3. české nezměněné velké vydání Podle původních vydání z let 1932 a 1937

NOVÉ POSELSTVÍ GRÁLU VE SVĚTLE PRAVDY POSELSTVÍ GRÁLU OD ABDRUSHINA

3. české nezměněné velké vydání Podle původních vydání z let 1932 a 1937

Kdo se nesnaží, aby slovo Páně také správně pochopil, ten se proviňuje!

K doprovodu! Rouška padá a víra stává se přesvědčením. Jen v přesvědčení je osvobození a spása! Mluvím jen k těm, kdo opravdově hledají. Ti musí býti schopni a ochotni zkoumati toto věcné věcně! Náboženští fanatikové a nepevní blouznivci mohou se raději vzdáliti, protože jsou Pravdě ke škodě. Zlovolní však a nevěcní najdou v těchto slovech sami své odsouzení. Poselství zasáhne jen ty, kteří otevřeně nosí v sobě jiskru Pravdy a touhu býti skutečně člověkem. Všem těm bude také světlem a oporou. Povede je bez oklik ven ze všeho chaosu dnešních zmatků. Následující slovo nepřináší nové náboženství. Chce býti pochodní pro všecky vážné posluchače nebo čtenáře, aby našli pravou cestu, která je povede do vytoužených výšin. Jen ten, kdo sám se pohybuje, může se duchovně dostati kupředu. Pošetilec, který k tomu používá cizích pomůcek ve formě hotových názorů, jde svou cestou jen jako o berlích a vlastní zdravé údy při tom vyloučil. Jakmile však směle používá veškerých schopností, které v něm dřímají v očekávání jeho zavolání, jako výzbroje ke vzestupu, zužitkuje tak svěřenou mu hřivnu podle vůle Stvořitele a přemůže hravě všechny překážky, které chtějí zkřížiti mu cestu, aby ho z ní odchýlily. Proto probuďte se! Jen v přesvědčení je pravá víra. Ku přesvědčení však dochází se jedině bezohledným zkoumáním a odvažováním! Stůjte v divuplném stvoření svého Boha jako živoucí! Abdrushin, 1931 1

1. Co hledáte? Co hledáte? Povězte, nač ten překotný shon? Jako hukot bouře jde to světem a zátopa knih zaplavuje všechny národy. Učenci hrabou se ve starých spisech, bádají a hloubají až do duchovního zemdlení. Vynořují se proroci, aby varovali, zvěstovali ze všech stran chce pojednou kde kdo jako v horečce šířit nové světlo! Tak to bouří v této době zmítanou duší lidstva. Avšak neobčerstvuje a neosvěžuje, nýbrž spaluje, stravuje a vysává poslední sílu, která dosud zbyla rozervané duši v temnotách přítomnosti. A cosi se hýbe tu i tam, sděluje tiše a šeptá o rostoucím očekávání čehosi příštího. Zneklidněn je každý nerv, napjat neuvědomělou touhou. Tak se to vlní a valí a nade vším chmurně spočívá jakési omámení. Těhotné neštěstím. Co musí zrodit? Zmatek, malomyslnost a zkázu, neroztrhneli se mocnou silou temná vrstva, která pohlcuje a dusí s měkkou přilnavostí špinavého bahna každou vznikající svobodnou a světlou myšlenku dříve, než tato zesílí. Která s příšerným mlčením bažiny již v zárodku potlačuje, rozkládá a ničí každé dobré chtění dříve, než z něho může vzniknouti čin. Ale křik volajících po Světle, který má v sobě sílu, že by mohl rozpoltit bahno, je sváděn jinam a doznívá pod neproniknutelnou klenbou, kterou pilně staví a budují právě ti, kteří se domnívají, že pomáhají. Dávají však kamení místo chleba! Podívejte se na ty nesčetné knihy: Lidský duch se jimi jen znavuje, neoživuje! A to je důkaz neplodnosti všeho, co podávají. To, co ducha unavuje není nikdy to pravé. Duchovní chléb osvěžuje bezprostředně. Pravda, občerstvuje a Světlo oživuje! Prostí lidé nutně zmalomyslní, když vidí, jaké zdi kolem záhrobního života staví tak zvaná duchověda. Kdo z prostých lidí má chápati učené věty a cizí výrazy? Což je onen svět jen pro duchovědce? Mluví se při tom o Bohu! Má se snad zřídit vysoká škola, na které by se získávaly teprve schopnosti k poznávání pojmu Božství? Kam se žene tato dychtivost, která má po většině kořeny jen ve ctižádosti? Čtenáři i posluchači potácejí se z místa na místo jako opilí, nejistí, v sobě nesvobodní, jednostranní, protože byli svedeni z jednoduché cesty. Slyšte, zmalomyslnění! Vzhlédněte, vážně hledající! Cesta k Nejvyššímu otvírá se před každým člověkem! Učenost není branou, která k ní vede! Volil Ježíš Kristus, tento veliký vzor na pravé cestě ke Světlu své učedníky mezi učenými farizeji? Mezi zákoníky? Vybral je z jednoduchosti a prostoty, protože jim bylo bojovati proti onomu hroznému omylu, že cestě ke Světlu je nutno pracně se učiti. A že musí býti těžká. Tato myšlenka je největším nepřítelem člověka. Je to lež! Proto pryč ode všeho vědátorství tam, kde jde o nejsvětější v člověku. To musí být pochopeno plně! Zde zanechte vědátorství, protože věda jako výtvor lidského mozku je dílo kusé a kusým dílem musí zůstati. Uvažte, jak by mohla pracně naučená věda vésti k Božství? Co je vůbec vědění. Vědění je to, co může pochopit mozek. Ale jak úzce jest omezena chápavost mozku, který zůstává pevně vázán na čas a prostor! Již věčnost a smysl pro nekonečnost nedovede lidský mozek pochopit. Tedy právě to, co je nerozlučně spojeno s Božstvím. Mlčky stojí mozek před onou nepochopitelnou silou, která proudí vším, co existuje a ze které sám čerpá své působení. Je to síla, kterou všichni pociťují každým dnem, v každé hodině a v každém okamžiku jako něco samozřejmého. I věda 3

