5 TIPŮ PRO TĚŽKÉ A NEŘEŠITELNÉ SITUACE Jak je zvládat a jak se z nich nezbláznit Michaela Peterková Tento informační materiál Vám ráda dávám zdarma. Je zakázán jeho prodej, přejímání textu, grafických prvků i jednotlivých částí bez mého souhlasu. V nezměněném stavu šiřte e-book a jeho domácí stránku dál - pošlete je své rodině, kamarádům a známým, kterým by mohl být užitečný. Vezměte prosím na vědomí, že rozhodnutí, zda a jak použít zde uvedené informace, je pouze na Vás. To je z formalit vše. Užijte si e-book - přeju Vám příjemné a inspirativní čtení!
Pár slov na úvod Venkovní teploměr ukazoval to pondělní ráno -17 C. Vypadalo to, že naše auto bude mít volný den, protože v těchto teplotách odmítalo nastartovat. Šla jsem to zkusit, ale překvapení se nekonalo. Kdybych nutně potřebovala dostat dceru do školky a sebe do práce, byl by to bez auta celkem velký problém. Za daných okolností to ale byla jednoduchá situace, protože školka není povinnost a moje práce se tehdy odehrávala hlavně večer; doma jsem měla syna v ještě předškolkovém věku. Takže to spravil jeden telefonát do školky a užila jsem si pondělí s oběma dětmi doma. O nějakých deset let dříve jsem se ocitla v situaci, kdy mi nebylo tak úplně jasné, co dělat. Zjistila jsem, že člověk, se kterým v té době už víceméně bydlím, není jen trošku žárlivý. Jeho zpočátku mírné poznámky přešly do výživných scén. Pak už mu přestával stačit hlas a vypadalo to, že brzy nastoupí ruce nebo nohy. Jednou tak sedím v jeho autě 150 kilometrů od domova, uprostřed přírody, venku se snaží průtrž mračen, ale stejně nemůže konkurovat bouři, která probíhá uvnitř. Uvažuju, co dělat. Vysvětlování nepomáhá, ale zkouším to i tak. Uklidňuju. Pak čekám, jestli to přejde samo, jako se to obvykle děje. Mezitím hodnotím situaci. Venku leje. U sebe mám jen pár korun. Mobily v té době nejsou a telefonní budku tam mezi borovice taky nikdo nepostavil, takže zavolat nějakému dobrákovi, aby pro mě přijel, nejde. Z místa řidiče se na mě valí úzkostné fantazie partnera, který se právě, aniž o tom v tu chvíli ví on nebo já, stává ex-partnerem. Co mám dělat? Tohle pro mě byl těžký problém. Netrval naštěstí dlouho; o jeho vyřešení se dočtete dál.
Jsou problémy a situace, které vnímáme jako snadné - protože mají jasné řešení. Pak jsou problémy, které vnímáme jako obtížné až neřešitelné - protože jasné řešení nemají. Co ale znamená to "nemají"? Může to znamenat, že to řešení opravdu neexistuje, ale taky to, že ho jen nevidíme, nebo že ho hledáme na špatných místech. Pokud se dlouho topíme v problémech, které považujeme za obtížné či neřešitelné, trpíme tím na mnoha úrovních: pociťujeme nervozitu, úzkost a strach, máme oslabenou imunitu a jsme tak náchylnější k onemocněním; trpí naše komunikace a vztahy s druhými lidmi; můžeme mít potíže se zažíváním, spánkem či sexem a hlavně - uniká nám spousta chvil, v nichž jsme mohli být šťastní. Na základě vlastních zkušeností a zkušeností z práce s mými klienty jsem pro vás sepsala pět postupů, díky kterým můžete mnoho těžkých situací zvládnout a vyřešit je. Není to ovšem žádný zázračný všelék - jsou situace, na které skutečně v daný moment nemáme vliv. Ty se pak musí vydržet (i to je mimochodem docela umění - důstojně snášet náročnou situaci). Tento e-book vám má pomoci k tomu, aby množství těch skutečně neřešitelných situací bylo u vás co nejmenší.
