Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd Institut mezinárodních studií

Úvodem Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd Institut mezinárodních studií Disertační práce v oboru mezinárodní teritoriální studia Vojenské, politické a ekonomické aspekty postavení Ruské armády v ruské společnosti v 90. letech 2000 Autor: Miloš Balabán Vedoucí práce: Doc. PhDr. Lenka Rovná, CSc. Oponenti: PhDr. Miroslav Purkrábek, CSc. PhDr. Antonín Rašek 1

Úvodem Prohlašuji, že jsem předloženou disertační práci zpracoval samostatně a všechny prameny, z nichž jsem při své práci čerpal, jsem označil způsobem ve vědecké práci obvyklým. Miloš Balabán 2

Úvodem Obsah ÚVODEM... 4 1.KAPITOLA - ARMÁDA JAKO SOUČÁST SOVĚTSKÉHO REŽIMU... 12 2. KAPITOLA - ARMÁDA A ROZPAD SOVĚTSKÉHO SVAZU... 29 3. KAPITOLA - NOVÉ POLITICKÉ, EKONOMICKÉ A BEZPEČNOSTNÍ REALITY VYMEZUJÍCÍ POSTAVENÍ RUSKA A JEHO ARMÁDY V POSTSOVĚTSKÉM PROSTORU... 45 4. KAPITOLA - KRIZE V RUSKU JAKO HLAVNÍ LIMITUJÍCÍ FAKTOR SPOLEČENSKÝCH ZMĚN... 62 5. KAPITOLA - JE RUSKÁ ARMÁDA POD KONTROLOU?... 80 6. KAPITOLA - ŘÍJNOVÁ KRIZE A PRVNÍ ČEČENSKÁ VÁLKA... 92 7. KAPITOLA - POLITIZACE ARMÁDY A ARMÁDA JAKO MOŽNÝ MOCENSKÝ FAKTOR V RUSKÉ POLITICE... 105 8. KAPITOLA - KLÍČOVÉ LIMITY VOJENSKÉ REFORMY... 118 ZÁVĚREM.....127 POZNÁMKY...139 POUŽITÁ LITERATURA. 164 PŘÍLOHY........173 1. Ministři obrany SSSR a Ruska a náčelníci Generálního štábu Sovětské a Ruské armády v devadesátých letech 174 2. Stručné životopisné údaje hlavních představitelů Sovětské a Ruské armády, kteří měli důležitý vliv na politický vývoj v Sovětském Svazu a Rusku v devadesátých letech 175 3. Mapa vojenských okruhů 181 3

Úvodem Úvodem Poslední desetiletí XX. století se pro Rusko stalo jakýmsi závěrečným akordem dramatického vývoje, kterým prošlo v celém jeho průběhu. Přesněji je možné říci, že tento závěrečný akord trval více než patnáct let od chvíle, kdy do Kremlu nastoupil Michail Gorbačov, který otevřel Pandořinu skříňku problémů, rozporů a protikladů, jež byly vlastní Sovětskému svazu. Tento čin, ať už byl úmyslný či nikoliv, nakonec vedl k jeho rozpadu a vytvoření samostatného Ruska, které se stalo nástupnickým státem bývalé světové supervelmoci. Nepředstavovalo to ovšem konec zmíněných problémů, rozporů a protikladů. Spíše se v nových společenských podmínkách projevily ještě znatelněji. A přibyly k nim i mnohé další, což posléze vyústilo v hlubokou politickou, společenskou a ekonomickou krizi, jež měla znatelný dopad na velkou část ruské společnosti. Nemohlo tomu ale být jinak, když u moci fakticky zůstali představitelé dřívější politické elity, kteří vlastně nikdy, až na pár výjímek potvrzujících pravidlo, nebyli připraveni a ochotni provádět reformní změny vedoucí k postupné modernizaci Ruska. Nesplnily se tak naděje mnoha Rusů na uskutečnění zásadních politických a ekonomických reforem, které by mohly tuto velkou a bohatou zemi, rozkládající se na dvou kontinentech a v jedenácti časových pásmech, postupně přivést mezi vyspělé státy světa. Tomuto cíli se naopak Rusko v devadesátých letech hodně vzdálilo. Dnes se ve 25 základních ukazatelích průmyslového a společenského rozvoje nachází za hranicí civilizovanosti a svými parametry se vlastně stalo rozvojovou zemí. Proslulá charakteristika Sovětského svazu jako Horní Volty s raketami tak může platit i pro současné Rusko. Správcem těchto raket, což ve zkratce označuje stále nepominutelné množství jaderných zbraní, je Ruská armáda. Jistě patří k paradoxům vývoje Ruska v uplynulé dekádě, že tento poslední atribut jeho velmocenského postavení je v rukou instituce státu, která po vzniku samostatného Ruska musela denně bojovat o svoje přežití. Klíčová otázka zde zní proč. Především proto, že armáda neprošla Název Ruská armáda, používaný v celé dizertační práci, je v odborné literatuře běžně považován za ekvivalent oficiálního názvu, který zní Ozbrojené síly Ruské federace ( skládají se ze čtyř hlavních druhů vojsk pozemního vojska, vojenských vzdušných sil, raketových vojsk strategického určení a vojenského námořnictva). 4

Úvodem potřebnými změnami, které by uvedly do souladu její podobu s možnostmi a potřebami Ruska. Mnohým subjektům na ruské politické scéně totiž takové změny, které by nepochybně musely mít radikální charakter, nevyhovovaly. Vládnoucí politická elita v čele s prezidentem Jelcinem potřebovala armádu jako svůj nástroj ve vnitropolitickém boji. Konzervativní armádní vedení vyvinulo nemalé úsilí aby uchovalo vojenskou sílu v co největším rozsahu pro zajištění potřebného politického vlivu, jak ve vnitřní, tak i zahraniční politice, na něhož si zvyklo v sovětských dobách. Existoval zde i společný zájem větší části ruské politické elity a armádního vedení - pokud možno zachovat co největší část vojenského potenciálu, který by mohl v období budoucího možného ekonomickému vzestupu Ruska podpořit účinnější prosazování ruských zájmů ve světě. Ekonomické reality ale taková přání silně korigovaly a armáda se navíc stala pro politiky a společnost velmi viditelným symbolem úpadku Ruska. Uvnitř i mimo armádu se proto zcela zákonitě musela objevit řada projevů nespokojenosti, které sice nějakým výrazným způsobem ještě neohrozily vládnoucí režim, ale pro Rusko představovaly stálý zdroj potenciální i skutečné nestability. Tu umocňovala skutečnost, že se bez ohledu na krizový stav armády odhodlal vládnoucí režim k jejímu využití jako svého mocenského nástroje. Armáda, která se po celé období studené války připravovala na válku s vnějším agresorem, se tak v devadesátých letech stala (i když v některých případech ne zcela dobrovolně, ale pod politickým tlakem) jedním z klíčových aktérů boje o moc. Krize armády se tím nejen nevyřešila, ale spíše prohloubila. Je ambicí této dizertační práce přispět k hlubšímu pochopení uvedených procesů, které bezprostředně ovlivňovaly v devadesátých letech postavení Ruské armády v ruské společnosti. Hlavní osu dizertace představuje analýza vztahů mezi politickým vedením Ruska a vedením armády, které v mnohém ovlivnily nejen situaci v armádě a v jejím bezprostředním sociálním okolí, ale i v celém Rusku. Daný problém má přitom svoji silnou historickou dimenzi, která je ukázána v první a druhé kapitole dizertace, a to zvláště z hlediska pozice armády vůči procesům souvisejícím s rozpadem SSSR. Třetí kapitola, která organicky navazuje na historické kapitoly, ukazuje přístupy Ruska a jeho politické elity vůči Společenství nezávislých států, které je považováno za sféru jeho životních zájmů a zabývá se i úlohu armády při jejich prosazování. V širším pohledu je ukázána i pozice Ruska vůči současné politice Severoatlantické aliance. Čtvrtá kapitola se zabývá 5

