Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav chovu a šlechtění zvířat

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav chovu a šlechtění zvířat Projevy chování psů v nezvyklém prostředí Diplomová práce Vedoucí práce : Vypracovala : Ing. Martin Hošek, Ph.D. Bc. Marie Balabánová Brno 2008

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Projevy chování psů v nezvyklém prostředí vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF MZLU v Brně. Dne 30. 4. 2008 Podpis diplomanta.

Chtěla bych poděkovat všem, kteří mi poskytli podklady a cenné informace, které vedly k vyhodnocení této diplomové práce a hlavně bych chtěla poděkovat panu Ing. Martinu Hoškovi, Ph.D., který mi věnoval svůj čas a pomáhal mi s jejím vyhotovením. Mé poděkování patří také mým rodičům za umožnění studia a jejich podporu.

ABSTRAKT Na základě provedeného sledování, které probíhalo pozorováním a zapisováním si různých projevů psů, byl vytvořen přehled chování psů, kteří se potkali na pro ně nezvyklých místech. Pozorování proběhlo mimo jiné na Brněnském výstavišti v době, kdy tam probíhaly akce spojené s chovem psů, ale i při venčení psů z útulku ve Žďáře nad Sázavou. Díky výsledkům lze konstatovat, že většina psů dala přednost hře a vzájemnému očichávání před agresivitou, ke které došlo většinou mezi psi čistokrevnými. Vyšší agresivita bojových plemen nebyla prokázána vlivem nedostatečného množství sledování jejich zástupců. Z odpovědí na kladené otázky vyplynulo, že cvičení psi jednají společensky mnohem více přijatelněji než psi neuznávající svého majitele jako vůdce smečky. Z práce vyplývá, že je třeba zlepšit odpovědnost majitelů za své psy. Klíčová slova : Pes, hierarchie, agrese, řeč těla. ABSTRACT The monitoring of dogs behaviour was created in terms of watching dogs, which were shown during their meeting together in unaccustomed places for them. The watching was located at the Brno Exhibition Centre when there were taking place actions pair with breed of dogs. It was doing during walking dogs from the shelter of Žďár nad Sázavou too. In terms of study, it is possible to claim that majority dogs gave precedence to playing or smelling together prior to the aggression. Pedigree dogs were more aggresive than crossbreeds. The more aggression of dogs of fighting breeds wasn t significant because of we had few deputies in these breeds. It was elicited from answers to asked questions that educated dogs bore better than dogs which weren t admitting of theirs owners like a leaders of theirs kennels. It seems that it is necessary to improve liability of oweners for theirs dogs. Keys words : Dog, hierarchy, aggression, body language.

OBSAH 1. ÚVOD... 9 2. LITERÁRNÍ PŘEHLED... 10 2. 1 Pes domácí... 10 2. 2 Historie a vývoj psů... 10 2. 3 Plemena psů... 12 2. 4 Hierarchie smečky... 15 2. 4. 1 Hierarchie vlků...17 2. 4. 1. 1 Sociální vazby ve smečce...19 2. 4. 2 Dominance a submise...19 2. 4. 3 Strach...22 2. 4. 4 Agrese...23 2. 5 Bojová plemena... 27 2. 5. 1 Americký pitbulteriér...29 2. 5. 2 Bulteriér...30 2. 5. 3 Dobrman...30 2. 5. 4 Rhodeský ridgeback...30 2. 5. 5 Rotvajler... 30 2. 6 Útočení psů na své okolí... 31 2. 6. 1 Útoky na cizí psy...33 2. 6. 2 Útoky mezi psy jedné smečky...34 2. 6. 3 Útoky na psy i lidi...36 2. 6. 4 Útoky na cizí lidi...37 2. 6. 5 Útoky na člena rodiny...38 2. 6. 6 Útoky na děti...38 2. 6. 7 Útok na pána...41 2. 6. 7. 1 Majetnická agresivita...42 2. 6. 7. 2 Agresivita při krmení...42 2. 6. 7. 3 Agresivita při ošetřování...43 2. 6. 8 Útoky na pána i cizí lidi...44 2. 6. 9 Útoky ze strachu...46 2. 6. 9. 1 Co dělat při napadení psem...47 2. 7 Trest... 47 2. 8 Řeč těla... 49 3. CÍL PRÁCE... 52 4. MATERIÁL A METODY ZPRACOVÁNÍ... 53 5. VÝSLEDKY PRÁCE A DISKUZE... 56 6. ZÁVĚR... 70 7. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY... 72 8. SEZNAM OBRÁZKŮ A TABULEK...77

1. ÚVOD Většina lidí se snaží dokázat, že jsou lepší než zvířata. Sám sebe se člověk pokládá za pána tvorstva a tudíž by měl mít větší nejen morální zásady, ale i jiné hodnoty. Psychologie učí, že jedním z hlavních odlišovacích znaků od zvířat je myšlení. Proč se ale stává, že tento tak cenný dar, tak málo využíváme? Opravdu jsme jako lidská populace natolik odlišní od zvířecích smeček? Každá smečka se z určitého pohledu dá porovnávat s lidskou společností. A dokonce si myslím, že z takovýchto bilancí může někdy vyjít jako vítězné právě seskupení zvířat spíše než lidí. Proto jsem si vybrala téma zabývající se chováním psů. Známe je každý, denně potkáváme na ulici pobíhající se nebo venčící se psi. Každého někdy napadla myšlenka, jestli ten pes, co se k němu blíží, je hodný nebo agresivní. Proto je právě pes tím nejlepší zvířetem. I když se psi nacházejí po lidském boku už více než 120 000 let, stále se v jejich chování vyskytují prvky podmíněné původními instinkty, a to i bez ohledu na plemeno či prostředí, ve kterém žijí. A právě chování psů je to, co mně nejvíce zajímá. Jak se chovají v přirozeném prostředí a naopak, jaký vliv na ně budou mít jeho nenadálé změny, stresové situace nebo zcela nepřirozené prostředí. Také bych se chtěla zmínit o problému týkajícího se bojových psů a alespoň trochu jej vysvětlit. Byla bych ráda, kdyby moje práce alespoň nějak ovlivnila každého jejího čtenáře, byť by to jen mělo znamenat se nad tím, co je v ní psáno, se pouze zamyslet. Vždyť myšlení je právě to, co z nás dělá pány tvorstva.

2. LITERÁRNÍ PŘEHLED 2. 1 Pes domácí Pes je české označení pro několik psovitých šelem. Nejznámější z nich je pes domácí (Canis lupus f. familiaris) a společně se psem dingo patří k druhu vlk obecný Canis lupus. (http://cs.wikipedia.org/wiki/pes) Taxonomické zařazení : říše : živočichové (Animalia) kmen : strunatci (Chordata) třída. řád : savci (Mammalia) šelmy (Carnivora) čeleď : psovití (Canidae) rod : vlk (Canis) Předpokládá se, že byl domestikován před minimálně 15 000 lety. Nejstarší archeologické nálezy pocházejí z Turecka (Cayönü, 9 500 př. n. l.) a ze Skotska (Star Car, 7 500 př. n. l.). Psi jsou vyobrazeni již na egyptských nebo mezopotámských kresbách (3 000 2 000 př.n. l.), kresby ukazují i krátkonohá plemena nebo psy s převislýma ušima. Pes je člověkem využíván k řadě činností a hrál velkou roli v lidských dějinách, hospodářství i kultuře, viz pracovní pes. V dnešní době často plní roli domácích mazlíčků, od kterých se neočekávají žádné pracovní výkony. V některých kulturách je pes považován za nečisté zvíře, v jiných zemích slouží jako potrava člověka (http://cs.wikipedia.org/wiki/pes_dom%c3%a1c%c3%ad). 2. 2 Historie a vývoj psů Podle archeologických vykopávek provází pes člověka již přibližně 100 000 let (Tennant, 2003). Člověk a pes začali žít společně pro potěchu ze vzájemné přítomnosti, ale i z užitku. Člověk psovi nabídl svoji péči, krmil ho, hrál si s ním a pes mu pomáhal při lovu, denní práci, vyhledával a zachraňoval ztracené osoby ve sněhu a v těžkém terénu, dokonce i z moře, ale obstarával mu i zábavu.

