Téma: Skautské středisko v Litomyšli ve 20. století

1 Téma: Skautské středisko v Litomyšli ve 20. století Cíl práce: Zmapovat vývoj skautského střediska v Litomyšli a zasadit jej do celostátního i celosvětového kontextu. Úvod: Téma diplomové práce jsem si zvolil hlavně proto, že jde o problematiku blízkou mé osobě a která až nečekaně reflektuje samotný vývoj našeho státu ve dvacátém století. Dalším důvodem bylo i sté výročí vzniku světového skautského hnutí, které připadlo právě na rok 2007. V úvodu své práce bych rád velmi stručně nastínil vývoj výchovy a práce s dětmi a mládeží v průběhu dějin, protože pro skauting, jakožto organizaci zabývající se touto prací, je naprosto zásadní. Dále bych se rád zmínil o předchůdcích, vzniku a vývoji samotného skautského hnutí, což považuji za potřebné k pochopení základních skautských myšlenek a ideálů. V následující části se pak budu věnovat dějinám českého skautingu, které logicky plně ovlivňovaly dějiny samotného skautského hnutí v Litomyšli.

2 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a použil jen literaturu uvedenou v seznamu literatury, který je v práci uveden. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně dne. ------------------------------

3 Obsah Úvod I. Dějiny světového skautského hnutí 1. Situace před vznikem skautingu 2. Počátky skautingu 3. Světový skauting v meziválečném období 4. Poválečný skauting II. Dějiny skautského hnutí na našem území 1. Počátky 2. Meziválečné období 3. Období let 1938 1950 4. Skauting v 60. letech 5. Skauting po roce 1989 III. Dějiny skautského střediska v Litomyšli 1. Počátky činnosti střediska 2. Od prvního zákazu k prvnímu obnovení 3. Poválečná léta 4. Soudní proces roku 1950 5. Období let 1968 až 1970 6. Od roku 1989 až do konce 20. století 7. Období let 2001 až 2007 IV. Didaktické využití diplomové práce

4 Úvod Popisy práce s dětmi a jejich výchovy se v evropské kultuře objevují již od antických dob. Ze starověkého Řecka známe popisy výchovy ve stylu aténské kalokagátie nebo drsné školy spartánské. O výchově se ve svých spise zmiňují i největší ze starořeckých filozofů Sokrates, Platon a Aristoteles. Z období římské říše to pak byl například Quintilianus. Výchova v této době byla především záležitostí bohatých mladíků z politicky a společensky významných rodin. Ti byli hlavně vedeni k rozvoji ducha a vlastních schopností. S nástupem středověku a s ním spojeným nástupem křesťanství se situace výrazně změnila. Také ve školní výchově nastal posun. Zatímco dříve byl kladen důraz na rozvoj moudrosti a síly, v období ranného středověku to byly víra, naděje a pokora. Nejvýznamnější školou této doby byla scholastika, která navazovala na patristiku, což bylo učení svatého Tomáše Akvinského a svatého Augustina. Vzdělání, církevní i světské, se tehdy soustředilo převážně do klášterů. Univerzity jsou záležitostí až vrcholného středověku. S příchodem humanismu se přístup ke vzdělání a výchově opět radikálně mění. Přispělo k tomu vyvrácení některých církevních dogmat, ale třeba i vynález knihtisku díky němuž se literatura mohla rychleji šířit mezi veřejností. To mělo za následek nárůst gramotnosti v Evropě a laicizaci vzdělání. Za největší představitele humanismu může být považován Francoise Rabelaise, který ve svém nejznámějším díle Gargantua a Pantagruel kritizoval scholastiku a hlásal návrat k antickému ideálu výchovy. Erasmus Rotterdamský také hlásal příklon k antice, ale pouze formou studování spisů. Na rozdíl od Rabelaise vynechal rozvoj těla. V tomto výčtu by pochopitelně neměl chybět ani Jan Amos Komenský, který ve svém bohatém díle prosazuje všestrannou humanistickou výchovu. Hlavní slovo ve školní výchově v době baroka opět připadlo církvi. Po něm nastupuje osvícenství a pro něj typický racionalismus. Významným teoretikem výchovy v této době byl John Locke, který se zaměřoval na výchovu mladíků gentlemanů z významných anglických rodin. Nejvýznamnějším z pohledu pedagogiky je patrně francouzský filozof Jean Jacques Rousseau, který ve své díle Emil popisuje postupnou výchovu mladíka k přeměně v plně rozvinutého, mravně čistého občana. V 18. století dochází definitivně ke zesvětštění vzdělávání, nad kterým přebírá vedení státní moc. Ve většině zemí je v této době zaváděna, nebo již funguje povinná

5 školní docházka. 19. století je pak svědkem vyčlenění pedagogiky jako samostatného oboru. Jedním z nejvýznamnějších pedagogů tohoto milénia byl Němec Johan Fridrich Herbart, který prosazuje uvážlivé užívání prostředků výchovy, za jejíž cíl pokládá mravně plně vyvinutého člověka. 1 1 Jůva, V.: Stručné dějiny pedagogiky, Brno, Paido, 2003.

6 I. Dějiny světového skautského hnutí 1. Situace před vznikem skautingu Protože zákon kauzality je platný pro celé lidské dějiny, je jasné, že se nemohl vyhnout ani skautskému hnutí, kterému logicky muselo něco předcházet. Již od devatenáctého století se ve světě objevovali lidé, kterým ležel na srdci osud dětí a dospívajících, který se v této době, hlavně ve velkých průmyslových městech rozhodně nejevil příznivě. Obzvláště děti z chudinských městských čtvrtí neměly mnoho příležitostí jak trávit svůj volný čas. Je bezesporu pravdou, že tohoto času bylo obecně oproti dnešní době minimum, ale přesto nedostatek volnočasových aktivit mezi školními a pracovními povinnostmi často sváděl k bezduché zahálce a někdy i ke kriminální činnosti. Kromě celé řady sdružení zabývajících se hlavně fyzickým rozvojem osobnosti, začala koncem 19. století v Evropě vznikat hnutí zaměřená na rozvíjení těla i ducha, která hlásala návrat k přírodě. Již v první polovině 19. století vystoupil známý švýcarský humanistický pedagog a filantrop Johann Heinrich Pestalozzi se svou myšlenkou harmonického vývoje osobnosti s přispěním přírody. Ve Spojených státech a Velké Británii existovaly asociace YMCA a IWCA, které se zabývaly mimoškolní zájmovou činností mladých chlapců a dívek. Ve druhé z jmenovaných zemí vznikl roku 1883 chlapecký spolek s vojenskými prvky Boys Brigades, který se pod vedením svého zakladatele Williama A. Smitha rozrostl na počátku 20. století až na 150 tisíc členů. 2 Společenství pracující s mládeží vznikala již na přelomu 19. a 20. století také za oceánem na americkém kontinentě. Byli to například Synové Daniela Boona ve Spojených státech amerických, kteří se ve své činnosti nechali inspirovat životem a skutky průkopníka a trapera D. Boona, pod vedením Dana C. Bearda. Další zmiňovaný muž tvoří v tomto seznamu předchůdců skautingu určitou výjimku a přesto by na něm neměl chybět. Jack London (1876-1916) byl americký spisovatel, vášnivý zastánce Marxových myšlenek a životní dobrodruh. Přestože nebyl zakladatel žádné mládežnické organizace ani nikdy nebyl žádné z nich členem nebo vedoucím, 2 Lom, M., Šebek, J.: Historie českého skautingu slovem a obrazem, Junácká edice Praha, 1990, nestr.

