JIŘÍ JANČA: NOVÝ BOD V REFLEXNÍ TERAPII. Život po životě

JIŘÍ JANČA: NOVÝ BOD V REFLEXNÍ TERAPII Život po životě Ročník XII/2004 Cena 35 Kč 52,50 Sk Předplatné 28,50 Kč 41 Sk Tato kniha zásadně změnila pohled naší civilizace na život a smrt. Napsal ji v 31 letech dnes již legendární»vědec lidských duší«, který nedávno oslavil 60. narozeniny: Raymond A. Moody Lev Tygr: JAK JSEM POTKAL TOMÁŠOVY Všelék vilcacora Thrákové tajemná říše Orfeova Síla autosugesce Celer v naší kuchyni Reflexní terapie manželů Patakyových Rady bylináře Pavla Kalendárium Jiřího Janči Poradny: psychologická, kosmetická, pro ženy, psychotronická, astroporadna Zveme vás na setkání s malířem džungle Otto Plachtem, MUDr. Josefem Jonášem, Viliamem Poltikovičem, Václavem Vokolkem a dalšími autory. Podrobné informace naleznete na straně 23. Podvečery s Regenerací Věštění pomocí 41 kamínků z posvátných řek, svěcení stromů a pramenů, šamanské pohřební rituály 7. a 49. dne, to vše v reportáži Pavlíny Brzákové ze vzdálené sibiřské Tuvy. Devět očí... Devět nebes...

Autorem obrazu na téo straně je Otto Placht. ÚVODEM Vážení a milí čtenáři, zveme vás na pravidelné PODVEČERY S REGENERACÍ v pražském klubu Vagón. V listopadu se setkáte s malířem Otto Plachtem a shlédnete film Alice Růžičkové a Martina Čiháka: Otto Placht - malíř džungle. Dále vás čekají MUDr. Josef Jonáš s přednáškou o toxinech v těle, Viliam Poltikovič a film o největším rituálu světa Mahákumbhaméle a na závěr měsíce Václav Vokolek s povídáním o ezoterických místech v Čechách, na Moravě a Slezsku. Bližší informace naleznete na straně 23. Příjemný listopad vám přejí Pavlína Brzáková a redakce 11/2004 REGENERACE 1

OBSAH Strany 4 7 Raymond Moody: Zkoumání smrti Existuje život po tomto životě? Co se děje s myslí při umírání? Máme vzpomínky na předešlé bytí? Co člověk zažívá při klinické smrti? Setkání s věhlasným»vědcem lidských duší«raymondem Moodym naleznete v tomto, ale i v lednovém čísle REGENERACE. Strany 8 11 Devět očí Devět nebes Loni v srpnu proběhlo v sibiřské republice Tuva Mezinárodní setkání šamanů a náš časopis o tom přinesl krátkou informaci. Proč si šamani z celého světa vybrali ke svému setkání právě toto místo, vysvětlí Pavlína Brzáková. Strany 12 13 Zázračná síla představivosti Utká-li se představivost s vůlí, vždy zvítězí představivost, a tu lze pomocí autosugesce cíleně ovlivňovat a posilovat. Strany 14 15 Thrákové zlatá říše Orfea Kdo je ten národ, který se tak výrazně podepsal na vytváření evropské identity, podněcoval a inspiroval řeckou kreativitu a ovlivňoval myšlení i vkus hrdého Říma? V jeho prastarých rituálech a svátcích je zakódováno velké tajemství. Síla pradávné thrácké písně dokáže odvrátit i smrt a tanec daruje zdraví a štěstí. Zveme vás na výstavu thráckého pokladu do německého Bonnu. Strana 22 Napraviači na Valašsku Čtvrté pokračování seriálu PhDr. Dany Motyčkové Slavné léčitelské rody u nás. Strany 16 17 Kaleidoskop zajímavostí Strany 18 21 Jak jsem potkal Tomášovy Osobitý pohled na legendární duchovní mistry Mílu a Eduarda Tomášovy ve vzpomínkách muže, který si říká Lev Tygr. Strana 23 Podvečery s REGENERACÍ Pozvánka do klubu Vagon, kde se setkáte s malířem Otto Plachtem, MUDr. Josefem Jonášem, Viliamem Poltikovičem a jeho filmem o největším rituálu světa Mahákumbhaméle, s Václavem Vokolkem, který mapuje tajuplná místa naší země, či Benjaminem Kurasem, jenž odhalil Tao sexu. Strany 26 27 Vilcacora: zázračná liána 2 REGENERACE 11/2004 10/2004 Strany 24 25 Nekonečný had ornamentu Rozhovor s malířem Otto Plachtem o jeho životě v peruánské Amazonii a halucinogenní liáně ayahuasca. Indiáni v amazonském deštném pralese znali tamní léčivé rostliny odnepaměti a o jejich účincích se po generace tradovaly celé legendy. Snad nejvíce se vypráví o zázračné liáně vilcacora. Strany 28 29 Václav Vokolek: Proč zemřel kníže Václav? Putování po esoterických místech aneb Duchovní dějiny se od historického sledu událostí mnohdy liší.

OBSAH Strana 50 PhDr. Miluše Kubíčková: Odkaz Rudolfa Steinera (5) Viděno pěti Strany 52 53 Dvoustrana Ing. Josefa Schröttera: Učení harmonického domova Obrázek pro třetí oko Škola psychotroniky Nebezpečí GPZ v silničním provozu Strany 30 31 MUDr. Josef Jonáš: Lymfatický systém a naše zdraví Další pokračování Jonášova seriálu o celostní medicíně Strany 36 37 Okénko Jitky Vodňanské Psychologická poradna PhDr. Heleny Šalátové Fototerapeutický koutek Igora Malijevského Strany 42 43 Jana Arcimovičová: Duté orgány a stimulační mahuang Seriál věnovaný tradiční čínské medicíně Strany 44 45 Jiří Janča: Kalendárium Nový bod v reflexní terapii Strana 54 Psychotronická poradna Jana Hnilici Strany 38 39 Celer ženšen Západu Světem homeopatie (7) Strana 40 Vegetariánská mandala Jana Hlaváčka Strana 41 Renata Herber: Co můžeme udělat pro kosti Blanka Jarošíková: Vaříme z plevele Strana 46 Egyptská inspirace Evy Mrštíkové Beáta a Július Patakyovi: Bolestivý odraz bráničního nervu Strany 48 49 Zdraví a hvězdy ve znamení Střelce Astroporadna Poradna pro ženy PŘIPRAVUJEME Strana 55 Rady bylináře Pavla Strany 56 57 Reflexe Jiřího Kuchaře Strany 58 59 Tipy pro vás Strana 60 Setkání nejen s čínskou písní Rozhovor s čínskou zpěvačkou a bohemistkou Feng Jün Song Strana 61 Fejeton Jiřího Kuchaře S ruským léčitelem Borisem Tichanovským nejen o tai-či, ale také o tibetské medicíně, fytoterapii, masážích, posilování páteře a očí a o řadě jiných věcí se dozvíte v rozhovoru, který tento mág ruské alternativní medicíny REGENERACI poskytl. Viliam Poltikovič: Thajsko lotosové království Návštěva veganské restaurace v Kuala Lumpur Vička Gančeva: Anestezie aneb Historie»umrtvování«S Holgerem Kalweitem za Kelty do Bristkého muzea Kateřina Drmlová: Jak na plísně na nohou Dalajlamovy rady pro štěstí každého z nás REGENERACE, MĚSÍČNÍK PRO ZDRAVÝ ŽIVOTNÍ STYL ROČNÍK XII ČÍSLO 11 LISTOPAD 2004 WWW.REGENERACE.CZ REGENERACE@CMAIL.CZ VYDÁVÁ REGENERACE S. R. O., JESENIOVA 87, 130 00 PRAHA 3 TELEFON/FAX 222 585 241 ŠÉFREDAKTORKA MGR. PAVLÍNA BRZÁKOVÁ REDAKTOŘI DR. JAN HNILICA, LUDMILA ŠKRABÁKOVÁ MANAŽER PHDR. IVANA TESAŘÍKOVÁ REDAKČNÍ TAJEMNICE TAŤJANA KUCHAŘOVÁ REKLAMA MGR. PAVEL VESELÝ, JÚLIUS KOREC ZAHR. DOPISOVATELÉ FERDINAND ŠMIKMÁTOR (A), DIANA SAXLOVÁ (D), DANIEL STEIN (USA) GRAFICKÁ ÚPRAVA & TYPO ADAM FRIEDRICH AKTIVACE OBÁLKY: ING. JOSEF SCHRÖTTER TISK ČESKÁ UNIGRAFIE A. S., U STAVOSERVISU 1, PRAHA 10 DISTRIBUCE PRVNÍ NOVINOVÁ SPOL., MEDIAPRINT KAPA, PRESS MEDIA PŘEDPLATNÉ A. L. L. PRODUCTION, POB 732, 111 21 PRAHA 1 PODÁVÁNÍ PZ POVOLENO ŘED. POŠT. PŘEPRAVY PRAHA Č. J. 1651/94 ZE DNE 25. 7. 1994 PODÁVÁNÍ NOVIN. ZÁSILEK POVOLENO ČESKOU POŠTOU S. P. OZSEČ ÚSTÍ N. L. DNE 21. 1. 1998 POD J. ZN. P 350 98 NÁKLAD OVĚŘUJE ABC ČR, ČLEN IF ABC OTIŠTĚNÉ TEXTY NEMUSEJÍ VYJADŘOVAT NÁZOR REDAKCE A MOHOU BÝT PŘETISKOVÁNY JEN S JEJÍM SVOLENÍM NEVYŽÁDANÉ PODKLADY SE NEVRACEJÍ ZA OBSAH INZERÁTŮ, ČLÁNKŮ A ÚDAJE V NICH RUČÍ INZERENTI A AUTOŘI CENA 35 Kč/52,50 Sk NÁVŠTĚVNÍ DEN REDAKCE: STŘEDA 13:00 16:00 REGISTRAČNÍ ČÍSLO MK ČR 6533 ISSN 1210 6631 10/2004 11/2004 REGENERACE 3

