ZRNÍČKO Svazek 14, číslo 6 červen 2014 Nasadit celý život k záchraně celého člověka Angažovanost je slovo dnes velmi užívané, a to k označení lidské obětavostí vůči ostatním, především v jejich boji o lidštější společenské a životní podmínky. Člověk nemůže milovat Boha, nemiluje-li své bližní a své bližní nemiluje, nechá-li je trpět, aniž by na to nějak reagoval. Čím dále postupuje pokrok, tím více zla se vtírá do politického, hospodářského a sociálního života; do organizací, nařízení, zákonů ; do věcí samých, do všeho toho, co v celém souhrnu nazýváme základní strukturou. Člověk tím trpí. K osvobození člověka není už možno spokojit se s individuálním jakkoli velkodušným řešením; je nutno vést boj právě ve sféře těchto základních struktur. Křesťan však musí trvale vědět, že cílem jeho úsilí je záchrana člověka a zbudování věčného království. - Necháš-li těžce zraněného ležet na silnící, aniž bys mu poskytl pomoc, budeš odsouzen pro zanedbání péče o osobu v nebezpečí smrti. Ježíš Kristus řekl, že jdeš-li lhostejně kolem svého trpícího bratra, nebudeš mít život věcný (srov. Lk 10,25-27; Mt 25,31-46). - Vědět, že lidé umírají hlady, že žijí v brlozích nebo vůbec nemají přístřeší, že jsou nezaměstnaní nebo dostávají bídné mzdy, že jsou otroky svých pracovních podmínek, že jsou lidé, kteří neumějí číst a psát, že jsou lidé, které kosí epidemie, lidé staří a opuštění atd. to vše vědět a nedělat proti tomu nic, to znamená podepsat před Bohem své vlastní zatracení. 1
- Na zemi není více způsobů jak milovat Boha, je jen jeden jediný: obětovat se svým bližním. - Snažíš-li se rozvinout svůj vnitřní život a přitom nerozvíjíš vnější život se svými bratry, silně se klameš. Nemůžeš si dělat nárok na spojení s Ježíšem Kristem v tichu své duše, necháš-li trpícího a umírajícího Ježíše Krista naříkat vedle sebe. - Postavil-li tě Otec do světa na určité místo a udržuje-li tě na tomto místě, neříkej: Mám zvláštní poslání, nebo: Pomáhám lidem - duchovně. V tvém domě, ve tvé čtvrti, na tvém pracovišti, atd. na tebe čekají tvoji bratři a ty se nemůžeš vyhnout konkrétní bratrské lásce. - Je pravda, že Bůh může od některých lidí vyžadovat větší míru kontemplace v jejich životě, ale - kromě výjimek, které by musily být prozkoumány - neosvobozuje je pro to nikdy od lásky, která se projevuje činy. - Řeholníci, kteří by ztratili zájem o lidi, a to nejen o jejich duchovní chudobu, ale i o jejich materiální bídu, stali by se řeholníky, kteří ztratili smysl pro Boha a jeho lásku. - Nedoufej v únik do duchovních výšek. Musíš růst nekonečně vzhůru, ale nikdy se nesmíš přestat dole dotýkat země. - Cokoliv činíš, abys skutečně zmírnil utrpení svých bratří, to ti zaručuje pravost tvé lásky k Bohu. - Vidíš-li dva muže, jak se perou, odtrhneš je. Ale pokus se urovnat i důvod jejich rvačky. Otrávila-li pitná voda více osob, pečuj o nemocné, ale podnikni také kroky k tomu, aby voda byla dezinfikována. Utrpení lidí má nesčetné příčiny; musíš své bratry utěšovat, musíš jim pomáhat, ale rovněž musíš bojovat proti příčinám jejich bolestí. - To nejsou jen jednotlivci, kteří mají být zachráněni, ale celý lidský život a vše, co život představuje: dnešní skutečnost, ať již politická, hospodářská nebo sociální Při svém zapojení musíš vyjádřit svou bratrskou lásku nejen v individuální službě svým bratřím, ale také ve službě celému lidskému společenství a to tím, že se budeš angažovat v otázce základní struktury života. 2
- Tvůj kamarád v podniku velmi těžce vydělává na živobytí; ty však celkem velmi lehce a snadno. Přinášíš-li osobně velké oběti, abys mu pomohl, je to chvályhodné! Ale co ostatní? A co příčiny? Jistá dokonalost lásky k bližnímu v individuálních vztazích může mnohdy uklidnit tvé svědomí a skrýt nesmírný úkol mužného nasazení sil v celém společenství, a za spravedlivější a lidštější strukturu života. - Jsi svědkem krádeže. Neděláš-li nic, abys jí zabránil, neděláš-li nic ani potom, abys ji ohlásil, jsi spoluviníkem a zasluhuješ odsouzení. Jsi ve světě svědkem nedostatku lásky a nespravedlností, což má za následek utrpení všeho druhu pro velkou část lidstva. Neříkáš-li nic a neděláš-li nic, jsi spoluviníkem: neseš s ostatními tíhu těchto hříchů. - Svět je ve svých základech tak zkažený, že jsi mnohdy povinen podílet se na zlu: dělník musí v továrně vyrábět bomby, obchodník musí prodávat alkohol, právník musí provádět rozvody, podnikatel, aby mu zadali práce, musí dávat úplatky Musíš to strpět. Ale tato zla smíš přijímat jen tehdy, jestliže se jinde nasazuješ proti nim. - Setkáš-li se s lidským utrpením, postarej se podle svých možností o to, abys je nejen bezodkladně ulehčil, ale, navíc, abys odstranil jeho příčiny; postarej se nejen o odstranění příčin, ale také o to, abys je bezodkladně zmírnil. Nikdo není doopravdy dobrý, spravedlivý a pravdivý, dokud není rozhodnut obětovat se - podle svých možností - celým srdcem, celou svou bytostí jednomu nebo druhému z těchto dvou úkolů. - Kdyby všichni lidé měli co jíst, měli dům, auto, ledničku, kdyby všichni lidé měli dostatečné vzdělání, zaměstnání, kdyby si vědci a technici podrobili zemi, lékaři potřeli rakovinu, dětskou obrnu, malomocenství a všechny nemoci, kdyby společnost byla hospodářsky, politicky, sociálně zdravě založena, 3
