cena 34 Kč / ročník 41 www.i-brana.cz Foto FLICKR, design Ondřej Košťák Biblický pohled na člověka aneb jak spojit neslučitelné
Milí čtenáři, na počátku roku trochu statistických údajů: V současné době žije na Zemi 6,5 miliardy lidí. Každý den se narodí 365 tisíc dětí. Ve stejném časovém úseku zemře 155 tisíc osob. Celkový počet obyvatel se tak denně zvyšuje o 210 tisíc. Pokud se stávající trend nezmění, bude hranice 7 miliard obyvatel překročena mezi lety 2012 a 2013, hranice 9 miliard pak bude překonána do roku 2050. Za těmito nepředstavitelnými čísly si ale vždy musíme představit jen jednoho člověka a jeden jediný příběh s neopakovatelnou lidskou zkušeností. Protože co jedinec, to originál, to jiný obraz, jiný pohled a hlavně jiná odpověď na otázku Jaký je člověk? A právě tato otázka je hlavním tématem lednového vydání časopisu Brána. První, co jsme udělali - oslovili jsme teologa, aby nám ve stručnosti předložil biblickou antropologii. Za což děkujeme řediteli Evangelikálního teologického semináře Janu Valešovi ml. Bible je pro nás křesťany nejcennějším zdrojem informací, odrážející tisíciletou zkušenost člověka a hlavně názor Toho, který člověka stvořil. Oslovili jsme navíc dalších šest lidí, jednotlivců, jejichž zkušenosti i profese jsou velmi odlišné. Lékařku Rut Vovsovou, učitelku Ludmilu Hrabětovou, psycholožku Danu Krausovou, soudce Jiřího Vaňka, muže s bohatou kriminální minulostí Romana Šťastného a nakonec hrobníka Davida Stejskala. Jejich názory samozřejmě nejsou věroučně závazné, ale na druhé straně jsou velmi poučné. Kdo se snadno pohoršuje, nechť raději nečte výpověď absolventa High Prison School (Vysoké vězeňské školy). Kromě nových a zajímavých témat, jsme pro vás na letošní rok připravili dvě nové rubriky. Jednak seriál písní, kterým nás provede hudebník Tomáš Najbrt a dále seriál Kauza, kde chceme připomenout události a svědectví ze života církve a křesťanů za totality. Věříme, že vám náš časopis bude dobrým celoročním průvodcem a těšíme se na Vaše ohlasy. z obsahu: SLOVO 3 Hledání Krále Pavel Fér ROZHOVOR 6 Zdraví a dlouhý život není všechno Jan Štorek TÉMA 10 Ecce homo Jan Valeš ml. CESTOPIS 18 Do oblak a zpět Tomáš Stebel PŘÍBĚH 22 Ze Švýcarska přes Valašsko... Pavel Hurta DO PÍSMA 24 Synové božští, dcery lidské (Gn 6) Viktor Ber KAUZA 26 Církev a misie za mřížemi Petr Toužimský K DISKUSI 32 Barak Obama - prezident SERIÁL 34 Nová píseň ze 17. století Tomáš Najbrt POST SCRIPTUM 38 Bushův odkaz Daniel Raus připravujeme: TÉMA Tlustá čára Peter Moreé a kolektiv šéfredaktor
Hledání Krále Jan 21,18-19 Motto pro nový rok: Pojď za Ježíšem Nový rok je takový zvláštní, mimořádný čas, začátek nového období. Z Boží milosti se nám dostává nová příležitost, přidaný čas. Jak ho využijeme, kudy a především kam půjdeme v tomto novém roce? Když o tom tak přemýšlím, říkám si, jestlipak ta výzva, kterou Pán Ježíš opakovaně adresuje Petrovi: Následuj mne, případně podle staršího překladu: Ty pojď za mnou, není vhodnou výzvou, nasměrováním do nového roku také i pro nás? Pozvání na úzkou cestu Jakže to Pán Ježíš Petrovi říká? Petře, dřív jsi chodil, kam jsi chtěl. Ale ne, to přece není žádná pravda, to bys mu Pane křivdil. Předně Petr není žádný bezbožný svévolník, který by si někdy dělal, co se mu zamane, bez ohledu na druhé a hlavně bez ohledu na Boží slovo. Za druhé, copak Petr už několik let věrně nenásleduje svého Mistra a Pána? On a chodit si kam chce? Kdepak, vždyť už dávno kvůli němu opustil svou živnost, dokonce i rodinu a šel za ním. Není to snad naprosto přesvědčivý důkaz toho, že Petr opustil své vlastní cesty, ustoupil od svých plánů a podřídil se ve všem výhradně Ježíši Kristu? Tohle všecko je sice pravda a přece to ještě není následování. Petr až doposud pořád zůstával svým vlastním pánem, tím kdo rozhoduje o svém životě. Tím kdo Ježíše buď poslechl nebo také ne. Kdo si pořád ponechal právo výhrad, právo rozhodnout. Teď ovšem má být konec i s tím. Následování Pána Ježíše vyžaduje naprostou podřízenost, poddanost. Nejen našich činů, ale dokonce i našich postojů, naší mysli, našich hodnot. Tak jak to později napsal ve své epištole: Uvádíme do poddanství každou mysl, aby byla poslušna Krista. Následování Ježíše je konec nezávislosti našeho smýšlení, protože znamená poddanství mysli Ježíše Krista. Petře, počítej s tím, že teď už to nebude po tvém. Jiný tě přepáše a povede kam nechceš. Oproti tvým představám a plánům, oproti tvým touhám a potřebám. Někdo jiný bude určovat cíl a směr tvé cesty. Tedy i proti tvé vůli. Pokud si představujete následování tak, že Pán všecko srovná, o všechno se postará a bude to pohoda, pak vás musím vyvést z omylu. Pán Ježíš Petrovi slibuje spíše pravý opak. Petře, nebudeš tomu vůbec rozumět, už se ti to nebude zdát dobře, ale úplně špatně. Tvé nitro se tomu bude vzpírat, bude ti to nepříjemné, co víc, bude to bolet. Ano, bude to i bolet. Mluví tu o Petrově mučednické smrti. Jde v tom až do krajnosti, ba až za tu nejzazší mez. Petře, ty máš zemřít. Ne jen obrazně, symbolicky, ale skutečně. Pán od něj chce sebevydání až do krajnosti. Neznamená ona výzva, ty pojď za mnou, právě toto sebevydání?
