1. Právo k duševnímu vlastnictví

1. Právo k duševnímu vlastnictví Duševní vlastnictví jako celek je nástrojem rozvoje celé společnosti, umožňuje pokrok technický kulturní i obecněji socioekonomický. Ve své šíři zahrnuje vynálezy, ochranné známky, ale i autorská díla, výkony výkonných umělců a mnohé další výsledky tvůrčí činnosti člověka. Práva k takovým výsledkům se pak dělí na práva průmyslová, kam náleží například výše zmiňované vynálezy, ale i ochranné známky, průmyslové a užitné vzory atd. a na práva autorská a práva s autorským právem související. Práva průmyslová jsou na rozdíl od práv autorských založena na formálním principu, tedy pro získání ochrany právem je třeba splnění určitých formálních náležitostí, zatímco evropský (kontinentální) systém autorských práv je založen na principu neformálnosti. Pro úplnost zmiňuj definici duševního vlastnictví tak, jak ji na svých stránkách uvádí Světová organizace duševního vlastnictví (WIPO): duševní vlastnictví je vlastnictví k nehmotnému statku, které se na základě obecného souhlasu považuje jak za duševní svou povahou, tak i zasluhující ochrany 1.1. Práva autorská a práva s autorským právem související Autorské právo prošlo za poslední roky poměrně rychlým vývojem z větší části zapříčiněným potřebou reflexe překotného technického rozvoje jak v národní, tak i komunitární legislativě. Nový Autorský zákon č. 121/2000 Sb., (dála jen AZ ), je tak dovršením snah o unifikaci českého právního řádu s právem Evropské unie, a to zejména tzv. informační směrnicí (2001/29/ES), resale směrnicí (2001/84/ES) a nejnověji směrnicí o vymáhání práv duševního vlastnictví, která však byla do zákona začleněna až pozdějšími novelizacemi. Rekodifikovaný zákon byl do dnešní doby novelizován zatím čtyřikrát. Je možno říci, že současná česká právní úprava na poli autorských práv a práv souvisejících s právem autorským je plně v souladu s právem Evropské unie. AZ vychází z principů kontinentálního autorského práva, je tedy založen na principu neformálnosti vzniku autorských práv a jejich konstitutivním převodu. Autorem díla je vždy a pouze osoba fyzická. Autorské dílo je zákonem popsáno jako dílo literární, umělecké a vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno ve smysly vnímatelné podobě. Pro vznik ochrany tedy není třeba splnění jakýchkoliv formálních náležitostí ani zachycení díla na hmotný substrát.. Z ochrany jsou vyjmuta díla úřední (právní předpisy, rozhodnutí, veřejné listiny, obecní listiny, atp.) a výtvory tradiční lidové kultury. Autorem díla může být pouze osoba fyzická, nemusí být však způsobilá k právním úkonům. Jinými slovy autorem díla může být např. i osoba před dovršením plnoletosti, tedy věku 18 let. Pro nakládání s dílem však způsobilost k právním úkonům zapotřebí je, proto za nezletilé osoby nebo za osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům jednají jejich zákonní zástupci. Pokud dílo vzniklo společnou tvůrčí činností dvou nebo více autorů, jež se odehrávala před dokončením díla, jedná se o dílo spoluautorské a práva z něj náleží všem autorům společně a nerozdílně. Spoluautorem podle AZ není ten, kdo ke vzniku díla přispěl pouze poskytnutím pomoci nebo rady technické, administrativní nebo odborné povahy. Pokud jsou dvě dokončená díla následně spojena, vzniká dílo spojené, nikoliv dílo spoluautorské. Ke spojení děl musí dát autoři souhlas. Autorská práva jako celek se dělí na práva majetková a práva osobnostní. Práva majetková lze charakterizovat, jako právo dílo užít a udělit jiné osobě smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva. Autorský zákon pak ustanovuje jediný smluvní typ sloužící k poskytnutí oprávnění k užití díla, a to smlouvu licenční. Oproti minulé úpravě nevyžaduje