byl by pak konečně svět rájem, kde by lidé žili šťastně? Nebyl, kdyby se lidské srdce nezměnilo. - Musíš se zapojit a všemi silami a prostředky bojovat za lidštější životní podmínky, ale musíš se při tom uchránit klamu, že jsou všemocné. - Je třeba změnit nejprve člověka mentalitu, nebo životní podmínky? Usiluj o to, aby to vše bylo změněno současně. Nezapomínej však, že při tom všem jde nakonec vždy o člověka, neboť právě ten je ve hře. - Zlo je v člověku zahnízděno tak hluboko, že bez pomoci Boží je nikdo nemůže vyrvat. Svět potřebuje křesťana (člověka - Krista), potřebuje tebe, aby byl zachráněn člověk a samotné základy jeho existence. - Člověk je nedělitelný, je třeba - jedním a týmž úsilím - zachránit člověka celého a nejen: dnes jeho tělo a zítra jeho duši. - Musíš zachránit svět, to je tvoje povolání člověka. Musíš svět zachránit v Kristu, to je tvoje povolání křesťana; angažuješ-li se jako člověk-křesťan, zachraňuješ svět a zachraňuješ ho v Kristu. - Veškeré tvé úsilí musí být nahlíženo a prožíváno ve víře. - Jsi údem velkého Těla lidstva. Jsi údem velkého mystického Těla. V každém těle hraje každý úd svou roli. Volbu tvého zapojení nesmí vést fantazie a vkus, nýbrž vůle, co nejlépe vyhovět přání Otce. - Měj tedy před očima: dary, které Pán svěřil do tvých rukou, prostředí, kam té postavil, osoby, mezi nimiž máš jít svou cestou, abys odhalil úkol, který ti Bůh určil. - Jsi-li v kolektivu, nech si pomáhat a kontrolovat se od svých bratří; musíte společné zachránit svět. - Mnozí, slabí anebo zbabělí, a v každém případě egoisti, si sednou, aby nemusili jít. Je lepší riskovat, že se pří chůzí trochu ušpiníš, než zemřít vsedě. - Hodnota angažovanosti nezávisí na její lidské důležitosti, ale na stupni bytí při tom, na připravenosti a na lásce, kterou toto usilování živíš. 4
- Tvé účinné a opravdové zapojení předpokládá, že ty osvícen vírou, naplněn důvěrou, sžírán láskou pro lásku k bližnímu, zapojuješ sebe a své činy do plánu Božského Otce. Pak můžeš bez výčitek říkat: Otče náš, jenž jsi na nebesích, přijď království tvé. (Michael Quoist) Světec na červen Pokračujeme v životopisech svatých, jak jsou uvedeni v Litaniích ke svatým ochráncům naší vlasti. Nyní se seznámíme se sv. Klementem. Říman Klement přisel na svět uprostřed 1. století v Římě a byl vychován v pohanské víře. Jednoho dne uslyšel Klement kázání apoštola Barnabáše a našel, co vždycky hledal. Dal se od Barnabáše pokřtít a přivést k Petrovi. Ten se pak naučil mladého Klementa si cenit a jmenoval ho ještě sám svým nástupcem na Petrově stolci. Avšak po Petrově smrti v roce 64 se Klement zdráhal nastoupit po velkém apoštolském knížeti. Tak byli římskými biskupy zvoleni zprvu Linus a Anakletus, až se Klement kolem r. 90/92 podvolil tlaku kléru i lidu a nastoupil úřad, jak si to Petr přál. Jako římský biskup řešil záležitost nesrovnalostí v Korintě, totiž neprávem sesazených tamějších církevních představených. Poslal do Korintu tři své členy kněžského sboru se svým proslulým listem, který svědčí o tom, že si byl vědom svého postavení - nástupce Petrova (v té době ještě žil apoštol Jan). Tradice vypravuje, že Klement I. byl koncem 1. století vyhnán z Říma a na rozkaz císaře - možná Trajána - musel pracovat v pověstných mramorových lomech v Chersonesu na Krymu. V lomech byl akutní nedostatek vody, dělníkům na nucených pracích částečně hrozilo nebezpečí uhynutí žízní. Když Klement jednou spatřil, jak jehně na určitém místě hrabe kopytem, 5
hrabal rukama a náhle vytryskl ze země pramen. Císař soptící hněvem dal Klementa s kotvou na krku svrhnout do moře a novokřtěnce popravit. Apoštol Slovanů Cyril, druh Metodějův, Klementovy ostatky potom na Chersonesu v roce 868 našel a přinesl zpět do Říma, kde byly pochovány v kostele sv. Klementa. Klement I. patří ke světcům, kteří jsou jmenováni v římském mešním kánonu. Znázorňování: Klement I. je znázorňován v biskupském odění, Často s tiárou a paliem; u sebe má na vyobrazeních jehně, kotvu nebo studnu, někdy i knihu. Často má papež na obrazech tonzuru. Ke scénám, které v Klementových znázorněních nacházely častěji svůj výraz, patří zázrak s pramenem, svěcení na biskupa Petrem a mučednictví. Sv. Klement je patronem Sevilly, Aarhusu a Compiègne; Krymu; kameníků, pracovníků s mramorem, kloboučníků a námořníků; proti dětským nemocem; dětí; proti vodnímu nebezpečí: při vichřici a bouřce. (Podle životopisy svatých) Unavený - požitkář - nadšenec Představme si skupinu výletníků, kteří vyrazili na cestu, aby zdolali obtížný vrchol; a podívejme se za nimi několik hodin poté, co vyrazili. Dá se předpokládat, že mužstvo v této chvíli můžeme rozdělit na tři rozdílné skupiny. Jedni litují, že opustili přístřeší. Únava a nebezpečí se jim zdají být v nepoměru ke zdárnému výstupu. Rozhodnou se, že se vrátí. Druhé nemrzí, že se na cestu vydali. Slunce svítí a je nádherný výhled. Ale k čemu stoupat ještě výš? Není lepší užít si hor tam, kde jsou, uprostřed louky nebo lesa? A lehnou si do trávy nebo se toulají okolím v očekávání příjemné chvíle pikniku. - Ostatní, zbývající, praví alpinisté, nespouštějí oči z vrcholků, které, jak si předsevzali, chtějí ztéci. Vyrážejí znovu. Unavený - požitkář - nadšenec. Tři lidské typy, které každý z nás v zárodku nese v hlubinách svého já a na které se fakticky odjakživa lidstvo kolem nás dělí. Do které skupiny patříš? 6