Buď počátkem to Slovo nám, jímž učiněn svět! Nic bez něho, je život v něm, jas do zemských běd a to světlo svítí do všech temnot žití, Tmy ho neobsáhly! Stojí to za to Tak takové pozvání si může klidně strčit za klobouk. Kdo mu o něj stojí, kdo by něco takového chtěl? Snad jen šílenec. Copak je to normální? Řekněte sami, vám to snad připadá jako něco dobrého, žádoucího? Nevyhýbáme se tomu, jak jen můžeme? Jenom netrpět. Jenom si zachovat svou nezávislost. Já budu rozhodovat, já budu mít poslední slovo. A Pán Ježíš si klidně řekne: Někdo jiný tě povede, kam nechceš a to třeba i na smrt. To snad mám jít jako ovce na porážku? Sám strkat hlavu do oprátky? Nechat si působit trápení a bolest? Copak jsem se zbláznil? To není pozvání, ale noční můra! Proč by člověk dělal něco takového? Například proto, že následování má zaslíbenou velikou odměnu. Jen si připomeňte všecka ta zaslíbení Písma. A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane a bude mít podíl na věčném životě. Stokrát víc! Podívejme, ona to tedy není ztráta, jak se zdá na první pohled, jak se obáváme, ale zisk, přínos a to nesmírný. Zisk vlastně už i v tomto životě, na tomto světě, ale zejména potom v Božím království. Nebojte, jen žádný strach, následováním Krista Pavel Fér (48) Br. Jan Táborský, 15.stol. (Křesť. kancionál) Vyrůstal v kladenském sboru, kde se vydal Pánu Ježíši Kristu v roce 1974. Po maturitě na elektrotechnické průmyslovce absolvoval kurzy při Radě CB. Začal sloužit při zaměstnání v Trutnově. Jako kazatel pracoval 10 let v Litomyšli. Nyní osmý rok v Horní Suché. Se svou manželkou Jaroslavou (v domácnosti) má šest dětí. získáváte slavná zaslíbení, obrovskou odměnu. Ovšem zde o žádných zaslíbeních přímo nečteme. Jako když tu nejsou důležitá. Jako, když už ono následování Ježíše samo o sobě, beze všech odměn nemá znaménko minus, ale plus. Jestliže nás Ježíš vede jinudy a to i tam, kam nechceme, jestliže nám tak způsobuje trápení i bolest, není to proto, aby nás potrápil. I tak je to dobrá cesta pro nás. Pravda, je to velmi úzká cesta, až příliš těsná, nesnadná, bolavá, sami bychom jí nikdy nešli, ale přece jen je, zůstává jedinou cestou k životu. Je to dobrá, požehnaná cesta, cesta záchrany. Mimo ni je smrt, peklo. Kam bychom jinak šli, bez Ježíše? Kde bychom skončili? To za prvé. Za druhé, teprve na této cestě zraje a roste náš vnitřní člověk, náš charakter se proměňuje do Kristovy podoby. Jedině tak se dostáváme z našich mělčin na hlubinu víry a života. Je to společenství s Kristem Ovšem tady jde ještě o jeden hlubší důvod proč následovat Ježíše i tak úzkou cestou až na doraz. Co znamená následování v prvé řadě? Především být s ním, být v jeho blízkosti, mít s ním společenství. Ano, následování vždycky znamenalo v prvé řadě společenství. Společně žít. To se neděje v nedělní škole, na shromáždění, či v několika vzácných okamžicích našeho života. V nějaké pracovní době. Následování vyžaduje neustálou přítomnost, blízkost. Od rána do rána. Znamená to jít, chodit s ním. Všimli jste si toho, na co se Pán Ježíš ptá ještě dříve, než vyzve Petra k následování? Miluješ mne? Skutečně, opravdově? Ptá se na lásku. Na té mu záleží. Následování je totiž v prvé řadě blízký vztah lásky, oddanosti. Překonání překážek a odstupu, život v bezprostřední blízkosti Pána Ježíše Krista. Následování nás vede blíže a více do jeho přítomnosti. Umožňuje nám tak být s ním, být mu nablízku. To je něco, co bez následování prostě nejde. Bez následování jsme daleko, vzdáleni Krista, ať už si namlouváme cokoliv. Teprve skutečné následování nám umožňuje být se samotným Kristem. Copak jste už nezakusili, že není nic lepšího! Pojďte poznat ještě víc jak je život s Kristem krásný i radostný a to i přes ono sebezapření a nesení kříže. Pojďte za ním. Stojíme na začátku nového roku. Půjdeme s Ježíšem, půjdeme za ním? I tam, kam se nám nebude chtít? On nás k tomu zve. Věřte, stojí to za to! PaVeL Fér 4
