Po incidentu v Čeljabinsku a přepadení částí 6. střeleckého pluku Hanáckého bolševiky u Marianovky koncem května 1918 došlo i následně k dalším přepadením československých částí. Trockého telegram sovětům na magistrále z konce května byl písemným potvrzením vyhlášení otevřeného nepřátelství Čechoslovákům ze strany sovětské vlády. Mimo zmíněného přepadení u Marianovky došlo i k přepadením čs. legionářů v Irkutsku (26.5.1918) a u Zlatoustu (27. 5. 1918). Místa těchto zákeřných přepadení (bez předchozího vyhlášení nepřátelství) Marianovka, Irkutsk, Zlatoust jsou od sebe velmi vzdálena. Od Marianovky je Irkutsk na východ kolem 2500 km a asi 1000 km na západ od Marianovky je Zlatoust. Je tedy jasné, že tato přepadení, která proběhla zhruba ve stejné době, byla spuštěna právě Trockého telegramem a dalšími instrukcemi sovětské vlády, zaslaných po magistrále. Tento Trockého telegram byl i dále doplňován dalšími instrukcemi, a to i po přepadení u Marianovky, například dne 26. 5. 1918 odpoledne rozeslal z Moskvy lidový komisař komunikací Něvskou po magistrále telegram: Doplňuji telegram č. 1151 z 25. května a nařizuji, aby přesně a ihned bylo jednáno takto: Za žádnou cenu nevyhovujte prosbám ani dispozicím Čechoslováků, zejména: 1. nedávejte jim parostroje, 2. kdyby si je brali násilím, nastrojujte československým vlakům železniční katastrofy, 3. nedovolte Čechoslovákům užívat k rozmluvám ani telefonních ani telegrafních aparátů, 4. nedovážejte Čechoslovákům žádných zásob, 5. upozorňuji, že každý železničář, který prokáže Čechoslovákům jakoukoliv pomoc, bude vyhozen z řad železničářů a bude odevzdán soudu. Lze si samozřejmě snadno představit, jaký trest pro takového souzeného železničáře měla sovětská vláda na mysli. Irkutsk Dne 26. 5. 1918 přijel ze stanice Inokentijevskaja do Irkutska (který byl sídlem sovětské vlády pro střední Sibiř) vlak části 2. čs. dělostřelecké brigády. V Irkutském sovětu bylo množství rudých internacionalistů. Zejména vliv německých a maďarských internacionalistů podněcoval k nenávisti proti Čechoslovákům. Nádražní budovu tehdy tajně bolševici obsadili s množstvím kulometů s úmyslem likvidace celé posádky čs. vlaku. Nic netušící Čechoslováci z dělostřelecké brigády přijeli na nádraží a po výzvě od zástupců sovětu ke složení zbraní sdělili, že takřka žádné zbraně nemají, vyjma 16 pušek na nejnutnější obranu vlaku při zastávkách. Děla již byla vydána dříve. Byli tedy vyzváni ke složení zmíněného zbytku pušek. Sotva tak učinili, byla z doposud skrytých stanovišť z oken nádražní budovy na neozbrojené Čechoslováky zahájena prudká kulometná palba. Překvapení Čechoslováci začali po desítkách rychle padat k zemi, zabití a ranění. Tato zákeřnost a pohled na zabité druhy jim dodala v dešti nepřátelských střel odvahu k zoufalému činu. Vrhli se do útoku proti nádražní budově neozbrojeni, takřka s holýma 1 / 5