1. Co hledáte? vždy uznávala její existenci. Člověk však marně snaží se ji pochopiti a obsáhnouti mozkem, tedy věděním a rozumem. Tak nedostatečnou je tedy činnost mozku, tohoto základního kamene a nástroje vědy. Tato omezenost projevuje se přirozeně také v dílech, která mozek vytvořil, tedy ve všech vědách. Věda je proto dobrá k sledování, k lepšímu pochopení, rozdělení a spořádání všeho toho, co přijímá jako hotové od tvůrčí síly, která všemu předchází. Věda musí však neomylně selhati tam, kde sama chce se vnutit k vůdcovství nebo kritice, pokud se bude jako dosud tak pevně poutati na rozum, tedy na mozkovou schopnost chápání. Z toho důvodu zůstává učenost i lidstvo, které se podle ní řídí, stále lpěti na jednotlivostech a detailech. Při tom však každý člověk chová v sobě jako dar celý ten veliký nepochopitelný celek. Má úplnou schopnost dosíci nejvyššího a nejušlechtilejšího, bez pracného učení! Proto pryč se zbytečnou mukou duchovního otroctví! Veliký Mistr nevolá k vám nadarmo: Buďte jako děti! Kdo má v sobě pevnou vůli k dobru a snaží se dodati svým myšlenkám čistotu, ten našel již cestu k Nejvyššímu! Tomu bude pak vše ostatní přidáno. K tomu není třeba ani knih, ani námahy ducha, ani cvičení v pokání a osamocení. Uzdraví se na těle i na duši a osvobodí se ode všeho tlaku chorobného hloubání, protože každá přepjatost škodí. Máte býti lidmi a ne květinami ve skleníku, které následkem jednostranného pěstění podlehnou prvnímu závanu větru! Probuďte se! Rozhlédněte se! Naslouchejte v sobě! Jen to dovede otevříti cestu! Nedbejte na spory církví. Veliký dárce Pravdy, Ježíš Kristus, ztělesněná Božská Láska neptal se po vyznání. Co jsou dnes vůbec náboženská vyznání? Jsou pouty volného lidského ducha, jsou zotročením Boží jiskry, sídlící ve vás. Jsou to dogmata, která usilují vtlačiti dílo Stvořitele a jeho velkou lásku do forem, vytlačených lidským rozumem. To znamená strhování a plánovité znehodnocení Božského. Každého, kdo vážně hledá, tento způsob odpuzuje. Nelze mu v něm nikdy prožíti velkou skutečnost, jeho touha po Pravdě stává se stále beznadějnější a on konečně zoufá nad sebou i nad světem! Proto probuďte se! Zbořte v sobě dogmatické zdi, strhněte si pásku, aby k vám mohlo nerušeně proudit čisté světlo Nejvyššího. Jásavě vznese se pak váš duch do výše a s plesáním pocítí nesmírnou lásku Otcovu, která nezná žádných hranic pozemského rozumu. Konečně zvíte, že jste její částí. Chopte se jí bez námahy a úplně, spojte se s ní a získávejte tak denně, v každou hodinu novou sílu jako dar, který vám učiní vzestup ze zmatku samozřejmým! 4

2. Probuďte se! Lidé, probuďte se z olověného spánku! Poznejte to nedůstojné břímě, které nesete. Ono tíží miliony lidí nevýslovně tvrdým tlakem. Odhoďte je! Což stojí za nesení? Ani na jedinou vteřinu! Co je jeho obsahem? Prázdné plevy, jež se plaše rozptýlí po závanu Pravdy. Vyplýtvali jste čas a sílu pro nic a za nic. Rozlomte proto okovy, jež vás poutají a konečně se osvoboďte! Člověk, který je vnitřně spoután, bude věčně otrokem, i kdyby byl králem. Spoutáváte se vším, čemu se snažíte naučit. Uvažujte: Učením vnucujete se stále do cizích forem, které vymysleli jiní. Připojujete se dobrovolně k cizímu přesvědčení a osvojujete si jen to, co jiní prožili v sobě a pro sebe. Přemýšlejte: Jedno není pro všechny! Co jednomu prospívá, může druhému škodit. Každému jednotlivci je vytčena cesta ke zdokonalení. Jeho výzbrojí k tomu jsou schopnosti, jež chová v sobě. Podle těch se má řídit a na nich stavět. Nečiní-li tak, zůstává cizincem sám sobě a bude státi vždy vedle naučeného, které se v něm nemůže státi životným. Tím je pro něho vyloučen každý zisk. On živoří a pokrok je nemožný. Vy, kteří usilujete vážně o Světlo a Pravdu, dávejte pozor: Cestu ke Světlu musí každý jednotlivec prožíti v sobě. Chce-li po ní bezpečně putovat, musí ji sám objevit. Člověk pochopí plně jen to, co v sobě prožije a procítí ve všech obměnách! Utrpení i radost ustavičně tlukou, aby povzbudily a otřásly k duchovnímu probuzení. Jedinou vteřinou bývá pak člověk velmi často osvobozen od veškeré nicotnosti všedního života a ve štěstí i v bolesti cítí v předtuše spojení s Duchem, který proniká všechno živoucí. A vždyť ve všem je život, nic není mrtvo! Blaze tomu, kdo chápe a uchová takové okamžiky spojení a nese se na nich vzhůru. Nesmí se při tom přidržovat ztrnulých forem, protože každý se má vyvíjeti sám, z vlastního nitra. Mějte soustrast s posměvači a se všemi těmi, kdo jsou dosud odcizeni duchovnímu životu. Nezlobte se na ně, stanou-li se sarkastickými. Možno jich jen litovati. Jako opilí, jako nemocní stojí před velkým dílem stvoření, které nám tolik poskytuje. Jako slepci, kteří tápavě se posunují pozemským životem, nevidouce veškeré nádhery kolem sebe! Tito ubožáci jsou zmateni, oni spí. Neboť jak může člověk na příklad ještě tvrdit, že existuje jen to, co vidí? Že tam, kde nemůže již zrakem nic vidět, není života. Že odumřením těla přestává býti i on sám. Jen proto, že se ve své slepotě nemohl dosud svým zrakem přesvědčiti o opaku? Což neví již teď podle mnohých věcí, jak úzce je omezena schopnost oka? Což dosud neví, že souvisí se schopností jeho mozku, vázaného na prostor a čas? Že proto nemůže svým okem poznati nic z toho, co je povzneseno nad prostor a čas? Neujasnilo se dosud žádnému z těchto posměvačů takovéto logické, rozumové odůvodnění? Duchovní život, či nazvěme ho také onen svět, jest přece jen něco, co je úplně nad pozemským rozdělením prostoru a času. Vyžaduje tedy také stejnorodou cestu, aby byl poznán. Ale naše oko nevidí ani toho, co je možno rozděliti v prostoru a času. Pomysleme jen na kapku vody, o jejíž neklamné čistotě svědčí každé oko. Pozorujeme-li ji však zvětšovacím sklem, vidíme, že chová v sobě miliony živých bytostí, jež se v ní bez milosrdenství potírají a ničí. Což nejsou mnohdy bacily ve vodě a ve vzduchu, jež mají sílu zničiti lidské tělo a přece nejsou oku poznatelny? Stávají se však viditelnými ostrými nástroji. Kdo by se na to ještě odvážil tvrzení, že neuvidíte již nic nového, dosud neznámého, jakmile ještě zostříte tyto nástroje? Zostřete je tisíckrát, milionkrát, zření nedozná konce. Otevřou se před vámi vždy nové a nové světy, jichž jste dosud nemohli ani viděti, ani jich tušiti, které tu však přesto vždy byly. Logické myšlení vyvodí 5

