ISBN 978-80-7453-146-0

Text Andrea Staščáková, 2011 Obálka Andrea Staščáková, 2011 Nakladatelství Nová Forma, 2011 tř. 28. Října 24, 370 01 České Budějovice Tiskárna Nová Forma, s.r.o. 1. vydání ISBN 978-80-7453-146-0

LÁSKA V NÁS ANDREA STAŠČÁKOVÁ

Část první Příběh z indiánské vesnice 5

1. Jmenuji se Na-ti a znamená to Bílý květ. Je mi uţ mnoho let a ţivot mi vepsal mnoho vrásek do tváře. Budu vám vyprávět svůj příběh z indiánské vesnice kmene Natotů. Ten příběh začal mým narozením. Matka měla těţký porod a po mnoha hodinách usilovného snaţení jsem se narodila. Starší našeho rodu říkají, ţe po mém narození létala nad osadou bílá sova. Povaţují ji za bohyni a prý mi dala do vínku moudrost. Protoţe můj otec chtěl něco extra, pojmenoval mě Bílý květ. Matka mě chtěla pojmenovat jinak, ale nemohla o ničem rozhodovat, jako vţdy. Proţila jsem pěkné dětství. Lidí našeho kmene bylo mnoho, ale drţeli neuvěřitelně pospolu. Věděli, ţe k tomu, aby přeţili, se navzájem potřebují. Byli jsme si všichni navzájem oporou. Muţi chodili na lov, aby uţivili rodinu a my děti jsme si hrály, nebo jsme pomáhaly ţenám. Ţeny byly většinu času ve vesnici a vařily, vyráběly nádoby z hlíny, malovaly si obrázky po těle, nebo si vyráběly šperky. I já jsem měla několik šperků. Kdyţ jsem byla malá, otec mě zaslíbil Kešovi. To byl hoch o sedm jar starší. Jeho otec s mým otcem byli nejlepší přátelé a já jsem samozřejmě nesměla odporovat, pak byl otec ke mně krutý. Došlo k jakémusi obřadu, ale to jsem byla malá a povaţovala 6

jsem to za jakousi hru. Na náš hlavní obřad se čekalo, aţ dovrším šestnácti roků. Matka na to nic neříkala. Byla pohlcena svou nenávistí k otci, protoţe, ač ho milovala, věděla, ţe chodí za jinými ţenami z vesnice. Za to ho nenáviděla a svou zlost si vybíjela na ostatních ţenách. Nikdo se nemohl bránit, vţdyť byla ţenou náčelníka. Matka zneuţívala svého postavení. Ale na své dětství si nemůţu nijak stěţovat. Ve vesnici bylo plno lidí, kteří mě měli rádi. Nejraději jsem měla Tóšu. Byla to moje babička a ta mě na místo matky dokázala pohladit, vzít do náruče a mohla jsem se klidně u ní i vyplakat. Měla tolik široké a otevřené srdce. Ve vesnici nás bylo hodně dětí, ale nejraději jsem měla drobnou holčičku jménem Gali a chlapce Majaxe. Byli jsme jako sourozenci, všude jsme chodili spolu. Rádi jsme trávili čas u řeky, dováděli jsme ve vodě, chytali jsme ryby a hodně jsme se spolu nasmáli. Avšak k Majaxovi jsem cítila obzvláště silné pouto. Asi jsem ho uţ tenkrát milovala. Jednou, kdyţ vyšel měsíc, jsme seděli u řeky na velkých kamenech. Majax mě vzal za ruku a řekl mi: Na-ti, chtěl bych být jednou tvým muţem. Bylo to jeho první vyznání lásky. Majaxi, víš, ţe mě otec zaslíbil Kešovi, nemůţu se stát tvou ţenou. Potom jsme dlouho mlčeli a naše ruce byly stále spojené. Na-ti! Na-ti! Pojď okamţitě domů! Je čas jíst! zvolala vztekle matka. Ač byla chladná, vţdycky 7

dbala na to, abychom měly ţaludky plné, to se jí nedá odepřít. Měla třináct dětí, ale postarat se o nás uměla dobře. Čas šel plynule dál a my děti jsme vyrostly. Majax zmuţněl, měl pevné tělo, zářivý bílý úsměv, dlouhé vlasy a přitom měl v sobě tolik něţnosti. Líbil se mi čím dál víc. Ráda jsem ho pozorovala, kdyţ se s ostatními proháněl na koních. Byl tak pevný a zároveň pruţný. Kolikrát jsem se na něho tak zadívala, aţ mě matka káravě upozornila, ţe to není vhodné, jsem-li zaslíbená jinému. Ale já si nemohla pomoct. Majax mě tolik přitahoval. Můj strach sílil, kdyţ jsem věděla, ţe den mého zaslíbení Kešovi se blíţí. Budu si muset vzít za muţe někoho, ke komu nic necítím. Keša byl sice pohledný, ale neuvěřitelně sebevědomý, aţ arogantní. Mezi staršími chlapci se vytahoval, předváděl se a myslel si o sobě, ţe je nejlepší ze všech. Díval se na mě divným pohledem nadřazenosti, jakoby mi říkal: Jsi v mé pasti, holubičko, já tě budu vlastnit. Nebo něco takového. Cítila jsem k němu odpor. Protivil se mi tou nesnesitelnou arogancí. Byla pozdní noc a já jsem nemohla usnout. Dívala jsem se na krásnou oblohu plnou hvězd. Slíbila jsem si, ţe Kešu si nikdy nevezmu. 8