7 přesto ovlivnil mnoho chlapců po celém světě. Jeho knihy o přírodě a životě v ní nadchly mnoho z nich pro skautskou tématiku a ideologii. 3 Kolem další osoby, kterou zde je zde bezpochyby třeba zmínit panují určité rozpory, neboť některými je považována za pouhého předchůdce skautingu, jinými pak již za jednoho z přímých zakladatelů tohoto hnutí. Ernest Thompson Seton (1860-1946) se narodil ve Velké Británii, ale většinu svého života prožil ve Spojených státech amerických. Již od mládí měl velmi blízko ke studiu přírody, při němž naplno rozvinul a uplatnil svůj malířský talent. Brzy se z něj stal uznávaný ilustrátor přírodovědných prací. Své nadšení pro život v divočině zužitkoval od poloviny 80. let 19. století, kdy počal publikovat povídky o zvířatech a přírodě, ve kterých čerpal ze svých bohatých zkušeností lovce a zálesáka. Později přišla na řadu i obsáhlejší díla jako Dva divoši nebo Rolf zálesák Zásadní přelomem v jeho životě byl bezesporu rok1902, kdy motivoval skupinu chlapců, k založení společenství známého jako Wooddcraft Indians, pro které vypracoval obsáhlý výchovný program, který se dal uplatnit při akcích chlapeckých i dívčích skupin ve věku od dětství až po dospělost. Skauting se Setonovi jevil od počátku jako tématicky a programově blízký a s jeho zakladatelem Robertem Baden Powellem, o kterém se zmíním v příští kapitole, z počátku ochotně spolupracoval.proto také pomáhal při zakládání hnutí Boy Scouts of America a později dokonce přijal nabídku, aby se stal jeho náčelníkem. První světová válka však vedla k mnoha rozporům v názorech obou mužů a roku1915 byl Seton v podstatě vyhoštěn ze skautského hnutí na základě dodatku, podle kterého mohla být členem Boy Scouts of America jen osoba, která měla americké občanství. Od té doby až do své smrti se Seton plně věnoval pouze své organizaci Woodcraft Indians, která již před válkou dosahovala úctyhodného počtu 300 000 členů. Přestože až do konce svého života choval určitou averzi vůči skautskému hnutí, kterému vyčítal především sklon k vojenské autoritě a drillu. 4 2. Počátky skautingu Vznik světového skautského hnutí je, možná trochu překvapivě, spojen s válečným konfliktem. Tímto konfliktem byla tzv. Druhá búrská válka, která se odehrávala 3 Hanzík,V.: Průvodce dějinami skautingu, Hradec Králové, 1990, str. 3-4. 4 Cestou k pramenům, Praha, 1994.

8 v letech 1899 až 1902 v oblasti jižní Afriky, kde proti sobě stály, do té doby nezávislé, búrské státy Transvaal a Oranžská republika a Britské impérium. Hlavním důvodem vedení války byly mocenské zájmy Británie a Německa v tomto regionu, kde se v nedávné době objevila velká naleziště zlata. Búrové, osadníci nizozemského původu, marně očekávali německou podporu a nakonec, po dlouhém odporu proti značné britské přesile, kapitulovali. Pro světové politické dějiny nejsou búrské války příliš důležité. Zato pro dějiny světového skautingu mají primární význam. V britském expedičním sboru se zde totiž pohyboval známý a velmi zkušený důstojník, později generál Robert Baden-Powwell. Robert Stephenson Smyth Baden-Powell se narodil roku 1857 v Londýně. Po neúspěchu při přijímacím řízení na Oxfordské univerzitě se přihlásil na vojenskou akademii a po jejím absolvování vstoupil do důstojnického sboru 13. jízdního pluku v hodnosti podporučíka. Během své vojenské kariéry, kterou absolvoval v Indii, Afghánistánu a Africe, dosáhl, jak již bylo výše zmíněno až na hodnost generála. Možná proto, že jeho služba neměla charakter frontového vojáka, nalezl dostatek času a prostředků pro publikování svých prvních prací: Zpravodajská a výzvědná činnost (Reconnaissance and Scouting 1884), Instrukce pro jezdectvo nebo třeba Lov na divočáka. A právě obsah jeho prvotiny, zpravodajské a výzvědné aktivity, se stal Powellovou životní zálibou. Již za svého působení v Indii školil mladé jezdce pro tyto úkoly. V jižní Africe potom již naplno využil své zkušenosti z minulých let k výcviku mladých chlapců pro přežití a orientaci v divočině. Tyto mladíky pak úspěšně využíval přímo v bojových akcích pro role spojek a zvědů ( angl. scout). Po těchto zkušenostech a poté co se Powell dozvěděl o úspěchu své další knihy Příručka pro zvědy (Aids to Scouting 1899) u londýnských chlapců, rozhodl se pokračovat, po návratu do Británie v této práci. Powell nechtěl aby byly jeho aktivity v Británii spojovány s armádní službou, a proto začal přepracovávat vojensky psanou Příručku pro zvědy do nové formy. Po konzultacích s odborníky a pozorování jiných, podobných spolků zahájil tvorbu vlastní organizace. A tak v létě roku 1907 uspořádal Powell první skautský tábor na malém ostrůvku Brownsea u jihoanglického pobřeží. Tato událost je považována za oficiální vznik skautského hnutí. Brownsea i přes svůj úspěch u mladíků, kteří se jej účastnili, by asi nikdy nedosáhl takového významu, kvůli svému rozsahu. Se samotným Powellem se jej účastnilo jen dvacet chlapců. To ale Powell neměl ani v plánu. Ten si zde chtěl hlavně

