Obsah Téma: 28.říjen Den československé státnosti 2 Zeman opět vyznamenali své přátele a sympatizanty z prezidentské kampaně / Matěj Ludvík 2 Zemanův 28. říjen: Šaškárna. Pro mnohé kruté utrpení / Martin Fendrych 3 Řády od Zemana. Přízeň mocných je pro umělce polibek kobry / Mirka Spáčilová 6 Komentáře 7 Smutek Sira Wintona / Jan Urban 7 Svaz spolků 9 Informace SSČS o aktualizaci spolupráce s Velvyslanectvím ČR v Bernu 9 Ze zahraničí 10 Chvástat se vlastní krutostí / Ota Ulč 10 Americký tisk: Putin má rakovinu, zbývají mu tři roky života 12 Historie 13 Sarajevo a I. světová válka / Vladislav Křepelka - Šilín 13 Ze Švýcarska 17 Švýcaři mají jen hladkou mouku, říká Češka Kateřina Fagetti 17 Věda 19 O čem možná vypovídají gravitační vlny / Miloš Dokulil 19 Z tvorby krajanů 21 Nové knihy 22 Čtení na volnou chvíli 24 Pípal / Milan Cimburek 24 Jožin z bažin je dnes európskym hitom, asi ako Gangnam Style / Miloš Krekovič 25 K Medzinárodnému dňu seniorov / Mária Trembecká 28 Opustili nás 30 Z činnosti spolků 32 Vzpomínka na tábor / Andrea Erbenová 32 Dny otevřených dveří Sokola Zürich / Jasmin Kudrnová 34 Návštěva loutkového divadla Sokola Pražského / Václav Günter 35 Večer ke 100. výročí začátku I. světové války 36 Partnerské vztahy ČR CH / Veronika Vacková 37 Aktuality z partnerství mezi Kamenným Újezdem a Krauchthalem / Claude B. Sonnen 38 Český mediálny mor se šíří na Slovensko / Daniel Kaiser 40 První Čechoslováci zdolali vrchol Everestu před třiceti lety 41 Deset překvapivých věcí, které poškozují naši paměť / Michaela Svobodová 42 Zasmějme se / Karel V. Hrdina sr 45 Oznamy a inzerce 46 Československá filmová tvorba na plátnach kín v Zürichu 47 Vážení čtenáři, do příštího čísla Zpravodaje, budou vloženy poukázky na zaplacení předplatného na rok 2015. Cena zůstává nezměněna. Prosíme uhraďte do konce prosince. Děkujeme. Redakce 1
Téma: 28 říjen Den československé státnosti Zeman opět vyznamenal i své přátele a sympatizanty z prezidentské kampaně Fico, Vranitzky, Renč, Sedláček nebo Bílá. S někým prezidenta Miloše Zemana pojí přátelství, jiný ho podporoval v předvolební kampani, nebo o něm natočil dokument. Zeman podobně jako minulý rok nezapomněl v den státního svátku udělit na Pražském hradě vyznamenání svým známým. Vsadil jsem na kartu pana Zemana. Na nic si nehraje, nic nepředstírá a neslibuje, co nemůže splnit, řekl režisér Filip Renč před prezidentskými volbami v roce 2012. Poté pro svého favorita natočil i klip, za který dostal jen symbolickou odměnu, a pomohl mu na Hrad. Teď ho Miloš Zeman vyznamenal. Dalším oceněným režisérem se stal Robert Sedláček, který v roce 2007 natočil dokument pod názvem Miloš Zeman - nekrolog politika a oslava Vysočiny. Z jeho dílny pochází i další dokumenty, věnované prezidentovým oblíbencům: agronomovi Františku Čubovi a filozofovi Václavu Bělohradskému. Právě Sedláček překvapil řadu diváků svým poněkud neformálním oblečením, kdy si pro vyznamenání přišel ve sportovní bundě. Jezdil k Zemanovi na chalupu Předsedu slovenské strany SMER Roberta Fica nepojí s prezidentem Zemanem pouze dlouhá kariéra v sociální demokracii a některé shodné postoje na zahraniční politiku. Fico pravidelně navštěvoval Zemana na Vysočině ještě předtím, než se stal českým prezidentem, ten zase slovenského premiéra v minulosti veřejně nazval svým přítelem. Oba politici se při prezidentských kampaních také vzájemně podporovali, Fico však nakonec neuspěl. Za přítele považuje Miloše Zemana i bývalý rakouský kancléř Franz Vranitzky, který českého politika podpořil po společném setkání v prezidentské kampani v prosinci roku 2012. Miloše Zemana znám dlouhodobě, je pro mě čitelným, velmi zkušeným politikem, a jsem proto přesvědčen, že je plně kompetentním pro prezidentský úřad České republiky, řekl tehdy Vranitzky. Pro Bílou jediná volba Dlouholetá sympatizantka Václava Klause zpěvačka Lucie Bílá v době probíhajících prezidentských kampaní na konci roku 2012 překvapila, když veřejně podpořila Miloše Zemana. Řekla, že jako silná politická osobnost je pro ni jediná možná volba. 2
Vyznamenání z rukou prezidenta se dočkal i přednosta ortopedické kliniky pražské Fakultní nemocnice Bulovka Pavel Dungl. Ten se v minulosti staral o poslední dvě české hlavy státu, Zemanovi například v únoru 2012 operoval šlachu v palci levé nohy. Prezident ocenil přátele už loni Prezident také ocenil své dlouholeté levicové kolegy z Poslanecké sněmovny: právníka Zdeňka Jičínského (ČSSD) a in memoriam archeologa Zdeňka Klanicu (KSČM). Své přátele a podporovatele ocenil Zeman při stejné příležitosti už minulý rok. Jednalo se například o herečku Jiřinu Bohdalovou, exministra průmyslu Miroslava Grégra, hudebníka Felixe Slováčka, agronoma Františka Čubu nebo právě filozofa Václava Bělohradského. Matěj Ludvík, Lidovky.cz Zemanův 28. říjen: Šaškárna. Pro mnohé kruté utrpení Motto: Boha, císaře, krále nebo státníka nelze urazit: podle toho se totiž pozná. Jeho existence musí stát mimo tyto kategorie: je institucí, rozhoduje se nadosobně, neboť si je vědom odpovědnosti vůči minulosti, kterou ctí i budoucnosti, kterou spoluformuje. Státník ví, že svým chováním stvrzuje a vytváří normy. Ten, kdo se v této roli proti pravidlům prohřeší, umenší sám sebe: stane se karikaturou mstivce jako králové, kteří brali vážně urážku svého majestátu, jak o tom svědčí literatura i po staletích. Karel Hvížďala Prezident Miloš Zeman podruhé uděloval státní metály. Mimo jiné za boj proti nede mokratickým režimům. Jenomže právě takové režimy dnes český prezident často podporuje. Státní vyznamenání 28. října v podání Miloše Zemana mišmaš a šaškárna. Ale možná to ani jinak nejde. Každé hlavě státu bude vyčítáno, že vyznamenává své blízké nebo sobě blízké. A taky koho pořád vyznamenávat, že? Nežijeme v extra hrdinské době, tak se sáhne po leckom. Nikdo nás nenutí brát ty řády vážně. Stejně důležité, jako kdo byl dekorován, je okolí té slávy. Co se dělo před ní, co Zeman dělal, odkud a jak se vrátil. Můžeme být rádi, že Řád bílého lva nedostal čínský prezident Si Ťin-pching. Za to, že s námi bude Čína obchodovat jak divá. Nebo šéf Ruska Vladimir Putin. Za mír na Ukrajině. To se musel Zeman asi hodně krotit, aby tyto dva jeho vzory zůstaly bez lva. Co tedy metálům ve Vladislavském sále předcházelo? Opětovný střet s rektory. Zeman se zas jednou neovládl, neukrotil svoje záště. Na slavnostní večer zcela záměrně nepozval rektora Masarykovy univerzity Mikuláše Beka a rektora Jihočeské univerzity Libora Grubhoffera. Bek Zemanovi zatrhl volební agitku na své škole a Grubhoffer stál na straně Martina C. Putny, u něhož 3
něhož se Zeman zašprajcoval a za živého boha jej nechtěl jmenovat profesorem. Byl totiž Putnou opakovaně kritizován. Taky rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima odmítl jít slavit do Vladislavského sálu, byl totiž loajální vůči Bekovi a Grubhofferovi. Stejně tak ex-rektor UK a čerstvý senátor Václav Hampl. Hradní večer 28. října má být oslavou české státnosti. Bitka s rektory je velmi názorná. Starším připomíná komunistický režim, který také krotil a nesnášel intelektuály (ty vůči sobě kritické samozřejmě). Na Zemanovu obranu dodejme, že komunisté disponovali metodami podstatně horšími. Které on naštěstí nemá k dispozici. Podstatné je, že hlava státu ví: Když Miloš Zeman si ometálovávání užil. Na snímku s Robertem Ficem. Foto ČTK nepozvu tamty dva, vyvolá to reakci. Umí si to spočítat, na to je jako prognostik dostatečně erudovaný. Dělá to s plným vědomím, že chce rozdělovat, rozeštvávat, že volí střet. Kdepak prezident pro všechny, kdepak sjednotitel. Slabý bojkot Zemanovy slavnosti Zeman střet vysloveně potřebuje, jinak by ho prezidentování nebavilo. A je smutné, že se střetává s elitami, jako je Hampl, Zima, Bek, Grubhoffer, Putna a další. Skrývá se v tom i kus populismu on to těm chytrákům natře, on kritiku nepotřebuje, sám je přece chytrák nad chytráky. Hodně smutné, hodně trapné. A zase je velmi české, jak slabý byl ten bojkot Zemanovy slavnosti. Protože to byla jeho slavnost. 4