2. Luna svítila v úplňku a blíţil se den dovršení mého šestnáctého roku. A my jsme se s Majaxem začali tajně scházet u Zelené zátoky. Bylo to místo bohů. Měli jsme tu přísný zákaz, ale k našim tajným schůzkám to bylo ideální místo. Sledovali jsme krásný vodopád. V zátoce jsme se koupali a od vzájemných pohledů jsme přešli k dotekům. Majax byl tolik něţný a já jsem byla tak šťastná. Topila jsem se v jeho hlubokých očích a on zase v mých. Jednoho dne, kdy jsme se u zátoky oddávali sami sobě, slyšeli jsme nějaké šustění v křoví. Hrozně jsem se polekala. Majaxi, někdo nás sleduje! Kdyby to zjistil otec, ţe se tu scházíme, zabije mne! Neboj hlupáčku, bylo to určitě nějaké zvíře. uklidňoval mě Majax. Měla jsem špatný pocit. A se strachem jsem šla domů. Skutečně, někdo nás sledoval a musel o tom říct otci. Otec uţ na mě čekal ve svém stanu. Měl hrozný výraz v očích a při mém příchodu mě uhodil. Tak ty se s někým scházíš u Zelené zátoky! Porušila jsi můj slib! Jsi zaslíbená Kešovi! Odtud se ani nehneš! křičel na mě horlivě otec. Propukla jsem v hlasitý pláč a utekla jsem, kam jinam, neţ k babičce. Babička měla sice vţdycky pro mě pochopení a otevřenou náruč, ale tentokrát mi řekla: 9

Na-ti, holčičko moje, slovo Šedého Vlka se musí dodrţet. Z její odpovědi jsem byla zklamaná, čekala jsem, ţe mi řekne něco jiného. Srdce mi bušilo, nechtěla jsem Majaxe ztratit. Měla jsem pocit, ţe o tom ví celá vesnice. Matka se mnou nepromluvila jediné slovo a otec se mi vyhýbal. Ale jinak dělali, ţe se nic nestalo. Byla jsem zoufalá. Uplynulo několik dnů a nocí a my jsme se s Majaxem začali zase tajně scházet. Tentokrát u Hadí skály. Dávali jsme si veliký pozor, aby nás nikdo neviděl. Naše polibky byli ještě vášnivější. Naše srdce bila pro toho druhého ještě víc, protoţe jsme se báli, ţe jeden druhého ztratíme. Víš co, Na-ti? Utečme spolu někam daleko! Postarám se o tebe. Umím lovit a obydlí postavím. Tolik tě miluji a nechci tě ztratit. Mé srdce bije jen pro tebe. řekl Majax. Tolik mě to dojalo, ţe se mi hrnuly slzy do očí. Já taky, Majaxi. Ale tolik se bojím otce, dokáţe být tak krutý. Kdyby nás chytli... Větu jsem nedokončila, neboť mě Majax něţně vzal a zahrnul mě polibky. Večer jsem poslouchala nádherný zvuk bubnů. Muţi ve vesnici seděli kolem ohně a promlouvala rada starších. Nejmoudřejším muţem našeho kmene byl Černý Jestřáb. Krásný starý muţ, s šedivými vlasy a vousy, z kterého čišela obrovská moudrost. Muţi kouřili sušené dračí listy a pili nápoj z konopí. Hovořili o začínajícím nezdaru lovů. Náš zdroj potravy ubýval a úroda byla slabší neţ předchozí 10

roky. Rada starších se usnesla, ţe půjdou lovit do jiných míst. Černý Jestřáb měl vidění, ţe směrem k hvězdě, která zářila na nebi nejvíce ze všech, je místo, kde jsou zvířata, která by mohla být zdrojem naší potravy. Pak jsem slyšela zase zvuk bubnů. Tolik jsem to milovala, tyto rituály. Byla v tom taková síla! A já chci toto všechno opustit a utéct s Majaxem do neznámých konců. Nastalo to, čeho jsem se obávala nejvíce. Přišel čas, kdy jsem si měla vzít Kešu za muţe. Něco ve mně tolik křičelo Ne, né!!! Den před velkým obřadem našeho očekávaného spojení jsem poprosila Rudé Pero, který měl pro mě slabost, aby mi na noc připravil koně. Věděla jsem, ţe to pro mě udělá. Plánovala jsem útěk. Ţeny z našeho kmene mě připravovaly na zítřejší obřad. Umyly mě a malovaly na mou kůţi krásné vzory. To byl takový zvyk. Bylo mi strašně. Věděla jsem, ţe jestli s Majaxem uteču, uţ je nikdy neuvidím. 11