9 potvrdit své ideje a plány do budoucna. Již v době konání tábora měl totiž rozpracováno další dílo, které vyšlo v roce 1908 pod názvem Skauting pro chlapce (Scouting for boys). I přes rozporuplnou kritiku britského tisku zaznamenal Skauting pro chlapce bouřlivý, kladný ohlas a to hlavně u britské mládeže a to i přestože literárně nešlo rozhodně o dílo vysoké kvality. Tento úspěch byl bezpochyby způsoben proslulostí autora, který si z búrského konfliktu, kromě mnohých zkušeností, přinesl i pověst národního hrdiny. Kromě toho přispěly k popularitě knihy i schopnosti spolupracovníků jimiž se autor při vydávání obklopil a její snadná srozumitelnost, kterou zde byly čtenářům nabízeny nejrůznější činnosti a aktivity pod širým nebem a mnohé možnosti sebezdokonalování se. Krátce po úspěchu své knihy, zanechal Powell nadobro své vojenské kariéry, odešel do penze a až do konce svého života v roce 1941 se plně věnoval práci pro skautskou organizaci. A ta se pod jeho vedením začala rozvíjet s až neuvěřitelnou rychlostí. Již v roce 1909 měla jen ve Velké Británii přes sto tisíc registrovaných členů. V témže roce se také přihlásily o slovo první zájemkyně z řad žen a dívek a již o rok později vzniká organizace Girls guide pod vedením Powellovy sestry Agens. S přibývajícími členy bylo stále více jasné, že zájmový spolek je třeba přetvořit v organizaci s pevnou strukturou. V Londýně bylo zřízeno hlavní skautské ústředí ( Boy Scouts Association of Great Britain). Do čela organizace byl jmenován hlavní stan se štábem a hlavním náčelníkem ( chief scout). Nad organizací převzal patronát sám král. Začaly také vycházet první skautské časopisy v čele s týdeníkem The Scout. Ze Spojeného království se, celkem logicky, rozšířilo skautské hnutí nejdříve do ostatních zemí britského dominia Nového Zélandu, Austrálie a Kanady, ale i například do zemí amerického kontinentu jako Spojených států, Argentiny, Brazílie nebo Chile. Na starém kontinentě se k nim pak brzy přidaly Německo, Francie, Holandsko, Švédsko,Norsko, Dánsko, Rakousko-Uhersko ale například i Rusko. Je docela pochopitelné, že v jednotlivých zemích docházelo a dodnes dochází k určitým odlišnostem ať již v podobě skautského kroje nebo programu. Základní principy hnutí zanesené v jeho hesle, slibu a zákonu jsou však neměnné. Další skupinou, která se chtěla zapojit do skautského hnutí, byli chlapci, kteří ještě nedosáhli tradičního věku pro přijetí do oddílů, tedy jedenácti let. Po dlouhém rozmýšlení a jednání vrchních představitelů hnutí byl v roce 1914 dokončen plán činnosti chlapců od osmi do jedenácti let a vydána příručka Wolf Cubs handbook (Vlčácká příručka). Těmto mladým skautům se tak začalo obecně říkat Vlčata. Do

10 jejich čela se jako první postavila, možná trochu překvapivě, žena Vera Barclay. Pro tvorbu Vlčácké příručky se její autoři nechali inspirovat knihou známého britského spisovatele a držitele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1907, žijícího v Indii Rudyarda Kiplinga Kniha džunglí. Podobně se v dívčím skautingu zavedla role skřítků (brownies), tedy malých dívek do jedenácti let. V brzké době měly ale na skautské hnutí a nejenom na něj čekat mnohem vážnější komplikace v podobě první světové války. Ještě před jejím vypuknutím, v červenci roku 1913, se však uskutečnila historicky první velká mezinárodní skautská akce, mezinárodní skautský tábor v Birminghamu, který zaznamenal ohromující úspěch. Zúčastnilo se jej na třicet tisíc skautů ze všech částí světa. Kromě zemí britských dominií, se zde objevili zástupci Německa, Uher, Dánska, Švédska, Belgie ale, třeba i Spojených států amerických nebo Číny. Poprvé se zde také, přestože jako členové polské výpravy, objevují dva skauti z Čech. Do programu tábora byly zařazeny nejrůznější činnosti a po dobu jeho trvání vycházel i vlastní deník. V letech první světové války se skauting, stejně jako všechny další složky společnosti, musel zcela podrobit státním zájmům. Mužští vedoucí zpravidla odešli na frontu a jejich místo většinou zaujaly ženy. Nedospělí skauti pak zpravidla vykonávali svou službu vlasti nevojenskou formou. Nejčastěji se jednalo o hlídkování na mostech, dopravních komunikacích nebo třeba majácích, práce v zemědělství nebo pomoc v zdravotnických zařízeních. Nasazením a obětavostí během válečných let si skauti získali velké sympatie a popularitu u široké veřejnosti, a to na obou stranách válečné barikády. Powell sám se po vypuknutí války přihlásil zpět do vojenské služby, ale byl odmítnut a tak své úsilí obrátil na řízení svého hnutí. Jako nejvýznamnější interní problém hnutí se v této době jevil ženský skauting, který trpěl častými změnami ve svém vedení a spory týkající se strategie. Nakonec musel zakročit sám Powell a roku 1915 reorganizovat ženské skautské hnutí. Do jeho čela se roku se postupně dostává Powellova manželka Olave. Ta dostává roku 1918 titul Náčelní skautek a později Světová náčelní skautek, který si udržela až do své smrti v roce 1977. Další skupina skautského hnutí, které Powell věnoval v této době pozornost, byli dospívající skauti mezi čtrnáctým a osmnáctým rokem života. Nakonec pro ně vytvořil zvláštní program shrnutý v příručce Rovering to success (Na pouti za úspěchem) a jméno Roveři, které se používá dodnes. Další událostí důležitou pro světový skauting bylo získání pozemků v Gilwellu poblíž Londýna, které bylo možno zakoupit díky

11 štědrým příspěvkům příznivců hnutí. Centrum v Gilwell Park bylo slavnostně otevřeno v červenci 1919, kdy zde sám Powell zahájil první výchovný kurz. Gilwell park se pak během let stal hlavním centrem světového skautského hnutí a je jím bezpochyby dodnes. Při konečném bilancování je možné konstatovat, že skautské hnutí vyšlo ze světového konfliktu reformované a posílené, a to přestože jen anglických vedoucích padlo na válečných frontách na deset tisíc. 3. Světový skauting v meziválečném období Dvacátá a třicátá léta minulého století byla svědkem dalšího rozvoje skautského hnutí pod hlavním vedením Badena Powella. Na rozdíl od doby před světovou válkou se nyní již jednalo o dobře fungující mezinárodní organizaci s pevnou strukturou a předem daným programem. Hned po válce začal Powell s přípravou projektu velkého mezinárodního setkání skautů. Pro toto setkání vybral slovo původem z americké angličtiny jamboree. To se uskutečnilo, za účasti více než osmi tisíc skautů z 26 zemí, od 30. července do 8. srpna roku 1920 v londýnském Richmond Parku a výstavní hale Olympia. Na programu byla celá řada zábavných vystoupení, přehlídek, her a sportů. Setkání se zúčastnili i panovník a dědic trůnu. U široké veřejnosti se jamboree setkalo se všeobecnými sympatiemi. Setkali se zde i skauti národů, které ještě nedávno stály proti sobě na bitevním poli. Přesto vše probíhalo v přátelském duchu vzájemného porozumění a bratrství. Robert Baden Powell zde byl jmenován Světovým skautským náčelníkem. Opravdu významná rozhodnutí ale padla na dvoudenní mezinárodní konferenci, která se konala krátce před samotným jamboree a které media nevěnovala zdaleka takovou pozornost. Prvním významným bodem konference bylo zvolení světového výboru, těmi nejvíce důležitými otázkami ve dvouletých obdobích mezi jednotlivými konferencemi. Dalším rozhodnutím pak byla zřízena Mezinárodní kancelář se sídlem v Londýně do jejíhož čela se postavil významný Powellův spolupracovník Hubert S. Martin. A nakonec bylo rozhodnuto o vypracování Ústavy pro skautské hnutí, které mělo, podle sčítání, již v této době více než jeden milion členů.