ROZHOVOR Zkoumání smrti rozhovor s dr. Raymondem Málokdy máme na stránkách REGENERACE možnost setkat se s osobností, která svou činností ovlivnila celý svět. Připravili jsme pro vás rozhovor s člověkem, jenž ve svých 31 letech změnil svou knihou Life after Life pohled naší civilizace na život a smrt. Letos v červnu šedesátiletý Raymond Moody se vám představuje. Jak jste se vlastně dostal k problematice posmrtného života? To nebylo jen tak. Vzpomínám si, že už jako malé dítě jsem si lámal hlavu nad tím, jak je možné, že něco vnímám. V šesti letech mi učarovala astronomie a chtěl jsem se stát hvězdářem. Naše rodina nebyla nijak nábožensky založená, rodiče byli presbyteriáni a do kostela se chodilo jen zřídka. Když mi však bylo dvanáct, musel se otec vyrovnat s krizí středního věku; tehdy jsme začali kostel navštěvovat pravidelně. Nijak to na mě nezapůsobilo. Později jsem začal na Virginské univerzitě studovat filozofii. V roce 1965 mi jeden z profesorů vyprávěl o Georgovi Ritchiem, profesoru psychiatrie, jenž prý prodělal úžasnou zkušenost, když přežil klinickou smrt. To mě zaujalo z hlediska přetrvávání vědomí. Protože jsem vždycky měl za to, že v okamžiku smrti vědomí zanikne, vyhledal jsem Ritchieho, abych se něco dozvěděl o jeho zážitcích. O čtyři roky později, když už jsem sám vyučoval filozofii, přišel za A. Moodym mnou po přednášce o Platónově Phaidonu jeden ze studentů a řekl mi: Byl bych rád, kdybychom v další hodině hovořili o posmrtném životě. Narážel na to, že jsem se ve své přednášce nezaměřil na Platónovy spekulace o posmrtném životě, ale na jeho logiku a metodologii. Zeptal jsem se, proč ho to tak zajímá? Odpověděl mi, že asi před rokem měl autonehodu, přežil klinickou smrt a prodělal neuvěřitelnou zkušenost, která úplně proměnila jeho život, a dosud nepotkal nikoho, s kým by si o tom mohl promluvit. Vyslechl jsem ho a byl jsem překvapený, když jsem slyšel přesně totéž, co mi před čtyřmi lety sdělil George Ritchie. Takto jsem se tedy dostal k problematice posmrtného života. Příští rok to bude 30 let, kdy vyšla vaše průkopnická kniha Život po životě. Co se během této doby změnilo ve výzkumu stavů blízkosti smrti? Podle mě se změnil celý náš základní postoj. Když jsem před lety s tímto výzkumem začínal, bylo mnoho lidí, kteří měli nějakou posmrtnou zkušenost, velice deprimováno, protože když ji vyprávěli svým lékařům, ošetřovatelkám, duchovním nebo přátelům a příbuzným, dívali se na ně všichni jako na blázny. Dnes už se o těchto věcech otevřeně hovoří, ačkoli patří k nejhlubším lidským zkušenostem. Dnes také slýcháme mnohem častěji o posmrtných zkušenostech. Proč vlastně? Myslím si, že pro to existují tři důležité předpoklady: Za prvé silná poválečná generace, která představuje asi třetinu americké populace, dnes přichází do věku, kdy ztrácí své rodiče a další rodinné příslušníky. Tato generace má značný zájem o alternativní medicínu, šamanismus a duchovní otázky vůbec. Za druhé došlo k revoluční změně v nemocnicích: Na počátku sedmdesátých let, když měl nějaký pacient zemřít, lékaři a sestry vyvedli rodinné příslušníky z pokoje. Dnes je tomu naopak, příbuzní s umírajícím zůstávají a odchází nemocniční personál. A za třetí máme mnohem lepší resuscitační přístroje než tenkrát. Lze tedy rostoucí počet zpráv o posmrtných zkušenostech připsat na vrub pokroku v kardiopulmonální resuscitaci, nebo tomu, že lidé dnes o svých zážitcích hovoří mnohem otevřeněji? Domnívám se, že je to především zásluha vědeckého pokroku. Avšak podíváme-li se zpátky do minulosti, objevíme spoustu takových případů. Jsou obsaženy v historických spisech, například v Dějinách Franků Řehoře Tourského a v Církevních dějinách anglického lidu Bedy Ctihodného. Rovněž Platón popisuje takový případ v dialogu Phaidon. V 16. století zachytil toto téma ve svých obrazech Hieronymus Bosch. Tyto případy jsou rovněž roztroušeny v lékařské literatuře, počínaje 19. stoletím. Dr. Albert Heim, švýcarský horolezec a profesor geologie, se zřítil na sklonku 19. století do propasti a měl při tom mystický zážitek, který zcela zásadně změnil jeho život. Začal se o tyto věci intenzivně zajímat, vyptával se svých kolegů horolezců a shromáždil mnoho zážitků podobných těm, které slýcháme dnes. Na druhé straně je samozřejmě pravda, že kardiopulmonální resuscitační přístroje jsou dnes mnohem rozšířenější a dokonalejší, takže se nám daří zachraňovat z náruče smrti mnohem větší počet osob s těmito zkušenostmi. Jaké procento lidí nemělo vizi výstupu do světla, když se ocitli na rozhraní života a smrti? To se dá těžko určit, protože jednotlivé studie se rozcházejí; je ovšem zajímavé, že procento lidí s touto zkušeností se zvyšuje úměrně tomu, čím měli ke smrti blíže. Například dr. Fred Schoonmaker z Denveru hovořil se spoustou pacientů, které osobně resuscitoval, a zjistil, že asi 60 procent z nich mělo zážitky tohoto druhu. Ale dodnes nevíme, proč někteří lidé tyto zážitky mají, a jiní ne. Jisté je pouze to, že nezáleží na jejich věku, ani na okolnostech, které je přivedly na práh smrti, ani na pohlaví, ba ani na jejich světovém názoru či náboženství. Jaké nové poznatky jste shromáždil od vydání své knihy v roce 1975? Výzkum stavů blízkosti smrti se lavinovitě rozšířil po celém světě a tak se nám podařilo odhalit velice překvapivá fakta. Například lékaři 4 Péčí nakladatelství Eminent začínají opět vycházet české překlady Moodyho knih. Kromě titulů Život před životem a Život po životě úvahy, otázky, odpovědi připravuje vydavatelství ještě dva: Světlo po životě a Opětovná setkání. REGENERACE 11/2004

v Evropě a USA objevili, že malé děti mají obdobné zážitky jako dospělí. Bylo zjištěno, že tyto vize mělo asi osm milionů dospělých Američanů. Navíc je tu jeden významný objev, tzv. empatický zážitek zdánlivé smrti. Často se totiž stává, že lidé, kteří prodlévají u lůžka umírajícího, mají rovněž zážitek smrti. V okamžiku, kdy jejich blízký zemře, zmocní se jich pocit, že vystoupili ze svého těla a že veškeré dění pozorují jaksi shora. V posteli vidí tělo zemřelého a vedle stojí jejich vlastní. Když se rozhlédnou kolem sebe, spatří nebožtíka, jenž mezitím přijal novou formu. I oni se vznášejí ve vzduchu a mají vizi tunelu či úzké cesty s jasným světlem na konci. Takže zažívají veškeré typické aspekty posmrtné zkušenosti. Mohu jen dodat, že jsem také zažil něco podobného. Mohl byste nám o tom říct něco bližšího? Asi před deseti lety jsem pracoval ve skupině vědců, která se zabývala výzkumem empatického zážitku zdánlivé smrti. Jednou o víkendu jsme měli na univerzitě konferenci. Když skončila, zavolal jsem matce, abych se zeptal, jak se jí daří. Odpověděla, že vcelku dobře, ale že má po celém těle nějakou vyrážku. Druhého dne navštívila lékaře a dozvěděla se, že má Hodgkinovu nemoc. Zemřela o dva týdny později. Dva dny před smrtí upadla do kómatu a těsně před koncem otevřela náhle oči a dvakrát zašeptala: Miluji vás! Potom vydechla naposled a mě se náhle zmocnil empatický zážitek. Neopustil jsem sice tělo, ale prostor se úplně změnil, vnímal jsem velice jasné světlo a má žena také. Moje sestry zase cítily přítomnost otce, jenž zemřel o osmnáct měsíců dříve. Mají lidé z diametrálně odlišného kulturního prostředí stejné zážitky stavů blízkosti smrti? Zažívá třeba australský domorodec totéž, co dělník z Texasu či nepálský šerpa? Vypadá to, že ano, což je velice zajímavé. Píšou mi lidé z Evropy, Číny, Japonska a Indie a líčí úplně stejné zážitky. Antropologové potvrzují, že tyto zkušenosti mají i příslušníci přírodních národů. Co ještě přinesl výzkum v posledních třiceti letech? Víme například něco o tom, jak umírání prožívají slepci? Touto problematikou se zabývá dr. Kenneth Ream. I slepci mají posmrtné zážitky a jakmile se ocitnou mimo tělo,»vidí«rovněž všechno. Existují nějaké informace o zážitcích sebevrahů? Ano. Tyto zážitky shromažďoval dr. Bruce Greyson z Virginské univerzity. Zjistil, že více než polovina sebevrahů, které se podařilo zachránit, měla posmrtné zážitky. Mnozí z těch, kteří je neměli, se o sebevraždu pokusili znovu. Ti, kdo prodělali zkušenost stavu blízkosti smrti, nabyli přesvědčení, že život má smysl. Tomuto tématu se hodně věnuji v knize Život po životě úvahy, otázky, odpovědi. Zkušenosti zážitků blízkosti smrti bývají většinou líčeny jako šťastné. Je také něco známo o nepříjemných posmrtných zkušenostech? Jistě, i ty se objevují, a můžeme klidně říct, že veškeré posmrtné zážitky obsahují nepříjemný aspekt. Když člověk najednou ve»filmu života«vidí, jaká příkoří způsobil druhým, cítí jejich bolest. Přesto je toto ohlédnutí za životem přínosné, protože nám pomůže změnit budoucí Platón se Sokratem. Detail z Raffaelova obrazu Athénská škola, 1509. jednání. Ovšem tzv. pekelné detaily se v líčeních resuscitovaných osob objevují spíše zřídka. Možná se tyto pekelné detaily objevují zřídka proto, že ti, kdo je zažívají, už nemají možnost vrátit se zpátky a informovat nás o nich Možná. Mohu jen dodat, že dr. Bruce Greyson, jenž prováděl výzkum těchto pekelných zkušeností, zjistil, že v porovnání s již zmíněnými zážitky se objevují velice zřídka a že si ani nejsou moc podobné. Chtějí se vůbec lidé, kteří trpí silnými bolestmi, ještě vrátit zpátky? Většina z nich se do svého těla skutečně vrátit nechce. Říkají, že byli obklopeni tak nádherným a příjemným světlem, že už v něm chtěli zůstat. Jeden můj přítel resuscitoval pacienta a ten náhle zvolal: Přestaňte! Nedělejte to se mnou! Proč se tedy nakonec vracejí zpátky? Mají na vybranou? Někteří lidé říkají, že nevědí, proč byli posláni zpátky. Jiní uvádějí, že tam byl někdo, kdo jim řekl: Tvůj čas ještě nenadešel, musíš se vrátit. Další se svěřují, že měli na vybranou, zda tam chtějí zůstat, nebo se vrátit do těla. Ti potom svůj návrat zdůvodňovali tím, že se ještě musí starat o děti, nebo že zde mají nějaké důležité životní poslání. Jak hodně se lidé po návratu změní? Z psychiatrického pohledu jde o nejzajímavější aspekt posmrtných zkušeností. Dotyční uvádějí, že se především změnil jejich hodnotový systém. Tento zážitek je přivedl k přesvědčení, že to, co nazýváme smrtí, je ve skutečnosti přechodem do úplně jiného stavu vědomí a tak dočista ztratili strach z umírání. Vydrží jim toto přesvědčení po zbytek života? Zkoumám tyto zážitky od roku 1965 a hovořil jsem s tisíci lidmi, z nichž mnozí se stali mými přáteli. Někteří již zemřeli. Pokud jsem byl svědkem jejich umírání, mohu jen potvrdit, že přijali smrt naprosto vyrovnaně a s důvěrou. Jaké závěry lze ze zážitků stavů blízkosti smrti tolika osob vyvodit pro náš světový názor? Že po smrti duše opouští tělo? V tomto okamžiku se promění naše perspektiva, naše vědomí již není spojeno s tělem. Ale vědomím nemůže být myšlen mozek, neboť ten přece zůstává v těle. To máte pravdu. 11/2004 REGENERACE 5

