MARGARET MEAD: Coming of age in Samoa (DOSPÍVÁNÍ NA SAMOA). New York 1958. Margaret Meadová se narodila 16. prosince 1901 ve Filadelfii. Vystudovala Barnard College a Kolumbijskou univerzitu. Byla žačkou Franze Boase a Ruth Benedictové. V r. 1926 se stala pomocnou kurátorkou etnologie v Americkém muzeu přírodní historie v New Yorku a později zde pracovala jako přidružená kurátorka (1942-64) a kurátorka (1964-69). V letech 1948-50 řídila výzkum soudobých kultur na Kolumbijské univerzitě a po r. 1954 se stala pomocnou profesorkou antropologie. V r. 1968 byla jmenována řádnou profesorkou a vedoucí oddělení společenských věd v Liberal Arts College Fordhamské univerzity v New Yorku. Také působila v různých vládních a mezinárodních komisích a vyjadřovala se k aktuálním společenským problémům. Angažovala se v hnutí za ženská práva. Jako účastník několika terénních expedic prováděla Meadová výzkum na Nové Guineji, Samoi a na Bali. Většina její práce se týkala zkoumání vzorců výchovy dětí v různých kulturách. Rovněž analyzovala problémy v soudobé americké společnosti, hlavně ty, které se dotýkaly mladých lidí. Předmětem jejího zájmu byla péče o děti, dospívání, sexuální chování a americká povaha a kultura. Meadová zemřela v New Yorku dne 15. listopadu 1978. Mezi její nejdůležitější práce patří Coming of Age in Samoa (1928), Growing Up in New Guinea (1930), Sex and Temperament in Three Primitive Societies (1935), Male and Female (1949) a Soviet Attitudes Toward Authority (1951). Činnost Margaret Meadové byla ovlivněna jejím učitelem Franzem Boasem. Také její první výzkum byl realizován na jeho podnět. Celkem uskutečnila Meadová tři velké terénní výzkumy v Polynésii. I přes svou precizní práci - pečlivé vedení poznámek a sběr dat - byla později Meadová kritizována. V roce 1983 vydal australský kulturní antropolog Derek Freeman knihu Margaret Mead and Samoa: The Making and Unmaking of an Anthropological Myth. Samojská kultura, která byla podle Meadové světem harmonie pro dospívající lidi, se Freemanovi jevila jako konfliktní. Rozdílný byl i jejich pohled na sexuální život: Meadová vnímala uvolněný přístup k sexu, zatímco Freeman nalézal přísný kult panenství. Ale přejděme nyní ke knize Dospívání na Samoji. Abychom lépe pochopili, jaký mohla mít práce Meadové přínos pro antropologii a pro euroamerickou civilizaci, podívejme se na samojskou společnost a zejména dospívání dívek v ní tak, jak to viděla a popsala ve své knize. V úvodu Meadová uvažuje nad tím, jaký dopad má na člověka od nejútlejšího věku výchova a civilizační vlivy západního, resp. amerického světa. Jak ovlivňují tyto fenomény
rozvoj osobnosti. Způsob, jak to nejlépe zjistit, vidí v antropologickém experimentu, pro který se ale nehodí americké ani evropské prostředí, protože zde nelze vytvořit vhodné podmínky. Ideálním místem pro provedení takového pokusu je podle ní cesta do odlišného prostředí, kde lze studovat lidi za zcela jiných kulturních podmínek. Antropolog si vybírá takové národy, jejichž společnost nedosáhla ještě složitosti té naší. Takové národy mají za sebou tisíce let zcela odlišného vývoje, jejich jazyky nezahrnují naše indoevropské kategorie, mají odlišné náboženské představy a společenskou organizaci, která je nejenom jednodušší, ale také značně odlišná od té naší. Základní strukturu primitivního národa bez písma může vyškolený student pochopit během několika měsíců. Margaret Meadová měla snahu minimalizovat rozdíly, které byly mezi ní a samojskými dívkami, které studovala na ostrově Tau v souostroví Manu a. Naučila se jejich jazyku, sedala si bosa v tureckém sedu na oblázkovou podlahu a jedla stejné jídlo jako ony. Snažila se podat celkový obraz samojské dívky v jejím společenském prostředí, průběh života od narození až do smrti se všemi problémy, radostmi a bolestmi, které na ni na tichomořském ostrůvku mohou dolehnout. Narození dítěte vznešeného původu je důvodem k oslavě. První dítě se musí vždy narodit ve vesnici, ze které pochází matka, a pokud ta tam nežije, musí se tam k této příležitosti vrátit. Porod je veřejnou záležitostí. Matka se nesmí svíjet, křičet, ani protestovat proti přítomnosti velkého množství lidí v domě. Jestliže se narodí holčička, tak je pupeční šňůra zakopána pod morušovník, aby se dívka dobře vypořádala s úkoly v domácnosti. Když se narodí chlapec, tak je vhozena do moře, aby se z něho stal dobrý rybář, nebo