rukama. Sbírali rychle kameny, klacky, kusy železa a s nimi se vrhli na nepřítele, který je doslova kosil soustředěnou palbou svých kulometů. Zoufalým útokem se jim nakonec podařilo neočekávané, dobýt nádražní budovu, pobít kameny, trubkami a klacky střílející nepřátele. Brzy se zmocnili nepřátelských kulometů a zbraní a následně obsadili celé nádraží. Irkutský sovět se nemohl vzpamatovat z šíleného obratu situace. Místo pobitých bezbranných Čechoslováků a kořisti z vlaku zde měl najednou Čechoslováky ozbrojené a rozlícené z tohoto zrádného přepadení (do té doby totiž stále sověty vystupovaly v tónu přátelském či alespoň neutrálním, dávaly sliby, zaručovaly si písemnými smlouvami o propouštění čs. vlaků). V boji na nádraží padlo 15 čs. legionářů, dalších 33 jich bylo zraněno těžce a 30 lehce. Ztráty bolševiků neznámy. Českoslovenští dělostřelci o události ihned poslali zprávu jednomu vlaku 7. střeleckého pluku (vlaku velel štábní kapitán Hoblík, mimo tří pěších rot pluku měl ve svém vlaku i kulometné čety a další materiál, například několik letadel aviatického oddílu), který se nacházel asi 13 km západně od Irkutska na stanici Battarejnaja. Jednotky štábního kapitána Hoblíka se po zprávě o přepadení dělostřelců v Irkutsku okamžitě zmocnily Battarejné, kde ukořistily množství dalších zbraní a ihned zahájily rozhořčený postup na Irkutsk. Cestou obsadily stanici Innokentijevskou a druhý den, 27. 5., byly již před Irkutskem, na nějž připravovaly rozhodný útok. Většina obyvatelstva Irkutska, které si již užilo za těch pár měsíců sovětské vlády dost, když se dozvěděla o událostech na nádraží, sympatizovala nadšeně s Čechoslováky, které vítala a cítila s nimi pro jejich oběti. Avšak před zahájením útoku k dobytí města najednou kolem 7.00 h se dostavila delegace vystrašené irkutské vlády centrální Sibiře ke sjednání příměří. Doprovázeli ji americký a francouzský konzul z irkutských spojeneckých zastupitelských úřadů. Tito spojenečtí představitelé nebyli informováni o událostech posledních dnů a činech sovětské vlády proti Čechoslovákům, proto na ně nyní naléhali, aby od útoku upustili a přijali písemný smluvní závazek irkutské sovětské vlády centrální Sibiře, sepsaný a podepsaný za svědectví spojeneckých zástupců, že po složení zbraní budou československé vlaky z Irkutska bez překážek posílány do Vladivostoku. Čechoslováci i pod dojmem sympatií irkutského obyvatelstva na město útok neprovedli a přistoupili na smluvní ujednání závazku irkutské sovětské vlády, že nebude klást překážek československým vlakům k cestě do Vladivostoku. Na základě této smlouvy, věříc ve svědectví spojeneckých zástupců USA a Francie, a za horlivě opakovaných záruk bolševiků tedy nakonec oba československé vlaky (dělostřelecké brigády i 7. střeleckého pluku) složily a odevzdaly své zbraně a kolem 22.00 h odjely na východ. Sovětská vláda centrální Sibiře si oddechla, že se zbavila hrozivého nebezpečí, avšak dodržet smlouvu samozřejmě nehodlala. Zlatoust Dne 26. 5. 1918 přijel do Zlatoustu vlak štábu 1. střeleckého pluku Mistra Jana Husa (tj. asi 450 mužů, vesměs nebojových písaři, kuchaři, hudba, řemeslníci atd.). Po výměně lokomotivy měl vlak pokračovat v cestě do Čeljabinska. Čekání na výměnu lokomotivy se však protáhlo. Večer dostalo velení čs. vlaku od ruského velitele stanice tajnou zprávu, že v polovině cesty do Čeljabinska, u Miass, má být vlak zřejmě přepaden bolševiky. Tamní sovět zdržoval úmyslně čs. vlak až do rána 27.5. Mezitím ostražití Čechoslováci zjistili, že asi půl kilometru za vlakem 2 / 5