Adresa redakce: Brána, Soukenická 15, 110 00 Praha 1 e-mail: brana@cb.cz PF 2009 Redakce časopisu Brána (zleva: Matěj Hájek, Jonáš Chráska, Anna Chrásková, Miloš Hejzlar, Jana Matulíková, Jiří Sedláček, Bronislav Matulík, Karel Fojtík, Ondřej Košťák chybí Olga Sovová a Peter Komrska) přeje všem čtenářům Boží ochranu, milost, pokoj a tedy požehnání po celý rok 2009. redakce a administrace: Soukenická 15, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56, fax 222 31 64 62 www.i-brana.cz e-mail: brana@cb.cz Číslo 1/2009, ročník Bratrské rodiny 41, Českobratrské rodiny 67 vyšlo 23. 12. 2008 vychází 10x ročně, cena 34 Kč šéfredaktor: Bronislav matulík redakční rada: mgr. miloš Hejzlar, jiří Sedláček, jana matulíková, mgr. matěj Hájek, Ing. Peter Komrska, anna chrásková, Ing. Karel Fojtík j.h. výtvarník: Ondřej Košťák Sazba: Olga Sovová vydavatel: KODeX o.p.s. IČ 13161229 ev. č. mkčr: e 5080 Tisk: GraFOTecHna PrInT, s.r.o. Praha objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce. 5
Zdraví a dlouhý život není všechno Lékař a vědecký pracovník Jan štorek dává nahlédnout do svého života, své profese a do problematiky léčby rakoviny Představuji si, že lékař musí být rozhodným člověkem. čeho se týkala vaše nejdůležitější životní rozhodování? Nejdůležitější rozhodnutí nastalo dávno před tím, než jsem začal studovat medicínu, totiž rozhodnutí následovat ve víře Pána Ježíše Krista. Další důležité rozhodování přišlo, když jsem zvažoval, zda zůstat v zahraničí nebo se vrátit do Čech po té, co jsem dokončil studia. A ještě další z důležitých rozhodování se týkalo toho, zda se snažit se stát věhlasným odborníkem nebo se více věnovat vlastní rodině. Ne že bych nevěděl, co je správné, ale uskutečnění bylo obtížné. Jsem rád, že jsem to udělal, odešel z prestižního Seattlu do Calgary a dal přednost rodině. Jaké bylo vaše doposud nejtěžší rozhodnutí v medicíně? Nejtěžší je ten druh rozhodování, kdy se stav pacienta natolik zhoršuje, že je třeba rozhodnout o přechodu na paliativní léčbu, kdy už nemá cenu se pokoušet zachránit jeho život, ale tišit bolesti a usnadnit pacientovo trápení. Je to těžké i vzhledem k rodině Foto Bronislav matulík 6
Podílí se na výzkumu léčby leukémie. Jeho oborem je transplantace kostní dřeně. Svou péčí prodlužuje pozemské životy nemocných, ale ví, že jedině v Kristu je život věčný. Smrt jako prohraný boj s nemocí jej udržuje ve stavu pokory. Kariéra pro něj není hlavní prioritou. Odešel z nejprestižnější kliniky na světě, aby dal přednost rodině. pacienta. Nemocný sám by si třeba i přál zemřít, ale nejbližší příbuzní a přátelé říkají: Pane doktore, ještě se snažte, on je pro nás tak drahý člověk. S tím souvisí otázka sdělování pravdy o stavu pacienta. Jaký na to máte názor? Co se sdělování pravdy týče, na to jsou poměrně jasné etické předpisy, alespoň v USA a Kanadě. Tj., pacient musí být vždycky ten první, kdo má říct, jak moc detailně chce být informován. Pacient také musí určit, kdo z jeho příbuzných a přátel má informace dostat. MUDr. Jan Štorek, CSc. (49) studoval fakultu všeobecného lékařství uk v Praze, dále pak rezidenturu v oboru interního lékařství na universitách v Praze a v Seattlu. Specializaci v hematologii a onkologii studoval na universitách v Los Angeles a v Seattleu. Od roku 1989 žije v usa resp. v Kanadě. Pracoval na prestižním pracovišti (Fred Hutchinson Cancer Research Center) v Seattlu a nyní jako docent na universitě v Calgary. S manželkou Štěpánkou má tři děti. V Calgary navštěvuje baptistický sbor, v Čechách je členem Církve bratrské v Praze 5 na Smíchově. Jsou lékaři při studiu medicíny psychologicky školeni, jak pravdu pacientům sdělovat? Když jsem byl studentem medicíny, tyto záležitosti nebyly součástí výuky. Také přístup byl jiný. Pacientovi se mělo lhát, že nemá maligní nemoc. Zdůvodňovalo se to tím, že se pacient psychicky podepře touto lží. Což se mi nelíbilo, ale nevěděl jsem, co s tím dělat. Když jsem odešel do Spojených států a Kanady, viděl jsem, že se pacientovi říká vždy pravda, s výjimkou, když ji nechce slyšet. Někdy musím říkat pravdu i tehdy, když si to rodina nepřeje, protože by chtěla podepřít pacienta tím, že mu situaci vylíčí růžověji. Co se týká psychologického školení, nejprve jsem se to učil pokusem a omylem. Ne vždy jsem to dělal dobře, někteří pacienti si stěžovali Začal jsem o této problematice číst, šel jsem