12 Druhá mezinárodní konference se konala v červenci roku 1922 a byla na ní oficiálně přijata Skautská ústava. Byly zde také koncipovány zásady a cíle skautské organizace a podmínky pro oficiální členství v mezinárodním skautském svazku. Rok 1924 byl pro skautské hnutí významný hlavně protože v srpnu se konalo druhé světové jamboree a další mezinárodní Konference. Hostující zemí bylo tentokrát Dánsko. Účast byla možná méně početná, než při prvním setkání (něco přes pět tisíc skautů), ale zato pestřejší co se týká zúčastněných států. Roku 1926 bylo ve Švýcarsku bylo otevřen nový odbor hnutí zaměřený na skauty s postižením. Usilovná práce skautského vedení, během níž se například podařila prosadit forma vedení skautských středisek, která je ve své podstatě platná až do dnešních dnů, pokračovala až do závěru dvacátých let a tak mohlo být třetí světové jamboree, konané roku 1929 opět v Anglii, tentokrát však v malém městečku Binkerhead, svědkem dalšího rozvoje a nárůstu členské základny. Tento svátek všech skautů měl také nečekané vyvrcholení, když byl Powellovi panovníkem udělen dědičný šlechtický titul. Mraky, které se tou dobou již stahovaly nad Evropou, ale neminuly ani Powellovo hnutí. Již v roce 1927 byl skauting zakázán v Itálii, kde se ho fašistický diktátor Benitto Mussolini pokusil nahradit vlastní mládežnickou organizací s názvem Balilla. V Sovětském svazu Stalin Mussoliniho vzoru brzy následoval, stejně tak Hitler v Německu, kde se od roku 1933 dostává stále více do popředí Hitlerjugend. Není bez zajímavosti, že samotní vůdci totalitních států si často uvědomovali význam skautského hnutí v očích veřejnosti a snažili se naklonit si na svou skautské vedení svých zemí nebo dosáhnout dohody přímo s organizací jako celkem. A tak se Powell například v roce 1933 setkal v Itálii s Mussolinim nebo později s německým velvyslance ve Velké Británii Joachimem von Ribbntropem. Ani na jedné z těchto schůzek však nedošlo ke smíru. Základní prvky skautského programu jako: dobrovolné členství, rozvíjení individuálního charakteru a šíření mezinárodního porozumění se totiž v zásadě rozcházely s požadavky, které měli všichni tito diktátoři na mládežnické organizace svých zemí. Přestože se celosvětová hospodářská krize třicátých let pochopitelně nevyhnula ani rodinám skautských vedoucích i prostých členů, na chod samotného hnutí neměla nijak zásadní vliv. Během této dekády proběhly dvě regulérní světová jamboree a to v maďarské Budapešti (1933) a nizozemském Vogelenzang o čtyři roky později.

13 Nechyběly ani čtyři světové konference, které se i nadále opakovaly vždy po dvou letech. A právě na poslední z nich konané v Holandsku se zakladatel a Světový skautský náčelník Robert Baden Powell, definitivně rozloučil se svým hnutím, když jako svého nástupce určil dlouholetého spolupracovníka lorda Somerse. Poté se i se svou ženou odebral na odpočinek do Nyeri v africké Keni, kde také 9. ledna roku 1941 zemřel. Podle posledního předválečného sčítání, které se uskutečnilo v červnu roku 1939 se počet skautů ve světě již přehoupl přes tři miliony. Následující roky však měly být opravdovou zkouškou odolnosti tohoto hnutí. K již dříve zakázaným národním hnutím se během roku 1940 přidala celá řada v nově okupovaných zemích. S tím pochopitelně ustal i jakýkoli mezinárodní kontakt těchto organizací včetně hromadných setkání. Samotné mezinárodní ústředí se muselo vystěhovat ze svého sídla v Gilwellu, kvůli potřebám armády. Řada vedoucích i starších členů byla nucena nastoupit do aktivní vojenské nebo civilní služby. Fungovali jako požární hlídky a hlídky protivzdušné obrany, záchranáři, vypomáhali v nemocnicích, sbírali suroviny pro válečný průmysl. V okupovaných zemích se mnoho z nich zapojilo do odbojových hnutí. Je až k neuvěření, že válka, která rozvrátila tolik národních ekonomik, krutě zasáhla do života tolika lidí a tolik pozměnila morální hodnoty společnosti, nezanechala mnohem hlubší jizvy na tváři skautského hnutí. 4. Poválečný skauting Rozvrstvení skautské populace ve světě po druhé světové válce logicky odpovídalo jejímu předválečnému obrazu a vývoji bojů. Nejlépe z války vyšly Spojené státy, kde se v této době nacházela více než polovina všech žijících skautů. Oproti tomu některá evropská národní hnutí byla silně poškozena a některá nebyla vůbec obnovena. To byl i případ ruské organizace, která byla v podobě exilové reprezentace zařazena do francouzského národního hnutí nebo Španělska, kde byl skauting povolen až po smrti generála Franca v roce 1975. Ve většině středoevropských zemí je pak skauting obnoven jen na krátké období, před nástupem komunistické totality.

14 V padesátých letech zaznamenal skauting raketový rozmach, kdy v roce 1958 počet registrovaných členů již přesahoval osm milionů. Již v roce 1950 se do společenství opět navrátily Itálie, Německo i Japonsko. Opětovnému rozvoji nebylo bráněno ani v rozděleném Rakousku, kde se uskutečnilo i první poválečné jamboree. Nárůst členské základny a počtu členských zemí, ale nebyly jediné změny, ke kterým v tomto desetiletí došlo. Poprvé v historii se světové jamboree konalo na jiném než evropském kontinentě. Šlo o osmé setkání roku 1955 u Niagarských jezer v Kanadě. Tento precedens jako by předznamenával věci, které měly přijít již v krátké budoucnosti. Rok 1957 zaznamenal, kromě ohromných oslav padesátého výročí skautingu a stoletého výročí narození zakladatele Baden Powella, také bouřlivé debaty mezi delegáty na světové konferenci. Ty nakonec skončily jednohlasným rozhodnutím přesunout od počátku příštího roku ústředí mezinárodní kanceláře do kanadské Ottawy. Šedesátá léta se nesla ve znamení vnitřní krize hnutí, které začalo doplácet na svůj příliš rychlý rozmach v minulé době. Světové konference se nesly v duchu rozporů o pravé podstatě hnutí a směru, kterým by se mělo v budoucnu ubírat. Dochází k postupné regionalizaci a vážně hrozí rozštěpení celé organizace. Bylo jasné, že ústava ve své tehdejší podobě již nedostačovala soudobým požadavkům a mnozí volali po opětovné změně sídla ústředí světové organizace. K tomu také nakonec došlo, když se ústředí v květnu roku 1968 přestěhovalo do švýcarské Ženevy, kde sídlí dodnes. To bylo však jen pouhou pověstnou špičkou ledovce složitých změn a reforem, ke kterým na konci 60. let v hnutí došlo. Organizační krize, kterou se podařilo na konci šedesátých let zažehnat, vystřídaly v letech sedmdesátých finanční problémy, které zákonitě vedly k řadě úsporných opatření. Jako další část řešení finanční situace byla roku 1977 sestavena Světová skautská nadace. Zcela jiné problémy postihly národní organizace těch států, ve kterých se v této době dostala k moci totalitní forma vlády (například Československo nebo Írán), která se vždy jen velmi těžko vyrovnává s volnomyšlenkářskými hnutími, jako je skauting. Reformy předchozí doby pomohly hnutí projít bez vážnějších problémů obdobím let osmdesátých, během nichž získalo řadu světových ocenění a na jejichž konci je, stejně jako celý svět, čekal vytoužený konec studené války. Po něm během devadesátých let bylo do Skautské světové organizace (WOSM) přijato více než čtyřicet dalších národních členských organizací, převážně ze zemí bývalého východního bloku. V jejím čele v této době stanul generální tajemník Jacques Moreillon. Pod jeho vedením se

