let, ale hrůzná tragedie zůstává stále v našem vědomí. Už den po atentátu obdržel městský úředník v Benešově dr. Haas fonogram s příkazem okamžitě zakázat všechny kulturní podniky, policejní hodina byla stanovena na 22. hodinu a hodinu nato musely být uzamčeny všechny domovní vchody. Četnická stanice dostala popis domnělých pachatelů třaskavinového atentátu. Jeden z pachatelů měl být ve stáří 25 až 27 let, menší postavy, rezavých vlasů, kulatého obličeje, oblečený v tmavých šatech s proužkem. U druhého byla odhadnuta výška na 175 cm a měl mít vzhled dělníka. Velitel stanice Antonín Dvořák vyburcoval mužstvo k horečné činnosti. Strážníci perlustrovali na nádraží všechny cestující ze směru od Prahy, štábní strážmistr Josef Funda zkontroloval za den 13 automobilů a 35 osob, strážmistr Vojtěch Mácha prohlédl Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2 11
2 osobní a 4 nákladní vlaky, četníci prověřili majitele balonových plášťů vyčištěných u firmy Fulín (jeden z atentátníků totiž skrýval svůj sten-gun pod baloňákem), pátrali i mezi pacienty nemocnice. Dostali také za úkol zatknout Antonína Novotného ze Světlé nad Sázavou. Gestapáci patrně chtěli tohoto 25x trestaného lumpa dát do souvislosti s atentátem, aby mu dali podobu gangsterského činu. Praporčík Josef Štula zase pátral po neznámém muži, kterého gestapo považovalo za parašutistu Miroslava Valčíka. Muž byl zadržen, ale ukázalo se, že jde o bezúhonného Františka Schmidta z Benešova. Pečlivě byla střežena vila rabína Blána, ve které bydlel velitel SS. V pátrací síti někdy uvízli skuteční pachatelé trestných činů. Řidič Vondráček, obchodníci Hálek z Benešova a Hrabánek z Třebešic byli přistiženi při černém obchodu s uzeninami. Nezaměstnaný Rud. Polák z Mokré Lhoty u Benešova ukradl v úschovně zavazadel kufr a tato banální krádež ho přivedla až na táborské popraviště. Do pátrání se musela zapojit také městská policie. Její disciplina do té doby nebyla valná. Vládní komisař (dříve starosta) Krejza opakovaně strážníkům zakazoval, aby na strážnici hráli karty, zvali si k tomu známé civilisty, vodili si tam své děti, manželky i jiné ženy. Při pochůzkách se strážníci vybavovali s chodci, dokonce i s Židy, kteří uklízeli ulice. To přestalo. Strážníci obcházeli domácnosti s fotografiemi předmětů, které byly nalezeny na místě atentátu, a prověřovali podezřelé osoby. Četnické auto křižovalo okres křížem krážem, ve čtyřech mimořádných pátracích akcích bylo prohledáno 500 chat a v hostincích a ubytovnách perlustrováno 435 osob. Do pátrání se museli zapojit i hasiči, železniční hlídky, lesní personál a více než 600 civilních osob. Přesto nebyla objevena žádná hodnověrná stopa. Dne 14. června však byl na četnickou stanici doručen anonymní dopis tohoto znění: Zastavte pátrání po pachatelích atentátu na Heydricha, zastavte zatýkání a popravy, ježto pachatelem je jistý Gabčík ze Slovenska a Jan Kubiš, jehož bratr je hostinským na Moravě. Velitel stanice považoval dopis za výmysl hysterického anonyma a chtěl ho zničit. V domě četnické stanice (Tyršova 179) bylo umístěno také nadřízené okresní velitelství (npor. Jan Tesař) a nejvyšší složka četnictva v okrese četnické oddělení (npor. František Šíma). Společně usoudili, že by mohlo jít o provokaci gestapa a rozhodli se jet po anonymovi pátrat do Třeboně, odkud byl dopis poslán. Z různých důvodů však cestu nastoupili až 18. června. V 7 hod. ráno vyjeli všichni tři služebním vozem PS-3036 řízeným štábním