Muž, který stíhal Loca

COLORADO WESTERN 192 J.Kirby Muž, který stíhal Loca Zabiják indiánů, tak přezdívali Apači armádnímu kapitánovi, který je nemilosrdně pobíjel po tom, co barbarsky zabili jeho ženu a malou dceru. Kapitán Houston McTear se už za svého života stal legendou. Byl to hrůzu nahánějící muž, kterého se obávali i běloši. Po dvaceti letech měl na rozkaz armády potrestat svého nejnebezpečnějšího nepřítele: Loca. Jenže muž, který pronásledoval Loca, se již změnil

Obličej Houstona McTeara byl pokryt prachem a potem. Hleděl na hradby Fort Cummings a cítil, jak se mu stahuje hrdlo. Ne, na nic nezapomněl. Bylo mu to jasné už v okamžiku, kdy ve Fort Laramie dostal rozkaz vyrazit. Už téměř dvacet let uplynulo od chvíle, kdy sloužil tady, v jižní Arizoně. A ani po dvaceti letech nezapomněl na to, co se tehdy stalo. Protestoval proti svému převelení do Fort Cummings, ale plukovník Selkirk jen pokrčil rameny. Rozkaz z ministerstva, řekl. Houston McTear měl v uších ještě stále Selkirkův hlas. Ve Fort Cummings vás potřebují, kapitáne. Loco odjel s bandou krvežíznivých bojovníků ze San Carlosu. V jižním Novém Mexiku vypuklo peklo. Na ministerstvu si na vás vzpomněli. Generál Crook o vás podle všeho slyšel. Očividně nevěří, že plukovník Forsyth se s Locem a jeho bojovníky vypořádá sám Houston McTear se patami dotkl slabin svého pinta. Velké zvíře vykročilo. Zpod jeho kopyt se zvedal prach. Nad hradbami bylo vidět věž a stožár s třepetající se vlajkou. Náhle třeskl výstřel. Houston McTear viděl, jak se nad baštou vznáší obláček kouře. Zašklebil se. Zdál se, že jsou nervózní. Možná muž na hlídce viděl dalekohledem pinta a myslel si, že se k pevnosti blíží Apač. Měl pevně sevřené rty, když pomyslel na Loca. Cítil, že jeho nenávist už není tak silná jako tenkrát, když stál před troskami svého ranče a musel pohřbít zuhelnatělá těla své ženy a dcery. Dnes mu to všechno připadalo jako jeden zlý sen. Vstoupil do armády a vydal se na lov. Měl nepřítele, jakému nebylo rovno. A nejen Loca. Všechny Apače. Houston McTear začal indiány nenávidět. Nikdy nebral zajatce. Zabíjel rudochy všude, kde na ně natrefil. Přezdívali mu Zabiják indiánů a i běloši z něho měli strach. Stal se z něho do sebe uzavřený muž, který se vyhýbal ostatním. Houston McTear to z prostého vojína dotáhl až na poručíka. Za to vděčil generálu Carletonovi, který ho z Kalifornie poslal do Arizony. Carletonovým cílem bylo vyhlazení Apačů nebo jejich odvedení do

rezervací, které nesměli opustit. A někdo jako Houston McTear se mu hodil. Apači se Houstona McTeara báli víc než těch nejhorších duchů. A protože jeho oddíl neustále sledovali, aby před ním mohli včas varovat své bratry, vyjížděl Houston McTear sám bez svých vojáků, doprovázen jen jedním starým mexickým zvědem. Apači se ho pokoušeli zabít, zdálo se však, že má křídla. A jednoho dne stanul tváří v tvář Locovi. Ten byl vůdcem bandy, která vypálila jeho ranč a bez slitování zavraždila jeho ženu a dceru. Houston McTear zabil sedm jeho bojovníků a Loco jako jediný zůstal nezraněn. Houston o tomto okamžiku vždy snil, když však nastal, bylo všechno jinak. Najednou pochopil, že má před sebou člověka, který je stejný jako on. Muže, který zoufale bojuje za svobodu svého lidu a který nenávidí vše, co má bílou kůži. Houston McTear zvedl kolt. Loco tam klidně stál a ruce měl zkřížené na prsou. V jeho tmavých očích nebyla sebemenší stopa strachu. Střílej, jestli ti to vrátí život, řekl Loco hrdelním hlasem. Ale zabiješ někoho, kdo už je mrtvý. Oba jsme mrtví, přestože ještě žijeme. Ztratili jsme totiž všechny, které jsme milovali. Houston McTear to nezmáčkl. Nedokázal vystřelit. To bylo poprvé od přepadení jeho ranče, co mluvil s Apačem. Běž, Loco, řekl. Věděl, že jeho cesta nenávisti a pomsty je u konce. Vrátil se do Fort Cummings a požádal o převelení. Generál Carleton ho nechtěl poslat pryč. Podrobil se teprve, když mu Houston řekl, že jinak odejde z armády. To se stalo před dvaceti lety, nyní však měl pocit, jako by to bylo teprve včera. Když pohlédl na hradby Fort Cummings, minulost jako by ožila. + + + + +