Inuité v Severní Americe vyšlechtili tažné psy, zvířata se silnými plecemi, která byla schopná tahat saně s těžkými náklady. Další psí plemena vznikla v Asii, počínaje válečnými psy se silnou kostrou, jako jsou například mastifové, až po jemná společenská plemena, jako jsou pekingští palácoví psíci. Psi se schopností rychle běhat byli šlechtěni ke štvaní zvěře a vytvořili základ moderních plemen, jako jsou afgánský chrt, saluka a grejhaund (http://cs.wikipedia.org/wiki/pes). Staří Řekové, Číňané a Římané drželi cvičené psy a vyhrazovali jim významné místo ve svých společnostech. S postupem času začal člověk se selektivním chovem psů, jehož účelem bylo upevnit u psů schopnosti, které potřeboval, a rozvinout instinkty, které považoval za nejužitečnější. Například mastifové, tito silní a velcí psi byli po staletí šlechtěni jako bojové plemeno do bitev i k lovu divokých zvířat, přesto přes svůj divoký vzhled mají celkem klidnou povahu a pokud jsou dobře vycvičeni, pak jsou snadno ovladatelní (Tennant, 2003). Kořeny psů sahají hluboko, až do druhohor. Tehdy se objevili kreodonti, prašelmy, současníci posledních dinosaurů. Přibližně přes 40 miliony let, v oligocénu, začali vymírat a vyhynuli ještě dříve, než předkové psů zahájili svou kariéru. Prvním předkem psů byla šelma miacis, ze které se vyvinuly šelmy psovité a šelmy kočkovité. Psi se pravděpodobně vyvinuli z pěti základních plemen: Canis familiaris inostranzevi - psi molossoidní, (psi s vrásčitou kůži) Canis familiaris palustris - psi, kteří se vlkům podobají nejvíce Canis familiaris leineri - předchůdci chrtů Canis familiaris intermedius - předchůdci ohařů Canis familiaris matris optimae - předchůdci pasteveckých psů (http://cs.wikipedia.org/wiki/pes) Na vývoji jednotlivých typů psů měly zpočátku hlavní vliv vnější životní podmínky regionu, ve kterém žili. Člověk zpočátku reprodukční proces psa nijak neovlivňoval. Uplatňovali se zde spíše náhlé změny (mutace) v typu psa nebo náhodné meziregionální křížení. Je velmi pravděpodobné, že v určitém historickém úseku postupně zmizela řada původních plemen psů. Z nich však mohly vznikat nové typy za přispění vlka nebo vzájemným křížením různých typů nebo již existujících plemen na okraji regionu ( Procházka, 2005). Systematický chov psů se mohl rozvinout až později po určitých společenských změnách a vědeckém poznání některých skutečností, především o vývoji druhů (Darwin) a zákonů dědičnosti (Mendel). Teprve až posledních 100 až 200 let lze

hovořit o skutečné řízené plemenitbě psa. Posledních sto let je obdobím rozmachu největšího množství nových plemen psů, která vznikla cílevědomým křížením různých plemen (Procházka, 2005). Každé ze psích plemen bylo dlouhá léta šlechtěno nejen na exteriér, tedy za účelem získání typických zevních znaků, ale také na základě vloh a schopností vykonávat určitou práci. Přísným výběrem byly pak exteriérové i povahové vlastnosti pevně zakotveny. Zatímco jednomu plemeni je vlastní téměř neustálý hlasitý štěkot, jiné nevydá hlásku, ani když zloději vykrádají byt. Někteří psi mají takovou chuť do práce, že nevydrží chvilku v klidu, jiní jsou nejspokojenější v horizontální poloze na zápraží nebo na gauči. Zakazovat nebo trvale odpírat psovi něco, co je mu přirozené, vede ke stresu pro obě strany (Žertová, 2007). 2. 3 Plemena psů Plemeno je definováno jako skupina (populace) zvířat stejného fylogenetického původu, která byla vytvořena člověkem za určitých sociálně ekonomických a přírodně geografických podmínek. Na rozdíl od jiných skupin (plemen) se vyznačuje určitými společnými znaky a vlastnostmi, které za předpokladu shodných (nezměněných) životních podmínek přenáší na své potomstvo. Plemeno musí být početné, aby umožňovalo reprodukci bez nutného páření příbuzných jedinců nebo páření s příslušníky jiných plemen (Hrouz a Šubrt, 2000). Kříženec je pes, jehož rodiče pocházejí ze dvou různých plemen nebo jehož rodiče jsou také kříženci (Tichá, 2002). Po celou dlouhou dobu partnerství mezi psy a lidmi se vyskytovalo šest významných typů psích plemen : 1. plemena druhotně zdivočelá 2. plemena vzniklá reproduktivní izolací 3. plemena vytvořená ochranou genofondu 4. plemena vzniklá specializací na určitou práci 5. plemena vyšlechtěná 6. plemena vzniklá spontánním nebo záměrným křížením (Morris, 2004). V průběhu soužití psa s člověkem se podařilo vytvořit nejrůznější plemena psů, která jsou obrazem lidských potřeb. V dnešní době máme velké množství plemen psů, která se liší velikostí, zbarvením a účelem. Mezinárodní kynologická federace (FCI)

v současnosti uznává přes 500 plemen psů (http://cs.wikipedia.org/wiki/pes). FCI vydává pro každé plemeno standard, který popisuje základní charakteristické znaky plemene, vytyčuje nedostatky a vady a stanoví, co je naprosto nepřípustné (Kratochvílová, 1997). Podle FCI se plemena psů rozdělují do 10 kategorií : Plemena ovčácká, pastevecká, honácká : Do této skupiny patří dobře ovladatelní psi, vyšlechtění pro hlídání a shánění stád ovcí a dobytka. V dnešní době jsou často využíváni jako pracovní psi. Ovčáci (Australský, Belgický, Bergamský, Bílý švýcarský, Německý, Pyrenejský atd.), Australská kelpie, Kolie (Bearded kolie, Bílá kolie, Bordur kolie atd.), Beauceron, Bobtail, Briard, Československý vlčák, Komondor, Slovenský čuvač, Australský honácký pes, Ardenský bouvier, Flanderský bouvier Pinčové, knírači, tzv. plemena molossoidní (dogovití psi) a švýcarští salašničtí psi : Plemena v této skupině jsou velmi různorodá. Znakem, který je spojuje, je ten, že původně byla tato plemena šlechtěna a cvičena k obraně a pro boj. Ale i díky své tělesné konstituci byla využívána i pro ochranu stád a majetku, k lovu či nošení nákladů. Díky těmto předpokladům jsou dnes využíváni jako společenská plemena, služební anebo jako záchranná (lavinoví psi). Černý teriér, Dobrman, Knírači, Pinčové, Anglický buldok, Anglický mastif, Dogy, Brazilská fila, Bullmastif, Německý boxer, Šarpej, Rotvajler, Tosa-Inu, Hovawart, Kavkazský pastevecký pes, Leonberger, Novofundlandský pes, Bernský salašnický pes, Velký švýcarský salašnický pes Teriéři : Patří sem plemena psů vyšlechtěná původně k lovu a k výkonu myslivosti. Teriéři jsou chováni i jako společenská plemena, ale stále u nich přetrvává silný lovecký instinkt. Bedlington teriér, Border teriér, Foxteriér, Lakeland teriér, Manchester teriér, Německý lovecký (jagd) teriér, Parson Russel teriér, Velšteriér, Australský teriér, Český teriér, Japonský teriér, Jack Russell teriér, Skotský teriér, Skye teriér, West highland white teriér, Americký stafordširský teriér, Stafordšírský bulteriér, Anglický bulteriér, Anglický toy teriér, Australský silky teriér, Yorkšírský teriér