strážmistrem Josefem Hořešovským do Třeboně. V Táboře se zastavili na služebně gestapa, aby nahlásili cíl svého pátrání. Tam už je očekával rozlícený gestapák a zle je seřval za takové zpoždění a hrozil jim zastřelením. Udavač Karel Čurda (alias Vrbas) totiž už podal osobně své udání na pražském gestapu. Dopis benešovské stanici měl být jen alibi, důkaz, že včas využil amnestie, která platila do 18. června do půlnoci. Proč adresoval udání české četnické stanici a do Benešova, když se skrýval u Třeboně? Německy udání napsat neuměl a poslat ho třeboňským četníkům se styděl, vždyť v Třeboni chodil do školy. V služební knize benešovské stanice je sice u této jízdy poznámka bez závad, ale četníci jistě prožívali dny hrůzy. Zdá se však, že vyvázli. Tesař sloužil v Benešově až do června 1945, Dvořák byl penzionován ke konci roku 1942, jen u Šímy není uvedeno jeho zařazení po roce 1942. Benešovské četníky čekala trapná úloha. Museli předvádět gestapem vytypované benešovské občany na německou četnickou stanici (tzv. Seinerův dům). Odtud pak byli převáženi do věznice gestapa v Táboře. Je třeba poznamenat, že četníci tento příkazy plnili s rozpaky a velmi ohleduplně. Umožnil předvolaným rozloučit se s rodinou a nabízeli jim i možnost útěku. To však oni odmítli, protože se obávali, že by tím ublížili rodině a také proto, že neměli možnost se před gestapem skrýt. Předvádění určených občanů začalo v sobotu 20. června. Byl zatčen Václav Fulín, zednický mistr, Antonín Fuksa ředitel okresní nemocenské pojišťovny, Julius Mayer kominický mistr a ředitel pražské pojišťovny. Dne 25. června byl zatčen Ing. Václav Prokůpek, úředník hospodářského družstva, štábní kapitán Jindřich Hájek, úředník městského úřadu, Josef Farka, ředitel gymnázia. Dne 27. června byl zatčen František Činátl, ředitel okresní hospodářské záložny, Václav Otava, ředitel nemocnice, a Josef Steindler, bývalý starosta Benešova. Z tohoto výčtu je zřejmé, že byly k smrti určeny významné osobnosti města z hospodářské a kulturní oblasti. Okupační moc usilovala o likvidaci lidí, kteří měli v komunitě přirozenou autoritu a mohli se stát iniciátory boje za národní osvobození. Zatčení byli převezeni buď do vězení táborské služebny gestapa (dům č. 1631 na břehu Jordánu) nebo do věznice krajského soudu. Do cely 3 x 5 m bylo nahnáno 21 zatčených, slamníky zbyly jen pro pět nejstarších, mnozí spali na holé zemi. Museli ležet na boku, jeden těsně vedle druhého, tak málo bylo místa. Přes den bylo velké vedro a vzduch byl nedýchatelný. Muži se střídali u malého okna a máváním kabáty zajišťovali minimální 12 Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2
cirkulaci vzduchu. Zatčení byli voláni ke krátkému výslechu, někdy ani to ne. Byli většinou obviněni ze schvalování atentátu na Heydricha. Dopoledne poslalo táborské gestapo návrh trestu smrti k stannému soudu do Prahy, tam ho gestapácký samosoudce podepsal a v poledne už byl doručen zpět do Tábora. Obvinění se samozřejmě soudního řízení nezúčastnili, obhajoba nebo žádost o milost neexistovaly. Uvěznění v cele slyšeli střelbu z popraviště v blízkých kasárnách, stresoval je zvuk sbíjeného dřeva na dvoře, domnívali se mylně, že se připravují tzv. dvojité kříže, na které mají být před popravou přivázáni. Mezi 14. a 17. hodinou vyvolávali odsouzence k fotografování, to byla jasná předzvěst večerní popravy. V 17 hodin byla vydána večeře, pak byli vyvoláni k popravě. Potom vyjela popravčí kolona nákladní auto s