zasazena pod rostlinu taro, aby z něj byl dobrý hospodář. Narozeninám se nepřikládá žádný význam, ale znalost přibližného věku je velmi důležitá, protože starší mohou poroučet mladším. Matka kojí dítě do dvou až tří let věku v případě, že nečeká další. Po odstavení se o dítě většinou stará některá mladší dívka v domácnosti. Výchova do čtyř až pěti let je neustálé napomínání od o něco málo staršího opatrovníka, co dítě má a co nemá dělat. Neustálé "seď klidně" a "buď zticha" pronásleduje malé děti, i když se chovají naprosto vzorně. Když dítě povyroste, dostane zase ono na starost mladší, a tak se celý proces opakuje. V šesti nebo sedmi letech už dítě zvládá řadu činností a úkonů, např. umí vyšplhat na kokosovou palmu a obratně nožem otevřít kokosový ořech, uklízí smetí na podlaze nebo balí pandanusové listy určené ke tkaní. Tyto a jiné činnosti jsou ale jen zpestřením péče o dítě. Dívky se narozdíl od chlapců, kteří se jen málokdy a po krátké období starají o menší děti, nedostanou ke
kolektivní práci a hrám. Až později, když zesílí, pracují na plantážích a nosí těžká břemena. Zároveň se musí učit připravovat jídlo; musí například umět vybrat správné listy na nadívání prasete, musí poznat, jestli je jídlo na pícce z malých kamenů řádně propečené atd. Učí se tkát koše na ryby a umět je vehnat do pasti. Umění tkát je velice důležité dívka musí umět vyrobit žaluzie, vějíře, rohože na podlahu, rohože do postele a ve 13 nebo 14 letech začne dělat svou první ukázkovou rohož. Ta představuje vrchol samojské tkalcovské zručnosti. Pracuje na ní rok až dva a potom je součástí jejího věna. Učí se dělat z morušovníkové kůry tkaninu. Pokud je dívka líná a nešikovná, její šance na vdávání se tím značně zhorší. Chlapec ve věku sedmnácti let už zvládá základy rybaření, přepraví se bezpečně přes útes ve vydlabané kanoi, umí zasadit taro nebo přesadit kokos atd. Stává se členem Aumagy společnosti mladých mužů a mužů bez titulů, která se nazývá "síla vesnice". To ho zavazuje ke kolektivním činnostem, kterých se musí účastnit, aby nebyl terčem posměchu a pronásledování. Sní o tom, že získá jméno matai, které z něho udělá člena Fono, shromáždění náčelníků, že s nimi bude moci pít kavu, pracovat a sedět s nimi v domě. Musí se začít na něco specializovat stát se stavitelem nebo řezbářem. Musí v něčem vyniknout nad ostatními, ale ne příliš, aby nepopuzoval své vrstevníky nebo starší. Dívka v tomto věku prožívá nejlepší část svého života. Pod sebou má ty, které může šikanovat, a nad sebou ty, kteří ji tyranizují. Snaží se příliš nevynikat v práci, aby jí nedostala více, a odkládá manželství co nejdéle. Samojská vesnice se skládá ze 30 až 40 domácností a každé z nich předsedá vedoucí muž zvaný matai. Má buďto titul náčelníka nebo tzv. mluvícího náčelníka, který je mluvčím a vyslancem náčelníka. Domácnosti mohou sestávat z biologické rodiny, tzn. z rodičů a dětí, nebo z 15 až 20 lidí, kteří jsou pokrevně, sňatkem nebo adopcí spřízněni s mataiem nebo jeho ženou. Adoptovanými členy domácnosti jsou často vzdálení příbuzní. V každé vesnici mají jeden nebo dva významní náčelníci dědičné právo jmenovat dívku ze své domácnosti taupo, tzn. obřadní princeznou domu. Taková dívka je v 15 nebo 16 letech vytržena ze své věkové skupiny a někdy i z rodiny, která často její pozice využívá ve svůj prospěch. Vůbec nejdůležitějšími vztahy uvnitř samojské domácnosti je vztah mezi chlapci a dívkami, kteří si říkají "bratře" a "sestro" bez ohledu na druh příbuzenství, a vztah mezi mladším a starším příbuzným. Sourozenci opačného pohlaví se nesmí vzájemně dotýkat, sedět spolu, jíst spolu nebo se důvěrně oslovovat od momentu, kdy se mladší z nich začne cítit
nesvůj a stydět se při dotyku toho druhého, a to do té doby, kdy se jako sešlý, bezzubý párek starých sourozenců zase mohou posadit na stejnou rohož, aniž by pociťovali stud. Slovem tei je označován mladší příbuzný. Dívka svou záplavu mateřského citu nikdy nevyčerpá na vlastní děti, ale na nějakého mladšího příbuzného, což trvá i do doby, kdy už je dospělý. Výraz aiga postihuje všechny typy příbuzenství a jeho emociální tón se zdá pokaždé stejný. Jestliže manželství skončí, ať už rozvodem, odchodem partnera nebo smrtí, příbuzenství je rozpuštěno a členové obou rodin mohou mezi sebou uzavírat sňatky. Pokud zůstanou z manželství děti, musí jim rodina z matčiny i otcovy strany přispívat a pomáhat. Příbuzný