SEHNI SE PRO KÁMEN ALBATROS PRAHA

Zdeněk Mareš SEHNI SE PRO KÁMEN ALBATROS PRAHA 2

Zdeněk Mareš, 1988 Illustrations Zdeněk Kudělka, 1988 3

Kousek od místa, kde stál můj houfec, najeli na vozovou hradbu Durynčané, vedl je hrabě obrovité postavy, a mě, ač nejsem lekavý, v tu chvíli napadlo, že těžkooděnci za ním jsou taktéž obři. Zpod vozů svištěly střely z kuší, dva tři se zapotáceli, zpomalili, bránili v nájezdu zadním, ale proud naježený kopími se nezastavil, i když o kus dál děla prorážela uličky v útočících řadách. Durynčany míjely kule z hákovnic a píšťal. V plné rychlosti dojeli rytíři za korouhevním pánem k prostoru mezi vozy, smetli pavézníka a přetínali řetězy, spojující vozy. Pěchota dorážela statečně na nájezdníky, ale obrovitý pán se prodral až k zadním kolům a hrozilo, že Durynčané průrvu rozšíří a prosekají se k druhé vozové hradbě. Hejtman nad jízdou mi pokynul, abych je zatlačil zpět. To už bojovníkům na vozech těžkooděnci rozbíjeli hlavy bijáky a palcáty. Hrabě se oháněl sekyrou a rozséval smrt nalevo napravo. Ohlédl jsem se na své: Oči jim hořely nedočkavostí utkat se s Durynčany. Na rozjezd nebylo místo. Setníkem jsem od bitvy u Strauchova dvora, tedy přes tři roky, něco už pamatuji. Nevyrazil jsem s jezdci přímo, ve zmatku a ryku kolem to ani nešlo, spíše jako by nás někdo k tomu místu popostrčil z boku. Na pány s vlajícími chocholy mám spadeno. Snažil jsem se dostat za Durynčana, prohlédl však můj úmysl a točil se na černém hřebci tak, že pořád stál ke mně čelem. Dva mé jezdce ten zabiják zmrzačil. Tu střela z hákovnice narušila sevřenost Durynčanů a umožnila mi udeřit na pána. Po pravici se mě držel Vichřík, mladý bijec veselé mysli, avšak jeden z rytířů zachytil jeho úder mečem a vrhl ho zpět. Octl jsem se v chumlu Durynčanů. Srazil jsem korouhevníka. Ale k hraběti jsem se nepřiblížil ani o píď. Kryli ho dokonale. Rozmáchl jsem se k úderu tlačil se na mě rytíř, jehož hledí se protahovalo do ostré špice a tu mě zasáhl blesk. To je konec! letělo mi hlavou. Držel jsem se dál v sedle, ale levá paže po úderu zezadu mi 4

bezmocně visela a pravá pozbyla všecku sílu. Přesto nic z toho, co se dělo dál, mi neuniklo. Zpoza vozové hradby vyrazila práčata s dýkami. Zrzavý načepýřenec vklouzl pod břicho černého hřebce hraběte a vrazil dýku do nechráněného místa. Hřebec se vzepjal a práče bodlo podruhé, nestačilo však uskočit a hora železa je zavalila. Ještě jsem viděl, jak pána, jenž také uvízl pod hřebcem, dobíjeli sudličníci. Rytíři od vozové hradby ustoupili, ta se scelila a Vichřík mě podepřel... Setníku, krvácíš! Obestřela mě tma. Probral jsem se druhý den k večeru v Hrbovicích, nevelké vsi blízko Ústí. Ležel jsem na zápeklíčku překryt houní. Přišel jsem o levou ruku. Div jsem nezemřel. V rohu pece se bolestí kroutil mladý sudličník. V sednici polehávalo více našich a každého o něco zkrátili. Do setmění jich sedm dodýchalo, i můj soused na zápeklíčku. Vichřík za mnou zašel následujícího dne. Donesl mi kus pečené koniny a já se sytil, ač jsem neměl hlad; zkušenost z tažení polních vojsk mě poučila, že jídlo je v čase války vzácné a pohrdat jím je hřích. Zatímco jsem žvýkal koninu, vyprávěl mi o spoustě mrtvých německých pánů na kraji vsi, neboť ač meče vrazili do země na znamení, že se vzdávají, neušetřili je, poněvadž se tak smluvili před bitvou; o životy nás přišli připravit, životy jim nedarujeme. Do jednoho je naši pobili, a správně! Pahýl levačky mi zavázali, jak se dalo. Bolest mě chvílemi až omračovala. Časem poleví, to jsem věděl, bolest také nebyla to, co mě trápilo. Nelitoval jsem povražděných hrabat. Třikrát víc tisíců zbrojných přivedli a vrhli se na nás, a my bychom je měli litovat? Zval je někdo do Čech? Žvýkal jsem koninu a naslouchal Větříkovu vyprávění o obrovské kořisti, o tom, jak jim, jezdcům, správce husitských vojsk Prokop Holý děkoval, že Durynčany zastavili, neboť dobře viděl, jak na tom místě naše k smrti tisknou. Zvítězili jsme, posteskl jsem si, a já dobojoval! Hejtmanovat se dá bez paže i oka, ale jednoruký setník svůj jízdní houf do boje vést nemůže. Po Větříkově odchodu mi 5