2. Probuďte se! stejné důsledky též ze všeho toho, co dosud mohly nashromáždit vědy. Je výhled na trvalý další vývoj, ale nikdy ne na konec. Co je nyní onen svět? Mnohé mýlí toto slovo. Onen svět je prostě všechno to, čeho nelze poznati pozemskými prostředky. Ale pozemské prostředky jsou oči, mozek a všechno, co patří k tělu. Právě tak nástroje, které napomáhají k přesnějšímu a bystřejšímu výkonu činnosti těchto tělesných schopností a k většímu jejich rozsahu. Mohlo by se tedy říci: Onen svět je to, co je za poznávací schopností našeho tělesného zraku. Ale není žádného odloučení neb oddělení mezi tímto a oním světem! Není také žádné propasti! Všechno jest jediný celek, jako celkové stvoření. Jedna síla proudí tímto i oním světem, všechno žije a působí z tohoto jednotného životního proudu a je tím nerozlučně spojeno. Tím stává se zřejmým následující: Onemocní-li jedna část tohoto celku, objeví se nutně účinek i v části druhé, tak jako je tomu i v lidském těle. Chorobné látky této druhé části proudí pak k části onemocnělé následkem přitažlivosti stejnorodého a zesilují tak nemoc ještě více. Stane-li se však taková nemoc nezhojitelnou, vyplývá z toho nutnost odstraniti nemocný úd násilím, nemá-li trvale trpěti celek. A toto, nyní stávající nebezpečí, vyžaduje ozdravujícího zvratného působení. To jest však zaujetím nesprávného stanoviska velmi ztíženo a mnohdy vůbec nemyslitelno. A z tohoto důvodu se obraťte a zaujměte stanovisko správně! Není žádného tohoto a onoho světa jest jen jediné, jednotné bytí. Pojem odluky těchto dvou světů vytvořil jen člověk, protože nemůže viděti všechno a má se mylně za střed a hlavní bod jemu viditelného okolí. A přece okruh jeho působení jest větší. Následkem tohoto omylu se však člověk jen násilně omezuje, překáží svému pokroku a uvolňuje místo bezuzdné fantasii, která vyvolává nestvůrné obrazy. Možno se pak divit, mají-li pro onen svět mnozí lidé jen nevěřící úsměv, jiní zase naopak chorobné zbožňování, které se stává otrockým nebo vybočí ve fanatismus? Kdo se pak může divit plaché bázni, ba dokonce úzkosti a strachu, v nichž mnozí jsou odchováni? Pryč se vším! Nač ta muka? Zbořte tyto přehrady, které se snažil nastavěti lidský omyl. Ve skutečnosti přece nikdy neexistovaly! Dosavadní falešné stanovisko dává vám pak také falešné základy, na kterých se pak marně snažíte vystavěti pravou víru, tedy vnitřní přesvědčení. Tato námaha nemá konce. Narazíte na místa a na úskalí, před nimiž nutně v pochybnostech zakolísáte, nebo která vás donutí, abyste sami zase rozbořili celou stavbu. Na konec malomyslně nebo s hněvem se snad všeho vzdáte. Škodu máte pak při tom jenom vy sami, protože není pro vás takto žádného pokroku, nýbrž jen zastavení ve vývoji nebo krok zpět. Cesta, kterou jednou přece budete muset projíti, se vám tím jen prodlužuje. Pochopíte-li však stvoření jako jednotný celek tak, jak ve skutečnosti jest, neděláte-li rozdílu mezi tímto a oním světem, pak máte přímou cestu. Vlastní cíl se vám přiblíží a vzestup bude pro vás radostí a dá vám zadostiučinění. Potom budete moci také mnohem lépe vyciťovati a chápati zvratné působení, které proudí jednotným celkem jako tep živoucího tepla. Všechno působení jest přece poháněno a udržováno jedinou silou. Zasvitne vám tak světlo Pravdy! Brzy poznáte, že u mnohých lidí je příčinou posměchu jen pohodlnost a lenost, protože by vyžadovalo námahu zbořit vše dosud naučené a vymyšlené a stavět něco nového. U jiných to opět zasahuje do obvyklého způsobu života a je jim to proto nepohodlné. Nechte takových lidí a nehádejte se s nimi. Zato nabízejte pomocně své vědění těm, kdo nejsou spokojeni jen pomíjejícími požitky a hledají v pozemském životě více, než aby jen naplňovali svá těla jako zvířata. Dávejte jim poznání, kterého se dostává vám. Nezakopávejte hřivnu, protože dáváním se obohatí a zvratným působením zesílí vaše vědění. Ve vesmíru působí věčný zákon: Jen dáváním možno zase přijímati, jedná-li se o hodnoty trvalé ceny. Tento zákon zasahuje tak hluboko, že proniká celým stvořením jako svatý odkaz Stvořitele. Nesobecky dávat, pomáhat, kde je třeba a mít porozumění pro utrpení bližního a jeho slabosti, znamená přijímat, protože to je prostá, pravá cesta k Nejvyššímu. A chcete-li to opravdově, přinese vám to ihned pomoc a sílu. Jediné poctivě a hluboce procítěné přání k dobru a jako plamenným mečem rozpoltí se rázem z druhé, pro vás dosud neviditelné strany ta stěna, kterou dosud stavěly vaše myšlenky jako překážku. Neboť pak jste zajedno s oním světem, po kterém jste toužili, nebo jej zapírali či snad se ho obávali. Nyní jste s ním spojeni úzce a nerozlučně. 6

2. Probuďte se! Zkuste to. Vždyť vaše myšlenky jsou poslové, které vysíláte. Vrací se zpět obtíženy tím, co jste mysleli, nechť je to dobré nebo zlé. Tak se to děje. Myslete na to, že vaše myšlenky jsou věci, které se duchovně formují a stávají se často útvary, které přetrvávají pozemský život vašeho těla. Pak se vám mnohé ujasní. Proto také se říká zcela správně: Jejich skutkové jdou za nimi! Myšlenkové výtvory jsou skutky, které na vás jednou čekají. Ony tvoří kolem vás světlé nebo temné kruhy, jimiž musíte projíti, abyste vnikli do duchovního světa. Zde nepomůže žádná ochrana, žádný cizí zásah, protože máte vlastní sebeurčení. První krok ke všemu musí proto vycházeti od vás. Není těžký. Záleží jen ve chtění, které se projevuje myšlenkami. Tak nosíte sami v sobě nebe i peklo. Můžete se rozhodnouti, ale propadáte pak bezpodmínečně následkům svých myšlenek, svého chtění. Následky tvoříte si sami! Proto volám k vám: Udržujte krb svých myšlenek čistý! Tím budujete mír a budete šťastni! Nezapomínejte, že každá myšlenka, kterou jste zplodili a vyslali, přitahuje na své cestě všechno stejnorodé, nebo ulpí na jiných stejnorodých myšlenkách. Tím stává se stále silnější a najde konečně i cíl, mozek člověka, který snad jen na vteřinu zapomene na sebe sama a tím dopřává místa takovým vznášejícím se myšlenkovým útvarům, aby pronikly a zapůsobily. Pomyslete jen na to, jaká zodpovědnost padá pak na vás, když z myšlenky stane se jednou čin prostřednictvím někoho, na koho mohla zapůsobit! Tato zodpovědnost projeví se již tím, že každá jednotlivá myšlenka je s vámi trvale spojena neroztržitelným vláknem, aby se pak vrátila zpět se silou, kterou cestou získala a vás samotné znovu obtížila nebo oblažila podle druhu, který jste vytvořili. Tak stojíme v myšlenkovém světě a dopřáváme svým dočasným způsobem myšlení také místa myšlenkovým útvarům cizím, které se našemu myšlení podobají. Neplýtvejte proto silou myšlení, ale shromažďujte ji k obraně a k bystrému myšlení, které jako kopí vychází a na všechno působí. Vytvořte tak ze svých myšlenek posvátné kopí, bojující za dobro, hojící rány a povzbuzující veškeré stvoření. Nařiďte tedy podle toho myšlení k jednání a k postupu vpřed. K tomu je nutno otřásti mnohým sloupem, který podpírá starodávné názory. Bývá to často nějaký pojem, který, jsa špatně chápán, nedovolí najíti pravou cestu. Je nutno vrátit se k bodu, kde se pojem vytvořil. Světlým paprskem řítí se pak celá stavba, pracně budovaná po desetiletí. Po krátkém nebo delším omámení jde se pak znovu k dílu! Je to nutné, musí tak být, protože ve vesmíru není žádného zastavení. Vezměme na příklad pojem času: Čas míjí! Časy se mění! Tak slyšíme všude mluvit lidi a bezděčně vynoří se v duchu obraz: Vidíme kolem sebe míjeti časy v neustálé změně! Obraz ten stává se zvykem a u mnohých lidí stává se pevným základem, na kterém staví dále a podle něhož řídí veškeré své bádání a hloubání. Netrvá však dlouho a oni narazí na překážky, jež si navzájem odporují. Při nejlepší vůli se všechno již neshoduje. Lidé ztrácejí cestu a zanechávají mezery, které přes všechno hloubání nedají se vyplniti. Mnohý člověk je pak toho mínění, že na takových místech jako náhradu nutno vzíti víru, když logické myšlení nenachází opory. To však je nesprávné! Člověk nemá věřiti věcem, které nemůže pochopit! Má se snažit, aby jim porozuměl, poněvadž jinak otvírá dokořán bránu omylům. Omyly pak znehodnocují vždy Pravdu. Věřiti bez pochopení jest jen lenost myšlení! To nevede ducha vzhůru, ale stlačuje ho dolů. Proto vzhůru vzhled! Chceme zkoušet, zkoumat! Touha k tomu není v nás nadarmo! Čas. Míjí skutečně? Proč při této zásadě narážíme na překážky, chceme-li mysleti dále? Zcela prostě proto, že základní myšlenka je nesprávná, neboť čas stojí! Ale my spěcháme vstříc! My se ženeme do času, který je věčný a pátráme v něm po Pravdě! Čas stojí. Zůstává týž dnes, včera i za tisíc let. Jen formy se mění. Noříme se do času, abychom čerpali z klína jeho záznamů, abychom obohatili své vědění ve sbírkách času! Neboť nic se mu neztratilo, všecko uchoval. Nezměnil se, protože je věčný! I ty, člověče, jsi vždy týž, nechť se jevíš mladíkem nebo starcem! Zůstáváš tím, kterým jsi! Necítil jsi to již sám? Nepoznáváš zřejmého rozdílu mezi tvarem a svým já? Mezi tělem, které je podrobeno změnám, a tebou, duchem, který jest věčný? Hledáte Pravdu. Co je Pravda? To, co dnes cítíte ještě jako pravdu, poznáte zítra již jako omyl, abyste v tomto omylu později opět objevili zrnka pravdy. Vždyť i zjevení mění formy. Tak to jde s vámi v ustavičném hledání, ale v těchto změnách dozráváte! 7

