MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA

MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA Ústav pomocných věd historických a archivnictví Bc. Eva Zapletalová Obecní symboly měst a obcí bývalého okresu Zlín od roku 2000 do 2013 Magisterská diplomová práce Vedoucí práce: PhDr. Karel Maráz, Ph.D. Brno 2013 1

Prohlášení Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně a použila jsem jen prameny uvedené v seznamu literatury. V Brně... Podpis autorky práce 2

Poděkování Na tomto místě bych v první řadě chtěla poděkovat svým rodičům za jejich důvěru a podporu v průběhu celého mého studia. Velké díky patří PhDr. Karlu Marázovi, Ph.D. za jeho vstřícnost a cenné rady při vedení této práce. A dále bych chtěla poděkovat paní Malé a ostatním pracovnicím Archivu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky za jejich ochotu a čas, který mi věnovaly. 3

Obsah 1. Úvod a metodická východiska práce..... 8 2. Vývoj znaků a komunální heraldiky.....11 3. Vývoj praporů, vlajek a vexilologie......17 4. Stručný informační přehled měst a obcí..........22 5. Katalog znaků a vlajek (praporů)........42 Bělov. 42 Biskupice. 43 Bohuslavice nad Vláří...44 Bratřejov..45 Brumov-Bylnice..46 Dešná...47 Dobrkovice..48 Drnovice... 49 Halenkovice. 50 Haluzice...51 Hostišová.52 Hřivínův Újezd 53 Jestřabí...54 Kaňovice..55 Kelníky.56 4

Křekov.....57 Lhota 58 Lípa..59 Loučka.60 Ludkovice 62 Lukov...63 Lukoveček...64 Machová..65 Mysločovice.66 Napajedla. 67 Návojná 68 Nedašov 69 Nedašova Lhota..70 Oldřichovice 71 Ostrata.72 Otrokovice...73 Petrůvka..74 Podhradí..75 Provodov..76 Rokytnice.77 Rudimov..78 5

Sazovice 79 Sehradice.80 Slopné...81 Spytihněv.82 Šanov 84 Šarovy..85 Tečovice...86 Tlumačov.87 Veselá...87 Vlachova Lhota...88 Vlachovice 90 Vlčková 91 Vysoké Pole.92 Želechovice nad Dřevnicí...93 Žlutava.94 6. Shrnutí obecních symbolů na Zlínsku....96 7. Literatura, prameny a zdroje Archivní prameny..........100 Elektronické zdroje..... 104 Literatura a tištěné zdroje...... 106 Seznam použitých zkratek.......109 6

Resumé a Summary......110 Obrazová příloha..........111 7

1. Úvod a metodická východiska práce Tato magisterská diplomová práce má za úkol navázat na rigorózní práci PhDr. Zdeňka Kubíka, Heraldická a vexilologická symbolika měst a obcí bývalého jihomoravského kraje v letech 1990 až 1999 1, jejímž úkolem bylo sestavit katalog znaků a vlajek tohoto územního celku. Práce bude z části pokračováním tohoto katalogu, časově navazuje rokem 2000, ale územně se bude věnovat pouze znakům a praporům měst a obcí bývalého okresu Zlín. Zlínský okres jsem si vybrala z toho důvodu, že jsem zde vyrůstala a toto okolí je mi velmi blízké. Během sepisování diplomové práce jsem si nejen prohloubila své znalosti získané studiem, ale během získávání informací o historii a symbolech jednotlivých obcí jsem se seznámila s novými fakty o tomto kraji, o kterých jsem doposud neměla tušení, a touto cestou bych je ráda přiblížila i ostatním. Spojení historie a umění v heraldice a vexilologii a jejich aktuálnost i v dnešní době mě jistým způsobem uchvátily, proto jsem si zvolila za téma své diplomové práce právě obecní symboliku. Symboly obcí a měst napovídají něco bližšího o jejich charakteru, historii nebo současnosti. y a vlajky tedy nejsou pouze součástí dějin, své postavení si udržely dodnes a neustále vznikající nové symboly jsou důkazem, že heraldika a vexilologie jsou a také budou vědy vždy aktuální. V následující kapitole této práce se věnuji stručnému vývoji komunální heraldiky v našich zemích. Je zde nastíněn vývoj městských a obecních znaků, jeho udělování a užívání až do současnosti. Ve stručnosti jsem uvedla i vydané zákony, které se této problematice věnují. Zmínila jsem také Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky, která má v současné době hlavní slovo při udělování a schvalování komunálních symbolů, a její archiv, kde jsou uschovány veškeré informace o tomto procesu. Ve třetí kapitole se zabývám vexilologií, naukou o vlajkách a praporech. Začala jsem stručným vývojem praporů, jejich užíváním v průběhu dějin, a navázala počátky a rozvojem 1 Kubík, Zdeněk: Heraldická a vexilologická symbolika měst a obcí bývalého jihomoravského kraje v letech 1990 až 1999. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav archivnictví a PVH, 2001. 1300 s. Rigorózní práce. 8

vexilologie jako vědy a vexilologických společností ve světě i u nás. Nechybí zde ani definice základních vexilologických pojmů prapor, vlajka a korouhev. Pro upřesnění je důležité předem vysvětlit rozdíl při užívání pojmů prapor a vlajka v této práci. Při všeobecném pojetí vexilologického symbolu obce je užíván termín vlajka. V páté části práce, Katalogu, se však objevují oba pojmy. Důvodem je terminologická nepřenosnost v zákonech o obcích, které místo běžně užívaného pojmu vlajka nevhodně uvádí pojem prapor. Tato nepřesnost byla zřejmě způsobena zažitou myšlenkou z dob komunismu, totiž že za vlajku se smí považovat pouze vlajka národní a všechno ostatní se nazývá praporem. Tento terminologický nedostatek vyřešil zákon č. 216/2004 (vešel v platnost dne 28. dubna 2004), který v zákonech o obcích, krajích a o hlavním městě Praze nahrazuje termín prapor za správný pojem vlajka. 2 V katalogové části tedy závisí na tom, kdy byl symbol obci udělen. Pokud to bylo do data přijetí zákona, nazývá se obecní symbol praporem, pokud později, nazývá se vlajkou. Čtvrtá kapitola je přehledem měst a obcí bývalého zlínského okresu, na jejichž komunální symboly se tato práce zaměřuje. Chybí zde města a obce, kterým byl udělen znak nebo vlajka do roku 2000 a jsou již zahrnuty v práci PhDr. Kubíka. Rok 2000 je pouze orientační, některé obce, které získaly obecní symboly v tomto roce, zpracoval ještě PhDr. Kubík a v mé práci se tedy nenachází. Protože práci ukončuji v průběhu roku 2013 a do konce roku mohou být ještě schváleny nové obecní symboly, je i tento rok orientační. Obce jsou seřazeny abecedně, stejně jako katalog. U každé z nich jsou uvedeny stručné dějiny. To především z důvodu, že obecní symbolika většinou popisuje historii či charakter obce a mnohdy obojí. Historii obcí jsem čerpala z publikací zaměřených na dějiny konkrétní obce, pokud byly dostupné. Spousta menších obcí takovou publikaci zatím nemá, proto jsem čerpala i z oficiálních webových stránek obcí a ze svazku encyklopedického díla Vlastivěda moravská, který je zaměřen na Zlínsko a soustřeďuje veškeré poznatky o tomto kraji 3. 2 Fojtík, Pavel: Absence právních předpisů o vyvěšování vlajek územně správních celků v ČR. In Schelle, Karel Tyl, Tomáš. Symbol a symbolika v právu - 2006. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2011. s. 27 36. [online]. [cit. 10.5.2013]. Dostupné z: http://www.historyoflaw.eu/czech/sbornik_symbol_a_symbolika_v_pravu_2006.pdf. 3 Vlastivěda moravská. Zlínsko. Red. Nekuda, Vladimír a kol., 64. svazek, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, Brno 1995, 782 s. 9