na západ nějaký bolševický oddíl o síle asi 50 mužů připravuje kulomety. Protože je však čekala cesta na východ a byli tehdy ještě vedením stanice ubezpečeni, že budou moci brzo vyjet, nebyli si jisti, zda je to příprava k útoku na ně. Zpozorovali však silnou nervozitu u některých tamních ruských železničářů, proto velitel vlaku nařídil jedné rotě pohotovost k možnosti případného rychlého zásahu při napadení. Mezitím byly k vlaku připojeny lokomotivy, které měly vlak přetáhnout na jinou kolej. Začaly proto s vlakem popojíždět až k nedalekému výkopu, odkud najednou byla z návrší na neklidné Čechoslováky zahájena prudká palba z kulometů a pušek připravenými bolševiky. Situace byla kritická. V otevřeném terénu déšť nepřátelské husté palby pronikal dřevěnými stěnami těplušek, z nichž dělal třísky. Nejsilněji byl ostřelován důstojnický vagón. Rozhořčení Čechoslováci v prudké nepřátelské palbě začali hned se zbytkem pušek vyskakovat z vagónů na straně odvrácené od nepřítele. Zde utvořily skupinu, kterou vedl praporčík Zanáška. Sotva vlak odjel kus dále, rozhodným útokem se skupina praporčíka Zanášky vrhla na bolševiky. Během krvavého boje, kdy došlo i na boje muže proti muži, byl bolševický oddíl rozprášen. Množství bolševiků zůstalo v krvi ležet na bojišti, zbytek bolševiků utekl, zanechávajíce na místě své zbraně. Mezitím dojel vlak štábu pluku asi kilometr dále na zastávku Zavodskaja platforma. Zde byli shromážděni všichni, kteří měli zbraň. Byli rozděleni do tří skupin, které postupovaly po trati v očekávání dalšího napadení bolševiky. Ze Zlatoustu vyrazil bolševické přepadové skupině na pomoc další bolševický oddíl, který však narazil na jednu ze tří postupujících skupin Čechoslováků a byl zničen. Mezitím sovět ve Zlatoustu zastavil výrobu v tamní továrně a nutil dělníky k boji proti Čechoslovákům v obavě nadcházejících událostí. Z důvodu nedostatku zbraní, neznalosti velikosti sil bolševiků a nutnosti ošetření množství vlastních zraněných, rozhodl se velitel vlaku stáhnout s vlakem od Zlatoustu až ke stanici Tunduš. Tehdy se dostavil k vyjednávání ze Zlatoustu sovětský komisař, který žádal kategoricky složení zbraní, jinak že nebude jednat o podmínkách propuštění vlaku dále. Dostal zamítavou odpověď. Následně dorazil z druhé strany železnice komisař z Berďauše, který byl s ultimatem ke složení zbraní rovněž odmítnut. Bolševici tedy připravovali následně obklíčení vlaku z obou stran a jeho likvidaci následného dne. To si Čechoslováci, kteří měli nedostatek zbraní a množství zraněných, uvědomovali, proto v noci na poradě velení vlaku bylo rozhodnuto opustit vlak a naprosto neznámým krajem (neměli potřebné mapy) dojít pěšky do Čeljabinska, kde již byly československé síly. Problém však byl, co s raněnými, kteří nemohli jít. Ti sami žádali, aby byli ponecháni ve vlaku. Po deváté hodině tedy opustili vlak a vyrazili na cestu okolní krajinou, vedeni jedním místním průvodcem. Ten se jim však po chvíli ztratil. Zůstali v neznámé krajině s malou železniční mapou a kompasem. Pokračovali dlouhým pochodem několik dní přes dva hřebeny pohoří Ural a řeku Aj, čímž obešli nakonec úspěšně Zlatoust ve vzdálenosti asi 30 km. Během pochodu jim radami a zprávami pomohli někteří vesničané horských vesnic a dále hlavně Baškyři. Od nich mohli konečně nakoupit potřebné