Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav Topografie kostelní sítě na území plzeňského děkanátu do doby husitské (bakalářská diplomová práce) Ondřej Schmidt Vedoucí práce: Mgr. Petr Elbel, Ph.D. Brno 2012
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.... Podpis autora práce 2
Na tomto místě se sluší poděkovat několika lidem, bez kterých by tato práce jen těžko mohla být napsána. Především děkuji panu Mgr. Petru Elbelovi, Ph.D. za četné podněty, které mě nakonec přivedly k volbě tohoto tématu, za odborné vedení práce a různé rady a připomínky motivující mě v dalším budoucím studiu. Za ochotnou pomoc a konzultace k některým dílčím problémům a otázkám vděčím Mgr. Ondřeji Vodičkovi. Dík patří také paní PhDr. Blance Zilynské, Ph.D. za seznámení s databází Teritoriální církevní správa pražské arcidiecéze. Naposledy, ale rozhodně ne nejméně, bych rád poděkoval svým rodičům za shovívavé pochopení a podporu nejen při psaní, ale po celou dobu mého studia. 3
Obsah 1. Úvod...5 2. Pramenná základna...9 3. Vymezení prostoru plzeňského děkanátu... 12 4. Vznik farní sítě a její proměny do doby husitské... 16 4.1 Geneze farní organizace v pražské (arci)diecézi... 16 4.2 Vývoj farní sítě na území plzeňského děkanátu... 17 5. Farní beneficia ve světle písemných pramenů... 27 5.1 Plzeňský děkan... 64 6. Struktura a fungování farní sítě... 66 6.1 Rozložení patronátního práva... 66 6.2 Klérus plzeňského děkanátu... 72 6.3 Hmotné zabezpečení farních beneficií... 77 6.4 Plzeňský děkanát a papežská kurie... 82 7. Závěr... 87 8. Prameny a literatura... 90 8.1 Prameny... 90 8.2 Literatura... 92 8.3 Seznam zkratek... 105 9. Přílohy... 107 9.1 Mapa plzeňského děkanátu... 107 9.2 Tabulky farních beneficií... 108 4
1. Úvod Problematika vzniku, vývoje a fungování středověké farní sítě dříve patřila spíše k opomíjeným tématům české historiografie; 1 teprve ve druhé polovině 20. století se zejména díky zásadním pracím Z. Hledíkové 2 a dalších historiků církevních dějin 3 naše znalosti o středověkých farnostech podstatně prohloubily. V posledních deseti letech pak bádání nesporně postoupilo značně vpřed. 4 Je zde nutné zmínit především ambiciózní projekt databáze Teritoriální církevní správa pražské arcidiecéze 5 vznikající na FF UK pod vedením B. Zilynské. Databáze má za cíl shromáždit pokud možno všechny údaje o jednotlivých beneficiích pražské arcidiecéze, které se v pramenech podaří nalézt. Závěrečnými výstupy při zpracovávání databáze jsou v některých případech také dílčí studie analyzující farní strukturu 1 2 3 4 5 Ze starší literatury věnující se vývoji církevní správy a částečně také problematice farností je nutno vyzdvihnout především faktograficky bohaté, nicméně v některých ohledech již překonané, práce Fratiška HRUBÉHO, Církevní zřízení v Čechách a na Moravě od X. do konce XIII. století a jeho poměr ke státu, ČČH 22, 1916, s. 17-53, 257-287, 385-421; 23, 1917, s. 38-73; Václava NOVOTNÉHO, České dějiny I/3, Čechy královské za Přemysla I. a Václava I., Praha 1928, s. 326-449 (kapitola Zřízení církevní v Čechách a jeho vývoj do začátku 13. století); Kamila KROFTY, Kurie a církevní správa zemí českých v době předhusitské I, II, III, ČČH 10, 1904, s. 15-36, 125-152, 249-275, 373-391. Církevní topografii Prahy zpracoval Václav Vladivoj TOMEK, Dějiny města Prahy, Díl V., Praha 1881 2, s. 111-252. Na tomto místě je třeba uvést práce: Zdeňka HLEDÍKOVÁ, K otázkám vztahu duchovní a světské moci v Čechách ve druhé polovině 14. století, ČsČH 24, 1976, s. 244-277; TÁŽ, Struktura duchovenstva ve středověkých Čechách, in: Ján ČIERNY František HEJL Antonín VERBÍK (edd.), Struktura feudální společnosti na území Československa a Polska do přelomu 15. a 16. století, Praha 1984, s. 343-392; TÁŽ, Úpadek nebo růst? K situaci církve v Čechách ve 14. století, in: Zdeňka HLEDÍKOVÁ (ed.), Traditio et cultus. Miscellanea historica Bohemica Miloslao Vlk archiepiscopo Pragensi ab eius collegis amicisque ad annum sexagesimum dedicata, Praha 1993, s. 51-62; TÁŽ, Církev v českých zemích na přelomu 14. a 15. století, in: Miloš DRDA František J. HOLEČEK Zdeněk VYBÍRAL (edd.), Jan Hus na přelomu tisíciletí. Mezinárodní rozprava o českém reformátoru 15. století a o jeho recepci na prahu třetího milénia, Ústí nad Labem 2001, s. 35-58. (Všechny tyto studie byly nově otištěny v knize TÁŽ, Svět české středověké církve, Praha 2010, ze které bude nadále citováno.) Dále TÁŽ, Ke studiu a možnostem využití patronátních práv v předhusitských Čechách, FHB 7, 1984, s. 43-99; TÁŽ, Farní síť ve středověkých Čechách a možnosti jejího studia, in: Jan HRDINA Blanka ZILYNSKÁ (edd.), Církevní topografie a farní sít pražské církevní provincie v pozdním středověku (=Colloquia mediaevalia Pragensia 8), Praha 2007, s. 23-32. Další práce Z. Hledíkové budou vzpomenuty níže. Ze spíše obecnějších prací srov. Zdeněk FIALA, Správa a postavení církve v Čechách od počátku 13. do poloviny 14. století, SH 3, 1955, s. 64-88; John Martin KLASSEN, Nobility and the making of the hussite revolution, New York 1978, zde s. 27-46, 99-124; Zdeněk BOHÁČ, Patrocinia jako jeden z pramenů k dějinám osídlení, ČsČH 21, č. 3, 1973, s. 369-388; TÝŽ, Topografický slovník k církevním dějinám předhusitských Čech, Pražský archidiakonát, Praha 2001. Z nejnovějších monografií je možné jmenovat nově vydanou disertační práci Petra JOKEŠE, Farní organizace na středověké západní Moravě (=Knižnice Matice moravské sv. 33), Brno 2011, která přinesla nové podněty a možnosti srovnání. Z dalších novějších prací srov. pozn. 6. O celém projektu srov. Jana SYNOVCOVÁ-BOROVIČKOVÁ Blanka ZILYNSKÁ, Databáze Teritoriální církevní správa v předhusitských Čechách, in: Jan HRDINA Blanka ZILYNSKÁ (edd.), Církevní topografie a farní síť pražské církevní provincie v pozdním středověku (=Colloquia mediaevalia Pragensia 8), Praha 2007, s. 9-21; Blanka ZILYNSKÁ, Dílčí zpráva o průběhu výzkumu církevní problematiky, ÚSH 2004 (=Gotické umění a jeho historické souvislosti III), s. 31-32. 5