Nejvýznamnější částí této práce je kapitola pátá, kterou je samotný Katalog znaků a vlajek. Obce jsou řazeny abecedně. V Katalogu jsou obsaženy důležité informace ohledně žádosti o udělení obecních symbolů, jako je datum podání žádosti, kdo žádost podal, jméno autora návrhu znaku či vlajky, kdy byla žádost projednána v Podvýboru pro heraldiku a vexilologii (PPHV) a kdy byla schválena předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (PS PČR). Následuje popis znaku, praporu či vlajky a podrobný výklad. Pro tuto kapitolu, i práci celkově, bylo důležitým momentem udělení povolení od vedoucího Kanceláře Poslanecké sněmovny k bádání v Archivu PS PČR, kde, jak již bylo zmíněno, jsou uložena veškerá data k současné komunální heraldice a vexilologii ve Sbírce udělených znaků a praporů obcím a městům (1991 2013 4 ). V šesté kapitole následuje celkové shrnutí a zhodnocení znaků Zlínska, které byly uděleny od roku 2000 do počátku roku 2013. Vznikl tak jakýsi celkový pohled na moderní komunální heraldiku a vexilologii Zlínska. Zkoumala jsem používání barev a figur a přihlížela jsem k výkladům a odůvodněním užití daných symbolů. V této závěrečné kapitole jsem se snažila zpracovat celkové shrnutí současných obecních znaků a vlajek bývalého okresu Zlín. Na konci práce je uvedena veškerá literatura a zdroje, ze kterých bylo čerpáno. Seznam používaných zkratek a celkové stručné shrnutí práce v češtině a v angličtině. Úplným závěrem práce je obrazová příloha se všemi znaky a vlajkami, kterým se tato práce věnuje. Obrázky jsou převzaty z celostátního Registru komunálních symbolů (REKOS) 5, který zaznamenává obecní symboly České republiky a je neustále doplňován. Jedinou nevýhodou této databáze je, že zde zatím nejsou uvedeny znaky měst udělené a užívané už dávno v minulosti. 6 4 Rok se mění podle aktuálnosti. 5 Dostupný z: http://rekos.psp.cz/. 6 V databázi REKOS jsem objevila chybu u znaku obce Ostrata. Popis znaku je správný, ale obrázek k němu nesedí. V obrazové příloze je znak převzat z oficiálních webových stránek obce. 10

2. Vývoj znaků a komunální heraldiky Heraldika je pomocná věda historická, která se zabývá studiem tvorby znaků, jejich popisem, určováním a kreslením. Je důležitou součástí historie a nepochybně i umění. Název je odvozen od slova herold (latinsky heraldus), tedy muž, který byl ve středověku a raném novověku považován za znalce znaků a erbovních zvyklostí. 7 Heraldika ovšem není jen záležitostí časů minulých, symbolika provázela lidstvo odedávna, provází dnes a jistě tomu nebude jinak ani v budoucnu. Zatímco města během staletí měnila svou podobu, ať už vlivem ničivých katastrof, z důvodu pokroku či jiných, městské znaky si většinou zachovaly svůj vzhled, jsou chápány jako obrazový symbol života a osudů svých obyvatel a svých dějin. 8 O heraldice se tedy dá říci, že je to věda nadčasová a stále aktuální. Téměř denně se s ní chtě nechtě setkáváme například ve formě státního znaku, znaků měst a obcí či razítek na úřadech. y o svém majiteli dokážou prozradit leccos, proto je heraldika jedním z důležitých pojítek mezi minulostí a současností. Heraldika se dělí podle zaměření na heraldiku církevní, rodovou, cechovní, zemskou a státní nebo městskou - komunální, na kterou se tato práce zaměřuje. Komunální heraldika zkoumá znaky měst a obcí a spolu s heraldikou šlechtickou, neboli rodovou, patří mezi nejzajímavější a nejrozšířenější heraldická odvětví. Navíc, jak již bylo řečeno, jako jediná heraldická disciplína je dodnes aktuální. A to nejen tak, že znaky užívají státy, města, obce či různé instituce, ale především se neustále tvoří znaky nové. 9 Časově se vznik městských znaků ve střední Evropě řadí do 13. století (vzácně se vyskytovaly už i ve 12. století), první znaky se objevují u královských měst. Ohledně původu městských znaků existuje názorů hned několik. Mnozí heraldikové tvrdí, že se vyvinuly z městských pečetí a jiní zastávají myšlenku, že s pečetěmi nemají mnoho společného a vyvinuly se samy. Tento názor zastával mimo jiné i významný český heraldik Václav Vojtíšek. Ten ve svém díle 10 mimo jiné klade počátky užívání městských znaků v českých 7 Buben, Milan: Heraldika. Praha: Albatros, 1986. s. 5-10. 8 Liška, Karel: Městské znaky s ozdobami. Praha: Práce, 1989. s. 5. 9 Buben, M.: Heraldika, s. 161-2. 10 Vojtíšek, Václav: O pečetech a erbech měst pražských i jiných českých. Praha: Památkový sbor hlavního města Prahy, 1928. 255 s. 11

zemích až do dob husitských. Toto tvrzení vyvrátil Rostislav Nový, když dokázal existenci znaků v předhusitské době minimálně u čtrnácti královských měst. 11 Faktem je, že města začala pečetit a ověřovat písemnosti mnohem dříve než se začala klást důležitost na městský znak. A také je pravdou, že mnoho měst převzalo původní znamení svých pečetí do znaku. 12 Je nutno také připomenout, že u pečeti nebyla podmínka, že obraz musí být stále stejný. První pečetě se často měnily a většina se ustálila až s ustálením znaku. Tedy v době, kdy ustupuje původní vojenský význam a znak se stává především symbolem totožnosti nebo vlastnictví. 13 V dobách, kdy začala města používat znaky, nikdo nerozhodoval, jak bude městský znak vypadat, stejně jak to bylo u počátků šlechtických erbů, města si tvořila znaky sama. Později začali panovníci využívat tohoto zvyku, znaky schvalovat a udělovat nové svým věrným městům jako odměnu. Takovýto znak měl mnohem vyšší hodnotu než prosté přijetí znaku, a tak si ho později města nechávala panovníkem alespoň potvrdit. Což znamenalo konec svévolnému vymýšlení a přijímání znaků. O podobě znaku a správnosti užívaných symbolů ve znacích i pečetích pak rozhodovali páni se svými heroldy. Při tomto rozhodování se většinou bral za vzor právě pečetní obraz, celý nebo jeho část. Heroldi měli za úkol také dohlížet na neopakovatelnost a jedinečnost znaku. Časem se stalo udělení znaku při povýšení obce na město nebo při založení nového města samozřejmostí. Městská rada se snažila ve znaku vyjádřit svou jsoucnost, významnost a především odlišit svůj znak od jiných městských znaků či pečetních obrazů. Na pečetích a později i ve znacích královských měst byl většinou symbolický obraz opevněného města hradby s otevřenou nebo zavřenou bránou a s jednou či více věžemi, což bylo často doprovázeno buď postavou, nebo znamením českého panovníka. U poddanských měst a městeček to bylo obdobně, téměř vždy doprovázel znak města i znak tehdejšího držitele města. I toto nasvědčuje teorii, že u většiny měst můžeme předpokládat základ znaku ve starších městských pečetích. V českých zemích začalo užívání městských znaků už koncem 13. století, ale většího rozmachu nabylo za vlády Karla IV., který uděloval znaky především královským městům. Tento zvyk postupně přešel i na města poddanská a to v době, kdy jejich vliv významně rostl, 11 Čarek, Jiří: Městské znaky v českých zemích. Praha: Academia,1985. s. 28. 12 Liška, K.: Městské znaky, s. 5 6. 13 Buben, M.: Encyklopedie heraldiky. Světská a církevní titulatura a reálie. Praha: Libri, 1997. s. 29. 12