na přednášku lékařů i pacientů, a tam jsem se lépe naučil podávat špatnou zprávu způsobem, který je přijatelný a ne tvrdý. Vaším oborem je transplantace kostní dřeně. Proč jste si vybral právě tuto specializaci? Tato specializace mě jednak vědecky fascinovala a jednak dávala naději na uzdravení. Tehdy bylo strašně málo rakovin, které se daly vyléčit. Transplantace kostní dřeně nabízela možnost alespoň pro leukémie částečnou možnost pro vyléčení. Tato léčba byla u lidí rozvinuta v sedmdesátých letech minulého století. Stala se rutinní praxí pro určité typy leukémií a určité další typy nemaligních chorob kostní dřeně v osmdesátých letech. Od té doby je užívaná rutinně a výzkumem je zdokonalovaná. co konkrétně vás tak fascinovalo? Vždycky mě lákala imunologie. Byl jsem fascinován tím, že je možné u pacienta vyměnit kostní dřeň a tím celý krevní a lymfatický systém za systém někoho jiného, přestože jsme my lidé od sebe navzájem dost odlišní. V imunologii platí pravidlo, že kdykoli se přenese štěp na někoho jiného, měl by být odvrhnut, nicméně je zajímavé, že existují způsoby, jak se tomu vyhnout a jak udržet štěp dlouhodobě v těle jiného člověka. abyste ale přistoupili k transplantaci, musí být určitý počet znaků shodný mezi dárcem a pacientem, Můžete to konkretizovat? Těch potřebných znaků je daleko více (stovky a tisí- 7
ce) oproti obyčejné transfúzi krve. V případě transplantace kostní dřeně je potřeba shody nejméně v osmi antigenech (to jsou proteiny na povrchu buňky) a každý z těchto osmi antigenů může mít desítky či stovky variant. Proto je těžké najít dárce mimo rodinu. I v rodině je jen třiceti procentní pravděpodobnost, že se najde shodný sourozenec. Mimo rodinu je tato pravděpodobnost podstatně nižší. Díky práci mnoha lidí a hodným dárcům je dnes v registru celosvětově asi deset milionů dárců ochotných darovat krevní kmenové buňky, a to je důvodem, proč alespoň běloši mají sedmdesáti až osmdesáti procentní naději v registru najít shodného dárce. Ale lidé jiných ras mají tuto možnost sníženou tím, že v tomto registru převažují běloši. Říká se, že zločinci jsou vždy o krok před policií, platí totéž o rakovině? Příklad zločinců a policajtů lépe než v rakovině vynikne v otázce mikrobiologie a infekčních chorob, kde mikroby jsou chytřejší a chytřejší ve smyslu, že si vytváří rezistenci na známá antibiotika. Proto je třeba stále vyvíjet antibiotika nová a nová. Nicméně není jisté, kdo vyhraje. Choroby maligní si ovšem také vytvářejí rezistenci na chemoterapeutické látky, proto je poměrná neúspěšnost chemoterapeutických léků. Problém je v tom, že tyto látky nejsou dostatečně specifické. Většina z nich jenom mírní dělení buněk. Chemoterapie je jen o něco účinnější vůči rakovinným buňkám, které se dělí víc než buňky normální a zdravé. Jaké byly zlomové objevy ve výzkumu léčby leukémie? Zlomem v léčbě alespoň jednoho typu leukémie (chronické myeloidní leukémie) bylo v posledních deseti letech nalezení něčeho jako chemoterapeutické látky, která je ale velmi specifická pro rakovinnou buňku. Je asi tisíckrát specifičtější pro buňku rakovinou než nerakovinou. To vedlo k tomu, že toto onemocnění se dá alespoň dlouhodobě suprimovat, takže se pacient cítí v podstatě zdravě a je jen na tabletkách. Na čem nyní pracujete? Nyní pracuji na dvou otázkách. První se týká toho, že pacienti po transplantaci kostní dřeně mají mnoho komplikací, mají hodně infekcí. Trvá někdy i roky, než se jim vrátí imunita zpět. Zjišťujeme, proč to trvá tak dlouho, abychom našli způsoby, jak imunitu vrátit dříve. Druhý směr, který vyvíjíme, je ten, že se snažíme zjistit, zda by transplantace kostní dřeně nebyla užitečná pro autoimunní choroby. Tj. pro choroby, o kterých si myslíme, že jsou způsobeny vlastními imunitními buňkami pacienta. Ony buňky místo aby bojovaly proti infekcím, bojují proti vlastnímu organismu, např. roztroušená skleróza nebo Crohnova choroba. Pracoval jste v Seattlu v době, kdy se tam léčil Josef Lux, což byla u nás mediálně mimořádně sledovaná událost. Na čas dokonce jeho příběh zlidštil českou politiku. Setkal jste se tam s ním? Jsem vděčný, že jsem mohl poznat rodinu Josefa