Vyprávění z časů vikingů

Leif Nordenstorm Arne syn náčelníka Vyprávění z časů vikingů K A V A P E C H

ARNE, SYN NÁČ ELNÍKA Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w. k o s m a s. c z, U I D : K O S 2 0 8 5 5 1 Leif Nordenstorm Arne syn náčelníka Vyprávění z časů vikingů K A V A P E C H

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w. k o s m a s. c z, U I D : K O S 2 0 8 5 5 1 Nakladatelství: KAVA-PECH Anglická 878, 252 29 Dobřichovice http://www.kava-pech.cz Leif Nordenstorm, 2005 Překlad: Oldřich Arnošt Fischer, 2013 Ilustrace: Pavel Rak, 2013 ISBN 978-80-87169-68-1

První kapitola Björn vztyčil kámen na památku Arneho, svého otce, který nasytil orla v Kuronsku. Arne byl na sebe hrdý. Vždyť uměl číst runy bez zadrhnutí. Byl jediným chlapcem ve vsi, který uměl číst runy. Jeho bratříček Egil ani jeho starší sestra Ylva se tomuto umění nechtěli učit. Snad proto, že na kameni bylo vyryto právě jeho jméno. Jmenoval se Arne. Když procházel kolem runového kamene, který stál u stezky mezi vesnicí a mořem, často prsty obtahoval rýhy představující jeho jméno: A-r-n-e. Už předtím, než se naučil číst, věděl, kde je to jméno vyryto. Věděl také, že ten Arne, který je uveden na kameni, není on, nýbrž jeho dědeček. Dva roky před jeho narozením se jeho otec Björn plavil na lodích se svým otcem Arnem a dalšími muži ze své vesnice a ze sousedních vesnic. Pluli pod plachtami přes východní moře do Kuronska. Tam mohli prodat vydělané kůže a nakoupit látky, perly a mnoho jiných krásných věcí. Trvalo dlouho, než se lodě vrátily k vesnici. V oněch dnech zavládla velká radost mezi vesničany, kteří opět spatřili své syny, manžele a otce. Právě tak velký smutek ale padl na ty, kteří se dozvěděli, že očekávaní muži padli v bitvě. Jedním z těch, kteří zahynuli, když lodě napadli piráti, byl Starý Arne, dědeček Mladého Arneho. Proto Björn vztyčil runový kámen na památku svého otce a proto dostal Björnův první syn jméno Arne. Když byl Arne malý, 5 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w. k o s m a s. c z, U I D : K O S 2 0 8 5 5 1 Ragnhild jeho babička měla ve zvyku brát Arneho na klín a vyprávět mu o dědečkovi. Jistěže byla smutná ze smrti svého manžela, ale byla zde věc, která ji, jak se zdálo, trápila ještě mnohem víc. Její druhý syn Ulf, Björnův bratříček, se cestou do Kuronska ztratil a nikdo nevěděl, kam se poděl. Babička nikdy nepřestala doufat, že se vrátí. Hej, Arne, nestůj tam zasněně u runovýho kamene! Pojď! Něco pro tebe mám! To volal Gunnar. Gunnar byl stejně starý jako Arne. Učili se spolu střílet šípy z luku. Také se spolu cvičili ve vrhání oštěpu do trouchnivějícího pařezu, který stál u okraje lesa na opačné straně pastviny, kde se vždycky pásly krávy a koně. Být s Gunnarem nebylo nikdy nudné. Vymýšlel stále nové a nové zábavné hry, ale tentokrát vypadal Gunnar dokonce ještě nadšeněji než obvykle. Co se děje? křikl Arne. Jedna z holek viděla u Velké hory losy, a teď už je hodně chlapů na cestě, odpověděl Gunnar. Budeme lovit. Pak budeme celej tejden baštit maso. Pojď, poběžme. Arne věděl, že se mužům nelíbí, když se jim malí chlapci pletou pod nohama při lovu. Děti se nesmí účastnit velkého lovu, ale tentokrát byli losi hned za vesnicí. Velká hora stála za Jezerem lidojedů jen co by kamenem dohodil. Aby něco viděli, musí teď běžet rychle. Už jdu, odpověděl Arne a rozběhl se, jak nejrychleji mohl. Před osadou postávalo několik smějících se děvčat. Vždyť to utíká Arne, řekla Ylva. Pádí stejně rychle jako losi, když zahlídli lovce. Zdá se, že jen Gunnar mohl dokázat Arneho probudit, když snil u runovýho kamene, řekla Ingeborg. Když Gunnar zavolá pojď, přijde. Vždycky! Arne už Gunnara dohonil. Gunnar vždycky vymýšlel ty nejlepší hry, ale Arne zase byl lepší běžec. Proběhli už kolem 6