potraviny a s jejich pomocí zjistili, že nedaleké Miassy jsou snad již obsazeny československým vojskem. Vyslaný jezdec potvrdil, že Miassy již tou dobou drží 2. československý střelecký pluk, který po zprávách o přepadení čs. vlaků obsadil město. K večeru tak štáb 1. střeleckého pluku dorazil v pořádku do Miass. Další postup Skupina kapitána Gajdy (čs. jednotky v oblasti od Omska na východ) provedla úspěšně sloučení svých částí, které byly předtím lstivě rozděleny bolševiky různými úskoky v jednáních o 3 / 5
posílání čs. vlaků dále a jejich zastavování. Následně v noci na 26. 5. 1918 obsadily po předchozím propuklém nepřátelství s bolševiky jednotky Gajdovy skupiny Novonikolajevsk. Již 25. 5. 1918 získaly jednotky kapitána Kadlece Mariinsk. Ve spojení s Gajdovou skupinou jim však bránilo pásmo uhelné oblasti ovládané bolševiky. V Čeljabinsku mezitím 27. 5. Čechoslováci ze skupiny podplukovníka Vojcechovského (čs. jednotky v úseku mezi Čeljabinskem a Petropavlovskem) vydali provolání k ruskému obyvatelstvu se zprávami o zmíněných přepadeních. Všechny jednotky se držely stále ještě snahy nevměšovat se do vnitřních ruských poměrů a soustředily se jen na svou bezpečnost. Ve snaze o poslední pokus o domluvu k volnosti průjezdu do Vladivostoku a o zabránění dalšího krveprolití vyslala ještě Vojcechovského skupina vyjednavače k sovětu do Jekatěrinburku s nabídkou mírového řešení o propouštění čs. vlaků, kde byl však odmítnut a poslaná nabídka ke smíru do Moskvy zůstala bez odpovědi. Ze zjištěných zpráv místo toho bylo zjištěno, že bolševici soustřeďují síly k likvidaci Čechoslováků, že je připravován útok na československé jednotky v Čeljabinsku. Na východ od Gajdovy skupiny dobyla 28. 5. odříznutá skupina podplukovníka Ušakova (jejíž součástí byl i elitní úderný prapor) Nižněudinsk a Kansk. Ve spojení s osamocenými jednotkami kapitána Kadlece však bránila silná sovětská posádka v Krasnojarsku. V nejtěžší situaci ze však nacházely jednotky skupiny poručíka Čečka, která se nacházela na železnici nejzápadněji a tvořila tak zadní voj celého Československého armádního sboru (pokračování příště) Hlavní prameny: Archiv autora Československý denník, orgán Československé Národní Rady a správy Svazu československých spolků na Rusi, 1918, ročník 1918. Památník čs. legií Čestná vzpomínka. Památník čs. legií Čestná vzpomínka [online]. 2005 [cit. 2007-03-17]. Dostupný z WWW: http://www.pamatnik.valka.cz Juza Josef: Čs. legionáři okresu Rychnov nad Kněžnou 1914-1921, 1. vyd., Rychnov nad Kněžnou, Okresní úřad Rychnov nad Kněžnou, 1998. 3 sv. (441, 407, 449 s.). ISBN 80-901757-5-9. Kuthan Pavel: Čeljabinský incident 1918. Kaleidoskop, journal legionářských tradic, 2007, č. 1, s. 4. ISSN 1802-1409 Pichlík Karel, Klípa Bohumil, Zabloudilová Jitka: Českoslovenští legionáři (1914-1920), 1. vyd. Praha, Mladá fronta, 1996. 282 s. Archiv; sv. 74. ISBN 80-204-0580-1 Sak Robert: Anabáze: Drama československých legionářů v Rusku (1914-1920), 1. vyd. Jinočany, H&H, 1996. 174 s. ISBN 80-85787-86-5. Medek Rudolf, et al. Za svobodu, III. díl, Obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914-1920. Vaněk Otakar; Holeček Vojta. Praha : Památník odboje, 1926. 891 s. 4 / 5
por. Bc. Pavel J. Kuthan 5 / 5