odsouzenci a doprovodný vůz a motocykly gestapáků. Popravištěm byla bývalá střelnice malorážek v Žižkových kasárnách. Odsouzence seřadili před západním valem a přečetli jim rozsudek začínající slovy: Jménem vůdce v důsledku schvalování atentátu na Reinharda Heydricha se odsuzujete k trestu smrti zastřelením. Popravu vykonali příslušníci schutzpolizei. Stříleli ze vzdálenosti 15 m a mířili na krajinu srdeční nebo na kořen nosu. Na jednoho popraveného měli pět nábojů. Odsouzení nebyli spoutáni, ani neměli zavázány oči. Po ohledání lékařem byla mrtvá těla odvezena do Českých Budějovic ke kremaci. Urny s popelem obětí nebyly po válce nalezeny. Dne 29. června byl popraven Antonín Fuksa (60 let), Václav Fulín (44), Jindřich Hájek (44), Václav Otava (59), Rudolf Polák (44), dne 1. července Josef Farka (59), Ing. Jaroslav Prokůpek (43), Josef Steindler (51), dne 2. července František Činátl (37). Na táborském popravišti se popravovalo 18 dní až do 3. července každý den kromě sobot a 7. června, v den Heydrichovy smrti. Život zde ztratilo 156 osob, 136 mužů a 20 žen, z toho 11 manželských dvojic. Nejstaršímu odsouzenci bylo 79 let, nejmladšímu 17. Byla popravena i žena ve vysokém stupni těhotenství, MUDr. Háková z Tábora. Oběti heydrichiády byly čistými oběťmi. Tito lidé jistě nenáviděli okupanty, ale na odboji se nepodíleli. Odsouzeni nemohli být za konkrétní činy, ale důvodem bylo jen to, že patřili k známým a váženým osobnostem a jejich smrt měla zastrašit porobený národ. Poprava byla tragedií nejen pro oběti samotné, ale i pro jejich rodiny, zoufalé vdovy bez prostředků a nezaopatřené děti. Při posuzování teroru rozběsněného davu a české lůzy na německých ženách, dětech a starcích po porážce nacistického Německa roku 1945 si položme jednu otázku. Je několikaměsíční lynč ulice horší než šestileté systematické vraždění českých lidí podle regulérních zákonů nacistického státu? Erich Renner Literatura: D. Hamšík J Pražák: Bomba pro Heydricha M. Ivanov: Atentát na R. Heydricha Jar. Čvančara: Někomu život, někomu smrt M. Konečný: Táborská cesta smrti J. Dráb: Heydrichiáda v Benešově (rukopis) Prameny: Služební knihy četnické stanice Prezident Beneš ve Vlašimi Dne 8. června 1947 navštívil při své cestě do Náměště nad Oslavou Vlašim prezident Beneš se svou chotí. Místní národní výbor se na tuto návštěvu připravil. Na 11. května byla svolána slavnostní schůze, na které byli čestnými občany města jmenováni PhDr. Edvard Beneš a JUDr. Jaromír Smutný. Jmenovací dekrety pro oba nové čestné občany města zhotovil odborný učitel Richard Dušek. Jmenovací dekret pro prezidenta zdobila celková silueta města, zatímco dekret kancléře doplňovaly drobné pohledy na město. Dekrety tyly vloženy do uměleckých kožených desek, vyrobených pražskou odbornou firmou. 1 1 MÚ Vlašim, Pamětní kniha města Vlašimě IV, s. 88. Dne 25. května 1947 se konala ve Vlašimi legionářská slavnost, na kterou byl pozván kancléř Smutný. 2 Po skončení slavnosti mu byl na Žižkově náměstí slavnostně předán jmenovací dekret. Vlašimská legionářská obec na tomto shromáždění získala prapor, který zhotovila Národní fronta žen ve Vlašimi. 3 Prezident republiky svůj jmenovací dekret obdržel rovněž na Žižkově náměstí při slavnostním shromáždění, a to na již zmiňované zastávce ve Vlašimi 8. června 1947. 2 Matka kancléře Jaromíra Smutného bydlela ve Vlašimi a její syn ji zde často navštěvoval. (Pouzar Jaroslav, Podblanickou minulostí, díl II., Praha 2004, s. 112.) 3 MÚ Vlašim, Pamětní kniha města Vlašimě IV, s. 88. Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2 13