Den Srdce Boha V jedné moderní pohádce se uvádí, jak otci rodiny při svlékání vypadlo srdce do koše se špinavým prádlem. Nikdo nic nezpozoroval. Nikdo nepostřehl, ani manželka, že její milovaný a milující manžel nemá srdce, ba ani děti nepoznali, že jejich otec je bez srdce. V životě člověka a v dějinách lidstva se bohužel opravdu stává, že člově k "ztratí" srdce. Důkazem toho jsou i mnohé konflikty menšího či většího rozměru. Sami cítíme, že v konfliktech se člověk jaksi umenšuje, ba že jím někdy dokonce jakoby přestal být. Naštěstí, bije zde i Srdce někoho jiného, který je Bůh, a přece ho můžeme nazývat naším bratrem a přítelem - je jím Bůh a člověk s tím nejlidštějším srdcem, Ježíš. Ježíšovo Srdce se otevíralo potřebám jiných a také v posledním okamžiku na kříži otevřeno kopím vojáka dokázalo svou nezištnou a obětavou lásku k nám. Tajemným způsobem je pramenem všeho dobra i dnes. Dávné zaslíbení Svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (letos 27. 6.) nám zjevuje největší Boží tajemství - zjevuje nám, že "Bůh je láska" (Jan 4, 16); poukazuje na to, že nejen člověk, ale i Bůh má Srdce, jak o tom hovoří žalmy a proroci. Například prorok Jeremiáš: "Vždyť jsem milosrdný, praví Pán. - Nebudu se zlobit navěky" (Jer 3, 12). Nebo: "I dám vám pastýře podle svého srdce" (Jer 3, 15). Podobně prorok Ozeáš: "Srdce se ve mně obrací, budí se moje slitování" (Oz 11, 8). Ostatně i žalmista: "Ale Pánův úmysl trvá navěky, myšlenky jeho srdce pokolení" (Ž 33, 11). V Písmu svatém se ustavičně zdůrazňuje, že Boží Srdce bije za nás a že - navzdory naší vzdorovitosti a sklonu protiřečit mu - každý z nás přirostl Bohu k Srdci, pravda, pokud si jen sám "nezatvrdil srdce" a nestal se zcela bezcitným. 7
Bůh jde jako pastýř za ztracenými ovcemi Izraele: "Hle, já sám budu hledat své ovce a navštívím je. Jak pastýř navštíví stádo, když je uprostřed svých rozehnaných ovcí, tak navštívím své ovce a vysvobodím je z každého místa, na které byly rozptýleny v oblačný a mlhavý den" (Ez 34, 11-12). Skrze proroka Ezechiela Bůh mluví k svému lidu i takto: "Ztracené vyhledám, odehnané navrátím, poraněné obvážu, nemocné posílím, vykrmené a nemocné zachovám a budu je pást svědomitě" (Ez 34, 16). Celé své Srdce a jeho dobrotivost nám Bůh ukázal v Ježíši Kristu: co Bůh ve svém Srdci myslí, plánuje a cítí, je v Ježíši Kristu zvláštním způsobem viditelné a hmatatelné. Láska velká jako Bůh Na svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova se nám znovu připomíná, že Boží láska je vždy láskou, která se stává misericordií. Bůh má Srdce - cor (lat.) - pro chudé (ubohé) - misery (lat.). Bůh je Misery- Cors - milosrdný; jeho Srdce bije pro ty, kteří jsou hodni milosrdenství - právě z toho sestávají "myšlenky jeho srdce" (Ž 33, 11). Jeho plány vždy vyvěrají ze Srdce, protože když jde o lásku, vždy se mluví o srdci a Boží Srdce bije pro chudé. V Ježíši Kristu Bůh "přijal" i "lidské srdce". V něm se Bůh stal smrtelným člověkem s lidským srdcem a plný milosrdenství hledá to, co se ztratilo (srov. Lk 15, 3-7) a z lásky se zcela odevzdává. Proud, který nedbá na sebe Podle Dionýsia Areopagity, filosofa z 5. století, patří k podstatě lásky, že se neustále rozdává. Nuže, podívejme na Srdce Božího Syna: z lásky otevřel své srdce na kříži (srov. Jan 19, 34) a tato láska nepřestává téct a rozdávat se. Neboť kde Bůh otevírá srdce, láska protéká, rozdává se, nelze ji zadržet. A z Ježíšova Srdce od té doby, co je z lásky otevřené, teče krev a voda (srov. Jan 19, 34) - svátosti Církve, skrze které vzkříšený Pán neustále daruje Církvi svou lásku. Dodnes "obtéká" jako "pramen života" voda křtu celý okruh země, jak to vyjádřil papež sv. Lev Veliký v nápisu v baptisteriu římské Lateránské baziliky. Dodnes se právě tak "rozdává" i "nová smlouva 8