3. Blíţila se noc a já se třásla strachem, jak tohle všechno dopadne. S Majaxem jsme se domluvili, ţe jak bude luna nad vysokou horou, sejdeme se u zátoky. Můj kůň byl osedlaný na smluveném místě. Všichni uţ spali, ale matka se převracela z boku na bok. Zřejmě něco tušila. Kdyţ jsem si myslela, ţe uţ spí, potichu jsem vstala a plíţila se ze stanu. Na-ti! zavolala matka. Kam jdeš? Ty chceš utéct! Ne, mama, jenom jsem se chtěla projít, nemůţu spát. Uvěřila mi a já jsem vyšla pod hvězdnou oblohu. Jak toto jenom dopadne? ptala jsem se sama sebe. Prosila jsem všechny bohyně o ochranu. Kdyţ jsem se vrátila do stanu, matka uţ hlasitě oddechovala. Teď, nebo nikdy! dodávala jsem si odvahu. Nemeškala jsem, nasedla jsem na koně a zamířila k naší zátoce. Majax uţ tam čekal. Na-ti, tak přece jenom... políbil mě. Nasedli jsme na koně a rychle jsme zamířili neznámým směrem. Jeli jsme nekonečně dlouho, aţ začalo svítat slunce. Tady se utáboříme. prohlásil Majax. Majaxi, mám takový hlad! 12

Neboj, něco k jídlu seţenu, prohlásil a já jsem v něm cítila tolik opory. Byl pevný jako skála. Uvědomila jsem si, jak ho miluji. Ráno nastal ve vesnici velký ruch. Na-ti utekla! volali lidé z osady. Otec Šedý Vlk vztekem rudl a práskal do země bičem. Takhle mě poníţit! To jí nedaruju. Musíme je chytit! S prázdnými ţaludky se je vydali hledat. Majax mezitím chytil rybu a rozdělal oheň. Na-ti sbírala klestí. Kdyţ rybu opékali, Na-ti se na něho láskyplně zahleděla. Neudělala jsem chybu, ţe jsem opustila vše, co jsem měla ráda? Svou rodinu, zázemí, svůj domov... přemýšlela si sama pro sebe. Budu s ním šťastná? Sama, bez nikoho jiného? V srdci se jí zastesklo po domově. O svém činu zapochybovala. Majax jí v okamţiku zrušil všechny obavy svým sladkým úsměvem. Na-ti, jsem tolik šťastný! Nad hlavami jim krouţila bílá sova. Miláčku, podívej se, bílá sova. To je jistě nějaké znamení! prohlásila Na-ti. Najednou ji zasáhl špatný pocit. Majaxi, aţ se najíme, musíme jet dál, mám špatné tušení. I kdyţ byli unaveni, věděli, ţe se musí vydat na cestu. Jeli tak dlouho, dokud slunce nezapadlo. Měli veliké štěstí. Zajeli do jedné vesnice kmene Magajů, kde je přívětivě přijali a poskytli jim pomoc v podobě potravy a místa na přespání. 13

Kdyţ večer uléhali ke spánku, Majax jí pošeptal do ucha: Na-ti, chtěl bych se s tebou milovat. Na-ti se vzrušením třásla a cítila, jak se červená. Potřebuji ještě čas, Majaxi. Chci, aby to bylo krásné. Ale cítila, ţe uţ by to s ním chtěla také proţít. Bylo jí s ním tak krásně. Cítila se jako bohyně. Majax ji dodával svými lichotkami tolik sebevědomí, které moc potřebovala. Dával jí pocit, ţe ona je ta jediná na světě, pro kterou stojí za to ţít. V pevném objetí pak usnuli a hluboce se oddávali říši snů. Skupinka muţů z kmene Natotů horlivě pár hledala. Ale marně. Otec mladé Na-ti měl bezradný pocit, ţe ho dcera nejen podvedla, ale ţe ji asi uţ nikdy neuvidí. V tu chvíli si uvědomil, jak svou dceru miluje. Ale nikdy jí to neřekl a choval se k ní hrubě. Teď toho litoval, ale nedal to před nikým znát. Vrátíme se. řekl skupince muţů. A u srdce ho bolelo. Slunce vítalo další den. Na-ti s Majaxem se vzbudili celí svěţí do nového dne. Dobré ráno, miláčku, přivítal ji polibkem její milovaný. Dobré ráno. Byla to ta nejkrásnější noc, co jsem zaţila. Celou noc jsme dýchali společně jeden vzduch, řekla Na-ti rozespale. Ta nejkrásnější noc teprve přijde, miláčku. Aţ se budeme milovat a já ochutnám tvé tělo. Na-ti cítila, jak se zase červená. Majax jí dokázal svými slovy rozpálit celé tělo. 14

