Půl hodiny do soumraku

Půl hodiny do soumraku Byl nádherný letní den, jakých bylo v Barrens za celý rok asi tolik, kolik je listů na fíkovém stromě. Ptáčci zpívali, sluníčko svítilo, někde v dáli se zelenaly oázy a všichni tvorové obdaření mluvicím ústrojím si svorně stěžovali na nesnesitelné vedro. Všichni až na Fizzyho Dampwicka. Fizzy Dampwick byl totiž chytrý (vlastně byl geniální, ale protože ještě nikdo nevynalezl IQ testy, neměl si to jak ověřit) a když ráno při pohledu na oblohu zhodnotil barvu horizontu, rychlost a směr větru, přechodnou oblačnost a pravděpodobnost příchodu studené fronty, vzal si ze své důmyslné sbírky doplňků pro každou příležitost pro jistotu klobouk s tou nejširší střechou, jaká se dala na Kalimdoru pořídit. Fizzy Dampwick byl díky své genialitě totiž ještě navíc velmi, velmi bohatý, a tak si to mohl dovolit. Mohl by si dovolit větší klobouk, než na jaký by si troufl ogr se dvěma hlavami; naneštěstí tak velký klobouk ještě nikdo neušil. Ale kdyby ano, Fizzy Dampwick by byl určitě první, kdo by ho nosil, protože znal ty správné lidi a uměl si věci zařídit. Fizzy Dampwick byl totiž náhodou obchodník a nyní si pohodlně hověl pod červeně a bíle pruhovanou látkovou stříškou svého přenosného krámku, která brzdila dotěrné a nepříjemně pronikavé sluneční paprsky a starala se o to, aby mu jakékoli rozmary zrádného počasí neznepříjemňovaly každodenní okrádání zákazníků. A Fizzy Dampwick byl v neposlední řadě také velmi zručný a nainstaloval si do levého horního rohu malý větráček, za což by ho všichni kolemjdoucí nejspíš upřímně nenáviděli, kdyby to ovšem věděli. Jenže oni to nevěděli. Proto byl ten den tak nádherný a proto se Fizzy usmíval jako malý zelený měsíček, když se rozhlížel po rozpálené planině a přimhouřenýma hnědýma očkama hodnotil vše, co se kolem mihlo, včetně případných zákazníků. Což byli všichni. I ti, kteří o tom ještě nevěděli. Někdo by možná řekl, že zřídit si obchod uprostřed vyschlé stepi, kde smrt přicházela rozhodně častěji než nepravidelné zásoby nechutně zteplalé vody, není na mazaného goblina příliš moudré; na severu byly sice ještě poměrně dobře vidět dřevěné kůlové hradby s pozorovatelnami, pestře malované taurenské totemy zdobené býčími rohy a v občasném vánku se třepotající rudé vlajky Crossroads, ale tady už v podstatě začínala divočina. Když našpicoval uši, mohl Fizzy zřetelně slyšet řvaní šelem a rytmický klapot kopyt jejich zamýšlených obětí. Fizzy však nebyl vůbec hloupý goblin a toto místo ve stínu jedné z orkských strážních věží si vybral zcela záměrně. Sázel totiž - jako v mnoha aspektech svého obchodnického umu - na prostou a spolehlivou lidskou hloupost. Středem Barrens co chvíli procházela nějaká ta karavana a stejně tak osamělí dobrodruhové mířící na jih někam do hlubin Kalimdoru, které Fizzyho nezajímaly, pokud by se tam nedala zřídit pobočka jeho obchodu se smíšeným zbožím. A přestože tito cestovatelé opustili teprve před pár okamžiky jednu z největších obchodnických osad středu kontinentu, vždy se mezi nimi našel někdo, kdo si něco zapomněl. At už dostatečné zásoby vody, sušeného masa, léčivé a posilující lektvary, obvazy či jen pokrývku hlavy, vždycky tam byl někdo, kdo si najednou po necelé míli vzpomněl, že ještě něco potřebuje. A at už to bylo cokoli, Fizzy to vždycky měl. A pokud to neměl, tvářil se, jako že to má - u něj se nějaká náhrada vždycky našla. I ta voda se dala v nejhorším případě nějak nahradit, když mu došla, ale o takových věcech se mezi slušnými lidmi nehovoří. 1

