Mají tam koleje, že ano? proletěla mi hlavou mámina slova, když jsem se zastavila před univerzitní budovou Roberta Byrda. Vyběhla jsem nejstrmější a

1. kapitola Pouze dvě věci mě dokážou vyděsit k smrti. Probudit se uprostřed noci a spatřit ducha s průsvitným obličejem, jak do mě strká, je jednou z nich. Sice se pravděpodobně nic takového nikdy nestane, ale přesto je to dost děsivá myšlenka. Tou druhou je vkročit pozdě do zaplněné učebny. Hrozně nerada kamkoli přicházím pozdě. Nesnáším, jak se lidé otáčejí a zírají, a to dělají vždycky, když vejdete do třídy minutu poté, co začne vyučování. Kvůli tomu jsem si o víkendu jako posedlá zjišťovala na Googlu vzdálenost mezi svým bytem v University Heights a parkovištěm vyhrazeným pro dojíždějící studenty. Dokonce jsem si trasu v neděli dvakrát projela, abych se ujistila, že mě Google nenavádí špatně. Jedna celá devět kilometru, abych byla přesná. Pět minut jízdy autem. Vyjela jsem dokonce o patnáct minut dřív, tak abych přijela deset minut před první vyučovací hodinou, která začíná v devět ráno. Nepočítala jsem však s kilometrem a půl dlouhou kolonou na stopce, protože nedej bůh, aby v tomhle historickém městě měli semafory, a navíc jsem nenašla žádné volné parkovací místo v kampusu. Musela jsem nechat auto u vlakového nádraží, které s kampusem sousedí, a promrhala jsem vzácné vteřiny, když jsem lovila čtvrťáky do parkovacích hodin. Když už trváš na tom, že se budeš stěhovat přes půl země, alespoň se ubytuj na studentských kolejích. 9

Mají tam koleje, že ano? proletěla mi hlavou mámina slova, když jsem se zastavila před univerzitní budovou Roberta Byrda. Vyběhla jsem nejstrmější a nejnevhodněji umístěný kopec v dějinách. Sotva jsem lapala po dechu. Jasně že jsem si nevybrala ubytování na kolejích, protože jsem tušila, že se tu moji rodiče jednoho dne zčistajasna objeví a začnou kritizovat a povedou blbé řeči. To bych se raději propadla hanbou, než abych tomu vystavila nevinné kolemjdoucí. Místo toho jsem hrábla do svých zasloužených krvavých peněz a pronajala si dvoupokojový byt poblíž kampusu. Pan a paní Morganstenovi se mohli zbláznit. A to mě vyloženě těšilo. Právě teď jsem však své rebelie trochu litovala, protože jak jsem spěchala z dusného ranního srpnového vzduchu do klimatizované cihlové budovy, bylo už jedenáct minut po deváté a moje hodina astronomie probíhala v učebně ve druhém patře. A proč že jsem si k čertu vybrala zrovna astronomii? Možná proto, že kdybych měla dál chodit na biologii, tak bych asi hodila šavli. Jo. To bylo ono. Vyběhla jsem po širokém schodišti, prohnala se dvoukřídlými dveřmi a narazila přímo do cihlové zdi. Zavrávorala jsem a rozhazovala rukama jako sjetý dopravní policista. Nacpaná taška mi sklouzla z ramene a stahovala mě na stranu. Zatímco jsem nebezpečně balancovala, vlasy mi sjely do obličeje jako hnědá záclona, která všechno zastřela. Ach, bože, já padám. Nedokážu to zastavit. Hlavou mi probleskla vidina zlomeného vazu. To je děs Něco silného a tvrdého mě chytilo kolem pasu a zastavilo volný pád. Taška dopadla na zem a předražené knihy a psací potřeby vyklouzly na naleštěnou podlahu. Moje tužky! Mé nádherné tužky se rozkutálely 10

všude kolem. O vteřinu později jsem byla natlačena na zeď. Ta zeď byla zvláštně teplá. A uchechtla se. Hopla, promluvil hluboký hlas. Jsi v pohodě, zlato? Ta zeď opravdu nebyla zeď. Byl to kluk. Srdce se mi na vteřinu zastavilo a byla jsem tak vylekaná, že jsem se nedokázala ani pohnout, ani přemýšlet. Jako bych se ocitla o pět let zpátky. Bez sebe, neschopná pohybu. Po zádech mi přejel mráz a přestala jsem dýchat. Všechny svaly v těle mi ztuhly. No tak, pronesl mírněji a ustaraně. Jsi v pořádku? Přiměla jsem se zhluboka nadechnout prostě jenom dýchat. Potřebovala jsem to. Nádech. Výdech. Tohle jsem trénovala pořád dokola celých pět let. Už mi není čtrnáct. Nejsem tam. Jsem tady, přes půl kontinentu daleko. Položil mi dva prsty pod bradu a přinutil mě zvednout hlavu. Překvapily mě temně modré oči s hustými černými řasami; hleděly přímo na mě. Ta modř byla sytá a elektrizující a vytvářela tak ostrý kontrast oproti černým panenkám, že mi to připadalo až neskutečné. A pak mi to došlo. Drží mě kluk. Žádný kluk mě nikdy dřív nedržel. Nepočítala jsem tu jedinou situaci, protože ta se počítat nedala. Byla jsem na něj nalepená celým tělem stehna na stehna, prsa na prsa jako při tanci. Moje smysly se mohly zbláznit, když jsem ucítila jemnou vůni jeho parfému. Lidi, ten tedy voněl dobře a draze jako Najednou mě ovládl hněv, tak sladký a známý pocit, a zatlačil starou paniku a zmatek do pozadí. Chytila jsem se ho jako tonoucí stébla a konečně našla svůj hlas: Hned. Mě. Pusť. 11