Kdyţ dokončili tato sladká slova, posilnili se kukuřičnou plackou a vydali se na cestu. Slunce krásně svítilo a létající ptáci jakoby je doprovázeli na cestě. 4. Jeli jsme na koních dál a dál a já se v duchu modlila ke všem dobrým duchům, aby nás zavedli na úrodné místo, kde bychom se mohli usadit. Po cestě se naši koně vzájemně předháněli a my se radovali z této hry. Můj vnitřní hlas mi říkal, abychom odbočili. Majaxi, odbočíme tamtím směrem, něco mi říká, ţe je tam dobré místo k utáboření. Kdyţ jsme odbočili, zjistili jsme, ţe se nacházíme na úţasném místě. Tady je krásně! Sesedli jsme z koní, kteří si uţ také potřebovali odpočinout. Napili se z jezerní vody, která byla tolik průzračná. Blízko prorostlého lesa bylo mnoho plodů, kterými jsme se posilnili. Byla jsem tolik unavená, ale naše společná budoucnost mi dodávala sílu. Co myslíš, Majaxi? To je místečko... Ano, miláčku, umím si tu dobře představit náš domov, odpověděl. Šli jsme se porozhlédnout kolem blízkého okolí. Majax si dával v hlavě dohromady, z čeho by postavil 15

naše obydlí. Natrhali jsme si na večer ještě nějaké plody, ale co jsme neznali, to jsme nesbírali. Majax si vyrobil luk a šípy na lov. Našel tu také jedovaté ţáby, z kterých získal jed na šípy. Brzy nastal večer a my jsme u ohně vzývali naše boţstva a bohyně úrody a hojnosti, aby nám v našich začátcích pomohli. Byla jsem novými začátky velmi vzrušena. Měsíc se odráţel v jezeře a my jsme se koupali zároveň s lunou. V jezeře jsme se objímali, hladili a pak přišlo naše první milování. Majax byl ke mně velmi něţný, ale já jsem se nemohla uvolnit. Bylo to bolestivé. To poprvé jsem si představovala jinak. Ale byla jsem ráda, ţe to byl Majax, komu jsem dala to nejcennější. Pak jsme unaveni usnuli u ohně v objetí, přikryti velkými listy. Po klidné noci nás vzbudilo slunce svými paprsky. Trvalo několik dnů, neţ jsme postavili pěkné obydlí. Byli jsme blízko vody i lesa, zdroje naší potravy. Majax byl moc šikovný a uměl se o mě postarat. Občas donesl i něco z lovu. Kdyţ šel Majax sám na lov, mívala jsem o něho strach. Najednou byl sám, bez muţů. To u nás ve vesnici nebylo zvykem, vţdycky šla na lov celá skupina muţů. Já jsem mezitím vyráběla nádobí z toho, co nám příroda nabídla. Pěkně jsme se zabydleli a já si představovala, jak tu budou jednou pobíhat děti. Kdyţ tu Majax se mnou nebyl, bylo tu hrozné ticho a mně bylo úzko u srdce. Ráda bych tu kolem slyšela dětský smích. Vţdyť ve vesnici bylo tolik dětí! Zase jsem si vzpomněla na otce i na mama, na moji babičku, na všechny moje sourozence a na 16

nejlepší kamarádku Gali. Všechny jsem je zklamala. Je jim po mně smutno? Vzpomínají na mě? A co otec, zanevřel na mě? Toto všechno mě tolik trápilo. Kdyby mi otec dovolil stýkat se s Majaxem, mohlo to dopadnout všechno jinak. Z mých chmurných myšlenek mě dostal zvuk kroků. Byl to Majax, který se vracel z lovu po dlouhých hodinách. Majaxi, konečně! Tolik se mi stýskalo. Miláčku, musím ti něco říct. Kdyţ jsem šel pořád za sluncem, došel jsem na podivné místo. Slyšel jsem zvuk bubnů a nějaký křik. Připlíţil jsem se blíţ a viděl jsem lidi podobné indiánům, ale byli tmavší a jinak zdobení. U stromu byl přivázán jeden z nich a mučili ho. Nemám z toho dobrý pocit, Na-ti. Nevím, jestli tu máme zůstat, řekl udýchaný Majax. Dostala jsem strach. Co kdyţ nás ti lidé v noci napadnou? Nebo, co kdyţ sem přijdou a Majax bude na lovu? Tolik jsem se bála. Víš co, půjdeme je zítra sledovat spolu, navrhla jsem. Dobře, Na-ti, ale musíme být velmi opatrní. Usnuli jsme neklidní a rozrušení. Moţná, ţe na nás číhá nebezpečí. Nemáme ţádnou oporu. Jsme na všechno jenom sami dva. 17