Úvodem ekonomickými, politickými, společenskými a sociálními a vojenskými parametry ruské krize, jejíž hloubka je dnes i podle ruských politiků samotných uznávána za hlavní vnitřní hrozbu pro Rusko. Ukazuje také, jak krize v poměrně krátkém časovém období negativně změnila společenské postavení armády v ruské společnosti. Pátá, šestá a sedmá kapitola tvoří svým způsobem jeden celek. Zabývá se totiž otázkami, které jsou spojeny s úrovní politické kontroly armády a jejími limity v devadesátých letech. Jedná se především o přímé vstupy armády do vnitřní politiky konfliktu mezi Jelcinem a ruským parlamentem v říjnu 1993, její angažovanosti v první čečenské válce a zpolitizování armády, jež má především podobu přímé angažovaností vojáků v ruské politice a která měla poměrně silný opoziční charakter vůči vládnoucímu establishmentu. V páté kapitole se značná pozornost věnuje dnes diskutovanému problému regionalizace Ruska a jeho důsledků pro armádu. Poslední osmá, kapitola vycházející především z konkrétních ekonomických ukazatelů ukazuje, že zásadním limitem jakýchkoliv pozitivních změn v armádě je naprostý nedostatek finančních a materiálních zdrojů, které dosud znemožňují reálné provedení zásadních reforem v armádě. Závěr disertační práce reaguje na aktuální politický vývoj v Rusku, především na změnu vládnoucí politické elity a nástup nového prezidenta Vladimíra Putina. Analyzuje také možné tendence usilující o posilování úlohy armády ve společnosti a faktoru vojenské síly v ruské politice. V daném případě vychází i z nejnovějšího dokumentu doktrinální povahy, kterým je nová redakce Koncepce národní bezpečnosti Ruské federace schválená v lednu 2000 **. Poměrně široké téma dizertační práce si vyžádalo studium značného množství pramenů a odborné literatury. Prioritní bylo v daném případě studium ruských pramenů, které bylo založeno na informacích publikovaných v denním tisku, odborných periodikách, které se věnují problematice armády a zahraniční politiky a celé řadě odborných publikací, které vydávají ruské výzkumné instituty a centra. Klíčovým zdrojem informací byla tři periodika - Nězavisimaja gazeta, její specializovaná příloha Nězavisimoje vojennoje obozrenije a tiskový orgán Ministerstva obrany Krasnaja zvězda. Vzhledem k bezproblémovému přístupu ** Ve výnosu o Koncepci národní bezpečnosti Ruské federace, který podepsal úřadující prezident Ruska Vladimír Putin 10. ledna 2000 se uvádí, že se jedná o novou redakci Koncepce, přijaté v prosinci 1997. Z textu ovšem vyplývá, že se fakticky jedná o principiálně nový dokument. 6

Úvodem k těmto uvedeným titulům (jak v tištěné podobě tak na síti Internet) jsem měl možnost v průběhu pěti let prostudovat několik set článků, týkajících se armády v nejširších vnitropolitických, zahraničněpolitických, vojenských a ekonomických souvislostech. Zde je nutné zdůraznit, že z hlediska dynamiky vývoje dané problematiky měly pro přípravu disertační práce informace a materiály publikované ve výše uvedených titulech velký význam. Týká se to zvláště materiálů o záměrech, perspektivách a výsledcích vojenské reformy. Materiály, které přinášela Nězavisimaja gazeta a Nězavisimoje vojennoje obozrenije, byly podle mého názoru značně objektivní a údaje v nich publikované bylo možné v mnoha případech potvrdit i z jiných, především západních, zdrojů. Významnou skutečností byl i fakt, že v obou periodikách byly velmi často publikovány články samotných západních odborníků k problematice Ruska a ruské armády. Vyhovujícím informačním pramenem byla Krasnaja zvězda, především proto, že si bylo možné na jejím základě vytvořit určitou představu o vnitroarmádních problémech. Významným informačním zdrojem byla také široká odborná diskuse, která se vedla na stránkách uvedených periodik. V mnoha případech byli jejími aktéry i členové vlivné nevládní organizace Akademie vojenských věd, kteří přinášeli z mého pohledu řadu cenných alternativních pohledů na armádní problematiku. Za velmi pozitivní považuji skutečnost, že listy Nězavisimoje vojennoje obozrenije a Krasnaja zvězda přinesly v doslovném znění dva zásadní dokumenty doktrinální povahy, které byly v Rusku přijaty v první polovině roku 2000. Jedná se o Koncepci národní bezpečnosti Ruské federace a Vojenskou doktrínu Ruské federace. Studium těchto dokumentů bylo důležitým předpokladem pro pochopení současných přístupů ruského politického a vojenského vedení k ruské bezpečnostní politice a místu a úloze armády v ruské společnosti. Z hlediska studia přístupů ruské politické elity k hodnocení vnitropolitických a zahraničněpolitických rizik pro Rusko měly značný význam materiály Rady pro zahraniční a obrannou politiku, které byly taktéž publikovány pravidelně v listu Nězavisimaja Gazeta. Ucelenější představu o přístupech vojenského vedení Ruské armády k danému problému a výstavbě armády, včetně realizace vojenské 7