bolest zbraňovala usnout. Myslil jsem na práče, které se vrhlo pod kopyta černého hřebce. A spatřil jsem sebe. Své dětství, své zrání, své vítězné bitvy. Sudoměř. Vítkov. Český Brod. Chrudim. Kutná Hora. Hořice. Malešov. Ústí. Všechno se ke mně vracelo. To kvůli tomu práčeti. Sbíral jsem síly. Na zápeklíčku má jeden času nazbyt. Stálo vítězství za mou paži? přemýšlel jsem urputně. Stálo za život práčete? Stálo! odpověděl jsem si. Věděli jsme oba, do čeho jdeme, litovat nás není proč. Dlouho jsem si v Hrbovicích nepoležel. Naložili mě na vůz, jemuž velel Větřík. Cestou zpět k Táboru jsem svému mladému druhu vyprávěl, jak jsem se dostal do obce polem pracující, jak se z háděte, zlodějíčka, stal setník Štěpán Roubík, jehož si vážili takoví hejtmané, jako byl Jan Žižka, Jan Hvězda z Vícemilic zvaný Bzdinka, a konečně správce husitských vojsk Prokop Holý. I BUDEŠ VISET! Jsem opuštěnec. Matka mě pohodila u kostelních vrat. Co ji k tomu dohnalo? Bída? A kdo byl můj otec? Králův voják, který se nezná ke svým činům? Dodnes to oběma nemůžu zapomenout. Pohozenec! Tvor, který se nezván vetřel na svět. Přitom mi osud vlastně přál. Ujala se mě žena bohatého patricije Roubíka. Šťastných nevědomých pět let! Po její smrti se Roubík znovu oženil a mě s několika stříbrňáky dal babce. Narodí se mi syn! řekl mi. Překážíš! Babka se ukláněla, dokud boháč meškal v její jizbičce, kamsi na venkov mě měla odvézt, ale jen se odporoučel, zavedla mě k Šilhavci. Roubík toužil po dědici, jemuž by odkázal dva domy na Starém Městě a statek na venkově. V dobrém rozmaru hovoříval i o zakoupení erbu. Půjčoval řemeslníkům, kteří se chtěli 6

zařídit pro sebe nebo začali stavět dům. Po léta mu platili kopu ročně, a chtěl-li se některý vykoupit, musel dát desetkrát tolik, než si půjčil. Kupodivu ho Bůh nepotrestal. Dva statné syny mu porodila mladá žena. Zbyla mi na něj jediná památka jméno. Stalo se to v tu zimu, kdy král Václav čekal na příjezd francouzského poselstva. Pamatuji se na to proto tak přesně, že o tom můj hlídač mluvil, šilhavec byl až nezvykle mohutný a vysoký; nakláněl se stále kupředu, tyčkovitýma dlouhýma nohama připomínal čápa. V malém domku ukrýval děti, většinou děvčátka. Jeho družka nám míchala sladké kaše, takže jsme si nežili špatně. Děvčátka byla o dost starší a nepřátelila se s námi. Domnívám se je to tak dávno a paměť klame že tam věznili ještě dva chlapce. Nelenošili jsme, babka nás stále něčím zaměstnávala. Zvlášť děvčátkům nedovolila postát; napřed musela řádně poklidit, vypomáhat v kuchyni, přepírat si své hadérky, večer pak připravovat všechno ke spaní. Vedla je ke zkrášlování. Musíte se líbit, říkala. Ludmila nebyla nejhezčí, avšak jediná mě vnímala. Tumáš, uchvátila pro mě misku s kaší; jinak by se na mě nedostala. Tak žravá děvčátka jsem později už nepoznal. Cpala se, jen kynula. Dorážela na sebe, hašteřila se, babka je občas musela srovnat koštětem. Vždy začas přivedl Šilhavec na okouknutí tlusťocha v bohatě zdobeném tabardu; v bocích rozstřiženého pláště se břicho jakžtakž zakrylo. Sluhy nepotřeboval. Mě a mé druhy odbyl mávnutím. Zato děvčátko na službu většinou vybral. Hubené odmítal. To snad bylo Ludmilino štěstí, byla hubeňoučká a plochá jako já. Neplač! Plakat nemá význam! Zase bude dobře! konej šila mě Ludmila a její dlaně byly hebké a teplé jako dlaně zvěčnělé paní patricije Roubíka. Hlavně jez, Štěpánku! Abys přežil! Později si jeden kněžík na Táboře, znalý starých českých kronik, dobíral svatou Ludmilu, prý Němcům přála, a svatořečit že měli ne ji, ale její vražedkyni Drahomíru, její snachu, ale já 7