5. Ráno jsme se posilnili dary z okolní přírody a vydali jsme se na cestu. Jeli jsme sledovat tu neznámou indiánskou osadu, kterou Majax objevil. Měli jsme strach, ale museli jsme zjistit, co jsou tamní domorodci zač. Bylo to pro nás důleţité, pro naše bezpečí. Našli jsme tak úchvatné místo, ale nevěděli jsme, zda jsme v bezpečí. Kdyţ jsme dojeli na místo, slezli jsme z koní a pak jsme šli pěšky. Jiţ z dálky jsme slyšeli běţný ruch indiánů. Kdyţ jsme je, ukryti, sledovali, vypadali jako zcela neškodní lidé. Ţeny vařily něco v kotlících nad ohněm, kolem pobíhaly děti a muţi si povídali, nebo dělali nějakou práci. Majaxi, vţdyť vypadají neškodně, řekla jsem tiše. Ale včera to tak nevypadalo. Víš co, vrátíme se, odpověděl. Byli jsme klidnější a vraceli jsme se zpátky. Po cestě nám slunce svítilo nad hlavou a my dostali hlad. Mám takový hlad! zvolal Majax. Měli jsme štěstí, v dálce bylo stádo bizonů. Majax byl dobrý lovec a svými šípy ulovil potravu na několik dnů. To je paráda, konečně maso! zajásal můj šikovný 18

muţ a já jsem byla taky ráda. Pořádně se najíme. Maso jsme opékali aţ do večera a pořádně jsme si ho vychutnali. Cítila jsem sílu z tohoto zvířete, byla jsem posílena. U ohně jsme si povídali. Měli jsme si stále co povídat. Chvilkami jsme se na sebe zamilovaně dívali. Na-tinko, měli bychom si udělat nějaký obřad. Pod vedením duchů bychom se měli spojit v muţe a ţenu. Moc bych si to přál. Chci, abys byla jenom moje, dokud naše duše neodejdou do světa duchů, řekl Majax a já byla štěstím bez sebe. Pak jsme se u ohně pomilovali a mně se to s ním líbilo čím dál víc. Byla v nás taková vášeň a já si připadala jako v nebi. Uplynulo několik dní a nocí a my se snaţili, aby naše místečko lásky bylo ještě lepší. Majax vylepšoval naše obydlí, aby bylo odolnější, kdyţ se ochladí, nebo bude silný vítr. Já vše zdobila a vyráběla jsem uţitečné věci. A taky jsem ráda připravovala jídlo, pak byl Majax spokojenější. Na naši vesnici jsem si občas vzpomněla, ale nebylo mi uţ tolik smutno, jako dřív. Jednoho rána, kdyţ jsem se vzbudila, bylo mi nějak špatně od ţaludku. Zvracela jsem. Zřejmě jsem něco špatného snědla, ale pak uţ mi bylo zase líp. Takto se to opakovalo kaţdé ráno. Majax se šibalsky usmál. Jestli prý nečekám dítě. To mě u srdce zahřálo. Kéţ by! Tolik bych si přála děti! Opravdu, jak čas plynul, mně se bříško kulatilo a Majax byl štěstím bez sebe. Je na čase vykonat náš obřad, miláčku. Chceš se 19

stát mou ţenou před zraky bohů? zeptal se mě. Ano, chci, odpověděla jsem. A tak jsme vykonali rituál zvaný mokašá. Nazdobili jsme se tak, jak to bylo u nás zvykem. Počkali jsme, aţ měsíc bude svítit v úplňku. Vykoupali jsme se. Namalovali jsme se barvami, které jsme získali z přírody. Vyrobila jsem pro mého milého ozdoby z bílých drobných kostí a barevných pírek. Majax měl pro mě ozdoby z kamínků a kůţe. Chytli jsme se za ruce a vzývali jsme boţstva, aby nás spojila v muţe a ţenu. Pak jsme se políbili. A tak se můj milý Majax stal mým muţem. Po zaslíbení se naše těla spojila v jedno. Strašně jsem se těšila na naše první dítě. Majax si představoval, jak našeho syna bude učit lovit. Já si tajně přála holčičku, kterou budu zdobit a budu jí plést copánky. Vášnivě jsme o našem budoucím dítěti promlouvali a přemýšleli, jaké mu dáme jméno. Chlapec se bude jmenovat po mně a holčička po tobě. navrhl Majax. Máš to nejkrásnější jméno na světě, Na-ti. Ale já jsem chtěla Maju, to znamenalo Pírko, jako naše bohyně ţenství. Majax nakonec souhlasil. Byla jsem tolik ráda, ţe Majax není jako můj otec, který měl vţdy poslední slovo, bez ohledu na ostatní. Líbilo se mi, ţe má ke mně úctu a dokáţe mě vyslechnout. Dny ubíhaly a mně se bříško zvětšovalo. Záda mě bolela a ke konci těch dlouhých dnů se mi špatně dýchalo. Uţ jsem se těšila, aţ naše dítě přijde na svět. Ale nevěděla jsem, co mě čeká. Majax mi bříško často hladil a promlouval k němu. Moje dítě kopalo, jakoby 20