Úvodem reformy, bylo možné učinit i na základě studia specializovaného periodika Ministerstva obrany Ruské federace Věstnik vojennoj informaciji. Důležitý informační zdroj představovaly větší studie o vnitropolitických a zahraničněpolitických aspektech postavení Ruské armády v ruské společnosti publikované v prestižních odborných časopisech Meždunarodnaja žizň, Mirovaja ekonomika i meždunarodnyje otnošenija a SŠA ekonomika, politika, iděologija (později přejmenován na SŠA Kanada ). Významným zdrojem informací byly publikace Ruského institutu strategických výzkumů. V tomto směru byla klíćová především velmi rozsáhlá monografie tehdejšího zástupce ředitele tohoto institutu V. I. Krivochižy Rossija v novom mire vremja rešenij. Dalším zdrojem byly publikace Centra politických výzkumů Ruska, především pak výstupy jeho vědecké skupiny pro výzkum civilně vojenských vztahů. V případě západních pramenů jsem se při přípravě dizertační práce opíral především o produkci dvou významných západních analytických center, zabývajících se prioritně problematikou ruské vojenské a bezpečnostní politiky a ruské armády. Prvním je Conflict Studies Research Centre, které je součástí Královské vojenské akademie v Sandhurstu ve Velké Británii. Zdejší centrum disponuje poměrně silnou skupinou analytiků, kteří se speciálně zabývají uvedenými oblastmi (Orr, Smith, Main, Dick,) a pravidelně publikují své analytické výstupy. Značnou předností těchto analýz je, že jsou aktuální a vycházejí jak z ruských, tak i západních zdrojů. Druhým centrem je U.S. Army War College v Carlisle v Pensylvánii. Tato instituce disponuje taktéž skupinou analytiků, specializujících se na Rusko. Jedná se např. o předního amerického experta na ruskou bezpečnostní politiku a armádu profesora Stephena Blanka. Publikační výstupy U. S. Army War College také zahrnují analyticky cenné monografie ruských expertů zabývajících se prioritně ruskou armádou (Arbatov, Šlikov). Z mého pohledu bylo velkým přínosem pro přípravu dizertační práce, že jsem v publikacích zmíněných analytických center mohl využít poměrně detailní západní hodnocení dosavadního vývoje a výsledků vojenské reformy. V průběhu přípravy dizertační práce jsem měl možnost se seznámit i se dvěma, podle mého názoru velmi fundovanými, monografiemi, které se bezprostředně 8

Úvodem zabývají problematikou vývoje ruské armády v osmdesátých a devadesátých letech. Jedná se o velmi obsáhlou monografii bývalého ředitele Národní bezpečnostní agentury Spojených států Wiliama E. Odoma The Collapse of the Soviet Military a ruského vojenského experta Pavla K. Bajeva The Russian Army in a Time of Troubles. Jejich význam spočívá především v tom, že se jedná o dosud ojedinělé publikace, analyzující ve značném rozsahu speciálně problematiku vývoje Ruské armády ve zmíněném období. Významnou součástí dizertační práce je celá řada analytických, faktografických a statistických údajů. Na rozdíl od poměrně nedávné minulosti je možné se dnes opírat v případě zkoumání problematiky ruské armády o celou řadu zdrojů, které tyto údaje poskytují. Odráží to i dizertační práce. Údaje v ní uvedené nevycházejí pouze z oficiálních údajů Ministerstva obrany Ruské federace, ale i z výpočtů a analýz ruských vojenských a ekonomických expertů stojících mimo ruské oficiální struktury a také ze zahraničních a českých zdrojů Jedná se především o analytické materiály Severoatlantické aliance, analýzy ministerstev obrany a zahraničních věcí České republiky. Významný statistický zdroj pro potřeby dizertace představoval i obsáhlý analytický materiál Federálního institutu pro výzkum zemí východní Evropy a mezinárodních problémů z roku 1999 Perspektivy Rossiji, Kritičeskije faktory i vozmožnyje napravlenija razvitija do 2010 goda. Nemohl jsem pominout ani obsáhlou dvoudílnou encyklopedii Sovremennaja političeskaja istorija Rossiji z roku 1999 (1. díl Chronika i analytika, 2. díl Lica Rossiji ), která postihuje vývoj v Rusku v letech 1985-1998. Velmi užitečné pro orientaci v uvedeném historickém období zde především byly chronologie událostí, doslovné texty dokumentů vážících se k politickým událostem a životopisy představitelů sovětské a ruské politické elity. Tuto encyklopedii doplnila obsáhlá publikace Sovětskaja vojennaja mošč ot Stalina do Gorbačova, poskytující přehled o vojenskotechnickém vývoji v SSSR a výdajích na obranu v SSSR. Pro kontrolu a porovnání údajů týkajícících se především početních stavů Ruské armády, její struktury a rozpočtu, jsem využil mezinárodní ročenku Stockholmského ústavu pro výzkum míru (SIPRI) věnovanou problematice zbrojení, odzbrojení a mezinárodní bezpečnosti pro rok 1998, a specializované vojenské periodikum Jane s Intelligence Review. Z hlediska krátkodobých analýz měly velký význam analytické materiály publikované na Internetu (Stratfor,Oxford Analytica). 9

Úvodem V české odborné literatuře zatím není problematika Ruské armády uceleně zpracována. Nicméně na poměrně dobré úrovni jsou postihovány jednotlivé dílčí aspekty ruské vojenské a bezpečnostní politiky, především na stránkách specializovaných periodik Mezinárodní politika a Mezinárodní vztahy a v celé řadě odborných publikací vydávaných Ústavem mezinárodních vztahů. V rámci přípravy dizertace jsem v této souvislosti především ocenil publikaci Rusko? Vzájemné vztahy postsovětských republik, která velmi fundovaným způsobem analyzuje mj. i bezpečnostní a vojenské aspekty těchto vztahů. Pro upřesnění některých vojenskoodborných otázek týkajících se Ruské armády jsem využil i materiály publikované ve specializovaném dvouměsíčníku Ministerstva obrany Vojenské rozhledy. K orientaci v nejširších souvislostech historického vývoje Ruska (a též Sovětského svazu) byla velmi užitečným zdrojem kniha čtyř předních českých historiků (Švankmajer, Veber, Sládek, Moulis) Dějiny Ruska. Užitečným pramenem pro seznámení s východisky a koncepcemi sovětské bezpečnostní a vojenské politiky v šedesátých až osmdesátých letech byla monografie historika Karla Durmana Útěk od praporů. Pokud hovoříme o odborné literatuře týkající se Ruské (a také Sovětské) armády, nemohu jako velmi cenný zdroj informací pominout české vydání knihy britského experta na Rusko Marka Galeottiho Čas úzkosti. Bezpečnost a politika v sovětském a postsovětském Rusku ( The Age of Anxiety: Security and Politics in Soviet and Post Soviet Russia ). Ve srovnání s monografiemi Odoma a Bajeva však za nedostatek považuji absenci poznámkového aparátu a přesné vymezení pramenů, ze kterých čerpal podklady pro svoji knihu. Jsem toho názoru, že mezi prameny, které jsem využil při přípravě dizertační práce, mohu zařadit i poznatky a informace získané v uplynulých pěti letech v rámci osobní účasti na mezinárodních konferencích, kolokviích, kulatých stolech, besedách a jednáních v České republice a západní Evropě, které se dotýkaly zpracovaného tématu. Významné byly z tohoto pohledu i osobní rozhovory a diskuse, které jsem zde měl možnost uskutečnit s řadou především českých, ruských, amerických, anglických a německých politiků, diplomatů, vojáků, vojenských expertů, novinářů a představitelů nevládních organizací. V neposlední řadě byl pro zpracování 10

Úvodem dizertační práce významný i můj studijní pobyt v samotném Rusku na počátku roku 2000. Na závěr bych chtěl zdůraznit, že jsem si vědom toho, že zvolenou dizertační prací jsem nemohl zcela vyčerpat dané téma, což je pro mne zároveň výzvou pokračovat v jeho studiu i v budoucím období. Myslím, že o jeho perspektivnosti a potřebnosti není třeba pochybovat. 11