Modroočko okamžitě spustil paži. Náhlá ztráta opory mě však zastihla nepřipravenou a já zavrávorala a málem zakopla o svou tašku. Zatímco jsem lapala po dechu, jako bych právě uběhla stovku v rekordním čase, odhrnula jsem si prameny hustých vlasů z obličeje a konečně si Modroočka lépe prohlédla. Ježíši Kriste, Modroočko byl Byl nádherný. Tak moc, že holky v jeho přítomnosti musí omdlévat úžasem. Byl vysoký, o dobrou hlavu či dvě vyšší než já, široký v ramenou, ale v pase štíhlý. Měl sportovní postavu jako plavec. Vlnité černé vlasy mu padaly do čela a dosahovaly až po stejně černé obočí. Širší lícní kosti a výrazné rty doplňovaly vzhled, při němž se holkám musí sbíhat sliny. A navíc ty oči barvy safíru, proboha Kdo by si to byl pomyslel, že místo jménem Stepherdstown bude ukrývat někoho, kdo vypadá takhle? A já jsem se s ním srazila. Doslova. Milé. Omlouvám se. Spěchala jsem do třídy. Jdu pozdě a Koutky úst mu vyjely nahoru a klekl si. Začal sbírat moje věci a mně bylo najednou do pláče. Cítila jsem slzy až v krku. Teď mám opravdu zpoždění a v žádném případě nemůžu první den takhle vejít do té učebny. Selhala jsem. Dřepla jsem si a začala sbírat svoje tužky. Nechala jsem vlasy spadnout před sebe, aby mi clonily tvář. Nemusíš mi pomáhat. To je v pohodě. Zvedl kousek papíru a vzhlédl. Astronomie 101? Tam taky mířím. No paráda. Celý semestr se budu muset dívat na kluka, kterého jsem málem zabila na chodbě. Máš zpoždění, poznamenala jsem uboze. Opravdu se omlouvám. Když byly všechny moje knihy a psací potřeby zpát- 12

ky v tašce, postavil se a vrátil mi ji. To nic. Křivě se usmál a v levé tváři se mu vytvořil dolíček, ale na pravé nic. Jsem zvyklej, že se na mě holky vrhají. Zamrkala jsem a myslela si, že jsem Modroočkovi nerozuměla správně, protože přece nemohl říct nic tak ubohého. Ale řekl a ještě neskončil. I když pokusit se mi skočit na záda je novinka, to musím uznat. Líbí se mi to. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře, a snažila se z toho vybruslit. Nesnažila jsem se na tebe skočit ani se na tebe vrhnout. Opravdu ne? Křivý úsměv nezmizel. No, to je škoda. Protože jinak by to byl nejlepší začátek školního roku v dějinách. Tiskla jsem si těžkou tašku k hrudi a nevěděla, co na to odpovědět. Nebyla jsem z domova zvyklá, že by se mnou kluci flirtovali. Na střední škole se většina z nich ani neodvažovala pohlédnout mým směrem a ti, kteří se podívali, a bylo jich jen několik, se nepokoušeli flirtovat. Modroočko sklouzl pohledem na kousek papíru, co držel v ruce. Avery Morganstenová? Srdce mi poskočilo. Odkud znáš moje jméno? Naklonil hlavu na stranu a jeho úsměv se rozšířil. Máš ho napsané na svém rozvrhu. Ach. Shrnula jsem si vlnité prameny vlasů z rozpáleného obličeje. Vrátil mi můj rozvrh, já si ho vzala a strčila do tašky. Zatímco jsem si upravovala popruh, rozhostilo se trapné ticho. Jmenuju se Cameron Hamilton, představil se Modroočko. Ale všichni mi říkají Cam. Cam. Převalila jsem si to jméno na jazyku. Líbilo se mi. Ještě jednou děkuju, Came. Sehnul se a zvedl černý batoh, kterého jsem si dosud nevšimla. Několik pramenů vlasů mu spadlo do čela, 13