v období husitských válek. V této době došlo k ustálení tinktur a vzhledu znaků, což vzešlo především z nutnosti měst odlišit svá vojska od vojsk jiných měst. 14 Panovník potvrzoval znaky městům erbovním listem. Právo udílet znaky měl i císař nebo papež, ale vždy byl nutný souhlas krále příslušné země. Nejstarší dochovaná erbovní listina udělená městu u nás patří Slavkovu, vydal ji Václav IV roku 1416 15. Další listiny jsou známy až z doby pohusitské. Význam měst rostl a znaková privilegia byla udělována stále častěji. Významnou dobou bylo panování Vladislava II. Jagellonského, který zavedl do městské heraldiky řád a systém. V průběhu 15. a 16. století platilo, že při každém povýšení osady na město dostalo město určité výsady, privilegia, a jedním z nich bylo i užívání znaku. 16 Během tohoto období heraldika ztrácí svou původní vojenskou funkci, která upřednostňovala jednoduchost. y se stávají honosnějšími a jsou především symbolem totožnosti a vlastnictví, objevují se dále na pečetích, na branách měst, hradů, tvrzí i jinde. Funkce a podstata znaků se změnila, staly se symbolem privilegovanosti a získaly funkci právní a společenskou. 17 V dobách vlády Habsburků v českých zemích se množství udílených znaků ještě zvýšilo, byly udělovány i městům poddanským, a často docházelo k polepšování už existujících znaků. y tak dostávají nové podoby a nabývají na složitosti, to vše záviselo na vynalézavosti a důvtipu tehdejších umělců. Typický vzhled heraldických tvarů a symbolů se dostává spíše do pozadí a mnohdy se stávalo, že tvůrci znaků vědomě či nevědomě upouštěli od dodržování typických heraldických pravidel. 18 V období od 17. do poloviny 19. století nastal úpadek městských znaků, bylo vydáno jen několik privilegií, které souvisely s polepšením znaků, nebo šlo o konfirmace. Tato situace určitě souvisela i s faktem, že většině měst byl znak udělen už v dobách předešlých a 14 Buben, M.: Encyklopedie, s. 255 256. 15 Vojtíšek, V.: O pečetech, str. 109 110., Originál privilegia se nachází v Okresním archivu Vyškov, v Archivu města Slavkova jako privilegium A 1. 16 Buben, M.: Encyklopedie, s. 252 253. 17 Buben, M.: Encyklopedie, s. 13 14. 18 Zenger, Zdeněk Maria: Heraldika. Praha: Vojenský historický ústav, Heraldická sekce, 1971. s. 11 15. 13

nová města se nezakládala. Malá města se spokojila se svou pečetí, jejíž obraz mnohdy považovala za svůj znak. Zvrat nastal v polovině 19. století, kdy se měšťané snažili vyrovnat feudální společnosti a hledali důkazy svého původu v historii. Města obracela k císařskému dvoru s žádostmi o udělení privilegia na znak či o povýšení na město prostřednictvím místodržitelství. Tam byla věc projednána a předána k vyřízení ministerstvu vnitra ve Vídni, takzvanému šlechtickému úřadu. Na základě jeho doporučení pak znaky schvaloval císař. Tento postup platil do roku 1918. Po vzniku Československé republiky bylo potvrzování nových znaků pozastaveno, obnovilo se až zákonem z 30. března 1920, který obsahoval pojednání o státních symbolech vlajce, znaku a pečeti, a zároveň udělil právo ministerstvu vnitra udělovat či měnit znaky veřejné. Město, které chtělo získat nový znak či upravit stávající, se muselo s žádostí nejprve obrátit na ministerstvo vnitra, které žádost předalo Archivu ministerstva vnitra. Na základě jeho doporučení pak o znaku rozhodovalo opět ministerstvo. Úpravy znaků v tomto období většinou spočívaly v odstranění symbolů odkazujících na polepšení znaku v dobách habsburské monarchie. V době německé okupace se několik pohraničních měst snažilo upravit svůj znak přidáním znamení hákového kříže. Tyto změny ale nebyly povoleny, především díky nařízení z roku 1941, které zakazuje vkládání znaků říše a zemí do znaku obcí. Po osvobození mělo ministerstvo vnitra spoustu práce s městskými znaky, především se znaky pohraničních měst. Roku 1949 byl ale vydán nový zákon, který vzal obcím právní subjektivitu. V obcích byly zřízeny národní výbory a jako orgány státní moci musely na svých razítkách užívat státní znak. Což znamenalo pro městskou heraldiku naprostý úpadek, ministerstvo vnitra dokonce zastavilo svoji znakovou agendu. 19 Významnou pozitivní změnu přinesl až zákon o národních výborech č. 69 z roku 1967 20, ve kterém je zakotvena zásada, že městské národní výbory i jimi spravované organizace mohou užívat znaku města. Některá města si navrhovala vlastní znaky, proto v tomto období docházelo k mnohým heraldickým nepřesnostem. Posuzování a schvalování 19 Čarek, J.: Městské znaky, s. 35-37. 20 Schválen 1. prosince 1967 Národním shromážděním pod číslem 109. 14

nových znaků měla na starost Komise pro otázky znaků měst při Archivní správě ministerstva vnitra. 21 Dalším, a dá se říci nejvýznamnějším, mezníkem pro současnou heraldiku a vexilologii je datum 4. září 1990, kdy vyšel nový zákon o obcích č. 367/1990 Sb.. Tento zákon povoluje všem městům a obcím užívat obecní symboly znak a vlajku (v dané době prapor). Jiné subjekty smí tyto symboly užívat jen se souhlasem obecní rady. Pokud obec znak ani vlajku nikdy ve své historii neměla, tento zákon jí dává možnost podat žádost o jejich udělení. Součástí žádosti musí být návrhy na barevné vyobrazení znaku a vlajky, jejich popis a odůvodnění. Návrhy nejprve posuzuje Heraldická komise (HK), a pokud jsou v souladu s heraldickými pravidly, komise je schválí a návrhy pošle předsedovi Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 22 (PS PČR), který jako jediný má pravomoc udělovat obecní symboly. Ve funkci předsedy PS PČR se vystřídali Milan Uhde (1.1.1993 27.6.1996), Miloš Zeman (27.6.1996 17.7.1998), Václav Klaus (17.7. 1998 11.7.2002), Lubomír Zaorálek (11.7.2002 14.8.2006), Miroslav Vlček (14.8.2006 30.4.2010) a Miroslava Němcová (24.6. 2010 nyní). 23 Heraldická komise byla v roce 1995 přejmenována na Podvýbor pro heraldiku (PPH) a o dalších pět let později na Podvýbor pro heraldiku a vexilologii (PPHV), který podléhá Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu (VVVKMT). Odborníci na heraldiku a vexilologii nebývají řádnými členy komise, protože tento post mohou zastávat pouze poslanci, jsou ale zváni k zasedání a návrhy obecních symbolů jsou s nimi konzultovány. 24 Celý proces udělování znaků je pečlivě zaznamenáván, tyto informace jsou uloženy v Archivu PS PČR a z části jsou dostupné na internetu v systému REKOS, který zajišťuje evidenci žádostí a shromažďuje informace o udělení obecních symbolů České republiky. O udělení obecních symbolů informuje předseda PS PČR písemně zástupce obce. 21 Buben, M.: Encyklopedie, s. 254. 22 Do 1. 1. 1993 to byla Česká národní rada (ČNR). 23 Seznam předsedů Poslanecké sněmovny [online]. [cit. 10.5.2013], Wikipedie. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/seznam_p%c5%99edsed%c5%af_poslaneck%c3%a9_sn%c4%9bmovny. 24 Kubík, Zdeněk: Heraldická a vexilologická symbolika, s. 31 41. 15