Druhý československý prezident Edvard Beneš (1884 1948) ve Vlašimi (foto: archiv Muzea Podblanicka). Při této příležitosti také promluvil k vlašimským občanům. Hana Benešová byla na shromáždění obdarována několika páry střevíčků od vlašimských obuvníků. Za ty poděkovala dopisem adresovaným předsedovi MNV: 4 Vážený pane předsedo, byli jsme upřímně potěšeni vřelým přijetím, jehož se nám dostalo za naší krátké návštěvy u Vás, od občanů Vašeho kraje. Dojala mne milá pozornost, vyjádřená věnováním několika párů krásných střevíčků, vyrobených ve chvalně známých obuvnických dílnách a továrnách Vašeho města. Teprve nyní, po svém příjezdu do Náměště mohla jsem si střevíčky blíže prohlédnout a obdivuji jejich pečlivé vypracování i výbornou kvalitu materiálu a ráda vidím, že práce vlašimských mistrů obuvnických by mohla bezpečně soutěžit s kterýmikoliv výrobky zahraničními. Prosím, vážený pane předsedo, abyste všem, kdož se na daru jakkoliv podíleli, tlumočil mé srdečné poděkování a přání mnoha zdaru jejich výborné řemeslné práci. Se srdečnými pozdravy všem občanům Vašeho krásného města Vaše Hana Benešová Pan prezident i jeho manželka se také při své návštěvě podepsali do vlašimské pamětní knihy. Fotokopii jejich podpisů uveřejňujeme. 5 Ivana Preislerová 4 Tamtéž, s. 89. 5 Tamtéž, nestránkováno. Podpis Hany a Edvarda Benešových ve vlašimské pamětní knize. 14 Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2
Spolkový dům v Trhovém Štěpánově Na sklonku loňského roku se v Trhovém Štěpánově dočkali otevření nového Spolkového domu v zadní části Muzea Štěpánovska. Jeho projektantkou byla Ing. arch. Olga Kantová, která velmi citlivě pracovala s prvky starého domu, aby se alespoň částečně zachoval jeho původní styl. Při projektování se musela vypořádat s velkým výškovým rozdílem. Přesto se jí podařilo vytvořit krásné dílo, na kterém dokázala nesnadnosti terénu využít ve prospěch stavby. Projděme se interiérem Spolkového domu: Suterén má klenutou chodbu, původní sklep, sklad a sociální zařízení pro zahradu. Přízemí se chlubí předsálím, společenským sálem, klubovnou pro rodiče s dětmi, skladem, úklidovou místností, sociálním zařízením pro ženy, muže a invalidní občany. V prvním patře najdeme depozitáře muzea, velkou spolkovou místnost, malou spolkovou místnost, kuchyňku a kancelář správce. Objekt je vybaven výtahem, ze suterénu je vchod do zahrady s pískovištěm a herními prvky pro děti. Do zahrady je možnost vstupu ze Spojovací ulice. Hlavní vchod do Spolkového domu je však z Vlašimské ulice přes pěkné nádvoří. Pro město Trhový Štěpánov je Spolkový dům největší projekt dotovaný z evropských fondů. Podařilo se v něm vybudovat zázemí pro místní organizace a rozvoj kulturních aktivit, pro které vznikly v budově kvalitní a dobře vybavené prostory. Objekt Spolkového domu bude využívat Sbor dobrovolných hasičů, Klub aktivního stáří, Organizace 5. prosince, Klub rodičů s dětmi, Myslivecké sdružení Poštolka a další neformální spolky. Pro občany a spolky města je k dispozici přednáškový sál s vybavením pro přednášky, koncerty a videoprojekce. Projekt s celkovými náklady téměř 14 milionů Kč byl podpořen z evropských fondů v rámci Regionálního operačního programu soudržnosti Střední Čechy částkou 11 a půl milionu Kč. Na vybudování tohoto objektu se podílela Stavební firma CGM pod vedením stavbyvedoucího Ing. Milana Duška a vedoucího střediska Jana Jaroše. Stavba byla provedena v dobré kvalitě, architektka Olga Kantová stavbu nejen vyprojektovala, ale provázela ji celou dobu autorským dozorem. Odpočinková zóna za Spolkovým domem. Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2 15