Armáda jako součást sovětského režimu 1.kapitola Armáda jako součást sovětského režimu Vznik armády jako bezprostřední významné součásti ruského státu v době vlády Petra I. představoval pro Rusko významný mezník, který od počátku 18. století umožnil Rusku bez ohledu na jeho sociálně-ekonomickou zaostalost zaujmout a později udržet a rozvinout jeho velmocenské postavení. Zvláštní vliv a pozice ruské armády přitom vyplynuly z několika faktorů, které měly a dosud mají v ruské politice klíčovou roli. Především se jedná o významný faktor geopolitický a v konečném důsledku i bezpečnostní. Rusko bylo ve své historii velmi často napadnuto svými sousedy, což bylo dáno i tím, že nemělo přirozené, přírodou formované hranice. To vedlo vládnoucí ruskou elitu ke zcela konkrétnímu a pragmatickému závěru, že je nutné tento handicap vyrovnat, a to především cestou politiky dobývání nových území, které by Rusku zajistily jeho bezpečnost. Taková politika byla nezřídka doprovázena i snahou o její racionální zdůvodnění, již například reprezentuje dost výstižně i výrok cara Mikuláše I., že jen taková hranice je bezpečná, na jejichž obou stranách stojí ruský voják 1. V ruské společnosti byl také pěstován a podporován pocit permanentního ohrožení Ruska. To následně vytvořilo prostor pro militarizaci ruské společnosti, což byla po tři století konstanta společenského života v Rusku a následně i Sovětském svazu. Armáda se základem impéria a jeho hlavní politickou silou stala v době vlády cara Petra I. (1672 1725, carem od r. 1682). Občanský život v Rusku byl zcela militarizován a v životě státu se plně realizoval princip stát lid armáda. Státní ideologie vojenské služby Za víru, cara a vlast byla společností a armádou plně akceptována mimo jiné i proto, že armáda se stala nástrojem rozšiřování impéria. Od Petra I. byla armáda chápána jako základní prvek státu, což následně způsobilo mimořádnou závislost carského režimu na armádě. Všechny instituce, zdroje a privilegia byly podřízeny potřebám armády, která se stala politickou, ekonomickou a sociální silou se svými vlastními právy. Rozpad armády v letech I. světové války, jehož základní příčinou byla hluboká politická, ekonomická a sociální krize carského Ruska, v konečném důsledku vedl i k rozpadu carského impéria. Následný vývoj 12

Armáda jako součást sovětského režimu vedoucí k převzetí moci bolševiky v říjnu 1917 a především vytvoření Svazu sovětských socialistických republik v prosinci 1922 sice ze státoprávního hlediska znamenalo, že došlo k vytvoření státního útvaru, který se zásadně od bývalého ruského impéria odlišoval, ale z historického hlediska představovalo vytvoření SSSR jeho jednoznačné ovládnutí novou sovětskou mocí se sídlem v Moskvě 2. Armáda v tomto procesu hrála mimořádně významnou úlohu, a to i přesto, že ještě v počátcích revoluce bolševici dokonce počítali s tím, že armáda nebude po jimi provedené revoluci existovat. V dubnu 1917 V. I. Lenin zastával názor, že je nutné armádu nahradit všelidovou milicí. Podle jeho slov všechen lid se musí učit zacházet se zbraní a všechen lid musí být v milici, která nahradí policii a stálou armádu. Dělníci potřebují, aby armáda nebyla odtržena od lidu, aby dělníci a vojáci splynuli v jednotné všelidové milici. 3 Bolševici zároveň velmi citlivě vnímali význam vojáků i jejich mocenské aspirace. Dokumentuje to například skutečnost, že Sověty dělnických zástupců hlavní revoluční orgán bolševické revoluce byly v průběhu noci ze 7. na 8. listopadu 1917, kdy došlo k samotnému převzetí moci bolševiky, přejmenovány na Sověty dělnických a vojenských zástupců. V prvních měsících po říjnové revoluci neměl nový režim vůbec žádnou armádu. Vláda bolševiků se v té době spoléhala pouze na sílu hesel a dekretů. Tato představa byla ale v konfrontaci s realitou války s Německem postupně korigována. Rozpad carské armády, k němuž bolševici přispěli i svým působením ve vojscích, především pak protiválečnou agitací 4, vedl v konečném důsledku k ohrožení jejich moci. Proto již od počátku roku 1918 se začala vytvářet jeho nová ozbrojená síla Rudá armáda, která poprvé zasáhla do bojů s německými vojsky útočícími proti Rusku v oblasti Pskova, Revelu a Narvy v únoru 1918 5. Rudá armáda následně sehrála významnou roli při upevnění bolševické moci a vytvoření SSSR. Bylo to dáno především jejím rozhodujícím podílem na porážce mezinárodních intervenčních sil a následně na ovládnutí většiny území bývalého ruského impéria, které bylo s výjimkou Polska, Finska a pobaltských zemí vznikem Sovětského svazu opět znovusjednoceno. Jistě stojí za pozornost, že významné místo ve vytváření Rudé armády měly přitom i tisíce zkušených polních a štábních důstojníků bývalé carské armády, kteří do ní byli bolševiky povoláni, neboť sami neměli dostatek vlastních, odborně připravených vojenských profesionálů. Například téměř 13

Armáda jako součást sovětského režimu všichni velitelé hlavních frontů Rudé armády bojujících s intervenčními vojsky a bílou gardou (západního, severního a východního) byli generály bývalé carské armády, absolventy Nikolajevské akademie Generálního štábu. Jedinou výjimkou zde byl velitel jižního frontu, profesionální revolucionář Michail Frunze. Nové impérium se vytvářelo prostřednictvím nové armády. Opět se ve společnosti uplatňoval známý princip stát lid - armáda, což mělo za následek úplnou militarizaci hospodářství, kultury, vědy a společenského vědomí. Ve třicátých a padesátých letech za vlády J. V. Stalina k tomu přistoupila i politika otevřeného státního teroru. Armáda se stala základním nástrojem vládnoucí komunistické strany, která ji také plně kontrolovala. V období Velké vlastenecké války 1941 1945, nejtěžšího vojenského střetu v dějinách celého impéria, pro něj armáda získala i nově kontrolovaná území. Úsilí o jejich zachování a další rozšíření se stalo jejím základním poválečným úkolem. Stala se též hlavním nositelem poválečného velmocenského statutu Sovětského svazu, měla jasně určenou vnější a vnitřní funkci a byla plně loajální vůči režimu a úkolům, kterými byla pověřována. Jednalo se především o praktickou realizaci rozšiřování vlivu SSSR ve světě. Taková politika vycházela i z toho, jak bylo pojímáno sovětské impérium sovětskou vládnoucí elitou zvláště po 2. světové válce. Podle ruského politologa A. M. SaImina sovětské impérium bylo ztotožněno se světovým komunistickým impériem s centrem v SSSR, jež bylo v průběhu několika desetiletí reálným impériem ve známém smyslu toho slova, do určité míry dokonané a ukončené v ideologické sféře, ale zdaleka nikoliv universální ve skutečném životě. Jeho subjekty (skutečné i předpokládané) byly komunistické strany a socialistické země, dělnické hnutí a národy bojující za svoje osvobození 6. Zcela v souladu s takovým pojetím impéria plnila armáda konkrétní úkoly, které ji zadávalo politické vedení SSSR. Sovětské armáda byla nejdůležitějším prvkem podpory celé řady národně-osvobozeneckých hnutí, což z ní učinilo ze zahraničněpolitického hlediska významný geopolitický faktor v Eurasii, Africe a dokonce i v Americe (Kuba) 7. Plnila ovšem i roli síly, která potlačovala projevy nespokojenosti v rámci samotného socialistického společenství (NDR 1953, Maďarsko 1956, Československo 1968). Měla také mimořádnou úlohu v rámci úplné kontroly podřízenosti nejdůležitějších spojenců SSSR jeho zájmům a cílům, 14