Další důležitá okolnost. Slávy na Hradě se odmítli účastnit Viktor Fajnberg a Pavel Litvinov. Oba byli mezi sedmi, kteří v srpnu 1968 na Rudém náměstí demonstrovali proti okupaci Československa. Nepovažujeme za možné zúčastnit se slavnostního večera k ocenění Natálie Gorbaněvské in memoriam. Nedávná vystoupení Miloše Zemana ke špatně zamaskované agresi Vladimira Putina proti Ukrajině jsou neslučitelná s heslem Za vaši a naši svobodu, které Nataša přinesla na Rudé náměstí 25. srpna 1968, vysvětlili svoji neúčast na ceremoniálu, kde Gorbaněvská dostala in memoriam medaili Za zásluhy I. stupně. Svoboda je nedělitelná, je stejná pro Ukrajince, Čechy i krymské Tatary. Pokud je zrazena na jednom místě, zrazena je všude. To byla bolavá a nepříjemně hlučná zahraniční facka vyťatá Zemanovi do tváře. Nejen jemu. Dost lidí u nás vůči Putinovi zemanuje ; vzhlížejí k ruskému prezidentovi, odmítají Západ. Důležité je, že Zemanovo vystoupení na Rhodu, na summitu NATO, jeho odpor proti sankcím uvaleným na agresora nezůstávají bez odezvy. Dokonce i v Rusku. Prezident ve své předmetálové řeči řekl: Je tady více než třicet vyznamenaných a řadu z nich spojuje jedno téma. To téma můžeme nazvat odvaha, statečnost nebo hrdinství. Míněno zjevně hrdinství, které se uplatňuje proti přesile, proti totalitě (proto byl in memoriam vyznamenán Winston Churchill nebo Karel Kryl), proti násilí páchanému na jednotlivcích i národech. Zvolený všemi občany" Ale kdo by to Zemanovi věřil, když stejnými ústy podporuje nedemokratickou Čínu a ruský putinismus? Absolutně to nepasuje dohromady. A tyto jeho zahraniční postoje jsou dnes pro Česko naprosto klíčové, určující pro budoucnost. Zeman je čím dál víc, čím dál nepokrytěji antievropský a antizápadní. Navíc skutečně neobdivuje hrstku statečných, ale hrubou sílu. Proto mu imponuje bývalý komunista Robert Fico, sjednotitel slovenské levice (dostal Řád bílého lva civilní skupiny), Rusy masivně opěvovaný, agresivní Putin, komunistická Čína nebo tuzemský miliardář Andrej Babiš. Případně miliardář Petr Kellner. Nejbohatšího českého byznysmena vzal Zeman na večeři s prezidentem Si Ťin-pchingem. Domů z Číny pak letěl soukromým letadlem, které platily dvě nesilnější finanční skupiny působící u nás - PPF a J&T. I to je okolnost, jež slávě na Hradě předcházela. Plus další věc. Zeman opětovně, podlézavě a zcela zbytečně ujistil čínského prezidenta, že Česko respektuje územní integritu Číny, neuznává tibetskou exilovou vládu a souhlasí, že si Čína může ve svých vnitřních věcech dělat, co chce. Když tedy víte, co předcházelo, je vlastně - při vší úctě k některým dekorovaným - tak trochu jedno, koho Zeman vyznamenal. Že byli tentokrát ometálováni režiséři Filip Renč a Robert Sedláček (oblečený velmi výstižně, tedy jako by přišel z běhání nebo z rybolovu), kteří pro Zemana točili, a vedle nich in memoriam komunisty umučený kněz Josef Toufar. Ano, mišmaš, ale mnohem podstatnější je to okolí. To, co pro nás, pro Česko Zeman dělá. Jak brutálně nám škodí. Jak podporuje rozbroj, jak nás táhne k putinismu a Číně a staví proti Západu. 5
V projevu o sobě Miloš Zeman mluvil jako o prezidentovi zvoleném všemi občany. To se zase jednou mýlí. Všichni občané ho nevolili. Dostal loni ve druhém kole prezidentské volby 2 717 405 hlasů z celkových 8 434 941 aktuálních voličů. Ale pravdou je, že byl zvolen v přímé volbě a že 2,7 milionu hlasů je pořádná suma. Jeho voliči mají, co chtěli. Zbytek (5 717 536) trpí 28. října obzvlášť krutě. Martin Fendrych Poznámka Řády od Zemana. Přízeň mocných je pro umělce polibek kobry Lucie Bílá, Filip Renč, Robert Sedláček. První podpořila Miloše Zemana v prezidentských volbách, druhý mu natočil předvolební klip, třetí režíroval jeho dokumentární portrét. Teď všichni od Zemana dostali medaili I. stupně "za zásluhy o stát v oblasti umění". Není jim co závidět. Křičet se totiž bude na ně, nikoli na prezidenta. Jsou v jiné kategorii než nezpochybnitelná legenda Hana Hegerová, která má za sebou v 83 letech životní dílo. Navíc Řád T. G. Masaryka nedostala za zpívání, nýbrž za rozvoj humanity. Kdežto Zemanova svatá trojice v oblasti umění patří ke čtyřicátníkům, kdy je podle vžitých představ na zásluhy brzy. A byť hlas Bílé či silné prvotiny obou filmařů budily respekt, teď trio uslyší, že medaile mají za něco jiného: za Zemana. Ano, křičet se bude na ně, ale prezident je tím, kdo má mít dost rozumu, aby své oblíbence nevystavoval posměchu. Přízeň mocných je pro umělce polibkem kobry, bere jim auru nezávislosti, staví je do role poskoků vděčných za drobečky z panského stolu. Jistě, mohli vyznamenání zdvořile odmítnout. Jenže proti tomu mluví tři argumenty. Vypadali by jako pokrytci, kteří jen dělají pozdní prázdná gesta. Znevážili by hlavu státu. A pak, který umělec není přesvědčen, že si pocty právem zaslouží? Jakkoli to zní drze, místo medailí ať umělci dostávají peníze. Tedy zakázky; pak po nich zbude dílo. Papežové Julius II. a Pavel III. najali Michelangela na Sixtinskou kapli, Mozart psal operu pro korunovaci Leopolda II. českým králem. Leč na rozdíl od církve či monarchů je náš prezident chudý. Tudíž místo velkorysosti mecenáše rozdává trapasy, které vnoučata laureátů prodají za pár korun. A vetešníci neřeší, zda byly za zásluhy o stát, či o zapomenutého státníka. Mirka Spáčilová, idnes Po uzávěrce: Slavný filmový režisér Jan Němec přinesl po zhlédnutí obřadu na Pražský hrad Medaili Za zásluhy II. stupně, kterou převzal v roce 2002 z rukou Václava Havla. Rozhodl se tak protestovat proti ceremoniálu, respektive některým oceněným, které vybral prezident Zeman. Zříkám se ho na protest proti aktu arogantní politické zvůle při oslavě vzniku samostatného Československého státu, řekl režisér. Současná hlava státu postavila do stejné řady zachránce židovských dětí či státníka, který se významně osobně podílel na porážce Adolfa Hitlera, s filmovými tvůrci, kteří nikterak nepřispěli k československé státnosti. Pouze ve své profesi přímo či nepřímo pomohli jednotlivé osobě k politické kariéře, napsal Němec v dopisu Kanceláři prezidenta republiky, 6
který spolu s medailí donesl osobně na Pražský hrad. Považuji to za nechutné a politicky korupční. K tomuto mechanismu moci Rozděl a panuj nemohu mlčky přihlížet. Jan Němec patří k představitelům české filmové nové vlny. Od roku 1966 měl zákaz točit filmy, do roku 1968 pracoval alespoň pro televizi. V roce 1974 byl pod nátlakem donucen opustit zemi a v exilu pobýval ve Francii, Německu, Velké Británii, Švédsku a Spojených státech. Po roce 1989 se vrátil a mimo jiné začal učit na FAMU, kde působí dodnes. Poznámka redaktora: Prezident Zeman udelil Řád Bílého lva I. třídy popri Winstonovi Churchillovi či Nicholasovi Wintonovi aj slovenskému premiérovi Róbertovi Ficovi. Podľa Zemana to má byť poďakovanie za dobré susedské vzťahy medzi Českou republikou a Slovenskom, ktoré pretrvávajú od rozdelenia federácie. Nech už sa nad tým zamýšľam z akejkoľvek strany, vychádza mi, že zásluhu na vzájomnom bratskom spolunažívaní našich národov má hlavne päť miliónov Slovákov a desať miliónov Čechov, nie Zemanov kamarát Fico. Napokon skutky hovoria za všetko: sotva 24 hodín po obdržaní vyznamenania Ficova strana SMER v slovenskom parlamente opakovane odmietla návrh opozície, aby bol 28. október konečne aj na Slovensku vyhlásený za štátny sviatok, tak, ako