Luxe. To, že jsme se v Seattlu setkali, byla věc náhody. Na klinice je asi čtyřicet lékařů a všichni jsou současně i výzkumníci. Aby měli dost času na výzkum, každý z lékařů se jeden měsíc stará o pacienty a tři měsíce je ve výzkumných laboratořích. Když se Josef Lux připravoval na transplantaci, byl jsem zrovna ve službě a staral se o pacienty. Josef Lux patřil ke konci svého života k pacientům, se kterými se setkávám v situaci, kdy se pro ně nedá dělat nic víc než mírnit bolesti a příznaky choroby. Ovzduší pokoje pacienta křesťana bývá daleko pokojnější než pokoje pacienta nekřesťana. Převládá smíření. Jestliže se pacient zachrání (třeba zázrakem), bude to dobře, ale když k tomu nedojde, bude pacient ve věčných příbytcích. Zdravotní sestry říkávají, že do takového pokoje rády chodí, protože tam něco načerpají, pacienti a jejich příbuzní nemluví jen o bolestech, ale zajímají se o jejich život, zda nejsou unavené, jestli nemají problémy ve vztazích atp. To byla moje zkušenost i s Josefem Luxem a jejich rodinou. Vzpomenete si ještě na některého z dalších pacientů? Vzpomínám na křesťana, který mě velmi obohatil. Byl to pacient, který měl několik potransplantačních komplikací a poslední z nich byl infarkt. Po něm jsme se společně rozhodli, že už nebudeme zachraňovat život, ale tišit příznaky. Trvalo to tři dny, než umřel. V té době jsem se ho zeptal, co důležitého by mně doporučil do mého života. Nebuď stále jenom v nemocnici. Já jsem byl skoro pořád jen ve své kanceláři a málo doma s rodinou. V padesáti pak dostal lymfom (rakovinu mízních uzlin) a už jenom procházel léčbou, až nakonec umřel.
situací, kdy pro pacienta nemůžeme udělat nic víc než podávat morfin, který nejen tiší bolest ale také mírní pocit dušnosti. Což je v případě poškození plic jedna z nejpodstatnějších pomocí, kterou můžeme pacientovi poskytnout. Zatím jsem se nesetkal s případem, kdy by se nedala dávka vystupňovat tak, aby bolesti nebyly. V současné době nabízíme pacientům, aby si sami dávkovali množství morfinu. Připustil byste za určitých okolností eutanazii? Co se týče eutanázie, v tom mám eticky díky Pánu Bohu a pomoci kolegů křesťanů jasno. Byly vydány přesné regule, že je etické neléčit, když je vyléčení velice málo pravděpodobné nebo si pacient léčení nepřeje. Je etické mírnit bolest, a to i dávkami morfinu, které člověka duševně utlumí. Ale je neetické aktivně pacienta zabít. Je pro lékaře křesťana etické se s pacienty také modlit? Oficielně jsme vzděláváni, že to jako lékaři nemáme dělat. Já jsem se s nevěřícím pacientem nikdy nemodlil. A o Kristu jsem nevěřícímu pacientovi říkal jenom dvakrát. V jednom případě, když pacient pochopil, že je to proto, že mu nemohu nabídnout nic jiného než tlumení příznaků a že mu chci nabídnout něco, co má věčnou hodnotu. Jestli to nakonec přijal, nevím. V druhém případě pacient řekl, že je žid a že o tom nic nechce slyšet. Jak se vyrovnáváte se smrtí svých pacientů? Je to smutné. Nicméně si myslím, že je to pro mě i dobré. Z medicínského hlediska si vždy projdu, co se mohlo udělat lépe, aby ke smrti nedošlo, tady nám pomáhá, dovolí-li pacient či rodina udělat pitvu. Jednak mě to udržuje ve stavu poníženosti, protože si uvědomím své omezení. Na rozdíl od většiny lidí, kteří považují lékaře za člověka, který toho hodně umí a má schopnosti vyléčit, vím, že to tak není. A jednak mně to vždycky připomene moji vlastní smrtelnost. Je paliativní medicína skutečně tak účinná, že utiší i nesnesitelné bolesti? Jestli paliativní medicína dokáže vyléčit i tu nejtěžší bolest, nevím, ale občas si říkám, že jeden z největších pokroků v medicíně bylo vynalezení morfinu. Protože alespoň v mém oboru je mnoho Jakou máte zkušenost s nemocničními kaplany? Zkušenost mám výbornou. Zvláště ze Seattlu, kde se kaplanem stal pacient, který sám dříve podstoupil transplantaci kostní dřeně. Rozhodl se pomáhat pacientům, kteří procházejí obtížemi po transplantaci. Byl zasvěcen do jejich situace, byl radostným křesťanem a byl schopen velmi neformálně navazovat s pacienty vztahy. Zaťukal např. na pokoj, představil se a zeptal se pacienta, zda nechce nějakou pomoc. Tou pomocí mohl být