I. Držte věci v pohybu Kdysi dávno jsem šla s batohem na zádech a svou jezevčicí na vodítku na vlak. Neplánovaně a mimo civilizaci. Příšerně bouřilo a lilo a deštník jsem si mohla leda tak představovat. Po pár kilometrech se do mě dala zima a chtělo se mi spát. Ta vydra, ve kterou se mezitím změnila moje jezevčice, ale bez váhání čvachtala vpředu, ocásek rovně za sebou. Tak jsem čvachtala za ní. Stejně se nedalo nic chytřejšího udělat. Ostatně cokoli bylo lepší než sedět v autě s tím žárlivým cvokem, se kterým jsem původně přijela. Tenhle mokrý pochod, to byl jen symbolický závěr těch několika velmi vydatných předchozích měsíců, a při pozdějším pohledu zpět to nebylo nic tak hrozného (na rozdíl od těch měsíců předtím). Hlavně jít - ven z deště a za lidmi, se kterými se dá normálně mluvit. Někdy se toho moc dělat nedá. Když se krčíte mezi futry a kolem se třese zem, když vám někdo umře, podrazí vás, nebo když hrozně moc chcete něco, na co nemáte, nebo někoho, kdo nechce vás, netrvejte na tom, že se to musí vyřešit. Když se hýbe okolí, počkejte, až se přežene; když se nehýbe, jděte vy. Nějaký pohyb, jakýkoli, zajistí změnu. I moje jezevčice se svým mozečkem o velikosti dětského řízku věděla, že když se jde peklem, nesmí se zastavit. PS: Máte rádi happy-endy? Pokud ne, přeskočte rovnou na další kapitolu; pokud ano, jeden pro vás mám: Tehdy jsme s mou věrnou pejskovou došly na nejbližší vesnické nádraží; jestliže ona vypadala jako vydra, nechci vědět, koho jsem připomínala já. Koupila jsem lidský a psí lístek do asi 30 kilometrů vzdálené Prahy; tam jsem poslední drobné hodila do telefonního automatu. Přijel mě vysvobodit princ na bílém koni - pokud jsme tedy ochotni považovat
za prince mírně obtloustlého a vypelichaného elektrikáře ("princovské" atributy důvtipně skrývá uvnitř) a za bílého koně dýchavičné hnědožluté embéčko. Tehdy to byl kamarád z práce (fakt jen kamarád, i když je mi jasné, že minimálně ten jeden člověk, před kterým jsem zrovna utekla, by tomu nevěřil) a tím kamarádem ještě dlouho zůstal. No ale pak za pět let byla svatba a protože jsme zatím neumřeli, žijeme dodnes.
II. Naučená bezmocnost Dostáváme se teď k dalšímu tématu. Představte si, že jste zavření v místnosti, kde se najednou spustí nepříjemný a velmi hlasitý hluk. Hledáte něco, čím by se to dalo ztlumit, zkoušíte kde co, ale nic nepomáhá, pořád to řve a drásá nervy. Pak se otevřou dveře do jiné místnosti. Jdete tam, je tam klid. Jenže jen na chvíli; pak se opět spustí ten hrozný hluk. - Ach jo, řeknete si, - musím to nějak vydržet. Vypadá to na "opravdu neřešitelnou situaci, která se musí vydržet". Vypadá, jenže není. V téhle druhé místnosti byl ovladač, kterým jste si mohli zajistit ticho. Ale vás to ani nenapadlo. V té minulé místnosti to nešlo, tak to nejde ani tady, řekli jste si. Takhle byste skutečně dopadli, pokud patříte mezi 70% lidí ohrožených tzv. naučenou bezmocností. Příklad, který jsem vám tu nabídla, byl psychologický experiment, kterým psycholog Martin Seligman opakovaně dokázal, že lidé (i zvířata) se mohou naučit být bezmocní. Párkrát se jim něco nepovede a už si myslí, že se jim to nepovede ani příště. Nenajdou odněkud cestu ven a nehledají ji, ani když se podmínky změní. Dostanou několik špatných známek ve škole a lepší už od sebe nečekají. Nevezmou je na univerzitu nebo nevyhrají konkurz, tak usoudí, že na to nemají. Trpí pod násilnickým partnerem v přesvědčení, že stejně nemají úniku. Velká spousta neřešitelných situací jsou jen "neřešitelné", tedy neřešitelné zdánlivě. Možná se na ně už neumíte podívat jinýma očima. Tak požádejte o názor někoho jiného. Třeba ten ovladač na vypnutí potíží uvidí hned. Když totiž
přijde do té druhé hlučné místnosti člověk, který v té první nebyl, tak aktivně hledá, najde ovladač a hluk vypne. Naučená bezmocnost je prevít - škodí nám a ani nevíme, že ji máme. Mohou nám ji ale ukázat druzí.