mu nevěřil, to pro tu maličkou Ludmilu, která mi na pár týdnů projasnila dětství. Však kněžík neslavně skončil. Pro bludy, jimž postupně propadal, dal ho hejtman Žižka s jinými bludaři upálit. Matka se k tobě vrátí, Štěpánku! šeptala mi Ludmila na dobrou noc, a já jí věřil. Pak přišel zamračený břicháč a odvedl ji. Ještě téhož večera jsem využil ospalého podvečerního klidu a uprchl z Šilhavcova domku. Z tepla a hojnosti jsem vkročil do hladu a zimy. Nevím, jak se stalo, že jsem nezemřel. Skoro jsem nejedl a spal schoulen, kde se dalo. Až se nade mnou slitoval žebrák, kterému přezdívali Visatec. Nasytil mě a svolil, abych s ním na kostelních schodech sv. Klimenta na Poříčí prosebně zvedal ruce k věřícím. Oko mu vyteklo po sečné ráně, kdoví za čí stranu bojoval před lety na Litvě, věru na něho nebyl líbezný pohled, a dvakrát horší bylo to, co skrýval v nitru. Ač žil z milodarů u kostelních vrat, kouska úcty ke služebníkům božím v něm nebyla. Vrazíš-li do kutňáka dýku, vykrvácí jako sele, hlásal. Jsi hříšník! křižovali se žebráci. Ze strachu jsem dělal všechno, co přikázal. Kdo se s tebou podělí o vyžebranou skývu chleba a v mrazu roztrhne vejpůl svou přikrývku, aby ses i ty trošínečku zahřál, je přítel, byť by to byl sám satanáš. Ať děláš co děláš, stejně budeš viset! tvrdíval. Ohrazoval jsem se. Proč bych měl viset? Věděl své. Zhoupneš se na provaze, máš to napsáno na čele! uklidňoval mě. Z něčeho tě obviní. Jedno z čeho. Vždycky uděláš něco, co se pánům zajídá. Visatec miloval temno sklípků a jemnou vůni uzenek a v měsíční záři porovnával moje uzoučká ramínka s úzkým černým otvorem; ohnout nebo vylomit mřížku pro něho bylo snadné. Pod pažemi mi obtočil tenký, ale pevný provaz a já do otvoru nejprve strčil hlavu a pravou ruku a škubavými pohyby jsem se sunul dovnitř, přičemž v pádu do neznáma mi zabránilo jeho zajištění; visel jsem krátce, napůl bezmocný, než jsem nohou 8

nahmátl výčnělek. Potom mi Visatec podal zapálenou loučku, která hořela slabě a jen tak dlouho, než jsem do pytle naházel ode všeho něco. Vykrást celý sklep Visatec odsuzoval; jenom vlastníka domu rozzuříš a přivoláš zlo na bratry v tísni. Visatec nebyl lakota a o lup se vždycky podělil s žebráky. Když už máme viset, uchechtával se, ať víme aspoň zač! Už prý se houpal, ale oprátka se pod ním utrhla. Ovšem to o něm říkali druzí žebráci, co pravdy na tom, ví bůh. Bývaly to divukrásné noci, kdy jsme si někde zalezlí naprali břicha uzeným! Co na tom, že kradeným? Visatec se pořád obnášel myšlenkou, že bychom měli vykrást Roubíka. V domě se vyznáš poslepu, žďuchal do mě, ale já u otčíma krást nechtěl; vinil jsem ze svého neštěstí ne jeho, ale tu vetřelkyni, která teď vládla jím i majetkem. Do toho domu nevkročím! Tak připadl Visatec na ďábelský nápad. Vykradem Protivu! Nařvaného faráře od sv. Klimenta žebrák nesnášel, odmítal v něm vidět dobrodince. Je to stejný dareba jako ty nebo já, jenomže nám svírá žaludek hlad a jemu jej roztahuje tučná prebenda! Žebráci ho okřikovali, aby nehřešil. Odevždycky mě udivovalo, že právě nejubožejší z ubohých neochvějně věřili v posvěcenost kněží od venkovského plebána až po biskupa. V tom mi byl Visatec dobrým učitelem. Ne že bych později nepoznal opravdové kněze. Poznal, a ne jednoho! Protiva bez ustání zatracoval vezdejší svět, a ač si sám liboval v obžerství, chudé nabádal k střídmosti. Synka bohatého měšťana nikdy nezapomněl pohladit po vlasech a něco sladkého zašvitořit. Vybereme ho, rozhodl Visatec, a pak ať nás pověsí! Farářův sklep chránila zvenčí zídka a spánek měl Protiva tenoulinký, probouzel se zpocený z hrůzného snu, v němž ho navštěvovali dvounozí kopytnatci s rohy. Poctivě své ovečky strašil peklem, až jeho samého jako kdyby pekelné plameny začaly olizovat. To mu však nebránilo, aby kdekterého měšťana kolem nevyjídal. Byl to takový břichatý sámsepozval. 9