jednotlivých děkanátů, které mj. nabízejí rozmanité možnosti komparace. 6 K předeslanému projektu se hlásí také tato práce, přičemž její výsledky budou do výše zmíněné databáze rovněž zapsány. Jako předmět zkoumání byl zvolen rozsahem nevelký západočeský plzeňský děkanát, jeho sakrální architektura a klérus. Chronologicky je práce vymezena dobou vzniku farní sítě a následně rozpadem církevní správy v době husitských válek. Avšak vzhledem k charakteru pramenné základny a časté absenci pramenů pro starší období je hlavní těžiště práce položeno do doby od poloviny 14. století do vypuknutí husitské revoluce pouze s občasnými výhledy do doby husitské. 7 Oblast plzeňského děkanátu nebyla dosud z hlediska církevní správy a problematiky farností ve vší komplexnosti zkoumána. Je možné se zde opřít o některé důkladné starší práce topografického charakteru. Především jsou to známá díla A. Sedláčka a A. Podlahy, 8 které jsou i přes své značné stáří stále nezbytným východiskem pro další studium. Světlé výjimky 6 7 8 Zatím byly zpracovány především děkanáty v severních Čechách. Srov. Tomáš DVOŘÁK, Farní klérus v kameneckém děkanátu v letech 1354-1436. Pokus o historickostatistickou analýzu na základě konfirmačních knih, ÚSH 2004 (=Gotické umění a jeho historické souvislosti III), s. 49-90; Jaroslav HAVRLANT, Žatecko na cestě k husitské revoluci ve světle církevních dějin, Sborník Katolické teologické fakulty 6, 2004, s. 145-183; TÝŽ, Problémy studia farní sítě žateckého děkanátu a jeho specifika, in: Jan HRDINA Blanka ZILYNSKÁ (edd.), Církevní topografie a farní sít pražské církevní provincie v pozdním středověku (=Colloquia mediaevalia Pragensia 8), Praha 2007, s. 165-184; Jana KINDLOVÁ, Církevní správa v předhusitských Čechách ve slánském děkanátu, SSH 35, 2009, s. 3-129; TÁŽ, Venkovské duchovenstvo předhusitských Čech, in: Ivan HLAVÁČEK Jan HRDINA (red.), Církevní správa a její písemnosti na přelomu středověku a novověku (=AUC Phil. et Hist. 2, 1999, Z pomocných věd historických XV), Praha 2003, s. 183-202; Michal ŘEZNÍČEK, Církevní správa v turnovském děkanátu ve světle patronátních poměrů, ÚSH 2004 (=Gotické umění a jeho historické souvislosti III), s. 115-123; Vojtěch VANĚK, Sakrální architektura děkanátu lipského v písemných pramenech doby předhusitské, ÚSH 2001 (=Gotické umění a jeho historické souvislosti I), s. 33-78; Ivan MICHÁLEK, Ústecký děkanát v době předhusitské, Vymezení polohy a vývoj farní struktury, ÚSH 2001 (=Gotické umění a jeho historické souvislosti I), s. 11-32; TÝŽ, Bílinské arcijáhenství. Vymezení polohy a farní struktura v době předhusitské, in: Jan HRDINA Blanka ZILYNSKÁ (edd.), Církevní topografie a farní síť pražské církevní provincie v pozdním středověku (=Colloquia mediaevalia Pragensia 8), Praha 2007, s. 145-164; TÝŽ, Jablonský děkanát v době předhusitské a husitské, ÚSH 2003/1 (=Gotické umění a jeho historické souvislosti II), s. 13-52; Je nutné také zmínit dvě nevydané diplomové práce zaměřené především na problematiku mobility kléru: Lenka MAZANCOVÁ, Děkanát Hradec Králové. Rozbor na základě konfirmačních knih se zaměřením na mobilitu kléru, Diplomová práce FpF SU Opava, Opava 2003; Ondřej VODIČKA, Klérus mnichovohradišťského děkanátu v době předhusitské a husitské (1354-1436), Diplomová práce FF MU Brno, Brno 2011. Tato práce sice do určité míry respektuje rozsah nejdůležitějšího pramene, konfirmačních knih, které byly dovedeny do roku 1436, ale na druhou stranu se již nesnaží o podrobnější rekonstrukci vývoje jednotlivých far v době husitských válek a jejich dopadu na ně. To již představuje jinou problematiku, která přesahuje možnosti této stati. Většinu far a jejich stručné dějiny popisuje Antonín PODLAHA, Posvátná místa království českého. Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů a i jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v království Českém. Řada 1., Arcidiecése pražská. Díl II., Vikariáty Berounský, Bystřický a Plzeňský, Praha 1908. V tomto výčtu nesmí chybět monumentální a faktograficky dosud nejobsáhlejší dílo k dějinám jednotlivých lokalit a šlechtických rodů Augusta SEDLÁČKA, Hrady, zámky a tvrze Království českého XIII., Praha 1998 3 ; TÝŽ, Místopisný slovník historický Království českého, Praha 1998 2. Částečně se sledované oblasti týká rovněž vlastivědné dílo Václava KOČKY, Dějiny politického okresu kralovického, Rakovník 2010 2. 6
dále tvoří studie Z. Hledíkové, 9 věnovaná problematice patronátního práva v jihozápadních Čechách, a práce J. Adámka, 10 týkající se trestních záležitostí kléru na Plzeňsku. Přiměřená pozornost byla v literatuře zatím věnována pouze vývoji plzeňské fary, 11 což je vzhledem k jejímu významu pochopitelné. Předkládaná práce si tedy klade za cíl podat komplexní analýzu farní struktury sledované oblasti a také ji porovnat s obdobně zpracovanými regiony. Na tomto místě je třeba v krátkosti nastínit strukturu předkládané práce. Po předchozím stručném přehledu dosavadního bádání bude následovat krátký rozbor použitých pramenů. Nejprve bude nutné vymezit prostor plzeňského děkanátu jakožto církevně-správního celku v jeho vrcholné podobě ve druhé polovině 14. století a až potom bude možné zpětně přistoupit k pokusu o rekonstrukci procesu vzniku a vývoje farní sítě v jeho pozdějších předpokládaných hranicích. Písemné prameny k počátkům jednotlivých farních kostelů známe pouze v několika málo případech, je tedy třeba tyto ojedinělé zprávy kombinovat hlavně s výsledky archeologických a stavebně historických výzkumů. 12 Po nastínění geneze sítě kostelů v plzeňském děkanátu bude následovat vlastní jádro práce, tedy zpracování dějin a vývoje jednotlivých farních beneficií ve světle úředních knih pražského arcibiskupství a také dalších pramenů, ve kterých se podařilo nalézt dílčí zmínky. Tato část je nejobsáhlejší a snaží se přihlížet zejména k držbě patronátního práva, obsazování beneficií duchovními, majetkovým zázemím jednotlivých beneficií, soudním sporům týkajících se farářů či patronů kostelů a rovněž také zásahům a vlivu papežské kurie a jejich dopadu na fungování farní správy. V další části práce pak budou tyto tematické okruhy shrnuty v samostatných krátkých kapitolách, přičemž obzvláště zde bude nutné se vyrovnat s výsledky současného bádání a především se závěry, které přineslo zpracování dalších děkanátů pražské arcidiecéze. Dosažené výsledky budou stručně 9 10 11 12 Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Ke studiu a možnostem využití patronátních práv, s. 43-99. Tato práce sice přinesla zvláště z metodologického hlediska velmi cenné výsledky, ovšem vzhledem k velkému geografickému rozsahu a tedy přehledovému charakteru už nemohla detailněji přihlížet k některým dílčím problémům. Jan ADÁMEK, Akta korektorů kléru z let 1407-1410 a plzeňský děkanát, in: Štěpánka KARLOVÁ Veronika LIŠKOVÁ Jiří STOČES, Historická dílna I. Sborník příspěvků přednesených v roce 2006, Plzeň 2006, s. 44-54. Jedná se zvláště o studie J. Strnada, M. Bělohlávka a dalších historiků, které budou uvedeny na příslušných místech dále v textu. Základní kompendium při datování stáří jednotlivých sakrálních staveb Emanuel POCHE a kol., Umělecké památky Čech I-IV, Praha 1977-1982, se bohužel často soustředí pouze na popis současných objektů a příliš se nevěnuje jejich předchozím architektonickým fázím. V případě některých lokalit jsou navíc závěry zde obsažené již překonány a je třeba (pokud je to možné) přihlížet také k novějším studiím; ovšem bohužel zdaleka ne ke každé lokalitě takovéto práce existují. 7