mu odpovídalo. Byli jsme tu tři. Já, Majax a naše dítě. Byla jsem tolik šťastná, ţe nám ţivot toto dopřál. 6. Jednoho rána mě vzbudily bolesti. Věděla jsem, ţe mé maličké chce na svět. Nechtěla jsem Majaxe budit. Potichu jsem vstala a šla jsem se opláchnout do jezera. Bolesti byly stále větší. Jak tohle jenom zvládnu? Ţeny našeho kmene se při porodu uchylovaly do blízké jeskyně před zraky muţů. Vţdy měly někoho na pomoc. Ale co já? Musím to zvládnout sama. Šla jsem do lesa a opřela se o strom. Bolesti byly čím dál víc nesnesitelnější a já začala bolestí nahlas sténat. V tom přišel můj muţ. Co se děje Na-tinko? Majaxi, budu rodit! zařvala jsem. Bolest se stupňovala, bylo to nesnesitelné. Věděla jsem, ţe některé ţeny u porodu křičely, ale netušila jsem, jaká je to bolest. Jak ti můţu pomoct? panikařil Majax. Uţ to nevydrţím! křičela jsem. Majax mě chytil za ruku. Dýchej zhluboka, uklidňoval mě. Začala jsem strašlivě křičet, myslela jsem, ţe umřu. Po nějaké době, ani nevím, jak dlouho to trvalo, se nám narodila holčička. Dali jsme jí jméno Maja 21

Pírko. Byla to ta nejkrásnější holčička na světě a Majax dojetím plakal. Ještě nikdy jsem ho plakat neviděla. Byl to ten nejkrásnější okamţik v ţivotě. Únavou jsem usnula v našem obydlí. Po chvilce naše holčička začala plakat. Měla asi hlad. Celá rozbolavělá jsem ji přiloţila k prsu a nakrmila ji. Znala jsem to dobře od našich ţen z vesnice. Byla jsem šťastná, ale strašně unavená. Její příchod na svět mi dal pořádně zabrat. Dny plynuly, Maja rostla a byla spokojené dítě, pokud neměla hlad. Na bolesti jsem brzy zapomněla. Majax se snaţil jak mohl, aby se o nás postaral. Byl to dobrý muţ i otec. Můj muţ byl na lovu třeba celý den, aby donesl něco k jídlu. Ale jednoho dne se nevracel. Kdyţ se nad obzorem setmělo, dostala jsem strach. Boţe, ať se mi Majax vrátí! Ani v noci se můj milý nevrátil. Byl pryč po dva dny a dvě noci. Bylo to nejhorší období čekání, jaké jsem kdy zaţila. Co kdyţ ho chytili muţi z nedalekého indiánského kmene? Co kdyţ mu ublíţilo nějaké zvíře? Co kdyţ leţí někde mrtvý? Pak se vrátil. Byl celý od krve a jakoby bez ţivota. Majaxi, miláčku! Co se stalo? Měla jsem o tebe takový strach! Utíkala jsem k němu a objala ho tak, ţe nemohl dýchat. Napadl mě vlk, Na-tinko. Měli tam asi mláďata. Jenom zázrakem jsem přeţil. Stáli při mně všichni bohové. Pak se svalil vyčerpáním na zem. Odtáhla jsem ho do stanu, omyla jsem mu krvavé rány a obvázala jsem je léčivými listy. Majax spal dlouho a já stále 22

kontrolovala jeho dech, je-li ţivý. Tolik jsem potřebovala podporu, někoho, kdo by nám pomohl. Věděla jsem, ţe to takhle sami nezvládneme. Musíme se vydat někam, kde nás přijmou. Uţ to takhle nejde dál. Maja je malá a my potřebujeme ochranu. Večer byl velký vítr, Majax stále spal a já se modlila, aby nám duchové našich otců pomohli. 7. Mé modlitby byly vyslyšeny. Během dvou dnů přijeli k našemu obydlí muţi indiánského kmene. Nejprve jsem se zalekla, ale chovali se přátelsky. Jejich řeči jsem nerozuměla, ale byla mi povědomá. Později jsem pochopila, ţe podobnou řečí mluvila moje babička, která původně pocházela z jiného kmene. Muţům jsem ukázala, ţe můj muţ je raněný. Pochopili, naloţili nás na koně a odvezli do jejich osady. Někde ve skrytu duše jsem byla nedůvěřivá. Ale chtěla jsem, aby nám pomohli. Majaxovi hořelo tělo a blouznil. Byli to blízcí domorodci kmene Kalaků. Byli to ti lidé, které jsme sledovali. Ale proč tehdy mučili jednoho z nich? Co kdyţ nás to čeká také? Ale nic takového nás nepotkalo. Za nějaký čas jsme zjistili, ţe muţ, kterého mučili, byl zrádce, který jim ukradl 23