ROZHOVOR 6 REGENERACE 11/2004 Elisabeth Kübler-Rossová. Kam podle vás po smrti odcházíme? Zkušenosti, které mi lidé vyprávějí, se více dotýkají srdce než rozumu. Ptáme se sice, kam po smrti odcházíme, ale toto prostorové»kam«jenom poukazuje na způsob, jakým funguje náš mozek. Neboť ti se zkušeností zážitků stavu blízkosti smrti vyprávějí, že pobývali kdesi mimo čas a prostor. Jsou představy o reinkarnaci slučitelné s těmito zkušenostmi? Pokud jde o mne, řadím reinkarnaci takříkajíc do stejného šuplíku jako posmrtnou zkušenost, protože si myslím, že ani v jednom, ani ve druhém případě není nikdo schopen na základě stávajících faktů dospět racionálním způsobem k nějakému definitivnímu závěru. Zajímám se o regrese do dřívějších životů, protože představují různá stadia vědomí. Jako psychiatra mě to fascinuje. Domníváte se, že reinkarnaci je třeba chápat jako metaforu, nebo doslova? Co si myslíte o přežívání duše? Jako vědec předesílám, že nevím, zda reinkarnace existuje, či nikoliv, ač mám bohaté zkušenosti s regresní terapií. Domnívám se však, že se musíme spokojit s metaforickým opisem, neboť proces reinkarnace je příliš složitý, než aby se dal vyjádřit běžným jazykem. Jste filozof a vědec, a proto je pro vás důležité poznání. Výzkum posmrtných stavů přece souvisí také s otázkou víry. Jak se podle vás slučuje poznání s vírou? Ve svém životě se snažím co možná nejméně jenom věřit. Jsem stoupencem spirituálního usilování a tento postoj je u mě pevně spjatý s hledáním poznání. U prvních řeckých filozofů tomu bylo stejně. Dnes ovšem pohlížíme na intelektuální život jako na něco, co nemá s našim spirituálním usilováním nic společného. Antická filozofie by nás poučila v tom, že pojem»pravda«vznikl v nejtěsnější spojitosti s racionálním myšlením. Teprve díky matematice si mohl člověk uvědomit, že existují správné, objektivní a pravdivé odpovědi, které nezávisí na tom, jak někdo určitou situaci vnímá či jak o ní přemýšlí. Řečtí filozofové nebyli ale jen racionálními mysliteli v dnešním smyslu. O posmrtných zkušenostech toho věděli stejně jako my. Například Parmenidés měl kolem roku 500 př. n. l. takový zážitek. Bohyně mu ale přikázala, ať po návratu do fyzického těla nevybízí lidi k tomu, aby jeho zážitku věřili, nýbrž aby se k němu dopracovali sami, pokud chtěli zažít pravdu. Vlastní zkušenosti na cestě k pravdě jsou tedy vždy velice důležité? Ano. Myslím si, že k masovému uznání tak zvaných paranormálních zkušeností dojde teprve tehdy, až lidé začnou hromadně usilovat o vlastní zkušenosti v této oblasti. Potom ani nebudou potřebovat žádné»odborníky«, kteří by jim říkali, co si o těchto zkušenostech mají myslet. Budou si moci utvořit vlastní názor. K těmto zkušenostem musí dospět sami. Považujete se za religiózního člověka? Ačkoli chodím do kostela, nejsem věřícím v tom smyslu, že bych se pevně držel nějaké ideologie. Pro mě totiž Bůh není otázkou víry, ale vztahu, a tento vztah se snažím udržet. A to je něco jiného než víra v Boha. Obracím se k Bohu jako k moudrému a milujícímu rodiči a skvělému učiteli, jenž má obrovský smysl pro humor. Ve svých knihách používáte často pojem»spirituální život«. Co tím přesně myslíte? V mládí jsem věřil, že pojem»spirituální«lze psychologicky vysvětlit. Domníval jsem se, že když lidé mají mystické zážitky a věří v Boha, jedná se o psychologický fenomén. Když jsem měl v pozdějších letech tyto zážitky, došlo mi, že se jedná o jinou úroveň bytí, totiž spirituální, která daleko přesahuje výkladové možnosti psychologie. Například se mi zjevila moje zemřelá babička. Viděl jsem ji zcela jasně před sebou. Slyšel jsem ji mluvit, vnímal jsem její hlas, cítil jsem její přítomnost, a dokonce jsem s ní vedl dlouhý rozhovor. Viděl jsem vskutku mimořádné věci. Držím se však stále svého skepticismu, neboť pohlížím-li na vše jako na jednu z eventualit, mohu lépe poznat všechny možnosti. Kdo se jim uzavírá, protože si myslí, že všechno ví, kráčí do záhuby, neboť neustále se objevují nové názory, nové možnosti. Nechcete tedy navzdory vlastním hlubokým zážitkům činit definitivní závěry a například tvrdit: Ano, já vím, že zásvětí existuje? Myslím si, že spousta lidí by na mém místě řekla: Ano, existuje. Já však raději prohlašuji, že to nevím, protože veškeré naše představy o»posmrtném životě«či»zásvětí«jsou zcela vágní. Vždyť ve skutečnosti ani nevíme, o čem mluvíme, když říkáme, že můžeme»přežít smrt«. Elisabeth Kübler-Rossová uváděla, že naše řeč nestačí k popsání smrti. Měla naprostou pravdu. Používáme řeč, abychom uspokojili svoje běžné, základní potřeby, abychom si opatřili potravu, abychom věděli, co dávají v televizi, abychom se dětí mohli zeptat, co chtějí dělat, a tak dále. Chceme-li však vyjádřit něco, co se týká posmrtného života, musíme se uchýlit k obrazným metaforám. Stačí se podívat na slovo»láska«. Láska souvisí se životem a také s posmrtným životem. Hraje významnou roli ve všech mých rozhovorech s lidmi, kteří ztratili milovanou bytost. Láska je silnější než smrt! Připravil Michael TRISKA Pokračování naleznete v lednovém čísle RAYMOND A. MOODY (1944) vystudoval filozofii na univerzitě ve Virginii a medicínu na univerzitě v Georgii. Světovou proslulost získal roku 1975 vydáním knihy Life after Life (Život po životě), na kterou volně navázala kniha Reflections on Life after Life (Život po životě úvahy, otázky, odpovědi). V těchto publikacích se věnoval tzv. stavům blízkosti smrti, zvláštnímu lékařskému oboru, v němž je považován za nejvýznamnějšího světového experta. Raymond Moody se stal roku 1988 držitelem Světové humanitární ceny a bronzové medaile v kategorii Mezilidské vztahy za filmovou verzi knihy Život po životě. Přednášel na významných amerických univerzitách, například na West Georgia University, East Carolina University nebo University of Nevada, a napsal řadu knih, některé společně s Paulem Perrym.

CESTUJEME S REGENERACÍ ESOTERICKÝ NORIMBERK Zkušenosti na prahu smrti Od té doby, co jsem v roce 1965 na Virginské univerzitě poprvé slyšel o posmrtné zkušenosti, hovořil jsem s mnoha tisíci lidí, kteří se ocitli na prahu smrti. Byli těžce nemocní, mnohé z nich lékaři dokonce prohlásili za mrtvé, ale oni se uzdravili. Vyprávěli mi úchvatné příběhy o tom, co se jim přihodilo v době, kdy měli namále. Tyto zážitky způsobily, že se jejich život od základů změnil. Z jejich vyprávění se lékaři a psychiatři na celém světě dozvěděli, že se u nich objevuje navzdory rozdílnému kulturnímu a společenskému prostředí obecně platný model posmrtných zkušeností. Jakmile dojde k zástavě srdce nebo se ocitneme v blízkosti smrti, situace se zásadně změní. Naše vědomí vystoupí z těla a z této perspektivy pozoruje lékaře nebo jiné osoby, které se nás snaží oživit. Lidé se zkušenostmi stavu blízkosti smrti říkají, že v tomto stavu byli schopni velice jasně vidět, ovšem jejich vidění bylo úplně jiného druhu. Mohli se soustředit na určitou osobu a poznat její záměry. Například jedna zdravotní sestra uvedla: Věděla jsem přesně, co lékař řekne, ještě než promluvil. Vnímali spíše srdcem než rozumem. Druzí však jejich»mluvě«nerozuměli a nedokázali s nimi komunikovat. Cítili, že jsou dosud spojeni s tělem, jehož formu ovšem dokázali jen těžko popsat. Teprve po nějaké době jim došlo, že jsou po smrti. V této fázi začíná to, co označuji jako transcendentální část posmrtné zkušenosti. Resuscitované osoby vyprávějí, že prošly jakousi cestou (tunelem nebo dlouhou chodbou) a dostaly se do sféry, kterou nelze popsat běžným jazykem. Psycholog William James mluví o»nepopsatelnosti transcendentálního zážitku«. Lidé sice říkají, že nenalézají slova, jimiž by přesně vyjádřili svůj zážitek, ale přesto se o to pokoušejí. Popisují zářivé, hřejivé a milující světlo, které je zalilo, když došli na konec cesty. Ale ani slovo»světlo«není adekvátní. Přítel psychiatr, jenž měl tento zážitek, mi vyprávěl: Raymonde, mohl bych to nazvat světlem nebo také láskou Není mezi tím žádný rozdíl! Lidé vstupují do tohoto neuvěřitelně jasného světla, a třebaže je mnohem jasnější než vše, co zažili předtím, vůbec je neoslepuje. Vzpomínají, že se v tom světle setkali se zemřelými příbuznými nebo s přáteli. Když ale někdo například potkal svého dědečka, neviděl ho starého a shrbeného, nýbrž v jeho nejlepších letech. Dotyčného poznávají, ale nikoli podle jeho»tělesného«vzezření. Pokud tato posmrtná vize pokračuje, mnohdy se část zářivého světla promění do podoby blízké osoby. Světlo se stává čím dál jasnější, až nakonec zastíní všechno ostatní. Potom nás obklopí jakési panorama, které ukazuje každý detail našeho života. Lze to nazvat»zpětnou vzpomínkou«či»filmem života«, ale opět stojíme před problémem nepojmenovatelnosti; toto ohlédnutí za životem neprobíhá v časovém sledu, nýbrž simultánně. V této situaci nejsme nezúčastněnými pozorovateli, protože sklízíme ovoce svých činů. Zpětně vnímáme dobré i špatné pocity, které jsme v průběhu života vyvolali v druhých. George Ritchie, onen přítel psychiatr a vůbec první člověk, jenž mi sdělil svou zkušenost zážitku blízkosti smrti, uvedl: To, co se při tom objevuje, je ve tvém srdci. Co leží ve tvém srdci, to se k tobě vrací zpátky. Všichni říkají více méně jednoznačně, že v tomto panoramatu se ukazuje, co je v životě nejdůležitější: Zda umíme milovat své bližní Dr. Raymond Moody Výlet za poznáním esoterických míst Norimberka jsme původně ohlásili na únor příštího roku. Při návratu z mnichovského Ethnomedu jsme ovšem zjistili, že ve městě na řece Pegnitz právě probíhá zcela unikátní výstava, a proto jsme se rozhodli uspořádat norimberský zájezd ještě letos. Jedeme 11. prosince a program bude následující: 11:00 Zeppelinplatz. Rozsáhlý komplex, který nechal Adolf Hitler stavět od roku 1933 a jenž byl částečně navržen podle řeckého chrámu v Pergamonu. Na obrovských prostranstvích se»na věčné časy«měly konat velkolepě koncipované sjezdy Wehrmachtu, NSDAP a SS. 12:00 Terakotová armáda císaře Čchin. Ve 3. století př. n. l. sjednotil císař Čchin Š'-chuang-ti poprvé Čínu. Dosáhl toho za cenu obrovského krveprolití. Aby novou říši duchovně ochránil, nechal zhotovit»nezničitelnou«armádu. Několik let pracovaly stovky sochařů na odlehlém místě, na němž z terakoty vypálily na 8500 vojáků v nadživotní velikosti. Vojsko bylo umístěno v podzemí a zakryto střechou; nad ní byla navršena obrovská mohyla, na jejíž zbudování se podílelo na 700 000 mužů. Když císař zemřel, podařilo se vzbouřencům tuto vpravdě okultní armádu vypátrat a z části zničit. Více než 2000 let byla považována za ztracenou; k jejímu odhalení došlo nečekaně v roce 1974. Část tohoto ochranitelského vojska je nyní k vidění právě v Norimberku. 13:30 Po stopách Kaspara Hausera. Roku 1828 se u norimberské Nové brány objevil sedmnáctiletý chlapec. Neuměl mluvit, číst ani psát. Teprve po dlouhé době popsal, že byl držen v podzemním vězení. Nikdo nevěděl proč a nejasný byl i jeho původ; řada lidí mezi nimi i J. W. Goethe, který jej osobně navštívil považovala Hausera za podvodníka. Po několika letech byl záhadný jinoch v Ansbachu za nejasných okolností zavražděn neznámým mužem v kápi. Od jeho těla vedly ve sněhu jen jedny stopy. Antroposofové považují Kaspara Hausera za dějinnou postavu, jež měla připravit Evropu pro přijetí myšlenek Rudolfa Steinera. 14:30 Dům Albrechta Dürera (Dürerhaus). Jen málo měst se může pyšnit vlastnictvím některého z obrazů slavného norimberského měšťana; jedním z nich je i Praha. Dům, v němž tento světoznámý malíř a grafik žil, nabízí jedinečný pohled do jeho soukromí a dovoluje pobýt na místech, kde vznikaly cykly Apokalypsy, Pašijí, Narození Panny Marie a mnoho slavných pláten. 16:00 Kunstbunker. V podzemních prostorách pod norimberským hradem nechal Adolf Hitler vybudovat klimatizovaný bunkr pro uchování památek, které nacisté naloupili po Evropě. Dnes je kryptonymně označován jako Kunstbunker Umělecký bunkr. Mezi nejcennější trofeje patřilo Kopí osudu, kterým podle svědectví evangelisty Jana probodl setník Longinus Ježíšův bok. Hitler spatřoval ve vlastnictví této relikvie klíč k ovládnutí světa. Po celou válku znala jen skupina vyvolených místo, kde byl talisman schován; jeho existenci odhalila až americká armáda. Teprve nedávno byla část podzemního komplexu zpřístupněna veřejnosti. 17:00 Norimberské vánoční trhy a Frauenkirche. Během pogromu, který nařídil Karel IV., byla zlikvidována židovská obec v Norimberku a zavražděno téměř 600 jejích členů. Na místě synagogy nechal císař postavit opravdový skvost gotické architektury, legendární Frauenkirche. Před ní se rozléhá jedno z nejslavnějších tržišť Německa zvané Hauptmarkt. Tam naše putování esoterickým Norimberkem skončí. Odjezd autobusu je v sobotu 11. 12. 2004 od stanice metra Praha-Zličína v 6:30, předpokládaný návrat do Prahy ve 23:00. Cestou si na videu prohlédneme některé snímky o působení nacistů v Norimberku, záznam z Norimberského procesu a dokument o vzniku terakotové armády. Doporučujeme vzít si s sebou jídlo na celý den, protože teprve k večeru budeme mít čas na zastávku na občerstvení. Po městě se budeme přepravovat autobusem, délka pěší trasy bude celkem asi dva kilometry. Cena zájezdu (vč. vstupného) činí 1690 Kč. Pro ty, kdo s námi byli letos na výletě s H. Kalweitem nebo V. Vokolkem, je cena 1590 Kč. Kapacita je limitována pouze jedním autobusem. Zájezd můžete zaplatit složenkou typu C na adresu redakce (Jeseniova 87, 130 00 Praha 3), do zprávy pro příjemce napište svůj telefon a e-mail. Průvodcem bude Jiří Kuchař, překladatel bude k dispozici. Před zájezdem bychom vám rádi doporučili k přečtení knihy Trevora Ravenscrofta Kopí osudu a Znamení bestie. 11/2004 REGENERACE 7