Fizzymu zacukalo levé ucho. Goblin si dlouhými hrabivými prsty promnul zlatou náušnici, která v něm vězela jako lesklá udice v rybí tlamě, a pátravě vyhlédl zpod vlnící se střechy. Jeho instinkt mu dal právě neomylně najevo, že se někdo blíží. To, co však uviděl, se mu pranic nezamlouvalo. Hej hola, dobrý muži! Kdo je u tebe dobrý muž, zavrčel si pro sebe Fizzy a blýskl po přicházejícím muži, který rychlým poklusem předběhl svou skupinu, jedním ze svých oslňujících úsměvů, kvůli kterým si nechal vytrhnout tři zuby a nahradit je zlatými. Co pro vás můžu udělat, vážený pane? Zatímco se muž představoval a Fizzy dělal, že poslouchá, měl dost času prohlédnout si zbytek jeho zvláštní společnosti, která se s nenuceností typickou pro všechny, kdož jsou povzneseni nad banální nebezpečenství života nebo nemají z jakéhokoli důvodu zapotřebí věnovat jim pozornost, v neuspořádaném zástupu blížila vyprahlou krajinou a na jejich prachem a špínou zanesených tvářích se rozlévaly uvolněné úsměvy, jakmile spatřili první odkazy civilizace, kterou Fizzy vždycky považoval za zoufale primitivní. Podle výrazů na tvářích cestovatelů by se však mohlo zdát, že právě dorazili k paláci postavenému z toho nejčistšího zlata, obklopenému rozkvetlými zahradami veškerých myslitelných slastí. Fizzyho pozornému oku také neušel ušpiněný a zválený tabard, který měl muž před ním zjevně místo košile. Třebaže znak na něm byl přes vrstvu špíny a prachu stěží rozeznatelný, okamžitě mu prozradil vše, co potřeboval vědět: rudofialové oko ozdobené zlatými konfetami na smaragdově zeleném poli znamenalo jediné že jeho majitel by měl i se svými kumpány hodně rychle vypadnout, než začnou Fizzyho připravovat o zákazníky.... takže se tu asi chvíli zdržíme, než se vydáme dál, dokončil člen festivalu Darkmoon svůj nevyslechnutý monolog, zhluboka se nadechl, jako by mu již nestačil dech, a přejel si umouněnou rukou přes doruda spálené pruhy na okrajích tabardu, které ostře kontrastovaly s jeho bledou kůží. Přestože mužova tvář, stáhnuvší se na okamžik palčivou bolestí, vypadala slibně, Fizzy se zařekl, že tomuhle chlapovi mast proti popáleninám neprodá, ani kdyby mu za ni nabízel celý Orgrimmar i se všemi vzducholoděmi a studeným koktejlem navrch. Po výměně dalších několika zdvořilostí ho Fizzy vypoklonkoval od svého stánku pryč a poté jen podmračeně sledoval, jak je znesvěcováno jeho výsostné území. Darkmoonští si posedali ve stínu svých ojetých vozů zakrytých pestrobarevnými plachtami v zelené a fialové a někteří z nich měli dokonce tu drzost, že si před sebe rozložili svá živobytí. Ne, že by šlo o něco zásadního výklad karet, věštění z ruky a prodej nějakých magických nesmyslů a neužitečných cetek Fizzyho živnost nejspíš nijak neohrožovaly nicméně si stejně začal vzteky ohryzávat klouby na ruce, když se kolem troufalých vetřelců začalo shromažd ovat několik osamocených zvědavců přilákaných až z Crossroads hudbou a vyvoláváním potulných kejklířů. Jen