je tomu v Českej republike. Argumentácia Ficových poslancov? Je to český, nie slovenský sviatok, nech si ho Česi slavia, keď sa im žiada, alebo: Vznik Československej republiky bol začiatkom sedemdesiatročného utláčania, diskriminovania a vyžierania Slovákov Čechmi. Biely lev na hrudi Fica sa musí poriadne červenať. A mal by sa aj Miloš Zeman. O Ficovi ani nehovoriac... Andrej Hrico Komentáře Smutek Sira Wintona Nutit nejctihodnějšího Sira Nicholase Wintona, aby ve věku sto pěti let letěl do Prahy a teprve zde po Řádu TGM z roku 1998 přijal i nejvyšší české státní vyznamenání Řád Bílého lva, je nevkusné samo o sobě. O co důstojnější by bylo předat mu je u něj doma, anebo na londýnské ambasádě. Český prezident se na poslední chvíli ještě přiživí na odlesku tohoto fascinujícího příběhu cizí lidskosti, ale ani tentokrát se nikdo neodváží sdělit nepohodlnou pravdu. Hrdinství Nicholase Wintona v roce 1939 totiž ze všeho nejvíce bylo zrcadlem zhroucení lidskosti a slušnosti české společnosti a státu po Mnichovu. Ano, ta pravda je prostá a krutá. Kdyby Židům pomáhaly české úřady a organizace, Britský výbor na pomoc uprchlíkům v Československu (British Committee for Refugees in Czechoslovakia) by nikdy nemusel vzniknout. A ten poslední Wintonův vlak s dvěma sty padesáti dětmi, který z Prahy odjel prvního září 1939, aby byl na hranicích Protektorátu zastaven a vrácen, by odjel mnohem dřív. Nikdo z dětí z tohoto vlaku válku nepřežil. Představuji si, jaké by to bylo, kdyby 28. října na Hradě něco takového zaznělo Odpusťte, že jsme vás nezachránili. 7
Dnes už je neposkytnutí pomoci dokonce trestným činem, v zákoníku následujícím bezprostředně po mučení ( 149 a 150 TZ). Ale v době, kdy dobrovolná kapitulace před nacismem zlomila páteř a smysl státu, vedla ke zhroucení sebeúcty národa i obecné lidskosti jednotlivců, bylo jednoduché nevidět utrpení jiných. Bez činu se slovo národ stalo jen výmluvou pro přihlížení vraždění ostatních. Ulice i většinu redakcí ovládla lůza, politiku rasismus a slovní národovectví. I tak brilantní demokrat, jako byl Ferdinand Peroutka, napsal v té době větu, která ho měla později, kdy se sám stal exulantem, pronásledovat: Lítost nesmí být jediným principem humanity. (článek Pryč s humanitou - a co potom?) Kdyby poválečné Československo a jeho tehdejší prezident Edvard Beneš neměli špatné svědomí, musel Nicholas Winton dostat nejvyšší státní vyznamenání nejpozději v roce 1945. Nikdo však tehdy, stejně jako dnes, neměl zájem na otevření kruté pravdy o tom, že britské organizace a dobrovolníci v Praze (vedle Nicholase Wintona i Trevor Chadwick a Bill Barazetti) stáli od podzimu 1938 proti nedemokratickým pořádkům a antisemitským zákonům tehdejšího Československa prakticky sami. Česká společnost by už konečně měla přiznat, že tito Britové ve své hrdinské snaze pomoci uniknout před smrtí alespoň židovským dětem, jednali proti vůli československých úřadů. Rok 1939 je v české národní diskuzi vnímán a popisován jako selhání našich spojenců, Velké Británie a Francie. Jistě nejsou bez viny, ale ta nesmí zastírat hloubku a zločiny našeho vlastního selhání. A je výhradně naší chybou, že jsme si to dodnes nepřiznali. Teprve v porážce se pozná velikost jednotlivce i národa a my jsme selhali. 5. října 1938 abdikoval Edvard Beneš na funkci prezidenta - a už o čtyři dny později vláda přijala nařízení vlády č. 219 Sb., které dočasně omezuje v živnostenském a jiném výdělečném podnikání německý a židovský živel. 14. října vydaly nejdůležitější stavovské organizace českých právníků, lékařů, advokátů a notářů společné prohlášení, odvolávající se na, podle jejich názoru oprávněné, mocné hnutí v lidu, které je namířeno proti židům. Prohlášení požadovalo okamžitě omezit účast židů v uvedených svobodných povoláních na takové procento, které odpovídá celkovému počtu obyvatelstva. Velký demokrat Edvard Beneš proti ničemu z toho neprotestoval, mlčel - a 22. října v tichosti odjel do Londýna a později do Chicaga. Ještě před koncem roku musejí z univerzit odejít desítky židovských profesorů. Nebylo mnoho těch, kdo si v takové době zachovali páteř. Tomáš Baťa odmítl požadavky svých dělníků na propouštění Židů, i když vyhrožovali stávkou. Cítil blížící se nebezpečí, a proto urychleně vysílal Židy na místa ve svých zahraničních pobočkách. Zachránil jim život. Přemysl Pitter se jako jeden z mála nebál veřejně vystupovat na obranu Židů už na podzim 1938 a odvážil se jich zastávat a podporovat i za okupace. Peroutka, Baťa, Pitter není náhodou, že všichni tři po válce skončili v emigraci, vyštváni komunistickou lůzou. 8
V roce 1945 se československá politika a společnost, zdevastovány porážkou z roku 1939, ještě nestačily vzpamatovat a s tímto traumatem vyrovnat. Hledaly pomstu ne rekonstrukci ideálu, na kterém Československo vzniklo. Znovu jenom rozvrátily samy sebe. Sir Nicholas Winton si Řád Bílého lva určitě zaslouží. Zasloužil by si k němu ovšem i naši omluvu a přiznání pravdy o pošetilém a zbabělém chování československého státu a společnosti ve chvíli ponížení Druhé republiky. V březnu 1939 žilo na území našeho státu přes sto dvacet tisíc Židů. Jen asi třiceti tisícům z nich se podařilo emigrovat. Zavražděno bylo minimálně osmdesát tisíc Židů. A v roce 1952, pouhých sedm let po skončení holocaustu, když Gottwald potřeboval znovu zvednout hněv lidu, použil k tomu opět ten nejhnusnější antisemitismus. A na Pražský hrad byly doručovány desetitisíce rezolucí pracovních kolektivů, požadujících pro čtrnáct obviněných ve Slánského procesu psovi psí smrt. Československý stát a společnost mohly a měly ve chvíli ohrožení zachránit desetitisíce životů. Osamělý jedinec, dnes Sir Nicholas Winton, jich za nás zachránil alespoň šest set šedesát devět Odpusťte Jan Urban Autor je bývalý disident a novinář ještě nelegálních Lidových novin. Později psal o válkách ve Střední Americe a bývalé Jugoslávii. Má za sebou dva dokumentární filmy, pět knih. Učí na New York University v Praze, je členem mezinárodního právního týmu Diag Human. Svaz spolků Informace Svazu spolků Čechů a Slováků o aktualizaci spolupráce s Velvyslanectvím ČR v Bernu V posledních měsících proběhlo několik krajanských akcí, při nichž se velmi příznivě projevil zájem dnešního Velvyslanectví České republiky v Bernu o působení a život krajanských spolků a jedinců ve Švýcarsku. Paní Sandra Miholová úspěšně překlenula přechodné období za nepřítomnosti velvyslance a začala svou iniciativou sdružovat jednotlivce, spolky a činnost Svazu spolků. Zajistila, že krajanský časopis Zpravodaj je zveřejňován na stránkách Velvyslanectví ČR. Nového velvyslance ČR v Bernu, pana Karla Borůvku, jsme vám představili v předcházejícím Zpravodaji. Z jeho dosavadní krátké působnosti na poli krajanských aktivit spolků a jednotlivců ve Švýcarsku pociťujeme jeho angažovanou návaznost hlavně na dosavadní pozitivní zkušenosti spolupráce předcházejících ambasád s krajany. Navíc, pan velvyslanec Borůvka již za krátkou dobu svého působení a svým dosavadním zájmem o krajany ve Švýcarsku prokazuje, že zájmy 9