Objížděl pevnost a kavaleristé na hradbách ho při tom pozorovali. Houston McTear viděl, že mají čisté uniformy. Aspoň to se změnilo, pomyslel si. Tenkrát posádka nedostávala skoro žádné zásoby. Vojáci se museli oblékat do pytlů. Otevřela se velká brána. Skřípaly panty. Houston McTear měl pocit, že ten zvuk slyšel i před dvaceti lety. Vjel na vnitřní dvůr, který byl zcela obestavěný baráky, domy z nepálených cihel a výběhy. Viděl, že se skoro nic nezměnilo. Nalevo byla strážnice a vězení. Přijel k velitelství, které mělo novou verandu. Stál na ní mladý důstojník a hleděl na něho. Naproti před stájemi postávali vojáci, kteří ho pozorovali. Houston McTear u velitelství seskočil ze sedla svého pinta. Z verandy zazněl poručíkův vysoký hlas. K Houstonovi přišel jeden kaprál a zasalutoval. McTear pozdrav lhostejně opětoval. Viděl, jak poručík strnul. Patrně si myslel, že svou ležérností zneuctil armádu. Kaprál se snažil potlačit úsměv. Pečlivě pinta vytřete, kaprále, řekl McTear. Adejte mujenpůl vědra vody. Za půl hodiny mu můžete dát tolik vody, kolik bude chtít. Ano, kapitáne, řekl kaprál a opět zasalutoval. Tentokrát už mnohem uvolněněji. Poručík na Houstona vyčítavě pohlédl. Kapitán Houston McTear? zeptal se. McTear přikývl a vyšel na verandu, zatímco uzdu jeho pinta vzal kaprál, kterýpak odvedl koně ke stájím. Jsem poručík Dwight N. McDonald, řekl důstojník oficiózním tónem. Plukovník Forsyth vás očekává už dva dny, pane. Cesta z Fort Laramie je dlouhá, odpověděl Houston s úsměvem. Krom toho se mi po Fort Cummings nijak nestýskalo. McDonald přikývl. Zdálo se, že jeho příběh zná. Ukázal na dveře a řekl: Můžu jít před vámi, pane? McTear přikývl a šel za ním dovnitř.

V předsíni byl jeden voják, pravděpodobně plukovníkův sluha. Hleděl na Houstona, jako by to byl duch. Možná i jsem, trpce si pomyslel Houston. Pozůstatek dávno minulých časů. Poručík zaklepal na jedny dveře a otevřel je. McTear vešel dovnitř. Bylo to, jako by se tím krokem vrátil do minulosti. Místnost vypadala stejně jako před dvaceti lety. Vybledlá vlajka na stěně, psací stůl, velká kamna v rohu. Jen muž, který seděl za stolem, Houstonovi připomněl, že čas se vrátit nedá. Plukovník George Forsyth vstal a natáhl k němu ruku. Usmíval se. Vítejte ve Fort Cummings, kapitáne McTeare, řekl. Vidím, že to tu znáte. McTear přikývl. Jeho hlas zněl pohnutě, když opětoval plukovníkův pozdrav. Jsem rád, že se generálu Crookovi podařilo vás dostat z Fort Laramie, začal Forsyth. Tady na jihu je zase rušno. Potom, co Victorio se svou bandou šel konečně k čertu, nastal v rezervacích neklid. Každým okamžikem počítám s povstáním. Krajem se potuluje Loco se svými lidmi. Zabíjí všechny, kdo se jim postaví do cesty. Znáte přece Loca, že ano? Ve Forsythových očích se objevily zvláštní jiskry prozrazující zvědavost, ale i zvláštní vzrušení, jaké lidé pociťovali, když stáli tváří v tvář někomu, jako byl Houston McTear. Od našich zvědů vím, že Apači z vás mají velký strach, kapitáne, dodal Forsyth. Jak vám tenkrát vlastně říkali? Houston byl přesvědčen, že to Forsyth dobře ví. Zabiják indiánů, chladně řekl. Ale ty časy už jsou pryč, plukovníku. Dvacet let je dlouhá doba a člověk zapomene. A dívá se na věci v jiném světle. Už nejsem zaslepený nenávistí. Viděl na plukovníkovi, že mu nevěří. Pravděpodobně si myslel, že člověk se nikdy nezmění. Někoho, jako jste vy, bychom mohli potřebovat, kapitáne, chraplavě řekl, jako by jeho slova neslyšel. Loco je se svou bandou