pár metrů od něj jakýsi starý ork, jehož letitá tvář připomínala spíše mimořádně ošklivou zelenou ponožku srolovanou přes jeho obličej, před sebe mlčky umístil balíček karet a nečekaně jemnými a zručnými prsty je rozložil do vějíře. Nijak se nevnucoval, vlastně neřekl jediné slovo až do chvíle, kdy si na něj okolostojící zevlouni začali ukazovat a posléze k němu přistoupila jakási mračící se elfka, postrčená dopředu svým společníkem, který se přihlouple usmíval pod prameny pískově světlých vlasů, které mu spadaly přes jemné rysy, a třebaže 2

chtěl zjevně vidět, jak bude orkovo věštění probíhat, nechtělo se mu vystupovat z uklidňující anonymity davu. Ork probodl elfku ponurým pohledem a Fizzy, který je znechuceně pozoroval a zároveň nedokázal potlačit zvědavost, si všiml, že starý zelenokožec, třebaže maje jedno oko zakalené a bílé jako kost, upíral obě na rudovlasé děvče se znepokojující intenzitou. Vyber si tři karty. Jeho hlas byl hlasem probuzené chvějící se skály, tichým a přitom natolik důrazným, že elfčina ruka se natáhla vpřed ještě dřív, než stařešina dokončil větu. Zřejmě si to uvědomila, nebot ztuhla v půli pohybu a hodila nehezkým postranním pohledem po svém druhovi, který rozpačitě přešlapoval na místě a hloupě se zubil. Ork beze slova a trpělivě čekal, aniž by hnul brvou (což bylo poměrně zvláštní, protože Fizzymu připadalo, že hluboké vrásky a snad i jizvy na jeho tváři tvořící převislé laloky se snad musí rozpohybovat i závanem větru), a elfka zřejmě nakonec neodolala vábení neznáma, namátkou vybrala tři karty a rozložila je vedle sebe na rozviklaný dřevěný stůl. Ork hbitě složil nevyužitý zbytek a balíček odložil stranou. Trojice karet ležela mlčky uprostřed stolu, koupajíc se ve zvědavém a trochu nedůvěřivém elfčině pohledu, který dívka posléze zvedla k zamyšlenému orkovi. Dlouhé obočí se jí vyklenulo vzhůru a spojilo se s rudými neupravenými vlasy. Fizzyho napadlo, jestli elfům ta dlouhá obočí nepřekáží, když si chtějí lehnout na bok. Možná by jim mohl začít prodávat nějakou sadu na úpravu obočí. Leží před tebou velké věci, zazněl opět zvuk prastarého větru nad šeptajícími skalami a ork přejel nad kartami mohutnou zelenou paží. To i za mnou, poznamenala ironicky elfka, ale ork si jí nevšímal. Ve slepém oku mu vířila mléčně bílá mlha a Fizzyho až zamrazilo v zádech; na moment zapomněl na svou zášt vůči přivandrovalým kejklířům. Neodolal, přelezl svůj naleštěný pultík a připojil se k nepočetnému shromáždění kolem orka, aby měl lepší výhled. Ork poklepal dlouhým zahnutým drápem na první kartu; byl na ní dobře patrný znak Hordy, ověnčený ozdobnými pírky a koupající se v krvi, která však mohla být také zapadajícím sluncem. Fizzymu náhle připadalo, že i obloha náhle zrudla v krvavých červáncích, třebaže ještě nebylo ani poledne. Přicházejí dny zkoušek, kdy bude třeba pokleknout před novými pány. Na konci cesty zjistíš, že správná byla jenom jedna volba a návratu není, protože tvé stopy už dávno zavál nepokojný vítr. Rozhodnutí je třeba činit s rozvážností, ale v přesýpacích hodinách zbývá pouhých pár zrnek a čas se krátí rychleji, než bije tvoje srdce. zbývající do čeho? Přestože se elfka snažila tvářit lhostejně a nad věcí, Čas lesknoucí se smaragdové oči