15 členská základna rozrostla na 152 národních organizací. I v 90. letech a v prvním desetiletí nového milénia pokračovala tradice světových Jamboree. Ta se stále častěji odehrávají mimo území starého kontinentu. V roce 1999 to bylo například Chile a o čtyři roky později Sattahip v Thajsku. K již dříve organizovanému jamboree po rádiových vlnách (JOTA) přibylo ještě Jamboree po internetu (JOTI), které se pořádá každoročně. V součastné době je generálním tajemníkem WOSM dr. Eduardo Missoni z Itálie, který také uvítal skauty na posledním jamboree konaném v roce 2007, kde jinde než ve Velké Británii, kde proběhly velké oslavy stého výročí založení skautského hnutí. 5 5 Nagy, L.: 250 milionů skautů, Praha, Junák- svaz skautů a skautek ČR, Tiskové a distribuční centrum 1999.

16 II. Dějiny skautského hnutí na našem území 1. Počátky Na rozdíl od světového hnutí není vznik českého skautingu přímo spojen s pouze jedinou osobou, přestože i ten má jednoho oficiálního zakladatele. Touto osobou byl pražský středoškolský profesor Antonín Benjamin Svojsík, který se narodil roku 1876 ve Dvoře Králové nad Labem v rodině státního úředníka. Již v ranném dětství přišel o otce a matka se i s jeho bratry přestěhovala do Prahy. Zde i přes značné finanční potíže své rodiny absolvoval on i bratři střední a vysokoškolské vzdělání, po kterém nastoupil, jako učitel na obecné škole ve Slivenci a později jako profesor na reálném gymnáziu v Praze v Křemencově ulici. Již od útlého věku byl členem Sokola, kde si oblíbil turistické výlety. V pouhých třinácti letech absolvoval dobrodružnou pěší cestu do Uherska a krátce na to společně se svým bratrem cestu do Itálie. Společně s bratrem a blízkým spolupracovníkem Janem Novákem založil České pěvecké kvarteto, se kterým roku 1905 absolvoval úspěšné turné kolem světa. Kromě hudebního nadání projevoval i sklony k žurnalistice, kdy spolupracoval hlavně s časopisem Nový svět. Sokol neopustil ani v dospělosti a postupně dosáhl velmi významného postavení ve vedení Jungmanovy župy. O skautském hnutí se Svojsík poprvé dozvěděl zřejmě v roce 1910 od školního inspektora Josefa Klenky. V příštím roce jej pro myšlenku skautingu nadchl inženýr Mielbeck, který s ním měl své zkušenosti z pobytu v Anglii. Krátce nato se Svojsík setkal i s univerzitním profesorem Tomášem Garriguem Masarykem, který vyjádřil nadšený souhlas s programem hnutí Baden Powella a jeho díla Scouting for Boys a přislíbil svou budoucí podporu. To tehdy 35 letého profesora přesvědčilo aby se otázkou skautingu začal vážně zajímat. Protože již z dřívější doby měl bohaté zkušenosti s cestováním, rozhodl se o letních prázdninách roku 1911 odcestovat do Velké Británie, aby se skautským hnutím seznámil přímo v zemi jejího původu. Byl nadšen systémem družinových schůzek, životem v přírodě i přátelskou atmosférou ve skautských oddílech. Setkal se zde i se samotným Powellem, se kterým pak udržoval písemný styk. Cestu zpět absolvoval přes Skandinávii, kde se také seznámil s tamními národními organizacemi. Ze své cesty si přivezl i Powellův Scouting for Boys, který ještě koncem léta 1911 společně s žurnalistou Adolfem Stránským přeložil do češtiny.

17 Protože však tušil, že není možné aplikovat Powellovy myšlenky přímo na české prostředí, rozhodl se, že knihu prozatím nevydá. Zato s tvorbou příliš neváhal a hned v novém školním roce sestavil první skautský oddíl přímo na gymnáziu, kde působil. Pro pomoc při tvorbě specificky českého skautského hnutí se obrátil na řadu společensky významných osobností té doby. Jako mnohaletý člen sokolské obce Svojsík pochopitelně uvažoval o zařazení skautského hnutí do sokolské organizace, která podle něj postrádala duchovní stránku výchovy mladých lidí. Vedení obce však takovýto návrh odmítlo. Aby hnutí nedopadlo podobně i u české veřejnosti, začal o něm Svojsík nejprve přednášet a v únoru roku 1912 vydal první informační spisek s názvem Český skaut. O měsíc později vydává Svojsík další, značně obsáhlejší, práci Základy junáctví, která dodnes tvoří základní stavební kámen českého skautského hnutí. Její autor úmyslně nezvolil v jejím názvu cizí slovo skaut a rozhodl se pro český ekvivalent, který by dal název celé organizace. Návrhů padlo více až nakonec zvítězila varianta školního inspektora Františka Bíléhoslovo junák. Obálku knihy ilustroval akademický malíř Mikoláš Aleš a její význam pro skautské hnutí dokládá i to, že na ní dodnes skauti skládají svůj slavnostní slib. Název Junák zvolil Svojsík také proto, že jeho koncepce neobsahovala přesně myšlenky Baden Powellova hnutí a v mnohém se inspirovala Setonovým Woodcraft Indians. V létě téhož roku se uskutečnil pod Svojsíkovým vedením první skautský tábor na našem území. Odehrával se pod hradem Lipnice na Českomoravské vysočině a vysloužil si i zájem tehdejšího tisku. Svojsík si plně uvědomoval nutnost podpory veřejnosti pro své nově vznikající hnutí a proto se jí ho rozhodl přiblížit sérií přednášek v různých městech po Čechách. Ty zaznamenaly velmi kladný ohlas a v létě dalšího roku již na skautské tábory vyrazili chlapci z Třebechovic, Hradce Králové, Jičína i z dalších míst. V září roku 1913 byl také uspořádán tábor na Císařském ostrově v Praze, který byl určen pro širokou veřejnost. Návštěvníkům zde bylo zde představeno táboření ve stanech, vaření na vlastnoručně sestavených kamnech, rukodělné práce a podobně. Svojsíkova propaganda zaznamenala úspěch a řady členů hnutí začaly utěšeně houstnout. Hlavně díky tomu mohl být ještě v předvečer první světové války v červnu 1914 vyhlášen Junák- český skaut v Obecním domě v Praze samostatným spolkem, jehož prvním starostou byl zvolen fyzik dr. Čeněk Klika. 6 6 Plajner, R.: Úsvit českého junáctví, Junácká edice Praha, 1992, str. 24-85