2. Probuďte se! Pravda zůstává si však stále stejnou, nemění se, protože je věčná. A poněvadž je věčná, nelze ji nikdy čistě a skutečně pochopiti pozemskými smysly, které znají jen změnu tvarů! Staňte se proto duchovními! Prostými všech pozemských myšlenek a máte Pravdu, zůstanete v Pravdě, abyste se v ní koupali, trvale ozářeni jejím čistým světlem, neboť vás úplně obklopuje. Plovete v ní, jakmile se stanete duchovními. Pak nebude vám již třeba pracně se učiti vědám. Nepotřebujete se báti omylů, ale máte na každou otázku již odpověď v Pravdě samotné. Ba nemáte již ani otázek, protože víte a chápete vše, aniž potřebujete myslet, protože váš duch žije v čistém Světle, v Pravdě! Osvoboďte se proto duchovně! Zpřetrhejte všechny pásky, které vás tíží! Naskytnou-li se při tom překážky, jásejte jim vstříc, neboť znamenají pro vás cestu k svobodě a síle! Považujte je za dar, z něhož vám vzejdou výhody a přemůžete je hravě. Buď se vám předkládají, abyste se na nich učili a se vyvíjeli, čímž rozmnožujete svou výzbroj ke vzestupu, nebo jsou to zpětné účinky viny, kterou tím odpykáváte a od níž se můžete osvobodit. V obou případech vedou vás kupředu. Proto jaře přes ně je to k vaší spáse! Je pošetilé mluvit o ranách osudu nebo zkouškách. Každý boj a každé utrpení je pokrokem. Lidem se tím dává příležitost odstraniti stíny dřívějších pochybení, neboť nebude žádnému prominut ani haléř. I v tom je ve vesmíru nezvratný koloběh věčných zákonů, ve kterých se projevuje otcovská vůle Stvořitele, která nám tím odpouští a všechno temné smazává. Nejmenší odchylka od těchto zákonů a svět by se rozpadl v trosky! Tak jasně a moudře je vše zařízeno! Ale který člověk má z minulosti velmi mnoho k vyrovnání, zda nutně nezmalomyslní? Zda v něm nevzbudí hrůzu odpykání vin? Může s tím započíti radostně a zmužile. Může být bez obav, jakmile poctivě chce! Vždyť vyrovnání viny může býti vytvořeno protiproudem síly dobré vůle, která stává se v duchovnu stejně jako jiné myšlenkové formy živou a silnou zbraní, která je schopna odstraniti každé břímě temnoty, každou tíhu, aby vlastní já dovedla ke Světlu! Síla chtění! Tato tak mnohými netušená moc, která k sobě přitahuje stejné síly jako nikdy neselhávající magnet a roste tak jako lavina. Tato síla, spojena s mocnostmi duchovně s ní spřízněnými působí zpětně, až dojde znovu k východisku a zasáhne tak prazdroj, nebo lépe řečeno původce a nese ho vysoko vzhůru ke Světlu, nebo ho přitiskne hlouběji do bahna a špíny! Podle způsobu, jakým to původce sám dříve chtěl. Kdo zná toto stálé jistě se dostavující zvratné působení, které je v celém stvoření a rozuzluje a rozvíjí se s neodolatelnou jistotou, ten ho umí využíti. Musí je milovati i se ho obávati! Pro takového člověka oživuje znenáhla neviditelný svět kolem něho, neboť on cítí jeho působení se zřetelností, která rozptyluje každou pochybnost. On nutně vyciťuje silné vlny neúnavné činnosti, která na něho působí z velikého vesmíru, jakmile jen poněkud na to dbá. Konečně cítí, že je ohniskem silných proudů jako čočka, která zachycuje sluneční paprsky, spojuje je v jednom bodu a tvoří tam sílu, která zapaluje, spalujíc a ničíc, která může však také působiti hojivě, oživujíc a přinášejíc požehnání. Dovede také zanítiti planoucí oheň. A takovými čočkami jsme i my, jsouce schopni svým chtěním vysílati tyto neviditelné proudy sil, soustředěné v jedinou moc, k dobrým nebo zlým účelům. Můžeme tak přivodit lidstvu požehnání nebo i zkázu. Můžeme a máme tím zapáliti planoucí oheň v duších, žár nadšení k dobrému a ušlechtilému, ke zdokonalení! K tomu je zapotřebí jen síly chtění, která v jistém smyslu činí člověka pánem ve stvoření a vede ho k určení a utvoření si vlastního osudu. Vlastní jeho chtění přivodí mu spásu nebo zničení. Vytvoří mu samo s neúprosnou jistotou odměnu nebo trest. Nebojte se, že toto vědění odvádí od Stvořitele a oslabuje vaši dosavadní víru. Naopak! Znalost těchto věčných zákonů, kterých můžete využíti, ukáže vám celé dílo stvoření ještě vznešenějším a nutí hluboce bádajícího svou velikostí, aby sklonil koleno pln zbožnosti. Nikdy pak nebude člověk chtíti zlo. Chopí se s radostí nejlepší opory, která tu pro něho jest: Lásky. Lásky k celému tomu podivuhodnému stvoření i lásky k bližnímu, aby i on byl přiveden vzhůru k nádheře tohoto požitku, tohoto vědomí síly! 8