v krvi Krista" ve svátosti Eucharistie. Jelikož otevřené Srdce Spasitele je nikdy nevysychajícím pramenem milosrdenství, modlí se Církev v den svátku Nejsvětějšího Srdce Ježíšova: "Všemohoucí Bože, dej, abychom z tohoto pramene milosti čerpali přehojné nebeské dary." Kdo skutečně miluje, nemůže zadržet lásku: musí ji nechat dále téct a přitom rozdávat sebe samého, aniž by dbal na sebe, protože láska musí neustále proudit. Tak miloval Ježíš, který šel za ztracenou ovcí, dokud ji nenašel (srov. Lk 15, 4). Tak milovala i Marie z Betánie, když šest dnů před svátkem Paschy pomazala Ježíšovy nohy vzácným olejem - protože láska se promarní ve vylitém oleji - a jeho vůně proudila po celém domě (srov. Jan 12, 3) jako příjemná Kristova vůně pro mnohé (srov. 2 Kor 2, 15). Srdce Spasitele je otevřené, protože - i když je probodnuté - žije, a protože žije, rozdává se v utrpení. Zraněné a dodnes se ve svátostech rozdávající Srdce Ježíšovo je znakem nejvyšší lásky. Nejdokonalejší je zlomené "Mluvíme: trpím pro tebe. Vyjadřujeme tím, že toho druhého milujeme. Říkáme, trpět a myslíme, milovat. Následkem lásky je vždy předávání se až po utrpení, neboť levnější lásku nemůžeme získat. "Takhle výstižně to svého času formuloval biskup Franz Kamphaus z Limburgu. 9
Židovské pořekadlo zase říká: Není ničeho dokonalejšího než zlomené srdce. A protože neexistuje nic dokonalejšího než láska, ten, kdo je naplněn láskou, se při předávání sebe nechá zlomit a rozdává se. K podstatě lásky totiž patří, že neustále teče dál. Nadevše to ukazuje Ježíšovo Srdce. Tato spiritualita zázraku lásky - když člověk nechá promluvit své srdce a přitom nehledá uznání, projevy obdivu nebo odměny - se však pak projevila i v životě sv. Františka, bl. Matky Terezy, sv. Jana Pavla II. či Alberta Schweitzera a mnoha dalších známých i neznámých lidí. Tato láska nejen udivuje, ale svět i život v něm dělá novým a opravdově lidským. Láska je růže, která se neptá Být otevřený a velkodušný, i když se to "nenosí", je pozvání i dnešního dne. Proč? Mystik Angelus Silesius o tom říká: "Růže se neptá, proč. Kvete, protože kvete; nedbá o sebe, neptá se, zda je vidět." To pochopitelně neznamená, že by náš život měl být bezmyšlenkovitý, právě naopak: takto získává na kvalitě víc než kdykoliv předtím. Základní myšlenka této formy zbožnosti se zrodila před staletími. Již za dob církevních otců - například u sv. Augustina - bylo srdce to, které myslelo a poznalo lásku. Přes pašijovou mystiku středověku se přitom více koukalo i na vnitřní život trpícího Spasitele. Srdce má vlastní logiku Velký matematik Blaise Pascal utvořil pojem "logiky srdce". "Logika srdce" má stejnou platnost jako logika rozumu a vytváří především víru, protože "srdce má své důvody, o kterých rozum neví " (Dnešní krize ve víře možná pochází i z toho, že v moderním sterilním myšlení si srdce a láska neumí najít místo.) Osvícenství nedávných dob přílišným zdůrazňováním rozumu - který prý jediný má ovlivnit a určovat život člověka - přineslo několik problémů. Úžasný pokrok v přírodních vědách, lékařství a technice nás do dnešního dne svádí nahlížet na přírodu a tvorstvo jen z pohledu užitečnosti. A srdce - jako cosi méněcenného - "vysadilo". Přitom srdce - dnes už o tom málokdo 10
pochybuje - dokáže chápat mnohem hlouběji a významněji. Je to "praslovo" lidstva (přitom nikdo nemyslí jen sval nebo pumpu na krevní oběh). Každý člověk spojuje se slovem "srdce" jistou představu, silný symbol pro jinou, větší skutečnost. Vyjadřují to nesčetné obrazy a slovní spojení. I latinské credo - "věřím" znamená doslova cor do - "dávám své srdce". A to jsme už u hlavního přikázání křesťanství: "Miluj Hospodina, svého Boha a svého bližního jako sebe samého!" (Lk 10, 27). V srdci se budí víra, a tím i láska k Bohu a bližnímu. Z něho vyvěrá a v něm se formuje odpověď, když nás zasáhne Boží slovo. Obraz v rámu spásy Když mluvíme o Ježíšově Srdci, myslíme na krvavě zbarvené, glorifikované a stylizované krvácející srdce Ježíše spolu s jeho poselstvím v plné moci a s jeho poslušností v utrpení a smrti, s jeho bezpodmínečnou odevzdaností Bohu a lidem, s jeho radikální důvěrou v Boží vedení a péči, ale také s jeho vydáním se ve strachu, smrtelném utrpení a smrti. Právě toto všechno je "výslovně" vyjádřené v jeho probodeném srdci (srov. Jan 19, 34-36). V tomto smyslu svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova není dodatek, ale výrazná a neustálá připomínka toho, co Bůh udělal pro nás v Ježíši. Svatý Pavel píše v listě Římanům: "Vždyť Kristus zemřel v určeném čase za bezbožné, když jsme ještě byli bezmocní " (Řím 5, 6-8). Tedy neudělal to proto, že jsme tak dobří a laskaví, ale proto, že nás chtěl udělat hodnými své lásky. Když Srdce mluví k srdci Kdybych si měl vybrat obraz, který zobrazuje Ježíšovo Srdce, bez váhání bych zvolil středověký obraz Láska Ježíše a Jana. Zobrazuje vzpřímeně sedícího Ježíše s pohledem upřeným do dálky a vedle něj sedícího podstatně menšího apoštola Jana se zavřenýma očima, který klidně vložil svou ruku do Ježíšovy ruky, zcela se mu oddávajíc. Tak patří k sobě Boží slovo a lidská odpověď; takto mluví srdce k srdci. Nebo slovy Mechtildy z Magdeburku: "Jeho oko je moje oko, jeho srdce je mé srdce, jeho duše je duše, objetí - navěky." Potvrzuje to i apoštol Pavel: "Ať osvítí vaše srdce, jaká je naděje z jeho povolání " (Ef 1, 18). Toto zobrazení otevírá i mnohem hlubší "pohled" na tajemství Božského Srdce, a tím i na "pramen spásy", který nikdy nevysychá a přináší radost celému tvorstvu. Neboť je pravdivé, co máme ustavičně vyznávat: "Věříme, 11