18 Léta první světové války byla velmi obtížným obdobím pro celý národ a i na nově vzniklý spolek čekala celá řada úskalí. Je docela pochopitelné, že c. k. úřady se na nové české hnutí s tak revolučním programem a původem v nepřátelské Velké Británii dívaly s maximální nedůvěrou. Ke zlepšení nijak zvlášť nepřispělo, že vedení spolku odmítlo dát své členy k dispozici pro vojenské účely. Svou pomoc nabídli Junáci pouze Červenému kříži. Stejně jako třeba v Británii i v Čechách byla řada vedoucích povolána na frontu, což znamenalo konec některých oddílů. Ale ani v našich podmínkách to nezastavilo další rozvoj skautské organizace. Již v roce 1915 začal Svojsík se svými spolupracovníky vydávat časopis Junák, který s přestávkami v letech, kdy u nás bylo hnutí zakázáno vychází dodnes. V témže roce bylo na lednové schůzi vedení Junáka rozhodnuto o založení Odboru pro dívčí skauting, do jehož čela byla zvolena dr. Anna Berkovcová. I přes značné potíže se i v těchto letech o prázdninách konaly letní tábory, které však bylo stále obtížnější zorganizovat. Situace nakonec dospěla, kvůli stále se zhoršujícímu zásobování civilního obyvatelstva a epidemii španělské chřipky až do takové podoby, že léto roku 1918 proběhlo téměř bez jakékoli významnější činnosti celého hnutí. 2. Meziválečné období Činnost Junáků před a během války si vysloužila respekt elity společnosti nově vznikajícího samostatného státu. Již 28. října 1918 vstupuje hnutí do služeb Národního výboru. Jeho členové nejčastěji zastávali pozice spojek nebo poštovních doručovatelů apod. Přesto však se však podpora hnutí netýká široké veřejnosti. V roce 1919 byl založen Svaz junáků a skautů Republiky československé, který se o rok později dočkal začlenění do mezinárodní skautské organizace na prvním světovém jamboree v Anglii, kterého se osobně zúčastnil i Svojsík a devět dalších funkcionářů. I přes tento úspěch problémů v hnutí neubývá, spíše naopak. Jako největší z nich se jeví postupné, zdánlivě nezadržitelné, tříštění jednoty hnutí. V krátké době vzniká celá řada podružných organizací, většinou spojených s některou z politických stran, které se v roce 1920 sdružují ve Federaci československých skautů, která stála v opozici vůči Svazu, který v té době měl kolem 10 000 registrovaných členů. I přes tyto odstředivé tendence a přestože stát tehdy, žádnou ze skautských organizací u nás nijak významně

19 nepodporoval, došlo v dalších letech k velkému nárůstu členů a k postupnému zvýšení podpory veřejnosti. Důležitou částí programu Svazu byla výchova a vyškolování nových vůdců. Samotný princip tohoto úkolu je vlastně obsažen už v samotné základní metodice skautské výchovy, kdy mladí chlapci a dívky jsou vedeni k tomu, aby mohli jednou úlohu vedení převzít po svých předchůdcích. A to jak na úrovni oddílové, střediskové nebo činovnické. Na pomoc začínajícím vůdcům byl roku 1920 založen časopis Vůdce. Protože bylo více než jasné, že vydávání časopisu nebude dostačovat, byla roku 1923 zahájena tradice lesních škol, což byl školící kurz pro budoucí oddílové vedoucí. Jako školitelé zde vystupovali zkušení pedagogové, trenéři nebo vědečtí pracovníci. Druhá polovina dvacátých let se nesla ve znamení postupné stabilizace a dalšího rozvoje hnutí. Mladší chlapci byli organizováni ve smečkách vlčat, dívky pak v rojích světlušek. Pro starší, kteří se nevěnovali vedení, byly zřízeny oddíly roverů, pro dospělé oldskautů. Samotná hierarchie vedení hnutí byla organizována na okresním, župním a zemském principu. V samotném čele Svazu stála ústřední rada v čele se svým starostou. Nejvyšším orgánem byl valný sjezd, který byl svoláván každé dva roky. Členská základna se postupně rozrůstala a v roce 1929 již čítala téměř 30 000 skautů a skautek organizovaných ve více než devíti stech oddílech. Na trvalo se vžil systém vedení skautského roku, během nějž bylo vždy pořádáno mnoho nejrůznějších, nejčastěji sportovních akcí a který vyvrcholil letním táborem. Ty byly pravidelně kontrolovány skautskými činovníky. Skauti si v této době nejčastěji většinu potřebných věcí museli obstarávat svépomocí. Protože Svaz nebyl státem finančně podporován, nebylo možné uvažovat o pravidelném najímání placených pracovních sil. Svaz junáků a skautů Republiky československé také v této době začal navazovat rozsáhlejší kontakty mezinárodního charakteru. Již v roce 1924 se ukázkovými tábory v pražské Stromovce představil zde zasedajícímu Mezinárodnímu olympijskému kongresu i jeho předsedovi Pierru de Coubertinovi. V témže roce proběhlo světové jamboree v Dánsku a ani zde nechyběla česká výprava. O čtyři roky později na světovém setkání skautů v anglickém Liverpoolu si pak návštěvníci mohli prohlédnout i exemplární český tábor. Tyto aktivity neustaly ani s příchodem světové krize počátkem třicátých let. V roce 1931 proběhlo v Praze Slovanské jamboree, které se těšilo nejen hojné účasti výprav ze slovanských států ale i velkému zájmu delegací z jiných evropských zemí. Právě úspěch, který Slovanské jamboree zaznamenalo, dopomohl k přijetí žádosti Svazu na konání příštího světového setkání u mezinárodního

20 skautského ústředí. Kvůli nedostatku finančních prostředků však z tohoto plánu sešlo a pořadatelství připadlo Maďarsku. I v třicátých letech pokračuje vzestup skautského hnutí, které se již rozšířilo do všech částí Československé republiky. V roce 1937 měl Svaz přes 60 000 členů ve více než 1800 oddílech. Tento nárůst si vyžádal další vydávání odborné skautské literatury. Přestože se Svaz představoval jako nepolitická organizace, objevovala se v jeho periodikách stále častěji kritika politické situace v Německu a výchova k národnímu patriotismu. V letech vzestupu Adolfa Hitlera začal u nás trend, kterému se snažil Robert Baden Powell vždy předcházet. Docházelo k stále citelnějšímu příklonu k militarizaci skautského hnutí. Jeho členové se účastnili branného výcviku, vypsaných sbírek na obranu republiky apod. V roce 1938 se skautské oddíly aktivně podílely na pomoci armádě a policii při udržování pořádku. Vážnost situace, ve které se Svaz stejně jako celá společnost v této době nacházel, ještě více prohloubila zpráva o nečekaném skonu profesora Svojsíka, který zemřel po krátké nemoci 17. září. Jeho smrt jakoby předznamenávala události, které měly v brzké době přijít. 3. Období let 1938-1950 V nejisté době druhé republiky postihovala hnutí další tvrdá rána. Dne 11. prosince umírá jeho další významná postava, blízký spolupracovník A. B. Svojsíka a úřadující místonáčelník Jan Novák. Shodou okolností v ten samý den zanikl i sám Svaz junáků a skautů Republiky československé. Stalo se tak z rozhodnutí nové vlády Rudolfa Berana. Svaz splynul s ostatními skautskými společenstvími v jednotné hnutí s názvem Junák, který se stal v době protektorátu součástí nově vzniklé politicko-společenské organizace Národní souručenství. Po okupaci zbytku našeho území a vzniku Protektorátu Čechy a Morava v březnu roku 1939 odešla celá řada členů Junáka včetně svého náčelníka plukovníka Václava Vlčka do zahraničí, aby se zde zapojila do boje proti Třetí říši. I přes stále narůstající problémy se v létě 1939 uskutečnila řada táborů, které se však neobešly bez, často až brutálních, kontrol ze strany gestapa. Po vypuknutí války v září téhož roku se situace ještě zhoršila a letní tábory roku 1940 již byly gestapem zcela zlikvidovány. Jejich členové byli rozehnáni, majetek zbaven a mnoho jejich vůdců bylo zatčeno. Někteří