Jezevčíci : Tuto skupinu dělíme na 9 plemen podle druhu a rázu srsti (standardní, trpasličí a králičí, dlouhosrstý, hladkosrstý a drsnosrstý). Špicové a primitivní plemena : Jejich charakteristickým znakem jsou malé špičaté uši a ocas, který nosí přetočený nad hřbet. Aljašský malamut, Samojed, Sibiřský husky, Finský špic, Karelský medvědí pes, Norský losí pes, Lajky, Italský volpino, Německý špic, Akita-Inu, Čau-čau, Japonský špic, Kishu-Inu, Shiba-Inu, Shikoku-Inu, Basenji, Faraónský pes, Mexický naháč, Sicilský chrt, Thajský ridgeback Honiči a barváři : Jedná se o psi vyšlechtěné k výkonu myslivosti, k pronásledování zvěře. Mají vynikající čich. Americký foxhound, Anglický foxhound, Bloodhound, Poitevin, Billy, Honiči (Francouzský trikolorní, Velký anglo-francouzský bílo-černý, atd.), Vydrař, Brandlův brakýř, Dunker, Harrier, Porcelaine, Slovenský kopov, Štýrský brakýř, Basset, Bígl, Bavorský barvář, Hannoverský barvář, Rhodéský ridgeback, Dalmatin Ohaři : Patří sem ohaři a setři. Ohaři jsou pracovní psi, vyšlechtěni k vystavování drobné zvěře (pes ztuhne, ocas a hlava jsou v jedné rovině, přední končetina je zvednutá). Ohaři jsou dobře ovladatelní, přátelští a neagresivní. Potřebují hodně pohybu, nehodí se proto do bytu. Dělíme je na kontinentální a ohaře anglické. Ariegský ohař, Auvergneský ohař, Italský ohař, Maďarský ohař, Německý ohař, Pudlpointr, Výmarský ohař, Bretaňský ohař, Drentsche koroptvář, Modrý pikardský ohař, Velký münsterlandský ohař, Český fousek, Slovenský ohař hrubosrstý, Anglický setr, Gordonsetr, Irský červenobílý setr, Irský setr, Pointer Slídiči, retrívři, vodní psi : Původně se jedná o lovecká plemena, vyšlechtěná k přinášení ulovené zvěře. Jsou to dobře ovladatelní psi. Zvláště zlatý a labradorský retrívr díky své výborné povaze postupně vytlačuje německé ovčáky z pozice vodících psů pro nevidomé a kříženci těchto plemen jsou používáni i jako asistenční psi. Retrívři, (Curly coated retrívr, Flat coated retrívr, Chesapeake bay retrívr, Labradorský retrívr, Nova scotia duck tolling retrívr) Americký kokršpaněl, Anglický kokršpaněl, Clumber španěl, Sussex španěl, Německý křepelák, Welššpringršpaněl, Americký vodní španěl, Barbet

Plemena společenská a doprovodná : Do této skupiny patří plemena psů, která byla vyšlechtěna k tomu, aby dělala společnost člověku. Jsou to plemena menší velikosti, která lze chovat i v bytě. Boloňský psík, Bišonek, Lvíček, Maltézský psík, Pudl, Belgický grifonek, Brabantík, Bruselský grifonek, Čínský chocholatý pes, Shih-tzu, Tibetský španěl, Tibetský teriér, Čivava, Kavalír King Charles španěl, Pekingský palácový psík, Francouzský buldoček, Mops Chrti a příbuzná plemena : Chrti jsou psi vyšlechtěni především pro rychlost. Jsou to rychlí, štíhlí a elegantní psi, kteří potřebují dostatek prostoru. Používali se k lovu vysoké zvěře, kterou na rozdíl od ostatních psů hledali zrakem. V současnosti se chrti pracovně uplatňují v závodech. Povahou jsou chrti nezávislí a občas uzavření a nepřístupní. Afgánský chrt, Barzoj, Saluki (Perský chrt), Irský vlkodav, Skotský jelení pes (deerhound), Anglický chrt (greyhound), Azavak, Italský chrtík, Maďarský chrt, Polský chrt, Sloughi, Španělský galgo, Vipet Plemena neuznaná : Doposud nebyla uznána FCI. Český horský pes, Český strakatý pes, Chodský pes, Pražský krysařík (http://cs.wikipedia.org/wiki/plemena_ps%c5%af) 2. 4 Hierarchie smečky Psi jsou, stejně jako jejich předkové vlci, sociální zvířata, tudíž jsou zvyklá žít ve smečkách, ve kterých je jasně ustanovena a dána hierarchie jedinců (http://cs.wikipedia.org/wiki/pes_dom%c3%a1c%c3%ad). Hierarchie, neboli žebříček postavení, je vztah dominance a submise ustavený a udržovaný pomocí ritualizovaného chování (Abrantes, 2000). Rozšířená je rodová selekce objevená W. D. Hamiltonem. Zvíře vykonává určité služby ve prospěch příbuzných. Aby systém správně fungoval, musí být odmítáni ti, kteří přijímají laskavosti, aniž by je spláceli (Abrantes, 2000). Zvíře nemá důvod rozšiřovat svůj prostor, kde žije nebo kde shání potravu, pokud má pro sebe a pro ostatní členy své rodinné skupiny k dispozici dostatek zdrojů. Proto konflikty obvykle vznikají jako hraniční potyčky (Abrantes, 2000). Chování sociálních šelem psovitých určuje strach, agrese, submise a dominance. Vlčí samec a samice spolu mohou běhat a lovit, ale obvykle nezaloží rodinu, dokud neobsadí určité teritorium, v němž shání potravu. Nadměrně agresivní zvířata, která

se pokoušejí bránit příliš velké území, se vystavují většímu nebezpečí zranění a smrti a plýtvají příliš velkým množstvím energie na potyčka, takže se nemohou starat o mláďata. Nadměrně plachá nebo bázlivá zvířata si nemohou vytvořit teritorium, nebo ovládnou území příliš malé na to, aby zajišťovalo dostatečné zásoby potravy pro ně a jejich potomstvo. To je další důvod pro vývoj submise a dominance. Pokud zvíře řeší konflikty uvnitř skupiny agresí a strachem, může být jedinec vyčerpán a nezbude mu sil na vyhánění vetřelců ze svého teritoria. Proto vznikla a vyvinula se strategie cizinců a druhů. Není možné bojovat s každým a pořád, proto probíhají konfrontace s druhy za použití procedur šetřících energii (Abrantes, 2000). Všechna novorozená zvířata jsou sobecká. Když rostou, mohou se tohoto egoismu částečně zbavit a stát se sociálními (Abrantes, 2000). V mládí se štěně formuje a stává členem smečky (Tennant, 2003). Vývoj od narození až po pohlavně dospělého jedince lze rozdělit do několika, na sebe navzájem navazujících fází. Socializační fáze má obrovský vliv na budoucí povahu štěněte. Pes se během ní učí základy veškerého sociálního chování. V tomto období chovatel předává štěňata novým majitelům. Pokud si z jakéhokoliv důvodu odebereme štěně až později, zkracujeme mu prožití socializační fáze s novou rodinou v novém prostředí a to může způsobit v pozdějším soužití se psem problémy (Ježková, 2005). Obr. č. 1 Fena se štěňaty.