jeho a ČR jsou slibným náznakem obrody působení spolků a řešení generačních problémů, které starší spolky ve Švýcarsku zaměstnávají. Svaz spolků děkuje paní Miholové, za podporu které se nám od ní dostalo a panu velvyslanci Borůvkovi za jeho osobní účast na některých nedávných akcích, při nichž jsme předběžně mohli definovat budoucí spolupráci našeho velvyslanectví se Svazem spolků, krajanskými spolky a jednotlivci všech příchozích vln a důvodů pobytu ve Švýcarsku. 30.10.2014 Svaz spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku Ze zahraničí Chvástat se vlastní krutostí Ve snaze vylepšit svou popularitu inzerováním vlastního krvelačného sadismu, polepší či poškodí se reputace režimu, utrpí či obohatí se pověst pilného kata? Lapat nevinné oběti, utínat jim hlavy nebo pohřbít za živa nebo ukřižovat nebo naopak nabídnout dosud dýchajícího chudáka na prodej za nehoráznou sumu milionů peněz? Jak na takové výkupné, zavedení, renesanci středověkých praktik zareagovat? Ještě před nedávnou dobou se zřejmě málokdo trápil tak morbidními a nyní stále víc aktuálními otázkami. Dne 21. září 2014 jsem četl text: Autor Dough Giles, titul "Beheadings: Brought to You by the Religion of Peace " - dekapitace, uřezávání hlav, naše současné obohacení islámem - náboženstvím míru. K potvrzení reality, jak že hodně rozlišní jsou mohamedáni a třeba baptisté. Ti rozhodně nevyhlásí smrtonosnou fatvu proto, že někdo si troufl na jejich účet zavtipkovat. Toto byl Mohamedův příkaz: Alláh nařídil bojovat proti všem tak dlouho, než oni dosvědčí, že je jen jeden bůh, který existuje, a jím je on, Alláh, a Mohamed je jeho prorokem. Během posledních devíti roků svého života poručil uspořádat za tím účelem ne méně než 65 válečných tažení, uťal hlavy zajatcům, ženy znásilnil, děti uvrhl do otroctví. Během prvních desetiletí po jeho smrti jeho ideologičtí následovníci napadli a dobyli území křesťanů, židů, hindů, buddhistů, zoroastristů. To bylo tehdy. Nyní, před několika měsíci či pouhými týdny, jsme zásluhou televize měli příležitost se seznámit s uřezáváním hlavy z iniciativy ISIS - obnovitelů kalifátu, s odsouzencem a nad ním s nožem již připraveným, v černém suknu zabaleným katem. Anonymním, dosud se po jeho identitě pátrá, podle hlasového záznamu to zřejmě je Angličan. Do takových řad ISIS se údajně hrne dostatečný počet zájemců z evropských zemí, čili též do hrůzostrašného cechu katů, snad mezi nimi není žádný Čech, nějaký Ahmed či Abdul Mohamed, původním jménem třeba Venca Vonásek z Postoloprt či Postoloprd. Po mistrovi či dokonce velmistrovi popravčím se nadále pídí, senátoři ve washingtonském kongresu jednomyslně - výkon nebývalý - odhlasovali odměnu deseti milionů dolarů tomu, kdo 10
poskytne informaci, jež by vedla k identifikaci popravčího, který uřízl hlavy amerických žurnalistů Jamese Folleyho a Stevena Sotloffa. K hlasování došlo z popudu jednoho ze zájemců, který se chce stát po Obamovi nájemníkem v Bílém domu: Marco Rubio, syn kubánských uprchlíků, nyní mladý senátor z Floridy - státu, jehož obyvateli, a tedy i voliči, islamisté poručili uříznout hlavu, pak se svým výkonem chlubili a další takové počiny slibují a zaručují. Politická nálada se v národě spěšně pozměnila. Ještě před pouhým jedním rokem, v době, kdy syrský prezident Assad použil zabijácké chemické zbraně v předměstí hlavního města Damašku, Kongres ve Washingtonu odmítl dát souhlas k odvetnému bombardování. Nálada veřejnosti a jí zvolených zákonodárců se teď hodně změnila po tolik provokativně, výsměšně inzerovaném podříznutí ničím se neprovinivších spoluobčanů. Přitom tihle prosazovatelé islámského globálního kalifátu třeba nejsou jen krvelační primitivové, sadisté, blbci, ale druh hodně nebezpečného, kalkulujícího nepřítele. Ten že by ale spoléhal na popularitu svého počínání? Odpověď na takovou otázku nabízí Charles Krauthammer. V New Yorku narozený, ročník 1950, syn židovských rodičů francouzského původu, vybavený pozoruhodným mozkem, absolvent univerzitního prostředí se jmény Oxford a Harvard. Ve svém prvním roce studií medicíny utrpěl úraz a od té doby je paralyzován, odkázán na invalidní vozíček. Na Harvardu dosáhl titul doktora lékařství, specializoval se v oboru psychiatrie, a zejména se prosadil jako brilantní komentátor, po zásluze obdařený prestižní Pulitzerovu cenou. Jeho analýzy, komentáře nikterak politicky korektní, zveřejňuje přes 400 zdrojů všude možně ve světě. Pravidelně ho vídám na televizní obrazovce a horlivě mu přikyvuji. Před několika týdny (19. září 2014, Newsmax) se objevil jeho text s názvem "ISIS Strategy is to Lure US Into War" - o strategii těchto ultraradikálních islamistů a jejich úsilí navnadit, vlákat Ameriku do vyhlášení válečného stavu. Krauthammer předkládá dvě alternativy. Tou méně pravděpodobnou by bylo dodatečné zjištění, že máme před sebou beznadějně krvelačné sadisty, jejichž primitivismus jsme přece jen příliš podcenili. Ta druhá alternativa se bohužel zdá být pravděpodobnější a nebezpečnější: vyprovokovat nejen Ameriku, ale celou západní civilizaci k válečnému konfliktu, k finálnímu utkání, které my prohrajeme. Prohra to nebude okamžitá a neuskuteční se na válečném poli, střetem zbraní nestejné kvality. Západ bude postupně vítězit, ale nakonec nezvítězí, poněvadž mu dojde trpělivost, čím déle konflikt potrvá, tím spolehlivěji se vytratí odhodlání v něm pokračovat. K dispozici jsou neblahé precedenty. Po původním šoku, rozhořčení, volání po okamžité řízné akci, dostaví se únava, přibývá pak hlasů a tlaku z takových konfliktů i za nemalou cenu vycouvat. Příkladem poslouží Obamova do úspěšného konce nedotažená kampaň v Libyi, Iráku, Afghánistánu, teď Sýrie, zítra Jordánsko, Libanon. Spoléhat na NATO, na Turecko či dokonce na neevropské spojence typu Pákistánu, zas v tom uvízneme sami, s rostoucí hanebnou pověstí amerických kruťasů. Guantánamo, tamější prý mučení například. Nynější americké prezidentské počínání perfektně zhodnotil týdeník The Weekly Standard (22.9.2014), jak Obama nemá zábrany prezentovat své neúspěchy jako triumfy, své slabosti jako 11
důkaz své síly. Iluze, sebeklam: "It is a passage almost breathtaking in its delusion." Nejeden vlivný činitel jeho politické strany jako například senátorka Dianne Feinstein, předsedkyně Select Committee on Intelligence, se netají svým skepticismem. Islamisté, ve své nynější nejnebezpečnější ISIS podobě, si vyřizují své nám obtížně pochopitelné účty s džihadistickými rivaly - ať al-kajda tu či al-nusra onde. Málo se poslední dobou dozvídáme, jak si počíná al-zavahrí, nástupce Usamy bin Ladina. Konkurenční ISIS přitahuje nejvíc pozornosti, do jejich řad se hrnou dychtiví psychopati, úchyláci, třeba i ten nějaký český Venca Vonásek. Jak velice se na konfliktu podílí přece neexistující ona západní křesťanská koalice? Američané dávají v Sýrii přednost nočnímu bombardování velitelských objektů nepřítele, nikoliv však k denním leteckým zásahům, kdy se tam na velitelství pracuje a někomu by se mohlo ublížit a takto přinést další důkaz amerických ukrutností. Ota Ulč Americký tisk: Putin má rakovinu, zbývají mu tři roky života Vladimir Putin má podle deníku New York Post rakovinu slinivky. Foto: Reuters Ruský prezident Vladimir Putin pospíchá s invazí na Ukrajině, protože má údajně rakovinu a možná mu zbývají tři roky života. Napsal to americký list New York Post. Kreml se k těmto spekulacím zatím nevyjadřuje. Deník poukázal na to, že v Bělorusku a v Polsku se již měsíce 12