21 byli později propuštěni, někteří se však domů vrátili až po válce a někteří se již nevrátili nikdy. K. H. Frank pak, snad z ironie právě 28. října, nechal Junáka rozpustit. Většiny oddílů přerušily nebo ukončily svou činnost. Našly se však také výjimky, které pokračovaly ilegálně po celou dobu války. Věrni svým zásadám vlastenectví, zapojili se mnozí junáci do odboje proti okupantům a to včetně ještě nedospělých členů. Jejich odbojová činnost měla pestrou povahu. Šlo o roznášení letáků, předávání zpráv, sledování vojenských konvojů, získávání zbraní, pomoc při přechodu hranic atd. Za nejvýznamnější skautskou odbojovou skupinu bývá považována brigáda Zbojníci (ZB), která se vytvořila z členů 5. oddílu vodních skautů v Praze. Ta se během války rozrostla až na úctyhodný počet 1 600 mužů. Samozřejmě ani skautskému odboji se nevyhnuly problémy a ztráty. Junáci umírali na bojištích, popravištích i v koncentračních táborech. Skauti nesměli pochopitelně chybět ani v květnovém povstání, kterého se aktivně zúčastnili. Za své chování v době okupace bylo po válce mnoho z nich odměněno vysokými skautskými i státními vyznamenáními. 7 Ještě v květnu roku 1945 se Junák podle přání vlády, která mu vyslovila plnou podporu, začlenil do nově vzniklé mládežnické organizace Svaz české mládeže. Ještě v témž roce došlo k jednání českých a slovenských skautů, při kterém bylo dohodnuto založení společné organizace s názvem Československý Junák. Bylo obnoveno vydávání časopisu Junák a založen nový s názvem Činovník. Během oslav 35. výročí vzniku organizace v roce 1946 přijal prezident republiky dr. Edvard Beneš delegaci Junáka. Hnutí zaznamenalo masivní příliv nových členů, díky kterým se členská základna rozšířila až na úctyhodný počet 250 tisíc skautů a skautek. Na to bylo třeba reagovat zvýšenou aktivitou při školení dalších vedoucích, ke kterému opět docházelo v Lesních školách. Jako součást své pomoci při obnově republiky byly letní tábory v letech 1945 a 1946 většinou zasvěceny pomocným pracím na polích. O rok později vyhlásil Československý Junák dokonce, v rámci státem řízeného dvouletého plánu, vlastní dvouletku při níž se zavázal k pomoci národnímu hospodářství. V témže roce se také konalo první poválečné Světové jamboree ve Francii, o kterém tehdy asi ještě nikdo netušil, že je na dlouhou dobu poslední s českou účastí. 8 7 WWW.:<http://skunipa.skauting.cz/univerzita/prednes/2007_01_Suslik_05.htm> 8 Svoboda, M.: Hledání zaváté stezky, Leprez 1994 str. 96-108

22 V této době stále více rostl tlak na Junáka ze strany Svazu české mládeže. Také v samotném hnutí se projevovaly politicky motivované odstředivé tendence. Tyto snahy se objevovaly hlavně u příznivců KSČ kolem časopisu Plameny a v levicové skupině v Brně. Únor 1948 znamenal počátek konce Junáka, kterému bylo novou vládou hned od počátku vytýkáno, že při únorových událostech stál stranou dění a jeho neochota plně spolupracovat s SČM. V květnu téhož roku se někteří členové Junáka zapojili do neúspěšného pokusu o demokratický převrat. Většina z nich byla v nastalém soudním řízení odsouzena za zradu k mnohaletým trestům i k doživotí. V letech 1948 a 1949 se ještě uskutečnily letní tábory, ale tou dobou již bylo rozhodnuto o nahrazení hnutí Pionýrskou organizací. K tomu fakticky došlo během roku 1950, přestože oficiální rozhodnutí o zrušení bylo vydáno ústředním výborem Československé svazu mládeže až 1. ledna roku následujícího. S ním skončilo vydávání skautských časopisů, které se ČSM pokusil nahradit vlastními. 9 Nastalá situace byla více než kritická. Řada oddílů ukončila svou činnost nebo byla rozpuštěna, mnozí z vedoucích emigrovali, někteří byli ve vykonstruovaných procesech odsouzeni do vězení. Přesto se hnutí, ač v neoficiální podobě, pokoušelo existovat dál. Některé oddíly přešly pod hlavičky jiných, povolených organizací. Nejčastěji to byly vodácké a turistické oddíly. Jiné se prostě začaly scházet v soukromí a pokračovaly takto ve své činnosti. Skauting jako takový tedy u nás možná nezanikl, rozhodně však v následujících letech pouze živořil. 4. Skauting v 60.letech Stejně jako v mezinárodních vztazích znamenala 60. léta výrazné oteplení, byla i pro junáky a skautky časem oživení nadějí. Na jejich počátku byla značná část z těch, kteří byli ve vykonstruovaných procesech odsouzena k mnohaletým trestům, propuštěna z výkonu trestu. V roce 1966 byli někteří z nich dokonce rehabilitováni a tato událost byla zveřejněna v celostátních médiích. V následujícím roce se již na nejrůznějších akcích ČSM poprvé po letech otevřeně o skautingu přednáší jinak než jako o organizaci sloužící imperialismu. Začíná být tolerován i tramping v jehož řadách se tehdy pohybovalo mnoho bývalých skautů. 9 Hofbauer, Břetislav: Dětské hnutí v Československu v letech 1945-1949 : příspěvek k jeho historii a teorii, Praha, Maldá fronta 1966. str. 53-54.