a jak se narovnal, odhrnul je. Tak půjdem spáchat ten velkolepej vstup. Otočil se a ušel několik kroků k zavřeným dveřím místnosti číslo 205, moje nohy však jako by zakořenily na místě, kde jsem stála. Natáhl se po klice a ohlédl se přes rameno. Čekal na mě. Nedokázala jsem se pohnout a nemělo to nic společného s tím, že jsem narazila do pravděpodobně nejvíc sexy kluka v kampusu. Nemohla jsem prostě vejít do učebny, protože by se všichni otočili a zírali na mě. Za posledních pět let jsem měla až po krk toho, že jsem byla centrem pozornosti, kamkoli jsem vešla. Na čele mi vyrazil pot. Žaludek se mi zauzloval a já o krok ustoupila, dál od učebny i Camerona. Obrátil se a svraštil obočí. Na obličeji se mu usadil zvědavý výraz. Jdeš špatným směrem, zlato. Zdá se, že půlku svého života chodím špatným směrem. Nemůžu. Co nemůžeš? Udělal krok ke mně. A já vzala do zaječích. Jednoduše jsem se otočila na místě a utíkala jako o závod, v němž by výhrou byl poslední šálek kávy na světě. Když jsem doběhla k těm zatraceným dvoukřídlým dveřím, uslyšela jsem, jak volá moje jméno, ale běžela jsem dál. Spěchala jsem dolů ze schodů a tváře jsem měla v jednom ohni. Když jsem vyběhla z budovy, sotva jsem popadala dech. Nohy mě nesly dál až k lavičce u knihovny, kde jsem se posadila. Zvedla jsem hlavu, ale takhle brzy ráno se slunce zdálo ještě moc ostré, takže jsem zavřela oči. Panebože. To jsem tedy udělala první dojem v novém městě, v nové škole v novém životě. Přestěhovala jsem se víc než tisíc kilometrů, abych začala nový život, a během několika minut jsem to zbabrala. 14

2. kapitola Teď mi zbývaly dvě možnosti: buď zapomenu na katastrofální pokus navštívit první vyučovací hodinu ve svém vysokoškolském životě a pohnu se dál, nebo půjdu domů, zalezu si do postele a přetáhnu si přikrývku přes hlavu. Tak moc jsem si chtěla zvolit tu druhou možnost, ale to bych nebyla já. Kdyby mým cílem bylo utíkat a skrývat se, nikdy bych nepřežila střední školu. Zkontrolovala jsem si široký stříbrný náramek na levém zápěstí a ujistila se, že je na místě. Střední jsem málem nepřežila. Máma a táta skoro vyletěli z kůže, když jsem je informovala o svých plánech studovat na univerzitě na opačné straně kontinentu. Kdyby šlo o Harvard, Yale nebo Sweet Briar, to by se jim líbilo. Ale univerzita, která není členem Břečťanové ligy? Jen pro ostudu. Jednoduše to nemohli pochopit. Nechápali to nikdy. Ani za milion jsem nechtěla studovat na stejné škole jako oni a ani bych se nepřihlásila do školy, kam polovina rodičů z našeho města nutí chodit svoje děti. Toužila jsem odejít někam, kde nezahlédnu známé úšklebky a neuslyším šepot, který neustále odkapával lidem ze rtů jako jed. Někam, kde lidé neslyšeli pořád dokola můj příběh ani jakoukoli jeho upravenou verzi; až jsem se někdy sama sebe ptala, co se opravdu před těmi pěti lety o halloweenské noci stalo. Ne že by na tom tady záleželo. Tady mě nikdo neznal. Nikdo mě z ničeho nepodezíral. A nikdo nevěděl, co se ukrývá pod náramkem v létě, kdy jsem nemohla nosit dlouhý rukáv. 15

Z vlastní vůle jsem přišla sem a bylo to správné rozhodnutí. Rodiče mi vyhrožovali, že mi nedají peníze, což mi přišlo směšné. Mám svoje vlastní peníze, nad kterými ztratili kontrolu, když jsem dosáhla osmnácti let. Peníze, které jsem si zasloužila. Podle nich jsem je zklamala, ale kdybych zůstala v Texasu nebo poblíž těch lidí, byla bych mrtvá. Mrkla jsem se na mobil, kolik je hodin, vstala a hodila si tašku přes rameno. Alespoň nepřijdu pozdě na hodinu historie. Historie se vyučuje v budově společenských věd, dole pod kopcem, který jsem před chvílí vyběhla. Vzala jsem to napříč přes parkoviště za budovou Roberta Byrda a přešla rušnou ulici. Všude kolem chodili studenti ve skupinkách po dvou nebo i ve větších, očividně se mnoho lidí navzájem znalo. Necítila jsem se odstrčená, naopak jsem vnímala vzácný pocit svobody z toho, že vkročím do třídy, aniž by mě někdo poznal. Vytlačila jsem z myšlenek obrovské ranní selhání, vstoupila do Whitehallu a vydala se po prvním schodišti po pravé straně nahoru. Chodba nad schodištěm byla ucpaná studenty, kteří čekali, až se vyprázdní učebny. Proplétala jsem se smějícími se skupinkami a vyhýbala se studentům, kteří vypadali, že ještě napůl spí. Naproti své učebně jsem našla prázdné místo, posadila se u stěny na zem a překřížila nohy. Rukama jsem si otřela džíny. Na historii jsem se těšila. Někdo by se tu nudil až běda, ale pro mě to byl první předmět z hlavního oboru. Když budu mít štěstí, budu za pět let pracovat v tichém a klidném muzeu nebo knihovně, budu třídit staré texty a artefakty. Není to zrovna nejatraktivnější profese, ale pro mě dokonalá. 16