prozradily její nelíčený zájem. Ork hleděl někam skrz nic a Fizzyho vůbec nepřekvapilo, když jí odpověděl další hádankou: Ne- zapomínej. Řetěz je jen natolik silný, jak pevný je jeho nejslabší článek. Elfka si odfrkla a goblin si zabručel pod vousy něco o starých zelených šarlatánech. Vzápětí ho napadlo, kolik má s tím orkem společného. Tedy až na to stáří. Fizzy byl už půlku svého života v nejlepších letech a ještě nějakou dobu v nich být plánoval. Dobrá, tak tedy pokračujme, řekla dívka se stěží patrným povzdechem v hlase. Nebylo zcela zřejmé, zda už chce mít věštění za sebou, nebo zda ji rozčiloval nedostatek uspokojivých odpovědí. Dost možná šlo o obojí. 3

Výprava do neznáma, pronesl ork nad druhou kartou vyobrazující pětiúhelníkový zlatý štít. Pout očištění. Cesta vyvolených, kteří pátrají po odpovědích na nepoložené otázky a netáží se na návrat. Vydáš se daleko, kam až svět sahá, bez přátel a bez ujištění bezpečného cíle, abys odkryla tajemství ležící v ruinách starých chrámů, kde se slunce zatmívá v bouřích hodiny soumraku. Elfka se při posledních několika slovech zatvářila mírně znepokojeně a nakrčila čelo, jako by si na něco upamatovávala, ale Fizzy se spíše snažil přijít na ten trik. V podstatě to bylo prosté... starý ork byl možná na jedno oko slepý, ale rozhodně nebyl hloupý. A nebyla žádná velká věda v tom předpovědět elfce, která byla oblečená do obnošených šatů a značně prošlapaných kožených bot, s cestovní brašnou přes jedno rameno, a která navíc rozhodně nebyla místní, že ji v nejbližší době čeká daleká cesta. A ten zbytek, to byla prostě jenom omáčka, jejímž jediným účelem bylo znít dostatečně tajemně. Možná by si taky mohl pořídit karty. Třeba by na tom vydělal. Mohl by si zakrýt obě oči páskou a dělat, že je slepý úplně. Goblini nikdy netroškařili. Fizzy byl sám se sebou náramně spokojený, když ork obrátil svou pozornost k poslední kartě - divokému temně zelenému víru. Temná jsou rána v říši padlých. Cesty vedou mnohými směry a brána nemusí vést z obou stran na téže místo, zaševelil staletý vánek v orkově hlase. Když se obloha stává zemí a země oblohou, je těžké udržet si pevnou půdu pod nohama. Někdo v davu se nervózně uchechtl; v tom zvuku byl však spíše než výsměch patrný neobratný pokus o zlehčení napjaté atmosféry, v níž se dokonce i ti, v jejichž tvářích se zračil nezájem, nakláněli blíž, aby jim neuteklo jediné slovo orkovy věštby. Nezáleželo na tom, kdo čemu a v co věřil; některé chvíle byly magické svou vlastní podstatou a toto byla jedna z nich. Ork navíc ještě ani zdaleka neskončil, pouze se na chvíli odmlčel a zhluboka nasál vzduch do ohromných nozder, přivíraje obě oči, jako by něco větřil. Elfka zatím vyčkávala, stejně jako všichni přihlížející. Někteří dokonce tajili dech, což Fizzymu přišlo mimořádně hloupé. Až se pak budou muset znovu nadechnout, bude to slyšet daleko víc. Hloupá stvoření. Avšak ti, kteří znají svět vnějšku a pohlédli za hranice toho, co vstupuje do jejich očí, se v úpadku víry mohou odvážit nazřít tvář chaosu a naleznout v ní řád. Cesta do hlubin zvrácených říší je však strážena nenávistí a hněvem, které porazí jen čistá srdce, a klamné úmysly odvrací pouze návrat do zapomnění. Nebot chladné mohou být větry vanoucí ze