Vydáním zákona o obcích č. 367/1990 byly všechny obce zrovnoprávněny, paragraf o obecních symbolech byl několikrát novelizován a rozšířen. S menšími změnami a obměnami byl přenesen i do nového zákona o obcích č. 128/2000 Sb. 25, který byl také již několikrát novelizován. Obce, které mají zájem o nový znak či vlajku, se s navržením symbolů většinou obrací na heraldické kanceláře a odborníky. Mezi nejznámější a nejvyhledávanější z nich patří heraldická kancelář Miroslava Pavlů, který je autorem většiny symbolů, kterým se tato práce věnuje. Obce mají možnost nechat si navrhnout obecní symboly i samy, například místním historikem nebo umělcem, přičemž samozřejmě musí být dodržovány současné heraldické a vexilologické zásady. V tomto případě by se návrhy měly dát alespoň k posouzení odborníkovi. Významnou roli při tvoření nových symbolů mají Státní oblastní archivy, kde jsou uschovány veškeré informace o historii obce a samozřejmě i její staré pečetě či razítka, které si tvůrci symbolů často berou za vzor. Informace o Zlínsku jsou uloženy ve Státním okresním archivu Zlín, který sídlí na zámku Klečůvka. 25 Zákon je dostupný na internetu: http://www.zakonycr.cz/seznamy/128-2000-sb-zakon-o-obcich-(obecnizrizeni).html. 16

3. Vývoj praporů, vlajek a vexilologie Vývoj praporů a vlajek Vývoj praporů a vlajek je možné rozdělit na etapu předheraldickou a heraldickou. Principy užívání praporů, vlajek, erbů či znaků byly velmi podobné. Předheraldická etapa začíná u prvních dokladů o předcích vexilologických symbolů, tzv. vexiloidů, které nebyly z látky, ale z jiných materiálů, především z kovu. Toto období trvá až po třetí křížovou výpravu (1189 1191), která se stala mezníkem vexilologie ve chvíli, kdy se velitelé křižáckých vojsk dohodli, že jejich oddíly půjdou do bitev pod prapory nesoucími znamení kříže. Tato událost se pokládá za počátek historie dnešních praporů a vlajek. Etapa heraldická zahrnuje různé vývojové typy praporů a vlajek, které jsou úzce spjaty s heraldikou, jde o tzv. heraldické vlajky. Zhruba do poloviny 14. století se list praporu od znaku a barev erbovního pána téměř nelišil. Větší rozkvět v užívání praporů a korouhví nastal počátkem 15. století. Začala se projevovat také tendence prapor zjednodušit. Někteří feudálové měli dva typy štítu, obecný a jednodušší, jednodušší se většinou používal i pro prapor. Díky tomu se často objevovaly na praporech jiné barvy než ve znacích, aby byl vytvořen správný kontrast viditelný z dálky. Což v podstatě znamenalo, že se prapory začaly vyvíjet samy od sebe a nemusely nutně navazovat na vývoj znaku. To se změnilo v průběhu 17. století, kdy se do středu praporu opět vrací erb, který je často zjednodušen - užívá se pouze jeho část nebo hlavní heraldická figura, někdy pouze barvy. Stále více se při vzniku praporů a vlajek dbalo na výběr barev jako výrazného rozlišovacího prvku, zatímco u erbu má tuto funkci figura. Kromě náboženské a vojenské funkce představovaly prapory především feudálního pána (korouhevní pán), panovníka, města, případně stát. 26 Královská města v českých zemích si většinou brala za vzor královský znak a přejímala i jeho barvy. Poddanská města užívala znaku a barev znaku svého majitele. Po roce 26 Frajdl, Jiří Zálabský, Josef: Vexilologie. Skriptum. Filozofická fakulta Univerzity v Hradci Králové 1989, s. 97 98. [online]. [cit. 20.4.2013]. Dostupné z: http://web.uhk.cz/cvp/skripta/str.asp?str=3. 17

1547 byla omezena práva královských měst, v souvislosti s tím poklesl i význam městských znaků a praporů. 27 Dalším mezníkem byla doba francouzské revoluce a celé 19. století, kdy se s revolučními změnami zrodily i revoluční vlajky reprezentující lid a národ. Což v této době nového formování společnosti a národů vedlo k vzniku vlastních politických symbolů a národních vlajek. Také se pomalu začaly uplatňovat zásady v používání vlajek a praporů. 28 V průběhu 19. století se začalo objevovat jednoduché městské prapory s pruhy v městských barvách. V Československé republice vznikl první zákon o užívání vlajek, znaků a jiných symbolů až v roce 1936, byl to zákon č. 269. Města měla možnost požádat Ministerstvo vnitra o schválení městské vlajky. Ve třicátých letech projevil Archiv ministerstva vnitra zájem o městské symboly a prostřednictvím politických okresů rozesílal dotazníky na jednotlivá města. Podobný soupis obecních symbolů provedlo i České zemské ústředí obcí v roce 1942. Tyto počiny se však nesetkaly s velkým úspěchem. V socialistickém období vznikaly městské vlajky v menší míře, většinou při významných kulatých výročích měst. V polovině sedmdesátých let provedl Vexilologický klub další výzkum a pomocí dotazníků na okresní muzea, archivy a městské národní výbory se zjistila existence sto padesáti pěti praporů a vlajek. Mnoho z nich se již nevyužívalo a některé byly použity jen jednou právě u příležitosti oslav významného výročí. Díky této činnosti vznikl jakýsi korpus městských vexilologických artefaktů. I pro vexilologii je asi nejvýznamnějším mezníkem vydání zákona o obcích č. 367/1990 Sb., který dal obcím právo užívat vlastní symboly. Tímto datem se dějiny vexilologie a heraldiky v legislativě propojují a následující dění je popsáno výše, v kapitole o heraldice. 29 27 Svoboda, Zbyšek: Komunální vlajky v České republice a jejich tvorba jeden ze symbolů právní subjektivity obcí. In Schelle, Karel Tyl, Tomáš. Symbol a symbolika v právu - 2006. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2011. s. 84. [online]. [cit. 10.5.2013]. Dostupné z: http://www.historyoflaw.eu/czech/sbornik_symbol_a_symbolika_v_pravu_2006.pdf. 28 Frajdl, J. Zálabský, J.: Vexilologie, s. 97 98. 29 Svoboda, Z.: Komunální vlajky, s. 84 89. 18