Většina psů se bude snažit pomocí řeči těla nebo vrčení, kousání či agresivního fyzického napadení dominovat každému psu nebo člověku, se kterým se setká. Pokud budete s tímto vlčím chováním obeznámeni, budete schopni svého psa lépe cvičit, ovládat i respektovat. Tyto vlastnosti pomohly vlkům stát se jedním z neúspěšnějších živočišných druhů na světě (Tennant, 2003). 2. 4. 1 Hierarchie vlků Vlci jsou velmi sociální zvířata žijící ve smečkách čítajících zpravidla 6 až 7 členů. V zimě se však sdružují do větších smeček, které mohou mít ve výjimečných případech až 20 či dokonce 30 jedinců. Smečky také mohou během roku vznikat či zanikat, některé jen na určitou dobu, jiné napořád. Ve smečce platí přísná hierarchie, ve které má každý člen pevně stanovené postavení. Struktura vlčí smečky je dynamická a může se měnit v závislosti na celé řadě faktorů. Může být jiná v období rozmnožování, při lovu a při hře (Kandr, 2003). Hierarchie je velmi důležitá. Velký význam má v období rozmnožování, při lovu, při krmení, při ochraně území a vůbec vždy, když je smečka pohromadě. Hierarchie vlčí smečky je organizována ve dvou liniích : jedna pro samce, druhá pro samice. V čele celé smečky je alfa vlk a vlčice, kteří tvoří alfa pár. Termín alfa, vzniklý při popisu chování zvířat žijících v zajetí, je však poměrně zavádějící. Jedinec alfa ne vždy vede lov nebo jde v čele smečky a ani nemusí jíst dříve než ostatní. Jedinec může být alfou dokonce jen za určitých okolností nebo při určitých činnostech (třeba pouze při lovu). Alfa jedinci ale vždy požívají úctu ostatních členů smečky (Kandr, 2003). Alfa pár má jako jediný ve smečce právo pářit se. Toto právo si alfa vlčice vymáhá produkcí silných aromatických látek, které přebijí pach ostatních samic. Otcem mláďat je většinou alfa samec, ale nemusí tomu tak být vždy. Když alfa nejeví o samici zájem, spáří se s ní níže postavený samec (většinou beta). Matkou mláďat je však vždy alfa samice (Kandr, 2003). Alfa páru jsou podřízeni ostatní dospělí členové smečky, z nichž nejvyšší postavení má beta samec a beta samice. Jedinec beta může jako jediný ohrozit pozici alfy. Ostatní zvířata vytvářejí hierarchii s dvou až tříletými jedinci na vrcholu a jednoletými vespod (Kandr, 2003). Mláďata si také vytvářejí vlastní sociální strukturu, ale bez ohledu na pohlaví (Kandr, 2003).

Úplně nejnižší postavení má jedinec omega. Tento jedinec už do smečky v podstatě ani nepatří, protože nemá žádná práva. Je to obětní beránek - je zaháněn od žrádla a směřují proti němu bezdůvodné útoky. Při napadení smečky většinou nese hlavní nápor a vyžadují-li to vyšší zájmy smečky, může být i obětován. Tímto způsobem se smečka zbavuje nežádoucích členů (tzv. vnitřní selekce) (Kandr, 2003). Hierarchická struktura je dána rovnováhou sil. Zespodu působí tendence k sociální expanzi a proti ní působí snaha nadřazených zvířat udržet si svoje místo. Změny v postavení se často rozhodnou jediným bojem. Prohraný boj způsobí na určitou dobu psychický otřes tak silný, že zvíře může poklesnout o několik hodnostních stupňů. Tyto souboje však jen velmi zřídka končí zraněním či dokonce smrtí (Kandr, 2003). Vzhledem k sociálním vazbám a způsobu jejich vzniku jsou téměř všichni členové smečky příbuzní. Smečka vzniká spářením samce a samice na konci zimy a později je rozšířena jejich mláďaty. Mláďata začnou cestovat s rodiči až na podzim a zůstávají s nimi celou zimu, aby se naučila lovit. Smečka zůstává pohromadě. I když mláďata z prvního vrhu často rodiče dočasně opouštějí, když tito pečují o nová mláďata, později se k nim opět znovu vracejí. Příležitost k rozdělení smečky přijde třetí zimu. Mláďata z prvního vrhu jsou již dospělá a začínají si hledat partnera. Vzniká rivalita mezi nimi a alfa párem nebo mezi nimi navzájem, případně touha najít si partnera z jiné smečky. Výsledkem je narušení starých sociálních vazeb díky silné rivalitě nebo vznikem jiného, silnějšího vztahu. K definitivnímu rozdělení dojde v době výchovy mláďat. Mladí si vytvoří vlastní doupě oddělené od doupěte smečky. Pokud, až vyrostou mláďata, se znovu setkají s původní smečkou, mohou se opět spojit dohromady. Když se však nesetkají, jdou vlastní cestou a vytvoří novou smečku. Další možností, kdy dojde k rozdělení smečky, je smrt jednoho nebo obou vůdců. V prvním případě může (ale nemusí) dojít k rozdělení vlivem sociálního napětí způsobeného spory o vůdcovství. V druhém případě způsobí smrt obou vůdců velký sociální otřes a následné spory o vedoucí postavení většinou smečku rozloží. Smečka se rozdělí na jednotlivé páry, které se pak podílejí na vytvoření základů nových vlčích smeček. (Kandr, 2003). V případě absence hierarchie se nemůže žádné komplikované společenství příliš dlouho udržet (Abrantes, 2000).

2. 4. 1. 1 Sociální vazby ve smečce Existenci sociálních vazeb mezi členy smečky dokazuje již samotný fakt, že smečka existuje. Bez těchto vztahů by smečka nemohla vzniknout. Vztah jednoho člena smečky k druhému je obdobný jako vztah mezi psem a jeho pánem. Ke vzniku silné sociální vazby je potřeba psychický sklon k jejímu vytvoření a dlouhodobý kontakt mezi oběma jedinci. Existují pouze tři vztahy mezi vlky, kde jsou oba faktory přítomny: 1) námluvy a páření, 2) výchova mláďat dospělými a 3) vyrůstání mláďat ve společnosti jejich sourozenců (Kandr, 2003). Existuje ještě čtvrtá možnost, kde mohou být oba faktory přítomny, ovšem ještě se to nepodařilo s jistotou prokázat. Jedná se o případ, kdy všichni ostatní členové smečky zahynou a tím dojde ke zničení všech dosavadních vazeb. Tato situace vyvolá potřebu vytvoření nových vztahů a když se potkají dva jedinci usilující o jejich vytvoření, bez ohledu na pohlaví a věk, dojde pravděpodobně k vytvoření vzájemné vazby (Kandr, 2003). Aby pes mohl být alfa-samec, musí projevovat určité chování, aby si uchoval své postavení s co nejmenším vynaložením energie. To znamená, že musí zvládnout mechanismy dominance a submise. Proto se dominantní a submisivní chování stávají sekundárními pohlavními znaky, kterým samice dávají přednost. Vlci někdy vyjí, aby našli ztraceného partnera. Alfa samec vyje především, aby lokalizoval alfa samici nebo mláďata. Vytí rovněž hraje sociální roli v životě smečky (Abrantes, 2000). 2. 4. 2 Dominance a submise Dominance (ovládnutí) je spojena s postavením. Dominantní jedinci mají vysoké postavení a submisivní mají nízké. Termíny postavení a hierarchie jsou používány pro vysvětlení sociálních interakcí ve smečce. U psů jsou z větší části původně formovány v agresivních potyčkách (Abrantes, 2000). Agrese, které pomáhá určovat dominantní postavení, je přirozenou součástí chování u mnoha druhů zvířat včetně psovitých (Cameron, 1997). Cílem dominance je ovládnutí druhého s pomocí ritualizovaného chování, aniž by utrpěl poškození nebo zranění. Konečný útok, dojde li k nějakému, je motivován samotnou agresí. Pokud jeden vyhraje boj, nemusí při příštích příležitostech dojít k dalšímu boji, protože poražený jedinec dá pravděpodobně najevo okamžitou podřízenost. To závisí na schopnosti identifikovat jedince ve smečce. Z toho důvodu Lorenc prohlásil, že agrese je nutným předpokladem pro vytváření individuálních svazků. Čím je zvíře agresivnější, tím důležitější pro ně je rozpoznávat