objevují zprávy o tom, že ruský prezident trpí rakovinou míchy. Nicméně zdroje amerického listu prý tvrdí, že jde o rakovinu slinivky břišní, tedy o jedno z nejagresivnějších nádorových onemocnění. Prezidenta prý léčí starý lékař z bývalého východního Německa, s nímž se Putin seznámil, když působil v Drážďanech jako agent sovětské tajné služby KGB. Lékař, kterému je 84 let, prý zkouší různé terapie, včetně "steroidové šokové léčby", která by vysvětlovala nynější prezidentovu odulou tvář. Rušný začátek roku Vladimira Putina New York Post připomíná vyjádření britského válečného veterána Crispina Blacka, který se nyní zabývá mimo jiné informacemi ze zpravodajského prostředí. Black už začátkem letošního roku napsal, že fámy kolem zdravotního stavu šéfa Kremlu "se vrátily s ještě větší intenzitou". Zlověstnou známkou je podle Blacka propuštění Putinova vězněného úhlavního soka Michaila Chodorkovského. "Někteří naznačili, že si (Putin) čistí svědomí," napsal Black. Některé zdroje podle deníku New York Post tvrdí, že Putin má před sebou jen tři roky života a chce po sobě zanechat odkaz v podobě rozšíření ruského území, jako tomu bylo u cara Petra Velikého nebo u Stalina. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov spekulace amerického bulváru o Putinově vážné nemoci odbyl strohým dementi. V reakci na tvrzení listu New York Post prohlásil, že se nic neděje a šiřitelé spekulací že se nedočkají. Ať jim jazyk upadne, poznamenal Peskov. Historie Sarajevo a I. světová válka Arcivévoda Franz Ferdinand d Este, následník trůnu Rakousko-Uherské monarchie, koupil roku 1887 hrad Konopiště u Benešova od rodiny Lobkowitzovy. Arcivévoda nechal hrad přestavět na velkolepý barokní zámek, jsa si vědom svého postavení jako následník trůnu. V bývalé barokní oranžerii sám uspořádal z obrazů, dřevořezeb a jiných artefaktů, které znázorňovaly sv. Jiří, jedinečnou sbírku. Jednalo se vlastně o soupeření s anglickým králem Eduardem VII., který se rovněž věnoval sbírání soch a obrazů se stejným námětem. V červnu 1914 navštívil Františka Ferdinanda na Konopišti německý císař Vilém II. spolu s generálem Potiorkem. Nebyla to zajisté jen vyhlídková návštěva a o co při této návštěvě šlo, dá se celkem snadno usoudit, když uvážíme, že to bylo nedlouho před cestou arcivévody do Sarajeva, kde se měl urovnat poměr rakousko-maďarské monarchie k Srbsku. Mnozí představitelé 13 ČTK
rakouské ochranky tuto cestu arcivévodovi nedoporučovali a poukazovali na iredentskou organizaci tzv. Černé ruky, která se neskrývala se svými plány boje proti rakousko-maďarské politice v Bosně-Hercegovině. Přes všechna varování, došlo k osudové cestě arcivévody Františka Ferdinanda, následníka rakousko-uherského trůnu, 28. června 1914 do Sarajeva. Den předtím v Sarajevu pršelo a bylo chladno, ale v tento, v pravdě nešťastný den rakouské monarchie, zářilo v Sarajevu od samého rána slunce. A to právě na Vidov den (Den sv. Víta), kdy Sarajevo vzpomíná výročí, kdy v roce 1389 osmanská vojska na Kosově poli drtivě porazila srbské vojsko a tím ukončila éru Srbské říše na Balkáně. Tím byla zároveň umožněna pozdější integrace Srbska do Osmanské říše. A byl to právě 28. červen 1914 jako první Vidov den po osvobození Kosova pole ve Druhé balkánské válce. Volit právě Vidov den pro návštěvu rakouského arcivévody v Sarajevě je samo o sobě přímo politickou provokací vůči srbskému nacionalismu. Bylo nemálo hlasů, ze strany vídeňské rakousko-uherské vlády, které arcivévodu Františka Ferdinanda před touto cestou varovaly a naléhavě mu doporučovaly ji odvolat. Přes všechna varování se manželský pár odebral na cestu do Sarajeva a je až neuvěřitelné s jakou bezstarostností. Tři dny před příjezdem do Sarajeva strávili František Ferdinand a jeho manželka Žofie v malém prázdninovém městečku Iliči. Při posledním dnu v Iliči na večeři seděla Žofie náhodou vedle vůdce bosenských Chorvatů dr. Josipa Sunariče, který varoval místní úřady zvát manželský pár do Sarajeva na Vidov den, kdy nacionální nálada Srbů proti monarchii je zvláště vybičovaná. Na to mu Žofie odpověděla: Můj milý dr. Sunariči, vy nemáte pravdu. Všude, kde jsme se pohybovali, zdravil nás každý až do posledního Srba s takovým přátelstvím, zdvořilostí a srdečností, že jsme s naší návštěvou velmi spokojeni. A také sám Franz Ferdinand byl všeobecně znám pro svou netrpělivost při bezpečnostních formalitách a mimo to si přál, jako dědic habsburského trůnu, mít dobrý kontakt se svými poddanými. Když přijeli do Sarajeva, dovolili si dokonce procházku uličkami města, aniž by byli obtěžováni. Gavrilo Princip, mladý bosenský Srb, který je tři dny poté měl zastřelit, je pravděpodobně již pozoroval. Důležitý argument pro tuto společnou návštěvu obou manželů v Sarajevu byl, že 28. červen byl výročím jejich svatby, ke které se doslova museli oba probojovat. Žofie pocházela z českého šlechtického rodu Chotků, který nebyl vládnoucím rodem, a tudíž tento sňatek Františka Ferdinanda byl morganatický (stavovsky nerovný) a podle přísné etikety císařského dvora musel František Ferdinand podepsat, že se vzdává pro své potomky jejich nástupnického práva. Ale přes všechny intriky panovnického dvora proti tomuto sňatku, bylo jejich manželství velmi šťastné a František Ferdinand se asi roku 1904 svěřil své nevlastní matce, že jeho svatba s jeho Soph je to nejrozumnější, co mohl ve svém životě udělat. A že jeho žena byla jeho ganzes Glück a jejich děti byly jeho rozkoš a pýcha a dodal: Celý den sedím u nich a obdivuji je, protože je mám tolik rád. 14
Arcivévoda-následník s chotí opouštějí sarajevskou radnici a nastupují svou poslední cestu několik minut před atentátem. Na den výročí jejich svatby, 28 června 1914, se Žofie rozhodla přes všechna doporučování a varování zůstat po boku svého manžela Františka Ferdinanda. A je jistě nepochybné, že zde, v Sarajevě, v tomto vzrušujícím a exotickém prostředí, vzdáleném od centra říše, se mohli pohybovat s určitým potěšením, které jim nebylo dopřáno ve Vídni. Tam se setkávali často s narážkami na jejich morganatický sňatek. Auto arcivévody, otevřena Karosa, se pohybovalo ulicí s domy ozdobenými habsburskými černožlutými a bosenskými červeno-žlutými praporky ve směru k Čumurija mostu. Ani řádný vojenský kordon, z jedné, ani z druhé strany ulice nechránil otevřený automobil s arcivévodou a jeho ženou Žofii. V automobilu zastával pro osobní ochranu arcivévody hrabě Harrach. Když automobil přijel k Čumurija mostu, přivítali diváci arcivévodův vůz mohutným potleskem. Toho využil zde e umístěný spiklenec Muhamed Mehmedbašič a počal si připravovat ukrytou bombu, aby ji použil k výbuchu. V tom okamžiku ucítil na sebe zezadu tlak a domnívaje se, že je to policajt se tak polekal, že se mu nepodařilo bombu odjistit a tím automobil propásl. Příští atentátník, určený na trati vrhnout bombu, byl bosenský Srb Nedeljko Čabrinovič, který se postavil na nábřeží řeky. Čabrinovič vytáhl bombu, klobouček zapalovače rozdrtil na sloupku laterny a bombu hodil na arcivévodovo auto. Když osobní strážce arcivévody hrabě Harrach uslyšel třesk bomby, domníval se, že praskla pneumatika. Ale řidič automobilu viděl letět bombu a šlápl na pedál. Bomba minula svůj cíl, padla na zem a explodovala pod následujícím autem. 15
Tam zranila několik oficírů uvnitř vozu a způsobila díru v silnici. Arcivévoda reagoval obdivuhodně chladnokrevně. Malá střepina škrábla Žofii na tváři, ale jinak zůstali manželé nezraněni. Vzduch byl naplněn prachem. Osazenstvo čtvrtého vozu bylo zraněno, ale naživu. Nejvíce byl zraněn adjutant generála Potioreka, Oberst Erik von Merizzi. Byl sice při vědomí, ale rána na hlavě krvácela silně. Také někteří z diváků byli zraněni. Arcivévoda František Ferdinand místo aby tuto nebezpečnou zónu opustil, staral se o ošetřování zraněných a potom nařídil, aby se jelo do centra města na radnici a odtud do nemocnice, kde by se svou ženou navštívili zraněné. Na radnici je přivítal starosta rozechvělým hlasem Vaše císařská a královská Výsosti! Naše srdce jsou potěšena Vaší milostivou návštěvou. Ale sotva domluvil, hněv a pobouření, které se v arcivévodovi nahromadilo, po atentátu vybuchlo s veškerou otevřeností: Pane starosto, zde přijde jeden do Sarajeva na návštěvu a vrhá se na něj bomba. To je pobuřující! Následovalo hrobové ticho. Přitom pozorovali přítomní, že se Žofie naklonila k Františku Ferdinandovi a zašeptala mu něco do ucha. Ten se na to uklidnil a k starostovi pokračoval: Tak, nyní můžete mluvit. Když starosta se zjevným rozrušením dokončil svou