Pohled na Spolkový dům ze Spojovací ulice v Trhovém Štěpánově. Schodiště na nádvoří Spolkového domu. 16 Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2
Projektový manažer Petr Zapletal byl velkým rádcem a pomocníkem od první myšlenky až do závěru stavby. Ing. Josef Hřebík nekompromisně prováděl technický dozor stavby k jejímu prospěchu. Zastupitelstvo města Trhový Štěpánov projekt aktivně podporovalo. Správcem nového Spolkového domu se stal po výběrovém řízení Mgr. Stanislav Kužel z Trhového Štěpánova. Slavnostní otevření Spolkového domu V úterý 8. listopadu 2011 byla na malém a krásném nádvoří s ochozy jednoho z nejstarších domů v Trhovém Štěpánově malá slavnost. Konalo se zde slavnostní otevření Spolkového domu v zadní části Muzea Štěpánovska. Za účasti mnoha občanů našeho města zahájilo setkání hudební vystoupení Podblanického žesťového souboru z Vlašimi. Na ochoz vystoupili zástupci města Trhového Štěpánova starosta Ing. Václav Nekvasil a místostarosta Josef Korn. Aktu se zúčastnili: senátor Karel Šebek z Neveklova, projektantka Olga Kantová, zástupce stavební firmy i Středočeského kraje. Slavnost moderovala Mgr. Eva Vrzalová, manažerka Mikroregionu Český smaragd. Hlavní projev přednesl starosta města, v němž připomněl vše podstatné, co se týká přípravy i výstavby tohoto kulturního stánku. V závěrečném vystoupení připomněl místostarosta Josef Korn zesnulého starosty a pozdějšího místostarosty města Josefa Tomaidese, který byl myšlence vybudování Muzea Štěpánovska i Spolkového domu velmi nakloněn a podporoval ji. Všichni účastníci měli možnost prohlédnout si nově vybudované prostory, které budou sloužit všem sdružením a spolkům v našem městě k setkávání a pořádání různých společenských a kulturních akcí. Součástí slavnostního otevření bylo bohaté pohoštění pro všechny účastníky, kteří setrvali při výborném jídle v družných rozhovorech. Občerstvení zajišťovali: kuchyně ZD Trhový Štěpánov a.s., kuchyně při ZŠ, Občerstvení Kulíčková a Turek, Bufet Kupsová a Mgr. Ing. Hana Podhadská s dětmi základní školy. Jaromír Vlček (foto: autor) DVĚ VÝROČÍ MALÍŘE MOTEJZÍKA V letošním roce by neměla zapadnout vzpomínka na výborného podblanického malíře a dobrého člověka Františka Motejzíka. Byl známou postavou města Vlašimi a mnozí ho stále vidí na procházce parkem se svým čtyřnohým přítelem Čendou. Zemřel 10. května 2002 ano, letos je tomu už 10 let. Zajímavé je i další výročí spojené s touto osobou, týká se jeho narození. V Přehýšově u Plzně se narodil před sto lety 15. srpna 1912. Do Vlašimi se dostal v roce 1960 a se svojí ženou Alenou bydleli v ulici Na Valech. Rád besedoval s náhodnými chodci, vzpomínal na své dětství, mládí i dobu dospělosti. Byl úžasným vypravěčem. Prožil toho hodně. Po úmrtí matky, to mu bylo 8 let, prožíval své dětství u babičky ve Vídni, tam také navštěvoval Českou školu Komenského. Vyučil se pasířem, věnoval se nejen výtvarnému umění, ale i sportu. Jeho osobní rekord 185 centimetrů ve skoku vysokém by i v současné době byl znakem výborného atleta. Výtvarně se projevoval v olejomalbě (známá pastózní technika) a hlavně v grafických technikách leptu a mědirytiny. Zde dosáhl nesporně výborných uměleckých výsledků. Dodnes jsou jeho díla ozdobou a chloubou nejedné vlašimské domácnosti. Za zaznamenání stojí i skutečnost, že svoji první velkou výstavu (hlavně Výtvarný umělec František Motejzík (foto: archiv Podblanické galerie). Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2 17