Spletitého podsvětí. Fizzy měl pocit, že se elfka mírně zapotácela. Ork si ji kriticky prohlížel svým jediným zdravým okem a Fizzy si náhle musel otřít čelo orosené potem. Bylo čím dál větší horko; v tom to bylo. Ne že by se elfka lekla karty Spletitého podsvětí. Takový nesmysl, žijou tam démoni a tak vůbec všechno. Fizzy zalitoval, že si ze stanu nevzal svůj větráček. Co že ho to předtím napadlo s těmi kartami? A co bylo vůbec to Spletité podsvětí? Koruny budou sňaty a vloženy na nová čela, rozhovořil se opět vykladač karet. Jeho hlas šuměl přísliby nepojmenovaných dálav a ztrácely se v něm veškeré zbytky tlumeného hovoru okolí, které se tak postupně vytrácelo v hluboké kolektivní mlčení. A zatímco vládci odchází za přílivů krve a hřmění mocných bouří, stíny z podsvětních slují zastaví každou ruku i meč. Ork nabral dech a chmurně pohlédl na rusovlásku, která mu pohled oplácela se rty mírně pootevřenými, jako by se celou dobu chystala něco říct, ale bránila jí v tom nějaká neznámá síla. Vzduch byl najednou těžší, vnikal do plic pomalu jako řídké těsto 4

nalévané z díže a chvěl se ve vlnách spalujícího nehybného horka. Z prastarých totemů budou kanout hořké slzy. Nastalé ticho prořízlo ohlušující zahřmění, jako když se bortí kamenná hradba. Několik přítomných vzhlédlo k obloze, která byla stále blankytně modrá, avšak v dusném vzduchu se chvěla veškerá zběsilost a hněv bouře. Ozval se jakýsi rozpačitý potlesk, který ale po pár vteřinách odumřel; někdo to zřejmě považoval za součást vystoupení, nějaké šamanské kouzlo, avšak když se se zlověstnou razancí zachvěla země, jako by se v jejím nitru probudilo cosi zlovolného, na tvářích kolem Fizzyho začaly vykvétat výrazy paniky a zděšení. Elfka se znovu zapotácela, tentokrát pod silou nečekané erupce, a zachytila se stolku před sebou. Většina karet se sesypala na zem, zůstal jen zlatý štít Výpravy do neznáma, který zakryla její dlaň. Co se děje? Otázka byla zopakována několikrát, než se jednomu z vyděšených tázajících konečně dostalo odpovědi. Možná písečná bouře...? hlesla elfka nejistě a stále se jednou rukou přidržujíc stolku, zaclonila si oči a pohlédla kamsi k západu. Po dalším mohutném otřesu několik lidí už nepokrytě vykřiklo hrůzou a Fizzy zmizel pod orkovým stolem. Seděl tam na pomačkaných kartách a zoufale se přál, aby goblini měli nějakého boha, ke kterému by se ted mohl modlit. Kolem proběhlo několik nohou a kdesi za sebou slyšel do náhle se vzedmuvšího větru šeptat chraplavý hlas: Moře se vylijí ze svých břehů a koryta řek zrudnou krví. Naše domovy leží roztříštěny a přátelé se stanou nepřáteli, když se kolem rozmáhá strašlivá zrada a na potemnělá nebesa padá černý stín... Další, dosud největší otřes zřejmě zbortil narychlo postavenou plachtu vykladačova stánku; Fizzy si přitiskl dlaně na uši a potichu zakvílel. Bratránek Izzy mu kdysi říkal, že při zemětřesení se má člověk schovat pod nejbližší stůl. Za chvíli to všechno určitě přestane a navíc, tady byli moc daleko od pobřeží, než aby je mohla zaplavit nějaká vlna. Když zůstane schovaný, bude to v pořádku. Ostatní at si venku běhají, když je to baví, on tu bude sedět, ani se nehne a nevydá ani hlásku... Najednou ho něco napadlo. Až na něj něco spadne, zůstane uvězněn pod