Visatec dlouho zpovzdáleči sledoval jeho toulky za dobrým soustem. V čase, kdy se ctnostný farář vydával na obchůzky, opouštěla faru i hospodyně. V časném odpoledni jsem se plížil za farářem až k domu měšťana Češíře, a když zašel, běžel jsem za Visatcem, který zase sledoval farářku. Zapomněl se tam u pečínky! hlásil jsem mu, ale Visatec namítl, že Češíř více než dobrotami tělo živí duši učenými hovory, z nichž jeden naopak vyhládne. Abych uháněl zjistit, kam Protiva zamířil od Češíře. Ohlídám tu rohatici, zašeptal. Dneska se nacpem k prasknutí! Krást za bílého dne! Ale postav se Visatci! Živil mě a nezbývalo, než poslouchat. Jen jsem doběhl k domu bohatého měšťana, hosté se rozcházeli. Byli tři, ale jako by byli dva. Třetí totiž, obtloustlý čtyřicátník v rouchu kazatele, uklonil se hostiteli, zachrul se do kožichu a odcházel. Václav Češíř, louče se s knězi, bezmocně rozhodil ruce. Připlížil jsem se na doslech. Slyšel jsi? Proti arcibiskupovi i proti papeži v Římě se staví! durdil se Protiva. Učené německé mistry z Prahy vypudil! To on! Krále Václava poslušný! Jeho Milost si vede opravdu ukrutně! přisvědčil. druhý kněz. Pamatujete se, co v tomto domě řekl Hus na zprávu, že král dal zatknout preláta Puchníka a generálního vikáře Jana z Pomuku a že arcibiskup chce zakázat v Praze pobožnosti? Slyšeli jste, co Hus řekl? Veliká to věc, že jsou spoutáni! Proto by se mělo ustat od chvály boží? Protiva s druhým knězem odtáhl někam za jitrničkou a já spěchal za Visatcem. Hospodyně faru opustila. Skryti za zídkou jsme se snažili pohnout železem, zapuštěným do kamenů. Aby do roka zlojovatěl v hrobě! Visatec lál faráři a rouhal se, potom někam odběhl. Znehybněl jsem za zídkou a třásl se zimou. Naštěstí se zakrátko žebrák přihnal s topůrkem z tvrdého dřeva, kde k 10

němu přišel, nevím, opřel se vší silou o železo, až se vyboulilo. Spusť se dolů! Spěchej! Nebo se ta ježibaba vrátí! Žebrákovy oči se do mě zabodávaly jako dva ostré mečíky. Kupodivu snadno jsem se otvorem protáhl, a snad že mě ta snadnost zaskočila, spadl jsem nečekaně do hloubky a provaz, který mě v podpaží obepínal, sjel mi k pasu, a kdybych rychle nepřitáhl nohy k sobě, dopadl bych natvrdo. Co vyvádíš? syčel Visatec. Nic. Je tu hluboko, zašeptal jsem do světlého čtverce, jakmile jsem opět stál. Čekal jsem, kdy hodí pytel a podá mi zapálenou loučku, abych viděl. Namísto toho se nahoře ozvaly hrubé hlasy. Biřici! zastavilo se mi srdce leknutím. Kdoví jestli ho nesledovali od chvíle, kdy si na věčnou oplátku půjčil topůrko. Tu provaz, který jsem si předtím odvázal, vylétl prudce ke světlu. Přikrčen u chladné kamenné zdi jsem naslouchal zvukům z hořejška. Kdosi tam zadupal a odfrkl jako kůň. Pak ticho. Biřicům nedošlo, že Visatec může mít s sebou hádě. Udeřili na něho prudce, sebrali mu pytel a provaz a hajdy k rychtáři. Nemohl jsem se dostat k vysokému okénku. Sklouzávaly mi nohy po příkré zdi, navíc jsem nemohl tušit, nečíhá-li někdo nahoře. Pozvolna jsem se rozkoukával. Na dřevěné tyčce visely čtyři šunky jako obrovští netopýři. Hladový žaludek bolel a bolel. Naposledy jsem něco pojedl včera vpodvečer. Strhl jsem krajní šunku a zahryzl se do ní. Měkoučká a voňavá se mi na jazyku jen rozplývala. Nepřesolili ji! Její jemná chuť mi přivolávala vidinu ztraceného domova: Úsměv měštky Roubíkové, k němuž mi zatarasili cestu. Zdalipak shlíží z nebes na ubohost svého Štěpána? Přestával jsem doufat, že se zčistajasna snese shůry anděl, zvěstovatel dobrých zpráv, a pokyne mi, abych se vrátil do tepla a přízně. Nezbývalo, než čekat, až mě farář vydá světské spravedlnosti. Sesul jsem se za jakýsi sud. Nikomu potřebný lidský červ. Zlodějíček. Spal jsem syt až do božího rána. 11

Vtom se doširoka rozevřela sklepní dvířka a nizoučkým vchodem se protáhla vyzáblá farářova hospodyně. Loučka v její kostnaté ruce osvětlila východ. Pátravě se rozhlížela. Volného prostůrku po šunce si nevšimla, s hrnci a džbánky nebylo hnuto. Zakousl jsem se do šunky, abych uvolnil ruce, a sehnut jsem prudce vyrazil. Ježíši! Ježíši! zavřeštěla. Hnal jsem se kolem ní skoro po čtyřech. Kššš! Kššš! Fuj, to jsem se lekla! ztumpachovatěla vyzáblice; nejspíš mě měla za velkého kocoura. Opláchl jsem se u Vltavy, kde si rozdělali ohýnek chudáci. Podělil jsem se s nimi o zbytek šunky a litovali jsme vespolek, že jsem nesundal ještě jednu. Byla by na každého vyšla dvě kousnutí. Dodnes nevím, zda Visatce napínali na žebřík a vykloubili mu ramena, aby pověděl i to, co neví, zda skončil na šibenici nebo zda mu při rvačce projela dýka věčně prázdným žaludkem. Zmizel z mého života jako tolik jiných předtím i potom, jak tomu běžně bývá ve vratkých dobách, kdy nejen nepřátelé, ale i druhové z nejbližších scházejí po desítkách mečem. To mi však Visatec stačil vnuknout: Budeš viset! Dlouho, dlouho jsem se nedokázal vyrovnat s vědomím, že tak jako tak skončím špatně. * * * 12