Lepší než ta, po které jsem kdysi toužila být profesionální tanečnice v New Yorku. To byl další důvod, proč byla máma zklamaná. Všechny peníze utracené za hodiny baletu, jež jsem navštěvovala od doby, kdy jsem se naučila chodit, jako by byly po mých čtrnáctých narozeninách vyhozeny do větru. Ten klid, který mi tanec přinášel, mi však chyběl. Ale nedokázala jsem se přimět, abych začala znovu tančit. Holka, co tě to napadlo posadit se na zem? Prudce jsem zvedla hlavu, a když jsem spatřila široký vřelý úsměv na klukovsky hezkém obličeji barvy karamelu, musela jsem se usmát taky. S Jacobem Masseyem jsme se skamarádili během minulého přípravného týdne pro prváky. Budeme spolu na další hodině a ještě každé úterý a čtvrtek na umění. Díky své přátelské povaze mi Jacob okamžitě přirostl k srdci. Pohlédla jsem na draze vypadající džíny, které měl na sobě, a poznala jsem, že jsou ušité na míru. Tady dole je to pohodlné. Měl by ses ke mně připojit. V žádném případě. Nechci, aby byl můj fajnový zadek poskvrněn sezením na podlaze. Opřel se bokem o stěnu vedle mě a ušklíbl se. Počkej. Co tu děláš takhle brzy? Myslel jsem, že máš vyučování od devíti. Ty si to pamatuješ? Dívali jsme se jeden druhému na rozvrh minulý týden asi půl vteřiny. Mrkl na mě. Mám úžasnou paměť na věci, které jsou mi k ničemu. Zasmála jsem se. To je dobré vědět. Takže jsi už vynechala hodinu? Ty jsi ale zlobivá holka. Škubla jsem sebou a zavrtěla hlavou. Jo, ale přijela jsem pozdě a nenávidím, když musím vstoupit do třídy po začátku hodiny, takže předpokládám, že moje první hodina bude ve středu, jestli to do té doby nezabalím. 17

Nezabalíš? No tak, holka, nebuď hloupá. Astronomie je lahůdka. Zapsal bych se na ni, kdyby ji zatracení mazáci nezaplnili za dvě vteřiny. No, tys ale, když jsi běžel do třídy, na chodbě málem nezabil kluka kluka, který mimochodem také chodí na zmíněný lahůdkový předmět. Cože? S jasným zaujetím vykulil tmavé oči a začal si klekat, někdo ale upoutal jeho pozornost. Počkej vteřinku, Avery. Pak začal mávat rukou a skákat. Hej! Brittany! Pohni zadkem směrem k nám! Malá blondýnka se zarazila uprostřed chodby a otočila se k nám. Tváře měla zrudlé, ale usmála se, když spatřila Jacoba, jak poskakuje. Prorazila si cestu až k nám. Brittany, představuju ti Avery. Jacob se zářivě usmíval. Avery, tohle je Brittany. Seznamte se. Ahoj, mávla na mě Brittany. A já mávla na ni. Ahoj. Avery se nám právě chystá povědět, jak na chodbě skoro zabila nějakého kluka. Napadlo mě, že bys ten příběh chtěla taky slyšet. Zašklebila jsem se, ale Brittany se na mě zadívala s legrační jiskrou zájmu v hnědých očích. Povídej, pobídla mě a usmívala se. No, já jsem ve skutečnosti nikoho skoro nezabila, povzdychla jsem si. Ale chybělo k tomu málo a bylo to tak strašně trapné. Trapné historky jsou ty nejlepší, nedal se Jacob odbýt a poklekl ke mně. Brittany se zasmála. To je pravda. Vyklop to, sestřičko. Zastrčila jsem si vlasy za uši a ztlumila hlas, aby se mým trapasem nebavila celá chodba. Šla jsem pozdě na astronomii, takže jsem utíkala a rozrazila dvoukřídlé dveře ve druhém patře. Nedívala jsem se, kam běžím, a narazila na chodbě do chudáka kluka. 18