Armáda jako součást sovětského režimu což se uskutečňovalo jednak prostřednictvím jejich členství ve vojenském bloku Varšavské smlouvy a jednak přímou vojenskou přítomností Sovětské armády ve středu Evropy na území NDR, Československa, Polska a Maďarska. V této souvislosti je nutné zmínit, že role Sovětské armády byla výrazně předurčena i tzv. Brežněvovou doktrínou, jež vycházela z principu omezené suverenity socialistických zemí 8. Nová situace, ve které se Sovětský svaz ocitl po skončení 2. světové války, měla značný vliv i na postavení armády uvnitř sovětské společnosti. Především výrazně vzrostla její integrující funkce, neboť se stala základním nástrojem politiky státněvlastenecké výchovy, institutem, který zabezpečoval implementaci komunistické ideologie, ruského jazyka a ruské kultury. To bylo především důležité ve vztahu k neruským a zvláště neslovanským příslušníkům armády. Výlučné postavení armády ve společnosti bylo dáno i sociálním statusem důstojníků, jejichž životní úroveň byla ve srovnání s ostatními skupinami obyvatelstva vyšší a vojenské povolání mělo i výrazně prestižní charakter. Ve světle uvedených skutečností jistě armáda jako celek představovala významnou zájmovou skupinu v rámci sovětského systému. Důstojníci a generálové patřili mezi elitu sovětské společnosti. Určitě ale nelze říci, že by armáda, bez ohledu na značný stupeň militarizace společnosti, stát přímo ovládala. Ve starší i novější ruské historii elita Ruské armády její nejvyšší velení a generalita měla velmi blízko k politice a v řadě případů přímo ovlivňovala vnitřní a zahraniční politiku Ruska. Ve vnitřní politice to ovšem mělo spíše charakter palácových převratů, přičemž v daném případě existuje podobnost mezi carským Ruskem (účast carských důstojníků při nastolení vlády Kateřiny II. a Alexandra I.) a obdobím existence Sovětského svazu (účast sovětské generality při zatčení Beriji). I relativně otevřená vystoupení armády mimo sféry moci měla omezený a epizodní charakter (povstání děkabristů v prosinci 1825 a pokus o státní převrat v srpnu 1991). Jediným pokusem o nastolení otevřené vojenské diktatury byl neúspěšný pokus generála Kornilova ze srpna 1917. Pohled do historie tedy ukazuje, že ruská a sovětská armáda se vlastně nikdy nestaly subjektem politiky jako takové. V období existence Sovětského svazu totalitní systém založený na principu jediné vládnoucí strany takovou možnost přímo vylučoval. Vládnoucí komunistický režim nicméně 15

Armáda jako součást sovětského režimu považoval za důležité zabezpečit si plnou loajalitu armády. Dělo se tak především prostřednictvím zajištění privilegovaného postavení generálského a důstojnického sboru v sovětské společnosti, a to cestou nadstandardního materiálního zabezpečení, které představovalo jeden z důležitých základů jeho vysoké společenské prestiže. Na druhé straně byla velká většina generálů a důstojníků mimo nejvyšší vojenské vedení, stejně jako další sociální a profesionální skupiny sovětské společnosti, prakticky úplně izolována od jakéhokoliv vlivu na přijímání rozhodnutí týkajících se řízení státu. Sloužil k tomu především systém stranické kontroly nad armádou. Uvnitř armády působila Hlavní politická správa, která měla statut oddělení ÚV KSSS. Jejími hlavními úkoly byly ideologická výchova vojáků v duchu marxisticko-leninské ideologie a udržování vedoucí úlohy strany v armádě především prostřednictvím stranických organizací vojáků působících ve všech útvarech armády a na všech stupních jejího velení a řízení (mezi důstojníky byla 95% a mezi generály 100% organizovanost v KSSS). K realizaci těchto úkolů existoval v armádě poměrně rozsáhlý politický aparát. Přesto se ale nikdy zcela nepodařilo dosáhnout v armádě skutečné ideologické indoktrinace všech jejích příslušníků marxisticko-leninskou ideologií. Ideologická výchova byla velkou většinou vojáků (bez rozdílu zda z povolání nebo základní služby) převážně přijímána velmi formálně 9. I od vysokých důstojníků a generálů se vyžadovala spíše pouze formální znalost základních ideologických dogmat. Pro režim byla více důležitá jejich schopnost zajistit praktickou stránku fungování armády jako jeho opory. Podstatně významnější bylo působení stranických organizací v armádě, které byly faktickou protiváhou velitelům, jejich rozkazům a rozhodnutím. Ze strany velitelů nebylo možné jednat bez ohledu na jejich vyjádření a stanovisko jednalo se o tzv. nedílnou velitelskou pravomoc na stranickém základě. Absolutní moc velitelů tak byla omezena, což mělo svým způsobem i určitou pozitivní stránku, neboť pro velitele bylo těžší tuto moc zneužívat. Jestliže kdokoliv v armádě chtěl postupovat ve své kariéře (ať už se jednalo o povýšení v hodnosti či ve funkci), klíčové pro takový postup bylo stanovisko stranické organizace. Propojenost armády s KSSS a její kontrola byla též zajišťována působením vysokých důstojníků a generálů ve stranických orgánech všech úrovní - od místní až po ústřední. Armáda měla přesně stanovený počet míst v Ústředním výboru KSSS i Nejvyšším sovětu SSSR. Ministr obrany byl 16