Vznik a vývoj vexilologie Vexilologie je nauka zabývající se problematikou vlajek, praporů a standart, jejich historickým vývojem, funkcí, popisem a výkladem, studuje také pravidla a zvyklosti pro vznik nových. Vlajky a prapory nejsou obyčejné symboly, ale představují majitele samotného, jeho historii, právo, ale i aspekty národopisné, sociologické, estetické a signalizační. I proto je vexilologie součástí práva státního, ústavního i mezinárodního. 30 Název vexilologie vznikl až v šedesátých letech dvacátého století, je spojením řeckého slova logos, označující většinu nauk, a latinského vexillum, jež je zdrobnělinou od slova velum, v překladu plachta, a sloužilo k označení kusu látky upevněného na tyči a zavěšeného na žerdi lodi. 31 Prapory a vlajky mají, a vždy měly, úzkou spojitost se znaky, proto byla dlouhou dobu vexilologie brána jako součást heraldiky a v rámci heraldického bádání se zrodily první vexilologické výzkumy. Samostatnou pomocnou vědou historickou se stala až po druhé světové válce. První badatelské a registrační středisko s názvem Flag Research Center vzniklo v USA v roce 1962. V brzké době pak vznikly vexilologické společnosti v řadě zemí Evropy. V současné době existují vexilologické společnosti po celém světě a všechny je sdružuje Mezinárodní federace vexilologických společností (FIAV), která od šedesátých let pořádá pravidelné kongresy. Roku 1972 vznikl Vexilologický klub i v Česku, při Obvodním kulturním domě v Praze 3. Jeho založení předcházely dlouhé přípravy, byl vytvořen i přípravný výbor, jehož členové byly dnes známí a významní vexilologové, např. Ludvík Mucha nebo Zbyšek Svoboda. Začal se vydávat i klubový zpravodaj s názvem Vexilologie. Vexilologický klub měl za úkol v první řadě sjednotit vexilologickou terminologii, což se podařilo v práci Zbyška Svobody Vexilologické názvosloví 32. Kde se autor snažil 30 Frajdl, J. - Zálabský, J.: Vexilologie, s. 3. 31 Česák, Josef: Co je vexilologie. In: Vexilologie, č. 1-3, s. 1, Praha 1972. [online]. [cit. 20.4.2013]. Dostupné z: http://web.uhk.cz/cvp/cjvcesak.htm. 32 Svoboda, Zbyšek: Vexilologické názvosloví. Jílové u Prahy 1972. 19

systematizovat zásady popisu praporů a vlajek a vytvořit pravidla pro určování a klasifikaci různých historických forem praporů, pro něž zatím neexistovaly přesné definice. 33 Definice významných vexilologických pojmů je list látky různého tvaru, který má přesně stanovený poměr mezi délkou a šířkou (v případě vlajky České republiky je to 2 : 3), je upevňována na stožár, žerďovou tyč nebo vlajkové ráhno, kam se vytahuje pomocí vlajkové šňůry. Vlajky vznikly mnohem později než prapor, zřejmě z praktického hlediska, kdy námořníci potřebovali zaměnit pevně připevněný prapor na stěžni za pohyblivou a rychle snímatelnou věc. Novodobé vlajky většinou vycházejí z heraldických tradic. Mohou být sestavovány podle daných zásad převodu jednotlivých prvků z erbu nebo mohou vznikat samostatně a naopak právě podle nic se můžou tvořit znaky. V současné době máme tyto druhy vlajek a praporů státní, mezinárodních organizací, národní, hlav států, politických stran a ideologických směrů, církevní, vojenské, válečné, sportovní, obchodní, firemní, námořní, městské, obecní, různých organizací a tak dále. 34 Prapor je objekt s listem látky napevno přichyceným k žerdi, nemá stanovený poměr šířky a délky listu. Látka má obvykle obdélníkový tvar. Jiné názvy pro prapor mohou být praporec, praporek, standarta, vexillum, gonfanon, pencn, banderium. 35 Korouhev je typ praporu, do pozdního středověku byl tento výraz používán především pro lehké jezdecké prapory s jedním nebo dvěma cípy. Podle novodobé terminologie se jedná o prapor na žerdi se zvláštním ráhnem pevně upínajícím list různých tvarů. Typy korouhví jsou např. církevní, s křížovým ráhnem, s příčným rámem nebo s ocasem. 36 33 Frajdl, J. - Zálabský, J.: Vexilologie, s. 3-4. 34 Frajdl, J. - Zálabský, J.: Vexilologie, s. 17-27. 35 Frajdl, J. Zálabský, J.: Vexilologie, s. 97 98. 36 Frajdl, J. Zálabský, J.: Vexilologie, s. 85 87. 20

Současný platný zákon o užívání obecních symbolů užívá termínu napodobenina státní vlajky, který nahrazuje užívaný pojem prapor. Od vlajky se liší tím, že má list pevně přichycen k žerdi a nemusí dodržet pevně stanovený poměr stran 2 : 3. Jinak pro něj platí stejné zásady jako pro vlajku. Za napodobeninu vlajky se může považovat i způsob vyvěšování v podobě korouhve, pro který platí to samé. 37 37 Exner, Petr Fojtík, Pavel Svoboda, Zbyšek: Vlajky, prapory a jejich používání. Základní pravidla pro vyvěšování vlajek na území České republiky. Praha: Libea, 2004. s. 6. 21

4. Stručný informační přehled měst a obcí Bělov Název vesnice je odvozen od osobního jména Běl, což může být zkratka osobního jména obsahujícího část běl nebo odvozenina od slova bílý. 38 Vesnice je rozložena na kopci a kolem ní jsou samá pohoří. Archeologické nálezy nasvědčují tomu, že na tomto místě založili moravští Slované osadu během 9. nebo 10. století. Poprvé je obec uvedena v listině soupisu majetku olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka 39, která není datovaná, ale někteří badatelé se shodují na roku 1141. Bělov byl v nejstarších dobách součástí panství napajedelského a od 14. století patřil k panství kvasickému. Mezi významné stavby v obci patří zvonice na návsi z 18. století, dřevěný kříž z dubového dřeva stojící nad Bělovem a kamenný kříž vedle silnice z Kvasic do Bělova. 40 Biskupice Biskupice patří k nejstarším vsím Moravy, první písemná zmínka pochází také z doby Jindřicha Zdíka, tedy z první poloviny 12. století. Obec bývala manským statkem olomouckého biskupství, což naznačuje i její název. Během středověku a novověku bylo panství udělováno v biskupské léno a prodáváno mnohým osobám, vystřídalo nespočet držitelů, někdy bylo i rozděleno mezi více pánů. Od konce 17. století patřilo rodu Kouniců a sdílelo stejné osudy s uherskobrodským panstvím až do roku 1902, kdy bylo odkoupeno obcí Biskupice. V obci převažovalo zemědělství polní hospodářství a dobytkářství. Stojí zde několik chráněných kulturních památek, barokní socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1796, kamenný kříž z roku 1866 a několik charakteristických lidových staveb. 41 38 Hosák, L. - Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku I. A-L., Praha 1970, s. 60. 39 Jindřich Zdík byl olomouckým biskupem od roku 1126 do 1150. Listina je publikována v CDB I, č. 115, s. 116 123. 40 Oficiální stránky obce Bělov. O obci [online], Historie v datech [online]. [cit. 8.11.2012]. Dostupné na internetu: http://belov.cz/obec/obec/. 41 Štroblík, Vladimír: Biskupice. In: Vlastivěda, s. 383 387. 22