že Kristus měl na mluvení hlas člověka, na žehnání ruce člověka a na pomáhání a utrpení srdce člověka, ale že tyto ruce, toto srdce, tento hlas - ačkoli byly proraženy a umlčeny - byly přece ruce, srdce a hlas samého Boha," připomíná Robert Benson. Úcta k Božskému Srdci Ježíšovu "Může úcta k Božskému Srdci ještě něco říct nám? Nebo: Můžeme se ještě s touto úctou obrátit k Pánu a vyznat se?" Ptá se v jedné ze svých úvah emeritní papež Benedikt XVI. Sám si odpovídá, že nadnesenost baroka, lehkost, s jakou používal velké základní slova lidského života, nám dnes připadají podezřelé. Při hlubším zkoumání však zjistíme, že to, co barok způsobem vlastním době objevil, bylo skutečně originální a autentické: lidská přirozenost Boha v Ježíši Kristu. A to, co barok objevil nanovo, byla tělesná stránka Ježíše, člověka. Toto vše je zahrnuto ve slově "srdce", které vědomě chtělo a chce být nejen symbolem, ale chce vyjádřit i zakořenění Ducha v těle: hmota nabyla novou dimenzi, když se stala vyjádřením Ducha - v konečném důsledku Boha. Ale i Boží láska našla novou dimenzi - když přijala vzácnost a utrpení lidské bytosti, hmoty. Nyní se jej lze doslova dotknout, lze ho vidět - jako odvážné říká apoštol Jan (srov. 1 Jan 1, 1-2). Lehké jho pro plnost života Úcta k Božskému Srdci objevila Ježíšovo "lehké jho" právě v přijetí jeho utrpení. Celé tajemství spočívá v úsilí mít srdce podobné jeho Srdci. Zatímco učenci a "inteligenti" diskutovali, "prostí" lidé ho dokázali vidět a následovat. Ježíšovo Srdce naznačuje a ukazuje cestu. A toto všechno by nám už nemělo co říct? Bez řeči srdce se prostor duše jakoby vysušoval a jakoby se z něj vytrácela krev. Na takové půdě se sotva daří plnohodnotnému životu. Neztrácejme tedy své srdce! Teprve když objevíme své nitro - srdce - jak to nejlepší v nás, najdeme i Ježíšovo Srdce a krásu světa víry. Nuže příležitost k tomu máme nejen v Den Srdce. (podle KN) 12
Nejsvětější Srdce Ježíšovo - o úctě a slavení Základy úcty k Srdci Ježíšovu lze nalézt i u spisovatelů křesťanského starověku, kteří popisovali probodnutý bok Pána Ježíše. Ježíšovo srdce je symbolem dokonalé Boží lásky k člověku. Úcta k Božskému Srdci Ježíšovu se šířila zejména v 17. a 18. století z Francie. Vážená redakce, v našem městě navštěvuji Kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, což mě vede k vroucí úctě k Božskému Srdci. V souvislosti se slavením Nejsvětějšího Srdce Ježíšova by mě potěšilo, kdybyste objasnili historii a obsah tohoto svátku i litanií k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Děkuji. Anna Milá Anno, ve Starém i Novém zákoně se lidské srdce vzpomíná často. V židovské kultuře symbolizovalo nejen místo, kde se ukrývají city, ale bylo chápáno i jako sídlo všeho, co dělá člověka člověkem. Tedy místo, odkud pramení jeho city, vůle, kde se skrývá i lidské poznání. Do srdcí Izraelitů byl vepsán Zákon, působil v nich tajemně sám Bůh. V této souvislosti pozoruhodně vyznívají starozákonní proroctví o budoucím Mesiáši. Izraelité měli zákaz zlomit jakoukoliv kost velikonočnímu beránku (předobraz Mesiáše), jehož připravovali na svátek Paschy (srov. Ex 12,46); a v Knize proroka Zachariáše zase čteme, že obyvatelé Jeruzaléma budou hledět na toho, kterého probodli (srov. Zach 12, 10). Tyto texty použil při zprávě o Ježíšově smrti i evangelista sv. Jan, který byl jejím očitým svědkem. Sám potvrdil, že voják probodl kopím bok Pána Ježíše a že z něj (ze srdce) vyšla krev a voda. Církevní spisovatelé křesťanského starověku, jako svatí Augustin nebo Jan Chrysostom, poznali v těchto dvou prvcích svátostný základ existence tajemného Kristova těla - Církve. Ve vodě, která vyšla z Ježíšova boku, viděli vodu křtu, kterou se stáváme křesťany, a v Ježíšově krvi viděli Eucharistii, z níž Církev žije. V tom se skrývá úžasné tajemství Božího milosrdenství k člověku. Zde lze nalézt také základ úcty k probodnutému Srdci Ježíšovu. Ono je symbolem Boží lásky k lidstvu a důkazem toho, že Bůh za spásu člověka dal opravdu všechno. Úcta k Božskému Srdci Ježíšovu se začala objevovat jako specifický projev lidové zbožnosti ve středověku, kdy se Ježíšovo utrpení na kříži dostalo více 13