13

Zůstal jsem sám. Hlava velká, krček tenký, tělíčko k pláči. Pronikl jsem ke sv. Máří pod řetězem, ale tamější prosebníci mě zaháněli kameny jako krysu. Johanitům žebrácká klání připadala nezajímavá: A jak by také, vždyť právě arcibiskupu Zbyňku Zajíci došla trpělivost s Husem a žaloval na něj u papežského dvora. Pozorovali jste někdy, jak se koťata batolí kolem kočky, jak štěňata drcají čumáčky do psice? Syté bezpečí koťat a štěňat bylo mi dopřáno tak krátko. Táhni, odkud jsi přišel! Táhni! odháněli mě žebráci i od sv. Petra na Vyšehradě. Odevšad mne vyháněli. Až jsem si nakonec přál, abych se v mrazu proměnil v rampouch. V necelých pěti letech se snadno přivyká změně. Aspoň se to tvrdí. Jako až donedávna byly dvě hlavy křesťanstva, papež a král, teď i ve mně se potýkají dvě pravdy: Pravda o časech, kdy jsem se hřál v přízni své matky Kateřiny Roubíkové svaté paměti, a pravda žebráčka ze schodů kostela sv. Klimenta na Poříčí. Neboť já na těch schodech opět vzpínal prosebně ruce k věřícím. Překonal jsem strach z faráře Protivy, či jsem doufal v návrat Visatce? Spíš jsem neznal jiný druh obživy. Přilípl jsem se na slepého Jetřicha, který své žaly vykřikoval ostrým štěkavým hlasem a grošík se mu občas zakulatil v dlani. Vodil jsem slepce k domu za kostelem, který se stářím sesul a vlastník zřejmě schraňoval peníze na stavbu nového. Měli ho za potrhlého. Naslouchal kdysi, ještě vidoucí, Milíčovým kázáním u sv. Jiljí, a protože nedoslýchal, ostře a štěkavě žehral na žebravé mnichy, kteří kazateli ztrpčovali život. A žehral na Bonifáce IX. v Římě, že králi Václavovi nepřeje, a když se kolem smáli, že Bonifác je dávno na pravdě boží, ostře a štěkavě obviňoval z nepřátelství ke králi Václavovi Inocence VII. Žebráci se uhihňávali, i ten že je nebožtík! Tu se Jetřich opravdově rozčertil a mával rukama, aby zaplašil chichtot, sípal chraptivě, že je stejně jedno, kdo papežuje v Římě, protože pravý papež sídlí v Avignonu. Ztichali a zacpávali si uši, jako že nic neslyšeli. Měl jsem z těch papežů v hlavě zmatek. Jetřichovi se při cestě 14

k barabizně obvykle v hlavě rozjasnilo a hulákal do tmy, že předobře ví, že v Římě vládne Řehoř XII., ale že stejně to je na nic, protože i on je proti králi Václavovi. Ve sklepení, kam nefoukalo, načechrali jsme si slámu s peřím a přes to přehodili potrhané kusy látek, které jsme porůznu sbírali, a na měkku jsme v bázni boží přečkali zimu. Štěpáne! Štěpáne! Už nevstanu..., přivolával mě Jetřich každičké ráno, ale vstal, snědl něco málo a belhali jsme se ke kostelu. Vaříval jsem mu lektvar z rostlin v pytlíčku od kořenářky, byl až bedně hořký, Jetřichovi však uvedl v chod vnitřnosti. Prý mu v Kovářské ulici patříval dům a pro něčí darebnost o něj přišel. Byl znalý písma a učíval mě, nesvírala-li mu zrovna bolest všechny klouby v těle; zakrátko jsa učenlivým svižně jsem počítal do sta. Díky slepci nejsem úplný nevědomec. Jetřichovi nějak prospěl císař Karel, proto si tolik oblíbil jeho syna. Kdeco podle něho bylo načichlé kněžourstvím, a klerikové, tvrdil, prahnou po knězovládě. Čtvrtník je sežne jako žito, prorokoval. Nechápal jsem, proč právě čtvrtláník, chudý sedláček, měl by kněze mordovat, přesto jsem si uvědomoval, že mám s Jetřichem přece jen něco společného: Zchudl naráz jako já. Z jídla mi ponechával větší díl. Rosteš a sílíš! Jez! Býval i zlostný a tu mě častoval bouchanci do zad. Neprotivil jsem se mu, v uších mi Stále znělo Visatcovo varovné: Budeš viset! Tenkrát vtrhlo jaro do ulic Prahy, kdy se pominul dočista. Neblábolil už nesmysly, jen skuhral. Den před smrtí se k němu nakrátko vrátil rozum. Štěpáne, až ztuhnu, chrčel do mého nastaveného ucha, vyvleč mě na plácek, kde mě najdou dobří křesťané a postarají se, aby se mé tělo smísilo se zemí... Co najdeš za mým pasem..., je tvé... Proč se nepřiznat k slzám? Jetřich mě držel od zlého. Hřál jsem tu noc naposled jeho chladnoucí tělo. Nepromluvil. Před svítáním jsem vyskočil, abych mu jako jindy nachystal léčivý 15