Bohuslavice nad Vláří Obec byla zřejmě založena jakýmsi Bohuslavem, odtud vychází její název. Poprvé je zmiňována roku 1365, kdy byla součástí světlovského panství. Poté patřila tato malá osada pod panství vlachovické a od 17. století byla součástí panství brumovského, s nímž sdílela osudy až do 20. století. Roku 1663 vpadli na Valašsko Tataři a Turci a ves téměř zničili. Hlavní obživou pro obyvatele bylo vždy zemědělství a důležitým aspektem pro ně byl potok Vlára, na který odkazuje i obecní pečeť nesoucí hlavu ryby a raka. Významnou historickou památkou obce je socha sv. Floriána z konce 18. století. 42 Bratřejov Obec je poprvé zmiňována roku 1468, ale doklady života jsou v těchto místech již mnohem dříve. Kousek od vsi leží nejvyšší hora Vizovické vrchoviny Klášťov, která je opředena mnoha pověstmi a byly zde nalezeny i zbytky staroslovanského hradiště. Název zřejmě vznikl spojením osobního jména Bratroslav, zkráceně Bratřej, a přípony ov. Obec se nachází ve vizovických vrších, hlavní obživou bylo zemědělství. Dlouhou dobu patřila ves klášteru Smilheim 43 ve Vizovicích a sdílela osudy celého vizovického panství. V 17. století málem došlo k jejímu zániku, kdy byla opakovaně pleněna nájezdy uherských žoldnéřů. Dominantou obce je novogotický katolický kostel sv. Cyrila a Metoděje z roku 1890. 44 Brumov Bylnice Ves Brumov vznikla v podhradí stejnojmenného hradu, který byl původně zeměpanský a byl vybudován ve 13. století. První zmínky o osadě Brumov pochází z roku 1255. Název mohl vzniknout podle jména olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku 42 Kohoutek, Jiří: Bohuslavice nad Vláří. In: Vlastivěda., s. 387 388. 43 Klášter Smilheim byl založen roku 1261, po ničivých nájezdech husitů už se klášter nezotavil a roku 1485 zanikl. Na jeho místě je později vystavěn vizovický zámek. Čerpáno z internetu: Oficiální stránky zámku Vizovice. Historie zámku [online]. [cit. 8.11.2012]. Dostupné na http://zamek-viz.hyperlink.cz/zamek.htm. 44 Kolulilová, Karla: Bratřejov. In: Vlastivěda, s. 389 392. 500 let obce Bratřejov. Bratřejov: MNV, 1981. 24 s. 23

(1245 1281), tak to tvrdí Ladislav Hosák ve svém díle 45. V roce 1500 dostala osada od krále Vladislava II. Jagellonského městské právo hradišťské a s tímto i povolení používat pečeť. 46 V průběhu 17. a na počátku 18. století bylo městečko sužováno častými nepřátelskými vpády. Roku 1750 postihl Brumov požár, který zničil celé město, kostel, fara s matrikami a celým archivem. O deset let později podlehl dalšímu požáru i broumovský hrad s panským archivem. 47 Označení město a městečko se střídalo až do roku 1964, kdy byl Brumov uznán jako město a zároveň sloučen s obcí Bylnice. Bylnice byla vždy součástí brumovského panství, tyto dvě osady spolu sdílely stejný osud odedávna. Roku 1976 byly k městu připojeny ještě obce Svatý Štěpán a Sidonie. Nejvýznamnější památkou je zřícenina onoho královského hradu ze 13. století, kostel sv. Václava, původně také z 13. století ale roku 1834 přestavěný, místní pivovar znám už v 16. století, a několik barokních soch z 18. století. 48 Dešná Dešná patří mezi nejmenší obce zlínského okresu. O vzniku názvu jsou dvě teorie, jedna říká, že je odvozen od slova deska, podle typického stavebního materiálu, a druhá, že má název souvislost se slovem déšť a se zdejším potokem bohatým na vodu. 49 První písemná zmínka z roku 1373 pojednává o prodeji osady, spolu s několika dalšími, pánům ze Šternberka a na Lukově, takže byla založena určitě dříve. Od této doby až do roku 1848 patřila pod lukovské panství. 50 Dodnes se v obci zachovalo několik původních dřevěnic, typických pro oblast Valašska. Dobrkovice 45 Hosák, L. - Šrámek, R.: Místní jména I., s. 115. 46 Státní ústřední archiv Praha (SÚA Praha), Česká dvorská kancelář, kn. č. 153, fol. 189. 47 Oficiální stránky města Brumov-Bylnice. Správní vývoj Brumova do roku 1945 [online]. [cit. 8.11.2012]. Dostupné na internetu: http://www.brumov-bylnice.cz/cz/obec/samosprava/historie/spravni-vyvoj-brumova-doroku-1945/. 48 Čarek, J.: Městské znaky, str. 96. 49 Kuslová, Hana: Dešná. In: Vlastivěda, s. 407-408. 50 Peřinka, František Václav: Vlastivěda moravská. Místopis Moravy, Hradišťský kraj, Vizovický okres. Brno: Musejní spolek, 1907, s. 118 119. 24

Nejstarší historický název obce Dobrkowitz je doložen roku 1360, vychází z osobního jména Dobrek nebo Dobrka. Od roku 1360 do 1417 a potom na počátku 16. století byla tato malá zemědělská ves samostatným statkem, jejími nejstaršími doloženými majiteli byli bratři Přech a Ješek ze Slanče. Jinak byla součástí statku Velký Ořechov a od roku 1652 až do roku 1848 patřila pod panství Uherskobrodské. V obci je jedna z nejkvalitnějších sochařských prací na Zlínsku a to socha sv. Jana Křtitele z roku 1744. 51 Drnovice O obci Drnovice je první písemná zmínka v zakládající listině vizovického kláštera Smilheimu z roku 1261, která se však dochovala jen v opise ze 14. století. Od 15. století se táhly boje o ves mezi klášterem a brumovskými pány, kteří si nakonec Drnovice po více než sto letech podmanili. V 17. století okusila osada útrapy třicetileté války, několikrát byla vypálena a ustála i několik tatarsko-tureckých vpádů. Na památku tragické události z konce Druhé světové války byl v obci zbudován památník protifašistického odboje na Ploštině a kaple. 52 Halenkovice Specifickým rysem Halenkovic je velký počet místních částí a to celkem dvacet pět. Ves vznikla spojením několika osad v průběhu 17. století v jednu, která byla pojmenována podle Aleny Bruntálské z Vrbna, což byla první manželka Jana z Rotalu, zakladatele vsi. Původní názvy jsou Alenkovice či Alinkovice. Ani tuto oblast v 17. století neušetřila třicetiletá válka, turecké nájezdy a valašská povstání proti císaři Ferdinandovi 53 a vrchnosti. Ves měla vždy zemědělský a pastvinářský charakter. Mezi významné památky patří památníky obětem světových válek, z 18. století pochází kostel sv. Josefa, zvonice, sochy sv. 51 Štroblík, V.: Dobrkovice. In: Vlastivěda, s. 412 415. 52 Kohoutek, J.: Drnovice. In: Vlastivěda, s. 420 421. 53 Ferdinand III. Habsburský, císař Svaté říše římské, král český, uherský a chorvatský (1637 1657) a arcivévoda rakouský (1608 1657). 25