v Peloncillos. Generál Crook na něho zahajil štvanici a předpokládá, že se stáhne dál na jih. Mým úkolem je odříznout mu cestu do Mexika. Všechno je připraveno. Čekali jsme už jen na vás, kapitáne. McTear na něho upřeně hleděl. Přemýšlel, co od něho vlastně očekávají. Kolik má u sebe Loco bojovníků? Forsyth pozvedl obočí. Vyrazil ze San Carlosu se sto šedesáti lidmi, řekl. Kolik má bojovníků, plukovníku. McTear se zašklebil, když viděl Forsythův překvapený výraz. Plukovník pravděpodobně přemýšlel, odkdy dělá Zabiják indiánů rozdíl mezi bojovníky a starci, ženami a dětmi. Prý okolo pětasedmdesáti, zamumlal. A s kolika vojáky proti nim chcete vytáhnout? Se čtyřmi sty muži, odpověděl Forsyth. Generál Crook je chce exemplárně potrestat, aby v San Carlosu konečně zavládl klid a aby tam každou chvíli nevyvolávali nepokoje namyšlení náčelníci, kteří si myslí, že můžou porazit armádu. Bylo by podstatně levnější, kdyby se Apačům dodaly potraviny a vybavení, které jim náleží, řekl Houston. Nyní již plukovník Forsyth nedokázal zakrýt překvapení. O čem to mluvíte? McTear zavrtěl hlavou. Nejde o Apače, ale o dodržování smluv, pane, řekl. Ani vy byste patrně nejednal jinak než Loco, kdyby vám bylo odepřeno to, co vám bylo slíbeno. Generál Crook Apačům už nejednou nabízel mír! ostře řekl Forsyth. Podle mého názoru až příliš mnohokrát! Houston neměl chuť s plukovníkem debatovat. Kdy vyrazíme? zeptal se. Zítra ráno! Forsythův hlas zněl ještě stále ostře. Indiánští zvědové? Yumové a Mohavové, odpověděl Forsyth. Podléhají poručíku McDonaldovi, což je schopný důstojník, i když je ještě poněkud

mladý a horkokrevný. Chcete Pyramid Mountains objet zjihu? Forsyth se pousmál. Víte stejně tak dobře jako já, že bychom neměli dost vody pro nás a pro naše zvířata, kdybychom jeli na jih, kapitáne. Ne, za Lordsburgem se vydáme po Butterfieldské stezce. U Pochybného kaňonu v Peloncillos si naposledy nabereme vodu z jednoho železničního vagónu, který nás tam doprovodí. Pak odbočíme na jih. McTear přikývl. Forsyth byl podle všeho zkušený člověk. Houston McTear už o něm ledacos slyšel. Forsyth vedl muže na Beecher's Island, kteří se hrdinně bránili proti indiánské přesile. To ovšem bylo před více než deseti lety. Převezmete druhou setninu, ke které patří i poručík McDonald a zvědové, řekl plukovník. Odpočiňte si, kapitáne. Čekají nás náročné týdny. Houston McTear přikývl a zasalutoval. Ne tak uvolněně jako před kaprálem, přesto si vysloužil plukovníkův ostrý pohled. Forsyth zřejmě kladl velký důraz na formality. Houston McTear vyšel ven. Musel přivřít oči, aby ho neoslepilo na jihu stojící slunce. Nikdo se nenamáhal s tím, aby mu ukázal jeho kvartýr. McTear pokrčil rameny. To ještě mělo čas. Nejprve se chtěl podívat na svého pinta. Záleželo mu na něm a vzhledem k tomu, že už ráno museli vyrazit, byl rád že ho po cestě z Fort Laramie šetřil. Vrata stáje byla otevřená. Houston McTear vešel do chodbičky, v níž panovalo přítmí. Slyšel frkání zvířat a cítil koňskou moč. Jeho pinto stál v jednom z posledních boxů. Ještě u něho ani nebyl, když tu zaregistroval pohyb. Ohlédl se a automaticky položil ruku na pažbu peacemakeru, který nosil v otevřeném pouzdře jako pistolník. Postava, kterou viděl jen nezřetelně, byl starý muž se shrbenými zády. Jeho tvář byla poseta vráskami a byla snědá jako tvář indiána. Táhla se mu přes ni jizva, která mu rozdělovala nos na dvě poloviny. Starý muž se usmál.