poklad Zlatého Slunce a chtěl s ním utéct. V osadě jsme se zabydleli. Majax dostal tu nejlepší péči a ze svého horečnatého stavu se dostal. Děkovala jsem všem bohům, ţe jsme se do vesnice dostali. Byli to naši přátelé a po letech jsme se stali členy této velké rodiny. Naučili jsme se jejich řeč, jejich zvyky i rituály. Byli to dobří lidé. Čas běţel, naše Maja vyrostla v krásné děvčátko a já se o ni starala, jak nejlépe jsem dovedla. Našla jsem si mezi lidmi tohoto kmene mnoho přátel. Obzvláště jsem si oblíbila starou matku Ganíšu. Nakonec jsem zjistila, ţe je to sestra mojí babičky. A moje babička Tóša kdysi utekla za mým dědečkem. Milovala ho stejně, jako já Majaxe, ale nebylo zvykem vzít si někoho z jiného kmene, proto utekla. Dojemně jsem se usmála nad jejím příběhem. Vţdyť jsem proţila to samé! Ale babička o tom nikdy nemluvila. Bylo to její tajemství. Tak proto měla babička tmavší pleť a jiný přízvuk svých slov. Tento kmen jsem povaţovala za svoji rodinu. Ţilo se nám dobře. Muţi lovili bizony. A my se měli královsky. Uţ jsem neměla strach o Majaxe, neboť jsem věděla, ţe je v bezpečí. Po čase se nám narodil syn. Pojmenovali jsme ho po Majaxovi. Byl mu tolik podobný! Můj druhý porod proběhl lépe, neţ ten první. Moţná proto, ţe jsem měla podporu starších a zkušenějších ţen. Vţdyť ony porodily daleko víc dětí, neţ já. Tehdy jsem si uvědomila, jak je důleţité, mít podporu láskyplných lidí. Naše láska s Majaxem přecházela v jinou lásku, takovou tu moudřejší. Uţ jsme se tolik znali. Kolikrát 24

jsem věděla, co chce Majax říct a on také. Řekl za mě větu dřív, neţ jsem ji vyslovila. Tomu jsme se smáli. Milovala jsem ho, i kdyţ jsme se občas pohádali. Jeho sebevědomí a váţnost stoupala mezi muţi. Občas jsme se nepohodli, ale to asi kaţdý. Kdyţ byl Majax hladový, nebo ho něco bolelo, byl na mě protivný. Ta láska uţ tolik nehořela. Ale byl to můj muţ, tak jsem to musela snášet. Ţili jsme si šťastně, ale jedna věc mě znepokojovala. A to muţ, zvaný Majatunga. Byl o něco starší, neţ Majax a v poslední době se na mě díval ţádostivýma očima. Obzvláště, kdyţ byl v mé blízkosti. Co po mně chce? Proč se na mě tak dívá? V očích měl chtíč. Vţdyť ví, ţe mám svého muţe! I Majatunga měl ţenu a děti. A vůbec, nebyl ani pohledný. I Majax si toho všiml. Jednoho dne, kdyţ se bubnovalo u ohně a muţi kouřili z dýmky, měla jsem divný pocit. Majatunga se na mě upřeně díval, jakoby říkal, ţe po mně touţí. Byla jsem unavená a šla jsem si lehnout do stanu. Děti uţ spaly. Kdyţ jsem usínala, slyšela jsem kroky. Do stanu se vplíţil Majatunga. Co tady chceš? Zmizni! řekla jsem vztekle. Krásko, tak dlouho po tobě touţím... řekl, omámen z kouřové dýmky. Vypadni! Budu křičet! Řeknu to všem, i tvé ţeně! Zřejmě se zalekl a odešel. Z dálky jsem slyšela jeho slova: Ještě tě navštívím, drahoušku. Není všem nocím konec! Byla jsem unavená, ale nemohla jsem usnout. Přemýšlela jsem, jestli to mám Majaxovi říct. 25

8. Majatunga mě natolik znepokojoval, ţe jsem se necítila v bezpečí. Měla jsem z něho strach a cítila jsem odpor. Ale Majaxovi jsem nic neřekla. Nechtěla jsem vyvolat rozpor mezi námi a domorodci kmene. A tak jsem to dusila v sobě. Vţdyť jsme byli cizinci, které do osady přijali. Jednoho dne jsem šla prát naše šaty do nedaleké řeky. Byla jsem zabrána do práce, takţe jsem ani neslyšela, ţe někdo přišel. Otočím se a... Majatunga! Co tu chceš? řekla jsem vylekaně. Bez odpovědi mě začal násilně objímat a líbat. Ze všech sil jsem se bránila. Ty hnusáku, okamţitě mě pusť! Svalil mě na zem a snaţil se mě znásilnit. Kopla jsem ho mezi nohy, ţe zaúpěl a stočil se do klubíčka. Já jsem nemeškala a utíkala zpátky do vesnice. Majatunga zašel příliš daleko! Musím to říct Majaxovi. Věděla jsem, ţe můj muţ by byl schopen ho zabít, ale bylo mi to v tu chvíli jedno. Celá udýchaná jsem přišla k Majaxovi a s pláčem jsem mu vše pověděla. Ten zahodil vše, co měl v ruce a vytočený šel směrem k řece. Utíkala jsem za ním. Majax přiběhl k Majatungovi a dal mu pěstí do obličeje. Ten mu to vrátil. Během chvilky byli v sobě a rvali se jak o ţivot. Běţela jsem do vesnice pro pomoc. Naštěstí přiběhli muţi a roztrhli je od sebe. 26