Bože. Brittany se na obličeji objevil soucitný výraz. Jo, no, a chci říct, že jsem ho málem srazila k zemi. Popadaly mi všechny věci, knížky a psací potřeby se rozsypaly kolem. Prostě fakt hrůza. Jacobovi vesele zářily oči. Byl sexy? Cože? Byl sexy? zopakoval, zatímco si uhlazoval krátce střižené vlasy. Protože jestli jo, měla jsi toho využít ve svůj prospěch. Mohl se z toho stát nejlepší způsob, jak prolomit ledy, v dějinách. Mohli jste se do sebe šíleně zamilovat a ty bys každému povídala, jak jsi ho povalila dřív než on tebe. Bože. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Jo, vypadal opravdu dobře. Ach, ne, vydechla Brittany, která zřejmě jediná chápala, že pěkný kluk znamená, že celá ta situace byla ještě trapnější. Asi musíte být žena, abyste tomuhle rozuměli, protože Jacob byl z té novinky ještě nadšenější. Tak mi řekni, jak ten hezounek vypadal? Takové podrobnosti potřebuju nutně vědět. Moc se mi o tom mluvit nechtělo, protože myšlenky na Camerona nebyly příjemné z tisíce různých důvodů. No je opravdu vysoký a pěkně urostlý, myslím. Jak víš, že je pěkně urostlý? To sis ho i osahala, jo? Zasmála jsem se a Brittany zavrtěla hlavou. Vážně jsem do něj narazila, Jacobe. A on mě chytil. Neosahávala jsem ho úmyslně, ale zdálo se mi, že je samý sval. Pokrčila jsem rameny. A měl tmavé vlnité vlasy, delší než ty, trochu rozcuchané, ale Kruci, holka, jestli myslíš rozcuchané stylem,je mi jedno, že vypadám jako sexy divoch, taky do něj chci narazit. Brittany se zahihňala. Miluju takový vlasy. Cítila jsem, jak mi hoří tváře, a byla jsem zvědavá, 19

jestli je to i vidět. Jo, nějaké takové. Byl opravdu nádherný a měl tak modré oči, že vypadaly Počkej minutku, vyhrkla Brittany a vytřeštila oči. Jsou jeho oči tak modré, že ani nevypadají jako skutečné? A opravdu pěkně voní? Vím, že to zní hrozně hloupě, ale prostě odpověz na otázku. To bylo divné, hloupé a legrační zároveň. Jo, oboje. Ježíši Kriste! Brittany se hlasitě zasmála. Víš, jak se jmenuje? Začínala jsem si dělat starosti, protože i z Jacobova výrazu šlo poznat, že mu něco docvaklo. Jo, proč? Brittany strčila loktem do Jacoba a zašeptala. Byl to Cameron Hamilton? Brada mi spadla až na zem. Byl! Brittany se chvěla ramena. Tys vrazila do Camerona Hamiltona? Jacob se neusmíval. Jen na mě zíral s úžasem? Já ti teď tak neskutečně závidím. Obětoval bych levou kouli za to, abych vrazil do Camerona Hamiltona. Napůl jsem se zasmála, napůl zakuckala. Sakra. To zní docela vážně. Cameron Hamilton opravdu zní vážně, Avery. Nemáš tušení. Nejsi odsud, řekl Jacob. Ty jsi taky bažant. Jak o něm víš? zeptala jsem se, protože Cam vypadal starší; nemůže být teprve v prváku. Tipuju tak ve třeťáku nebo ve čtvrťáku. Každý v kampusu ho zná, odpověděl. Vždyť nejsi v kampusu ještě ani týden! Jacob se zašklebil. Porozhlédl jsem se. Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. Nechápu to. Jo, je sexy, ale co? Chodila jsem s Cameronem do školy, vysvětlila Brittany a ohlédla se přes rameno. Je o dva roky starší a na střední byl bůh. Každej chtěl být s ním nebo jemu poblíž. A tady je to dost podobný. 20

Navzdory tomu, že mi Brittanina slova připomněla někoho jiného, probudilo to ve mně zvědavost. Takže vy jste odněkud poblíž? Ne. Jsme z Morgantownu z oblasti Fort Hill. Nevím, proč si Cameron vybral tuhle školu místo Západovirginské univerzity, ale já chtěla jít sem, protože jsem toužila vypadnout z města. Nechtěla jsem zůstat trčet s pořád stejnými lidmi. Tomu jsem rozuměla. Cameron je nicméně v kampusu dost známý. Jacob spráskl ruce. Bydlí mimo kampus a nejspíš pořádá ty nejlepší večírky a Na střední měl určitou reputaci, přerušila ho Brittany. Zaslouženou reputaci. Nechápejte mě špatně. Cameron byl vždycky opravdu skvělej kluk. Moc milej a zábavnej, ale děsnej děvkař. Vypadá to, že se trošku zklidnil, ale starých zvyků se jen tak Tak fajn. Hrála jsem si s náramkem. To je dobré vědět, ale ve skutečnosti na tom nezáleží. Jen jsem na něj narazila na chodbě, nic víc o klukovi jménem Cam nevím. Cam? Brittany zamrkala. Co s ním? Postavila jsem se a popadla tašku. Dveře se za chvíli otevřou. Brittany svraštila obočí. Lidi, kteří ho neznají, mu říkají Cameron. Jenom kamarádi mu říkají Cam. Aha, zamračila jsem se. Povídal mi, že mu lidé říkají Cam, takže jsem předpokládala, že ho tak oslovují všichni. Brittany nic neodpověděla a já jsem upřímně nechápala, o co jí jde. Cam či Cameron byl prostě zdvořilý poté, co jsem do něj vrazila. Skutečnost, že je trochu napravený playboy a vymetač večírků, pro mě neznamenala nic jiného, než že se od něj mám držet dál, hodně dál. 21