3. Mlčení. Probleskne-li v tobě myšlenka, zadrž ji a nepronášej ji ihned. Ale živ ji, protože ona se zhutní zadržením v mlčení a získá na síle jako pára v přetlaku. Tlak a zhuštění zplodí vlastnost magnetické účinnosti podle zákona, že všechno silnější přitahuje k sobě slabé. Stejnorodé myšlenkové formy se tím navzájem všestranně přitahují, spojují a zesilují tím vždy více sílu vlastní, původní myšlenky. Při tom působí tak, že původně vytvořený myšlenkový útvar se připojením cizích útvarů obrousí, pozmění a dostává se mu měnivé podoby, až pak úplně uzraje. Vše to cítíš dobře v sobě, ale myslíš stále, že to je pouze a zcela jen tvé vlastní chtění. Nedáváš však do žádné věci jenom své vlastní chtění, nýbrž máš vždy při něm i cizí! Co ti říká tento pochod? Že něco dokonalého může býti vytvořeno jen sloučením četných jednotlivostí! Vytvořeno? Je to správné? Ne, jenom zformováno! Neboť není nic skutečně nového k vytvoření. Při všem jedná se vždy jen o nové utváření a zformování, poněvadž všechny jednotlivosti ve velikém díle stvoření již existují. Tyto jednotlivosti mají býti jen použity a dány do služeb na cestu ke zdokonalení. To nastává sloučením a soustředěním. Sloučení! Nepřecházej přes to lehce, ale snaž se zahloubati do tohoto pojmu a uvědom si, že zralosti a dokonalosti se dosáhne jen sloučením. Tato zástava spočívá v celém stvoření jako poklad, který chce býti nalezen a vyzvednut! Je těsně spojena se zákonem, že jen dáváním možno také přijímat! Čeho je nutně zapotřebí ke správnému pochopení těchto vět? K jejich prožití? Lásky! A proto jest v tajích velikého bytí láska jako nejvyšší síla, jako neomezená moc! Tak jako slučování při jediné myšlence utváří, brousí a formuje, tak je tomu s člověkem samotným a s celým stvořením. Také ve stvoření vznikají nové útvary nekonečným slučováním stávajících jednotlivých forem silou chtění. Je to cesta k dokonalosti. Dokonalost nemůže ti poskytnout jednotlivec, nýbrž jen celé lidstvo v různosti své povahy a vlastností! Každý jedinec má něco, co nutně patří k celku. Proto se také stává, že vysoce pokročilý člověk, který nezná již pozemských žádostí, miluje celé lidstvo, ne jednotlivce. Jedině celé lidstvo může dát zaznívat strunám jeho zralé duše, očistou obnaženým, v akord nebeské harmonie. On má harmonii v sobě a proto zachvívají se všechny struny! Zpět k myšlence, která k sobě přitahovala cizí myšlenkové útvary a stávala se tím stále silnější: Konečně se myšlenka v pevně semknutých mocných vlnách přelije přes tebe, pronikne aurou tvé osoby a působí svým vlivem na další okolí. To nazývá lidstvo osobním magnetismem. Nezasvěcení říkají: Ty něco vyzařuješ! Podle zvláštní povahy a svéráznosti je to buď příjemné nebo nepříjemné, přitažlivé nebo odpuzující. Tak se to pociťuje! Ty ovšem nevyzařuješ nic. Vznik a vytvoření těchto pocitů u druhých lidí má svůj původ v tom, že ty přitahuješ magneticky všechno duchovně stejnorodé k sobě. A toto přitahování tvé nejbližší okolí pociťuje. Avšak i v tom je zvratné působení. V tomto spojení vycítí druhý pak zřejmě tvou sílu a tím se probouzí sympatie. Měj vždy před očima: Všechno duchovní, našimi pojmy vyjádřeno, jest magnetické. Také je ti známo, že silnější přemáhá vždy slabší tím, že je přitahuje a vstřebává. Tím je chudému (slabému) vzato ještě i to málo, co má. Stává se odvislým. Není v tom žádného bezpráví, ale děje se tak podle Božských zákonů. Člověku je třeba jen se vzpružit, správně chtít a je před tím ochráněn. 9

3. Mlčení. Namítneš patrně nyní otázku: Co potom, až všichni budou chtít býti silnými? Když nikomu nebude již co vzíti? Pak, milý příteli, stane se to dobrovolnou výměnou, jejímž základem jest zákon, že přijímati lze jen tehdy, když se dává. Proto nenastane stagnace, ale zmizí všechno méněcenné. Tak se stává, že z lenosti jsou mnozí duchem odvislí a nemají ani schopnosti vytvářeti vlastní myšlenky. Nutno zdůrazniti, že se přitahuje jen stejnorodé. Odtud přísloví: Rovný rovného si hledá. Tak se najdou vždy pijáci, sympatie mají k sobě kuřáci, hráči, žvanilové atd. Avšak i ušlechtilí sdružují se k vznešenému cíli. To pokračuje však dále: Co k sobě usiluje duchovně, projeví se konečně také fyzicky, protože všechno duchovní proniká do hrubohmotného. Při tom musíme bráti v úvahu zákon zpětného účinku, protože myšlenka zůstává vždy spojena se svým původcem a v tomto spojení vyvolává zpětná záření. Mluvím zde vždy jen o skutečných myšlenkách, které v sobě mají životní sílu duševního cítění. Nemluvím o plýtvání silou mozkové substance, která ti byla svěřena jako nástroj a jež sama vytváří jen prchavé myšlenky, jevící se jen jako nejasné páry v divokém zmatku, které na štěstí záhy se rozptylují. Takové myšlenky stojí tě jen čas a sílu a promrháváš jimi svěřený ti statek. Když na příklad vážně o něčem hloubáš, stane se mocí mlčení tato myšlenka v tobě silně magnetickou, přitahuje k sobě všechno podobné a tím se oplodňuje. Dozrává a překročuje rámec obyčejného. Proniká tím dokonce i do jiných sfér, odkud se jí dostává přílivu vyšších myšlenek inspirace! Proto musí při inspiraci základní myšlenka vycházeti vždy od tebe samotného, na rozdíl od mediality. Musí sama vytvořiti most k onomu světu, ke světu duchovnímu, aby tam vědomě čerpala z pramene. Inspirace nemá proto nic společného s medialitou. Myšlenka v tobě dozrála. Přistupuješ k uskutečnění a svou silou zhuštěno přivádíš k provedení to, co již dříve se vznášelo ve vesmíru v nesčetných jednotlivostech jako myšlenkové formy. Tímto způsobem vytváříš spolu s duchovně dávno stávajícím slučováním a zhušťováním novou formu! Tak mění se v celém stvoření stále jen formy, protože vše ostatní je věčné a nezničitelné. Chraň se zmatených myšlenek a veškeré plochosti v myšlení. Povrchnost se zde trpce mstí, protože tě rychle sníží na rejdiště cizích vlivů. Tím stáváš se velmi snadno mrzutým, rozmarným a nespravedlivým ke svému nejbližšímu okolí. Chováš-li opravdovou myšlenku a pevně na ní trváš, nutí nahromaděná síla na konec také k uskutečnění. Vždyť vznik a postup všeho odehrává se úplně duchovně, protože každá síla jest jen duchovní! Co se pak stává pro tebe viditelným, jsou jen poslední projevy a účinky předchozího duchovně magnetického postupu, který se dokonává trvale stejnoměrně podle pevně stanoveného řádu. Pozoruj, a když myslíš a cítíš, dostane se ti záhy důkazu, že všechen vlastní život může býti ve skutečnosti jen život duchovní, a že jedině v něm je původ a vývoj. Musíš dojíti k přesvědčení, že všechno, co vidíš tělesným zrakem, jsou skutečně jen výsledky věčně usilujícího ducha. Každý čin, ba i nejmenší hnutí člověka jsou vždy předem duchovně chtěny. Těla jsou při tom jen duchovně oživenými nástroji a samy teprve doznaly zhutnění silou ducha. Tak je tomu i se stromy, kameny a s celou zemí. Vše je oživeno, vším proudí a vše pohání tvůrčí duch. Ale protože je veškerá hmota, tedy vše pozemsky viditelné, jen výsledkem duchovního života, nebude ti za těžko pochopit, že podle druhu nás nejblíže obklopujícího duchovního života. vytvářejí se i poměry pozemské. Co z toho logicky vyplývá, je jasné: Moudrým zařízením stvoření dána jest lidstvu síla, aby si samo v tvůrčí samostatnosti vytvářelo své poměry a to silou Stvořitele samotného. Blaze člověku, používá-li této síly jen k dobrému! Běda však, dá-li se svésti, aby ji užíval ke zlu! Duch jest u lidí jen obklopen a zatemněn pozemskými žádostmi, které lpí na něm jako strusky, zatěžují a strhují ho. Jeho myšlenky jsou jen činy vůle, v nichž spočívá síla ducha. Člověk se může rozhodnouti, aby myslel dobře nebo zle a může proto Božskou sílu říditi k dobru nebo ke zlu! V tom spočívá člověkova zodpovědnost, neboť za to ho nemine odměna nebo trest, protože všechny následky myšlenek vrací se k východisku ustanoveným zvratným působením, které nikdy neselže 10