na popud přátel) absolvoval v zámku ve Vlašimi až v roce 2001 ve věku 89 let. Škoda, že se nedožil otevření Podblanické galerie ČSOP ve Vlašimské bráně (2006) i založení Klubu přátel Podblanické galerie, jehož by se stal určitě aktivním členem. Tento skromný umělec si zaslouží naši vzpomínku právě v letošním roce, na který připadají hned dvě výročí Františka Motejzíka 10 let od jeho úmrtí a 100 let od narození. Stanislav Příhoda Alexej Salzman (1925 2011) Dne 9. června 2012 uplynul rok od úmrtí významné osobnosti našeho kraje pana Alexeje Salzmana. A. Salzman se narodil 25. května 1925 v Plzni, kde také prožil své dětství a mládí. Poté, co se vyučil mechanikem, si otevřel opravárenskou živnost. Ve volném čase působil až do začátku druhé světové války jako nadšený skautský vedoucí. Po skončení války ho politická situace a osud v červnu roku 1945 zavály na Chebsko, kde pracoval v různých profesích včetně práce v dolech. A proč osud? Na Chebsku se seznámil se svojí budoucí ženou Jaroslavou, Alexej Salzman při předávání ocenění Blanický rytíř (foto: archiv ČSOP Vlašim). rodačkou z Mladé Vožice. Po svatbě v roce 1953 se do Mladé Vožice manželé přestěhovali, prožili zde krásný kus společného života a vychovali čtyři děti. Manželka mu byla po boku i při jejich společných zájmech na poli kulturním. Oba patřili k těm nejaktivnějším členům zdejšího ochotnického a loutkového divadla. Od roku 1954 až do odchodu do důchodu v roce 1983 pracoval pan Salzman v ČSAD v Mladé Vožici. Jeho první publikace vydaná v roce 1971 se proto pochopitelně týkala silniční dopravy a mapovala historii autobusového spojení Tábor Mladá Vožice. Roku 1983 se stal vedoucím Památníku Mladovožicka, což bylo logickým vyústěním jeho vřelého zájmu o regionální historii a o působení významných rodáků Podblanicka. Získané poznatky si nenechával pouze pro sebe, ale zveřejňoval je jak písemnou formou jako články v novinách či odborných publikacích, tak i prostřednictvím řady přednášek, instalovaných výstav a v neposlední řadě také jako ochotný rádce studentů při vytváření jejich studijních prací na středních školách či univerzitách. Za jeho celoživotní přínos a osvětovou činnost při práci na zachování kulturního dědictví převzal v roce 2005 ocenění Blanický rytíř, které je udělováno neziskovými organizacemi Podblanicka významným osobnostem spjatým s naším krajem každoročně na Velký pátek ve vlašimském zámku. Jméno pana Alexeje Salzmana zůstane s Mladou Vožicí navždy neodmyslitelně spjato a z jeho práce budou čerpat další generace zájemců o historii tohoto kraje. Jana Sapíková Z HISTORIE OCHOTNICKÉHO DIVADLA V DOLNÍCH KRALOVICÍCH Píše se rok 1885. V líbezném městečku v údolí řeky Želivky, které nese název Dolní Kralovice, se v neděli 25. října slavnostně posvětila nová šestitřídní školní budova. Po projevech a společné hostině se večer konalo divadelní představení. Jde o první zaznamenanou zmínku o divadle v obecní kronice. O divadelním spolku jako takovém lze však hovořit až od roku 1895. Působí v hotelu Hvězda a uvádí hry Rohovín Čtverrohý a Stará místo mladé. Roku 1899 se stává členem Národní jednoty pošumavské. 18 Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2