Dveře se otevřely a studenti se vyvalili do chodby. Naše malá skupinka čekala, než se učebna trochu vylidní, teprve potom jsme zamířili dovnitř. Posadili jsme se na tři sedačky vzadu, Jacob mezi nás. Když jsem vytahovala svůj masivní poznámkový sešit do pěti předmětů, kterým bych mohla klidně někoho přizabít, Jacob mě popadl za paži. V jeho pohledu se zračilo rošťáctví a naprostý zmatek najednou. Nemůžeš se vykašlat na astronomii. Abych přežil tenhle semestr, musím žít skrz tebe a zprostředkovaně slyšet o Camovi nejmíň třikrát týdně. Tiše jsem se zasmála. Já to nezabalím, i když jsem trochu chtěla, ale pochybuju, že ti budu mít co vyprávět. Nemyslím, že s ním ještě někdy promluvím. Jacob pustil mou ruku, opřel se a podíval se na mě. Slavná poslední slova, Avery. K mé radosti proběhl zbytek školního dne klidně. Už jsem nesrazila žádné nevinné sexy kluky ani nezažila další trapasy. Pro Jacobovo pobavení jsem sice celou tu historku musela zopakovat u oběda, ale byla jsem ráda, že jemu i Brittany vyšla pauza ve stejný čas jako mně. Opravdu jsem předpokládala, že většinu dne strávím osaměle, takže bylo milé mít kolem sebe lidi mého věku, s nimiž jsem se mohla bavit. Chovat se společensky je zřejmě stejné jako jízda na kole. A až na Jacobovu zbytečnou radu, abych do Camerona úmyslně narazila hned při další příležitosti, šlo všechno v pohodě. Když se vyučování blížilo ke konci, už jsem na Camerona skoro zapomněla. Než jsem odešla z kampusu, zamířila jsem do administrativní budovy, abych si vyzvedla formulář žádosti o práci při studiu. Peníze jsem nepotřebovala, ale chtě- 22

la jsem nějak zabít volný čas, aby se mi hlavou nehonily špatné myšlenky. Rozvrh jsem měla plný osmnáct hodin ovšem stále mi zůstávalo hodně volna. Práce v kampusu mi proto připadala jako dobrý nápad, ale neměli žádná volná místa. Pouze si zapsali moje jméno na seznam žadatelů. Kampus byl skutečně krásné místo takovým podivným, mírumilovným způsobem. Nepodobal se rozlehlým kampusům velkých univerzit. Sousedil s řekou Potomac a malým historickým městem Shepherdstown, vypadal jako obrázek z pohlednice. Velké budovy se špičatými věžičkami mezi modernějšími stavbami. Všude rostly stromy. Byl tu čerstvý čistý vzduch a všechno, co jste potřebovali, jste mohli vyřídit pěšky. Když bude pěkné počasí, mohla bych se do školy projít nebo alespoň nechat auto v západní části kampusu, abych nemusela platit za parkování. Poté co jsem nahlásila svoje údaje na seznam, jsem zamířila zpátky k autu a užívala si mírný teplý větřík. Na rozdíl od rána, kdy jsem spěchala, jsem teď cestou k nádraží měla čas prohlédnout si domy okolo. Verandy třech domů vedle sebe byly plné univerzitních studentů. Zřejmě šlo o zdejší verzi domů pro bratrské spolky. Jeden kluk s pivem v ruce vzhlédl. Usmál se, ale pak se otočil, protože ze dveří vyletěl fotbalový míč a praštil ho do zad. Následovala kanonáda urážek. Rozhodně šlo o domy bratrstva. Napjala jsem se a přidala jsem do kroku, už jsem chtěla mít ty budovy za sebou. Vkročila jsem do křižovatky a prudce se zarazila, protože mě málem přejel stříbrný náklaďák jedno z těch větších vozidel který rychle vjížděl do úzké uličky, kterou jsem chtěla přejít. Když řidič prudce dupnul na brzdy a zablokoval mi cestu, srdce jsem měla až v krku. 23