zákonodárce k platnosti smlouvy splnění množství obligatorních náležitostí, v rámci licenční smlouvy musí být jen jasně definován předmět smlouvy a cena, za kterou je licence poskytnuta. Licence může být také nově poskytnuta bezúplatně, ale je třeba tuto vůli zakotvit výslovně právě v licenční smlouvě. Opomenutí vymezení některých podmínek licence nesankcionuje zákonodárce neplatností smlouvy, ale náhradou za ustanovení zákonné. Písemnou formu vyžaduje zákon pouze u licencí výhradních. Ochrana majetkových práv autorských trvá po dobu život autora a 70 let po jeho smrti, což je zcela v souladu s mezinárodními úmluvami, jakož i legislativou ostatních států Evropské unie. Po uplynutí této lhůty se dílo stává tzv. volným. Osobnostní práva jsou typická pro kontinentální systém autorských práv, jsou spojena s osobou autora a ze zákona jsou nepřevoditelná. Patří sem například právo autora osobovat si autorství a právo na to, aby dílo nebylo užito způsobem snižujícím jeho hodnotu. Osobnostní práva autora obecně smrtí autora zanikají, ale zákon nově stanoví, že po smrti autora si nikdo nesmí osobovat autorství k jeho dílu a dílo smí být užito jen způsobem nesnižujícím jeho hodnotu. Tato postmortální ochrana trvá časově neomezeně. Z obecného pravidla o užití autorských děl existuje celá řada výjimek (v odborné terminologii mimosmluvní instituty užití autorských děl), kdy zákonodárce řeší konflikt mezi právy autora a celospolečenským zájmem na užití děl ve prospěch společnosti. Výjimky, popisují situace, za kterých je možno užít dílo bez souhlasu autora a bez placení autorské odměny. Vzhledem k tomu, že se skutečně jedná o výjimky ze zákona, je potřeba vždy vykládat tato ustanovení v souladu s tzv. třístupňovým testem. Výjimky a omezení jsou z pohledu práva Evropské unie řešeny tzv. Informační směrnicí, z výjimek které byly implementovány českým národním právem, bych ráda uvedla tyto nejdůležitější: -Pořízení rozmnoženiny, záznamu, nebo napodobeniny díla pro osobní potřebu zákonodárce tu umožňuje pořízení rozmnoženiny pro osobní potřebu. Osobní potřeba bývá evropskou legislativou vykládána jako soukromí fyzické osoby a užití k účelům, které nejsou ať již přímo nebo nepřímo komerční ve smyslu dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu. Vyjmuty z tohoto ustanovení jsou počítačové programy, databáze a architektonická díla, jejichž rozmnoženinu pro osobní potřebu pořídit nelze. -Citace toto ustanovení umožňuje v odůvodněné míře uvést výňatky ze zveřejněných děl jiných autorů ve svém díle. Je však nutno uvést jméno autora, název díla a popř. pramen, odkud je čerpáno. -Užití díla v rámci občanských či náboženských obřadů nebo v rámci školních představení autorské dílo lze užít v rámci školního představení, ve kterém účinkují výlučně žáci, studenti nebo učitelé školy. Podmínkou takového užití je však pořádání takové akce nikoliv za účelem dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského prospěchu. Při využívání zákonných výjimek je třeba mít na paměti, že tyto se vztahují pouze na díla zveřejněná, a že osobnostní práva autorská zůstávají zachována. Kromě autorských práv chrání AZ i tzv. práva související s autorským právem, mezi která patří i práva výkonných umělců. Předmětem práv výkonných umělců jsou umělecké výkony, jimiž umělci provádějí umělecká díla. Uvedení různých subjektů výkonů v AZ (herci, zpěváci, hudebníci, tanečníci, dirigenti, sbormistři, režiséři) má význam jen příkladný. Pojmovou náležitostí výkonu výkonného umělce jako předmětu tohoto práva však je, aby šlo o individuální umělecký výkon. Předmětem práva výkonného umělce je umělecký výkon jako nehmotný statek. Tento nehmotný statek je třeba odlišovat od hmotného substrátu, na němž je umělecký výkon zachycen.