Armáda jako součást sovětského režimu zpravidla také členem nejvyššího stranického orgánu - politického byra, ať už jako jeho člen, nebo kandidát. Celý systém stranické kontroly armády byl zaměřen k zajištění bezpodmínečné podřízenosti armády straně tak, aby armáda představovala jí oddanou složku a nástroj moci. Narušení toho principu se nepřipouštělo. Klíčovou roli v systému kontroly armády ovšem sehrával především nejvyšší stranický vůdce a nejvyšší stranické vedení. Pokud došli k závěru (byť i zčásti nebo zcela subjektivnímu), že by armáda a její vedení mohly ohrožovat dominantní pozici komunistické strany ve společnosti, byly podniknuty kroky k odstranění takového rizika. V tomto rámci nebylo například přijatelné, aby někteří nejvyšší příslušníci armády měli ve společnosti takovou autoritu, která by zastiňovala vliv vůdce strany a strany jako takové. Po celou dobu existence SSSR se proto periodicky opakovaly situace, kdy byla armáda záměrně postihována celou řadou politických a administrativních zásahů a také otevřených represálií vůči jejímu vedení. Již Lenin zřejmě vnímal koncem roku 1920, že vliv armády po jejích úspěších na frontách občanské války a v boji proti zahraniční intervenci neúměrně vzrůstal do takové míry, že by se mohla pro nový režim stát hrozbou. Proto v souvislosti se začátkem Nové ekonomické politiky v roce 1921 došlo k obrovské desetinásobné redukci jejího početního stavu (ještě v roce 1920 měla Rudá armáda ve svých řadách 5 500 000 příslušníků). Tento krok v konečném důsledku také armádu neutralizoval jako sílu, která by potenciálně mohla zasáhnout do ostrého vnitrostranického boje o vůdcovství v komunistické straně mezi Stalinem a Trockým právě na straně Trockého, který byl faktickým zakladatelem Rudé armády a měl širokou podporu ve vojenské hierarchii. Růst vojenského ohrožení SSSR od konce dvacátých a začátku třicátých let a reálná možnost vypuknutí války způsobily, že početní stav Rudé armády byl opět navýšen na 1 500 000 příslušníků. Takový krok byl možný i díky rozsáhlé industrializaci země, která vytvořila podmínky pro vznik rozsáhlého vojenskoprůmyslového komplexu. Stalin ovšem, podobně jako Lenin ve dvacátých letech, nechtěl dopustit, aby se armáda mohla eventuálně konsolidovat jako politická síla. Stejně jako celou 17

Armáda jako součást sovětského režimu společnost i armádu postihly rozsáhlé čistky, které byly provedeny především ve vyšším velitelském sboru, politickém aparátu a tehdejším lidovém komisariátu (ministerstvu) obrany. Podle oficiálních údajů od května 1937 do září 1938 bylo represemi postiženo v armádě 36 761 osob. Došlo i k přímé likvidaci důstojnického sboru Rudé armády. V letech 1937-1938 bylo popraveno 45 % příslušníků velitelského sboru a pracovníků politického aparátu armády a námořnictva od velitele brigády výše. Konkrétně to například znamenalo, že během čistek zemřeli 3 z 5 sovětských maršálů (Tuchačevskij, Jegorov a Bljucher), 13 z 15 velitelů armád, 8 z 9 admirálů flotily a admirálů 1. stupně, 50 z 57 velitelů armádních sborů, 154 ze 186 velitelů divizí, 16 ze 16 politických komisařů armád, 25 z 28 komisařů armádních sborů, 58 ze 64 komisařů divizí, 11 z 11 náměstků komisaře obrany a 98 ze 108 členů Nejvyšší vojenské rady. Rozsáhlé čistky mezi velitelskými kádry armády na všech stupních velení v konečném důsledku silně oslabily akceschopnost Rudé armády v prvních měsících útoku fašistického Německa na SSSR a byly nesporně jednou z hlavních příčin jejích prvotních těžkých porážek. Nemohlo tomu být jinak v situaci, kdy 75 % velitelů všech stupňů bylo těsně před vypuknutím války na funkci méně než jeden rok 10. Pocit ohrožení ze zvýšené autority armádních velitelů po vítězné válce vedl Stalina opět k represívním opatřením vůči nim. Nejvýznačnější vojevůdci jako např. maršál Žukov byli odsunuti do nevýznamných pozic a celá řada generálů byla uvězněna. Stejně jako po občanské válce došlo k masivní demobilizaci, jejímž cílem bylo omezení vlivu armády. V průběhu let 1945-1948 došlo ke snížení početního stavu armády z 11,4 miliónu na 2,9 miliónu příslušníků. Ale ani Stalinova smrt a následující chruščovovské oteplení neznamenalo konec problematických vztahů mezi stranickým vedením a armádou. Podpora vedení armády tehdejšímu nejvyššímu stranickému činiteli Chruščovovi ve vnitrostranickém boji s antistranickou skupinou některých členů předsednictva KSSS (Molotov, Kaganovič, Malenkov, Bulganin), kteří odmítali respektovat závěry XX. sjezdu KSSS, jenž byl prvním vážným pokusem o vyrovnání s hlavními následky Stalinovy politiky, se v konečném důsledku obrátila proti němu. Chruščov se obával své příští přílišné závislosti na armádě a především z tohoto důvodu byl z funkce ministra obrany odvolán maršál Žukov, který měl nesporně jak v armádě, tak ve společnosti značnou autoritu. Oficiálním důvodem odvolání bylo ovšem obvinění Žukova z 18

Armáda jako součást sovětského režimu jednání v duchu bonapartistických ambicí, které mělo spočívat v omezování vlivu strany uvnitř armády. K tomu sice v období, kdy zastával funkci ministra v první polovině padesátých let, skutečně došlo - jednalo se např. o zrušení některých politických orgánů, snižování služebního a právního postavení politických pracovníků a snížení počtu posluchačů Vojenské politické akademie V. I. Lenina. Lze ovšem jen těžko uvěřit tomu, že by vedení strany o těchto krocích ministra obrany nevědělo. Spíše je pravděpodobné, že na pozadí boje o moc v nejvyšším stranickém vedení mezi jednotlivými mocenskými skupinami po Stalinově smrti nebyla ani u jedné z nich ochota zasáhnout proti ministrovi a velení armády a tak se připravit o mocného spojence v možném střetnutí o získání moci. Vedení armády po událostech z roku 1957 bylo sice vůči Chruščovovi oficiálně loajální, nicméně s určitou mírou nedůvěry. Ta se prohloubila i v důsledku rozhodnutí iniciovaného Chruščovem o značném snížení početního stavu armády o 1 200 000 příslušníků z ledna 1960. Svržení Chruščova v říjnu 1964 a jeho nahrazení L. I. Brežněvem se proto nejen nesetkalo s odporem vedení armády, ale dokonce byla tato změna armádou přivítána a podporována. V letech brežněvovské stagnace několik desítek představitelů nejvyššího armádního vedení členové kolegia ministra obrany, představitelé hlavních správ generálního štábu, velitelé vojenských okruhů a vojenských uskupení v zahraničí, kteří vždy patřili k uzšímu kruhu vládnoucí politické elity, zvýšili svůj vliv na přijímání zásadních politických rozhodnutí bezprostředně ovlivňujících politický, ekonomický a společenský život země. Bylo to především dáno tím, že v podmínkách permanentní konfrontace se Západem armáda, spolu s KGB, představovala nejdůležitější nástroj pro prosazování cílů sovětské politiky ve světovém měřítku. Vedení armády se také zaměřilo na upevňování svého vlivu uvnitř armády samotné, což nové politické vedení země v podstatě akceptovalo. Nicméně i přes zvýšení svého vlivu v šedesátých a sedmdesátých letech musela armáda respektovat ještě silnější strukturu, než byla ona samotná. Jednalo se o sovětský vojenskoprůmyslový komplex, který byl v rámci politické elity reprezentován svazkem generálních ředitelů nejvýznamnějších zbrojních závodů, vysokých stranických a státních úředníků z oddělení obranného průmyslu ÚV KSSS, Státní komisí Rady ministrů SSSR pro vojenskoprůmyslové otázky a devíti 19