řeč, nastala opět přestávka, po které se ujal slova arcivévoda: Pane starosto, děkuji Vám srdečně, potěšen jásajícími ovacemi, které mně a mé manželce připravilo obyvatelstvo. A to tím více, že v tom vidím výraz radosti nad nezdařeným atentátem. Po těchto řečech se musela Žofie setkat v I. poschodí radnice s muslimskými ženami, kde muži nebyli připuštěni, aby ženy mohly odložit svůj závoj. Arcivévoda zatím diktoval telegram císaři, ve kterým ho ujišťoval, že oni oba jsou zdraví, ačkoliv šok z ranního atentátu se na něm projevoval v tichém hlasu a v jeho loutkové chůzi, jak si vzpomínali tamní svědkové. Původně se plánovala návštěva Národního muzea. Arcivévoda se zeptal generála Potiorka, zda očekává další atentát. Podle vlastní výpovědi odpověděl Potiorek: Já doufám ne, ale takový podnik, jako je atentát z bezprostřední blízkosti, nelze ani se všemi bezpečnostními prostředky vyloučit. Potiorek doporučoval zbytek programu odvolat a přímo z města jet do Iliče, nebo k rezidenci Guvernéra (do Konaku) a odtud po levém břehu řeky k nádraží Bistrik. Arcivévoda chtěl navštívit zraněného Potiorkova adjutanta v Garnison-nemocnici, na okraji města. Původně se měl manželský pár rozdělit: arcivévoda měl jet do muzea a Žofie do paláce guvernéra. Žofie ale před celým doprovodem rezolutně prohlásila: Ne, Franz, já jedu s tebou do hospitálu! Hrabě Harrach se postavil na stupátko na levé straně auta (tedy na straně řeky), jako jistotu, kdyby přece jenom došlo k dalšímu atentátu. Kolona se tedy dala za stupňujícího se horka do pohybu od radnice na západ. Ovšem nikdo neinformoval řidiče o změněné trase. U čtvrti s bazarem zahnul řidič napravo. Potiorek zavolal na řidiče: Jedete špatně! Řidič začal couvat a vůz arcivévody jel na silnici tak pomalu, že nastala příležitost pro Gavrilo Principa (na snímku). Ten stál připraven na pravé straně ulice a tak se dostal na úroveň obou manželů, jejichž auto mělo v tom okamžiku prakticky nulovou rychlost. Poněvadž se Principovi nepodařilo bombu uvázanou v pase včas uvolnit, použil svou pistoli a vystřelil dvakrát z krátké vzdálenosti na manželský pár. Hrabě Harrach to z levé strany s hrůzou pozoroval. Přítomní diváci se vrhli na Principa a začali ho lynčovat. Kdyby ho policisté nezajistili a neodvedli, pravděpodobně by ho rozčilený dav utloukl. 16
Nejdříve to vypadalo tak, že atentátník svůj cíl minul, poněvadž Ferdinand a jeho žena seděli nehnutě ale zpříma. Ve skutečnosti již umírali. První kulka prorazila dveře auta, pronikla do podbřišku vévodkyně a přetrhla její břišní tepnu. Druhá zasáhla krk arcivévody a přetrhla krční žílu. Když auto uhánělo podél řeky k paláci, zvrátila se Žofie na stranu, až její obličej ležel mezi koleny jejího manžela. Potiorek se nejdříve domníval, že hrůzou omdlela. Hrabě Harrach, který ještě stále stál na stupátku, se naklonil do auta, uchopil arcivévodu za límec a podařilo se mu držet jeho hlavu zpříma. Přitom slyšel tiše pronášet arcivévodova slova, která se později stala slavným nekrologem po celé rakouské monarchii: Sopherl, Sopherl, neumírej, zůstaň naživu pro naše děti! Nekrolog panovníka s velkou láskou ke své ženě a dětem. Dne 25. července odevzdalo Rakousko-Uhersko pěti ostatním velmocem v Evropě a Portě Memorandum na ospravedlnění své akce proti Srbsku. Je sotva pouhou náhodou, že Memorandum uvádí toliko šest spiklenců, z nichž tři pocházeli ze Srbska. Ve skutečnosti bylo sarajevským soudem zahájeno soudní řízení proti 25 osobám, vesměs bosenským poddaným. Z těchto bylo 16 nakonec odsouzeno a 9 osvobozeno. Tři hlavní viníci Princip, Čabrinovič a Grabeš byli odsouzeni na 20 let do vězení, jelikož rakouský zákon nedovoluje trest smrti pro osoby pod dvacet let (bylo jim devatenáct). Všichni tři hoši měli TBC v pokročilém stupni a zemřeli za války: Čabrinovič ve vězení v lednu 1916, Grabeš v únoru 1916 a Princip v roce 1918 v Terezíně. Dne 28. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko Srbsku válku. Tato lokální válka se během několika dnů vyvinula ve válku kontinentální. Dne 1. srpna 1914 vypovědělo Německo válku Rusku a 3. srpna 1914 Francii. Evropu zachvátila válečná horečka nevídaných rozměrů. Hlásili se do ní nadšeně mladí lidé ještě nedospělí, proti vůli rodičů, ještě k tomu s přesvědčením, že do Vánoc budou doma. Ale válka se rozšířila až na Blízký Východ, do Afriky a východní Asie a na světová moře a skončila teprve po nepředstavitelných krvavých bojích v roce 1918. Vyžádala si 17 miliónů lidských obětí. Podle Christopher Clark: Die Schlafwandler napsal Vladislav Křepelka-Šilín Ze Švýcarska Švýcaři mají jen hladkou mouku, říká Češka Kateřina Fagetti Kdo je Kateřina Fagetti? Kateřina Fagetti žije ve Švýcarsku už desátým rokem. Přestěhovala se, když ji zaměstnavatel v Liberci oznámil, že bude snižovat stavy. Odjela tedy hledat práci do zahraničí. Původně chtěla zůstat maximálně rok. Vzpomenete si na první dny po přestěhování? Co vám nejvíce ulpělo v paměti? Švýcarsko má čtyři národní jazyky - němčinu, francouzštinu, italštinu a rétorománštinu. Byla 17
jsem přesvědčená o tom, že i v německé části země ovládají místní obyvatelé francouzštinu. Hodně rychle jsem se z tohoto snu probudila, neboť jsem byla nucená naučit se německy. Švýcaři v německé části odmítají mluvit francouzsky, stejně jako Švýcaři ve francouzské části odmítají mluvit německy, i když se jazyk učí od páté třídy. Vše je tady ale jinak perfektně zorganizované, ať se jedná o městskou hromadnou dopravu, sběr, nebo třídění odpadu a udržování nočního klidu. Hned první měsíc jsem potkala Tinu Turner. Nikdo za ní neběžel, fotografové ani novináři, prostě nikdo. S čím jste v cizině narazila? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý? Jedná se spíše o místní zvyk. Přátelé a známí se zde líbají a to třikrát na tvář. Dlouho jsem si nebyla jistá, koho mám považovat za přítele či známého - a tedy mohu-li ho políbit. Respektive jsem vždy přemýšlela, kdo se na mě vrhne, a začne mě pusinkovat. Ze začátku jsem z toho byla hodně zmatená. Švýcaři byli v šoku z našich Velikonoc. Místní nechápou symboliku pomlázky. Přijde jim nelogické, že se ženy u nás nechávají dobrovolně mlátit a ještě pány odmění panákem. Chcete se do Česka ještě někdy vrátit? Upřímně řečeno, neplánuji. Kromě rodiny, která žije v Česku, udržuji kontakt pouze se svou nejlepší kamarádkou. Známe se od studií a je to jediný člověk, který stojí na mé straně i po tolika letech odloučení. Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybí? Uvařila jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo? Chybí mi náš chléb. Švýcarský chléb je hodně měkký a má velmi krátkou dobu trvanlivosti. Proto si také peču vlastní. Bohužel Švýcaři znají jen hladkou mouku. Polohrubou si vozím z Česka. Své přátele zvu k sobě domů na večeři pravidelně. Všichni milují vajíčkový salát a bramborový vlastně také. Pak chlebíčky a houskové knedlíky. Ráda bych zmínila, že zde nemám žádné české přátele. Chtěla jsem se integrovat na sto procent. Jaké jsou první asociace, které slýcháváte, když řeknete, že jste z Česka? Jedna starší dáma se mě zeptala jestli znám splachovací záchod. To mě pobavilo. Muži si většinou Česko spojují s fotbalem. Znají Petra Čecha, Tomáše Rosického nebo Pavla Nedvěda. Dále zmiňují krásu a otevřenost českých žen. Obecně ale většina místních lidí zná Prahu, stejně jako historii země a rozdělení Československa. Všichni mluví o Česku velice hezky. 18