III. Najděte světlé výjimky Jerry Sternin jel do Vietnamu řešit podvýživu tamních dětí. Všelijaké výbory a organizace už věděly, jak na to - skoncovat s chudobou a zajistit obyvatelům přístup k pitné vodě. Chytré, jenže... Jerry na to šel úplně jinak. Ve vesnici, kde začal, se místních zeptal, jestli tam žijí nějaké děti z chudé rodiny, které nejsou podvyživené. Skutečně takové našel a zajímal se o to, co jejich rodiny dělají jinak, než ty ostatní. Zjistil pár na první pohled nevýznamných odlišností - třeba že ty dobře živené děti jedly stejné množství rýže, jako děti podvyživené, ale jedly ji ve více denních dávkách. Jejich matky je aktivně krmily a nespoléhaly na to, co si "urvou" ze společné misky. Dávaly jim i údajně podřadné listy ze sladkých brambor. Jerry pak zařídil, aby tohle všechno viděly i další mámy z vesnice. Dopadlo to předvídatelně - zanedlouho skoro celá vesnice přejala ta dobrá vylepšení a děti začaly vypadat normálně. (Příklad pochází z knihy Proměna od Chipa a Dana Heathových.) Kdyby si Jerry řekl, že bez miliard dolarů a "systémových opatření" s tím nic nesvede, umyl by si ruce a mohl spokojeně odletět domů. On namísto toho hledal, co funguje. Hledal a našel, jak to dělají lidé, kteří ve srovnatelných podmínkách dané potíže nemají. A to můžeme dělat my všichni. Potýkáte se opakovaně s nevysvětlitelnou úzkostí či depresivní náladou? Tak si položte otázku: "Kdy tu depresi nemám?" "Co je jinak, když depresi nemám?"
Dostáváte se s někým opakovaně do konfliktů? Dobrá, a co je jinak, když jste s tímhle člověkem a nehádáte se? Nechce si vaše dítě psát úkoly? Ptejte se - kdy si je psalo relativně ochotně? Jaké byly okolnosti? Co bylo jinak? Zkrátka hledejte výjimky. Jakmile je najdete, budete v ruce držet mapu k lepším zítřkům.
IV. "Otázka na zázrak" Budeme se teď zabývat postupem krátké terapie zaměřené na řešení. Vezměte si nějaký problém, který vás tíží a který byste chtěli vyřešit. Představte si nyní tuto hypotetickou situaci: Jdete večer normálně spát a během spánku se stane cosi jako zázrak - váš problém se vyřeší. Vy to ale nevíte, protože se to stalo během doby, kdy jste spali. Teď zásadní moment: Podle čeho ráno po vzbuzení poznáte, že váš problém zmizel? Co bude první malá změna, které si všimnete? A co ještě? A co ještě? A co ještě? Odpovědi na otázku na zázrak chtějí někdy trochu času - musíte si promyslet, podle čeho "zázrak" poznáte a podle čeho ještě a ještě. Těchto dodatečných otázek "A co ještě bude jinak?" si položte a zodpovězte alespoň deset, nejlépe dvacet. Z odpovědí pak dejte do závorek ty, které se týkají jiných lidí. A ty odpovědi, které se týkají vás, berte jako cíle. Tyto cíle jsou dost často malé a realizovatelné. Depresivní žena například na otázku na zázrak odpoví: - Je mi veselo. - Z čeho? - (Manžel se na mě usmál.) - Co ho k tomu vedlo? - Že jsem se já usmála. - A co ještě se stalo po tom zázraku?
- Mám chuť k jídlu. - A co ještě... Dejte si tu práce a rozeberte si svůj problém takto - podle čeho poznáte, že zmizel. Buďte konkrétní a položte si těch otázek co nejvíc. Ze svých odpovědí pak máte šanci dát dohromady, co můžete udělat.
V. A je to vůbec důležité? Nedávno mi jeden chirurg vypravoval, že mu žena, které kdysi operoval srdce, vyčetla, že má kvůli němu jizvu a nemůže už nosit pěkně vykrojené plavky. A že má zkažený život. Já jsem měla klientku, která chtěla dosáhnout uznání u tchána a tchýně. Hezky se starala o děti, byla to šikovná a chytrá mladá žena, ale rodiče manžela ji prostě nebrali. Ona z toho často nespala, s manželem se hádali, návštěvy byly noční můrou. Když se dostaneme do situace typu "to je děs", měli bychom se v první řadě zeptat: A je to vůbec problém? Je to důležité? Co je mou životní vizí, mým cílem? A jaký význam má vyřešení tohoto problému pro mou vizi? Když se takto zeptáme, tak často zjistíme, že ten problém stojí úplně stranou toho, kam chceme v životě směřovat. Moje klientka si ujasnila, že by sice bylo pěkné, kdyby s rodiči manžela vycházela líp, ale že se bez jejich uznání obejde, protože to není to hlavní, o co jí v životě jde. V těžké nebo neřešitelné situaci nechte opadnout emoce a pak si ověřte, zda je ta situace vůbec důležitá.
Shrnutí Když procházíte peklem, pořád jděte. Když to vypadá, že něco nejde, může to být naučená bezmocnost. Hledejte světlé výjimky. Jak byste poznali zázrak, který váš problém vyřešil? A je to vůbec problém? Když překonáváme potíže, je to často stylem tři kroky vpřed a dva vzad. Tak s tím počítejte:) Chcete jít víc do hloubky? Tak pojďte - na živém či online kurzu se mnou načerpáte odolnost, sílu a spokojenost. Více informací o kurzech - klikněte (Kurzy pro odbornou veřejnost zde)