shrnuty v krátkém závěru. Součástí práce jsou také tabulky beneficií v příloze, kde jsou přehledně shromážděny podstatné informace o každém farním obročí, a mapa plzeňského děkanátu. 8
2. Pramenná základna Pramenná základna k dějinám předhusitské církevní správy druhé poloviny 14. a počátku 15. století je pro pražskou arcidiecézi 13 neobyčejně bohatá. Je zde řeč zejména o úředních knihách vedených zástupnými úřady pražského arcibiskupství (hlavně generálním vikariátem), 14 z nichž značná část již byla edičně zpřístupněna a právě na analýze těchto vydaných pramenů je z velké části založena tato práce. Prvotním pramenem, který bylo nutno vzít v úvahu, jsou rejstříky papežských desátků z let 1352, 1369, 1384, 1385, 1399, 1403 a 1405. 15 Tyto seznamy farních kostelů, sloužící k evidenci vybraných papežských desátků, řazené podle arcijáhenství a děkanátů, jsou pro nás zajímavé ve dvou směrech; jednak jsou významným pramenem pro poznání církevní topografie farní sítě předhusitských Čech, také však zaznamenávají výši papežského desátku odváděného z jednotlivých farních kostelů papežské kurii, z čehož lze s velkou dávkou obezřetnosti usuzovat na hmotné zázemí těchto beneficií. Nejdůležitějším pramenem pro studium nižšího kléru jsou konfirmační knihy 16 pražských generálních vikářů, obsahující až na výjimky stručné a typizované konfirmační zápisy 13 14 15 16 Pro Moravu resp. tehdejší olomouckou diecézi je dochovaný okruh pramenů výrazně chudší; zejm. chybí pro předhusitské období řady úředních knih, známé až z pozdější doby, a rejstříky papežských desátků. Dochována je pouze konfirmační kniha z poloviny 15. století. Její podrobný rozbor provedl Petr ELBEL, Zlomek olomoucké konfirmační knihy z let 1452-1455. Předběžné výsledky rozboru opomíjeného pramene k poznání církevní topografie, diecézní správy a konfesního soužití na Moravě po polovině 15. století, in: Jan HRDINA Blanka ZILYNSKÁ (edd.), Církevní topografie a farní sít pražské církevní provincie v pozdním středověku (=Colloquia mediaevalia Pragensia 8), Praha 2007, s. 91-137. O všech aspektech činnosti a kompetencích pražských generálních vikářů obsáhle pojednala Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Úřad generálních vikářů pražského arcibiskupa v době předhusitské. Ze správních dějin pražské arcidiecéze (=Acta Universitatis Carolinae philosophica et historica monographia XLI.), Praha 1971. Václav Vladivoj TOMEK (ed.), Registra decimarum papalium čili: registra desátků papežských z diocezí pražské. (=Z pojednání král. české společnosti nauk VI. řady swazek 6), Praha 1873. (Dále jen RDP) Důležité informace nalezneme již v úvodu k edici od V. V. Tomka. K datování a souvislostem vzniku posledního rejstříku z roku 1403 srov. Jaroslav ERŠIL, Zatížení církevními dávkami v Čechách na počátku 15. století. (K otázce papežského desátku z roku 1403), ČČH 10, 1962, č. 4, s. 533-555. Nejnověji tento pramen kriticky analyzoval a literaturu shrnul Vojtěch VANĚK, Rejstříky papežských desátků a možnosti jejich využití. ČČH 100, 2002, č. 3, s. 497-521. Josef EMLER (ed.), Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica Pragensem per archidioecesim, I-IV, VI-X Praha 1865-1870, 1883-1889; František Antonín TINGL (ed.), Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica Pragensem per archidioecesim, V, Praha 1865. (Dále jen LC) Zde je nutno konstatovat, že rejstříky k edicím konfirmačních knih vykazují jisté mezery, bylo tedy nutné při excerpci údajů projít postupně všechny zápisy. K otázce vzniku a struktuře konfirmačních knih srov. zejm. práci Zdeňky HLEDÍKOVÉ, Úřad generálních vikářů, s. 25-26, 30-31, 35. Torzovitost konfirmačních knih zkoumal na příkladu kameneckého děkanátu Tomáš DVOŘÁK, Farní klérus v kameneckém děkanátu, s. 63-70. Na některé mezery v zápisech upozornil Eduard MAUR, Příspěvek k demografické problematice předhusitských Čech (1346-1419), AUC Phil. et Hist. I, Studia historica 34, 1989, s. 10, pozn. 15. Největší hiáty jsou v období: duben-prosinec 1373, 2.10. 1380-29.3. 1383, 21.1. 1384-5.6. 1385, 24.11. 1386-10.3. 1387 a 8.12. 1387-26.1. 1388. 9
o obsazování jednotlivých beneficií duchovními. Zápisy v konfirmačních knihách zahrnují období 1354-1436, ovšem s několika krátkými mezerami v důsledku některých nedochovaných folií. Do těchto knih však bohužel nebyly ani zdaleka zapisovány všechny změny týkající se příslušných beneficií, 17 což hodnotu tohoto pramene např. pro prosopografické výzkumy poněkud snižuje, přesto se však jedná o prvořadý pramen pro poznání fungování farní sítě v pražské arcidiecézi. Neméně důležitým, ale již podstatně problematičtějším pramenem, jsou soudní akta generálních vikářů dochovaná z let 1373-1408 a 1420-1424. 18 Většina zápisů v nich se týká sporného a nesporného soudnictví kléru, ale bohužel málokdy je v samotném zápisu zaznamenána podstata kauzy, takže využití tohoto pramene pro poznání sporů mezi kleriky je tímto do jisté míry omezené. Přesto však soudní akta významně obohacují řady farářů známé z konfirmačních knih a jsou také důležitým pramenem pro studium hospodářské situace far. Dalším pramenem z prostředí pražského arcibiskupství jsou erekční knihy, 19 do kterých byly ve většině případů zaznamenávány především donace nebo fundace církevních beneficií většinou oltářů. Byly vedeny od roku 1358 až do vypuknutí husitské revoluce, přičemž od roku 1397/8 se rozdělily na dvě paralelní řady. Také v případě erekčních knih platí to, že nezachycují zdaleka všechny donace a fundace. O prohřešcích kléru a jejich postizích nás informují akta korektorů kléru dochovaná z let 1407-1410. 20 V úvahu bylo možné v některých případech vzít také knihu svěcenců kléru z let 17 18 19 20 Uvažuje se, že konfirmační knihy odrážejí přibližně polovinu až 70% skutečných změn v obsazení (srov. práce E. Maura a T. Dvořáka cit. v předchozí pozn.). Ferdinand TADRA (ed.), Soudní akta konzistoře pražské 1373-1424 (Acta judiciaria consistorii Pragensis 1373-1424), I-VII, Praha 1893-1901. (Dále jen AICP) V sedmém svazku je také obsažen zlomek akt pražského oficiála z roku 1377. Detailní rozbor soudních akt provedla Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Soudní akta generálních vikářů, SAP XVI, 1966, s. 157-171. Ta se zde mj. domnívá, že vedle těchto akt musely existovat ještě jiné, nedochované, ve kterých měly být vedeny detailní informace o projednávaných soudních sporech. Vydáno je šest z jedenácti erekčních knih, přičemž k nevydaným svazkům již tato práce nepřihlíží. Srov. Klement BOROVÝ (ed.), Libri erectionum archidioecesis Pragensis saeculo XIV. et XV., I-V, Praha 1875-1889; Antonín PODLAHA (ed.), Libri erectionum archidioecesis Pragensis saeculo XIV. et XV., VI, Praha 1927. (Dále jen LE) Zevrubnou analýzu šestého svazku provedl již A. Podlaha v jeho úvodu. Ke vzniku erekčních knih srov. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Úřad generálních vikářů, s. 31-32. Na torzovitost pramene na příkladu města Manětína upozorňuje Hana PÁTKOVÁ, Co nezachytí Libri erectionum, in: Jan HRDINA Blanka ZILYNSKÁ (edd.), Církevní topografie a farní sít pražské církevní provincie v pozdním středověku (=Colloquia mediaevalia Pragensia 8), Praha 2007, s. 195-197. K dispozici je prozatím pouze značně nedokonalá edice Antonína PODLAHY (ed.), Akta korektorů duchovenstva diecése pražské z let 1407-1410 (=Editiones archivii et bibliothecae s. f. metropolitani capituli Pragensis XVI.), Praha 1921. (Dále jen ACC) Novou databázovou edici zpracovává J. Adámek (srov. Jan ADÁMEK, Acta correctoria: Databázové zpracování svazku z let 1407-1410, in: Antonín KOSTLÁN (ed.), Semináře a studie Výzkumného centra pro dějiny vědy z let 2002-2003 (=Práce z dějin vědy 6), Praha 2003, s.171-174. 10