3. Mlčení. a jest zcela nepošinutelné a tedy neúprosné. Tím i neúplatné, přísné a spravedlivé! Nepraví-li se totéž i o Bohu? Nechtějí-li dnes mnozí protivníci víry ničeho věděti o Božství, nemůže to pranic změnit na skutečnostech mnou zde uvedených. Lidem je třeba jen vypustit slůvko Bůh a zahloubat se vážně do vědy a pak najdou přesně totéž, jenomže vyjádřeno jinými slovy. Není pak směšno ještě se o to přít? Žádný člověk nemůže obcházet přírodní zákony. Nikdo nemůže plovati proti jejich proudu. Bůh jest síla, která pohání přírodní zákony. Je to síla, které dosud nikdo nepochopil, nikdo neviděl, ale jejíž účinky musí viděti, cítiti a pozorovati každý denně, v každou hodinu, ba ve zlomcích každé vteřiny, pakliže jen viděti chce. Musí je viděti v sobě, v každém zvířeti, v každém stromě, v každé květině, v každé žilce listu, který se dere z pupenu ke světlu. Není to slepota, trvale se tomu protivit, zatím co každý i sami ti tvrdošíjní popěrači existenci této síly potvrzuje a uznává? Co je to tedy, co jim brání, aby tuto uznanou sílu zvali Bohem? Je to dětinský vzdor? Nebo jistý stud, když by se museli přiznat, že po celou tu dobu zatvrzele snažili se zapříti něco, čehož existence jim byla vždy jasna? Snad nic z toho. Příčina je v tom, že se lidstvu z tak mnoha stran předkládaly pitvorné obrazy velikého Božství, s nimiž při vážném bádání nemohlo souhlasiti. Všeobsáhlá a všechno pronikající síla Božství nutně se zmenší a znehodnotí při pokusu vtlačiti ji v obraz! Při hlubokém přemýšlení nelze žádný obraz uvésti s ní v soulad! Právě proto, že každý člověk chová v sobě myšlenku Boha, brání se v předtuše proti omezení té velké, nepochopitelné síly, která ho stvořila a která ho řídí. Dogma nese vinu na veliké části těch, kdo ve svém odporu snaží se překročiti každý cíl, velmi často i proti jistotě žijící v jejich nitru. Ale není daleka hodina, kdy nadejde duchovní probuzení! Kdy se budou správně vykládati slova Spasitelova a správně chápati jeho veliké dílo Vykoupení. Neboť Kristus přinesl nám vykoupení z temnot, ukázav nám cestu k Pravdě, cestu k světlým výšinám! A krví na kříži zpečetil své přesvědčení. Pravda nebyla nikdy jiná, než byla tehdy a je dnes a bude ještě za deset tisíc let, neboť je věčná! Učte se proto poznávati zákony, jež jsou zapsány ve velké knize celého stvoření. Podrobiti se jim znamená milovati Boha! Pak nepřivádíš již do harmonie žádný nesouzvuk, ale přispíváš k tomu, aby v plnou výši dospěl šumný akord! Řekneš-li tedy: Podrobuji se dobrovolně stávajícím přírodním zákonům, protože je to k mému dobru, anebo mluvíš-li: Odevzdávám se do vůle Boha, který se projevuje v přírodních zákonech, anebo oné nepochopitelné síle, která pohání přírodní zákony je tu nějaký rozdíl v účinku? Síla je tu a ty ji uznáváš. Musíš ji uznati, protože ti nic jiného nezbývá, jakmile jen poněkud přemýšlíš a tím uznáváš svého Boha Stvořitele! A tato síla působí v tobě i při myšlení. Nezneužívej ji proto ke zlému, ale mysli dobré! Nezapomínej nikdy: Plodíš-li myšlenky, používáš Božské síly, se kterou můžeš dosíci nejčistšího a nejvyššího! Pamatuj při tom vždy, že všechny následky tvého myšlení vrací se vždy k tobě podle síly, velikosti a rozsahu účinku myšlenek v dobrém i zlém. Protože však myšlenka je duchovní, vrací se následky také duchovně. Zastihnou tě proto bud zde na zemi nebo až po tvém odloučení v duchovnu. Protože jsou duchovní, nejsou vázány na hmotu. Z toho vyplývá, že rozkladem nezbavíš se odplaty. Odměna ve vracejícím se účinku dostaví se jistě, dříve nebo později, zde nebo tam. Se všemi svými skutky setrváváš v duchovním spojení, neboť i pozemské hmotné skutky mají duchovní původ ve zplozené myšlence a trvají i tehdy, když zašlo všechno pozemské. Proto praví se správně: Tvoje skutky na tebe čekají, nestihla-li tě dosud ve zpětném účinku odplata. Jsi-li při zpětném účinku dosud zde na zemi, nebo jsi-li zde již opět znovu, projeví se pak síla následků z duchovna podle jejich druhu, buď jako dobré nebo zlé na poměrech, ve kterých žiješ, neb na tvém okolí, nebo přímo na tobě, na tvém těle. Budiž zde znovu zvlášť poukázáno na to: Vlastní pravý život odehrává se v duchovnu! A to nezná času, ani prostoru a proto ani žádného odloučení. Přesahuje pozemské pojmy. Z toho důvodu 11