obyčejný neformální rozhovor o všedních věcech, nebo navázání hlubokého rozhovoru o Kristu. Dokázal to velice nevtíravým způsobem. Ani se na to nepotřeboval školit, protože z něj vyzařovala touha pomoct jakýmkoli způsobem, který pacient potřeboval. Rád svědčil o Kristu, ale respektoval, že jsou lidé, kteří o něm nechtějí slyšet. Těm pomohl všedním způsobem, rozptýlením nudy, rozradostněním, a pacientům, kteří byli jiných náboženství, pomohl také obyčejným rozhovorem a zprostředkováním kontaktu s jejich duchovními. Rozhodně bych takovou službu podpořil i u nás v Čechách. Nemocniční personál nemůže pacientovi poskytnout nic víc než několik let či desítek let života, ale kaplan může pomoct k věčnosti. Bronislav Matulík
Ilustrace Ondřej Košťák jan valeš ml. 10
Obraz první, potemnělý: Večerní zprávy, vidět jsou části roztrhaného lidského těla po výbuchu trhaviny nastražené teroristy. Hned za tím následuje informace o znásilnění malých dětí nevlastním otcem Existuje vůbec nějaký příběh lidské zvrácenosti, o kterém jsme ještě neslyšeli? A co by nás ještě ve zpovědnici mohlo překvapit? Obraz druhý plný živých barev: Krása a bohatství lásky. Štěstí v očích postiženého člověka, jemuž bylo pomoženo způsobem, který předčil jeho očekávání. Přátelství, kterému nevadí nedostatky druhého, ale s láskou je snáší už léta s poctivostí, na kterou je možné se spolehnout. Znám křesťany, kteří žijí s tou první představou. Každý den je pro ně zápasem s hříchem, umrtvují své vášně půstem a sebekázní (Ř 13,11-14). Život je pro ně boj. A znám i jiné křesťany, kteří si denně připomínají Ježíšovo vítězství, život je především využívání dobrých příležitostí, které Pán připravuje (Ef 2,10). Je vidět, že obě skupiny křesťanů žijí to, co se v Bibli píše. A přece je tu háček. Osobně vidím skutečný problém v tom zůstat realistou (nepřehlížet lidskou hříšnost), a přitom nepřijít docela o radost, respekt a hrdost, že jsme lidé. Není takový problém vézt se na s Božím viděním člověka, jako koruny stvoření. Boží realismus je v tom, že obě tyto tak protichůdné stránky člověka vidí s plnou intenzitou a zároveň. Pohled do zrcadla Nebuďme naivní! Bude dobré si připomenout tu černě pestrou povahu hříchu. Jelikož shrnutím Božích nároků na člověka je láska k Bohu a bližnímu (souhrn Božích přikázání, Mt 22,35-40, Mk 12,28-31, L 10,25-28), můžeme hřích definovat jako nelásku. Láska znamená dávat sám sebe být pozorný, vyjádřit vděčnost, dát svůj čas, energii, majetek. Opakem, a tedy hříchem pak je lhostejnost a projevy otevřené nenávisti. Opakem lásky je také sebeláska, tj. braní druhým a dávání jen sobě. Pochopitelně hříchem je porušování Božího zákona (1J 3,4). Z jiného úhlu pohledu je podstatou hříchu ne-víra, protože to, co Bůh od hříšného člověka očekává je důvěra, víra (J 6,28-29 a 16,9). Hřích tedy můžeme definovat jako opak víry, tedy neschopnost důvěřovat Bohu či spoléhání se jen na sebe. Protože Desatero začíná slovy Já jsem Hospodin, Bůh tvůj..., je vzpoura vůči Bohu pravým opakem. Tyto definice nám mohou pomoci v těch případech, kdy si nejsme jisti, co vše ještě hřích je a co již ne. Člověk je protichůdná bytost, je v něm svatost i hříšnost. Každý z nás je tím, kdo je hoden lásky, kdo může patřit Bohu a žít s Ním, ale i tím, kdo Boží zákony porušuje, nemiluje Boha ani bližní, ubližuje Jak se s tím vyrovnat? té či oné vlně. Bible je však neuvěřitelně realistická, a přitom člověka vnímá jako korunu stvoření. Z prvního obrazu se dělá zle, mysl ztrácí sílu a tělo odmítá poslušnost. Je to ohlušující ozvěna nesmyslného ticha. Zato druhý obraz láká a zve, chceme vstoupit do nepřeberných možností a krás života. Nasloucháme unešeně a mysl i tělo se poddává rytmu všeho úžasného. Jak je možné toto skloubit? Citování vět z Bible, které zdůrazňují lidskou hříšnost, ještě neznamená, že uvažuji biblicky. Boží genialita (mohu-li použít toho slova) spočívá totiž v tom, jak spojuje realitu lidského hříchu s realitou lidské slávy. Žít podle Božího slova pak znamená osvojovat si Boží vnímání lidského hříchu spolu To jsou biblické definice hříchu. Jak definují hřích lidé v české společnosti? Hřích je především porušení úcty a práv druhého člověka. Když na to někdo doplatil, bylo to zlé jednání. Pokud to nikoho nepoškozuje, není to vážná věc. Takový hřích je narušením integrity bližního, narušením toho, co bytostně patří k lidství. Toto pojetí má svá úskalí: Nepostihuje společenské dosahy hříchu, takže mezi mou nečinností a strádáním jiného jinde nevzniká vazba a já vůči ostatním nejsem ničím povinen (mluvíme totiž o základních lidských právech, nikoli povinnostech). Vše je tak individuální, že nám uniká společná povaha mnoha podob hříchu. Jiným problémem je to, že Bůh není v tomto 11