je tím, na koho se klade mnoho požadavků, ale také je vůči němu mnoho závazků. Meadová se poměrně detailně zabývala různými typy příbuzenských vztahů a společenských vztahů jako takových. Ve své době vytvořila mimořádně ucelený obraz o společnosti, kterou máme ve zvyku v našem západním pojetí světa označovat jako "primitivní". Nicméně skutečnost, kterou Meadová líčí, a věřme, že ji líčí bez příkras a to opravdu tak, jak ji během svého pobytu prožila, ukazuje, že tato takzvaná primitivní uskupení nás mohou mnohému naučit. Pomineme-li vlivy americké kolonizace na Samoi, které Meadová popisuje například v pasáži věnované dívkám žijícím v domácnosti pastora nebo bydlícím v internátní škole, a které už ukazují známky počínající proměny v tradičních hodnotách a vztazích, tak vnímáme toto souostroví v Pacifiku jako ráj na zemi. Nejenom pro jeho nádherné podnebí, palmy, blankytné moře a potravu, kterou lze obstarat bez větší námahy, ale daleko víc z toho prostého důvodu, že lidé na Samoji žijí, resp. žili ve velice efektivně fungujícím společenství. Margaret Meadová na několika situacích, které jsou společné lidem v kterémkoli koutě světa, ukazuje, jak snadno se s nimi dokáží Samojané vypořádat. Podává obraz o společnosti, ve které se lidé netrápí a berou život tak, jak přichází. V tom je pro nás její výzkum a její práce přínosná. Můžeme si totiž vzít z takových situací příklady. Nehledě na rozdíly, které panují mezi tzv. primitivní a západní společností, jsou lidé na celém světě v zásadě stejní a z toho Meadová vycházela. Proto podnikla takový výzkum. Děti, které mají od mala zodpovědnost za ještě menší děti a které musí vykonávat mnoho různých každodenních činností, daleko snáze přecházejí do dospělosti. Postupná proměna povinností během dospívání až do zralého věku se jim díky soustavnému vedení k pracovním návykům jeví jako přirozená. Těžko bychom asi mohli v naší společnosti ponechat výchovu dětí na dětech, ale co se týče pracovních návyků a disciplíny, je to jistě zajímavý příklad.
Zvláštnosti samojské kultury lze vysledovat na zcela běžných životních situacích. Určitě stojí za to uvést zde některé příklady, jak je zaznamenala Margaret Meadová. Způsob chování příbuzného, který přišel žádat o laskavost do domu svého bližního, popsal jeden starý náčelník takto: [...] Přijde brzy ráno a potichu vejde, celý den sedí aniž by chtěl něco pít nebo jíst, hraje si s dětmi a vymetá popel z ohniště, a pokaždé, když je třeba, nabídne pomoc. Večer, když mu řeknu, že jdu spát a zeptám se ho, jestli jde také nebo se vrátí, odkud přišel, promluví a vyjeví, co má na srdci. [...] Samostatnou kapitolou jsou sexuální vztahy. Námluvy jsou poměrně složitým obřadem. [...] Se svým soa (tj. druhem a důvěrníkem) po boku a s košem ryb, chobotnicí apod. se dostaví nápadník se dívčina domu před pozdním večerním jídlem. Pokud je jeho dar přijat, znamená to, že dívčina rodina souhlasí, aby se jí dvořil. Je formálně uvítán mataiem, během večerní modlitby sedí uctivě se skloněnou hlavou a potom on a jeho soa zůstanou na večeři. Ale nápadník se nemůže přiblížit ke své milované... Stále ji sleduje a nikdy mu neunikne pohyb jejích rtů. Možná na něho mrkne, možná nadzvihne obočí, možná dá znamení rukou. Musí být stále bdělý a ostražitý nebo to propásne. Soa se mezitím dívce rafinovaně a ostentativně dvoří a v podtónu prosí za svého přítele. Po večeři hrají mladí lidé uprostřed domu karty, zpívají nebo jenom tak sedí a pronášejí zdvořilosti. Tento způsob dvoření bývá každodenní návštěvou nebo občasnou zacházkou. [...] Margaret Meadová byla za své názory kritizována. Bylo a je jí vytýkáno, že sní o pozemském ráji a sexuální nevázanosti, což bylo v silném protikladu se životem amerických dívek, které prožívaly dospívání bouřlivě. Její snaha dokázat, že v kultuře, která není protknutá konzumním způsobem života a omezováním svobod, může dospívání a vlastně celý život probíhat poklidně, byla a je zpochybňována. Ať už se její názory setkávaly s porozuměním nebo s odsouzením, nikdo nemůže Meadové upřít snahu porozumět vývoji člověka od jeho nejútlejšího věku. Ostatně její kniha, která vyšla v roce 1928, byla jenom prvním stupínkem k bohaté a úspěšné kariéře, na jejímž konci nám zůstalo na čtyři desítky knih a stovky článků, které se zabývají tématy dospívání a dětství v primitivních kulturách a sexuálními vztahy v kontrastu s americkou společností.