3. Mlčení. zastihnou tě následky, nechť jsi kdekoliv. Stane se tak v době, kdy podle věčného zákona účinek vrací se k východisku. Nic se při tom neztrácí, vše přijde jistě. Tím řeší se tak často kladená otázka, jak to přijde, že zřejmě dobrým lidem je v pozemském životě těžce trpěti, takže se na to hledí jako na bezpráví. To jsou odplaty, které je musely stihnouti! Znáš nyní řešení této otázky, protože tvé dočasné tělo nehraje při tom žádnou roli. Vždyť tvé tělo nejsi ty sám, není to celé tvé já, ale jen nástroj, který jsi sobě zvolil, nebo který jsi byl nucen přijmouti podle stávajících zákonů duchovního života, které můžeš jmenovati také zákony kosmickými, zdá-li se ti to takto srozumitelnějším. Dočasný pozemský život jest jen krátkou pídí tvého vlastního skutečného bytí. Je to zdrcující myšlenka, kdyby při tom nebylo žádného uniknutí, žádné moci, která působí proti tomu jako ochrana. Jak mnohý musel by zmalomyslnět, když se probudí k duchovnu, a přáti si, aby raději ještě spal ve staré hlouposti. Vždyť neví, co vše na něho čeká, co ještě ho stihne v jeho zvratném působení z dřívějška! Anebo, jak lidé říkají: Co bude muset napravit. Ale buď bez starostí! S probuzením jest ti v moudrém zařízení velkého stvoření ukázána i cesta onou silou dobrého chtění, na kterou jsem již zvláště poukázal a která mírní nebo zcela odsunuje nebezpečí rozuzlující se karmy. I to vložil Otcův Duch do tvých rukou. Síla dobrého chtění šíří kolem tebe kruh, který jest schopen způsobiti rozklad hrnoucího se zla, nebo aspoň ve veliké míře je oslabiti. Chrání tě právě tak, jako zeměkouli vrstva vzduchová. Ale síla dobrého chtění, tato silná ochrana, pěstuje a podporuje se mocí mlčení. Proto k vám, kteří hledáte, znovu naléhavě volám: Udržujte krb svých myšlenek čistým a cvičte se v první řadě ve veliké moci mlčení, chcete-li se dostati vzhůru! K tomu ke všemu vložil Otec sílu již do vás. Vám je třeba jí jen využíti! 12

4. Vzestup. Vy, kteří usilujete o poznání, nezaplétejte se do sítě, ale staňte se vidoucími! Podle věčného zákona zatěžuje vás nezměnitelná nutnost odpykání a nemůžete ji nikdy setřásti na jiné. Jaké břímě jste si uložili svými myšlenkami, slovy a skutky, to nemůže z vás sejmouti nikdo jiný, než opět vy sami! Uvažte, že jinak by byla Božská spravedlnost jen prázdným zvukem a s ní také všechno ostatní by se rozpadlo v trosky. Proto osvoboďte se! Neváhejte ani hodinu a stanovte této nutnosti odpykání cíl a konec! Poctivé chtění k dobrému, k lepšímu, jemuž se dostává větší síly hluboce procítěnou modlitbou, přináší spásu! Bez poctivého, pevného chtění k dobrému nemůže nikdy nastati odpykání. Stále bude si nízké ve vás dodávati samo sobě vždy novou potravu k dalšímu svému trvání, což opět bude vyžadovati nové odpykání a bude tak pokračovati bez přestání. Toto stále se obnovující odpykávání objeví se vám jako jediná nepravost nebo utrpení. Je to celý řetěz bez konce, který se stále znovu navazuje ještě dříve, než předcházející články se mohly uvolniti. Tu není pak nikdy vykoupení, protože je tu stálý požadavek odpykávání. Je to jako řetěz, který vás drží přikovaného k zemi. Při tom je veliké nebezpečí, že to půjde ještě hlouběji. Vy všichni, kteří jste dosud na tomto světě, vzchopte se proto konečně k dobrému chtění. Dříve, než podle vašich pojmů budete na onom světě! Při stálém a trvalém dobrém chtění musí nastati konec všemu odpykávání, protože ten, kdo chce dobro a působí k němu, neposkytuje již nové potravy pro novou nutnost odpykání. A tím nastává osvobození, vykoupení, které jedině dovoluje vzestup ke Světlu. Dbejte této výstrahy! Není pro vás jiné cesty! Pro nikoho! Tím však nabývá každý jistoty, že nemůže býti nikdy pozdě. Jistě je tomu tak tehdy, když se jedná o jednotlivý čin, protože ten je nutno odpykati a odčiniti. Ale v tom okamžiku, kdy se zasadíte vážně o snahu k dobrému, stavíte mezník na konci svého odpykávání. Buďte jisti, že tento konec pak jednou nadejít musí! A tím začne váš vzestup! Pak můžete radostně přikročit k odčinění všeho minulého. Co vás pak ještě potká, děje se k vaší spáse a přibližuje vás hodině vašeho vykoupení a osvobození. Chápete nyní cenu mé rady, abyste s veškerou silou započali s dobrým chtěním a čistým myšlením? Abyste od něho nikdy neupouštěli, ale ulpěli na něm s veškerou touhou a veškerou energií? Ono vás povznese! Změní vás i vaše okolí! Uvažte, že každá pozemská dráha jest jen krátkou školou a že odloučením těla nenastává pro vás konec. Budete trvale žíti nebo trvale umírati! Trvale požívati blaha nebo trvale trpěti! Kdo má za to, že pozemským pohřbem je pro něho vše vyrovnáno a odbyto, ten nechť se obrátí a jde svou cestou. Tím chce oklamat jen sebe sama. S hrůzou bude pak státi před Pravdou a bude muset nastoupit svou cestu utrpení! Jeho pravé já, zbavené ochrany těla, jehož hutnost je obklopovala jako zeď, bude pak přitahováno stejnorodým, které je obklopí a pevně sevře. Vzmužení se k opravdovému chtění dobra, které by ho mohlo osvobodit a povznést, bude pro něho mnohem těžším, ba po dlouhou dobu vůbec nemožným, protože podléhá jen vlivu svého okolí. Toto okolí však nemá v sobě žádné podobné světlé myšlenky, která by ho mohla probudit a podepřít. Je mu dvojnásob trpěti tím, co sám si vytvořil. Proto je v záhrobí pro něho pak vzestup mnohem těžší než v těle na zemi, kde putuje dobro vedle zla. To umožňuje jen ochrana pozemského těla, protože pozemský život je školou, ve které se každému já poskytuje možnost vývoje podle jeho svobodné vůle. Proto se konečně vzchopte! Ovoce každé vaší myšlenky dopadá na vás zpět, zde i tam. Vy je musíte požívati! Této skuteč- 13