Houston viděl jeho kompletní, bílé zuby. Rychle se otočil a přistoupil k němu. Chytil ho za ramena. Chavezi? tiše řekl. Pak o něco jistěji: Chavezi! Objal ho. Dvacet let se neviděli. Chavezi! zašeptal. Kraci, ty jsi ještě tady? Starý muž s úsměvem zavrtěl hlavou. Jeho vyschlé, rozpukané rty se chvěly, když chraplavě řekl: Jsem tu jenom tři dny. Přijel jsem z Mexika, když jsem se od Crookových mužů dozvěděl, že ses vrátil. Chavezi! Houston McTear tomu nemohl věřit. Vždycky si myslel, že Mexičan už dávno není mezi živými. Kolik mu bylo, když odjel na sever? Padesát? Šedesát? Ne, paměť mu už nesloužila. Kdyby to bylo pravda, muselo by teď Chavezovi být nejméně sedmdesát, a to nemohla být pravda. Vypadalo to, jako by právě dosáhl šedesátky. Ještě pořád piješ tequilu, Chavezi? zeptal se McTear s úsměvem. Chavez se usmál. Ještě pořád. Jenom trochu víc než dřív. Už se tak rychle neopiju. Houstonův úsměv se po těchto slovech rozšířil. Trochu víc? pomyslel si. Chavez ho už tenkrát dokázal v pití hladce porazit. + + + + + Fort Cummings praskal ve švech. Na západní straně, za hradbami z nepálených cihel, stály řady stanů, v nichž byla ubytována většina mužstva. Houston McTear dostal komůrku v bývalém markytánově baráku, kde se dřív uchovávaly potraviny. V rohu byla pryčna, nebylo tam okno ani skříň, kam by si mohl dát věci. Jediným vybavením komory vyjma pryčny bylo několik hřebíků ve zdi. Houston McTear dal deky, sedlové brašny a winchestrovku do rohu, načež ho poručík McDonald, který ho tam zavedl, pozval do

kasina. Pojďte, setkáte se tam s dalšími důstojníky, řekl McDonald. Houston McTear s díky odmítl. Věděl, že je ještě pozná. Neměl chuť, aby na něho hleděli jako na dravou zvěř už teď. Chavez na něho čekal v rohu stáje. Společně šli ke staré stáji dostavníkové společnosti Butterfield Overland Line, která byla zpustlá od doby, kdy Southern Pacific postavila železnici z El Pasa přes Deming do Tucsonu v Arizoně. Tato stáj sloužila jako skladiště. Chavez tam obýval půdu. Nikdo z vojáků se tam nešel podívat. Místnost, která starému Mexičanovi sloužila jako příbytek, byla čtyřikrát tak velká jako komora, kterou přidělili McTearovi. Byly tam dokonce dvě truhly, stůl a čtyři rozviklané židle. Kromě toho dovnitř pronikalo vikýřem světlo. Mohli se tudy dívat přes hradby pevnosti na sever. Chavez už ji podle všeho připravil. Dokonce sehnal i dvě sklenice, které stály na stole. Z jedné truhly vytáhl hnědou láhev a zuby ji odzátkoval. Houston McTear si přičichl, když mu ji Chavez podal. Hm, dobrá, zamumlal. Jenom jí nesmíme vypít příliš, Chavezi. Jinak ráno nevstaneme. Chavez se zazubil. Zestárls. Dřív jsi takovou flašku vypil na snídani. Houston McTear pomalu přikývl a nalil si do sklenice. Pak láhev podal Chavezovi. Svlékl si kabát a pověsil ho přes opěradlo židle. Žádné dřív už není, Chavezi, tiše řekl. Chtěl jsem na ty časy zapomenout. I na tuto zemi a hlavně na Apače. Ale dostal jsem rozkaz, že se mám vrátit, protože si myslí, že budu Loca a jeho bojovníky nesmiřitelně stíhat. Chavezovi se leskly oči. Houston McTear viděl, že starý Mexičan na minulost nezapomněl. I Chavezovu rodinu vyvraždili Apači. Victoriovi Mimbreové. Byl tehdy příliš velký na to, aby mohl zapomenout. Tehdy čerpal energii z Houstonovy nenávisti a s každým Apačem, kterého zabili, se do něj vracel život.

Houston s ním o tom teď nechtěl mluvit. Pro Chaveze se možná čas zastavil. Předpokládal, že by nepochopil, že Zabijáka indiánů už zabíjení unavilo a že poznal, že vinu na smrti jeho ženy a dcery ve skutečnosti nese někdo jiný než Apači. Zvedl sklenici a připil na zdraví starého shrbeného Mexičana. Nějakou dobu pili, když dovnitř zvenčí pronikl hluk. McTear slyšel bručivý hlas. Kdosi mu odpověděl a o několik vteřin později se od vchodu stáje ozvalo tlumené dupání holínek. Chavez se ohlédl. Hleděl na dveře. Vlasy měl rozhrabané, v očích napjatý výraz. McTear se ho chtěl něco zeptat, ale v tom okamžiku se úzké, nízké dveře otevřely. Tak prudce, že narazily do stěny a budova se otřásla. Muž se musel přikrčit, aby mohl projít dovnitř. Pak vyšel po schodech na půdu. Ve světle, které tam pronikalo vikýřem, McTear viděl statného muž se zrzavými, kudrnatými vlasy. Jeho široký obličej s širokým, křivým nosem byl poset pihami. Rozhlížel se po místnosti a ve světlemodrých očích měl nevěřícný výraz. Ksakru! vyhrkl. Myslel jsem si, že mi Hooker lhal! A teď vidím, že měl pravdu! Co vidíte, seržante? pobaveně se zeptal Houston. Seržant na něho pohlédl. Jelikož nemohl vidět uniformu na opěradle židle, nevěděl, že má před sebou kapitána. No že ten všivý Mexikán si tu žije jako pán, zatímco my se tlačíme v barácích jako sardinky. Jeho hlas byl stále hlasitější a výhružnější. Tato místnost se zabírá. Mexičan musí odtud! A kdo jsi ty? zeptal se, zatímco kráčel k Houstonovi. Natáhl směrem k němu ruku porostlou zrzavými chlupy. Jsem ten, kdo ti dá do zubů, jestli se Chaveze jen dotkneš, klidným hlasem odpověděl Houston. Seržant se zarazil. Bylo na něm vidět, jak se mu zatajil dech. Slyšel jsem dobře? zabručel. Co jsi to řekl? Chavez rychle ustoupil stranou. Dávej pozor, Nantane, vyhrkl. To je seržant Cockrell. Je to