Petra a Pavla U svatých, a za zmínku stojí i přírodní útvar Pískovcové skály a jeskyně Budačina. 54 Haluzice Název obce je odvozen z osobního jména Haluz, které má zřejmě původ u apelativa haluz. 55 Obec je poprvé uvedena v opise zakládací listiny vizovického kláštera datované do roku 1261. Díky horské poloze vsi se obyvatelé zabývali především chovem dobytka, hlavně ovcí, vepřů i skotu, a chytáním ptáků, což dokazují dochované názvy tratí i pověsti. Jako jiné pohraniční vsi i tato čelila častým nájezdům a vpádům. Patřila mezi statky vizovického kláštera, později k brumovskému panství. Od 15. století byla neobydlená, znovu se s osídlováním začalo na sklonku 16. století díky hraběti Walldorfovi. S malým počtem obyvatel se však obec potýká dodnes. Mezi kulturní památky Zlínska je zařazena zdejší lidová roubená šestiboká zvonice. 56 Hostišová Roku 1397 je poprvé zaznamenána Hosstyssowa Lhota při převodu tvrze a panství Količína na Zdeňka a Ješka Lukovského ze Šternberka. Roku 1446 už je uvedena podoba Hostissow. Název je odvozen od osobního jména Hostiš, přípona ová je pozůstatek slova Lhota. Většinu své historie ves patřila pod panství holešovské a věnovala se kácení lesů a zemědělství. Na počátku 20. století postihlo obec několik velkých požárů. Památkami obce jsou kamenný kříž u cesty z roku 1756 a kaplička zasvěcená Navštívení P. Marie z roku 1868. 57 54 Wicherek, Jaroslav.: Halenkovice. In: Vlastivěda, s. 428 432. Kašíková, Marie: Kniha o Halenkovicích (1634 2004). Velehrad: Ottobre 12, 2004. 303 s. 55 Hosák, L. - Šrámek, R.: Místní jména I, s. 238. 56 Havlíček, Bedřich Matýsek, František: Obec Haluzice ve feudálním období. In Haluzice. Z dějin a pamětí obce 1768 1968. Haluzice 1967, s. 7 11. Kohoutek, J.: Haluzice. In: Vlastivěda, s. 432 433. 57 Wicherek, J.: Hostišová. In: Vlastivěda, s. 436 438. 26

Hřivínův Újezd V nejstarší zmínce z roku 1373 je uveden pouze název Újezd, později Blatný Újezd a od roku 1493 se objevuje Hřivínův Újezd. Ve 14. století byla ves samostatným statkem, později patřila k Prakšicím a nakonec k velkoořechovickému statku pod panství Uherský Brod. Obyvatelé nacházeli obživu v zemědělství a pastevectví. Významná je kaple sv. Cyrila a Metoděje, několik památek lidové architektury a dřevěný kříž s řezbářskou výzdobou, vše z 19. století. 58 Jestřabí Původ názvu obce je od slova jestřáb, obyvatelé této manské osady sloužili jako příslušníci ozbrojené čeledi královského hradu Brumova. Díky této souvislosti je jasné, že zde osada byla už dříve, přestože první písemné zmínky pochází až z počátku 16. století. Zdejší manové tu měli tvrz, jako první je zde připomínán Jan Flajha z Jestřabí roku 1527. Ves byla dědičným manstvím hradu Brumova, součástí brumovského panství zůstala až do roku 1945. 59 Kaňovice Kaňovice se poprvé připomínají roku 1362 jako Canovicz v manských knihách olomouckého biskupství, kdy patřily Mackovi z Kaňovic. Na konci 14. století byly v držení Šternberků ze Zlína a v 15. století se dostaly do rukou Jana Onšíka z Bělkovic, tento rod je držel více než sto let. Vystřídalo se zde ještě několik majitelů a roku 1619 byly na dlouhou dobu připojeny k luhačovickému panství. Od roku 1850 spadaly pod Uherský Brod, pak pod Zlín. Jako ve většině menších vsí v této oblasti se obyvatelé tradičně zabývali zemědělstvím a chovem dobytka. 60 58 Štroblík, Vl.: Hřivínův Újezd. In: Vlastivěda, s. 442 445. 59 Kohoutek, J.: Jestřabí. In: Vlastivěda, s. 457. Šuráň, Pavel Fojtík, Petr: Jestřabí. 500 let od první písemné zmínky. Jestřabí 2003, s. 5. 60 Kaňovice, okres Zlín, 650 let 1362 2012. Luhačovice 2012, s. 23 25. 27

Kelníky Název obce mohl vzniknout několika způsoby. Na příklad podle člověka, který měl velký zub nebo opracovával kly. Nejstarší dochovaný název je Colniczi (1372), což by mohlo značit ves lidí, kteří vyrábí kůly nebo stavební materiál. V dalších zápisech, o sto let mladších, se změnilo písmeno O v E. Důležitou obživou pro místní bylo ovocnářství, zejména sušení ovoce. Ves spadala většinu své historie pod Uherský Brod. Na počátku 17. století podnikla nepřátelská vojska několik nájezdů na osadu, při jednom z nich byla zničena místní tvrz. Na teritoriu obce se nachází několik kamenných křížů, v obci je významnou stavbou kaplička zasvěcená sv. Zdislavě. 61 Křekov Křekov je poprvé uváděn jako Krzehow roku 1371. Název je odvozen od jakéhosi pána Křeka, zřejmě zakladatele osady. Ves byla součástí panství vlachovického a od 17. století sdílela osudy panství brumovského. Osada měla vlastní mlýn a kovárnu, jinak zde převažovalo zemědělství a chov dobytka. Je zde několik významných památek lidového stavitelství. 62 Lhota První zmínka o Lhotě pochází z roku 1362. Tento název vsi se v českých zemích objevuje často. Původ má v dobách kolonizace, kdy v nově založených osadách byli lidé osvobozeni na určitou dobu (lhůtu) od dávek a povinností vrchnosti. 63 Od roku 1378 byla součástí panství malenovického až do roku 1849. Lhota byla vždy malou zemědělskou osadou. 64 61 Štroblík, V.: Kelníky. In: Vlastivěda, s. 463 465. Oficiální stránky obce Kelníky. Historie obce [online]. [cit. 10.11.2012]. Dostupné z: http://www.kelniky.eu/index.php/historie-obce.html. 62 Kohoutek, J.: Křekov. In: Vlastivěda, s. 473 474. 63 Hosák, L. - Šrámek, R.: Místní jména I., s. 504. 64 Wicherek, J.: Lhota. Vlastivěda, s. 479 480. 28

Lípa Název obce značí, že ves byla pojmenována podle stromu, u kterého byla založena. První zmínka je z roku 1261, kdy je ves uvedena v zakládací listině vizovického kláštera Smilheim, kterému byla darována. Ve vsi býval mlýn a důležitou obživou byl chov ovcí. Lípa tedy patřila pod vizovický klášter a sdílela s ním veškerý jeho osud, spojený s častými nájezdy loupeživých rytířů, uherských vojsk či sousední šlechty. Po zániku kláštera v 15. století ves zůstala součástí vizovického panství a často měnila majitele. 65 Loučka I Loučka je poprvé uváděna v opise výčtu statků darovaných nově založenému klášteru ve Vizovicích, vážící se k roku 1261. Název získala díky svému umístění - na louce. Původně patřila obec pod vizovické panství, byly o ni vedeny spory a od 16. století pak spadá pod Brumov a jako malá zemědělská osada sdílela jeho osudy. V průběhu 17. století byla Loučka a okolní vsi sužovány nájezdy uherských vojsk a později Turků. I v těchto těžkých časech ale obyvatelé ves neopustili a obnovili ji. Stejně to bylo i po velkém požáru, který obec zasáhl v roce 1908. 66 Ludkovice Název Ludkovice znamenal ves lidí Ludkových, je odvozen od zkratky Ludek osobního jména Ludmir, Ludislav nebo podobného. Poprvé je obec zmíněna na počátku 15. století, ale její existence se předpokládá už v dobách olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka a jeho prvních listin. Osada často střídala majitele a této nestálé situace využívali loupeživí 65 Dokulilová, K.: Lípa. In: Vlastivěda, s. 483 485. Lípa 1261 2001: Almanach k výročí obce na Podřevnicku: 1261 2001, vyd. 1., Zádveřice 2001, s. 13 21. 66 Kohoutek, J.: Loučka. In: Vlastivěda, s. 489 490. Loučka 750 let, 1261 2011. Loučka 2011, s. 6 9. 29