1395 1416. 21 Je třeba také zmínit edici pramenů z papežského archivu, zahrnující materiál z let 1305-1431, 22 která obsahuje informace o vztazích papežské kurie k českému kléru a o jejích zásazích do poměrů v pražské (arci)diecézi. Důležité informace, především k dějinám plzeňské fary, lze nalézt v edici listin k dějinám města Plzně. 23 Některé dílčí zprávy o farách na kolaci klášterů se podařilo získat z regestů listin archivu zrušených klášterů a klášterních urbářů. 24 Jednu zmínku o plebánovi z plzeňského děkanátu obsahuje také vizitační protokol pražského arcijáhenství z let 1379-1382, který jinak námi sledovaný region pochopitelně míjí. 25 Dále byly v omezené míře použity známé edice pramenů světské provenience, z nichž je třeba zde vzpomenout alespoň berní rejsřík plzeňského kraje z roku 1379. 26 21 22 23 24 25 26 Antonín PODLAHA (ed.), Liber ordinationum cleri 1395-1415 (=Editiones archivii et bibliothecae s. f. metropolitani capituli Pragensis IX.), Praha 1922. (Dále jen LOC) Práce s edicí A. Podlahy je však vzhledem k absenci rejstříku obtížná. Nové databázové zpracování ordinačních seznamů připravila Eva DOLEŽALOVÁ, Svěcenci pražské arcidiecéze 1395-1415, Praha 2010, přiložená databáze na CD. V této práci je v poznámkách odkazováno současně jak na Podlahovu edici, tak na příslušné identifikační číslo klerika (ID) v databázi. Edice byla vydávána postupně L. Klicmanem, J. B. Novákem, B. Jenšovským, K. Stloukalem, K. Kroftou, J. Eršilem a nejnověji také Z. Hledíkovou. Navazující svazky zahnující pontifikáty Evžena IV. a Mikuláše V. připravuje A. Pořízka. Od citací jednotlivých svazků edice je na tomto místě z úsporných důvodů upuštěno; kompletní citace bude uvedena v poznámkovém aparátu. Listiny (nejen) z Archivu města Plzně vydal Josef STRNAD (ed.), Listář královského města Plzně a druhdy poddaných osad, Část I., Od r. 1300-1450, Plzeň 1891. (Dále jen Listář) Anton SCHUBERT (ed.), Urkunden-Regesten aus den ehemaligen Archiven der von Kaiser Joseph II. aufgehobenen Klöster Böhmens, Innsbruck 1901. Konkrétně se jedná o regesty listin kladrubského (s. 74-77) a chotěšovského kláštera (s. 216-230). Také zde je ovšem nutno upozornit na ne zcela spolehlivé rejstříky. Dále Josef EMLER (ed.), Decem registra censuum bohemica compilata aetate bellum hussiticum praecedente, Praha 1881. (Dále jen DRC) Zde připadají v úvahu pouze dva urbáře, totiž urbář chotěšovského kláštera z roku 1367 (s. 23-52) a urbář kláštra břevnovského z roku 1406 (s. 151-218). V jednom případě se podařilo najít doplňující informace v katalogu listin Archivu pražské kapituly (Jaroslav ERŠIL Jiří PRAŽÁK (edd.), Archiv pražské metropolitní kapituly I., Katalog listin a listů z doby předhusitské ( 1419), Praha 1956). Ivan HLAVÁČEK Zdeňka HLEDÍKOVÁ (edd.), Protocollum visitationis archidiaconatus Pragensis annis 1379-1382 per Paulum de Janowicz archidiaconum Pragensem factae, Pragae 1973. Nově tento pramen využil např. Martin NODL, Morová epidemie na Rakovnicku v roce 1380. Modelová studie k životu farního kléru. in: Ivan HLAVÁČEK Jan HRDINA (red.), Facta probant homines. Sborník příspěvků k životnímu jubileu prof. dr. Zdeňky Hledíkové, Praha 1998, s. 301-310. Josef EMLER (ed.), Ein bernaregister des Pilsner kreises vom jahre 1379, Prag 1876. Pramen analyzovali Zdeněk HOJDA Jiří PEŠEK, Osídlení a feudální rozdrobenost v plzeňském kraji (na základě berního rejstříku z r. 1379), HG 18, 1979, s. 103-157. Ostatní známé edice pramenů není nutné na tomto místě uvádět; plná citace bude uvedena v poznámkách na příslušných místech. 11
3. Vymezení prostoru plzeňského děkanátu Dříve než bude možné přistoupit k samotnému pokusu o rekonstrukci procesu vzniku farní sítě a vývoje jednotlivých beneficií plzeňského děkanátu, je pochopitelně nutné nejprve tento církevně správní celek vymezit v podobě, jakou měl ve svém vrcholném období na přelomu 14. a 15. století. Středověký plzeňský děkanát tvořil společně s rokycanským a klatovským děkanátem plzeňské arcijáhenství. Přesné hranice farností a tím pádem také děkanátu se až na pár výjimek z pramenů dozvědět nelze, je však třeba lokalizovat jednotlivé farní obce děkanátu; při tom ovšem narážíme na jisté potíže. Zásadním a spolehlivým pramenem pro poznání farní topografie jsou rejstříky papežských desátků, které uvádějí dvaadvacet farních kostelů a proboštství v Touškově. 27 Je ovšem známo, že rejstříky nemusí nutně zachycovat všechny lokality, a zejména také to, že ve většině případů nezaznamenávají filiální kostely. 28 Proto se stala poměrně využívanou pomůckou Historická mapa Čech F. Palackého, 29 která ale i přes několikerá přepracování není dostatečně spolehlivá; předně nerozlišuje farní a filiální kostely. Na Palackého mapě jsou v plzeňském děkanátu vyznačeny dva kostely, které v rejstřících papežských desátků nenajdeme Druztová a Doubrava. Pro pozdější pokusy o vymezení plzeňského děkanátu je charakteristické spíše nekritické přejímání z tohoto poněkud problematického zdroje spolu s některými dalšími chybami. 