OBŘADNÍ ŽIVOT NA JIHU SIBIŘE Devět očí Devět n OBCHOD S»HADÍ SILOU«8 REGENERACE 11/2004 Posvátné ovo s figurínou ducha eeren. Loni v srpnu proběhlo v republice Tuva na území jižní Sibiře mezinárodní setkání šamanů a časopis REGENERACE přinesl o této události jen krátkou informaci v čísle 10/2003. Protože mi vrtalo hlavou, proč si šamani z různých konců světa vybrali ke svému setkání právě toto místo, rozhodla jsem se, že se do Tuvy vypravím a prozkoumám, co se tam vlastně děje. Při hledání působiště šamanů mi napověděl americký časopis Shaman s Drum, kde jsem se mimo jiné dočetla o významné tuvinské šamance Aj-čurek (Srdce-Luna) a krátce po příjezdu do Tuvy ji s pomocí nejrůznějších osob vyhledala. Aj-čurek pobývala tři měsíce v USA a v době mé návštěvy se zrovna vrátila, aby přijala nové klienty. Shaman s drum totiž vyvolal její velkou popularitu nejen v Americe, ale i v některých evropských zemích, jako je Německo nebo Švýcarsko. Nyní každý zájemce může po dvoutýdenním pobytu v Aj-čurčině centru za 1500 dolarů obdržet šamanský certifikát a byť se šamanství nenaučí, oprávnění provozovat ho dostane. Tuva se nachází při hranicích s Mongolskem, v rámci Ruské federace je autonomií a většina místních obyvatel se živí pastevectvím. Značné procento tvoří negramotní a jejich možnosti obživy jsou ve městech i vesnicích dosti omezené. Všude panuje nezaměstnanost a pracovní příležitosti skýtají pouze stavební práce nebo některé druhy průmyslu, které by v našich podmínkách byly jistě zakázané. Mám na mysli především továrnu na zpracování azbestu ve městě Agdaurak, jehož okolí (60 km 2 ) je zamořeno úlomky azbestu, které se dostávají vdechnutím do plic, vytvářejí ranky a jsou původcem zhoubného onemocnění plic. Právě v takovém prostředí hledají obyvatelé možnosti, jak se co nejsnadněji uživit, a proto často volí šamanské řemeslo. K tomu, aby se jimi mohli stát, postačí dokázat, že se v jejich rodě vyskytl nějaký šaman a této činnosti se věnoval. V případě šamanky Aj-čurek je právě ona garantem, že se do jejího podniku zapojují všichni rodinní příslušníci a pořádají obřady pro každého, kdo si je objedná a zaplatí. Protože do Tuvy přijíždějí novináři, televizní štáby a duchovně hledající, poptávka roste a množství rituálů se provádí jenom kvůli nim bez ohledu na tuvinskou tradici. Se skutečným šamanstvím to ale nemá zdaleka nic společného. V pozadí návratu k šamanství a hlavním iniciátorem jeho obnovy stojí jiná význačná osobnost sedmdesátiletý Kenin Lobsan Monguš, spisovatel, básník, ale hlavně vědec, jemuž se za minulého režimu podařilo získat všechna možná ocenění. Právě on vyvolal zájem o obnovu tuvinské tradice u současného prezidenta země, a dokonce se mu podařilo šamany centralizovat v hlavním městě a zpřístupnit je tak zahraničním turistům. Na jeho popud také prezident povolal architekta, který dostal za úkol vyprojektovat tzv. Šamanský dům, v němž by se sloučila všechna šamanská centra a tím by se definitivně pohřbila konkurence a rivalita mezi nimi. Prezident je přesvědčen, že Šamanský dům se stane jednou z nejvyhledávanějších atrakcí Tuvy, tvrdí tento architekt. Znamenají tato fakta, že živé šamanství z Tuvy zmizelo? To je otázka, na kterou nelze jednoznačně odpovědět. SVĚCENÍ STROMU, PRAMENE A AUTA V Tuvě se nachází několik šamanských center, která se soustřeďují pokud možno co nejblíže hlavnímu městu. Přímo v hotelu, kde jsem zpočátku bydlela, působí v jednom z pokojů šamanka, která je blízkou příbuznou Aj-čurek. Je možné si u ní obřady objednat s tím, že má jeden ceník pro místní a jiný pro cizince, dokonce pamatovala i na kolonku pro případná interview. Nejlevnější je tradiční věštění pomocí 41 kamínků z tuvinských řek. Trvá asi 15 minut a stojí 300 rublů, tedy asi 300 Kč. Vzhledem k tomu, že se výplaty pohybují kolem 1500 až 3000 rublů měsíčně, nejsou léčebné obřady zrovna nejlevnější záležitostí. Není divu, že zájem stát se šamanským učněm roste. Při pobytu v jednom ze šamanských center jsem se seznámila se čtyřicetiletým Eresem, který, aby se stal šamanem, opustil rodnou vesnici, přestěhoval se do města a pracoval 19 hodin denně za týdenní mzdu 300 rublů. Po celou dobu se mu jeho učitel vůbec nevěnoval, protože se jenom opíjel, a Eres se musel starat o provoz centra úplně sám. Nakonec se také opil a z šamanského centra ho vyhodili. Tuvinská tradice představuje množství rituálů, k nimž se po rozpadu Sovětského svazu Tuvinci vrátili. Je to například svěcení stromu a posvátného pramene, svěcení ova, ale přibyl i nový obřad očišťování automobilu. Koupí-li si Tuvinec nové auto, bezpodmínečně musí nejdříve k šamanovi, aby ho zbavil zlých duchů. NADĚJE DŘÍMÁ V ŠAMANSKÝCH CENTRECH Tuvu z valné části pokrývají hory. Protože se mi poštěstilo potkat zdatného průvodce českého fotografa Stanislava Krupaře, který zde již druhým rokem dokumentuje šamanské obřady a s nímž jsem se náhodně potkala v šamanské jurtě mohla jsem bez obav ujít dvě stovky kilometrů a na vlastní oči spatřit množství posvátných míst ukrytých v nedostupné oblasti. Dokázala odolat nejen tlakům minulého režimu, ale i turistům, kteří se do hor prozatím ještě nedostali. Při cestě průsmykem jsme narazili na dávné ovo, hromadu navršených kamenů, které je výrazem vděčnosti a poděkováním horským duchům. Zde poutník obětuje část svého jídla, Právě vychází: MODŘÍNOVÁ DUŠE, sibiřský cestopis (1991 2001). O dobrodružstvích na cestách etnoložky Pavlíny Brzákové v prostředí sibiřských pastevců, zvláště pak o opilcích, ukrutnostech a bloudění, o nástrahách exotických lásek a věčném mrhání šamanskou silou. O posvátném modřínu, kam odchází spočinout znavená lidská duše. Ilustrace Oldřich Hamera.

OBŘADNÍ ŽIVOT NA JIHU SIBIŘE ebes zanechá nějaký předmět, a pokud s sebou nic nemá, najde kamínek a položí ho na hromadu. Obdobně se poutník chová tam, kudy protéká posvátný pramen. V červnu jsou prameny na žádost vesničanů oživovány, šaman nebo lama zde provádí nutné rituály, které mají vodu očistit a zajistit do budoucna její léčivé účinky. Obvykle bývá nedaleko malý oltář, kam se pokládá obětina určená duchovnímu ochránci pramene. V posuzování, zda je ten či onen obřad předmětem výdělku, jsem dlouho hledala měřítko, kterým bych se řídila. Setkávala jsem se s Tuvinci, kteří šamana vyhledávali a věřili mu, a tak na první pohled komerčně vyhlížející obřady vnímali vzhledem ke svému zdraví jako jedinou pomoc. Lékařská péče je totiž v Tuvě na nízké úrovni, drahé léky si obyvatelé často nemohou dovolit a logicky spoléhají na nadpřirozené síly a hledají naději v šamanských centrech. Měla jsem to štěstí a pár obřadů jsem zhlédla, mohu proto říci, že ať je tuvinský obřadní život jakýkoli, nejvíce tradičních prvků jsem objevila až v rodinném pohřebním rituálu. RITUÁL SEDMÉHO DNE Požádala jsem šamanku Anisju, zda by bylo možné dostat se do domu, kde se provádí šamanský rituál. Pár dní jsem musela počkat, než se našla vhodná rodina, které to nevadilo a všichni souhlasili s mojí přítomností. Vyjela jsem spolu se šamankou automobilem na kraj města, kde stál jednopatrový domek se zahradou. Vstoupily jsme dovnitř a Anisja se pustila do příprav oběti zemřelému. Do ubrousku jako základ položila uvařenou hrudní kost z berana, do ní naskládala nejrůznější pokrmy a pak vše zabalila. Celá rodina se odebrala na zahradu, kde se měl rituál konat. Byl sedmý den po smrti mladého muže, který zemřel v nemocnici na rakovinu plic. Na začátek rituálu šamanka ukápla na zem čtyřikrát čaj s mlékem a řekla: Nepřišla jsem sama, jsou tu se mnou čtyři chlapci a nyní je krmím! Potom z připravených polínek sestavila ohniště, po stranách do čtyř směrů vsunula větvičky jalovce a pak vše zapálila. Když se oheň rozhořel, položila do plamenů obětinu, jídlo pro ducha zemřelého. Tento rituál je nutný, aby sedmého dne zemřelý pochopil, že již není mezi živými a aby pokračoval do další dimenze. Ovšem úplné oddělení od těla proběhne až za 49 dní, kdy se podobný obřad opakuje. Tato část rituálu trvala téměř hodinu; Anisja střídavě rozlévala do všech světových stran vodku, arachu (mléčnou vodku) a čaj. Potom nechala kolovat talířky s nejrůznějšími pokrmy a každý z přítomných si musel trochu vzít. Když obřad skončil, všichni se odebrali zpátky do Nahoře: Šamanka Aj-čurek při svátečním obřadu podle lunárního kalendáře. Uprostřed: Figurky duchů pomocníků. Dole: Ovo v tuvinských horách. 11/2004 REGENERACE 9