rváč. Cockrell chytil jednu z židlí a rozbil ji o stěnu. To ti strhnou z žoldu, Cockrelle, řekl McTear. Nantane! zabručel seržant. Slyším správně? Že by ten dědek byl poloviční Apač? Dělej, vypadni, Chavezi, nebo tě vlastnoručně prohodím stěnou. Houston McTear si nalil tequilu. Cockrell vytřeštil oči. Odkud to máte? Ukradli jste to v kasinu, že? Dej tu flašku sem, chlape! Seržant přiskočil k McTearovi a rozmáchl se pěstí. Chtěl ho praštit do hlavy. Netrefil však. Minul, zavrávoral okolo Houstona a vrazil do stěny. Cockrell zařval jako tur. Otočil se a znovu se rozmáchl. Houston však opět elegantně uskočil. Chavez stál u otevřených dveří a hleděl ven. Ke stáji přicházeli vojáci. Kaprál jim očividně řekl, že Cockrell zase vyvádí. Seržant zakopl o židli. Byl stále rozzuřenější. Zůstaň stát, sakra! zařval na McTeara. To jsi klokan nebo co? Houston mu udělal laskavost. Cockrell byl tak překvapený, že už nedokázal uhnout hlavou, když na něho Houston zaútočil. Koupil to naplno. Cockrell se zastavil, jako by vrazil do lokomotivy. Měl matné oči a měl co dělat, aby se udržel na nohou. Náhle pohlédl na kabát, který visel na židli. Vytřeštil oči, když poznal, že si to rozdal s kapitánem. O krok ustoupil a ztratil rovnováhu. Levou nohou totiž šlápl do otvoru v podlaze půdy. Zátylkem se udeřil o trám, zamával rukama, ale už se jen stačil chytit poklopu a zřítil se dolů. Houston, kterého bolela pravá ruka až po rameno, hleděl na otvor, v němž seržant zmizel. Ozvalo se žuchnutí. Muži vykřikli, někteří se smáli. McTear chňapl svou uniformu a rychle se oblékl. V následujícím

okamžiku kdosi kopnutím otevřel dveře a po schodech vyšel nahoru. Byl to kaprál Joe Hooker. Houston ho poznal. Tento muž odvedl jeho pinta do stáje. Upřeně hleděl na McTeara. A co salutování, kaprále?! zvolal Houston. Hooker strnul. Zmizte! Plukovník Forsyth měl své lidi vycvičené dobře. Hooker toporně sešel ze schodů. Zůstaň tady, Chavezi, řekl McTear. Hned jsem zpátky. Mexičan přikývl a šel k vikýři, zatímco kapitán McTear sešel ze schodů. Mumlání a smích okamžitě utichly. Seržant Cockrell se právě posbíral ze země. Viděl, jak McTear jde po schodech, a okamžitě zasalutoval. Houston před ním zůstal stát. No, copak, seržante? zeptal se s lehkým úsměvem. Cockrell zrudl. Všechno v pořádku, pane! vyhrkl. Je mi líto, seržante, že jste zakopl. Běžte k doktorovi, ať vás prohlédne. Byl bych rád, kdybyste byl v pořádku, až zítra ráno vyrazíme. Patříte k druhé setnině? Cockrell křečovitě přikývl. Dobrá, seržante. Postarejte se, prosím, o to, aby sem byly přineseny mé věci z markytánova obchodu. Vy vy chcete nocovat s Mexikánem Seržant se odmlčel, protože kapitán na něho vrhl ledový pohled. Seňor Chavez je můj starý přítel, seržante, ostře odpověděl McTear. Jestli nechcete, aby pro vás příští dny byly peklem, pak se se seňorem Chavezem snažte vycházet, rozumíte? A můžete to rovnou vyřídit i všem ostatním v druhé setnině. Jasné?! Ano, pane! Cockrell tam strnule stál. Uhnul kapitánovu pohledu. To by bylo, seržante. Běžte! Cockrell se otočil. Byl rudý a i zezadu bylo vidět, jak jím cloumá zlost.