Armáda jako součást sovětského režimu ministerstvy, které bezprostředně řídily vojenskou výrobu. Nikoliv armáda, ale právě vojenskoprůmyslový komplex rozhodoval o sovětském zbrojním programu a tím i o míře militarizace země. Jeho moc se zvýraznila právě v brežněvovském období, kdy celou řadu vrcholných stranických a státních funkcí zaujali mnozí příslušníci sovětské politické elity, kteří s ním byli ve své kariéře úzce spjati, což se ostatně týkalo i nového generálního tajemníka ÚV KSSS Brežněva. Potvrdilo to v roce 1976 i jmenování Dimitrije Ustinova ministrem obrany, stojícího v čele zbrojního průmyslu v Sovětském svazu více než 30 let včetně Velké vlastenecké války. Ustinov byl určitě více jeho reprezentantem než vojákem. Jeho základní krédo spočívalo v tom, že zabezpečení armády musí i nadále představovat pro stát prioritu, a to i bez ohledu na hospodářské potíže země, které se právě koncem sedmdesátých let začaly výrazněji projevovat. Taková politika byla i ve vlastním zájmu celého vojenskoprůmyslového komplexu 11. Složitá ekonomická a politická situace, do které se Sovětský svaz postupně dostával koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let, vedla uvnitř špiček armádní hierarchie ke znepokojení nad stavem společnosti a armády, což bylo i hlavním důvodem sporů se stranickým vedením a potažmo vojenskoprůmyslovým komplexem. Zastánci modernizace armády ve špičkách armádní hierarchie, představovaní především maršály Ogarkovem a Achromejevem, kteří zastávali funkci náčelníka Generálního štábu (Ogarkov v letech 1977-1984, Achromejev v letech 1984-1988) velmi kriticky hodnotili zanedbávání vědecko-technického rozvoje v sovětském hospodářství, což mělo za následek i zaostávání armády ve sféře vojenskotechnické. Potřeba dostat armádu na vyšší technickou úroveň měl z hlediska velení armády i více než pragmatický základ. Generální štáb pod vedením maršála Ogarkova totiž vypracoval plán (používá se pro něj i označení Ogarkovova doktrína), který počítal s vedením bleskového preventivního konvenčního útoku vojsk Varšavské smlouvy na západní Evropu. Základní předpoklady tohoto plánu vycházely z toho, že Západ chystá útok na SSSR, USA nemají zájem jít za omezený konflikt a přenést ho na své území a tudíž nepoužijí jaderné zbraně jako první. Vojenské možnosti SSSR se budou především v konfrontaci s jeho hospodářskými problémy zhoršovat, a proto je nutné zaútočit v době, kdy je Sovětský svaz ještě silný a nakonec vojenský úspěch se může dostavit, když bude na začátku konfliktu účinně zasazena vojenská síla, kterou má 20

Armáda jako součást sovětského režimu Sovětský svaz k dispozici 12. Tento útok vedený celými skupinami armád, velkými leteckými silami a diverzními skupinami měl sloužit k preventivnímu zničení jaderných zbraní NATO. Zahájení útoku z území NDR, Československa a Polska s nepoužitím jaderných zbraní mělo USA ztížit rozhodnutí použít proti SSSR jaderného útoku a převzetí odpovědnosti za rozšíření konfliktu a zahájení byť i omezené jaderné války. USA mělo být ztíženo použití jaderných zbraní i tím, že vojska Varšavské smlouvy by operovala na západoevropském území. Ogarkov ovšem nevylučoval ani možnost jaderného konfliktu s USA a možnost vítězství v tomto typu války 13. Realizace Ogarkovových plánů byla podle něj podmíněna existencí moderního hospodářství, které umožňuje vydávat na armádu více prostředků a zajišťovat stálou modernizaci armády. Z tohoto důvodu Ogarkov kritizoval zastaralost a nepružnost sovětského hospodářství včetně vojenskoprůmyslového komplexu, a tím naznačoval i nutnost změny. Míru této změny Ogarkov nikdy zcela veřejně, mimo své nejbližší okolí na Generálním štábu, nepronesl. Učinil tak až jeho nástupce ve funkci maršál Achromejev v posledních měsících existence Sovětského svazu, kdy napsal, jestliže je v chodu obrovská mašinérie a jestliže v jejím čele stojí lidé zvyklí na určitou politiku, pak je velmi těžké takovou mašinérii zastavit. Proto je třeba především vyměnit vedení a dokonce změnit celý systém. 14 Tato pozice byla ale spíše reakcí na zhoršující se postavení země a vyjádřením obavy o její perspektivu. Je proto více než pravděpodobné, že změna systému byla i za Ogarkova pojímána spíše jako jeho modernizace a přizpůsobení realitám doby. Základní cíl - zachování velmocenského postavení Sovětského svazu a jeho posílení - zůstával nezměněn. K tomu ostatně právě koncem sedmdesátých let a začátkem osmdesátých let přispívala i rozsáhlá sovětská podpora pokrokových režimů v Libyi, Etiopii, Somálsku, Súdánu a Jižním Jemenu a také rozhodnutí o rozmísťování mobilních raket SS 20 15, které bylo Západem považováno za vážnou hrozbu jeho bezpečnosti. Přestože byl Ogarkov nesporně jednoznačným stoupencem sovětské velmocenské politiky, dostal se spolu se svými nejbližšími spolupracovníky a stoupenci na Generálním štábu do výrazného sporu se stranickým vedením. Jeho podstata spočívala v tom, že Ogarkovovy záměry nekorespondovaly s představami a záměry většiny politického byra ÚV KSSS. Jeho členové (především Brežněv, Ustinov a Gromyko) zdůrazňovali, že jeho strategie je neuskutečnitelná a preferovali 21

Armáda jako součást sovětského režimu odzbrojení. Obávali se vzniku jaderného konfliktu s USA a nevěřili, že by bylo možné v takovém konfliktu zvítězit. Svoji nezanedbatelnou roli zde určitě sehrála i zkušenost z období karibské krize, kdy bylo politické byro náhle konfrontováno s možností vypuknutí světové války (což dokonce u řady členů politbyra přineslo i šok), jako jednoho z výsledků ambiciózní zahraniční politiky N. Chruščova. Další rovinou sporu se stranickým vedením bylo i to, že když Generální štáb představil svoje velmi ofenzívní vojenské plány, řada členů politického byra si uvědomila, co bude následně pro jejich realizaci požadovat. Jistě by se jednalo o požadavek na vyšší vojenský rozpočet, větší mobilizaci hospodářských zdrojů. To by sice mohlo vyhovovat všudypřítomné lobby vojenskoprůmyslového komplexu, nicméně realita hospodářských problémů země v té době byla již taková, že takovýto požadavek musel být odmítnut. Zbytku politického vedení SSSR, který byl ještě schopen vnímat politické reality bylo jasné jedno: boj za co největší vliv Sovětského svazu ve světě vedený v sedmdesátých a na počátku osmdesátých let na dvou hlavních frontách ekonomické a vojenské, byl prohrán, a již vzpomenutá vojenská dobrodružství na tom nemohla nic změnit. Relativně nezávislý postup velení armády při formulování nejzávažnějších vojenskostrategických a potažmo i vojenskopolitických otázek, ale u politického vedení vyvolal obavu ze ztráty politické kontroly nad armádou, což by mohlo přímo ohrožovat jeho privilegované postavení. A proto také musel maršál Ogarkov, který tuto hrozbu personifikoval, odejít v září 1984 z funkce náčelníka Generálního štábu. Ukázal se zde jeden možný paradox strach špičky politické elity z armády nakonec možná pomohl zabránit v první polovině osmdesátých let ještě většímu vyostření konfrontace se Západem, která mohla mít i vojenský charakter. Z tohoto důvodu se pak více jasněji může jevit i rozhodnutí o vyslání kontingentu sovětských vojsk do Afghánistánu. O tomto kroku rozhodlo v roce 1979 nejužší stranické vedení (Brežněv, Andropov, Ustinov, Suslov, Gromyko) nejen bez jakéhokoliv, byť i formálního, projednání ve vládě a Nejvyšším sovětu 16, ale i bez ohledu na výrazně negativní mínění vedení Generálního štábu 17. Jeho negativní stanovisko vycházelo ze dvou hledisek - vojenského a politického. V případě vojenského hlediska si velení armády uvědomovalo, že Sovětská armáda není připravena na specifický boj v horách s ozbrojenými skupinami muslimské opozice - dušmanů. Politické hledisko pak bylo neméně významné - nejvyšší armádní činitelé 22