lektvar. Nedýchal. Zatlačil jsem mu oči, kusem látky převázal ztuhlou bradu, aby neměl ústa dokořán, sáhl jsem k jeho bedrům a nahmátl kožený provázek s uzlíkem. Hmoždil jsem se s ním dlouho, než povolil a od Jetřicha odpadl měšec. Vysypal jsem groše na ušlapanou zem. Bylo jich přesně osmapadesát. Nechápal jsem, proč člověk, který u sebe nosil bez dvou grošů kopu, nedopřál si ani horké jelítko. Opatrně jsem grošíky uložil zpět do měšce, kožený provázek, na němž visel, jsem si připjal na holý bok, starce odtáhl kus od barabizny, aby si ho nemohl nepovšimnout první chodec, který tudy projde, a upaloval jsem co nejdál odtud. Víckrát jsem se nedostal do blízkosti kostela sv. Klimenta, to však jsem později zvěděl, že farář Protiva v Kostnici na Husa žaloval, jenže to už byly jiné časy. Vždyť léta Páně 1419 prchal z Prahy i bohatec Roubík před rozezlenými Pražany, s třemi plnými vozy, ale vyšacovali ho, a byl nakonec rád, že zachránil holé živobytí. Jeho dům prodali levně věrnému v Kristu. Tehdáž já zaměnil prak za řemdih, rozrážel jsem tou ostnatou železnou koulí na řetěze hlavy pánů podjednou, navždy se zřeknuv majetku, který člověka odvádí od spravedlivého boje. * * * Osmapadesát grošů! To je i pro muže majetek, natožpak pro dítě! Sedláček si něco přišetří a koupí kravku! K čemu mně by byla? Pro mne štěstí i blaho představoval sladký pletenec. Denně jsem se jím mohl cpát v Roubíkově domě! Zlátl mi před očima! Voněl! Také jsem první ze tří spolykal takřka bez kousání, takový jsem měl hlad, a když jsem nakousl druhý, abych tu lahodu jaksepatří vychutnal, stál u mě. Odkud mě sledoval, nevím. Najednou vedle mě stál. Nepoprosil: Dej mi!, ale utrhl větší díl pletence, a než jsem se z té drzosti vzpamatoval, dal se do něho. Sledoval mě modrýma neuhýbavýma očima a v koutcích úst nabíral k úšklebku. Zatímco já byl hubený a vytáhlý, kost a kůže, a slunce mě přismahlo, byl on kulaťoučký, nevysoký a světlý pořízek. Mohl být o něco starší, ne o moc. S drzostí až 16

zarážející hmátl mi za halenu pro třetí pletenec. Zakabousil se a roztrhl jej vejpůl. Na! vrátil mi půlku a šlapal jsem si to vedle něho nevěda kam. Tedy přesně:já šlapal nevěda kam. Nezáleželo mi na tom. Přespával jsem, kde se dalo, a protože jsem si grošíky šetřil, doufal jsem, že potrvá dost dlouho, než budu muset opět prosebně zvedat ruce na schodech kostela sv. Klimenta. Vtom se bijánek zastavil. Kam jdeš? uhodil na mne. Nevím, doznal jsem. Nemám kam jít. Groš máš? Bál jsem se přiznat k svému bohatství. Mám i nemám, pokrčil jsem rameny. U sebe ne. Kde máš? Zavedl jsem ho k úzké příčné uličce a přikázal mu, aby počkal. Ušel jsem tak daleko, aby mě nemohl špehovat, a vytáhl jsem groš z váčku u pasu. Tady je, vrátil jsem se. Znovu jsem dal vydělat buchtaři. Až jsme sladké pečivo polykali přes moc. Seděli jsme pak na zemi a hekali. Díky své neodbytnosti octl jsem se v nízkém dřevěném domku poblíž Vltavy, kousek od hald odpadků, v rodině kameníka Václava Želízka. Kromě majitele slepenice tu žil jeho syn Odolen, vejskrabek, můj nový přítel, a Odolenova matka, celá jakoby vyschlá, nemluvná. Dva starší Odolenovi bratři zemřeli v dětství, třetí se poněmčil a odtáhl do Bavor za řemeslem, kterému v Praze odkvětalo. Želízko nebyl zahálčivec, jenom neměl pro koho otesávat kámen. Co postavila Jeho královská Milost kromě kaple Božího těla? Ať mi to někdo poví. Na královském hradě nesídlí, vede si jako nějaký patricij, i mezi měšťany se ubytoval, a Vítův chrám chátrá, nedostavěn, i stavby započaté panem císařem Karlem nepostupují kupředu, peněz není, a pan král loví buď na Křivoklátě, nebo v okolí Týřova, namísto aby jako jeho otec velebil Boha velkými stavbami, to spíš holduje truňku a 17