Houston McTear se nestaral o ostatní vojáky, kteří se stáhli ke stájím. Vyšel po schodech a zavřel za sebou dveře. Shrbený Chavez přistoupil ke stolu. Dávej si na Cockrella pozor, Nantane, tiše řekl. Je to nejobávanější člověk v pevnosti. Neodpustí ti, že jsi mu udělal čáru přes rozpočet. Ale? řekl Houston s úsměvem. Copak nezakopl? Zvedl sklenici. Na nás, Chavezi! Chavez přikývl. A na to, ať Loca a jeho bandity pošleme k čertu, zamumlal. Houston toho moc nevypil, Chavez však už seděl nakřivo. Přeháněl, když tvrdil, že toho snese víc než předtím. Chavez mu vyprávěl o tom, jak štval Victoria a jeho Mimbreye, kteří uprchli z rezervace San Carlos. V Mexiku se spojil s Matou Ortizem a u Tres Castillos ve spolupráci s Joaquinem Terrazasem Victoria a jeho bandu obklíčili a pobili do posledního muže. Chavez doufal, že zničí i Loca, Geronima a Juha. Až zabijeme Loca, brblal, tak z rezervace vyrazí i Geronimo. A pak začne poslední štvanice na Apače, Nantane. Geronimo je jejich poslední náčelník, kte rý bude bojovat proti bělochům. S ním zhyne i lid Apačů. Houston McTear mu neodpověděl. Náhle Chaveze nechápal. Přemýšlel, zda byl před dvaceti lety skutečně takový jako Chavez. Pevnost zahalila tma. Všude vzplanuly ohně. Když Chavez spadl ze židle a Houston ho dovedl k posteli, někdo zaklepal na dveře. McTear přišel k nim a otevřel. Stál tam poručík McDonald. Jeho tvář se podobala masce.,ano, poručíku? zeptal se McTear. Pane začal McDonald. McTear se vrátil na půdu, svlékl si kabát, zhasl petrolejku a šel ven. Máte nějaké problémy se zvědy, že ano, poručíku? McDonald přikývl. Několik z nich dnes beze stopy zmizelo, přidušeně odpověděl.

Houston se pousmál. Někteří ještě zůstali? Sedm Yumů a dva Mohavové. To přece musí stačit, ne? Poručík McDonald zůstal stát dole u schodů. Pohlédl na něho. Dokázal jsem je přemluvit, aby zůstali, pane, vyhrkl. I oni chtěli zmizet. Mají z vás hrůzu. Tvrdí se, že jste spolčený s ďáblem. McTear se usmál. Myslíte si to i vy, poručíku? McDonald zavrtěl hlavou. Očividně tu otázku bral vážně. Někdy není snadné věřit tomu, co se o vás a o Chavezovi povídá, kapitáne, zamumlal. Je to pravda, že jste během jedné jediné noc pobili více než třicet Mescalerů? Houston neodpověděl. Rysy ve tváři mu ztvrdly. Ano, vzpomínal si na to, přestože tu vzpomínku chtěl vymazat. To už je stará historie, poručíku, zamumlal. Povězte zvědům, že ze mě nemusí mít strach. Kdo chce, může jít. Ale my zvědy potřebujeme, pane! Vyznají se v Peloncillos a v Animas Mountains lépe než kdokoli z nás. Pokud s vámi budu já a Chavez, tak je nepotřebujeme, poručíku, odpověděl Houston McTear. Ani jako stopaře? Ne. Neznám lepšího stopaře, než je Chavez. A na něho se můžeme spolehnout. Jestli někdo vystopuje Loca, pak on. Generál Crook vydal rozkaz přivést Loca a jeho lidi zpátky do San Carlosu. Houstonovi neunikl číhavý výraz v poručíkově hlasu. Věděl, že se své pověsti nikdy nezbaví. McDonald si pravděpodobně myslel, že chce všechny indiány, na které narazí, pobít. To je i můj záměr, pokud plukovník Forsyth nemá jiné plány, poručíku, řekl. Nebo myslíte, že by mě sem generál Crook jinak zavolal? Ne, pane, zamumlal McDonald, McTear však na něm viděl, že si myslí něco jiného. McDonald ještě chvíli mlčel, a pak zavedl řeč na incident se