smyslu naším bližním, a tudíž nemá žádná práva. Řada lidí zná příběh o prvním hříchu Adama a Evy, když jedli ovoce ze zakázaného stromu. Ten pak pokračuje příběhem bratrovraždy hřích velmi brzy odhalí svou pravou tvář. Když je Kain uprostřed pokušení zabít svého bratra, Hospodin mu říká: Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout. (Gn 4,7) Někteří lidé mají pocit, že dobrým jednáním něco od Boha získají... Jak nesmyslné! Dobrým jednáním si však účinně pomáháme v boji s pokušením. Hřích vytváří systém zla, který proniká lidskou Jaký je člověk při příchodu na svět V posledních letech došlo k otevření porodních sálů pro blízké, kteří doprovázejí rodičku, nastávající matku, k porodu. Otcové, případně jiné doprovázející osoby, nejčastěji kamarádky, sestry nebo matky, mohou být přítomny porodu očekávaného dítěte. Mohou ho spatřit v prvních vteřinách života. V některých porodnicích otcové, pokud chtějí, mohou přestřihnout pupečník, mohou dítě vyfotografovat, napsat mu jeho jméno na kůži, asistovat při jeho ošetření, zvážení a změření i prvním zabalení. Novorozenec je obodován v první, páté a desáté minutě života. Body dostává za projevy základních životních funkcí. Snahou porodníka a porodních asistentek je, aby se dítě narodilo v co nejlepším stavu, a tudíž dostalo co nejvyšší počet bodů. Současně i pro matku by měl být porodní průběh co nejbezpečnější, nejpřijatelnější, se snahou zmenšit všechna rizika, která porod pro matku představuje. Člověk novorozenec je křehkou i dokonalou bytostí zároveň. Je plně závislý na péči matky a současně má skrytý obrovský potenciál k rozvoji schopností, ve chvíli narození jen tušených a předpokládaných, někdy ani netušených, ani nepředpokládaných. Některým rodičům slouží dítě jako potvrzení jejich potence, potvrzení jejich sociálního postavení. Často jsou pak zdravé, nadané a krásné děti výkladní skříní rodiny. Inteligence a krása jsou charakteristiky, kterých si současná společnost vysoce cení, a my velmi ochotně toto hodnocení přejímáme, respektive je nám tento postoj vlastní. Naše církevní prostředí staví vysoko i další vlastnost, a to poslušnost. Poslušné dítě dává rodičům možnost sebepotvrzení a určité pozice ve sborovém společenství. Čím je pro nás narození dítěte, člověka? Je to především obrovská příležitost a dar. Příležitost zjišťovat, že ne všechno se vyvíjí, jak jsme si představovali, někdy je možná dokonce všechno naopak. S dítětem zjišťujeme, že život je mnohotvárný, nezařaditelný do kategorií, nepředvídatelný a někdy velmi dobrodružný. Pokud přijmeme tuto nejistou situaci jako další šanci k osobnímu zrání a ne jako korunovaci vlastního života, může nám tento postoj otevřít nové oblasti a stát se dlouhodobým stimulem duchovního růstu. V naší středoevropské, bohaté a zajištěné společnosti automaticky předpokládáme, že narozené dítě musí být zdravé. Všechna vyšetření v době těhotenství byla přece v pořádku Těžko přijímáme život s hendikepem. O to víc si vážím žen, které věděly o postižení dítěte, a přesto se rozhodly donosit ho, porodit, starat se o něj a milovat ho. Investovat do dítěte bez ohledu na efektivitu vynaloženého úsilí a péče. Často místo skutečné podpory zažívají nepříjemnou pozornost až zvědavost okolí a současně jsou péčí o různým způsobem znevýhodněné dítě omezeny nebo úplně vyřazeny z aktivit běžného života. Rut Vovsová, gynekolog-porodník 12