šprýmům. Pravdu mluv, utrhl se na Želízka kamenický tovaryš Matouš, který se u nich stavěl. Vždyť ty nemáš dost sil bušit do kamene, zeslábl jsi, kašleš, chrchláš, proto tě stavebníci nechtějí. A ne že pan král nestaví! To jeho otec, pan císař Karel, ten stavěl... Stavěl, kdo tvrdí opak? I pan král staví! Neodkoupil snad palác od královského mincmistra a nepřestavěl jej do krásy a mohutnosti pro Pražské vysoké učení? Nebo... Upadá obchod, rozkašlal se Želízko, už dávno nejsme druhý Řím jako za časů císaře Karla, všude se teď mluví o Norimberku. Praha chudne, zato vzkvétá Lipsko, Budyšín, Vratislav...! Matouš patřil, jako většina řemeslníků, ke stoupencům krále Václava. Co mně bylo do krále? Hřál jsem se v přízni kameníkovy rodiny. Neptali se, odkud mě jejich syn přivedl. Přede mnou se kouřilo z dřevěné misky. Dřív než jsem v ní zalovil hubatkou, odepjal jsem kožený pásek od boku a položil na stůl váček s jedenapadesáti groši. Tolik mi jich zbylo. Jměníčko se kameníkovi sneslo na stůl v den, kdy rozvažoval, ne-měl-li by se vydat do ciziny za synem. Jenže už dávno nebyl mladý. Za pana císaře Karla se nám dařilo, povzdychával. Přinesl jsem mu štěstí: Krátce nato opracovával kameny na stavbě nového měšťanského domu. Odolen zesílil v ramenech, pohubl a věděl, že bude dobrým kameníkem jako jeho otec. I já přičichl ke kamenickému řemeslu. Neboť to jsem poznal: Chudák ti spíš podá skývu chleba nežli bohatec. Přijali mě za svého, takže v následujících letech na mě lidé častěji volali: Želízko! místo: Roubíku! A já, který nebyl Želízko, ani Roubík, pilně jsem otesával žulové kvádry nebo jinak vypomáhal na stavbách. Předbíhám. To jaro, kdy mě Želízko přijal do rodiny, nemluvilo se mezi řemeslníky Nového Města takřka o ničem jiném nežli o třech papežích, o bídě, která zmáhá lid, o králi, který je hned dobrý a hned zlý, jak kdy, o mistru Janu Husovi. 18

Kameník patřil k jeho vyznavačům. V paměti se mi uchytla jedna událost. Koncem června léta Páně 1410 jsme s Odolenem uháněli ke kapli Betlémské. Prahou se řítila zvěst, že arcibiskup vydal zákaz kázání, že chce umlčet Husa, a lid odevšad se sbíhal k místu, kde Hus kázal, aby zvěděl, zda milovaný kazatel uposlechne Zbyňka Zajíce z Házmburka. Před námi mrskal tenoučkýma nohama punčochář Hatala, jehož jsme znali, a vykřikoval, aby už konečně Zajíc po zaječím způsobu uháněl polem, jinak že nějakou koupí. Na náměstíčku před kaplí se nakupila taková síla lidu, že už těžko kdo mohl protlačit se dovnitř. Jenže Odolen se nedal a já jakbysmet. Kličkovali jsme mezi nohama měšťanů a řemeslníků a utržili přitom nejednu herdu. Ty nohy byly jako les. Křivé i rovné i všelijak propletené. Zadusím se! naříkal Odolen, když nás vlna těl přimáčkla k jirchářům. Prodrali jsme se co nejblíž ke kazatelně. Tu v náhlém ztišení vystoupil na ni nevysoký kazatel. Odolene, toho znám! šeptal jsem vzrušeně příteli; loňské zimy jsem na příkaz Visatce sledoval až k domu měšťana Češíře faráře Protivu, a tam jsem jej spatřil Byl jako jiní kněží, spíše tučný než hubený, ale ten první dojem okamžitě zmizel, jakmile promluvil. Zvonivými jasnými větami Hus těm pod sebou oznámil, že mu zapovídají kázat a že arcibiskup na něho žaluje u papežova dvora, jako na nějakého kacíře, a že on chce nadále stát v pravdě, kterou poznal, byť by ho čekaly těžké boje. Tisícihlasým chórem zaznělo v odpověď: Kaž dál, mistře! Nedej se! Jsme při tobě! Když pak Zajíc na svém arcibiskupském dvoře krátce nato dal spálit bludařské knihy, zaduněl hlas těch vzpurníků z kaple Betlémské tuze mocně a zle, že arcibiskup proklev Husa spěšně ujel z Prahy. Shýbajíce se pro kameny jsme já a Odolen a stovky jiných vytloukali okna kanovníků. 19