Zmateně jsem ustoupila zpátky na chodník. Seřve mě ten řidič? Tónované sklo na straně spolujezdce sjelo dolů a já se málem skácela na zem. Zpoza volantu se na mě šklebil Cameron Hamilton. Na hlavě měl čepici otočenou kšiltem dozadu, pramínky tmavých vlasů se mu kroutily pod jejím okrajem. Neměl tričko, vůbec žádné tričko. A z toho, co jsem mohla vidět jen jeho hrudník byla to ohromně pěkná hruď. Prsní svaly ten kluk měl prsní svaly. A tetování. Na pravé straně hrudi hořelo slunce a plameny mu sahaly až na ramena v jasných tónech rudé a oranžové. Znovu se potkáváme, Avery Morganstenová. Byl to ten poslední člověk, kterého bych chtěla vidět. Měla jsem opravdu zatracené štěstí. Ahoj, Camerone. Naklonil se a opřel si paži o volant. Oprava: měl taky opravdu pěkné bicepsy. Měli bychom se přestat takhle setkávat. To je ta nejpravdivější pravda, co kdo kdy řekl. Musím přestat zírat na jeho bicepsy a hruď a tetování. Nikdy bych si nemyslela, že slunce může být tak sexy. Bože. Jsem mimo. Ty srazíš mě, já málem srazím tebe? pokračoval Cam. Jsme jako katastrofa na spadnutí. Neměla jsem ani tušení, co na to říct. V ústech jsem měla sucho a myšlenky na dovolené. Kam míříš? K autu, dostala jsem ze sebe. Mám zpoždění. To nebyla úplně pravda, protože jsem do hodin naházela víc než dost čtvrťáků, takže mi pokuta za parkování nehrozila, ale on to vědět nepotřeboval. Takže Tak naskoč, zlato. Svezu tě. Úplně jsem zbledla, krev se mi odstěhovala z obličeje do jiných částí těla, cítila jsem se opravdu zvláštně 24

a zmateně. Ne, to je v pořádku. Mám to kousek. Nedělej si starosti. Úsměv se mu rozšířil a na tváři se mu objevil dolíček. Je to to nejmenší, co ti můžu nabídnout za to, že jsem tě málem přejel. Děkuju, ale Hej! Came! Kluk s pivem seskočil z verandy, běžel dolů po chodníku a rychle mě přejel očima. Co máš v plánu, kámo? Student z bratrstva mě zachránil. Cam neuhnul pohledem, pořád se díval na mě, ale úsměv se mu z obličeje vytrácel. Nic, Kevine, jenom se snažím o konverzaci. Rychle jsem na Camerona mávla a obešla Kevina a přední část vozu. Neohlédla jsem se, ale cítila jsem v zádech jeho pohled. Za ty roky jsem už dokázala poznat, že na vás někdo hledí, zatímco se vy nedíváte. Na cestě k nádraží jsem se přiměla zvolnit krok, nechtěla jsem dvakrát za den utíkat před stejným klukem. To by bylo hodně divné dokonce i na mě. Teprve když jsem seděla za volantem svého auta a nastartovala, uvědomila jsem si, že jsem skoro celou dobu zadržovala dech. Ježíši Kriste. Opřela jsem čelo o volant a zavrčela. Katastrofa na spadnutí? Jo, přesně tak to vypadá. 3. kapitola Prosedět v úterý večer tři hodiny na sociologii nebylo tak hrozné, jak jsem se obávala, ale když vyučování skončilo, umírala jsem hlady. Než jsem zamířila zpátky 25

do bytu, zastavila jsem se v Sheetz což byla večerka a čerpací stanice v jednom, tu jsme v Texasu neměli a koupila si salát se smaženými kuřecími kousky a studenou omáčkou. Hmm. Skutečně zdravá večeře. Parkoviště bylo plné, některá vozidla dokonce stála i na přilehlé travnaté ploše směrem ke kampusu. Když jsem odjížděla na večerní vyučování, moc aut tady nebylo. Zajímalo by mě, co se tu děje. Nakonec jsem našla místo k parkování poblíž hlavní cesty, a když jsem vypnula motor, zazvonil mi mobil. Usmála jsem se, když jsem viděla, že je to zpráva od Jacoba. Dnes ve škole jsme si na sebe dali čísla. Jacob bydlel na kolejích. Ve zprávě stálo jen: Umění je otrava. Zasmála jsem se a poslala mu esemesku s domácím úkolem. Měli jsme rozpoznat, která malba spadá do kterého období. Díkybohu za Google, protože jenom s jeho pomocí jsem to zvládla. Popadla jsem tašku a jídlo a vystoupila z auta. Vzduch byl horký a vlhký. Nadzvedla jsem si vlasy na krku a přála si, abych si je svázala do culíku. Podzim se však už blížil a já se těšila na chladnější počasí. Možná dokonce i na sníh v zimě. Zamířila jsem přes jasně osvětlené parkoviště k bytovému domu. Bydlela jsem v nejvyšším patře pátém a zdálo se, že tu žije hodně studentů a většina z nich začala přijíždět až dnes. Ale když jsem vstoupila na chodník, pochopila jsem, odkud se tu vzalo tolik aut. Odněkud z domu, kde jsem bydlela, duněla hudba. Všude bylo rozsvíceno, a jak jsem stoupala po schodech nahoru, slyšela jsem útržky konverzace. V pátém patře jsem objevila příčinu. Ve druhém bytě naproti přes chodbu se konal večírek. Dveře byly pootevřené a hudba a světla proudily ven. 26