Pro úplnost je třeba uvést i ostatní práva s autorským právem souvisejícím, kterými jsou práva výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů, práva rozhlasových a televizních vysílatelů, práva pořizovatelů databází, práva zveřejnitele k dosud nezveřejněnému dílu. U těchto ostatních práv souvisejících chybí osobnostní povaha práv, proto na rozdíl od práv autorů a výkonných umělců neobsahují tato práva osobnostní složku. Jen velmi stručně bych ráda zmínila i principielní rozdíly mezi kontinentálním (evropským) pojetím autorských práv a anglo-americkým systémem copyrightu. Copyrightový systém je narozdíl od evropského založen na formálních principech tedy pro získání ochrany byla historicky požadována registrace, která se v dnešních dnech transformovala do požadavku zachycení díla na hmotném substrátu, institut osobnostních práv je velmi omezený, což umožňuje translativní převod práv a osobou autora může být i osoba právnická. Z mezinárodních úmluv na poli autorských práv bych ráda zmínila Revidovanou úmluvu Bernskou (původně z roku 1886, poslední pařížská revize z roku 1971), Všeobecnou úmluvu o autorském právu z roku 1952, Římskou úmluvu z roku 1961 (upravuje oblast práv souvisejících s právem autorským). Z novějších bych pak ráda zmínila Smlouvu Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO) o právu autorském (1996) a Smlouvu Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO) o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech (1996). 1.2.Průmyslová práva (industrial property rights, industrial property) Podstata průmyslových práv Autorské právo tradičně (alespoň v kontinentálním pojetí, např. v České republice) chrání jedinečný výsledek tvůrčí činnosti autora fyzické osoby, tedy výsledek, k němuž může v zásadě dojít jen jediná konkrétní fyzická osoba. Naproti tomu průmyslová práva ve své podstatě chrání předměty, ke kterým může současně dojít vícero osob. Tak např. k novému technickému řešení mohou díky objektivně platným fyzikálním zákonům dojít současně třeba dva vynálezci. Následkem toho je třeba řešit, komu z těchto dvou vynálezců bude náležet dané průmyslové právo. Řešení spočívá v tzv. právu priority (priority rights), podle něhož právo bude náležet tomu, kdo první přihlásí daný předmět k ochraně dle zásady first filed, first served. Průmyslová práva jsou tak oproti autorskému právu popř. právům souvisejícím s právem autorským (related rights) založena na principu formálním, tzn. k jejich vzniku je třeba formální zápis do veřejného rejstříku spravovaného úřadem průmyslového vlastnictví. Každému zápisu musí předcházet řízení, v němž úřad průmyslového vlastnictví provádí průzkum přihlášky předmětu průmyslových práv a mimo jiné bere v potaz i starší práva dotčených třetích osob. Trvání průmyslových práv je vždy časově omezeno, např. u patentů je světovým standardem 20 let bez možnosti dalšího prodloužení. Naopak např. doba trvání ochrany ochranných známek ve standardní délce 10 let může být neomezeně obnovována.

Mezinárodní ochrana Stejně jako oblast autorských a souvisejících práv, jsou i práva průmyslová založena na zásadě teritoriality. Tzn. vznik a obsah konkrétního průmyslového práva je dán právem země, kde se domáháme ochrany. Protože zásada teritoriality implikuje rozdílnost právních úprav v jednotlivých státech a tím značné překážky při zajištění ochrany a v mezinárodním obchodě, je nutné zásadu teritoriality různými právními nástroji překonávat. Za prvé, byly uzavřeny mezinárodní smlouvy, které postavily cizince naroveň tuzemcům (zásada národního zacházení national treatment) popř. jim poskytly doložku nejvyšších výhod (most-favoured-nation treatment). Tyto smlouvy, povětšinou spravované Světovou organizací duševního vlastnictví (World Intellectual Property Organisation WIPO), zároveň zavedly minimální úroveň ochrany. Základní mezinárodní smlouvou je zde Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví (Pařížská unijní úmluva), na níž navazují novější mezinárodní smlouvy, např. Dohoda TRIPS tvořící jeden z pilířů Světové obchodní organizace (WTO). V Evropské unii byly přijaty směrnice, které harmonizovaly oblast ochranných