Armáda jako součást sovětského režimu neměli zájem oslabovat armádu ve vojenském konfliktu v oblasti, na které v dané chvíli neměl Sovětský svaz významnější strategický zájem. Tento závěr do určité míry koresponduje i s již zmíněným zájmem armádní hierarchie o zachování velmocenského postavení země - válka v Afghánistánu by v tomto směru rozhodně byla nevítanou komplikací. Není také vyloučeno, že ve světle prvních příznaků vnitřních problémů armády ve druhé polovině sedmdesátých let (napjatější vztahy v armádních jednotkách vyvolané nedostatkem poddůstojníků z povolání a tím nutností, aby chod jednotek řídili ve stresových podmínkách přímo důstojníci, zvyšující se množství případů šikanování, konflikty mezi příslušníky různých národností sloužících v armádě) si vysocí armádní činitelé uvědomovali možnost, že válka v Afghánistánu může dále ohrozit vnitřní stabilitu v armádě. Proč tedy politické vedení země tyto skutečnosti, o kterých bylo jistě informováno, nebralo v úvahu? A navíc - proč rozhodlo o intervenci i přesto, že bylo detailně informováno o skutečném charakteru afghánské revoluce, která byla spíše bojem o moc mezi znepřátelenými skupinami vládnoucí Lidové demokratické strany Afghánistánu? Důležité byly dva faktory. Svou roli zde sehrál určitý sovětský imperiální reflex, který velel zasahovat všude tam, kde bylo možné počítat s rozšiřováním sovětského vlivu, a to bez ohledu na často neúměrnou politickou a ekonomickou cenu. Rozhodnutí o intervenci mohlo mít ovšem i svoje vnitropolitické pozadí, které vyplývalo ze zmíněného sporu mezi politickým vedením země a vedením armády. Politické vedení chtělo dosáhnout toho, aby afghánská válka plně zaměstnávala vedení armády především Generální štáb, a tím mu znemožnila ohrožovat ho svými plány a požadavky, což se týkalo i plánů na invazi do Západní Evropy 18. To se podařilo, ale nakonec afghánská válka přinesla pro Sovětský svaz naprosto opačný efekt, se kterým politické vedení zřejmě vůbec nepočítalo. Obavy vedení armády z vedení války byly na místě, a dokonce je možné na základě dnes známých faktů o afghánské válce konstatovat, že skutečnost předstihla i velmi pesimistické prognózy 19. Válka měla nemalý vliv na erozi komunistického systému v SSSR, přičemž její významnou součástí byla i krize armády, projevující se rozkladnými procesy uvnitř armády. Ruský vojenský expert A. I. Vladimirov v této souvislosti napsal, že afghánská válka vyvolala (v armádě) nejen ztrátu orientace ve službě, ale i narušení vládnoucí komunistické ideologie. 20 Svou roli v tomto směru sehrála řada faktorů. Sovětská armáda především poprvé v poválečné 23

Armáda jako součást sovětského režimu historii ztratila díky této válce aureolu neporazitelnosti. Vyplynulo to mimo jiné i ze způsobu vedení války. Početní stav kontingentu sovětských vojsk v Afghánistánu po celou dobu války nepřekročil 75 tisíc mužů (limitovaný početní stav ostatně vyplýval i z jeho oficiálního názvu Omezený kontingent sovětských vojsk v Afghánistánu). S tímto počtem se ale jen velmi těžko dalo dosáhnout v celém průběhu desetiletého konfliktu výraznějšího strategického úspěchu ve prospěch sověty podporovaného afghánského režimu, i když je nutné poznamenat, že bez ohledu na zmíněný limit sovětská vojska nebyla v Afghánistánu z vojenského hlediska pouze neúspěšná. Sovětská vojska byla skutečně po celou dobu konfliktu konfrontována s taktikou partyzánské války dušmanů, na kterou nebyla (především z počátku války) zcela připravena. Neodpovídala sovětské vojenské taktice postavené především na masových úderech kombinovaných obrněných sil, podporovaných letectvem. Na základě konkrétních zkušeností byl proto v průběhu dalšího vývoje války dán větší prostor operacím menších jednotek (zpravidla do síly praporu), které byly schopné mnohem efektivněji vyvíjet bojovou činnost proti jednotkám dušmanů. Rozsah takových operací byl ale po celou dobu války nicméně opět omezen zmíněným počtem vojáků, kteří byli k dispozici. Na samotném počátku války ovšem došlo k více otevřené konfrontaci sovětských vojsk a dušmanů. Když se v první polovině roku 1980 pokusila ozbrojená afghánská opozice vystoupit proti sovětským vojskům v rámci větších uskupení (což představovalo zpravidla úroveň pluku nebo brigády), neboť měla za to, že si již takovou konfrontaci může dovolit, skončilo to pro ni tvrdou porážkou. Terén pro střety musela totiž opozice vybírat tak, aby odpovídal možnostem a nutnostem právě větších uskupení, což dostávalo sovětská vojska do výhodnějšího postavení, především z hlediska prostoru pro uplatnění značné technické převahy nad protivníkem 21. Opozice se proto opět vrátila k osvědčené partyzánské válce, ve které jí výrazně pomáhala dokonalá znalost terénu a také značná podpora místního obyvatelstva. Měla též k dispozici obrovský rezervoár nových sil, jež se rekrutovaly z uprchlických táborů v Pákistánu. Překážku pro opozici nepředstavovala ani afghánská armáda, která měla být spojencem sovětských vojsk, ale jejíž bojový potenciál byl po celou dobu války velmi slabý. Vědomí, že není možné dosáhnout vítězství v afghánské válce, což se rovnalo faktické porážce, doprovázené velkými ztrátami sovětských vojáků 22, bylo pro armádu a zvláště její vyšší velitelský sbor značně frustrující. Pocit frustrace se ještě 24