ostatní členy skupiny, aby bylo schopno projevit patřičnou submisi, pokud to bude třeba. Některé druhy nebo dokonce plemena jsou agresivnější než jiná. Jiní jedinci některých plemen se obvykle spokojí s podřízeným místem, než by riskovali vážnější zranění (Abrantes, 2000). Obr. č. 2 Projevy dominance a submise u psů. Není správné se domnívat, že jakmile je jednou ustaven vztah dominance a submise, neobjevují se již žádné další projevy agrese. Hierarchie funguje, protože podřízený jedinec často odejde a dává najevo typické smířlivé chování bez jakýchkoli zřejmých známek strachu. Proto dominantní zvíře někdy prostě jen vyžene podřízené při krmení nebo z žádoucího místa. Submisivní jedinec často odejde s projevem typického usmiřujícího chování, bez jakýchkoli zřejmých známek strachu. Podřízené zvíře se obvykle vyhýbá setkání, přestože ani dominantní zvíře se příliš nesnaží vyhledávat šarvátky (Abrantes, 2000). Také hormony působí na anatomické znaky dominance, které zase mají vliv na zařazení zvířete do žebříčku. Například feny ve smečce potlačované velmi dominantní alfa-fenou třeba vůbec nezačnou hárat. Přesto Mech (2006) u jedné rodiny arktických vlků pozoroval matku štěňat, která nebyla alfa samicí. Dominantní samci se nejúspěšněji páří. Zimen odhalil zajímavý rys, dokonce i když alfa-samec není zodpovědný za většinu kopulací během sezony páření, bývá často otcem většiny štěňat. Darwin zdůraznil, že přestože sameček s neobyčejnými sexuálními vlastnostmi může jako první najít partnerku, nezvýší to dobré podmínky jeho genů, pokud si rovněž

nezajistí spáření se samičkou, která bude stejně dobrým rodičem jako on. Totéž platí pro samičky, které si musí vybírat samečky schopné jako rodiče, a nikoli pouze podle mužných rysů. Samici například poskytuje možnost jak otestovat budoucího partnera jeho chování při namlouvání. Pro fenu je to nesmírně důležité, protože do období březosti vkládá značnou energii. Nemůže si dovolit udělat chybu. Samci rovněž investují mnoho energie. Proto je naprosto myslitelné, že dominance a submise vznikly jako evoluční potřeba. Pravděpodobně jsou to jediné uskutečnitelné možnosti ustavení evolučně stabilní strategie pro vysoce agresivní sociální zvířata (Abrantes, 2000). Strategie submise je moudrá. Místo aby se zvíře zbytečně vysilovalo beznadějným bojem, může být pro něj užitečnější vyčkat. Podřízená zvířata, která používají smířlivé a submisivní chování, jsou schopna často zastínit dominantního jedince a těžit z příležitostí, aby získal přístup k životně důležitým zdrojům. Tím, že projeví submisi, získají rovněž výhody z členství ve skupině především obranu proti soupeřům. To je životně důležité pro biologický druh pronásledovaný predátory a je to užitečné pro sociální predátory, u nichž může ovládnutí území znamenat přežití. Postavení psa se však může odvíjet na vzdálenosti místa setkání od jeho domácího teritoria anebo oblasti krmení. To je běžné mezi psy, kteří se navzájem dobře znají a vytvářejí páry, aby prozkoumali okolí (Abrantes, 2000). Vztahy dominance submise se vytvářejí na základě učení, jak se stát sociálními zvířaty. Psi se učí svému jazyku metodou pokusů a omylů v raném věku prostou interakcí se sourozenci, rodiči a jinými dospělými členy smečky. Pokud fena žvýká kost a štěně se k ní přiblíží, fena varovně zavrčí. Štěně to zprvu ignoruje a pokračuje směrem ke kosti. Když je téměř na dosah kosti, matka vyskočí jako blesk, chytí štěně za čenich a přitiskne ho k zemi. Štěně zakňučí a pak uteče. Když potom nastane stejná situace a matka zavrčí, štěně se okamžitě zarazí. Olizuje se (asociováno se sáním), vytáčí zadní nohy do strany (olizování bříška matkou) a hrabe do vzduchu přední tlapkou (stimulace produkce mléka). To nazýváme usmiřující chování, které má za následek zastavení agrese. Účelem mateřského chování není učit štěňata, jak být agresivní, ale jak se agresi vyhýbat. Účelem jejího chování je připravit štěňata na budoucí život ve smečce. Pokusy svědčí o tom, že štěňata, která vyrůstají bez kontaktu s jinými štěňaty nebo dospělými psy, se nikdy nenaučí celému repertoáru sociálního chování. Fena učí potomstvo kompromisům jak přežít. Z tohoto příkladu vychází jasné signály, které naznačují akceptování porážky, jež zakončí boj, než dojde ke zranění. Pes si lehne a odhalí nechráněné hrdlo a břicho (Abrantes, 2000).

Eliminace nevychovatelných jedinců je s velkou pravděpodobností výsledkem geneticky určené a instinktivní netolerantnosti k nekonformnosti. Jinými slovy, ti, kteří nepřispívají k blahu skupiny a nedávají najevo submisi, jsou odmítáni. Selekce pak dává přednost jedincům s nejlepší schopností submise, a jelikož musí existovat jedinec, jemuž by se podrobovali, předpokládá samotná existence submise existenci dominance. Selekce zřejmě působila směrem k vývoji těchto rysů chování nikoli při narození, nýbrž během interakce mláďat s ostatními dospělými členy smečky (Abrantes, 2000). 2. 4. 3 Strach Nejužitečnější strategií je kombinace naprogramovaného mapování s potvrzením naprogramování ihned po narození, při první příležitosti, kdy se organismus dostane do situace potencionální hrozby z prostředí (Abrantes, 2000). Asi ve 12 týdnech věku psů končí fáze strachu, tzn. že jejich práh dráždivosti na strach je pak zase vyšší a důvěřivě se vydávají za dalšími zážitky. Je tedy důležité, aby se v socializační fázi objevily také faktory způsobující strach, aby si na ně štěně zvyklo (Aldington, 1999). Strach vyvolává celou řadu fyziologických a anatomických procesů zaměřených na co nejlepší řešení pro přežití. Štěně má k dispozici několik možných alternativ, jako například ústup, kňučení nebo zalehnutí a vyštěknutí. To vše jsou typické vzory chování vyvolaného strachem. Strach obvykle vede k útěku nebo znehybnění a někdy k substitučnímu chování. Strach je pravděpodobně vrozený, protože je životně důležitý pro přežití jedince. Bez strachu nepřežije žádný jedinec dostatečně dlouho na to, aby byl schopen se rozmnožit a předat své nebojácné geny potomkům (Abrantes, 2000). Bezprostředně po narození je strach spjat s nepříjemnými fyzickými stimuly. Později se řídí obecným vzorem ve vývoji štěněte a budou ho vyvolávat jiné stimuly. Učit se, co je nepříjemné nebo nebezpečné, je životně důležité cvičení. To, co je nepříjemné, představuje nebezpečí pro blaho organismu a nebezpečí je nepříjemné (Abrantes, 2000). Podobně jako strach je i agrese reakcí na potenciálně hrozivou situaci (Abrantes, 2000).