23 Rok 1968 začíná pro skautské hnutí smutnou událostí, která však přinesla i vlnu naděje do budoucna. Byl jí pohřeb bývalého spolupracovníka A. B. Svojsíka a starosty Junáka dr. Bohuslava Řeháka. Na jeho pohřbu se poprvé po mnoha letech objevili skautští činovníci v krojích. Tato zdánlivě málo významná událost dobře ilustruje změny, ke kterým v této době ve společnosti docházelo. Celkové uvolnění atmosféry mělo obrovský dopad i na mládežnické organizace, kde se nyní bývalí členové Československého Junáka mohli svobodně vyjádřit, bez obavy z následné perzekuce. K tomu také stále častěji docházelo a některé, například tábornické oddíly, začaly samovolně používat skautské principy výchovy. Obnova skautingu v šedesátých letech tak byla spíše spontánní záležitostí, která neměla charakter oficiálního ustanovení, přestože i k němu nakonec došlo. Stalo se tak 29. března 1968, po jednání činovníků v Praze - Holešovicích, za přítomnosti médií. Náčelníkem byl zvolen dr. Rudolf Plajner, náčelní pak Vlasta Koseová. Na jednání byla vyslovena podpora prvnímu tajemníkovi KSČ Alexandru Dubčekovi i prezidentu Ludvíku Svobodovi. 10 Jaro roku 1968 se neslo ve znamení horečnaté činnosti. V mnoha místech země vznikaly nové oddíly, které se musí jako celé hnutí potýkat se značnými potížemi. Těmi největšími byly nedostatek kvalifikovaných vůdců, které v předchozí době neměl kdo vyškolit a nedostatek finančních prostředků. Přesto však mezi členy vládl optimismus. Začátkem dubna začal vycházet časopis Skaut-Junák svým nultým číslem. První bylo pak naplánováno na září téhož roku. 11 V červnu byl opětovně zahájeno vydávání časopisu Junák hlásí, ke kterému se připojil nový odborný časopis Skauting. Vedení organizace v něm nabízelo rady a pomoc novým vůdcům. Po dlouhé době byl možné vidět opět skautské kroje při květnových oslavách osvobození republiky. V květnu na zasedání oblastních velitelů v Praze byli účastníci seznámeni s předchozím i součastným stavem organizace, jejími perspektivami a se samotnou organizační strukturou celého hnutí. Léto roku 1968 přineslo nejprve velké nadšení z úspěšného zvládnutí letních táborů a poté hořké zklamání a depresi z vpádu 21. srpna a následné okupace vojsky Varšavské smlouvy. Stejně jako většina československé společnosti odsoudila vojenský zásah i skautská organizace. Nejvíce pak ve speciálním čísle časopisu Junák. Týden po vpádu byl pro činovníky plný napětí a nervozity. Poté přišla výzva vedení Junáka 10 Svoboda, M.: Hledání zaváté stezky. Leprez 1994, str. 164-171. 11 časopis Skaut - Junák, duben 1968, titulní strana.

24 k pokračování v práci. Zároveň je vyhlášena akce Služba vlasti: Voláme vás všechny: vstupte do služeb vlasti! Vyhledejte své kamarády v oddíle, pionýry, junáky, obnovte stará a najděte nová přátelství, dohodněte s se svými vedoucími, rádci, vůdci, se svými učiteli, rodiči a pomáhejte všude, kde je potřeba! Jednotlivě, ve dvojčlenných, v trojčlenných hlídkách dobrých skutků /jak už to dělají v Plzni/, v celých oddílech. A co nejvíce společně! Vytvořte všude velký řetěz důvěry a vzájemné pomoci dětí a dospělých!... Pomáhejte při odstraňování škod- podle pokynů štábů Služby vlasti, pomáhejte při dokončení sklizně, sbírejte starý papír a odpadové suroviny, stávejte se mladými zdravotníky a udržujte co největší čistotu osobní i svého okolí; pomáhejte při zdravotnické péči! Zjistěte si, kdo ze starých a opuštěných či nemocných lidí v nejbližším okolí potřebuje péči- podělte se o ni a vytrvejte v ní. Nabídněte svou pomoc dětským domovům a mateřským školám. Chraňte malé děti před nálezy munice, před nerozumným okukováním nebezpečných vojenských strojů a zbraní! Staňte se rytířskými ochránci malých! Hrajte si s nimi, sportujte s nimi! Získávejte pro tuto práci a péči nejlepší z dospělých: především své vlastní rodiče. Žádejte dospělé, ať vám i vašim kamarádům povědí o slavné i hořké národní minulosti, ať vám i ostatním dětem ukáží památníky naší odvěké kultury, našeho umění, díla věků v této zemi. Nezapomeňte, že poctivou prací ve škole a obětavou Službou vlasti. 12 Vyhláška byla podepsána společně předsedou České rady Pionýra Oldřichem Kryštofkem a náčelníkem a náčelní Junáka dr. Rudolfem Plajnerem a Vlastou Koseovou. Na konci roku 1968 byla ustavena federální organizace Československý Junák v čele s ústřední radou a náčelníkem, který stál v čele Hlavního stanu a kterým se stal dr. Rudolf Plajner. Oba národy federace měly v Hlavním stanu rovnocenné zastoupení po deseti členech. V roce 1969 pokračovalo práce hnutí dál svou cestou. V březnu se konaly volby do skautských okresních a krajských rad. Skauti povětšinou zastával původní ideály Pražského jara. Proto podporovali i studentské protestní akce včetně stávky. Pohřbu upáleného studenta Jana Palacha se kromě mnoha jiných zúčastnila i oficiální delegace Junáka. Vládnoucí komunistická strana se nejprve pokusila si junáky nejprve naklonit na svou stranu, ale po neúspěchu této snahy a po nástupu Gustáva Husáka do funkce prvního tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Československa se karta obrátila a situace začalo spět k opětovnému zlikvidování hnutí. To se zatím ale nijak 12 Dokument Služba vlasti strana, 3.

25 neprojevilo na regionální úrovni, kde se stále pokračovalo v práci s dětmi v klasickém skautském duchu. I v roce 1969 bylo uspořádáno mnoho Lesních škol pro výchovu oddílových vůdců a táborů, jejichž počet oproti předchozímu roku ještě vzrostl. Na některých z nich se v době prvního výročí okupace objevily protestní akce proti ní, ale většina z nich nebyla nikdy nahlášena ani orgánům junáckým ani státním. V září pak začal nový skautský rok a na dlouhý čas rok poslední. Přestože se budoucnost pro hnutí nejevila příliš optimisticky, jeho oddílová a středisková činnost pokračovala nepřerušeně dál. Kromě klasicky organizovaného chodu oddílů formou schůzek a výprav do přírody, účastnili se skauti i celé řady dobročinných akcí, jako třeba podporou SOS vesniček apod. 13 Nadále vycházely skautské časopisy i publikace se skautskou tématikou. Od počátku roku 1970 se situace rychle měnila v neprospěch Junáka. Na vedoucí byl vyvíjen stále větší tlak a diskriminace ze strany státních úřadů. Objevily se hrozby propuštění ze zaměstnání, nepřijetí na vysokou školu apod. Často nešlo o hrozby plané. Posledním oficiálním protestem proti tomuto dění bylo dubnové hromadné setkání junáků a skautek na hoře Ivančena v Beskydech, kde stojí památník skautů popravených v Ostravě v roce 1945. I v tomto roce proběhly mnohé tábory a lesní školy, přestože již bylo více než jasné, že konec se nezadržitelně blíží. Ten měl podobu oficiálního ukončení činnosti 1. září 1970. Tak jako dříve řada oddílů ukončila svou práci, avšak i tentokrát se našlo mnoho těch, kteří se v ní rozhodly různou formou pokračovat. 14 Období let 1968 až 1970 bylo nejkratší epizodou v dějinách skautské organizace na našem území, přesto je jeho význam pro dnešní hnutí vpravdě nedocenitelný. Podařilo se zde i za tak krátkou dobu vychovat nové vůdce, bez kterých by pravděpodobně nebylo možno činnost Junáka obnovit. 13 Skaut - Junák, leden 1969, strana 22. 14 Svoboda, M.: Hledání zaváté stezky. Leprez 1994, str. 209.