Jaký je člověk ve školní lavici? Každý člověk přichází na svět s určitým obdarováním a určitými schopnostmi. Každý je jedinečnou osobností Bohem obdarovanou. Naše lidské společenství mu toto obdarování pomáhá rozvíjet nebo ubíjet. Jaký z každé osobnosti vyroste člověk a jaký bude, o tom se velkou měrou rozhoduje také ve škole. Pochopila jsem, že dítě při vstupu do školy touží být přijato s pochopením a porozuměním. Očekává pomoc při nezdarech a je pro něho důležitá jistota, že ho mají ostatní rádi. Několik příkladů. LÁĎA byl žákem páté třídy. První výstup se odehrál v den mého vstupu do školní praxe. Ředitelem školy jsem byla upozorněna na jeho časté výkyvy v chování a nekázeň. Bude-li třeba, měla jsem ho poslat do ředitelny. Láďa přišel do školy až během druhé vyučovací hodiny. Najednou bez zaťukání a pozdravení se ve třídě objevil střapatý kluk, ruce v kapsách. Horečně jsem přemýšlela, jak se mám zachovat a celá třída očekávala nějakou zábavu. Učila jsem dál a nevšímala jsem si ho. Po chvilce se ozval sám: Sem přišel. Přešlapoval z nohy na nohu a já jsem mu odpověděla, že jsem si všimla. Požádala jsem ho, jestli umí přijít do třídy lépe, aby to zkusil znovu. K údivu všech opravdu šel a dokázal, že to umí. Něco se v něm zlomilo, dalo nám to všem ještě dost práce, ale podařilo se. Láďa se přestal předvádět, pochopil, že ho máme rádi. Když jsme se po letech potkali, srdečně se ke mně hlásil, omlouval se a dosvědčil, že to byl právě ten okamžik, který byl tam na začátku. To, že nebyl křik ani ředitelna, způsobilo u něho velikou změnu. LOJZÍK nebyl mým žákem, ale přesto jsem s ním prožila zvláštní zkušenost. Ve třídě, kam chodil, se paní vychovatelce vytratily z peněženky nějaké peníze. Šli na vycházku, paní vychovatelka poslala Lojzíka zpět do třídy, aby přinesl míč, který tam zapomněli. Při návratu zjistila, že jí chybí peníze. Pojala podezření, že to byl právě Lojzík, který byl ve třídě chvíli sám. Já jsem to měla vyšetřit. Lojzíkovu rodinu jsem dobře znala a některé starší sourozence jsem učila. Celá rodina žila neokázale a skromně. Lojzík byl tichý, málomluvný, na mé otázky neodpovídal. Potom nejistě odpověděl, že nic nevzal. Dohodli jsme se, že si o tom všem promluví s rodiči. Myslela jsem, že o tom pomlčí, ale to jsem se zmýlila. Doma se Lojzík rodičům přiznal, peníze vrátil a omluvil se. Nám to stačilo a dále jsme se tím nezabývali. Rodiče byli z činu svého syna zdrceni, ale měli jsme radost, že se sám přiznal. JIRKA byl žákem mého muže, učitele tělocviku. Zavalitý a neohrabaný kluk byl dobrým terčem pro vtípky spolužáků. Dost tím trpěl, ale bojovat proti tomu neuměl. Tělocvik považoval za svého nepřítele, nedařilo se mu nic zvládat. Po jedné zase neúspěšné hodině si ho učitel pozval k sobě. Poradil mu, že by mohl mít úspěch ve vrhu koulí. A Jirka chtěl. Byl stále lepší, viděli to i spolužáci, začali si ho vážit. Nejprve se stal přeborníkem školy a později i přeborníkem všech škol v okrese. Vytrvalost a houževnatost ho provází celý život. Vystudoval vysokou školu, stal se úspěšným podnikatelem. Na svého učitele tělocviku nedá dopustit a dodnes jsou z nich dobří přátelé. KRISTINA byla velice neukázněná a divoká se sklonem k drzosti. Málokdo si s ní chtěl povídat. Při jedné hodině vyrušovala obzvláště silně. Často jsem ji musela napomínat, až jsem na ni křikla: Kristo, už toho mám dost! A nastal výbuch. Její reakce byla opravdu nevybíravá a drzá. Já jsem se v ten okamžik neudržela a začala jsem na ni ječet, co si to dovoluje. Ona sice ztichla, ale začala plakat a i celá třída byla až do konce vyučování nějak smutná. Když jsem doma nad vším přemýšlela, začala jsem se za své jednání stydět. Pochopila jsem, že jsem se jí něčím dotkla, mrzelo mě to. I druhý den ve třídě bylo stále nějaké zvláštní ticho. Trvalo do té doby, než jsem se všem omluvila, řekla jsem dětem, že mě to mrzí. Vyzvala jsem všechny, abychom celou situaci všichni společně znovu řešili. Během několika chvil nám Kristina vypověděla, co ji trápí. S pláčem se nám svěřila, že si myslí, že ji nikdo nemá rád. Maminka má radši bratry, ve škole s ní nikdo nechce kamarádit a já jsem ji oslovila Kristo, což zní jako kryso. Proto ten výbuch. Byla jsem ráda, že všechno ze srdce vyšlo ven a mohli jsme začít pracovat na vylepšování vzájemných vztahů. Ludmila Hrabětová, učitelka v důchodu 13