Zatímco jsem odemykala dveře, uvnitř jsem pocítila lehkou žárlivost. Všechen ten smích, hluk a hudba zněly lákavě. Zdálo se to tak normální, jako něco, čeho bych se měla účastnit, ale večírky Večírky pro mě nekončily dobře. Zavřela jsem za sebou dveře, odkopla boty a hodila tašku na pohovku. Nábytek, který jsem si sem pořídila, mě stál velkou část úspor, ale budu tady čtyři roky a uvědomila jsem si, že až odsud odejdu, můžu ho prodat nebo odvézt s sebou. Byly to však moje věci a to pro mě znamenalo hodně. Večírek naproti jel naplno i poté, co jsem dojedla svůj nezdravý salát, převlékla se do pyžama (kraťasů a trička s dlouhým rukávem) a dokončila domácí úlohu do umění. Bylo už po půlnoci, když jsem vzdala zadanou četbu do angličtiny a zamířila do ložnice. Na chodbě jsem se však zastavila, prsty na nohou se mi na koberci vrtěly. Uslyšela jsem výbuch smíchu a poznala, že musí mít otevřené dveře, protože to znělo hlasitěji než dřív. Ztuhla jsem na místě a kousla se do spodního rtu. Co kdybych otevřela a poznala někoho ze školy? Večírek očividně pořádal nějaký student. Třeba ho znám? Ale i kdyby, tak co? Sotva bych se k nim mohla připojit v pyžamu a bez podprsenky a s rozcuchanými vlasy. Obrátila jsem se a rozsvítila v koupelně. Hleděla jsem na svůj odraz v zrcadle. Bez make-upu mi pihy na nose téměř trčely z obličeje a tváře jsem měla červenější než obvykle. Nahnula jsem se přes umyvadlo, které by mojí mámě přišlo k smíchu, a přiblížila obličej k zrcadlu. Až na rudohnědé vlasy po tátovi jsem byla máminou věrnou kopií. Rovný nos, kulatá brada, vysoké lícní kosti; se vší tou kosmetikou, která matce pomáhala 27

celé roky vypadat mladě, jsme si byly podobné spíš jako sestry než matka s dcerou. Na chodbě zazněly kroky. A další smích. Zašklebila jsem se do zrcadla a odtáhla se. Jak jsem šla po chodbě, říkala jsem si, že musím jít spát, ale nohy mě vedly k vstupním dveřím. Nechápala jsem, co to dělám ani proč jsem tak zvědavá, ale to všechno znělo tak přátelsky a zábavně tam za dveřmi, a tady byl zatím jen chlad a nuda. Přátelsky a zábavně? Obrátila jsem oči v sloup. Bože, to zní tak uboze. Bylo tu chladno, protože jsem si nastavila klimatizaci. To už jsem ale stála u dveří a nic mě nemohlo zastavit. Otevřela jsem, nakoukla na schodiště a uviděla dvě hlavy mizící dolů ze schodů. Dveře od bytu, kde se pořádal večírek, byly stále otevřené a já přešlapovala na místě a váhala. Tady nejsem doma. Nikdo se na mě nebude ošklivě dívat ani na mě křičet oplzlosti. Maximálně si budou myslet, že jsem nějaká podivínka, která tu s vykulenýma očima postává ve dveřích a vypouští ven studený vzduch. Přines Rafaela zpátky! vykřikl povědomý hlas a uslyšela jsem hluboký smích. Nemohla jsem tomu uvěřit, zkroutil se mi žaludek. Ty zkurvenej zmrde! Ten hlas jsem poznala! Panebože To nemůže být pravda. To velké stříbrné auto jsem venku neviděla, ale na druhou stranu tam byla aut spousta a já jsem jeho náklaďák nehledala. Dveře naproti se otevřely dokořán, a když ven vyklopýtal kluk a položil na zem želvu? celá jsem ztuhla. Ta věc vystrčila hlavu ven, rozhlédla se a pak ji schovala pod krunýř. O vteřinu později toho kluka, který dal želvu ven, někdo stáhl zpátky do bytu a ve dveřích se v celé své polonahé kráse objevil Cam. Sehnul se a zvedl z podla- 28