tím pitomým kusem dřeva a nebude se moct ani dostat ven! V duchu proklel svého bratrance do pátého kolena (sám žádnou rodinu nikdy mít nechtěl, kazilo to obchody, a tak mu to bylo jedno) a jako šipka vystřelil zpod nestabilního stolku. Za jeho vzdalujícími se zády slétla na zem jedna z mála karet, které ještě neskončily na zemi: černý stín, v němž žhnuly nenávistné rudé oči. Smrt. Fizzy pelášil, co mu jeho krátké hubené nohy stačily, ale když se mu země pod nohama rozhoupala jako paluba na rozbouřeném moři, upadl a rozedřel si ruce do krve. Za ním se ozvalo několik polekaných výkřiků a on se otočil právě včas, aby spatřil tu nejvelkolepější podívanou svého života, která ho bude ještě po desítky let probouzet z neklidných snů. K nebi se vyvalil kouř a dým a celou krajinu jako těžký plášt zahalil téměř nadpozemský děs, jenž se poté zformoval do jediného nekonečně hlasitého zvuku, který zakryl celou zemi a ve slábnoucí ozvěně každému připomínal, že procitly samotné hlubiny země, aby ve světě nad sebou zažehly plameny své strašlivé po léta vyčkávající pomsty. Nad mořem i pevninou se prohnalo úděsné dračí zařvání a na potemnělých nebesích vyšlehl oheň. A pak, jako když se rozevře opona toho největšího divadla na světě, divadla života, se po obloze rozprostřela křídla temná jako nejčernější hlubiny noci, protkaná žílami tekutého plamene, který kanul k zemi jako vláčný 5

všepohlcující déšt, pod jehož dotekem vysychaly vody a země s hrůzou ustupovala jeho smrtícímu laskání. Dračí silueta, větší než cokoli, co kdy Fizzy viděl nebo si i jen dokázal představit,vyrazila vpřed a svět byl náhle plný výkřiků, dusotu prchajících nohou, hřmění dravých nebes a bestiálního řevu černého draka. Někdo Fizzymu šlápl na ruku, zrovna když se zvedal ze země. Goblin zaúpěl a chráně si rukama hlavu, stočil se do malého zeleného klubíčka a přál si, aby se v jeho sortimentu vyskytoval nějaký plášt neviditelnosti. Nebo lépe létající koberec. Létající... Drak... Fizzy zakvílel a z obrovských vykulených očí mu tekly slzy nepozemské hrůzy; vzduch byl tak horký, že se mu slané kapky na tvářích téměř začaly srážet na páru. Někdo ho dost hrubě nakopl. To ho probralo. Rozběhl se jako vystřelený z kanónu a už naštěstí neviděl, jak silné podpěry strážní věže popraskaly jako dřevěné třísky a celá věž se s praskotem zřítila k zemi. To, že pod jejími troskami zůstal pohřbený i Fizzyho stánek by prchajícího goblina nejspíše nezajímalo, i kdyby v něm byly zůstaly všechny jeho věci. Což přesně se stalo; to mu však došlo až o den později, kdy už seděl bezpečně v jedné z orgrimmarských krčem a zakládal společnost pro pojištění proti škodám způsobených šílenými draky. Nyní byl však spolu s desítkami dalších lidí, elfů, orků, trpaslíků a samozřejmě i goblinů na obou kontinentech svědkem toho, jak se samotné základy Azerothu tříští jako křehká dětská skládačka, s níž si už její náladový majitel nechce hrát, jak se v půdě otevírají kruté rány nemilosrdné odplaty a zelené oázy spaluje neúprosná záhuba mimo veškeré chápání, a jak se země, kterou znal po celý svůj život, před ním trhá jako porcované maso a z jejího rozervaného klína tryskají řeky lávy rudé jako obloha zahalená křídly, na jejichž stínu přišla na Azeroth smrt. 6