známek, průmyslových vzorů a topografií polovodičových prvků a to ve vyšší úrovni ochrany, než mezinárodní smlouvy. Za druhé, byly uzavřeny mezinárodní smlouvy, na jejichž základě bylo umožněno zjednodušené získání mezinárodní ochrany prostřednictvím jedné mezinárodní přihlášky účinné pro více států. Založen byl tak tzv. Madridský systém mezinárodních ochranných známek či obdobný Lisabonský systém pro zeměpisná označení a Haagský systém pro průmyslové vzory. Všechny tyto systémy jsou spravovány WIPO. V oblasti patentů došlo k zjednodušení mezinárodních přihlášek na základě Patent Cooperation Treaty (PCT). V Evropě pak je možno na základě jedné přihlášky získat evropský patent pro vícero zemí. Pokud by tyto mezinárodní instrumenty neexistovaly, musely by být pro získání ochrany v zahraničí podány národní přihlášky v každém jednotlivém státě. Stále však jde jen o zjednodušení přihlašování, kde na základě jedné mezinárodní přihlášky se získá svazek národních práv např. národních ochranných známek. Za třetí, na půdě Evropské unie byl vytvořen nadnárodní systém ochranných známek Společenství (Community Trade Marks) a vzorů Společenství (Community Designs), kde lze na základě jedné přihlášky získat samostatnou ochrannou známku či průmyslový vzor s jednotnými účinky v celé EU. Jde o dosud nejvyšší stupeň překonání teritoriality na světě. Třídění průmyslových práv Průmyslová práva resp. průmyslové vlastnictví zahrnují dvě základní kategorie: 1) Práva k výsledkům tvůrčí činnosti, mezi něž náleží: - patenty na vynálezy (patents) - užitné vzory (utility models) - průmyslové vzory (industrial designs) - topografie polovodičových prvků (topographies of semiconductor products) - práva k novým odrůdám rostlin 2) Práva na označení, mezi něž náleží: - ochranné známky (trade marks)

- označení původu a zeměpisná označení (appellation of origin and geographical indications) - obchodní firmy (commercial names) Následně se zaměříme na základní na jednotlivé druhy průmyslových práv (s výjimkou topografií polovodičových prvků a práv k novým odrůdám rostlin, které nejsou v praxi příliš frekventované). Patenty Patenty se udělují na vynálezy (technická řešení), které jsou nové, jsou výsledkem vynálezecké činnosti a jsou průmyslově využitelné. Podmínka novosti (novelty) vynálezu je dána, není-li vynález součástí stavu techniky, přičemž za stav techniky je vše, k čemu byl přede dnem vzniku práva přednosti (tj. podání patentové přihlášky) umožněn přístup veřejnosti (jde o světovou novost). Vynálezecká výše (inventive step) musí dosahovat takové úrovně, aby vynález nevyplýval pro odborníka zřejmým způsobem ze stavu techniky. Právo na patent má původce vynálezu, tedy ten, kdo vynález vytvořil vlastní tvůrčí prací. Frekventovanými patenty jsou dnes např. farmaceutické patenty (pharmaceutical patents), biotechnologické patenty (biotechnological patents) či kontraverzní softwarové patenty. Právní úprava v České republice: zákon č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů; zákon č. 206/2000 Sb., o ochraně biotechnologických vynálezů Právní úprava v Evropě: Mnichovská úmluva o udělování evropských patentů (nejde o komunitární institut, nicméně zapojeny jsou všechny země EU); směrnice č. 44/1998 o právní ochraně biotechnologických vynálezů; nařízení č. 1768/1992 a č. 1610/1996 o dodatkových ochranných osvědčeních pro léčiva a přípravky na ochranu rostlin (supplementary protection certificate for medicinal products and plant protection products) Mezinárodní regulace: Pařížská unijní úmluva; Smlouva o patentové spolupráci (Patent Cooperation Treaty) - PCT; smlouva o patentovém právu (Patent Law Treaty) Užitné vzory Užitné vzory (utility models, Gebrauchsmuster) chrání oproti vynálezům nová a průmyslově využitelná technická řešení, která jsou na nižší vynálezecké výši a přesahují alespoň rámec pouhé odborné dovednosti (typickým příkladem je např. nářadí). Proto se jim někdy říká malé patenty. Smyslem ochrany užitným vzory je poskytnutí rychlé a levné ochrany předmětům kvalitativně nižší úrovně než vynálezy. V České republice je zápis užitného vzoru omezen na dobu 10 let (tedy ½ patentové ochrany) bez možnosti dalšího prodlužování. V celosvětovém měřítku zná institut užitných vzorů jen omezený počet států, např. Německo či Česká republika. Právní úprava v České republice: zákon č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech, ve znění pozdějších předpisů Právní úprava v Evropské unii: žádná Mezinárodní regulace: Pařížská unijní úmluva; Dohoda TRIPS