30 27 28 29 30 RDP, s. 86. K roku 1352 jsou zmiňovány tyto farní kostely: Nová Plzeň, Stará Plzeň (dnes Starý Plzenec), Vejprnice, Malesice, Kozolupy, Bělá (Dolní Bělá), Litice, Krašovice, Jezná, Sekyřany (Horní Sekyřany), Sulislav, Loza, Ledce, Líšťany, Dobřany, Všeruby, Chotíkov, Úněšov, Březí, Tisá (zaniklá ves u Spankova), Chválenice, Kostelec (kostel sv. Jiří v Plzni Doubravce). Pro lokalizaci jednotlivých farních kostelů srov. příslušná hesla v Antonín PROFOUS Jan SVOBODA, Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny, díl I-IV, Praha 1947-1957, a mapu v příloze této práce. Dále je zde zmíněna prepozitura kladrubského kláštera v Touškově, která se z původní fary přeměnila na probošství v roce 1288, nicméně i nadále plnila farní funkci. O tom viz. níže. To je případ kostelů ve Staré a Nové Plzni, Dobřanech a Všerubech, kde je v rejstříkách jmenován pouze jeden hlavní farní kostel, ze kterého se odváděl papežský desátek, přičemž ostatní kostely zde zaznamenány nejsou. Rozbor významu termínů farní kostel, filiální kostel a kaple podal Petr SOMMER, K postihnutelnosti termínů ecclesia a capella v archeologických pramenech, AH 7, 1982, s. 453-469. František PALACKÝ Josef KALOUSEK, Mappa historica Regni Bohemiae. Historická mapa Čech rozdělených na archidiakonáty a dekanáty14ho století, w nižto jsau poznamenány fary 14ho věku, hrady, mnohé tvrze aj. w./r. 1847 navrhl František Palacký, r. 1874 doplnil Josef Kalousek, Praha 2000 2. K tomu srov. komentář ke druhému vydání od Josefa KALOUSKA, Výklad k historické mapě Čech, Praha 1894 2. A. Sedláček do plzeňského děkanátu zahrnul všechny fary známé z rejstříků a také Druztovou. Překvapivě zmiňuje dvakrát Kostelec, nicméně v tomto případě jde pravděpodobně o překlep (August SEDLÁČEK, Místopisný slovník historický, s. 702). J. Adámek udává oproti rejstříkům Druztovou a Doubravu, kterou však označil za dnešní městskou část Plzeň-Doubravka. To je ovšem nesprávné, protože právě v místě dnešní Doubravky se nacházela zaniklá ves Kostelec s kostelem sv. Jiří, jak ostatně autor sám uvádí (Jan ADÁMEK, Akta korektorů kléru, s. 46, pozn. 10). 12
Vyvstává zde tedy zejména otázka příslušnosti kostela sv. Máří Magdaleny u obce Druztová na hranicích plzeňského a rokycanského děkanátu, který byl Palackým pojat do plzeňského děkanátu zřejmě nesprávně. 31 Tento kostel je spíše nutno řadit do vedlejšího děkanátu rokycanského a to hned z několika důvodů. Původně vsi Druztová a Dolany spolu s hradem Vížkou patřily k farnímu kostelu v Dýšinné, 32 který se nacházel na druhé straně řeky Mže a náležel do děkanátu rokycanského. V důsledku povodní, při nichž se dokonce někteří farníci z Druztové ve snaze dostat se na druhou stranu utopili, založil Racek z Vížky se souhlasem arcibiskupa v roce 1351 nový kostel v Druztové, který měl tamním farníkům umožnit snadnější přístup ke svátostem. Tento kostel měl být filiálním kostelem dýšinské fary, jejímuž faráři také náleželo prezentační právo. 33 Vzhledem k tomu, že děkanátní síť a její hranice byla v době založení kostela v Druztové již dotvořená a ustálená, tím pádem by se měl filiální kostel logicky vřadit do stejného církevně správního celku jako jeho mateřský kostel v Dýšinné. Značně nepravděpodobně působí situace, kde by mateřský a filiální kostel patřil každý do jiného děkanátu, přestože vztah mezi nimi byl spíše formální a zahrnoval pouze odevzdávání dvou svící ročně na znamení poddanosti. 34 Ve prospěch přináležitosti druztovského kostela k rokycanskému 31 32 33 34 Josef Kalousek sám ve svém komentáři k mapě vyjádřil jistou skepsi k možnostem určení příslušnosti některých far na hranicích děkanátů. Srov. Josef KALOUSEK, Výklad k historické mapě Čech, PAM X., č. 3, 1876, s. 421: Mimo to v počtu far, které v Registrech desátků se pohřešují a které p. Palacký z jiných pramenů jednotlivým dekanátům přidal, jsou některé, jež leží u hranic dvou dekanátů; o takovýchto farách jest nesnadno říci, ku kterému dekanátu náležely. Druztová se zde sice mezi těmito pochybnými farami nejmenuje, nicméně je zřejmé, že jde právě o tento případ. Dýšinná viz. RDP, s. 87; Antonín PROFOUS, Místní jména v Čechách I., s. 463. Listář I, č. 67, s. 75-77: castrum dictum Wyeska et Dolany ac Drustowa villas, situm et sitas inter limites ecclesiae parochialis in Dyssyna, tantum ab eadem distare ecclesia, quod homines castri et villarum predictarum propter distanciam et inundacionem fluminis intermedii dicti wlgariter Myzye, ne dum congruo tempore officiis ecclesiasticis interesse nequeunt, verum eciam plures submergantur et fuerunt submersi, et prout eciam audiuimus, nonulli ibidem decesserunt qundocunque sine ecclesiasticis sacramentis quod ex alia parte fluminis predicti, prope castrum Wyeska per dominum Raczconem, dominum eiusdem castri, erigendam et construendam fore ecclesiam, quam volumus esse filiam subiectam prefate ecclesiae in Dyssina et eam debere regi, per presbyterum ydoneum ad eam loci dyocesano per plebanum in Dyssina, qui pro tempore fuerit, presentandum Listář I, č. 67, s: 75-77: rector ecclesiae eiusdem, qui fuerit pro tempore, annis singulis in signum subieccionis ecclesiae parochiali in Dyssyna in die purificacionis beate Marie Virginis, duos cereos trium librarum offerat quauis excussacione cessante. V roce 1367 je správce kostela v Druztové jmenován již jako plebán a kostel jako farní: ecclesiae parrochiali sitae sub castro Wyeska domini Swachonis, plebani moderni (Tamtéž, č. 98, s. 106). Roku 1403 je kostel také označován jako farní. LC VI, s. 107: ad ecclesiam parrochialem in Wyezka Ale už roku 1426 je jmenován jako ecclesiam filialem (LC VIII-X., s. 121). To ovšem nic nevypovídá o proměnách statusu tohoto kostela, ale spíše o do jisté míry terminologické neujasněnosti a benevolenci a o tom, že vztah mateřský filiální kostel nelze posuzovat příliš schematicky. Je známo, že některé filiální kostely měly v podstatě uplná farní práva a nejinak tomu zjevně bylo v tomto případě. Na to v poslední době upozornil především Petr JOKEŠ, Farní organizace, s. 14-21. 13
děkanátu hovoří také svědečná řada ve druhé listině z roku 1367, kterou o kostele v Druztové známe, jež je tvořena spolu s příslušníky zakladatelského rodu a správcem kostela v Druztové třemi plebány farních kostelů rokycanského děkanátu (Dýšina, Stupno, Kostelec). 35 Tento údaj ukazuje na jisté nesporné vazby k tomuto církevně správnímu celku. Přes jisté pochybnosti se tedy příslušnost kostela v Druztové k plzeňskému děkanátu jeví spíše jako nepravděpodobná. Další problematickou lokalitou nevyskytující se v rejstříkách papežských desátků je obec Doubrava. Tato ves sice bezpochyby patřila do plzeňského děkanátu, není ovšem jasné zda v ní vůbec někdy stál kostel. Žádný doklad o kostele v této lokalitě se v pramenech nepodařilo dohledat. V topografických příručkách Doubravu většinou buď vůbec nenalezneme, nebo zde o kostele není žádná zmínka. 36 Jedinou zprávu poskytuje Topografický slovník Čech z roku 1870, který bez dalšího vysvětlení uvádí, že zde ve 14. století byla fara. 37 Situaci zde také do značné míry komplikuje poměrně frekventovaný název. Snad zde mohlo dojít k záměně s farní vsí Doubravou u Stříbra, 38 spíše je však pravděpodobné, že autoři pouze převzali údaj z Palackého Popisu království českého, kde se uvádí, že v Doubravě v době předhusitské stál farní kostel. 