Očišťování automobilu. domu, ale ještě než překročili práh, museli si umýt ruce, tvář a vypláchnout ústa vývarem z jalovce, do něhož se přililo mléko. V domě pokračoval ještě očistný obřad věnovaný matce zemřelého, která tuto skutečnost nesla velmi těžce. Rodina jí vyjadřovala plnou podporu a šamanka jí svou písní (tuvinsky algyš) pomohla překlenout psychicky náročné období matčina duše se oddělila od syna a přestala ho držet na tomto světě. Byl to pro mě silný zážitek, jenž naprosto vyvrátil mé narůstající přesvědčení, že časy šamanů již dávno minuly. Pokud ještě existují lidé, kteří šamany potřebují a vyhledávají, tato tradice může pokračovat. Co se týče šamanství v Tuvě, je to otázka do budoucna. Centralizace šamanství a orientace na zahraniční turisty šamanům rozhodně neprospěje a toto pradávné řemeslo, které bývalo těžkým a zodpovědným údělem, může v měnících se podmínkách naprosto devalvovat. Text a foto Pavlína BRZÁKOVÁ NEJBĚŽNĚJŠÍ ŠAMANSKÉ ATRIBUTY Nejdůležitějším prostředníkem, který šaman při léčebném obřadu používá, je buben (tuvinsky dungur). V průměru má 50 až 60 cm, je kulatý, rám je zhotovený z modřínu a je potažený kůží horského kozla nebo marala. Na rukojeti je často vyřezána podoba mytického ptáka Chan-Chereti a šamana. Na druhém konci rukojeti jsou zobrazeni tři hadi, kteří se jakoby otáčejí k ptákovi. Na vnitřní stranu bubnu se obvykle zavěšují zvonečky, rolničky a dvanáct ostrých nákonečníků. Palička je z jedné strany potažena kůží z medvěda nebo horského kozla, na druhé straně jsou připevněny čtyři zvonivé prsteny s ornamentem. Otvorem v rukojeti šamani protahují bílou stuhu, která jim usnadňuje držení paličky. Buben není obyčejný hudební nástroj, ale prostředek k přivolávání duchů. Je koněm, jehož si šaman osedlává, loďkou s veslem paličkou, lukem, z něhož létají šípy, nástrojem, jenž udává rytmus celému»představení«. A co je nejdůležitější, je místem, kde se setkávají duchové pomocníci eeren s duchy nemocí. Neodmyslitelnou součástí šamanského obřadu jsou figurky eeren, do nichž se podle šamanů vtělují duchové pomocníci. Zároveň představují jejich podobu. Dalším důležitým fetišem je zrcadlo kuzungu v podobě kovového disku. Každý legendární šaman ho měl a jeho prostřednictvím určoval diagnózu nemocného. Sledováním jeho povrchu vstupoval do změněného stavu vědomí a rovněž věštil budoucnost. Je-li šaman»nebeského původu«, má tzv. duhu eeren, což je svazek pěti stuh: bílé, červené, světle a tmavě modré a šedivé. Každá je dlouhá asi jeden metr a široká šest centimetrů. Na svazku je pak připevněna hlava s otevřenými ústy. Eeren má v dolní části 9 krátkých kožených proužků. Tato figurka šamanovi pomáhá co nejlépe stanovit diagnózu a najít nejvhodnější způsoby léčení. 10 REGENERACE 11/2004 Rituální obětina. Věštění pomocí 41 kamínků z tuvinských posvátných řek.

OBŘADNÍ ŽIVOT NA JIHU SIBIŘE Okamžiky pohřebního rituálu. 11/2004 REGENERACE 11

NETRADIČNÍ TERAPIE Zázračná síla pře 12 Vše, na co myslíme, se může uskutečnit. Vše, co si představíme, má touhu nabýt pevné podoby. Využijme tedy pozitivní síly naší představivosti, autosugesce, k uzdravení a posílení. Je noc. Najednou slyšíte zvuk, který vás probudí. Co to mohlo být? Zloděj? Kočka? Okno, které přibouchl vítr? Ten, kdo hned myslí na zloděje a představuje si nebezpečnou situaci, ten ji také přivolává. Dostane strach, pulz a tlak mu rychle stoupnou. Tělo ihned vysílá do krevního oběhu adrenalin. Vše je připraveno k boji. S takovými představami těžko znovu usne. Když si ale představíme jen kočku od sousedů, jež nás náhodou probudila, spánek se dostaví. Ten rozdíl způsobila jen naše představivost, naše obrazotvornost. Možná si ještě jen tak pro sebe zamumláte: To byla určitě zase ta sousedovic kočka. Nic se neděje, jen se otočím a můžu spát dál. A opravdu usnete princip autosugesce zapůsobil. Sami pro sebe (»auto«) jste si takto zhodnotili situaci a přijali jste ji jako pravdivou (»sugesce«). Vše, na co myslíte nebo si představujete, způsobuje nějakou tělesnou reakci. Autosugesce působí ve všech životních situacích. To, čemu věříte, se stane. Ten, kdo dlouho váhá a otálí, nic nedokáže. Všechny překážky, které si představujeme, zatarasují cestu. A ti úspěšní budou stále úspěšnější, protože vždy počítají s úspěchem a ze zdánlivých neúspěchů rychle vyvozují závěry, tím se motivují a zkouší to znovu z jiné strany. Na zdravotní stav má představivost také ohromný vliv. Všichni známe takzvané»zdravé nemocné«, hypochondry, z nichž si už Molière dělal legraci. Známe také studenty medicíny, kteří věří, že trpí přesně tou nemocí, kterou se zrovna při studiu zabývají. A známe také fenomén spontánních uzdravení. REGENERACE 11/2004 POMOCI SÁM SOBĚ Pomocí představivosti můžeme intenzivně působit na naše tělo a zbavit se různých nemocí. Émile Coué, lékárník z Nancy, se tímto tématem zabýval už koncem 19. století. Ca passe (To přejde) bylo heslem, které nechal své pacienty neustále opakovat, když se chtěli zbavit své nemoci nebo tělesného trápení. Přitom si hladili postižené místo, nebo tak činil někdo jiný. V němčině používali sugestivní slůvka: Weg, weg, weg (Pryč, pryč, pryč ). Coué rozšiřoval svoji metodu ve Francii i cizině formou přednášek, při nichž pomáhal lidem trpícím například chronickými bolestmi nebo revmatem. Často na nich docházelo k vyléčení ochrnutí, nedoslýchavosti, bradavic, zánětů, strachu a mnoha dalších nemocí a poruch. V té době se všude začaly zakládat Coué-spolky. Dosud je tradice živá hlavně ve Švýcarsku tamní Coué-spolky mají dnes celkem přibližně 4000 členů. Společně cvičí autosugesci v praxi a nabízejí i vzdělání jako Coué-poradce. Zvláště Karl Nöthinger ze Švýcarska pokračoval v lékárníkově tradici. Tuto metodu se naučil přímo od Emila Couého a pracoval s ní celý život. Dosáhl velmi dobrých výsledků u sebe i u jiných. V technice autosugesce se u něho vycvičil Klaus Dieter Ritter z Gondelsheimu; na přednáškách po Německu pomáhá nemocným. Přesněji řečeno jim ukazuje, jak si mohou pomoci sami ať už jde o zdraví, koktání nebo o psychosomatická onemocnění. Jeho přednášky jsou většinou zábavné. Touto formou se snaží o to, aby lidé získali důvěru ve vlastní schopnosti. Na jeho přednášce se můžete naučit, jak ovlivnit kyvadlo silou svých myšlenek. Nebo dokazuje, stejně jako jeho předchůdce Coué, že nelze rozevřít sepnuté ruce, jestliže si budete opakovat: Nemohu rozevřít své ruce. Čtyři ženy pak dokáží zvednout silného muže jen na prstech, když se připraví větou: Já dokáži Po takovém úvodu je cesta volná k tomu, abychom dokázali pomoci sami sobě. SÍLA POZITIVNÍ MYŠLENKY Na seminářích si všichni společně cvičí sugestivní větičky, rychle si je mumlají stále dokola nebo si je monotónně prozpěvují jako litanii. Při nejznámější»pryč-pryč-sugesci«k odstranění bolestí stojí většinou někdo na pódiu a ostatní si na něm zkoušejí, jak princip funguje. Bolestivé místo se jakoby označuje hlazením a sugesce se neustále dokola opakuje. V té chvíli bychom neměli myslet na nic jiného, pouze na to, jak se bolest nebo nemoc ztrácí. Stává se tak, že lidé, kteří se léta neobešli bez berlí, najednou chodí po sále. Nedoslýchaví rázem nepotřebují naslouchátka. Mnozí to považují za zázrak, ale jedná se jen o sílu pozitivní myšlenky skryté v každém z nás. A ta dokáže změnit celý život. Další důležitou rychlou sugescí je věta Já dokáži, já mohu doplněná o to, čeho bychom rádi dosáhli. Například: Já mohu dobře slyšet nebo Já se dokážu koncentrovat na svoji práci nebo Já dokáži mluvit před ostatními. Zvláště koktavým lidem sugesce často pomáhají. Podpora skupiny je hlavně na začátku důležitá, protože posiluje pozitivní sugesci. Tato metoda je využitelná i v běžném životě, jak píše jedna posluchačka, která navštívila seminář pana Rittera: Jela jsem právě domů ze semináře. Auto musím zaparkovat ve velice malé garáži, kam se sotva vejde, proto jsem parkování vždy přenechávala manželovi. Zase jsem chtěla nechat auto před vraty, když mě napadla věta:,já dokáži Moje autosugesce zněla:,já dokáži dnes a již pokaždé správně zaparkovat auto. A povedlo se. Od té doby mi tato větička pomohla už tolikrát, že se to ani nedá spočítat. Můj život se změnil. Po návštěvě Couého v Americe začátkem 20. století mu napsal jeden newyorský lékař: Dojem na mě obzvláště udělalo vyléčení lidí trpících koktáním, neboť jsem je již několik měsíců bezúspěšně léčil; byl jsem překvapen, když jsem je slyšel bezchybně artikulovat. Bylo to jako zázrak. Toto vyléčení se ukázalo jako trvalé. Po vašem odjezdu jsem s nimi mluvil, neboť jsem se chtěl ujistit, zda se jim koktání nevrátilo, ale všichni hovořili i nadále bezchybně. POFOUKÁME, POHLADÍME Sugesce by se měly formulovat jako pozitivní výrok. To znamená věty bez záporu. V této souvislosti mluvíme také o»pozitivním myšlení«. Člověk si musí svůj cíl představit jako něco, čeho už dosáhl. Pomocí sugestivní věty si programujeme podvědomí a k tomu patří samozřejmě i víra, že máme všechny schopnosti k dosažení cíle. Proto je sugesce: Já mohu, já dokáži tak důležitá. Ten, kdo se soustřeďuje jen na to, co neumí, co nedokáže, má jen malou šanci dostat se ven z tohoto bludného kruhu. Když je někdo přesvědčený, že se nedokáže soustředit, pak bude jeho každé konání touto myšlenkou oslabováno, jeho chování se změní a pravděpodobně ÉMILE COUÉ, lékárník z Nancy (1857 1926), zakladatel současné autosugestivní metody. Ne že by vynalezl autosugesci, protože tu znali šamani a léčitelé všech dob, ale díky němu se stala populární jako nikdy předtím. Dokonce se u něj učil i Sigmund Freud. Jako lékárník si všiml, že když prodával někomu lék a dodal k němu nějaký pozitivní komentář, účinky léku se znásobily. Coué sám pro sebe experimentoval, když polovině svých zákazníků lék pozitivně doporučil a ostatním neřekl nic. Jestliže byl zákazník přesvědčen, že mu lék pomůže, opravdu se tak stalo.