20

II SRÁZY ŽIVOTA Kdo sjíždí řeku po loďce, musí v zátokách zabrat veslem, aby zdolal líný tok mezi útesy a víry, kdy se řítí hlava nehlava vpřed, nesmí si zlámat údy či se utopit; vůbec ne nebo jen maloučko si přitom uvědomuje, že právě v nejvzrušivějších chvílích žije naplno. I v životě národa uplynou desetiletí, kdy jako by podřimoval, pak po měsíce a mnohdy i po léta jde o bytí a nebytí. Dříve každý pán, ať kníže, nebo biskup, byl-li i zatížen smrtelným hříchem, mohl vykonávat svou moc. Najednou že tomu tak není. Nekázal to sprostý lid, nýbrž mistři z univerzity, kazatelé, kněží. Jan Hus naprosto nebyl sám, kdo postupně dospíval k názoru, aby ten, kdo nepracuje, také nejedl. Pravdaže předtím i potom se hlásaly daleko nebezpečnější pravdy. Ohnivý řečník, o ty ve vznětlivých časech nikdy není nouze, dá se strhnout k lecjakému výroku, ale to je poulíc plácnutí do vody, to nerozbouří národ. Nebezpečná rada, aby ti, kdo nesejí ani nežnou, kdo nestavějí domy a nekopou studny, kdo tyjí z druhých, nebyli živeni, je známa z Písma, jenomže Hus a ti, kdo stojí v jeho pravdě, rozhodli se dovést ji až do konce tím, že ji uvedou ve skutek. K tomu je třeba odvahy, síly a štěstí. A zdálo se, že doba je přímo nabita odvážlivci, siláky a šťastlivci. To chápu teď, kdy se zmrzačen drkotám na válečném voze zpět k Táboru. Tenkrát však, kdy mě přijal kameník Želízko takřka za svého, lákala mě i Odolena na bouřích v ulicích Prahy kanovnická okna, jež jsme vytloukali. Dál než na špičku nosu jsem si neviděl. Ne že bych nevěděl o dvojím lidu; je patricij Roubík a farář Protiva a Šilhavec a břichatci v tabardech, loupící děvčátka, a je přesvatá nebožka, žena Roubíkova, a maličká Ludmila a Visatec a Jetřich a kameníci. O co jde Husovi v učených kněžských hádáních, neměl jsem ponětí. Mně, prosťáčkovi, to vysvětlil punčochář Hatala: Aby kněží byli chudí, jako chud byl Kristus, a 21

prostí aby se najedli dosyta. Aby zbylo víc pro všechny. Kdo se nehoní za majetkem a drží se svého řemesla, milý je Bohu. A konečně i lidem. Mnozí táboři, kteří kdysi na táborském rynku vhodili do kádě poslední stříbrňák, teď domy stavějí a odpadají od boží pravdy a jsou mnohdy horší než ti podjednou, protože se nadále tváří jako věrní v Kristu. Podle jejich skutků je poznáte, to platilo a platí. Abych se o tom nemusel šířit a mohl příteli Větříkovi podle pravdy vypovědět, jak jsem se já, nalezenec, já, prosebník od sv. Klimenta na Poříčí, já, prostý kameník, octl v řadách táborů, tu svědčím, že celou svou pravdu spatřuji ve čtyřech kusech, tak řečených artikulích. Kněží se odjakživa hádají. Jenomže mně a Odolenovi a jiným bijcům na válečných vozech šlo více o tu druhou část Husovy pravdy, jak mi ji vyložil punčochář Hatala: Aby všeho, tedy i Boha opravdového a slitovného, kromě chleba a jiných potřebností zbylo pro nás víc. Do kněžských různic teprve Jan Žižka zavedl pořádek, a že ten pro pořádek horoval! Kněží v jeho vojsku museli mši sloužit jednotně!,bez kázně se daleko nedojde. Proto i já své vzpomínky na bouře našeho mládí chci vyprávět popořádku, aby v nich vládl lad a přiměřenost, a ne nelad a schválnosti; to však jsem povědět musel ke kněžským rozepřím, jsa setník, a ne filozof, a tak tedy poctivě vyznávám, že Žižkův vojenský řád a ty čtyři kusy jsou to jediné, aspoň pro mne a mé druhy, za co stojí žít i umírat. Amen. Už o tom ani slovo. Co pro jednoho smůla, pro druhého štěstí. Ač se v Praze stavělo poskrovnu, zrovna léta Páně 1412 odkoupil bohatý měšťan levně dům po německých mistrech, kteří před třemi roky nakvap opustili Čechy. anžto v jejich očích nenalezl milost králův dekret o Vysokém učení pražském, vydaný tehdáž na Horách Kutných. Až z Lipska, kam se uchýlili, poslali prostředníka, který za jejich dům a jiné nemovitosti sjednal náhradu. Díky tomu neboť zdi domu, snad že nevětráno, zvlhly a zčernaly přistoupil nový majitel k nákladné přestavbě a kameník Želízko mohl opět dřevěnou palicí bušit do dlátka. V Praze zatím bouře sledovala bouři, a proč nepřiznat, že 22