39 Existenci kostela v Doubravě tedy nic nenasvědčuje. Co se tedy týče farních kostelů plzeňského děkanátu, zdá se, že nám rejstříky papežských desátků poskytují v podstatě spolehlivý obraz tehdejší farní sítě, který je ovšem nutno doplnit 35 36 37 38 39 Listář I, č. 98, s. 106-107: discretorum uirorum plebanorum ecclesiarum domini Otliconis de Dyssina, domini Jaroslai de Slupna, domini Nicolai de Costelcze ; de Slupna je nepochybně Stupno (srov. Antonín PROFOUS Jan SVOBODA, Místní jména IV., s. 225-226; RDP s. 86). V případě Kostelce se zde pravděpodobně nejedná o Kostelec u Plzně, ale spíše o jinou farní ves na severovýchod od Druztové. (srov. Antonín PROFOUS Jan SVOBODA, Místní jména II., s. 323; RDP, s. 87). V roce 1389 je zde doložen rezignující plebán Mikuláš snad s tímto totožný (LC III-IV, s. 213). V Kostelci u Plzně je řada plebánů neúplná, avšak žádný farář tohoto jména se zde v tomto období neobjevuje. Lokalitu vůbec neuvádějí: Jaroslav SCHALLER, Topographie des Königreichs Böhmen, darinn alte Städte, Flecken, Herrschaften, Schlösser, Laudgüter, Edelsitze, Klöster, Dörfer, wie auch verfallene Schlösser und Städte unter den ehemaligen, und jetzigen Benennungen samt ihren Merkwürdigkeiten beschrieben werden. Neunter Theil, Pilsner Kreis, Prag 1788; August SEDLÁČEK, Místopisný slovník historický. V následujících příručkách je sice Doubrava zmíněna, nicméně o kostele či faře zde není žádná zmínka: Johann Gottfried SOMMER, Das Königreich Böhmen. Statistisch=topographisch dargestellt. Sechster Band. Pilsner Kreis, Prag 1838, s. 368; Antonín PROFOUS, Místní jména I., s. 392. Srov. Jan ORTH František SLÁDEK, Topograficko statistický slovník Čech čili podrobný popis všech měst, městysů, vesnic, pak zámků, dvorů, továren, mlýnů, hutí a podobných o samotě ležících stavení, jakož i všech zpustlých hradů a zaniklých osad Království českého/ sestavili Jan Orth a František Sládek, Praha 1870, s. 101-102. Ta náležela k tepelského děkanátu (RDP, s. 72); Antonín PROFOUS, Místní jména v Čechách I., s. 391. Srov. František PALACKÝ, Popis králowstwí českého čili podrobné poznamenání wšech dosawadních krajůw, panstwí, statkůw, měst, městeček a wesnic, někdejších hradůw a twrzí, též samot a zpustlých osad mnohých w zemi české, s udáním jejich obywatelstwa dle popisu r. MDCCCXLVIII. wykonaného w jazyku českém i německém/ zhotowil a wydal František Palacký, Praha 1848, s. 411. 14
o některé filiální kostely. Sporný kostel v Druztové na hranici mezi plzeňským a rokycanským děkanátem pravděpodobně do námi zkoumaného děkanátu nepatřil, ovšem stoprocentní jistotu zde vzhledem k omezenosti pramennné základny získat nemůžeme. V případě obce Doubravy je sice vysvětlení poněkud neuspokojivé, nicméně se zdá, že zde nikdy žádný kostel nestál, resp. ho není možné v pramenech doložit. 15
4. Vznik farní sítě a její proměny do doby husitské 4.1 Geneze farní organizace v pražské (arci)diecézi 40 Pro nejstarší církevní organizaci vzniklou na našem území na konci 10. století se již od dob F. Hrubého vžil název velkofarní. 41 Pro ni měla být charakteristická existence velkofarních kostelů v čele s arciknězem (archipresbyter), placeným z části knížecích příjmů umístěných na přemyslovských hradských centrech. Později, zhruba od druhé poloviny 12. století, v souvislosti s prohlubující se christianizací a postupem kolonizace, se začaly objevovat také venkovské kostely, které postupně přebíraly farní funkci (zejm. právo křtu a pohřbu); díky tomu ztratily původní velkofary svoji výsadní úlohu. Obecně se přijímá, že k největší vlně kostelních fundací došlo ve 13. století, 42 na jehož konci byla síť farních kostelů v čele s faráři (plebani, parrochiani) v podstatě dotvořena. Tento do jisté míry schematizující pohled je však zřejmě třeba ve světle novější literatury alespoň z části podrobit revizi. Je zde řeč především o závažné studii L. Jana, 43 který předpokládá tento ryze velkofarní charakter církevní správy pouze pro 11. století, s tím, že k procesu vzniku nových venkovských kostelů docházelo již dříve, než se všeobecně tvrdí. Současně upozorňuje, že celý vývoj je třeba chápat více diverzifikovaně a spíše jako otevřený dynamický proces, který měl sice v průběhu 11. století tento velkofarní charakter, nicméně se nejednalo o žádný apriorní koncept správy, ale spíše o jakousi jeho přechodnou vývojovou fázi. S tím až pozoruhodně konvenují výsledky archeologů I. Štefana a L. Varadzina, 44 kteří na základě archeologických nálezů konstatují změnu pohřebního ritu kolem roku 1100, kdy se 40 Toto stručné shrnutí opírající se zcela o závěry starší i novější literatury je zde zařazeno pouze pro úplnost a dokreslení situace, přičemž zde však již není místo pro podrobnější rozbor názorů jednotlivých badatelů. 41 František HRUBÝ, Církevní zřízení v Čechách a na Moravě I., zejm. s. 50-53. Tento pohled poté přejala v podstatě celá pozdější historiografie. Srov. např. Václav NOVOTNÝ, České dějiny I/3, s. 357-364; Jaroslav Václav POLC, Církevní správa v Čechách do poloviny 14. století, in: (ed.), Tisíc let pražského biskupství 973-1973, Řím 1973, s. 23, 33-36; Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Církevní správa, in: Jan DOBEŠ Zdeňka HLEDÍKOVÁ Jan JANÁK, Dějiny správy v Českých zemích, Od počátků státu po současnost, Praha 2005 2, s. 174-175; Josef ŽEMLIČKA, Čechy v době knížecí, Praha 2007 2, s. 23-24. 42 Nejnověji viz. Josef ŽEMLIČKA, Počátky Čech královských 1198-1253, Proměna státu a společnosti, Praha 2002, s. 449-462. Pro jihozápadní Moravu Petr JOKEŠ, Farní organizace, s. 116-136. 43 Libor JAN, K otázce hradských kostelů, velkofar a arcikněží v přemyslovském panství (10.-12. stol.), in: Jozef DOBOSZ (ed.), Kosciól w monarchiach Przemyslidów i Piastów, Materialy z konferencji naukowej Gniezno 21.-24. wrzesnia 2006 roku, Poznan 2009, s. 193-203. 44 Ivo ŠTEFAN Ladislav VARADZIN, Počátky farní organizace v Čechách a na Moravě ve výpovědi archeologie, in: Jan HRDINA Blanka ZILYNSKÁ (edd.), Církevní topografie a farní síť pražské církevní provincie v pozdním středověku (=Colloquia mediaevalia Pragensia 8), Praha 2007, s. 33-53. Obecně o změně pohřebního ritu v raném středověku srov. Ivo ŠTEFAN, Změna pohřebního ritu v raném středověku jako archeologický a kulturně antropologický problém, AR 59, 2007, sešit 4, s. 805-836. 16