Sledujete tamní politiku? Liší se politická kultura od té naší? Místní politiku sleduji, ale nemám švýcarský pas, takže ji nemohu ovlivnit. Švýcarsko je velice demokratická země. Obecně mají právo veta, tedy na referendum. Ať se jedná o stavbu nového fotbalového stadionu, zastavení masového přívalu cizinců, nebo výše investic na opravu silnic. Účast na referendu, které mění ústavu, je v některých kantonech povinná. Jinak je účast dobrovolná. V občanském zákoníku je uvedeno, že každý má nárok na stávku či protestní akci. Zajímavostí také je, že ženy zde mohly poprvé volit až v roce 1971. lidovky.cz Věda O čem možná vypovídají gravitační vlny (Jsme nyní skutečně blíž počátku našeho Vesmíru?) Miloš Dokulil Kéž by hned sám nadpis nebyl okamžitě odstrašujícím signálem před následujícím textem. Když již se toho kolem nás ve většině vědeckých oborů tolik nezvyklého děje, je ovšem navíc problém v tom, že prokazatelně věda je potenciálním zájemcům přes jedno století zcela nesrozumitelná. Chtěl bych přesto zůstat aspoň na hranici srozumitelnosti. Jde o zcela jedinečný objev, který byl nedávno ohlášen jako zjištění gravitačních vln. Již před sto lety Einstein předvídal gravitační pole jako deformaci prostoročasu (roku 1915). Netroufal si očekávat jeho jeho zjištění (jeho detekci) tehdejšími technickými prostředky. Mohl ovšem teoreticky očekávat mnohem silnější zdroj gravitačních vln na základě velkého třesku než na základě mechanických podnětů v nějaké sluneční soustavě. Představme si navíc tzv. inflaci, jako nepředstavitelně rychlou rozpínavost prostoročasu (Alan Guth, roku 1980); s rychlostí přesahující rychlost světla. Na počátku tzv. velkého třesku, tedy ještě před inflací, nebyl náš Vesmír svým objemem větší než jeden stávající atom. Dokonce měl by být zcela nepředstavitelně a nesrovnatelně menší než atom, s nesmírným množstvím energie. V subatomární oblasti je ovšem kompetentní kvantová fyzika. V miniaturních rozměrech všechna kvantově-mechanická pole divoce fluktuují. Obdobně fluktuovalo také to výchozí gravitační pole. Během exponenciální expanze při té zmíněné inflaci vlnové délky kvantových fluktuací se začaly prodlužovat. Posléze přesáhly interval času tohoto mladého Vesmíru; takže dočasně zamrzly. Ono výchozí pole, které způsobilo předpoklady pro fázový přechod, disponovalo nesmírnou latentní energií. Přitom v čase kratším než je 10-36 sec, Vesmír expandoval o víc jak 25 řádů (ta rychlost měla vliv na jeho plochost a izotropii v jeho makrostruktuře). Ať nás nemýlí ta čísla. Jenom těch 25 řádů znamená jedničku s 25 nulami! Navíc, ty zjištěné gravitační vlny by signalizovaly, že došlo k inflaci na úrovni energie, během níž tři negravitační síly (uváděné v klasickém modelu částic) byly ještě spojeny. Pak 19
ovšem by měla existovat supersymetrie. Zřejmě by to ovšem znamenalo, že zároveň by musely existovat částice s masou vyšší než nedávno objevený Higgsův boson! Připomeňme si teď tzv. kosmické mikrovlnné pozadí ( CMB ). Pokud jde o právě zmíněné paprsky, byly objeveny před půl stoletím, v době tzv. studené války. Jejich vznik by byl datován na dobu 380 000 let po vzniku našeho Vesmíru. Tehdy byl již Vesmír do té míry ochlazený, že protony již mohly zachytit elektrony k tvorbě prvních atomů. Aby rovněž Vesmír již začal být konečně průhledný; k možnosti šířit světelné paprsky. O případné polarizaci CMB-radiace ještě poznatky ovšem hned nebyly. (Radiace vstupující do pulsujícího prostoru vytvořeného gravitačními vlnami by navodila polarizaci; tj. paprsky CMB by měly v rovině komprese větší amplitudu než v kolmém směru, v rovině expanze.) Získat registraci těch gravitačních vln by znamenalo mít doklad o procesech, které působily inflaci! Právě na tyto vlny byl zaměřen mikrovlnný teleskop BICEP2 na jižním pólu. (Jedná se o zkratku, za Background Imaging of Cosmic Extragalactic Polarization 2.) V radiaci CMB byla konečně zjištěna polarizace. Zřejmě mohlo jít o doklad inflace. Pak by se jednalo o signál, jehož kořeny by tkvěly skoro na počátku času, na hraně 10-36 sec! Přitom jen pokud by došlo k inflaci, došlo by také k zesílení těch gravitačních vln a k jejich stočení na B-polarizaci. Právě tento výsledek byl oznámen 17/3/2014 týmem BICEP2, zároveň jako důkaz inflace. Velikost těch vln charakterizuje číslo r, které je ale skoro dvakrát větší, než se očekávalo. (Číslo r uvádí poměr mezi dvěma signály, mezi polarizačním signálem gravitačních vln a fluktuačním signálem velikosti změřené teploty.) Je zde ale konflikt s údaji z doby před rokem, z European Space Agency. Její sonda Planck, která tehdy za 4 ½ roku s nevídanou přesností zaznamenávala CMB po celé obloze, uvedla jako r = 0,13; na rozdíl od BICEP2, který udává r = 0,2! Přitom Planck chytal záznamy na 9 mikrovlnných délkách! (Snad v u 2014 dojde k publikaci výsledků.) Jsou-li tu mimořádné nároky na racionalitu, vyžadují mimořádnou evidenci. Existence gravitačních vln se ovšem musí ještě potvrdit. Zatím nelze zcela vyloučit možný negativní vliv mezihvězdného prachu na výsledky BICEP2. Ty zjištěné gravitační vlny by signalizovaly, že došlo k inflaci na úrovni energie, během níž tři negravitační síly byly ještě propojeny; pak ovšem by měla existovat teorie supersymetrie. Zároveň by musely existovat částice s masou větší než má Higgsův boson. Byl by tu předpoklad k sjednocení kvantové mechaniky a gravitace! Navíc by se tu nabízel nepřímý doklad o existenci Multiverza (fyzicky od sebe oddělených četných dalších Vesmírů). Rovněž teorie strun by se dostala zřejmě ke cti. A ovšem, jde-li o měření gravitačních vln z inflace, gravitace musí být popsatelná kvantovou teorií (Frank Wilczek a Lawrence M. Krauss). Přitom ovšem zatím přijatelně nevíme, co vůbec způsobilo velký třesk (a co je singularita). Není dost zřejmé, co pak způsobilo tu nepředstavitelnou inflaci. Ono tehdejší prostorové vakuum muselo obsahovat obrovské rezervy energie. Zkusme nezapomenout, že inflace musela skončit v čase 10-36 sec, načež kvantové fluktuace s rozmanitými oscilacemi přešly v gravitační vlny (s pulsacemi ve fázích s kompresí a expanzí), což všechno se teď bude ověřovat. Sám velký třesk se ovšem svým počátkem přímému poznání vymyká! Také berme v úvahu, že neznáme zatím ani parametry svého světa, v němž žijeme. Galaxie rotují rychleji, než by mělo odpovídat gravitačním zákonům, takže v našem Vesmíru přepokládáme přes 20 % tzv. temné hmoty. A Vesmír se rozpíná zrychleně; což by mělo padat na 20
vrub zhruba 75 % tzv. temné energie. To, co bylo veškerým hmotným obsahem tohoto Vesmíru před čtvrt stoletím, je dnes stěží jeho 4 %! Jak to vlastně všechno s tím naším Vesmírem začalo? K nulovému bodu jeho časoprostoru se přijatelně nedostaneme. Zároveň, kdyby inflace pokračovala, nevznikl by náš Vesmír! Přitom ten náš Vesmír je zřejmě součástí mnohem větší struktury (možná s odlišnou fyzikou, než je ta naše). A pokud se uvažuje o Multiverzu, ne že by mělo fungovat jen jako plod antropického principu! Z tvorby krajanů Milostná poezie Jana Marie Jarolímková U tebe Vtěluji se do okamžiku pátrám v ději čtu pod čarou a neumím to nepřipouštím lež a potřebuji její služby nechci od sebe slyšet poděkování přiznala jsem si pravdu nečekaně nachází se na stejném místě jako lež svět za závěsem -------- Kdo z nás? Můj pot ve tvých peřinách má mokrá vůně ve tvém ručníku zůstaly v tichu tvého domu kdo z nás pláče víc? Mé myšlenky se tu posadily čekajíc tvých myšlenek jsme tu každý sám za sebe kdo z nás je více osamocen? 21 z hedvábí něžně mě podvádí a já chci podlehnout poznání tuším že zítra to budu stále já otvírám ústa sklenice s naštípnutým okrajem mi vyčaruje kapku krve při úsměvu mi bolest připomene že si ji mám olíznout ale někdo je rychlejší k mému úžasu jež má neskutečnou energii řeknu ano Můj smutek se ti rozložil ve smutku tvém čas stává se ředidlem kdo z nás je více smutný? Tíha nevysloveného parazituje na větě: miluji tě láska vplétá se do všech míst kdo z nás ví co je to láska?