2. 4. 4 Agrese Agrese je hnací síla vyvolaná konkurencí a agresivní chování má za cíl řešení konfliktů nebo účast v nich. Protivník vždycky znamená nebezpečí, pokud ho zcela neovládáte. Psi bojují tak, jak je naprogramovaly jejich geny. Bojují, protože mají velmi podobné potřeby a nacházejí se v přímé konkurenci při získávání potravy, partnerů a životního prostoru. Vlci a psi mají podobné strategie. Samci mohou divoce bojovat, ale obvykle si navzájem neublíží silnými čelistmi a zuby, přestože někdy může dojít k nehodě. Tímto způsobem probíhá většina intraspecifických agresí. Jejích výsledkem není významnější tělesná újma, především u sociálních zvířat, kde zvažování všech výhod a nevýhod nutnosti žít s ostatními dopadá ve prospěch sociálních výhod (Abrantes, 2000). Přibližně ve věku 5 týdnů začínají štěňata projevovat první známky agresivního chování. Dostávají se do konfliktů, dokonce je sama vyhledávají a jsou bezpochyby asertivnější. Ustavičně hledají nějaké výzvy, skutečně začínají nevyprovokované nepřátelské činy a zahajují útoky na své sourozence (Abrantes, 2000). Existují 3 zásadní okolnosti, které vysvětlují ontogenezi agrese a to, konkurence mezi sourozenci, odstavení a otec ( pokud žijí v normální smečce). V době odstavu, kdy matka štěňata odstrkuje nosem, nebo je přidrží u země, zavrčí na ně a štěňata pak utečou s kňučením a vytím, se setkávají s otcem. Otec je zpočátku tolerantní a vstřícný. Pak dojde k prvnímu konfliktu. Štěňata se k němu rozběhnou a strkají do něj čenichem, snaží se mu olíznout pysky a součastně charakteristickým způsobem vytáčejí nohy. Lehnou si před ním, vystrčí bříška a potom rychle vstanou, běží za ním a celou proceduru opakují. Otec mírně zavrčí a po nějaké době je chytne za čenich. Štěňata si dobrovolně lehnou, když je otec chytne. Potom ho nechají nepokoji. Otec je něžný, ale rovněž silný a vzbuzující úctu. Výzkumy svědčí o tom, že štěňata ukázňována tvrdými samci vykazují tvrdé chování častěji než jiná, vychovávána benevolentním samcem (Abrantes, 2000). Při posuzování závažnosti agresivity je důležité obeznámit se s okolnostmi, za jakých k projevům agresivity dochází. Pes, který na majitele a návštěvníky vrčí, ale nikdy nekousne, představuje problém. Ten samý pes v rodině s malými dětmi, které se chovají impulsivně a jejichž tvář je nízko, představuje problém desetkrát větší. Je to tentýž pes, ale spouštěcí signály agresivity se také zvýšily desetkrát. Tento pes, bude-li na vesnici, bude mít hladinu agresivity stejně vysokou, ale bude tam méně lidí, kterým

by mohlo hrozit nebezpečí z jeho strany. Proto jsou podmínky, za kterých k projevům dochází, klíčem k určení závažnosti situace. Stejný vliv má také velikost a plemeno psa (velká a obří plemena mohou vážně poranit i dospělého člověka) (Tennant, 2003). Ritualizace agresivního chování je dalším geneticky naprogramovaným omezením boje, jak dokázal Lorenz. Výhodou ritualizace agresivního chování je skutečnost, že všechny strany šetří energií. Každá může v konfliktu něco ztratit a vše je otázkou propočtu energie a pravděpodobnosti přežití. Vítěz by mohl hodně ztratit, kdyby se v boji vyčerpal, poražený má výhodu, že se dožije dalšího dne a další šance vyhrát. Zraněnému vítězi by se nemuselo podařit porazit dalšího protivníka a mohl by se stát zranitelným vůči predátorům. Právě pes a jeho předek vlk patří mezi druhy s dokonale vyvinutými mechanismy zabraňujícími agresi (Abrantes, 2000). Ovšem i zvířata, která se naučila ritualizovat svou agresivitu, mají potřebu ji někdy použít, například při setkání s cizincem (Abrantes, 2007). Psi, kteří žijí s lidmi, vnímají své majitele jako svoji smečku a svého pána jako nadřazeného jedince. Problémové chování psů a jejich agresivní projevy, které někdy vedou až k útoku na člověka, je velmi často způsobeno tím, že pes vnímá svého majitele jako podřazeného jedince a sám se považuje za vůdce smečky. K těmto případům dochází, pokud majitel nedovede svého psa v dostatečné míře zvládnout a potřebně ho vychovat (http://cs.wikipedia.org/wiki/pes_dom%c3%a1c%c3%ad). Proto psi potřebují mít svou lidskou rodinu jasně uspořádanou a řízenou pevně stanovenými pravidly. Od svých dávných předků vlků si stále nesou v podvědomí, že pevný řád ve smečce je nutný pro přežití, dostatek potravy a klid k odchovu mláďat. Kdo má vysoké postavení, může kdykoli mít a dělat prakticky cokoli (Žertová, 2007). Vlci se neustále snaží si jeden druhého podřídit. My jako lidé musíme u psa potlačit jeho přirozený sklon dominovat nám. Psi naší řeči nerozumí, i když mnoho majitelů je přesvědčeno, že ano. Pokud se zdá, že pes dělá chyby, je chyba na straně trenéra, jehož příkazy nejsou dostatečně jasné. Principem výchovy psa je : buď ovládnete, nebo jste ovládáni. Pes myslí v černobílém systému vůdcovství pokud psa učíte, co smí a co nesmí, pomocí jasných a srozumitelných příkazů a odpovídající odměny, máte šanci, že vaše vůdčí postavení a autorita budou respektovány (Tennant, 2003). Agresivita psů jde podle Eichlera rozdělit na vrozenou a napodobenou. Vrozenou jde správným výcvikem zvládnout, ale ne úplně vymazat. Pokud někdo takového psa má, musí s touto vlastností do budoucna počítat a neustále důsledně