pastvin a u pařezu na nácvik vrhání oštěpů si vzali své dřevěné oštěpy, které ležely tam, kde je naposledy odhodili. Oštěpy neměly opravdové hroty, ale přesto bylo zábavné jimi vrhat. Vždyť bylo hned zřetelně vidět, kdo se do pařezu trefil a kdo ne. Arne cítil, že jeho srdce tlouklo neklidněji. Bylo to kvůli napětí z účasti na opravdovém loveckém dobrodružství s Gunnarem a muži, nebo proto, že on a Gunnar běželi, jak nejrychleji mohli? Počkej, Arne, funěl Gunnar. Co blázníš? Musíme utíkat doprava. Jo, vždyť já vím, odpověděl Arne. Jistěže Arne věděl, že nesmějí běžet podél břehu Jezera lidojedů. Tam u jezera přece byly vykopané pasti. Kdyby se přiblížili k jámám na břehu jezera, losi by se mohli polekat, běžet jiným směrem, a bylo by po lovu. Arne se neodvážil ani pomyslet, co by řekli muži, kdyby on a Gunnar losy vyplašili. Ne, nejprve musí běžet po pravém úbočí hory a pak k jejímu vrcholu. V místě, které je vidět z vesnice i ze zátoky, se muži a psi nepozorovaně přiblíží k losům. Když se dostanou co možná nejblíž, začnou křičet, takže se losi polekají a rozběhnou se s hory dolů. Zároveň na ně muži poštvou psy. Oštěpy budou muset použít jen tehdy, pokud se některý z losů bude snažit uprchnout někam do stran. Běžící zvířata běží vždycky rovnou ze svahu dolů. Nakonec se budou snažit projít i mezi balvany. V průchodu mezi nimi jsou velké jámy přikryté větvemi. Tam se jistě alespoň jeden z losů do jámy propadne a skončí nabodnutý na borové kůly, vyčnívající ze dna jam, ne tak vysoko, aby byly vidět skrz větve, ale dostatečně vysoko, aby los neměl šanci utéci. Uf! zafuněl Gunnar. Viděls něco? Arne supěl stejně jako Gunnar a téměř nemohl mluvit. Než stačil něco říct, ozvaly se divoké výkřiky na úpatí hory. Á! Aj, aj, aj, aj, aj, aj, aj! Vůbec nemá smysl běžet zadem, řekl Gunnar. Pojď! 7 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w. k o s m a s. c z, U I D : K O S 2 0 8 5 5 1 Muži už začali hnát losy s hory. Gunnar a Arne zvolnili běh a snažili se být co možná nejtišší. Když se přiblíží ke svahu zboku, jistě budou moci zahlédnout, jak některý z losů spadne do jámy. Napíchnou si zadnici, že? usmíval se Arne. Gunnar neříkal nic, ale o to víc se smál. Přesně věděl, na co Arne narážel. Kdysi Arne a Gunnar měli ve zvyku sedávat u moře a lovit ryby. Často také pásali dobytek s Trumbem, když se krávy mohly pást kolem močálů v lese, kde byla šťavnatá tráva, kterou krávy milují. Tehdy si zvykli vyprávět veselé příhody. Jedna z nich vyprávěla o muži ze sousední vesnice. Byl jednou v lese a spadl rovnou do vyhloubené pasti, kde se napíchl zadnicí přímo na ostrý borový kůl. Gunnar, Arne a Trumbe se tomu smáli, div se neudusili, když si představili, jak by bolel borový kůl zapíchnutý do zadnice. Poté, co se zasmáli, se Arne vždycky divil, že se smějí něčemu tak krutému. Možná proto, že je to tak hrozné, nepomůže nad tím plakat. Konečně došli k maliní. Bylo to nejlepší maliní na světě. Na kamenitém svahu Velké hory rostly hustě malinové keře. Proti nim tam bylo jen několik velkých stromů. Právě proto tudy losi běželi a odtud byl i dobrý výhled na zakryté jámy. Náhle proběhla s lomozem před Arnem tři zvířata: jeden velký los a dva malí. To musí být losice s dvěma mláďaty, pomyslel si Arne. Jsou děsně velcí, šeptal Gunnar. Ve skutečnosti nebylo proč šeptat, poněvadž losi už byli splašení a poněvadž Arne a Gunnar nyní stáli nad nimi, ale možná kvůli velikosti zvířat chtěli mluvit potichu. Nikdy jsem nebyl tak blízko velkýho losa, řekl Arne. Ani já ne, řekl Gunnar. Vtom zaslechli zpod hory krátké, ale hlasité zabečení. Losice se propadla do jámy a nabodla se na borový kůl. Chlapci se řítili dolů a záhy spatřili, co se stalo. Do jámy spadlo také jedno 8