Průmyslové vzory Průmyslové vzory, jakožto předmět průmyslového výtvarnictví - designérství, stojí na pomezí práv autorských a práv průmyslových. Průmyslovým vzorem se rozumí vzhled výrobku nebo jeho částí, spočívající např. ve znacích linií, obrysů, barev, tvaru, struktury nebo materiálů výrobku samotného, nebo jeho zdobení. Průmyslový vzor je způsobilý ochrany (zápisu), je-li nový a má-li individuální povahu. Doba trvání ochrany je maximálně 25 let. Právě u průmyslových vzorů dochází často k souběhu ochrany téhož předmětu právy autorskými a právem k průmyslovému vzoru. Typickým příkladem průmyslových vzorů jsou nové vzory textilu. Právní úprava v České republice: zákon č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů, ve znění pozdějších předpisů Právní úprava v Evropské unii: směrnice č. 71/98 o právní ochraně průmyslových vzorů; nařízení č. 6/2002 o průmyslovém vzoru Společenství (vedle registrovaných vzorů chrání za určitých podmínek i nezapsané vzory Společenství) Mezinárodní regulace: Pařížská unijní úmluva; Haagská dohoda o mezinárodním přihlašování průmyslových vzorů a modelů; Dohoda TRIPS Ochranné známky (trade marks) Ochrannou známkou může být jakékoliv označení schopné grafického znázornění, zejména slova, barvy, kresby, písmena, číslice, tvar výrobku nebo jeho obal (pak jde o tzv. prostorové známky), pokud je toto označení způsobilé odlišit výroky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb jiné osoby. Právě uvedená rozlišovací funkce je základním znakem ochranných známek. Zásadně jsou chráněny jen zapsané ochranné známky, ovšem tzv. všeobecně známé známky (well-known trade marks) jsou chráněny bez ohledu na svůj zápis. Právní úprava v České republice: zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů Právní úprava v Evropské unii: tzv. první známková směrnice č. 104/89, nařízení č. 207/2009, o ochranné známce Společenství (dříve téměř totožné nařízení č. 40/1994) Mezinárodní regulace: Pařížská unijní úmluva; Madridská dohoda o mezinárodním zápisu ochranných známek a Madridský Protokol; Dohoda TRIPS; Smlouva o známkovém právu (Trademark Law Treaty) Označení původu a zeměpisná označení (appellation of origin and geographical indications) Označením původu je název území používaný k označení zboží pocházejícího z tohoto území, jestliže kvalita nebo vlastnosti tohoto zboží jsou výlučně nebo převážně dány zvláštním zeměpisným prostředím s jeho charakteristickými přírodními a lidskými faktory a jestliže výroba, zpracování a příprava takového zboží probíhá ve vymezeném území. Podstatou je zde tedy zvláštní kvalifikovaný vztah mezi vlastnostmi výrobku a určitým územím. Zeměpisné označení se od označení původu liší jen tím, tento vztah je volnější. Důraz na ochranu tohoto práva je kladen zejména v zemích tzv. starého světa (např. Evropa).

Právní úprava v České republice: zákon 452/2001 Sb., o ochraně označení půodu a zeměpisných označení, ve znění pozdějších předpisů Právní úprava v Evropské unii: nařízení č. 510/2006 o ochraně zeměpisných označení a označení původu zemědělských produktů a potravin Mezinárodní regulace: Pařížská unijní úmluva; Lisabonská dohoda na ochranu označení původu a jejich mezinárodním zápisu; Dohoda TRIPS Obchodní firmy (commercial names) Obchodní firma je název, pod kterým podnikatel vystupuje navenek. V České republice je nutný zápis do obchodního rejstříku. Obchodní firma se často prolíná s právem k ochranné známce. Nicméně jde o samostatné průmyslové právo, jemuž je poskytnuta ochrana typicky na základě zvláštní úpravy a/nebo prostřednictvím regulace proti nekalé soutěže (unfair competition). Právní úprava v České republice: zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů Právní úprava v Evropské unii: žádná Mezinárodní regulace: Pařížská unijní úmluva; Dohoda TRIPS