Zabiju tě! neodpustil si Majax. Všichni se vrátili do vesnice. Mezi lidmi se rychle rozneslo, co se vlastně stalo. Ţena Majatunga, Tichá ryba, pochopila a od té doby se mnou nepromluvila jediné slovo. Jako kdybych za to mohla já! Ani se na mě nepodívala. Večer se sešla rada starších a s nimi všichni muţi. Mluvilo se o tom, co se dnes stalo. V čele stál nejmoudřejší z moudrých - Dlouhý dým. Prohlásil, ţe si nepřeje rozbroje tohoto kmene. To, co udělal Majatunga, je nepřijatelné. Tyto lidi z rodu Natotů jsme přijali do naší velké rodiny. Muţ jménem Majax nechť vyzve Majatungu na souboj před zraky všech muţů. Pak se rozhodne, zakončil svou promluvu Dlouhý dým. To ne! Co kdyţ tě Majatunga zabije? bála jsem se o Majaxe. Majax prohlásil, ţe dá za mě i ţivot. Modlila jsem se k všem dobrým duchům, aby Majaxe chránili. K souboji nakonec došlo. Srdce mi bušilo a já měla obavy, jak to všechno dopadne. Všichni muţi stáli tiše v kruhu a souboj začal výkřikem Dlouhého dýmu: Halate! Majax i Majatunga měli své dýky a rvali se jako zvířata. Ani jeden z nich se nechtěl nechat poníţit poráţkou. Majaxi! zvolala jsem, kdyţ ho soupeř bodl do paţe. Ten se ale nevzdával a dal do boje všechnu svou sílu. Muţi dokola vše sledovali, ale nedovolili si zasáhnout, neboť měli úctu k čestným bojům. Zápas naštěstí skončil pro Majaxe vítězně, kdyţ klečel nad nemohoucím soupeřem. A já jsem úlevou klesla na 27

zem. Byla jsem na svého muţe tolik pyšná. Kdyby to dopadlo jinak, nevím, zda by chtěl Majax zůstat. Svou poráţku by jistě neunesl. Od té doby si na mě Majatunga nic nedovolil a nechal mě být. Já jsem se mu vyhýbala, jak jsem jenom mohla. Za nějaký čas se na to mezi lidmi zapomnělo a já byla ráda. Ke svému muţi jsem cítila ještě větší úctu. Vţdyť to byl můj ochránce. 9. Na nebi svítily hvězdy a my jsme si s Majaxem v objetí povídali. Miláčku, tolik bych si přála ještě jedno dítě. Vţdyť kaţdá ţena tu jich má spousty, přemýšlela jsem. Neboj, určitě se nám to podaří, odpověděl mi můj milý. Majaxi, podívej, padá hvězda, to je jistě nějaké znamení! zaradovala jsem se a přála si, aby nám ţivot ještě jedno dítě dopřál. Naše dvě děti uţ povyrostly a já chtěla ještě jednoho drobečka chovat a přikládat ho k prsu na kojení. Skutečně, netrvalo dlouho a já nosila pod srdcem další dítě. Tolik jsem se na to maličké těšila. Majax se ke mně choval pěkně, jako ke křehké bytosti a byl tak pozorný. V očích mu svítily jiskry radosti, ţe se stane po třetí otcem. 28

Náš ţivot plynul stále stejně. Já jsem vařila, starala se o děti. Ráda jsem promlouvala s ţenami a popíjeli jsme nápoj, zvaný makty. Moji malou Maju jsem ráda strojila, pletla jí copánky a povídala jí vymyšlené příběhy. Malý Majax si hrál s ostatními hochy u řeky a hráli si nejraději na lovce a takové ty chlapecké hry. Bylo to pro mě šťastné období. Ráda jsem spala a jedla, jako ostatní těhotné ţeny. Jednou jsem šla pro vodu do řeky, protoţe jsem chtěla uvařit. Kdyţ jsem zvedla nádobu s vodou, ucítila jsem silné bolesti v břiše. Ještě ne, maličký, ještě není tvůj čas! Bolesti se zvětšovaly. Jenom to ne! zoufala jsem a v očích jsem měla slzy. Začala jsem silně krvácet. Né!!! křičela jsem. O své maličké jsem nakonec přišla. Starší zkušené ţeny mi pomohly vyčistit mé tělo od mrtvého plodu. Byla to ta největší bolest u srdce, jakou jsem doposud zaţila. I Majax se z toho nemohl dlouho vzpamatovat. Dodnes mám ránu v srdci, kterou nelze zahojit. Snad té dušičce je líp v nebi. Tajně v to doufám a modlím se za to. Od té doby jsme uţ další děti mít nemohli. Já jsem byla alespoň šťastná za to, ţe mi ţivot dopřál Maju a malého Majaxe. O to víc jsem na ně dávala pozor, aby se jim nic nestalo. Můj muţ učil našeho syna lovit ryby, jezdit na koni a byl moc pyšný, jak mu to jde. Byla jsem aţ příliš úzkoprsá na výchovu svých dětí. A mnoho ţen mě upozorňovalo na to, ţe děti se musí na ţivot připravit, ţe je nemám tolik chránit. Ale mně to nedalo. Jednou v noci jsem měla zvláštní sen. Viděla jsem 29