rytíři. Od roku 1590 spadaly Ludkovice pod luhačovické panství, a to do roku 1850 než přešly pod správu Uherského Brodu. 67 Lukov Lukov dostal jméno podle stejnojmenného hradu, který leží nad vsí a v dřívějších dobách byl centrem panství. Jeho název vychází ze zkratky osobního jména Lukáš - Luk. Hrad byl založen v 2. polovině 13. století, drželi ho Šternberkové, páni z Kunštátu, Nekešové z Landeka, Rotalové a Seilernové. První zmínka o vsi je z roku 1373 (první zmínka o hradu je z roku 1332). Zdrojem obživy bylo zemědělství a významná byla i výroba nástrojů ze dřeva. Ve vsi byla spousta různých profesí, které byly nezbytné pro život na hradě. Bývaly zde i pivovar, palírna, pila a dva mlýny. Nejvýznamnější památkou je právě zřícenina onoho hradu, původně gotického s pozdně románským jádrem. Z dob baroka je to kostel sv. Josefa, socha sv. Jana Nepomuckého a boží muka. 68 Lukoveček Lukoveček je malá obec ležící na úpatí Hostýnských vrchů. Jméno obce je zdrobnělina blízkého hradu a vsi Lukova. Poprvé se připomíná roku 1480. Ves měla vždy zemědělský charakter a byla součástí lukovského panství. Nedaleko bývala panská obora na jeleny a daňky. Pro místní je důležitou památkou kaple z roku 1879 zasvěcená Panně Marii Pomocné. Kaple stojí na návsi a nedaleko ní se nachází i pomník prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, postavený roku 1932. V 70. letech dvacátého století se Lukoveček stal součástí města Fryšták, osamostatnil se 1. 1. 2001. 69 67 Marhoulová, Zuzana: Ludkovice. In: Vlastivěda, s. 492 494. Ludkovice 600 let. Jak šel čas, Ludkovice 2012, s. 14 17. 68 Starosta, Petr: Lukov. In: Vlastivěda, s. 501 504. 69 Starosta P.: Lukoveček. In: Vlastivěda, s. 504 506. Oficiální stránky obce Lukoveček. Historie [online]. [cit. 15.2.2013]. Dostupné z: http://www.obeclukovecek.cz/historie/d-1008/p1=1007. 30

Machová Původní název doložený roku 1397 byl Machowalhota. Časem vypadlo slovo lhota a Machová se začalo brát jako adjektivum. Tato malá zemědělská osada byla součástí panství Količín, majetkem pánů ze Šterberka a na Lukově a od 15. století patřila pod panství Holešov. V roce 1868 zde propukl velký požár, který zachvátil většinu domů a poničil téměř celou ves. K významným památkám obce patří zvonice s obrazem sv. Michala, jejího patrona, a socha Panny Marie z roku 1888. 70 Mysločovice Ves je poprvé zmíněna jako Misloczowicz roku 1397. Název vznikl z osobního jména Mysloč a přípony ovice. Ves byla založena olomouckým biskupstvím. V obci stojí farní kostel Nejsvětější Trojice z roku 1752, součástí kostela je i kaplička sv. Jana Nepomuckého a barokní fara. V dobách první zmínky byla osada součástí panství Količín, od 15. století patřila pod panství Holešov a sdílela jeho osudy. Obživou obce bylo zemědělství, v 18. století zde stával mlýn. 71 Napajedla Město Napajedla vzniklo v údolí řeky Moravy, kudy dřív procházela jantarová stezka 72. V této osadě se mnozí obchodníci zastavovali, aby si odpočinuli a napojili své koně a dobytek, od toho i název města. Poprvé se v písemných pramenech připomínají roku 1362 a zdejší tvrz o čtyři roky později. Napajedelské panství bylo od 16. století v držení Žerotínů, v průběhu času se zde vystřídaly rody Rotalů, Kobenzlů, rod ze Stockau a rod Baltazzi. Ti zde založili roku 1886 hřebčín s chovem anglických plnokrevníků. V městečku je mnoho památek, mezi nejvýznamnější patří zámek ve stylu francouzského baroka z roku 1764, kostel sv. Bartoloměje z roku 1712, pseudorenesanční radnice z roku 1805 a spousta soch, většinou 70 Wicherek, J.: Machová. In: Vlastivěda, s. 510 511. 71 Wicherek, J.: Mysločovice. In: Vlastivěda, s. 519 520. Doleželová, Marta: Mysločovice. Historie a vývoj farnosti. Mysločovice: Farní úřad, 2002. 254 s. 72 Jantarová stezka byla starobylá obchodní cesta, která spojovala sever a jih Evropy. 31

z 19. století. Město bylo několikrát zničeno požárem i tažením vojsk. Byly zde lázně, cukrovar, pivovar, cihelna a několik řemeslnických cechů. Patronem města je sv. Jiří, zobrazovaný v brnění a s praporem jedoucí na koni. 73 Roku 1898 byla Napajedla povýšena na město a o rok později dostala od císaře Františka Josefa I. privilegium užívat znak. 74 Návojná Osada je poprvé zmíněná roku 1505, od svých počátků byla součástí brumovského panství. Půda v okolí Návojné není příliš vhodná pro zemědělství, proto se zde lidé věnovali spíše polnímu a lesnímu hospodářství. Během 17. století se ani Návojné nevyhnulo ničení tatarských vojsk. V obci je několik významných lidových staveb a stojí zde i malý zámek z roku 1846, který byl sídlem rodiny Mannerů. 75 Název vsi vychází zřejmě z apelativa návojné, myšleno jako tkalcovské vratidlo, mohlo to být tedy místo, kde se vratidla vyráběla. 76 Nedašov Nedašov leží v oblasti Bílé Karpaty. Vznik osady se klade do 13. století, kdy probíhala kolonizace tohoto kraje. Poprvé je zmíněn roku 1424, tehdy byl jako součást brumovského panství zastaven Miroslavovi z Cimburka. S brumovským hradem sdílela osada stejný osud až do roku 1945. Nedašov byl malou rolnicko-pasekářskou vesničkou. I přes drancování tohoto kraje nájezdy nepřátelských vojsk v 17. a na počátku 18. století se zde dochovalo několik staveb dokladujících typickou valašskou roubenou architekturu. 77 Název je odvozen od jména Nedamír, zkráceně Nedaš. 78 73 Wicherek, J.: Napajedla. In: Vlastivěda, s. 520 529. Cekota, Vojtěch: Napajedla. Příroda, dějiny, kultura. Napajedla: Město Napajedla, 1998. 232 s. 74 SOkA Zlín, Archiv města Napajedel, inv.č. 20.; Čarek, J.: Městské znaky, str. 261. 75 Kohoutek, J.: Návojná. In: Vlastivěda, s. 529 530. 76 Hosák, L. - Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku II. M Ž, Praha 1980, s. 121. 77 Kohoutek, J.: Nedašov. In: Vlastivěda, s. 532 534. 78 Hosák, L. - Šrámek, R.: Místní jména II., s. 124. 32