seržantem Cockrellem. Houston McTear kývl ke vchodu v podlaze, který byl nyní zavřený. Chtěl vyhodit Chaveze, řekl. Když mě poznal, vyděsil se, šlápl do prázdna a zřítil se dolů, poručíku. To je všechno. Nebo vám Cockrell pověděl něco jiného? McDonald rychle zavrtěl hlavou. Chtěl jsem jen, abyste mi to potvrdil, řekl. Cockrell je horká hlava. Už jsem se obával, že se vůči vám choval neuctivě. To je v pořádku, poručíku. Chavez mi ale řekl, že všechny šikanuje. Je to pravda? Nu, pane, protáhle začal McDonald. Je tvrdý. A stejné nároky jako na ostatní má i na sebe. Ne každý je tak zocelený jako on, řekl McTear. Vysvětlete mu, že zbytečnou šikanu nestrpím, poručíku. Pokud si bude myslet, že někoho musí potrestat, chci o tom být informován. Je vám to jasné? Ano, pane! vyhrkl McDonald. Kdy odjíždíme? V sedm hodin, pane! Pak chci, aby setnina nastoupila v šest třicet. Dobrou noc, poručíku. McDonald strnul a přiložil dlaň ke spánku. To si může odpustit, pomyslel si McTear a vydal se nahoru. Zpoza víka v podlaze se ozývalo Mexičanovo chrápání. Houston McTear doufal, že vypil dost whisky na to, aby mohl usnout. + + + + + Myslel si, že spal teprve půl hodiny, když se probudil. Slyšel střelbu a výkřiky. A dunění. Hned pochopil, že to je dusot bezpočtu koní. Vyskočil z postele a hodil na sebe uniformu. Hej, Chavezi! zvolal. Vstávej! Mexičan se s hlasitým sténáním převalil v posteli. Pak se znovu ozvalo jeho chrápání.

McTear přistoupil k jeho lůžku a zatřásl jím. Apači! zvolal. Chavez se posadil a přehoupl nohy přes okraj postele. Spal obutý. Položil ruku na winchestrovku, kterou měl opřenou o postel, a zabrblal: Kde jsou ti rudí bastardi? McTear dorazil ke schodům a seběhl dolů. Za sebou slyšel rachot. Jen tak tak že uhnul, jinak by se mu Mexičan zřítil na záda. V záři planoucích ohňů viděl, jak k němu běží poručík McDonald. Apači! vykřikl. Uloupili nejméně sto koní! McTear krátce pohlédl na Chaveze. V Mexičanově tváři se objevilo pohrdání. To nejsou Apači? tiše se ho zeptal McTear. Chavez zavrtěl hlavou. Zdálo se, že vystřízlivěl. Pravděpodobně naši bývalí zvědové, zamumlal. McTear na něho pohlédl. Jak to ví? Pomyslel si. Naslouchal jeho rozhovoru s McDonaldem? Nebo tušil, že část indiánských zvědů uteče, až do pevnosti přijede Zabiják indiánů Houston McTear? Slyšel rozzuřený hlas seržanta Cockrella. Před velitelstvím někdo rozsvítil lucernu. Seržant Cockrell ke mně! zařval Houston. Pak se otočil k McDonaldovi. Běžte ven a povězte lidem, ať zachovají klid. Nikdo ať tábor neopustí. Vyjedu se seňorem Chavezem hledat koně. Ať nám Cockrell osedlá dva koně a přivede je k bráně. Nečekal na poručíkovu odpověď a vydal se k velitelství, na jehož verandě stál plukovník Forsyth. Ještě ani neměl zapnutý kabát. Stál před ním jeden kapitán a očividně ho právě zpravoval o tom, co se stalo v ohradách za hradbami. Pokud by oněch sto koní skutečně zmizelo, rovnalo by se to katastrofě. Plukovník Forsyth by pak hon na Loca mohl rovnou odvolat. Houston ležérně zasalutoval. Přivedu stádo zpátky, pane, řekl. O.K., kapitáne, odpověděl Forsyth. Vyrazte s druhou setninou. Pokud to bude nutné, odložíme odjezd o několik hodin. Pojedu jen s Chavezem, pane, řekl Houston. Plukovník pozvedl levé obočí. Kapitán stojící vedle McTeara na

něho hleděl, jako by přišel o rozum. Jak myslíte, kapitáne, řekl plukovník Forsyth. Budeme na vás čekat. Kolem šesté hodiny budu i s koňmi zpátky, kapitáne, odpověděl McTear, opět lhostejně zasalutoval a velkými kroky odešel k bráně, kde už na něho čekali dva vojáci s koňmi pro něho a pro Chaveze. Vyšvihli se do sedel. Chavezovi se ve tmě blyštěly zuby. Zdálo se, že v očích má jiskry. Opět se mohl po boku Houstona McTeara vydat na štvanici na Apače + + + + + Šetřili koně. Houston McTear a Chavez spolu nemuseli mluvit. Oba věděli, co si o tom mají myslet. Pravděpodobně by došlo ke krveprolití, kdyby McTear nebyl v pevnosti, protože Forsyth by za zloději koní zajisté vyslal celou setninu. Chavez zastavil svého ryzáka a ukázal na kopec před nimi. Houston přikývl. I on cítil mravenčení, které mu signalizovalo nebezpečí. Starý Mexičan se usmál. Zavři ústa, Chavezi, zamumlal Mc Tear, Jinak ti Apači uvidí zuby. Chavez se tiše rozesmál. Kolik jich podle tebe je, Nantane? Houston pokrčil rameny. Nejsou to jenom uprchlí zvědové, že? Museli s nimi spolupracovat už delší dobu. Může být Loco poblíž? Ne! Zdálo se, že Chavez si je jistý. Předpokládám, že jsou to Mimbreové. Od Victoriovy smrti se tu potulují jejich houíy. Neměl u sebe všechny své lidi, když jsme ho obklíčili u Tres Castillos. Dobrá. Houston ukázal doleva. Chavez přikývl. Bylo to, jako by se nikdy nerozloučili. Rozuměli si dokonale.