4. Vzestup. nosti nemůže uniknouti žádný člověk. Co je vám platno skrývati před ní hlavu do písku jako pštros? Dívejte se přece skutečnostem směle do tváře! Tím si vše jen ulehčíte. Zde můžete jíti rychleji kupředu! Začněte! Ale s plným vědomím, že staré musí býti vyrovnáno. Nečekejte jako mnozí pošetilci, že štěstí hned na to spadne vám okny i dveřmi do klína. Snad musí mnohý z vás uvolniti ještě ohromný řetěz. Ale kdo proto váhá, škodí jen sám sobě. To mu nemůže býti nijak uspořeno a z něho sňato. Váháním si vše jen ztěžuje a snad na dlouhou dobu znemožňuje. Mělo by mu to býti vzpruhou, aby neváhal ani hodinu. Vždyť prvním krokem začíná teprve žít! Blaze tomu, kdo se vzmuží. Článek za článkem bude to pak z něho spadávat. Může se řítit vpřed obrovskými skoky, přemáhat s jásotem a díky poslední překážky. Osvobozuje se! Kameny, které před něho jeho dosavadní nesprávné působení nastavělo jako zeď, která musela překážet jeho postupu, nejsou snad nyní odstraněny pryč. Naopak jsou před něho pečlivě pokládány, aby je poznal a přemáhal, protože musí vytvořit vyrovnání všech chyb. Ale s úžasem a obdivem vidí záhy lásku, která vládne kolem něho, jakmile jen ukáže dobrou vůli. Cesta je mu usnadňována s něžnou šetrností tak, jako ji dítěti při prvních krůčcích usnadňuje matka. Jsou-li věci v jeho dosavadním životě, jež ho potají lekaly a kterým by byl dal raději usnout, ocitne se neočekávaně těsně před nimi! Musí se rozhodnout a jednat. Je k tomu nápadně tlačen a přikován. Odváží-li se pak prvního kroku v důvěře ve vítězství dobrého chtění, rozváže se osudný uzel, on jím projde a je ho zproštěn. Ale sotva je usmířena jedna vina, přichází k němu v jakékoliv formě jiná, jako by se rovněž dožadovala usmíření. Tak pukají po řadě obruče, jež ho tísnily a tlačily. Je mu tak lehko! A tento pocit lehkosti, jak mnohý z vás jistě již jednou zažil, není žádný klam, nýbrž účinek skutečnosti. Duch zbavený tlaku stává se lehkým a vznese se do výše podle zákona duchovní tíže. Vznese se do oné oblasti, do níž podle své lehkosti patří. Tak musí to jíti stále vzhůru, vstříc vytouženému Světlu! Zlé chtění stlačuje ducha dolů a činí ho těžkým. Dobro však nese ho vzhůru. Veliký Mistr Ježíš ukázal vám již k tomu prostou cestu, vedoucí neomylně k cíli. Je hluboká pravda v prostých slovech: Miluj bližního jako sebe sama! Tím dal klíč ke svobodě a ke vzestupu. Jak to? Protože neochvějně platí: Co konáte pro bližního, konáte ve skutečnosti pro sebe! Pro vás samotné! Neboť podle věčných zákonů neomylně vše se k vám vrací, dobré i zlé, zde nebo tam. To přijde! Proto je vám tím ukázána nejprostší cesta, jak máte chápati krok k dobrému chtění. Svému bližnímu máte dávati svým způsobem, povahou, bytostí! Ne snad nutně penězi a statky. Pak by byli nemajetní vyloučeni z možnosti dávání. A v této bytosti, v dávání sebe, ve styku s bližním, v ohledu a úctě, jež mu dobrovolně nabízíte, spočívá milování o němž mluvil Ježíš. Je v něm i pomoc, kterou tak bližnímu poskytujete, protože on nabývá tím schopnosti ke změně sebe sama a k dostoupení své výše. Tak může i zesílit. Ale zpětná záření takového jednání ve svém zvratném působení nesou vás rychle vzhůru. Jejich přispěním dostává se vám stále nové síly. Šumným letem lze vám spěti ke Světlu Ubozí blázni, kteří se ještě mohou ptát: Co tím získám, odložím-li tak mnohou zvyklost a změním se? Je to snad obchod, který se má uzavřít? A kdyby získal jen jako člověk o sobě, jako takový v povznesení své bytosti, stálo by to již za to. Ale je to nekonečně více! Opakuji: Počátkem dobrého chtění staví každý zároveň mezník na konec své nutnosti odpykávání, kterému uniknout nemůže nikdy. V tomto ohledu nemůže nikdo zakročit za něho. Svým úmyslem staví tedy nutnosti odpykávání dohledný konec. To je hodnota, kterou nemohou vyvážiti všecky poklady světa. Tím se odpoutává od obrovských řetězů, které sám si trvale ukovával. A proto vzhůru z oslabujícího spánku! Nechť nadejde konečně probuzení! Pryč s opojením, které přivádí k domněnce, že vykoupení Spasitelem stalo se průvodním listem, na který smíte bezstarostně po celý život holdovat svému já, jen když na konec stanete se věřícími, obrátíte se a loučíte se se zemí ve víře ve Spasitele a jeho dílo! Jste blázni, když očekáváte od Božství takové bídné, kusé a neúplné dílo! To by znamenalo pěstovati zlo! Myslete na to a osvoboďte se! 14

5. Zodpovědnost. Tato otázka je vždy jednou z prvních, protože největší počet lidí by až příliš rád svrhl ze sebe každou zodpovědnost a uvalil ji na cokoliv jiného, jen ne na sebe. Že je to znehodnocování sebe, nehraje u nich žádnou roli. V tom jsou opravdu velmi skromní a pokorní, ale jen proto, aby mohli za to žíti tím veseleji a bez rozpaků. Vždyť by to bylo tak krásné, kdyby každý směl splniti všechna svá přání a hověti svým choutkám i na úkor jiných lidí klidně a bez odpykání. Pozemské zákony dají se v případě potřeby lehce obejít a je možno zabránit střetnutí se s nimi. Šikovní lidé mohou dokonce pod jejich pláštíkem provádět velmi nekalé rejdy a páchati tak mnohé, co by neobstálo při bližším a důkladnějším zkoumání. Při tom požívají často dokonce pověsti zvlášť úspěšných lidí. Dalo by se tedy při jisté chytrosti vlastně zcela pěkně žíti podle vlastních názorů, kdyby kdesi nebylo cosi, co budí nepříjemný pocit a kdyby se občas nejevil rostoucí neklid, že něco by nakonec přece mohlo být jinak, než si to představuje vlastní přání. A vskutku tomu tak je! Skutečnost je vážná a neúprosná. Lidská přání nemohou v tomto ohledu přivoditi žádných odchylek. Železně trvá zákon: Co člověk zasévá, to mnohonásobně sklidí! V těchto několika slovech je skryto mnohem víc, než si tak mnohý myslí. Odpovídají na vlas přesně skutečnému postupu zvratného působení ve veškerém stvoření. Nemohl pro to býti nalezen vhodnější výraz. Přesně tak, jako je žeň zmnohonásobenou setbou, tak stihne člověka vždy rozmnoženo to, co probouzí a vysílá ve vlastních citech podle způsobu svého myšlení! Člověk nese tedy duchovně zodpovědnost za vše, co koná. Tato zodpovědnost začíná již rozhodnutím, ne tedy až po dokonaném činu, protože čin jest jen důsledkem rozhodnutí. A rozhodnutí je probuzení vážného chtění! Není žádného odloučení neb oddělení tohoto světa od tak zvaného světa záhrobního, ale všechno je jen jediné veliké bytí. Celé to mocné, lidem viditelné i neviditelné stvoření zasahuje navzájem do sebe jako úžasně dovedné a nikdy neselhávající hnací soukolí. Jeho součástky zapadají přesně do sebe. Nikdy nejdou mimo sebe. Jednotné zákony nesou celek a jako nervové provazce vše pronikají, drží všechno pohromadě a působí navzájem ve stálém zvratném působení. Mluví-li při tom školy a církve o nebi a pekle, o Bohu a ďáblu, je to správné. Nesprávné je však vysvětlení o dobrých a zlých silách. To musí ihned každého vážně hledajícího člověka uvésti do omylů a pochybností. Neboť tam, kde jsou dvě síly, museli by logicky býti i dva vládci, v tomto případě tedy dva bohové, jeden dobrý a jeden zlý. A tak tomu není! Jest jen jeden Stvořitel, jeden Bůh a proto také jen jedna síla, která proudí veškerým jsoucnem, oživujíc a podporujíc je! Tato čistá tvůrčí síla proudí stále celým stvořením. Spočívá v něm a jest od něho neodlučitelna. Nacházíme ji všude: ve vzduchu, v každé kapce vody, v narůstajících horninách, v úsilí rostliny, zvířete a ovšem i v člověku. Není ničeho, kde by nebyla. Tak jako proniká vším, tak proudí též bez přestání člověkem. Ten je uzpůsoben tak, že se podobá broušené čočce. Jako čočka shromažďuje sluneční paprsky ji pronikající a soustředěné rozvádí je dále, takže tyto hřejivé paprsky spojujíce se v jediném bodě zažehují a zápalně rozdmychují oheň, tak sbírá člověk svým zvláštním uzpůsobením tvůrčí sílu jím proudící, pomocí svého cítění a rozvádí ji soustředěnou svými myšlenkami dále. 15