původní řadová pohřebiště přesunula k předpokládaným venkovským kostelům, které mohly mít původně pouze dřevěnou podobu; ty však vzhledem k povaze tohoto problematického materiálu lze archeologicky zachytit jen obtížně. 45 Tím by se celý proces geneze farní sítě posunul skoro o století zpět. Celá otázka však není ani zdaleka uzavřena. 46 Ať už přijmeme ten či onen výklad, faktem zůstává, že v první polovině 14. století byla již farní síť v podstatě utvořena a dále se měnila již pouze nepatrně v závislosti na některých lokálních potřebách. V poslední třetině 13. století se také začala rodit síť děkanátů (decanatus), která vznikala z iniciativy farního kléru, s cílem organizovat se v menších správních celcích, než byla původní arcijáhenství (archidiaconatus), přestávající plnit svou funkci; děkanátní organizace se definitivně dotvořila nejpozději v první polovině století následujícího, o čemž svědčí rejstřík papežského desátku z roku 1352. 47 Od poloviny 14. století do prvního dvacetiletí století následujícího pak lze mluvit o nebývalém rozvoji církevní správy, která se plně stabilizovala a získala pevnou strukturu, kterou narušila až husitská revoluce. 48 Nyní však již přejděme k námi zkoumané oblasti plzeňskému děkanátu. 4.2 Vývoj farní sítě na území plzeňského děkanátu S otázkou počátků farní sítě velice úzce souvisí problematika dějin osídlení; v závislosti na postupu kolonizace a rozšiřování sídelní ekumeny docházelo k zakládání nových sakrálních staveb. Názory na vývoj osídlení Plzeňska nejsou příliš jednotné, avšak je jisté, že nejpozději od desátého století byla plzeňská kotlina již osídlena; na jeho konci pak již nepochybně přináležela k přemyslovskému panství, o čemž svědčí existence hradu Plzně, jednoho 45 46 47 48 Na úskalí spojené s lokalizací dřevěných kostelů upozorňuje Petr SOMMER, Raně středověká "ecclesia lignea" a archeologie, in: Pavel MICHNA Rostislav NEKUDA Josef UNGER (ed.), Z pravěku do středověku. Sborník k 70. narozeninám doc. PhDr. Vladimíra Nekudy, DrSc., Brno 1997, s. 276-278. Např. Petr JOKEŠ, Farní organizace, s. 125-129, se k této interpretaci staví poněkud střízlivěji a upozorňuje na otázku, zda byl celý tento koncept ranějšího vzniku venkovských kostelů aplikovatelný na reálie českého raněstředověkého státu. Předpokládá to spíše pro rozvinutější oblasti v nížinách v blízkosti politických správních center. S tím nelze než souhlasit; celý proces jistě nemohl být rovnoměrný a byl závislý především na postupu osídlení a dalších faktorech. RDP. K otázce vzniku, vývoje a funkce děkanátů srov. práci Zdeňky HLEDÍKOVÉ, Venkovské děkanáty ve středověkých Čechách, in: Ladislav SOUKUP (red.), Pocta Karlu Malému k 65. narozeninám, Praha 1995, s. 112-123. Vrcholu dosáhl systém církevní správy za episkopátu arcibiskupa Jan z Ještejna; srov. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Vyvrcholení církevně správního vývoje Čech v době Jana z Jenštejna, in: Sborník Jenštejn 1977, Brandýs - Stará Boleslav 1977, s. 57-73 (TÁŽ, Svět české středověké církve, s. 329-339); O funkci generálních vikářů, na které v této době přešel výkon běžné agendy, viz. podrobně TÁŽ, Úřad generálních vikářů, na mnoha místech. O rozpadu církevní správy za husitských válek srov. Fratišek ŠMAHEL, Pražská církevní provincie ve víru husitské revoluce, AUC HUCP 31, 1991, fasc. 1, s. 107-115; nověji TÝŽ, Husitské Čechy, Praha 2002, s. 349-369 (kapitola Historia calamitatum: osudy katolické církve v husitských Čechách ). 17
z přemyslovských hradských center raně středověkých Čech, který je zmiňován k roku 976 v kronice Dětmara Merseburského. 49 Později docházelo pochopitelně k rozšiřování osídlení směrem do vyšších oblastí, což završila kolonizace ve 13. století. Pro výzkum počátků farní sítě na Plzeňsku nám toto zjištění příliš nepomáhá; vzhledem k tomu, že se větší část plochy pozdějšího plzeňského děkanátu zřejmě nacházela v oblasti staršího osídlení, kdy žádné sakrální stavby (snad s výjimkou plzeňského hradiště) neexistovaly, nemůžeme zde příliš pozorovat zakládání kostelů v závislosti na postupu vrcholněstředověké kolonizace, jak to bylo možné kupříkladu v případě Českolipska. 50 Spíše tedy musíme předpokládat, že většina sakrálních staveb zde vznikala již v existujících vsích, což souviselo s prohlubující se christianizací a vzrůstající potřebou vlastního kostela. Další metoda, kterou se zabýval zejm. Z. Boháč, spočívá ve výzkumu patrocinií. Ten sice vcelku přesvědčivě ukázal jisté trendy a časové vrstvy jednotlivých typů zasvěcení kostelů, nicméně tato metoda má některé zásadní slabiny. Jak bylo již poukázáno v předchozí kapitole, je možné, že část venkovských kostelů měla (nebo spíše mohla mít) svého dřevěného předchůdce. Z. Boháč při stanovování stáří kostelů a tedy také patrocinií pochopitelně vycházel z výsledků umělecko historického bádání současných sakrálních staveb, které tyto předpokládané předchůdce nemohlo logicky postihnout. Časové vrstvy patrocinií tedy příliš nevypovídají o počátcích farní sítě, ale pouze o době její přebudování na stavby kamenné. To je však problém, kterému se nelze vyhnout tak či tak. Další překážku představuje možná změna zasvěcení v průběhu staletí, protože doklady o většině patrocinií máme až z novověku. 51 Přes tyto zásadní metodologické nedostatky je sice možné při datování vzniku jednotlivých staveb 49 50 51 Robert HOLTZMAN (ed.), Die Chronik des Bischofs Thietmar von Merseburg und ihre Korveier Uberarbeitung, MGH SRG Nova Series IX., Berlin 1935, s. 104: iuxta Pilisini urbem Starší bádání o dějinách osídlení shrnul Jiří SLÁMA, K počátkům slovanského osídlení západních Čech, AR 23, 1971, 725-741. Výsledky toponomastické bádání viz. Jaromír SPAL, Vývoj osídlení západních Čech podle místních jmen, MZpčK 18, 1982, s. 211-227. Z pohledu numismatiky Jarmila HÁSKOVÁ, Osídlení a směna v západních Čechách do konce 13. století v historické výpovědi nálezů mincí, MZpčK 19, 1983, s. 153-161. Dále srov. Josef ŽEMLIČKA, Čechy v době knížecí, s. 15; TÝŽ, Počátky Čech královských, s. 236-237. Nástin vývoje Plzeňska ve starším středověku a jeho osídlení nejnověji shrnuje Karel NOVÁČEK, Západní Čechy v 10.- 13. století, In: Západočeská vlastivěda, díl Historie I. (v tisku), (dostupné na www.kar.zcu.cz). Srov. Vojtěch VANĚK, Sakrální architektura děkanátu lipského, s. 35-46; TÝŽ, Rejstříky papežských desátků, s. 497-521. Zejména srov. Zdeněk BOHÁČ, Patrocinia jako jeden z pramenů k dějinám osídlení, s. 369-388, kde shrnuje výsledky svých předchozích výzkumů. O změnách patrocinií a jejich využitelnosti TÝŽ, Patrocinia v Čechách v době předhusitské a barokní, in: Zdeňka HLEDÍKOVÁ Jaroslav Václav POLC (edd.), Pražské arcibiskupství 1344-1994, Sborník statí o jeho působení a významu v české zemi, Praha 1994, s. 164-178, který zde došel k závěru, že k pozdější změně zasvěcení oproti předhusitské době došlo pouze v případě přibližně 7% kostelů. Za nepříliš spolehlivou metodu patrocinia označil Vojtěch VANĚK, Rejstříky papežských desátků, s. 497-521. Soupis kostelů a jejich zasvěcení na jihozápadní Moravě zpracovali Petr JOKEŠ Monika RYCHLÍKOVÁ, Výzkum patrocinií na jihozápadní Moravě, ČMM 112, 1993, č. 1, s. 55-76. 18