Oba věděli, že za kopcem na ně může číhat dvacet nebo dokonce i padesát Apačů, ale to je neodradilo. Houston se na svém valachovi vydal doprava. Když se po několika yardech otočil, už Chaveze neviděl. McTear zůstal ve stínu houštin táhnoucích se na okraji vyschlého arroya. Neustále pohledem kontroloval vrchol kopce. Hvězdy svítily jen slabě. Kdesi vyl kojot, který se však rychle odmlčel. Očividně ho vyděsila přítomnost Apačů. Pak se ozval ještě jeden zvuk. Tento kojot však měl jen dvě nohy. O tom byl McTear přesvědčen. Jel zhruba míli podél arroya, načež slezl ze sedla a přes křoviny sjel do koryta. Pak ze sedlového pouzdra tiše vytáhl winchestrovku. Pomyslel na to, že dřív s Apači bojoval jejich vlastními zbraněmi. S lukem a šípy, s tomahavkem a nožem. Ještě stále tyto zbraně měl, ale tenkrát ještě nebyly opakovací pušky, z nichž bylo možné střílet i dvanáctkrát za sebou. Houston se proklínal za to, že si ze sedlové brašny nevzal mokasíny. Podrážky jezdeckých bot dělaly při rychlejším běhu příliš velký hluk. Teď se s tím však nedalo nic dělat. Přikrčen se proplížil houštinami a zamířil k nízkému návrší. Zřetelně slyšel tiché řehtání koní. McTear se zašklebil. Koně byli za kopci v malé kotlině. Houston to tam znal z dřívějška. Věděl, že do kotliny se dá dostat jen úzkou úžlabinou. A tam číhali Mimbreové. Na vrcholu kopce byla proti jasné obloze vidět silueta muže. Houston viděl péra houpající se ve větru. Apač hleděl směrem k pevnosti. Do noci se ozval jeho hrdelní hlas. Cosi volal na své bratry. Houston McTear šel dál. Ano, pomyslel si. Nevyšlo vám to. Počítali s tím, že je budou pronásledovat modrokabátníci. McTear dobře věděl, jak se dostat k úžlabině. Věděl, že Apači budou číhat nad ní.

Obrysy bojovníka na kopci zmizely. Ve stínu svahu nebyl vidět. Pak se však objevily další siluety u úžlabiny. A byl tam i špeh. McTear kráčel dál. Dával pozor, aby stále zůstával ve stínu balvanů nebo keřů. Nikdo z bojovníků však, jak se zdálo, nepočítal s tím, že by se někdo z bělochů nacházel poblíž. McTear si byl jistý, že Chavez je na svém místě. U úžlabiny se objevily další stíny. McTear počítal do třiceti, pak to vzdal. Pokud k nim připočetl bojovníky u koní, pak před sebou měl nejméně padesát Apačů. Houston McTear už se chtěl otočit a vydat se kolem úžlabiny ke kotlině. Chtěl koně vyhnat ven. Apači by se je jistě neodvážili pronásledovat až k pevnosti. Museli počítat s pastí. Tu se do ticha ozval divoký výkřik. Kdosi z Apačů něco zařval a Houstonovi přeběhl mráz po zádech, protože slyšel apačský výraz pro Zabijáka indiánů. V následujícím okamžiku třeskly výstřely. Na protilehlé straně úžlabiny se zablesklo, nocí se náhle ozvaly výkřiky prozrazující hněv a strach. Houston sevřel rty. Udělal chybu. Měl Chavezovi říct, že jde jen o to přivést koně zpátky, a ne zmasakrovat všechny Apače. Teď však už neměl na vybranou. Slyšel hlas bojovníka, který Apačům na této straně úžlabiny ukazoval, že mají rokli obejít a obklíčit útočníka. Houston tomu musel zabránit, jinak by byl Chavez v pasti. Zvedl winchestrovku k rameni a o zlomek vteřiny později výkřiky Apačů přehlušila střelba. Po každém výstřelu Houston změnil pozici. Viděl, jak se Apači kácejí k zemi. Někteří z nich prchali do kotliny a McTear je nechal. Vydal se k úžlabině. Na skalách ležela mrtvá těla. McTear běžel kolem nich. Náhle se otočil a vystřelil. Apač, který po něm chtěl vrhnout tomahavk, se skácel na zem. Tomahavk odletěl na zem. Bojovník na