Automat Svět Vladimír Vlasatý Život z nás vypadává, jak ze starých matrací sláma. V hospodě U snědeného krámu potoky vypitého piva, v bolavém srdci tažných ptáků sněm. Na nitce pavouk s křížem, pod pavoukem pavučina, uprostřed pavučiny Automat Svět. ------------- Posvátny lov Theofil Halama Havajané přijdou k moři jako velvyslanci boží Postaví si srub z korálových hub Přijde noc ta matka všeho a když hvězdy jasně svítí Rybář usne jako dřevo Měsíc potahuje nití Ráno vzlétne první racek najde v písku prázdny háček vedle něho udici majestátně stojící Vzbudí se tou hodinou rybář s celou rodinou S mandolínou začne zpívat jak se v moři rodí ryba Nové knihy Obsáhlá monografie přináší historii Divadla Járy Cimrmana Právě vychází nejobsáhlejším průvodcem po šestačtyřicetileté historii Divadla Járy Cimrmana. Obrazová publikace nabízí čtenářům na 64 stranách exkurzi dějinami souboru, který se proslavil navzdory všem nepřízním režimu, času i osudu. Doplňují ji tři desítky samostatně vyjímatelných dobových dokumentů, z nichž některé se zveřejnění dočkaly poprvé. Bonusem je DVD se záznamem představení ke 40. výročí vzniku oblíbené scény. Zdeněk Svěrák s knihou Divadlo Járy Cimrmana 22
Dana Seidlová: TGM HUMANISTA PRAVDOU POSEDLÝ Nakladatelství Petr Primus vydalo v minulých dnech útlou, zato velice zajímavou a potřebnou knížku, kterou podle monografie Alaina Soubigoua zpracovala naše krajanka, aktivní účastnice skautského hnutí a jeho nadšená propagátorka, dlouholetá publicistka ve Zpravodaji i Polygonu Dana Seidlová. V předmluvě své knihy píše: Tomáš Garrigue Masaryk byl zakladatelem Československé republiky a stál v jejím čele sedmnáct let. Filozof, sociolog, spisovatel, publicista a státník, který jako jeden z nejvýznamnějších politiků dvacátého století zasáhl do evropských dějin. Byl také důsledným hledačem pravdy, jejím neohroženým a statečným zastáncem. Ze všeho nejvíce je třeba ocenit jeho duševní obzor a morální kvality, kterými sám žil a které vštěpoval svému národu. Proto snad ani nepřekvapí, že životní příběh tohoto filozofa na trůnu zaujal mladičkého francouzského studenta Alaina Soubigoua natolik, že mu věnoval desetileté studium. Naučil se česky, pět let bádal v českých archivech, habilitoval se svou rozsáhlou monografií Thomas Masaryk a působí nyní jako profesor na pařížské Sorbonně. Tato rozsáhla práce, čítající 456 stran (v českém překladu vyšla v roce 2006 v nakladatelství Paseka) se pro mne stala inspirací i pramenem informací uvádí v předmluvě Dana Seidlová a pokračuje: Charizma našeho prvního prezidenta bylo v nacistickém i komunistickém režimu potlačováno, jeho působení a význam po dobu dvou generací zamlčován. Cílem této publikace je náprava této nehorázné křivdy, spáchané na velkém synu českého národa a převyprávět jeho životní příběh alespoň v rozsahu, jak by ho měli znát všichni naši občané, kterým je dnes od sedmi do pětasedmdesáti let. Ti dříve narození se jistě rozpomenou na sladké dětství, kdy Masarykovo jméno znělo všude v rodinách i na veřejnosti a ti nejmenší věřme, o něm ještě hodně uslyší. ------------------ Knihu TGM Humanista pravdou posedlý stojí pouhé 4 CHF a je možné si jí objednat přímo u autorky, nejlépe mailem na adrese Piratka@gmx.ch, popřípadě na tel. č. 0041 44 870 10 72 (Švýcarsko), nebo na pražském čísle 00420 244 024 479 (pevná linka), 00420 602 884 479 (mobil). 23
Čtení na volnou chvíli Pípal Milan Cimburek Co už jsem v životě slyšel za historky o starcích, kteří si za Boha nevzpomenou, co měli včera k večeři, anebo co s obrovským zájmem večer sledovali v televizi. Ale zato dovedou podrobně vyprávět, co dělali tři dny před vypuknutím první světové války. Tak i já se mohu pochválit takovým pamatovákem. Dobrých šedesát roků jsem si na řezbáře z ulice Kovařovicova vůbec nevzpomněl, natož jak se jmenoval. A najednou lup, a je to tady. Jeho jméno bylo, Pípal. V Brně jsme měli slavné řezbáře bratry Kotrbovy. Ti měli dílnu hned vedle Petrova, kostela nad městem. Jako študák jsem okukoval oknem už jen jednoho z bratrů, druhý nedávno před tím zemřel. Umělecký řezbář pan Pípal, měl dílnu nedaleko mého bydliště. Jeho dílna voněla dřevem a ohřívaným klihem. Byl také restaurátorem sošek z kostelů, klášterů, hradů a zámků. Několik svatých soch s uraženýma rukama, nosem, anebo dokonce chybějící hlavou, bylo rozestavěno po regálech. V prostředí barokních polychromovaných a pozlacených andělíčků jsem si připadal jako v muzeu. Andílek je dětská postava, promodelovaná s výrazně pojatou muskulaturou. Modelace lehké draperie, jakoby z pomačkaného papíru, koresponduje s dynamickou formou postavičky. Okukoval jsem, jak se dělá kopie takového andělíčka. V řezbářství se již odedávna používá dřevo z lípy, pro jeho měkkost a taky houževnatost. 1250-stránkový katalog firmy Klaus a Wolfgang Boesner, pro malířské, grafické a sochařské potřeby, píše v úvodu k opracování dřeva, že řezbáři a sochaři ke své činnosti potřebovali až tisíc dlát, pilníků a rašplí. Dnes jich prý dobrý sochař jich potřebuje tak sto padesát. Začátečníkovi ale stačí dlátek deset. Bez jakéhokoli chlubení, pouze statisticky mohu prohlásit, že jsem v životě ze dřeva, a to většinou z dřev tvrdých a exotických, vytvořil plastik a reliéfů ke stovce. Dlát jsem ale nikdy neměl ani tolik co začátečník. Pilníky žádné a rašpli pouze jednu, od dědečka, ručně sekanou, které pro její výkon říkám houžvička. Vlastním a používám ji dodnes. Vytvořením sochy z nejtvrdšího dřeva na světě ebenu, jsem kdysi přišel o čtyři dláta, která jsem zlomil. Eben se ale používá na výrobu černých klávesnic pro piana a ne na sochání, což jsem tehdy nevěděl. 24