udržovat dominantní postavení celé rodiny. Nejlépe je psa začít cvičit už od štěněte, avšak i ve vyšším věku, nebo dojde-li k zanedbání, je možno správným výcvikem psa usměrnit a jeho chování kontrolovat. Je však třeba dodržet následující podmínky : Změna hodnostního postavení : - do dveří vcházíme zásadně první, což přísluší pouze vůdci smečky (pokud se pes pokusí proklouznout, neváháme a mlčky před ním přibouchneme dveře, přitom pozor na jeho nos) - při pohybu ve stejném prostoru nutíme psa, aby to byl on, kdo se nám vyhne (v případě nutnosti použijeme košík) - při vítání a hře nesmí pes skákat či sebejemněji kousat (při kousání, tahání za oděv následuje z naší strany zakazovací povel doplněný mimikou, ostrým pohledem) - zajistíme, aby pes nespal v naší posteli nebo v křesle (nedovolíme mu tak, aby se stavěl na naši úroveň) - pro člena smečky je prvořadé, aby nebyl zraněn (všechny spory o vyšší postavení řešíme krátkou hrou, nabízením pamlsků a při výcviku nasazením košíku) - hry, přinášení, hlazení atd. řídíme my (silovým hrám se vyhneme) - pes jí vždy až po nás (ve smečce jí vždy jako první vůdčí jedinec, na psy v nižším postavení zůstávají jen zbytky, dostane-li pes potravu s vámi, nebo o chvíli dřív, dostává signál, že je vůdčí osobností smečky) - připravíme v přítomnosti psa jeho jídlo (ale než mu ho podáme, pojíme něco sami) - dáme si pamlsek viditelně mezi prsty a nedáme jej psovi dříve, než sami chceme (pokud se pokusí si jej vzít sám nebo se snaží čichat u ruky, ostře jej okřikneme a zadíváme se mu do očí, nikdy si nesmí brát potravu nadřízeného) - poslušnost vyžadujeme důsledně a nedovolíme, aby šel dominantní jedinec před nás a táhl nás na vodítku (to, že dovolíme, aby nás pes předešel, znamená, že se stavíme až za něj) - psa hlaďte, osahávejte, přitom mu postupně zvedejte přední i zadní nohy, nakonec nadzvedávejte celého psa - svoji nadřazenost také upevňujte i tím, že psa občas přitisknete k zemi a zde jej několik minut podržíte (tento způsob vychází z přirozených psích rituálů)

Pokud se budou majitelé dominantních psů těmito body důsledně řídit a vyhledávat situace, ve kterých mohou upevňovat své vůdčí postavení, dojde ke změně hodnosti ve smečce a pes se časem jistě podřídí. Dominantnost psa není důvodem k jeho utrácení, ještě zůstává možnost profesionálních cvičitelů (Eichler, 2000). Jedním z nejdůležitějších pravidel toho, jak zacházet s agresivním psem, je postupovat pomalu, nevyvíjet nátlak a nesnažit se se psem spřátelit normální cestou. Mnoho lidí pociťuje velké rozpaky, setká-li se s agresivním psem. Snaží se psa uklidnit mírnými slovy a přátelským chováním. Tato snaha jen zvyšuje strach psa a tím i nebezpečí (Tennant, 2003). Rudolf Desenský tvrdí, že pes se nerodí zabijákem, že na začátku každého kousnutí nebo napadení člověka je vždy citová úzkost zvířete, špatná výchova a zacházení. Když jsou lidé spravedliví, pes to ocení a je ochoten pro ně udělat cokoliv. Hlavně se nebojí. Když se ale člověk přetvařuje, zvíře to vycítí a začne se bát, protože tyto vzorce chování člověka jsou pro něj nepřijatelné. A když si není jistý a bojí se, pak může i kousnout. K tragickým případům napadení dětí a žen má Desenský ještě další vysvětlení. Říká, že postižení se nemusí psa ani dotknout. Když má člověk strach, stoupne mu v krvi adrenalin a hladina kyseliny máselné. Pes má tak citlivý čich, že ucítí jednu molekulu této kyseliny v krychlovém metru vzduchu. Tak málo mu stačí, aby se během okamžiku dověděl o lidském strachu. Problém je ale v tom, že agrese a strach mají stejnou hodnotu této kyseliny a pes neumí jedno od druhého rozeznat. Situaci řeší tím, že kousne první. A nebo jiný případ : když pes uteče majiteli ze dvora nebo ze zahrady, je ve stresu a začnou u něj pracovat instinkty. Chytit někoho za hlavu nebo krk je jedno ze starých vlčích gest. Psovi nedochází, že člověk nemá srst (Benda, 2007). Pes nemyslí stejně jako člověk, ale má v sobě zakódováno jak potrestat slabšího, a tedy podřízeného člena smečky, což se může zdát až příliš tvrdé. V okamžiku, kdy pes dospěje, přestává fungovat vztah starší mladší a nastává boj o postavení ve smečce. Častý názor je, že je nejlepší toho či onoho dominantního psa utratit, nemohu s tím v žádném případě souhlasit. Právě dominantní jedinci, pokud dostanou správný výcvik a výchovu, mají zpravidla vyšší hodnotu (Eichler, 2000). Když čteme o někom, že byl pokousán psem, máme tendenci nevěřit a považovat to za mimořádnou událost. Faktem je, že pokud budeme očekávat, že psi jsou něčím jiným, než doopravdy jsou, budeme zklamáni, budou-li se psi chovat nespolečensky. Nebo chcete-li jako psi. Stejně tak se psi mohou cítit znechuceni, když jsou doma samotní a jeho páníčci si vyrazí na večerní párty. Jsou to zvířata smečková,

ne samotáři. Psi nám nerozumějí, ale dokáží se přizpůsobit našemu divnému nepsímu chování a zvláštnímu prostředí. Soužití je záležitostí oboustrannou. Pokud svému psovi rozumíte respektujete ho, začnete se chovat jako on (Tennant, 2003). 2. 5 Bojová plemena Když si člověk všiml, že psi mají nejen vynikající čich a sluch, ale že mají i schopnost se učit a podstupovat výcvik, začali je využívat cílevědoměji. Velmi široké bylo využití tzv. psů válečných nebo bojových. Doklady o tomto způsobu využití jsou u starých Asyřanů, Babyloňanů, Féničanů, Egypťanů, Germánů, Řeků, Římanů, Číňanů a Indiánů a svědčí o tom, že bylo velmi různorodé. Kromě lehkého brnění na hlavě a krku, nebo po celém těle měli psi na sobě ostré hroty, kterými po vypuštění proti nepřátelskému vojsku zraňovali vojáky i koně. Ještě ve středověku byli psi cvičeni k přímému napadání nepřátelských vojáků, popřípadě domorodců v dobývaných územích. Využití psů v boji se dochovalo až do druhé světové války, během níž sloužili jako nosiči protitankových min, kabelů pro zajištění spojení vojsk i jako pomocníci zdravotníků při vyhledávání a odvozu raněných z předních linií (Procházka, 2005). Obr. č. 3 Slepečtí psi. Hrdě vyhlížející psi často mohou vyvolávat neklid a strach, ale oni sami většinou agresivní nejsou. Příroda tyto rasy sama o sobě nevytvořila, jsou výsledkem snahy člověka. Pečlivým výběrem, křížením ras a posilováním některých charakterových vlastností byla vyšlechtěna plemena tak, aby si dovedla poradit s novými úkoly (bránit stáda, bojovat v aréně či lovit divokou zvěř). V dnešní době majitelé těchto psů očekávají, že budou reagovat agresivně pouze v daných situacích. Ale psi nejsou roboti, kteří by se dali naprogramovat. Proto je opravdu moc důležité se před rozhodnutím o koupi psa takového plemene dobře informovat, seznámit se s jeho vlastnostmi. Rady