INZERCE dstavivosti se ještě přidá strach ze selhání. Vůle je slabá proti síle naší představivosti. Když se chce někdo odnaučit kouřit, pít nebo chce shodit pár kilo, psychologové mu radí, aby si představoval, jak krásný bude jeho život bez cigarety, piva nebo bez deseti kil. Sportovci trénují komplikovaná tělesná cvičení, nebo dokonce celý zápas jen v myšlenkách neustále znovu a znovu. Nazýváme to»mentálním tréninkem«. Také manažeři si»nanečisto«představují svůj úspěch. Tato léčebná metoda je stará jako lidstvo samo a přežije pravděpodobně i současné léky. Možná jsme to už zapomněli, ale takto nás léčily maminky. Pohladily rozbité koleno se slovy: Pofoukáme to a uvidíš, že to hned přestane bolet. A dítě většinou opravdu odběhlo za další hrou. Sugescí se dají vyléčit všechny nemoci, ale ne všichni nemocní. Metody vedoucí do hlubin duše jsou v současné době velice oblíbené a jistě i cenné. Bohužel ale meditace, zen, psychoterapie a podobně nejsou pro každého dostupné. Couého metodu se ale může naučit každý. Uvádíme pět základních pravidel: Najít cíl a sestavit si plán uzdravení. Pryč-pryč-sugesce po dobu jedné minuty. Já-dokáži-sugesce na posílení sebedůvěry a prosazení cíle. Sugestivní větička: Každý den se mi v každém ohledu daří lépe, lépe a lépe. Opakovat 20x ráno a večer. Pozitivní sugesce: několikrát denně si opakovat různé pozitivní věty. Základem je sugestivní výrok Každý den, který bychom si měli opakovat nahlas ráno a večer před spaním dvacetkrát. Tím, že ho říkáme nahlas, se dostává do našeho podvědomí přes sluch, oči a motoriku svalů. Vytváří se tím obranný val proti negativním vlivům, strachům a stresovým zátěžím. Je důležité, abychom tuto větu říkali mechanicky, monotónně, bez koncentrace, bez námahy, jako litanii. Takto vypneme všekritizující rozum a poselství se dostává bez překážek do podvědomí. Staré negativní ovlivňování podvědomí zmizí a to postupně přijme nové myšlenky a informace. Jak už jsme se zmínili, myšlenky vytvářejí v naší mysli obrazy projektující se do skutečnosti. Všechna práce a zážitky jsou nejdříve jen myšlenkami a představami. Jestliže budeme díky této metodě svůj život vnímat pozitivně a dokážeme realitu přijímat s radostí, zvládneme úspěšně situace, v nichž bychom jinak zklamali. Máme v ruce páku, díky níž budeme nejen lépe zvládat životní problémy, ale i zdárněji se vyrovnávat s nemocí, zbavíme se stresu, vyčerpanosti a nervového vypětí a tím i nemocí, neboť tělo neonemocní, jestliže je duše zdravá. Touto metodou se dají nejlépe ovlivňovat právě psychické a psychosomatické nemoci. Vzhledem k tomu, že u každé nemoci hraje psychika určitou roli, můžeme léčit, zmírňovat nebo pozastavovat téměř všechny neduhy. Samozřejmě Coué-metodou nechceme a ani nemůžeme zavrhnout lékaře, ale chceme celý proces uzdravování cíleně podpořit. Nikoho by nenapadlo léčit si takto zánět slepého střeva, ale můžeme zabránit nočnímu pomočování, koktání nebo nespavosti. A přestože růst bradavic způsobují viry, je autosugesce při jejich léčení použitelná. Myšlenky ovlivňují každou buňku v těle. Podvědomou sugescí získáme nad těmito sférami vliv. Působení je účinnější v noci, když nepracuje rozum a vůle. Naopak, čím víc bychom se snažili něčeho dosáhnout vůlí, tím menší máme naději na úspěch. Proto je večerní opakování sugestivních vět tak důležité; působí totiž celou noc, aniž by je ovlivňovala vůle. Utkají-li se vůle a představivost, vždy zvítězí představivost, a tu můžeme pomocí autosugesce cíleně ovlivňovat a posilovat. Diana SAXLOVÁ VÝROBKY TYTO O ZDRAVÍ I KRÁSU PEČUJÍ PRASTARÉ KRÁŠLICÍ PROSTŘEDKY JSOU V NICH POKROČILOU VĚDOU VE VHODNÉ FORMĚ DŮMYSLNĚ SLOUČENY. GEL KOSTIVAL Od bolestí zad a kříže jemným hlazením a třením si pomáháme. Také i klouby bolavé a svaly namožené jím mazati lze. GEL KAŠTAN, KOSTIVAL, TŘEZAL- KA Kloubů vymknutí, otekliny zápalné, pohmožděniny či namoženiny, které nárazem či úderem, nebo namáhavou prací tělesnou povstávají, tímto přípravkem natíráme a hladíme. KAŠTAN Městky neboli žíly křečové rozšiřují se v jemné praskliny po těle, na nohou pak často v uzly a hrbolky. Tomu předejdeme, nebo odpomáháme, budeme-li je mazáním kaštanovým jemně, pilně natírati. VLAŠTOVIČNÍK, ŘEBŘÍČEK Každý nechť pěstí svoji něžnou, citlivou pokožku pomocí tohoto beztučného gelu. Ta bude potom pěkná, čistá, všelijakých vřídků, trudovitostí a důlků zbavená. TŘEZALKA Mazáním z třezalky dámy i páni běloskvoucí pleti docílí. Činí pleť hebkou, odporuschopnou a sametově měkkou, všelijakých vyrážek a lišejů prostou. MĚSÍČEK Obličej obrazem duše - tento vrozený dar přírody nám měsíček pomáhá pěstovati, udržuje kůži napnutou, pěknou. DUBOVÁ KŮRA Stavení krve v žílách haemorrhoidních bolesti nemírné, tlak a napínání způsobuje. Obklady z dubové kůry a masáž jemná jest velmi prospěšná. BALZÁM Ruce i nohy po těžké práci často rozpraskané bývají. Balzám vazelínový s bylinami, zvláště na noc natíraný, hebké a jemné je opět učiní. VLASOVÝ BALZÁM Vlasy jsou korunou člověka každého, proto jim náležitou péči věnujeme. Kopřiva, lopuch i bříza dobře nám při tom pomáhají. VLASOVÁ VODA Stejně jako balzám, i tato voda bylinná vlasům velmi prospěšná jest. Kostival gel 100 ml 99 Kč Kaštan gel 100 ml 99 Kč Třezalka gel 100 ml 99 Kč Měsíček gel 100 ml 99 Kč Dubová kůra gel 100 ml 99 Kč Vlaštovičník+řebříček gel 100 ml 99 Kč Mix kaštan/kostival/třezalka gel 100 ml 99 Kč Balzám (řebříček+třezalka+tužebník) 100 ml 99 Kč SET: Vlasový balzám (bříza+kopřiva+lopuch) 100 ml Vlasová voda (bříza+kopřiva+lopuch) 100 ml 190 Kč K uvedeným cenám připočítáváme poštovné a balné. Objednávky zasílejte na adresu redakce Regenerace, Jeseniova 87, 130 00 Praha 3 11/2004 REGENERACE 13

Thrákové zlatá říše O POZVÁNKA NA VÝSTAVU Kdo je ten dávný národ, který se tak výrazně podepsal na vytváření evropské identity, podněcoval a inspiroval řeckou kreativitu a ovlivňoval myšlení i vkus hrdého Říma? Jaké tajemství je zakódováno v jeho prastarých rituálech a svátcích? Odkud pramení síla písně, jež dokáže odvrátit i smrt, nebo tance, který daruje zdraví a štěstí? O Thrácích víme to, že od paleolitu osídlovali území Balkánského poloostrova. Byl to lid energický, životaschopný a svérázný. Národ thrácký, píše Herodotos, je po národu indickém největší na celém světe. Kdyby si uvědomili svou velikost a vládl by jim jeden člověk, stali by se nepřemožitelní a myslím, že by byli mezi všemi ostatními daleko nejmocnější. To však u nich není možné a nejsou toho schopni. V tom je jejich slabost. Na rozdíl od Řeků oné doby Thrákové o nadvládu nikdy neusilovali. Jejich moc nespočívala v umění válčit, ale v něčem jiném: dokázali vychovávat bojovníky a bránit se, když museli; válka a politické hrátky však vždy zůstávaly stranou jejich zájmu. PŘÍBĚHY BEZE SLOV Největší rozkvět thrácké kultury se datuje od druhé pol. 6. století př. n. l. do 4. století př. n. l. a nerozlučně se pojí s Odriským královstvím a jeho panovníky. Z této doby se také zachovala většina zpráv a údajů. O zvláštnostech pojetí života a smrti dávných Thráků vypovídají různorodé prameny. Kapitolu samu o sobě tvoří rozbor zlatých pokladů a značné množství váz a uměleckých předmětů nalezených při archeologických vykopávkách. Tajemné příběhy beze slov vyprávějí také hrobky, mohyly a nekropole, které prozrazují víru Thráků v nesmrtelnost člověka a svátost života. Pro rekonstrukci jejich představ jsou důležité i texty z antické literatury, především řecké, zčásti pak i latinské. I když si ty řecké často navzájem odporují, lze v nich vystopovat obdiv celého antického světa nad thráckou hudbou a uměním, nad pojetím krásy vtěleným i do předmětů denního použití. Krása byla u Thráků povýšená na zákon. Mimo jiné například Filarch ve 3. století př. n. l. píše, že Thrákové nerozuměli agrikultuře, zatímco jeho současník Herodotos zaznamenal: Tento lid citlivě obdělává půdu a pěstuje zvláštní zemědělské kultury, z nichž se pak vyrábí víno a látky. SVATÁ POVINNOST ŽIVÝCH Thrákové považovali smrt za nutný přechod do další dimenze, kde člověk pokračoval v plnění svých úkolů. Se smrtí počítali od narození a do jisté míry ji dokonce oslavovali. Podle Herodota thrácký kmen Thravsů, který obýval východní území řeky Nestos (dnes Mesta), oplakával narození dítěte, zvláště byla-li to holčička. Zemřel-li významný člověk, pozůstalí vystavovali po tři dny jeho mrtvolu a oplakávali ho. Pobili mnoho rozličných obětních zvířat a uspořádali bohatou hostinu. Po ní zesnulého někdy pohřbívali žehem. Na hrob navršili mohylu a vyhlásili na jeho památku pohřební hry a soutěže. Vítězi věnovali vzácné ceny. Pohřbívání bylo důležitou a svatou povinností živých k mrtvému. V literatuře najdeme zmínky o tom, že nebyl-li pohřeb Thráka vykonán podle norem, seslali bohové na pozůstalé trest. V 10. zpěvu Iliady popisuje i Homér, jak po zákeřném zabití thráckého krále Rhésa, jehož ostatky navíc Dionéd a Odysseus nechali ležet nepohřbené u ústí řeky Strýmon (dnes Struma), rozzlobení bohové zastavili řecké tažení na thrácká území. Pak prý jejich vůdce Hagnón obdržel věštbu, že kolonisté nepostoupí ani o krok, jestli nebude Rhésos pohřben patřičným thráckým způsobem. Pohřeb byl vykonán a kolonizace proběhla podle řeckých představ. Totéž se přihodilo i po neméně zákeřné smrti Orfea. Protože ho thrácké ženy roztrhaly na kusy a jeho hlavu hodily do moře, seslali bohové na všechen lid hladomor. Pak se objevila věštba, že soužení pomine, když se Orfeova hlava z vody vyloví a s úctou pohřbí. S králi i chudáky se Thrákové loučili se stejným respektem. Rozdíl se projevoval jen v pohřebním inventáři. S odchodem boháče šel na smrt například i jeho kůň, do hrobu se vkládaly zbraně a drahocenné oděvy. Když zemřela žena, byla pohřbena se svými šperky, pokud nějaké vlastnila. V sedmdesátých letech 20. století byly v Bulharsku objeveny hrobky, kde se kupodivu nenašly lidské kostry, ale hliněné masky. Následně se zjistilo, že takto Thrákové pohřbívali své padlé vojáky. V pohřebišti se našlo i množství předmětů ze zlata o ryzosti 23,5 karátů a váze 1,5 kg vyrobených nejpreciznější technikou své doby. Tradiční součástí všech hrobů byla užitková keramika. ZLATO KOVEM SLUNCE V dávné době například u Skythů bylo zlato pouze výsadou králů. U Aztéků se muselo ukládat v chrámech s výjimkou některých drobných šperků, většinou náušnic, které bylo dovoleno nosit ženám, aby se podle aztécké vědy vyrovnával přílišný vliv Měsíce na ženský organismus. Zlato bylo považováno za kov Slunce se silnými magickými účinky, proto v mnoha kulturách fungovala opatření, která měla za cíl tento kov chránit, aby se nedostal do špatných rukou. Thrákové tato pravidla také ctili. Zlata měli dostatek, vyráběli z něho nejen šperky, ale i další předměty, které pak odcházely ze světa se svým majitelem. Protože zlato pohřbívali, zabraňovali tak nepokojům mezi dědici a odvraceli konflikty mezi kmeny. Zlatem uctívali smrt. Jako většina evropských národů na konci 2. a 1. tisíciletí př. n. l. zakládali pohřebiště mimo sídliště. Při ukládání do země byl nebožtík většinou natažený s pažemi podél těla, ale jsou známy i případy, kdy byl ve skrčené poloze, přičemž se jeho lokty dotýkaly kolen a špičky prstů brady. Při spalování ukládali Thrákové ostatky do zvláštní, hliněné urny, kterou pak pohřbívali. NEDOSTIŽNÍ HUDEBNÍCI Jaký byl náboženský kult Thráků, to zatím zůstává záhadou, protože dochované poznatky si často vzájemně odporují. Velmi důležitým pramenem jsou texty Herodota. Na jedné straně 14 REGENERACE 11/2004