patrocinia kostelů využít, nicméně na ně nelze plně spoléhat; především v případech, kdy nemáme žádné další prameny, se kterými bychom údaje mohli porovnat. Vzhledem k tomu, že většina kostelů plzeňského děkanátu se objevuje až v rejstříku papežských desátků z roku 1352, 52 je pochopitelně nutné se při pokusu o stanovení stáří těchto staveb opřít zejména o závěry archeologických a umělecko historických výzkumů; ty však máme k dispozici pouze v případě přibližně poloviny lokalit. Navíc je nutno upozornit, že u některých staveb se názory badatelů liší někdy dokonce v řádech několika staletí. 53 U těch ostatních (11) 54 nemáme k dispozici žádné indicie. Vzhledem k tomu, že spoléhat se zde na určení stáří staveb pouze na základě patrocinia či výše papežského desátku (starší kostel = vyšší desátek) není dostatečně spolehlivé, 55 jsou tyto problematické lokality z následujícího přehledu vypuštěny. 56 Na dalších stranách budou uvedeny lokality pokud možno v chronologickém pořadí. Nejstarší církevní památky Plzeňska budí pozornost již dlouhou dobu. K některým závěrům starší literatury se však novější kritické bádání staví značně střízlivěji. Nejpřípadnějším se v tomto smyslu jeví příklad Staré Plzně. Dlouhou dobu byla za nejstarší sakrální stavbu západních Čech považována rotunda sv. Petra a Pavla na zdejším hradišti. 57 Podle výsledků posledních výzkumů však je stavbu nutno klást zřejmě až na počátek 12. století. 58 52 53 54 55 56 57 58 RDP, s. 86. Např. rotunda sv. Petra a Pavla ve Staré Plzni nebo kostel sv. Jiří v Plzni Doubravce. Jedná se o kostely v Bělé, Březí, Chotíkově, Chválenicích, Kozolupech, Líšťanech, Liticích, Loze, Tisé, Uněšově a Vejprnicích. Na nespolehlivost těchto metod poukázal Vojtěch VANĚK, Rejstříky papežských desátků, s. 497-521. Tím spíše by to platilo pro plzeňský děkanát, kde byla výše papežského desátku poměrně rovnoměrná (srov. kapitolu Hmotné zabezpečení farních beneficií ). Stejný postup při pokusu o rekonstrukci počátků farní sítě lipského a kouřimského děkanátu uplatnil Vojtěch VANĚK, Rejstříky papežských desátků, s. 497-521. Oproti tomu Petr JOKEŠ, Farní organizace, s. 116-143, který se pokusil rekonstruovat počátky farní sítě na jihozápadní Moravě, pracoval při absenci umělecko historických výzkumů s první zmínkou o kostele, což nutně vedlo k deformaci některých závěrů. Spíše než rozšiřování farní sítě tato metoda odráží rozšiřování pramenné základny v pozdním středověku (některé kostely mohly existovat i několik staletí než se objevily v písemných pramenech). Kdybychom tento postup nekriticky aplikovali na poměry středověkého plzeňského děkanátu, zřejmě bychom dospěli k absurdnímu závěru, že k největšímu nárůstu fundací kostelů došlo v polovině 14. století, vzhledem k jejich zaznamenání v rejstřících papežských desátků. Srov. Klára BENEŠOVSKÁ Václav MENCL Helena SOUKUPOVÁ, Předrománská a románská architektura západních Čech, Plzeň 1978, s. 27; Anežka MERHAUTOVÁ, Raně středověká architektura v Čechách, Praha 1971, s. 322-323; nejnověji se tento názor objevil ve spíše populární publikaci Karel KILBERGR Jan SOUKUP Anna VELICHOVÁ, Kostely Starého Plzence. Stavby zachované i nezachované ve městě, které je předchůdcem Plzně, Starý Plzenec 2009, s. 21-25. Srov. Karel NOVÁČEK, Starobylá a ještě starobylejší: vytváření historického významu rotundy sv. Petra ve Starém Plzenci během 20. století, ArchP 18, 2006, s. 123-141. Ten však také upozorňuje, že vzhledem k destruktivním archeologickým zásahům ve 20. století je již vypovídací hodnota stavby velmi malá. 19
Za velmi starou stavbu na plzeňském hradišti by bylo možné považovat pozdější farní kostel Panny Marie, resp. jeho románského předchůdce, který byl některými badateli dáván do souvislosti se zprávou v první redakci kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína, podle které měl biskup Vojtěch, vracející se z Říma, založit in Plznensi provincia pro benediktinské mnichy provizorní příbytek s kostelem Panny Marie. 59 Pro ztotožnění údaje s touto stavbou mluví mimo shodného patrocinia také jeho umístění pod tehdejším hradem u křižovatky tehdejší řezenské a norimberské cesty. Rozhodující jsou však závěry archeologů a kunsthistoriků, kteří za období vzniku románského předchůdce dnešního kostela většinou považují až 12. století; 60 stavebních (dosud neobjevených) etap však mohlo být více. Tuto otázku tak mohou osvětlit již pouze další archeologické výzkumy. Za hlavní velkofarní svatyni lze bezpochyby považovat kostel sv. Vavřince. Ten byl postaven zřejmě v poslední čtvrtině 11. století. Známe však pouze základy gotické stavby, která tento kostel zaniklý požárem nahradila ve 13. století. 61 V této době je také kostel poprvé zmíněn v pramenech (1243, 1266). Z dikce druhé listiny je jasně patrné jeho význačné postavení. 62 Není zde na překážku, že v prvním případě je označen pouze jako capella sancti Laurentii ; 63 toto označení mohlo znamenat vztah krále jakožto fundátora ke svému kostelu. 64 59 60 61 62 63 64 Josef EMLER (ed.), Přibíka z Radenína řečeného Pulkavy kronika česká, FRB V., Praha 1893, s. 27: Ipse autem fratres suos, cum quibus venerat, in Plznensi provincia reliquit interim, edificavitque eis pulcherrimam ecclesiam sub honore Dei genitricis virginis Marie in eadem provincia, quam ecclesiam Kostelecz nuncupavit [nominavit]. Dokázat svatovojtěšské založení kostela Panny Marie se pokusil zejm. Josef BERAN, Staroplzeňské kostely, Po stopách zaniklých kostelů ve Staré Plzni nyní Starém Plzenci, Praha 1947, zde s. 11-22, kde také shrnuje názory starší literatury. Nejnověji tento názor velmi opatrně připouštějí Karel KILBERGR Jan SOUKUP Anna VELICHOVÁ, Kostely Starého Plzence, s. 27. Klára BENEŠOVSKÁ Václav MENCL Helena SOUKUPOVÁ, Předrománská a románská architektura, s. 29; Anežka MERHAUTOVÁ, Raně středověká architektura, s. 323-324. Ladislav KAISER Karel NOVÁČEK Radek ŠIROKÝ, Zapomenutá Plzeň, Počátky města pod přemyslovským hradem, AR 56, 2004, s. 798-827, zde s. 805. Srov. též Radek ŠIROKÝ, Kostel sv. Vavřince ve Starém Plzenci jako archeologická památka, ZPP 70, 2010, č. 3, s. 179-185. Gustav FRIEDRICH Zdeněk KRISTEN (edd.), Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae III/2 (dále jen CDB), Pragae 1962, č. 216, s. 285-286; CDB V/1, č. 475, s. 703-705:,aule nostre regie ecclesiam sancti Laurencii apud Pilznam cum iure patronatus et cum omnibus ecclesiis ab eadem dependentibus et universis earumdem pertinenciis ecclesiam sancte Marie in latere Pilsnensis civitatis, ecclesiam sancti Iohannis Babtiste, ecclesiam sancti Wencezlai, ecclesiam sancti Martini in Pilznensi civitate, ecclesiam sancte Crucis, ecclesiam sancti Petri in monte castri predicte civitatis, ecclesiam sancti Blasii extra eandem civitatem. CDB III/2, č. 216, s. 285-286. O proměnách významu slov kaple a kaplan srov. Jindřich ŠILHAN, Kaple a kaplan, AH 6, 1981, s. 248-251. Stejně tak je však třeba vzít v úvahu terminologickou neujasněnost mezi termíny capella a ecclesia v této době, jak konstatuje Petr SOMMER, K postihnutelnosti termínů ecclesia a capella v archeologických pramenech, s. 453-469. 20