mohou poskytnout nejen zkušení chovatelé těchto psů, ale i veterinář (http://www.psikocky.cz/psi/bojova_plemena.html). Podle návrhu zákona o chovu psů z roku 2001 se za nebezpečného psa považoval jedinec, který byl křížený nebo čistokrevný příslušník plemene : Americký stafordšírský teriér Stafordšírský bulteriér Bulteriér Argentinská doga Brazilská fila Dobrman Rhodeský ridgeback Rotvajler Za nebezpečného psa se považuje i jedinec, který je křížený nebo čistokrevný příslušník skupiny psů, která je obecně známa jako pitbulteriér, přitom křížením jedinec ztrácí své charakteristické znaky (http://www.plenkall.com/cz/nep%c5%99ehlednete/navrhzakona-o-chovu-psu/). Začátkem února letošního roku zaplnily internetová diskusní fóra reakce na formulář, díky kterému měly být získány podklady pro vypracování návrhu nového zákona, jenž by kodifikoval pravidla chovu a držení psů. Je v něm vyjmenováno 18 plemen a jejich kříženců, která lze označit za nebezpečné. Jedná se o Amerického pitbula, Amerického stafordšírského teriéra, Bulteriéra, Stafordšírského bulteriéra, Tosa inu, Allano, Bulmastifa, Cane corso, Dobrmana, Argentinskou dogu, Bordeauxskou dogu, Brazilskou filu, Mastifa, Španělského a Neapolského mastina, Perro de presa, Canario, Perro de presa malorquin a Rotvajlera. Při pokusu najít společného jmenovatele uvedených plemen zjistíme, že jde asi především o jejich vzhled. Široké mordy, mohutné žvýkací svaly, možnost otevřených, krvavých víček atd. Deklarovanou agresivitu, resp. nezvládnutelnost psů, lze totiž najít napříč celým spektrem plemen. Agresivita psů není podmíněna ani tak nějakou genetickou zátěží či mohutností, jako spíše nedostatky v jejich výchově a vedení (Jansová a Čejka, 2008). Dalo by se říci, že tato plemena nejsou nebezpečná lidem o nic víc neostatní psi. Naopak díky své opravdu vyrovnané povaze jsou daleko méně nebezpeční než plemena vysloveně temperamentní a povahově labilní. Ale pokud je majitel nezvládá, mohou být mnohem nebezpečnější jiným zvířatům (psům, koním apod.), než jiná plemena. Na boj s velkými zvířaty byli vyšlechtěni a nadále je v jejich chovu

tato vlastnost udržována. Problém může nastat, pokud má pes nevhodného majitele. Také je ověřeno, že ona bojovnost plemene pitbul spolehlivě zmizí, pokud se tento pes zkříží s jiným plemenem. Jinými slovy, kříženec pitbula již jeho bojovnost mít nebude (Dostál, 2001). Pravdou je, že pokousání od středního či malého psa se nevnímá jako takový velký problém jakým je útok velkého psa. Jedinou povinnost, kterou má vlastník psa ze zákona udělenou je, aby zabránil obtěžování jiných lidí či zvířat svým psem při venčení. Další povinnosti (volné pobíhání, nošení košíku) jsou dány místními vyhláškami, nebo se vztahují pouze na určitou oblast (honitba, dětská hřiště atd.). Není proto třeba nové zákony, stačily by novelizace těch dosavadních, které se problematikou chovu psů týkají. Novelizace, která zpřísní a urychlí potrestání nezodpovědných majitelů a umožní, aby jim byli odebráni psi, které nezvládají, případně je i zneužívají, a tak ohrožují své okolí, anebo aby těmto majitelům mohlo být další držení psů zakázáno (Jansová a Čejka, 2008). Agresivita může být projevována psi bez ohledu na plemeno, pohlaví, nebo věku. Častější výskyt je ale pozorován u mladých pohlavně dospělých samců a některých čistokrevných plemen (Anglický kokršpaněl, Špringršpaněl, Dobrman, Lhasa apel) (Uchida a kol., 1997). I přes vysoký počet různých plemen psů, je každý útok specifický a není tak možné četnost pokousání či agrese plemenně generalizovat (Hvozdík, 2000). Ve vyjmenovaných plemenech paradoxně nefiguruje jako nebezpečné plemeno německý ovčák, přitom např. v 10 případech nejrazantnějších napadení člověka od května 1998 do srpna 2001 figurovali právě němečtí ovčáci ve 4 případech. Psi mají prostě svá pravidla chování a je na nás, pokud s nimi žijeme, abychom je respektovali (Dostál, 2002). 2. 5. 1 Americký pitbulteriér Tento rychlý, vytrvalý, odvážný, houževnatý, učenlivý, oddaný, poslušný a sportovně založený pes je považován na výjimečně nebezpečného. Dokáže být velmi agresivní vůči jiným psům, protože byl vyšlechtěn právě pro boj v ringu. Velmi rychle se nechá vyprovokovat ke střetu. Jeho výcvik by měl být důsledný a pečlivý, každý agresivní útok přísně potrestaný. Pokud je mu však dán dostatek lásky, povede to k jeho dobrému výcviku. Věnovaný čas a prostor k jeho aktivitám bude odměněn v podobě dobrého a věrného psího přítele (http://www.psi-kocky.cz/psi/bojova_plemena.html).

2. 5. 2 Bulteriér Tato rasa vnikla křížením amerického buldoka a teriéra v 19. století v Anglii. Původně se používala k zápasům s býky. Bulteriér je velmi silný a temperamentní pes plný ohně a odvahy, je učenlivý, ale i velmi tvrdohlavý. K jeho výchově je potřeba mnoho trpělivosti, ale i laskavosti. Při správné výchově je neocenitelným hlídačem a společníkem (http://www.psi-kocky.cz/psi/bojova_plemena.html). 2. 5. 3 Dobrman Dobrman je velmi aktivní pes, je velmi houževnatý a odvážný a má velkou výdrž. Je inteligentní a mazaný, je to věrný a přítulný přítel a dobrý hlídač. Dobrman má sklon stát se psem jednoho člověka, kterému je nesmírně oddaný, až na něm závislý. Nejlépe se cítí v jeho společnosti a v těsné blízkosti celé rodiny. K cizím lidem je nedůvěřivý a udržuje si odstup, má však velký dar rozeznat, který návštěvník je vítaný, a který ne. Nevítaného hosta pak neváhá napadnout a bránit tak dům i rodinu. Při setkání s jinými psy by mohly nastat problémy, protože je sebevědomý a dominantní. Dobře vychovaný pes však nevyvolává konflikty ani s jinými psy, ani s ostatními zvířaty(http://www.efauna.cz/pes/plemena/show_plemeno.php?jmena=dobrman&searc hplemena=). 2. 5. 4 Rhodeský ridgeback Je to nápadný sebevědomý pes s ridžem (pruh opačně rostoucí srsti na zádech). Někdy se mu říká také africký lví pes, protože dokázal pomocí své všestrannosti dokázali upoutávat pozornost krále zvířat, dokud se k němu lovci nedostali dostatečně blízko, sami lvi nezdolávali. Mají velký vztah k lidem, jsou vyrovnaní a v domě se chovají klidně a jsou učenliví. Pokud nejsou v dobrých rukou, často se snaží rozhodovat podle sebe. Pokud nemají vhodného vůdce smečky, ujímají se vedení sami (Metzová, 2006). 2. 5. 5 Rotvajler Tento pes má téměř dva tisíce let starý rodokmen. V minulosti především hlídal stáda dobytka. Dalšími vlastnostmi jsou klidnost, věrnost, poslušnost a inteligence, je to prostě pes s dobrými nervy. Rotvajler rozhodně není pes pro úplného začátečníka, neboť vyžaduje příslušnou disciplínu. Pokud se mu však dostane správné výchovy, stává se oddaným přítelem a výborným hlídačem všech členů rodiny (http://www.psikocky.cz/psi/bojova_plemena.html).