do pozornosti věřících. Lidová zbožnost a úcta k Božskému Srdci Ježíšovu však neunikla ani velkým středověkým mystikům, teologům a světcům, naopak, stali se její propagátory. Mezi nimi vynikali především sv. Anselm z Canterbury (1034-1109), sv. Luitgarda z Tongernu (1182-1246), sv. Bernard Sienský (1380-1444), sv. Kateřina Sienská (1347-1380) a mnozí další. V průběhu 17. a 18. století se úcta k Božskému Srdci Ježíšovu zintenzivnila ve Francii, zejména u následovníků apoštolátu kardinála Pierra de Bérulla (1575-1629), který založil řeholi oratoriánů. Mezi ně patřil i sv. Jan Eudes, který sestavil texty slavení mše svaté a liturgii hodin tohoto svátku, které pro řeholníky 8. března 1670 schválil biskup v Rennes. Brzy se tento svátek rozšířil i do francouzských diecézí. Úctu k Božskému Srdci významně napomohla i sv. Maria Markéta Alacoque (1647-1690). V roce 1765 papež Klement XIII. dovolil polským diecézím a bratrstvům Božského Srdce slavit svátek Božského Srdce Ježíšova. V roce 1856 na naléhání opata Prospera Guérangera ze Solesmes, který byl propagátorem liturgické obnovy, papež Pius IX. schválil tento svátek pro celou Církev. Litanie k Božskému Srdci Ježíšovu s největší pravděpodobností sestavil jezuitský kněz Joseph de Galliffet (1663-1749) v roce 1691. Použil přitom i starší, středověké invokace. Jejich počet je třiatřicet, což má symbolicky poukazovat na roky života Pána Ježíše. Zvolání či prosby obsažené v litaniích mluví o tajemstvích života Nejsvětější Trojice, o duchovních pokladech, které Ježíšovo probodnuté Srdce ukrývá, zároveň obsahují také konkrétní prosby věřícího Božího lidu. (podle KN) Modlitba k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu: Božský Spasiteli můj, jenž jsi zvláštní milosti slíbil těm, kteří Božské Srdce Tvé uctívají, shlédni milostivě na utrpení mé a vyslyš pokornou prosbu mou, kterou Ti předkládám. Ježíši můj, nad Tebe jiného nemám, Ty jsi má všechna naděje, můj život, můj celý svět. Proto dej mi tu milost, abych Srdce Tvé vždy víc a více miloval, podle jeho přání žil, v jeho lásce zemřel a s ním na věky spojen byl. Zaslíbení ctitelům Srdce Pána Ježíše (z kostela sv. Václava na Smíchově) : Dám jim všechny milosti jejich stavu potřebné. V jejich rodinách vzbudím klid a štěstí. Potěším je v jejich utrpení. Budu jejich útočištěm v životě i ve smrti. Budu žehnat jejich podnikům. Požehnám zvláště domu i bytu, kde uctíván bude obraz můj. 14
Co když měl ten mrtvý papež pravdu? Graham Greene ve známé povídce Poslední slovo popisuje svět, který se zbavil náboženství. Všechny státy ovládal jediný muž, prezident světové moci. Křesťané byli vyhubeni, jen poslední papež ještě žil v hloučku několika věřících. Na papeže byl vypsán zatykač, proto cestuje s malým kufříkem jako obchodní cestující z místa na místo. Když se jednoho dne osamělý papež ubytoval v oprýskaném hotelu na předměstí hlavního města světové moci, pozná ho vrátný, zatelefonuje policii a ta papeže zatkne. Po delším věznění přivedou papeže před světového prezidenta. Ten mu nejprve laskavě domlouvá, aby se zbavil poslední pověry, kterou už všichni odvrhli. Ale papež odmítá. Vyznává víru v Boha, v Ježíše Krista, který za všechny zemřel a je Pánem světa. Jemu přísahá věrnost a nezradí ho. Prezident se rozzlobí. Nadává, vyhrožuje, zuří. Pak vytáhne revolver a zastřelí svého posledního protivníka. Když odkládá revolver a podívá se na vyhublou a ubohou postavu posledního papeže, který mu leží u nohou, zamyslí se. "Ten mrtvý měl možná pravdu. Ne já, ale Kristus je Pánem světa." V té chvíli, poznamenává autor, se zrodil nový věřící. Podnět k sebereflexi Den Letnic je dnem opravdového narození Církve, svátkem její počátku. Sesláním Ducha Svatého začíná reálně existovat mystické tělo Kristovo, oživováno Ježíšovým Duchem. Tento Duch posvěcuje Církev celé generace. Narozeniny každého z nás bývají obvykle podnětem na úvahy o vlastním životě, o tom, co člověk prožil, ale také o tom, co ho ještě čeká. Podobně při slavení Letnic můžeme přemýšlet o životě v Církvi. V den vlastních narozenin děkujeme za dar života a právě tak v den Letnic má společenství věřících možnost autoreflexe či retrospekce, příležitost nahlédnout do vlastního života v kontextu života Církve. Můžeme znovu objevit ten životodárný zdroj, který nám Ježíš přislíbil a dal a díky kterému Církev žije. Když Ježíš Kristus odcházel od svých apoštolů, zachoval se velmi lidsky. Viděl jejich smutek a slíbil jim svou přítomnost. I člověk při rozloučení s 15
přítelem, nebo rodič vyprovází své dítě na letišti do ciziny, nebo kdokoli, kdo odjíždí na delší dobu, slibuje tomu druhému svou vzpomínku, myšlenky na něj, telefonát, esemesku či e-mail. Když se lidé nemají možnost delší dobu vidět, řeknou si: "Nezapomenu na tebe. Vždy budu s tebou, budu tě doprovázet v myšlenkách, ozvu se." Jde o blízkost a přítomnost v myšlení člověka, nebo také o virtuální setkání. Je to psychologický moment prožívání těch, kteří se loučí, a vědí, že si navzájem nevypadnou ze srdce. V dobrém či ve zlém nejsou sami, ačkoli vlastně v reálné přítomnosti zůstávají sami. Přítomnost, která není virtuální Pán Ježíš jakoby opakoval podobně, sliboval apoštolům, že je nenechává bez myšlenky na nich, protože je miluje. Jenže jeho pomoc, jeho ujištění o přítomnosti přesahuje každé běžné chápání. Přesahuje naše lidské možnosti, neboť Ježíšova myšlenka na nás se realizuje ve skutečné přítomnosti Ducha Svatého. Sám to naznačuje. Z jeho slov to je zřejmé. Ačkoli vnější podoba jeho slov je taková jako v naší řeči, jeho přítomnost je zcela jiná. Říká: "To jsem vám řekl, dokud jsem ještě u vás. Ale Přímluvce, Duch Svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl" (Jan 14, 25-26). Na jiném místě Ježíš už během své přítomnosti mezi apoštoly dává jakýsi závdavek tohoto Ducha: "Přijměte Ducha Svatého" (Jan 20, 22). Přijímají tedy skutečnou Ježíšovu duchovní neviditelnou přítomnost. Jeho vystoupením do nebe a sesláním Ducha se splňuje jeho slovo: "Nenechám vás jako sirotky. Znovu přijdu, vrátím se k vám." Jde však o víc než jen o sentimentální vzpomínku. Jde o "objetí" v obecném úkonu lásky, kterým Bůh zahrnuje vše své stvoření, a o to více vykoupené stvoření. Bůh je skutečně přítomen ve svém lidu. Velký úkol sladit různé Bůh přišel na zem v osobě Ježíše, aby nás vykoupil. Jenže toto dílo spásy má svůj další rozmach a průběh. Zde nejde jen o vykoupení jednotlivce, ale Ježíš přichází, aby lidi změnil na jedno velké společenství, kde on chce být hlavou. Má to být živý organismus, žijící životem samého Boha. On je neviditelnou hlavou a touží, aby všichni vykoupení stáli před Bohem s možností zanechat cestu hříchu a stát se omluvy. Nejen jako jednotlivci, ale i jako jedno tělo, které je přísně podřízeno požadavkům Božího života. Touží po tom, aby z nás vytvořil společnost Božích dětí, které se vzájemně respektují a žijí jedním 16
Duchem v jednom Duchu - v Duchu Svatém. Jsme tak pozdvihnutí na úroveň Božího partnerství, a to i podle přirozenosti. Nedalo se to jinak dosáhnout, pouze vnitřním ozdravením a vlitím nového způsobu života člověku. Ten je nám dán prostřednictvím Ježíše a posláním od Otce v Duchu Svatém. Logické je, že se to muselo udát právě takovým způsobem. Právě zde se projevuje velikost Božího vyvolení a jeho lásky, kterou nás vtahuje dovnitř Božího dění a nastiňuje nám snad největší tajemství života samého Boha. Dozvídáme se o jeho vnitřním životě právě v tomto náznaku trojjedinosti Božího bytí. My máme účast na jeho životě právě skrze Ducha Svatého. Právě Ježíšova spásná přítomnost v Duchu Svatém naplňuje náš život a má se projevit v jednotě našeho života. Máme být lidmi jednoho Ducha, které spojuje tato nepřetržitá touha po nejvyšším cíli, kterým je spása duše a oslava Boha. Toho lze dosáhnout pouze prostřednictvím Božího Ducha, ne schopnostmi člověka. Někdy máme už v malém společenství problém sladit naše názory, a zde máme tvořit jednotu, ačkoliv v pluralitě svých daností, darů, ale přitom neustále respektovat to nejvyšší - spásu duše a oslavu Boha. Svět ho nezná, přestože naplňuje zem Seslání Ducha Svatého nám zároveň dává možnost v kontextu tohoto Božího daru zamyslet se, zda neklademe tomuto spásnému dění překážky. Když to Ježíš vyprávěl apoštolům, zřejmě viděl jejich rozpaky. Kdo může pochopit tajemství trojjediného Boha? Proto je jaksi upozorňuje na úskalí: "Spravedlivý Otče, svět tě nezná, ale já tě znám. I oni poznali, že jsi mě poslal. Ohlásil jsem jim tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou mě miluješ, byla v nich a abych v nich byl já" (Jan 17, 25-26). Svět totiž nemůže znát Ducha. Svět nezná Ducha Svatého, ani jej nepřijímá, ale ho nenávidí právě tak, jak nepřijal Ježíše a v nenávisti sáhl na jeho život. Tedy svět nedokáže vnímat Ducha Svatého, nedokáže žít a nést ovoce tohoto daru. Křesťan je však k tomu povolán. Duch Boží naplňuje celou zem. Jako Bůh je nekonečný, proniká celý vesmír, jenže nárok na tohoto Ducha člověk nemá. To je nadpřirozený dar. Až po Ježíšově spásonosném skutku se otevřela možnost, aby Duch Boží, Boží láska, pronikl a naplnil srdce člověka. A odpovědí na to je otevření vlastního srdce. 17
Odraz paprsku na malé ploše Sluneční paprsky dokáží objevit ledajaké malé sklíčko, i když rozbité, v prachu nebo na smetišti. Když se jen kousek hrany skla dostane do styku se slunečním paprskem, zazáří. Právě tak je to s naší dobrou vůlí. Pokud ji projevíme třebas jen trochu, Boží Duch může objevit své místo dopadu. Prohloubí v nás duchovní život, ke kterému jsme povoláni. Pokud je rozbité sklo odhozeno kdesi v suché trávě, způsobí požár, protože bylo schopno zkoncentrovat v sobě sluneční paprsky. Když dá člověk k dispozici alespoň trochu dobré vůle, Duch Svatý jako oheň (tak ho Ježíš nazval) přinese do duše záři. Ne však spalující, ale takovou, která mění a rozpaluje k životu. I v nás se může takový zázrak proměny uskutečnit, dokonce s vlivem na naše okolí. Po přijetí Ducha se apoštolové stali novými lidmi, ve kterých se zkoncentrovala síla Božího Ducha. Po jejich řeči zástupy, tisíce lidí, pochopili a byly zasaženy touto nadpřirozenou silou Ducha Svatého. Jistě, v lidském životě se takové mimořádné události nemusí dít běžně, ale pokud se nastavíme správným směrem vůči Bohu, může v nás vyvolat velikost obrácení Letnic. V síle Ducha Svatého, který je Sjednotitel, se můžeme snažit o jednotu mezi blízkými, o řešení konfliktů a nedorozumění mezi lidmi i ve vlastních rodinách. V síle Ducha Svatého může člověk nabýt vnitřní klid, hledat řád a spatřit nepořádek, těšit se z toho, že se bližní mají rádi, a zastavit šíření intrik a neklidu. V síle Ducha