POZVÁNKA NA VÝSTAVU rfea je tento řecký autor představuje jako národ, jemuž chybí osobnost vůdčích a intelektuálních kvalit, na straně druhé je obdivuje pro jejich umění. Řekové se dívali na Thráky s opovržením a považovali jejich jazyk za ošklivý. Jejich kulturu odmítali, přestože z ní převzali spoustu tradic a svátků. Také si obstarávali učitele hudby a umění z jejich řad, protože hudba byla, podle tehdejších řeckých norem, třetí ingrediencí moudrosti a jako hudebníci byli Thrákové nenahraditelní. Asi proto měl Herakles jeden čas za hudebního pedagoga i Orfeova bratra Lyna, který proslul jako význačný harfista. A protože Herakles neměl hudební nadání a Lyn ho vyzval, aby po něm zopakoval jednu hudební pasáž, rozlícený Řek ho udeřil lyrou po hlavě tak silně, že ho připravil o život. OSLAVA NESMRTELNOSTI Thrákové věřili v nesmrtelnost člověka a v to, že existence po smrti je lepší a šťastnější. Z toho pochází i radostný charakter pohřbů a pojetí smrti. Například pro ženu byla čest nechat se zabít nad manželovými ostatky a být pohřbena spolu s ním. Herodotos popisuje obřad, při němž Getové vylosovali každých pět let jednu osobu jako posla k Zalmoxidovi, jehož uctívali jako nadlidskou sílu smrti. Odesílali ho k němu se vzkazy, žádostmi a vším, co mu chtěli sdělit. Odehrávalo se to tak, že pověřené osoby vzaly posla za ruce a za nohy, vyzvedly ho do výšky a hodily na tři kopí, která drželi další vyvolení. Jestliže pádem na kopí posel zemřel, domnívali se, že je vše v pořádku a nadlidská síla je jim nakloněna. Nezemřel-li, kladli to za vinu samotnému poslu a byli přesvědčeni, že je to špatný člověk. Poté vylosovali někoho jiného a rituál se opakoval. Thrákové nestavěli chrámy, protože tím největším pro ně byl život a příroda. Rituály prováděli pod širým nebem, obvykle na nějakých tajemných místech vysoko v horách, v blízkosti potoka nebo řeky. Nedá se však tvrdit, že by měli nějaké svrchované božstvo nebo bohy zvláštního určení, k nimž by se modlili. Uctívali pouze život a smrt. Aby Thrákové ukázali, že nepřijmou žádné jiné náboženství a že je nikdo nedonutí uctívat jiná božstva, stříleli z luku do nebe proti hromu a blesku. MOC TAJEMNÉHO JEZDCE Jejich náboženský kult pravděpodobně spočíval v heroizaci doposud neidentifikovaného jezdce, jehož uctívali a přinášeli mu oběti a dary. Tento jezdec se dokázal vypořádat s veškerými problémy: mohl je vyléčit, obdarovat nebo odnést lidskou duši do podzemního světa. Byl zobrazován v hrobkách, na mincích a na uměleckých předmětech. Kdo byl ten záhadný jezdec, o němž se nikdo nezmiňuje jako o bohu a který byl v životě Thráků všudypřítomný, to nikdo neví. Všichni antičtí autoři ho srovnávají se svými analogickými bohy snad proto, aby vysvětlili, oč se jedná. Tak či onak se dnes předpokládá, že jezdec byl spojován s duchem předků. Když si thrácká rodina potřebovala vymodlit pomoc nebo uzdravení, obracela se na ducha své zemřelé hlavy rodiny. Thrákové věřili, že jejich zesnulí předkové je nikdy neopouštějí, že jsou stále s nimi a pomáhají jim z onoho světa. Praotec nikdy a za žádných okolností nemohl nechat svou rodinu v nouzi. Z rodového kultu vznikl ve větším měřítku i kult ducha města, tedy zesnulého vůdce, který by své občany také nikdy nenechal na pospas a k němuž se vždy v případě potřeby skrze jezdce obraceli. Královský kult měl také své opodstatnění. Herodotos píše, že se všichni thráčtí panovníci hlásili k Hermovi. Pro Řeky to byl bůh války, pro Thráky pravděpodobně předek královské dynastie. Nejen Herodotos, ale i Platón uvádí, že Thrákové uctívali ještě Bendidu. Oslavovali ji na jaře s probouzejícím se novým životem a to formou koňských dostihů, ohni a pochodněmi. Bendida byla paní domu, dárkyní života, ochránkyní lásky a lovu. S jistotou můžeme říci, že u Thráků představovala ženský prvek. LID BEZ BOHŮ Náboženství Thráků bylo zemité a lidské. Středem byl člověk a jeho činy, které určovaly V SOUČASNÉ DOBĚ PROBÍHÁ V NĚMECKU VÝSTAVA ZNAČNÉHO VÝZNAMU: THRÁKOVÉ ZLATÁ ŘÍŠE ORFEA. DO 28. LISTOPADU 2004 JI MŮŽETE NAVŠTÍVIT V KUNST- UND AUSSTELLUNGSHALLE, FRIEDRICH-EBERT-ALEE 4, BONN, SRN. budoucnost. Víra v nesmrtelnost neuvěřitelně zvyšovala hodnotu lidské existence a zdůrazňovala cit pro zodpovědnost a svědomí. U Thráků, na rozdíl od Řeků a Slovanů, nebyl možný přímý kontakt s bohy, respektive nadlidskými silami a člověkem. Řecká i slovanská božstva mohla s ženami obcovat, plodit polobohy, zatímco u Thráků to bylo vyloučeno. Je to lid bez bohů, napsal Teofrastos (372 287 př. n. l.). Thrácký jezdec byl mistry zobrazován na koni se symbolikou lva a hada. Herodotos se zmiňuje, že v době tažení Xerxe Thrákií se na Balkánském poloostrově vyskytovali lvi a ohrožovali obyvatelstvo. Dokonce prý lví smečka napadla i jeho velbloudy. V této souvislosti může lev znamenat hrozbu nebo vítězství, protože zabít toto zvíře se považovalo za velké hrdinství. Hada Thrákové spojovali se světem mrtvých. Etymologie slova had, thrácky»zmija«, pochází ze slova»země«. A had, podobně jako zemřelí, obývá podzemí a vylézá na jaře, kdy jak Thrákové věřili se k nim vracejí i duchové zesnulých. Hada proto nejspíš spojovali s kultem zemřelého praotce. KONĚ PODOBAJÍCÍ SE VĚTRU Proč je jezdec zobrazován vždy na koni, to je stále diskutabilní. Reliéfy pocházejí z doby, kdy kůň nebyl ve válce používán, a tudíž nemohl jezdec znázorňovat válečníka. Zachovaly se však záznamy, které Thráky popisují jako národ milující koně a s citem pro jejich chov. Dokonce i Homér píše: Thráčtí koně jsou ti nejkrásnější a největší, jaké jsem kdy viděl; bělejší než sníh a svým cvalem se podobají větru. Otázkou zůstává, proč ale zobrazovali právě koně a ne nějaké jiné zvíře. Thrákové byli zvláštní, jak o tom svědčí nejen jejich umění, ale i zachované rituály a svátky, které nepodlehly času, ani různým nábožensko-politickým tlaků. Aby ukázali, že nepřijmou žádné jiné náboženství a že je nikdo ničím nedonutí uctívat jiná božstva, stříleli z luku do nebe proti hromu a blesku, a cizímu bohu tak vyhrožovali. Připravila Vička GANČEVA 11/2004 REGENERACE 15

KALEIDOSKOP Kolik je na Zemi rostlin? Jenom kvetoucích rostlin je zhruba 422 000 druhů a lze očekávat, že budou objeveny další. Slovy botanika Davida Bramwella: Říše rostlin je mnohem rozsáhlejší, než jsme si mysleli. Stojíme před naléhavým úkolem identifikovat a zařadit všechny rostliny dokud je čas. Tento vědec odhaduje počet ohrožených rostlinných druhů na 100 000, což je mnohem více, než kolik uvádí Červený seznam World Conservation Union. Cvik proti mdlobě Americký indián a jeho muzeum Průvod 25 000 indiánů a velké oslavy provázely 21. září 2004 otevření Amerického muzea indiánské kultury (National Museum of the American Indian) ve Washingtonu. Poté následoval šestidenní festival tradičních indiánských tanců, hudby a vypravěčství. Muzeum, jehož výstavba stála v přepočtu 5,7 miliardy korun a které obsahuje více než osm tisíc artefaktů indiánských kultur Severní, Střední i Jižní Ameriky, nehodlá být klasickým»mrtvým«muzeem, a proto v jeho areálu kromě výstavní plochy najdeme dvě divadla, atrium, knihovnu, prodejnu se suvenýry, restauraci s indiánskými pokrmy a zahradu plnou rostlin, jež se na americkém kontinentu vyskytovaly dávno před příchodem Evropanů. Muzeum zahájilo svou činnost několika paralelními výstavami. Expozice s názvem Naše vesmíry: Tradiční vědomosti tvarují náš svět se zabývá indiánskými kosmologiemi, filozofií a spiritualitou, výstava Naši lidé: dejme hlas naší historii napravuje a rehabilituje obraz indiánů v publikacích vytvořených bělochy a představuje indiánské vzpomínky a příběhy, Naše životy: Současný život a identita ukazuje životy osmi indiánských komunit v 21. století a konečně Nativní modernismus: Umění George Morrisona a Allana Housera prezentuje díla dvou význačných nativních indiánských umělců. Antibakteriální prostředky propadák na trhu Určitě jste zaznamenali masivní reklamu na tento druh čisticích prostředků, která se snažila vsugerovat, že jedině ony dokáží vyhubit nebezpečné zárodky bakterií. Nutno podotknout, že to je pouze jedna strana mince; velice trefně tyto výrobky charakterizoval německý ministr životního prostředí Jürgen Trittin: Zbytečné, nebezpečné a k ničemu. Že tomu tak je, prokázal i ÖKO-TEST v listopadu roku 2000. Jejich nebezpečnost spočívá v tom, že obsahují alergeny a mohou poškozovat kožní flóru, či dokonce imunitní systém. A to není zdaleka všechno lze očekávat, že se bakterie stanou rezistentní vůči antibakteriálním složkám těchto prostředků a tím i vůči některým lékům. V roce 2002 začal v Německu platit zákon o biocidech vztahující se i na antibakteriální čisticí prostředky. Od té doby se veškeré účinky těchto prostředků podrobují přísné analýze a výrobce je povinen uvádět na obale jejich účinnou látku. Není divu, protože antibakteriální čisticí prostředky jsou vskutku nebezpečné: některé účinné látky jsou jedovaté, jiné dokonce karcinogenní, další poškozují genetickou výbavu nebo způsobují neplodnost. Máte-li nízký krevní tlak, je vám občas při dlouhém stání na omdlení. Příčinou této reakce je nahromadění krve v nohou a nedostatečné prokrvení ostatních částí těla; v tom případě se zpomalí srdeční tep, klesne krevní tlak, mozek se dostatečně neprokrvuje a může dojít ke ztrátě vědomí. Tyto stavy nebývají nebezpečné, jsou však nepříjemné. První pomoc je snadná: lehněte si na záda a zvedněte nohy (můžete je například opřít o zeď). Tím umožníte krvi nahromaděné v nohou, aby proudila zpátky do horní části těla. Mnozí lidé si uvědomují, že zanedlouho omdlí. A právě jim je určen tento jednoduchý, avšak účinný cvik zkřížit nohy a pořádně napnout svaly. Tím se krev vytlačí nahoru do těla, zrychlí se tep a krevní tlak stoupne. 16 REGENERACE 11/2004 Trápí vás revma? Sportujte! Pokud vás sužuje revma, máte šanci se uzdravit, ale budete muset pro to něco udělat, jak dokazuje studie londýnských lékařů. Stovka pacientů s revmatickými potížemi byla rozdělena na dvě skupiny: sportovní a relaxační. První se tužila na rotopedech a podnikala dlouhé pochody, zatímco druhá se zaměřila na strečink a lehčí tělesná cvičení. Po třech měsících hlásila více než třetina členů sportovní skupiny výrazné zlepšení, avšak z relaxační skupiny pouze šestina. Zajímavé je, že ani v jedné ze skupin nepůsobili rehabilitační pracovníci. Ačkoli jsou namáhavá fyzická cvičení dvakrát účinnější než strečink, nutno zmínit jejich úskalí: Zpočátku se budete cítit mnohem hůř než dřív bolesti ve svalech zesílí a klouby budou ztuhlejší. Pokud ovšem v této fázi zatnete zuby a vydržíte, bolesti zvolna ustoupí. Kaleidoskop zajímavistí připravila Ludmila ŠKRABÁKOVÁ