Svatého, v jeho sedminásobném obdarování může křesťan přemáhat egoismus a přijímat moudrost na řešení daného problému. Co vzkázal Luigi Dossena Když nás v semináři navštívil tehdejší apoštolský nuncius Mons. Luigi Dossena, vždy opakoval: "Nezapomínejme na lidmi zapomenutého Boha, na Ducha Svatého." Křesťan, který přijal ve svém životě dary Ducha Svatého v svátosti křtu a biřmování, je ustavičně veden, aby je v sobě oživoval. Tyto svátosti nemají být jen sentimentální vzpomínkou, ale reálným, konkrétním programem, který se naplňuje v modlitbě k Duchu Svatému, otevřeností na jeho působení. Pokračuje také životem v čistotě srdce, v obnovovaném pokání v svátosti smíření a přijímáním Eucharistie, kterou se Církev živí. Tehdy má Duch Svatý otevřenou cestu do lidského srdce. Sesláním Ducha se liturgicky končí Velikonoční doba, ale vědomí, že Duch Svatý je stále s člověkem a posiluje ho, zůstává. Je radostí, která se nikdy neskončí. (podle KN) 18
Hříchy proti Duchu Svatému jsou opravdu neodpustitelné? Člověk dostal do daru svobodnou vůli. Pokud ji zneužije k tvrdošíjnému odmítání přijmout spásu, kterou nabízí Bůh skrze Ducha Svatého, zůstává jakoby ve vězení. Kristus však neustále nabízí své milosrdenství. Vážená redakce, s úctou přijímáme myšlenky o Božím milosrdenství, které dává šanci na obrácení i zaťatým hříšníkům a smyje zlo i ze začerněných lidských duší. Jak si však máme vysvětlit, že hříchy proti Duchu Svatému nebudou odpuštěny? A co s lidmi, kteří řečmi popírají Boha a jeho milosrdenství, ale v koutku duše váhají? Děkuji. Alena Milá Aleno, ve svých pár řádcích předkládáte problém, který dlouhé období trápil nejen obyčejné lidi, ale i mnoho teologů, když si před sebe kladli výpověď Ježíše o neprominutelných hříších proti Duchu Svatému a výroky o nekonečném Božím milosrdenství. Zdá se, jakoby v těchto výrazech neodpuštění popíralo milosrdenství. Nejprve však uveďme celý text z Písma: "Všechny hříchy i rouhání budou lidem odpuštěny, i když by se rouhali sebevíc; kdo by se však rouhal Duchu Svatému, tomu se nedostane odpuštění na věky, ale bude vinen věčným hříchem." (Mk 3, 28-29). Co je vlastně rouhání a proč se neodpouští? Musíme si uvědomit, že rouhání proti Duchu Svatému, to nejsou slova nebo jiná proklínání, ale je to zatvrzelé neustálé odmítání přijmout spásu, kterou nabízí Bůh člověku skrze Ducha Svatého. Pokud člověk nepřijímá spasitelné usvědčení z hříchu, tehdy odmítá i očištění svého svědomí - čili odpuštění hříchů. Papež Jan Pavel II. to nazýval radikálním odmítnutím odpuštění, neboť "rouhání proti Duchu Svatému spočívá právě v radikálním odmítnutí přijmout toto odpuštění, jehož vnitřním rozdělovatel je on a které předpokládá skutečné obrácení, způsobené jím samým ve svědomí. Pokud Ježíš říká, že rouhání proti Duchu Svatému nemůže být odpuštěno ani v tomto životě, ani v příštím, je to proto, že toto, neodpuštění je kauzálně spojené s nekajícností, čili s rozhodným odmítnutím obrátit se (srov. Dominum et vivificantem, 46). Takový člověk 19
je v ustavičném vnitřním odporu vůči Bohu, tedy jakoby dobrovolně zůstává ve vězení. Nakonec se jeho stav končí nekajícnosti a následným zavržením (srov. KKC 1864). Zní to sice tvrdě, ale má to svou logiku. Vždyť si jen představte, kdyby se před olympijskými hrami někdo záměrně zmrzačil, aby je nevyhrál. Podobně si počíná i ten, kdo se duchovně mrzačí a nestojí o výhru věčného života s Bohem. Pokud bychom to chtěli shrnout do jedné věty, zněla by: Neodpouští se pouze tomu, kdo nestojí o žádné odpuštění. Jasně to vyjádřil sv. Jan Maria Vianney: "Nikdy člověk nebyl zatracen proto, že spáchal mnoho zla, ale proto, že odmítal Boží milosrdenství." V tomto vyjádření se ukrývá velké Boží milosrdenství vůči každému člověku. Totéž platí i o těch, kteří slovně sice popírají Boha a jeho milosrdenství, ale v koutku srdce váhají. Věřím, že Bůh si dobře všimne právě "váhající koutek srdce", kterého si stejně všímá i Církev, a proto nepřestává vyprošovat od Boha milost pro lidi, aby do jejich srdce přece jen nastoupila správnost svědomí a zdravá citlivost pro dobro a zlo. (podle KN) Na velké obrácení lidská štědrost nestačí O apoštolech Petrovi a Pavlovi, jejichž společný liturgický svátek připadá na 29. června, jsme si zvykli mluvit odlišně - o sv. Pavlovi jako o velkém konvertitovi, a tak to 25. ledna i liturgicky slavíme, o sv. Petrovi jako o prvním papeži (Katedra sv. Petra - 22. února). I prvního papeže bychom však mohli nazvat velkým konvertitou. Na první pohled se Petrův příběh zdá velmi odlišný od Pavlova: Petr nikdy nepronásledoval Církev jako Pavel, Ježíše následoval od prvních dnů jeho působení a stal se první hlavou jeho Církve. Pavel zažil velké a téměř bleskové obrácení, když poznal Ježíše během oslepujícího zážitku na cestě do Damašku - pak ho už následoval bez náznaku zaváhání. V něčem byla ovšem situace přece podobná - oba byli v určitém slova smyslu štědrými muži, kteří chtěli pro Pána Boha udělat hodně. 20