INZERCE V. Chochola v Národním divadle Zajímavou výstavu připravilo Národní divadlo. Až do Mikuláše jsou v prostorách historické budovy k vidění originály legendárního českého fotografa Václava Chocholy. Kolekce obsahuje i několik snímků, které tento Mohykán českého fotografického umění zveřejnil ve své výpravné knize Jan Werich ve fotografiích a vzpomínkách Václava Chocholy a přátel, jež vyšla před časem. Mistr Chochola v ní v jedinečném konvolutu dokumentárních i portrétních fotografií přiblížil dobu od Werichova návratu do vlasti po americké emigraci až po jeho slavné 70. narozeniny v roce 1975, během nichž jej v domě na Kampě navštívila skutečná smetánka české umělecké scény. Ze svého obdivu k Janu Werichovi se v knize kromě autora vyznávají například Jiřina Bohdalová, Stella Zázvorková, Miroslav Horníček, Zdeněk Svěrák nebo Vladimír Preclík, které Václav Chochola zachytil na společných snímcích s Mistrem Werichem. Blízké setkání Svědky skutečně blízkého setkání jsme byli v v říjnu v Mnichově. Po roce se znovu potkali dva přátelé, legendární němečtí spisovatelé Wolf-Dieter Storl (vlevo) a Holger Kalweit. Zástupci nakladatelství Eminent předali docentu Storlovi české vydání jeho knihy Zahrada jako mikrokosmos, která od doby svého prvního vydání v roce 1985 dosáhla v Německu skutečně grandiózní popularity. Oba muži jsou považováni za současné vůdčí postavy německé esoterní a etnologické scény. S Holgerem Kalweitem jste se měli možnost seznámit během jeho letošní dubnové návštěvy v Praze u příležitosti vydání Germánské knihy mrtvých a možná jej znáte i jako autora Keltské knihy mrtvých. Wolf-Dieter Storl nás překvapil svou znalostí dějin českého spiritismu a také Kozákovy knihy Spiritismus, která vyšla vloni na podzim a o kterou projevili zájem dokonce i ve freiburském Ústavu pro výzkum hraničních jevů. Abychom dokreslili rozdíl mezi chápáním úzkoprsých českých bojovníků proti tzv. pavědě a naopak cíleně nezkreslovaným pojetím spirituálního poznání v tzv. vyspělých západních společnostech, dodejme jen, že Wolf-Dieter Storl absolvoval svá vysokoškolská studia právě prací o spiritismu. Přinejmenším zajímavé, co myslíte? GRATULUJEME V tomto měsíci slaví narozeniny antropoložka a psychoterapeutka Jitka Vodňanská. Je nejen autorkou mnoha zajímavých článků o buddhistických meditacích, ale vede i kurzy neverbálních technik a rodinné terapie. Přejeme hodně zdraví a sil do ohromující spousty vašich činností. 7. listopadu oslaví 70. narozeniny legenda české psychotroniky PhDr. Zdeněk Rejdák, autor knih Páter František Ferda a Perspektivy telepatie. Příběh pověstmi opředeného života tohoto výjimečného muže přineseme v některém z příštích čísel. LUPÉNKA A ATOPICKÝ EKZÉM: KONOPÍ V LÉKÁRNĚ Příroda je především harmonie a harmonie je základem zdraví člověka. Pokud se nenecháme chytit do sítí člověkem uměle vytvořeného světa a hledáme pomoc v přírodě, vždy pomoc a odpověď dostaneme. Nebývá okamžitá, jako to umí svět uměle vytvořených chemických substancí, ale o to důkladnější a při správném používání bez vedlejších účinků. LUPÉNKA (psoriáza) je chronické kožní onemocnění, jehož podstatou je porucha rohovění povrchových vrstev kůže. Zpočátku se projevuje výsevem červených pupínků, jež později vytvářejí větší ucelená ložiska pokrytá odlupujícími se stříbrnými šupinami. Nejčastěji se vyskytují v okolí loktů a kolen a na pokožce hlavy. Příčina vzniku onemocnění není zatím známá, je však prokázána dědičná dispozice. Při postižení jednoho z rodičů se dědičnost pohybuje mezi 10 a 20 %, při postižení obou je to až 50% pravděpodobnost. Významnou roli hraje také psychická pohoda. Spouštěčem zatím nevyléčitelné nemoci může být psychický otřes, silný zážitek, nemoc či některé léky. Při nemoci je nutné zachovávat pitný režim. Osvědčilo se pití bylinkových čajů s protizánětlivými účinky. Šalvěj lékařská, všechny druhy máty, heřmánek pravý jsou těmi správnými pomocníky z rostlinné říše.v jídle je důležitá netučná strava s dostatkem ovoce a zeleniny. Neměli bychom také podcenit volbu vhodné kosmetiky. Současná medicína lupénku často»léčí«hormonálními přípravky na bázi kortikosteroidů, které pro negativní účinky na kůži a imunitní systém nejsou ideálním řešením. DISKUTOVANÉ KONOPÍ V rostlinné říši existuje rostlina, která umí zmírnit problémy a jejíž účinky jsou po staletí známé a osvědčené. Je to konopí seté, Cannabis sativa, rostlina tolik diskutovaná a díky nevědomosti a záměrným dezinformacím ze seznamu léčivých rostlin téměř vypuštěná. Extrakt ze semen konopí obsahuje unikátní a dokonalý poměr rostlinných vitagenů, který zajišťuje pokožce a sliznicím vytvoření optimálního prostředí pro zdravý vývoj a správnou funkci; tento poměr zatím nebyl objeven u žádné jiné rostliny. Unikátní je ale také vysoký obsah esenciální nenasycené mastné kyseliny gamalinoleové. Ta je složením velmi podobná kožnímu tuku, jenž je přirozeným mazivem kůže a vlasů a způsobuje přirozenou hebkost kůže, a je také jednou z významných složek mateřského mléka. Uvedenými vlastnostmi jsou výtažky z konopí přímo předurčeny k péči o lidskou pokožku. V lékařství se proto velmi úspěšně používá při léčbě lupénky, atopických ekzémů a různých kožních afekcí. Na účinky konopné kosmetiky upozornil ve svých článcích známý český bylinář pan Zentrich, který konopí ze svého seznamu léčivých rostlin rozhodně nevyškrtl. JSME PRVNÍ V EVROPĚ Od roku 1999 se jako první v Evropě zabývá vývojem speciální kosmetiky z konopí česká společnost Cannabis Pharma-derm s. r. o. Proti lupénce a atopickým ekzémům vyvinula řadu preparátů dostupných v lékárnách. Řada nese název Cannaderm a obsahuje krém a šampon Atopos, mycí olej Oleum a konopné mýdlo Natur. Kombinací těchto preparátů dochází k oloupání kůže, následnému zklidnění, výživě a silné revitalizaci. Pro člověka s lupénkou nebo atopickým ekzémem, hledajícího pomoc v přírodě, je konopná léčivá kosmetika řady Cannaderm řešením. Snoubí v sobě přírodní čistotu (neobsahuje žádné škodlivé parfémy ani konzervační látky) a účinnost, která je díky silnému regeneračnímu účinku znatelná. Uvedení preparátů předcházelo mnoho klinických studií, byly testovány předními dermatology. Produkty nejsou testovány na zvířatech, ale na lidských dobrovolnících. NEJŽÁDANĚJŠÍ PRODUKT KRÉM ATOPOS První konopný preparát výrazně účinný proti projevům atopie a lupénky. Této výjimečné vlastnosti bylo dosaženo využitím přírodních účinných látek obsažených v léčivém konopí. Velmi příznivě působí na suchou, svědivou, drsnou a olupující se pokožku. CANNABIS Pharma-derm, s. r. o Obchodní a inf. centrum Pardubice Telefon: 466 263 038 Distribuce pro lékárny Velkoobchod léčiv RNDr. Jan Kulich K Hvězdárně 1472, 500 08 Hradec Králové Kosmetiku z konopí lze zakoupit na www.cannaderm.cz 11/2004 REGENERACE 17

ZPOVĚĎ MÉHO ŽIVOTA Jak jsem potk 18 REGENERACE 11/2004 Byl jsem v těžké depresi. Neuvěřitelné peklo. Jednoho rána jsem zastrčil do kapsy občanku, aby mě mohli identifikovat, a šel jsem skočit pod vlak. Úmysl to byl dobrý, ale u trati odvaha vyprchala. Za pár dní jsem náhodně v časopise narazil na rozhovor s nejznámějším českým mystikem, důvěrným přítelem dalajlamy, JUDr. Eduardem Tomášem. Na fotce vypadal jako kouzelný dědeček z pohádky. Když ten mi nepomůže, tak ani deset tisíc docentů Chocholoušků. Ve Zlatých stránkách jsem si našel jeho pražskou adresu a bez ohlášení se vydal na návštěvu. Co kdyby mě po telefonu odmítnul? Vystoupil jsem z metra na Pražského povstání a nervózně se šoural do nedaleké Doudovy ulice 11. Byla ve mně malá dušička jako v tom zápasníku sumo, když se na chalupě propadnul do latríny. Jak známo, duchovní mistr Tomášova formátu do člověka vidí jak do křišťálové koule a hned ví, že jste ještě ve třinácti nafukoval žáby a dovolil se onanovat na záchod, když fyzikářka přišla v minisukni a zkoušela Nováka z pístu. První setkání s mudrcem je pro běžného hříšníka bobříkem odvahy. Sebral jsem všechny síly a zmáčkl zvonek u vchodu malého činžáčku se zahradou. Nic. Tak znovu. Asi nejsou doma. To je úleva! Otočil jsem se a mířím k brance. Vtom vrzla vrátka a já koukám do ušlechtilé tváře téměř devadesátiletého starce v černém obleku s bílým plnovousem. Je to On, mého srdce šampion. Dobrý den, já jsem Pospíšil. Potřeboval bych s váma mluvit. Těší mě, Tomáš, tak pojďte dál. Na schodech zničehonic povídá: To kdysi dávno v Tibetu jeden chlápek zabil druhýho a pak ho sežral. Ale co? Bůh žere Boha. Jestli v podobě člověka nebo krokodýla, to je jedno. A sakra, to se určitě týká nás dvou. Proč by o tom jinak mluvil? napadlo mě. Zajímavé bylo, že za pár dní jsem coural s rodinou po jedné indické prodejně a dcerka tam popadla z regálu velkého nafukovacího krokodýla, šťouchala mě jeho zubatou tlamou do břicha a dělala: Mňam, mňam, mňam. Starý jogín mě posadil do křesla v obýváku plném Drtikolových obrazů a převlékl se do vytahaných modrých tepláků. Z koupelny po chvilce v županu vyšla mudrcova čtvrtá duchovní učitelka, manželka Míla. Zlí jazykové tvrdí, že prý prováděla s Drtikolem sexuální magii. Má nádherné černé oči a na svých osmdesát let vypadá neuvěřitelně bystře. Ahoj, vy jste ale protivnej člověk. Hrklo ve mně. Tuhle zdvořilostní frázi jsem ještě neznal. Jak to, vždyť se tvářím příjemně, plácnul jsem blbost jak vrata. Okamžitě poznala, proč mi manželka občas říká»studenej psí čumák«. Dnes, devět let poté, je snad už situace o trochu lepší. Zjistil jsem, že to je běžný Mílin styl. Žádné servítky. Kolikrát přede mnou i jinými návštěvami na chatě v nejlepším zahlaholila, že vlak na Prahu odjíždí za dvacet minut a že máme co dělat. Tak tedy sedím s bušícím srdcem v křesle a Míla odchází vařit čaj. Velký mystik se uchechtnul a naklonil se ke mně: Je to čarodějnice, opravdická čarodějnice. Taky ji už třikrát upálili. Pak asi minutu mlčíme a já mám pocit, že se mistr potápí až na dno mé hříšné duše. Víš, co bys nejvíc potřeboval? Řezat a řezat a řezat! Jako starořecký Plotinos okamžitě poznal zloděje. Jsem sice založením poctivec, ale současná zoufalá finanční situace rodiny mě donutila občas něco šlohnout. Tu kilo hovězího, tam zimní boty, onde kružítko a podobně. Já vím, přiznávám zahanbeně.